Když doběhli na stanici, cela byla už prázdná. Strážník, který ji měl na starosti podal Stilesovi papíry, které jen dokazovali, že byla prázdná už několik dní. Stiles rychle prolistoval všechny prázdné papíry a pak celou složkou vztekle praštil o stůl.

„Sakra," zaklel.

„Je to moje vina, neměl jsem ho nechávat samotného. On věděl, že pro něj přijdou."

Jessie zavrtěla hlavou.

„Není to vina ani jednoho z vás."

„Co když odnesou každého, kdo byl na té silnici?" Stiles zvedl zamračeně hlavu.

„Pak víme, kdo bude další cíl."

„Liam a Hayden," vydechla tiše Jessie a rozběhla se zpět k autu, následována oběma hochy.

Trvalo jen pár minut, než se dostali ze stanice zpět do školy. Panoval tam všeobecný rozruch, protože někdo ohlásil nález mrtvého těla. Scott, Stiles a Jessie doběhli do haly, ale Liama s Hayden nikde neviděli.

„Zkusím je najít, ty zkus něco zjistit od táty," Scott rozdal rozkazy a pokynul Jessie, aby ho následovala. Ta však zavrtěla hlavou a místo toho se natáhla po Stilesově ruce. „Zůstanu s ním." Scott jen přikývl a rozběhl se pryč.

Když jim zmizel z dohledu, Stiles znovu promluvil: „Proč jsi nešla se Scottem?"

„Já nevím. Já... mám nějaký špatný pocit, že je něco ve vzduchu. Chci být s tebou." Přejela si jazykem po suchých rtech a pak zaklonila hlavu, aby se podívala na to, jak se tváří. Měl zamyšlený výraz, který znala až moc dobře. Stiskla jeho ruku a on ji ten stiskl oplatil.

„Neboj se."

„To je dost těžký s tím, co máme všechno za sebou," pokusila se o úsměv, ale oba věděli, že není upřímný.

Stilesovu přítomnost však upoutala paní Martinová, která na škole fungovala jako výchovná poradkyně. Ruku v ruce s Jessie se k ní rozběhl a hned se dožadoval odpovědí: „Paní Martinová! Neviděla jste Liama a Hayden? Nebo víte, co... neviděla jste mého otce?"

„Koho?" zeptala se nechápavě.

„Mého tátu? Je tu kvůli tomu tělu?"

„Jak víš o tom těle?"

„Protože můj táta je šerif? Paní Martinová, jste v pořádku?"

Vypadala zmateně. Nechápavě se podívala ze Stilese na Jessie a pak zpátky na něj. „Počkej tu, ano?"

„To bylo divný." Stiles stočil svůj pohled na Jessie a ta jen přikývla.

„Poběž," jemně ji zatáhl, ale nepouštěl její ruku. Proběhl školní chodbou a když zatočili, téměř vrazili do Liama s Hayden a Masonem, který jim byl vždycky poblíž.

„Liame! Hayden!" Křikl nadšeně Stiles a hned spustil, tak jak bylo jeho zvykem: „Poslyšte, Alex je pryč, odnesli ho Ghost Rideři. Je dost možný, že teď vezmou každého, kdo byl na té cestě, jasný? Takže se musíte držet Scotta! A nebo mně. Já je vidím."

Trojice druháků před nimi se vyměnilo zmatený pohled a pak se zadívalo na Jessie. „Kdo to je, Jessie?" „Odkud ho znáš?" „Co to je za člověka?" Každý z nich se téměř ve stejný moment zeptali na stejnou otázku.

„Panebože," vydechla potichu Jessie a ze Stilesova výrazu ji došlo, že on už to taky ví.

„Stilesi," šeptla jeho jméno.

Ten ale překvapivě pustil její ruku, propletl se kolem Liama s Hayden a rozběhl se na druhou stranu chodby. Jessie na konci spatřila šerifa a téměř okamžitě ji došlo, kam se rozběhl. Nechala teda stát překvapenou část Scottovy smečky před sebou a rozběhla se za ním.

Stiles byl v objetí ze svým otcem, a když k nim doběhla, téměř okamžitě si s ní zase propletl prsty. „Každý na všechno zapomíná, a všichni na všechno zapomínají a..." spustil zmateně.

„Neboj se, synku. Společně to vyřešíme, ano?" Šerif Stilinski mu skočil do řeči a Stiles jen horlivě přikývl.

„Co kdybys mi nejdříve řekl, jak se jmenuješ?"

Když Stiles zůstal mlčet, obrátil se šerif na Jessie. „Kdo to je, Jessie?"

Jenže on už ji táhl pryč, jednu ruku zabořenou v kapse od kalhot, jak se zuřivě snažil vylovit telefon. Druhou rukou tiskl Jessie dlaň, tak usilovně, až měla strach, že ji poláme všechny drobné kůstky.

„Scotte?"

U ucha měl přiložený telefon a Jessie neslyšela, co její bratr na druhé straně odpovídá.

„Kde jsi? Kde jsi právě teď?"

Nepotřebovala slyšet bratrovu odpověď, stačilo ji vidět Stilesův obličej. Bez dalších slov ukončil hovor a strčil si telefon zpět do kapsy.

„Jsem to já, Jessie. Já jsem další," vydechl pak bezhlasně.

Místo odpovědi se vyhoupla na špičky, položila mu ruce na ramena a vtiskla mu polibek. „To vyřešíme, ano?" řekla, když se jejich rty rozpojili. „Vyřešíme to, stejně jako jsme vyřešili všechno," hlas se ji třásl a nebyla si jistá, jestli svým slovům věří ona sama. „Vyřešíme to," řekla ještě jednou, jako kdyby potřebovala ujistit o správnosti svého výroku.

Stiles ji beze slova popadl za ruku a rozběhl se ze školy ven. Když však rozrazil dveře, zprudka se zastavil.

„Musíš pryč."

„Ne!" Vykřikla až moc nahlas a zuřivě zavrtěla hlavou. „Neopustím tě, Stilesi. Neopustím tě. Ne teď!"

„Oni jdou pro mě, Jessie. Já je vidím."

„To nevadí, já... neopustím tě," trvala si na svém.

„Poběž," zatáhl ji a rozběhl se ke svému džípu. Dovnitř naskočili téměř zároveň a on zuřivě hledal po kapsách klíče. Když je konečně našel, měl pro změnu problém trefit se do zapalovaní. Ruce se mu třásly a povedlo se mu to až na třetí pokus. Jenže když bylo konečně všechno připraveno k tomu, aby se vydali na zběsilou jízdu, on místo toho, aby sešlápl plyn, klíče znovu strčil do kapsy.

„Stilesi! Co to děláš?"

„Neujedeme jim."

„Ale..."

„Žádné ale, Jessie."

„Stilesi," šeptla se slzami na krajíčku. Natáhla se přes sedadlo k němu a doslova mu padla kolem krku. On ji pohladil po vlasech a pak ji od sebe, alespoň na chvíli odstrčil.

„Poslouchej mě, Jessie, ano?"

Zuřivě přikývla, ale slzy ji stékaly po tváři. Smutně se usmál a uchopil její obličej do dlaní. Palci ji pak setřel všechny slzy a ji to přimělo jen k tomu, aby se rozplakala ještě víc.

„Jessie, ty na mně nezapomeneš, ano? Já vím, že to zvládneš. Já vím, že si vzpomeneš. Vím to," povzbudivě se usmál, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Co když..." „Žádné co když. Jessie, strávili jsme spolu celý život. Každá minuta mého života je naplněna tebou, ano? Od té doby, co jsi mi zlomila nos. Od té doby se naše životy prolínají. Není možné, aby sis nevzpomněla na nic z toho."

„Miluju tě," špitla tiše mezi vzlyky.

„Já vím, že jo."

Naposledy se usmál a políbil ji. Byl to jen krátký polibek, ale byl opravdový. Plný emocí. Byly v tom všechna ta slova, které nikdo z nich nedokázal říct nahlas. Byl plný beznaděje, plný smutku, plný stesku, stejně jako byl plný lásky, odhodlaní a naděje.

Když se jejich rty od sebe odrhly, měla Jessie pocit, že ztratila část sebe.

„Nezapomeň na mně."

A najednou, byl pryč.

Jessie si nebyla jistá, jak se to stalo. Brečela tak dlouho, dokud si nebyla jistá, proč vlastně pláče. A když zjistila, že sedí sama v cizím autě, zmateně z něj vylezla ven.

V ruce přitom nepřestávala žmoulat přívěšek, který nosila na krku. Na stříbrném řetízku měla pověšené malé písmeno M.

---

„Jessie, jsi v pořádku?" zeptala se ji Lydia, jen co druhý den vešla do školy.

„Asi jo."

„Asi jo?" přidal se její bratr, který se jako obvykle vynořil zdánlivě odnikud.

„Já nevím. Mám takový pocit."

„Jaký pocit?" Tentokrát to byla Malia, která stála naproti ni, náruč plnou učebnic.

„Takový pocit, že jsem měla něco udělat. S někým se setkat?" zamumlala zmateně. Scott ji místo toho objal kolem ramen a krátce ji k sobě přitiskl. „To jsou nervy z konce školy," pronesl nakonec a Jessie jen přikývla na souhlas.

Nervy z konce školy.

To bude ono. ¨

„Víš, co udělá nejlepší kámoš..." „A nejlepší ségra na světě..." „... když jeho nejlepší kámoš..." „... když jeho nejlepší bráška..." „... dostane kopačky?"

„Já jsem nedostal kopačky... Máme... pauzu."

„... když má pauzu?"

„Co?"

Stiles vítězoslavně vytáhl dobře schovanou flašku kvalitní whiskey a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Opijeme ho!"

---

„Hej, brácha!"

Scott stočil pohled dolů, kde leželi Stiles s Jessie. Oba dohromady vypili téměř celou flašku sami. A zatímco oba dva byli opilí, on byl naprosto a dokonale střízlivý. Stiles mu ležel pod nohama a Jessie měla položenou hlavu na jeho stehně.

„Co je?"

„Hej, víš, že to není konec světa? Na světě je spoustu holek, co by chtěli tu tvoji sladkou tvářičku."

„Bože, já miluju holky!" Stiles.

„Hej, brácha!" Jessie to nevzdávala. „Víš, jak to je, ne... spousta ryb v moři. Spousta holek ve škole. Nějaký přísloví... Stilesi, řekni něco chytrého a motivačního."

„Miluju holky. Víš a když máš třeba krásně jahodový vlasy a jsou vysoký zhruba sto šedesát centimetrů..." „A jmenují se Lydia Martin." „Hej, Jessie, tobě se taky líbí Lydia?"

Jessie se pokusila vyškrábat na nohy. Ale když se narovnala, celý žaludek se ji přetočila a ona měla co dělat, aby se nepozvracela. Z posledních sil se zvedla a udělala několik rychlých kroků. Když stála pevně na nohou, předklonila se a s hlasitým zvukovým doprovodem začala zvracet.

„Tvoje ségra je na sračky."

„Ne, že bys byl na tom líp," pronesl Scott a překročil ležícího Stilese, aby pomohl Jessie.

„Ty vůbec nejsi opilý, že jo?"

„Ne."

„Chceš se ještě napít?"

„Ne."

Scott došel k Jessie. Jednou rukou ji podržel kolem pasu, aby neupadla a druhou rukou ji chytil vlasy.

„Máma mě zabije."

„Pravděpodobně."

Stiles došel vrávoravým krokem až k nim a posadil se jen kousek od nich.

„Jestli mi pobliješ auto, zabiju tě taky."

Jessie mu raději neodpovídala a plně se soustředila na to, co dělala i předtím.

„Scotte, co když je to nějaká vlčí věc, jakože se nemůžeš opít a tak?"

„To by byl vrchol všeho."

„Nemáte někdo kapesníček?" skočila jim do řeči Jessie. Scott vytáhl jeden z kapsy a ona si otřela pusu. Pak docupitala k místu, kde seděl Stiles a sedla si k němu. Viděla, jak se nadechuje, ale než stihl promluvit, uzemnila ho svoji oblíbenou hláškou: „Ať chceš říct cokoliv, neříkej to. Já to řeknu. Jseš idiot."

„Díky, Jess."

„Ještě jednou mi řekneš Jess a..."

„Zlomíš mi nos? Tam už jsme byli. Jess."

„Scotte! Udělej mu něco!" Zakňourala zoufale, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Měli bychom jet domů."

Jessie se pod čtyřech doplazila ke svému bratrovi. „Víš, že tě mám ráda, bráško, že jo?"

Beze slova přikývl.

„Neboj se. Bude to dobrý. Ono ji časem dojde, že udělala chybu, víš to. A navíc - je to jenom pauza. Není to rozchod. A navíc - kdo by nechtěl takovýho úžasnýho chlapa, jako jseš ty."

Nepatrně se usmál. „Díky, sestřičko."

---

Scott řídil Stilesův džíp a oba dva dovedl k sobě domů.

Melissa ale už stála ve dveřích a do slova a do písmene zuřila.

Od události ve škole se o své děti ještě více bála a vzhledem k tomu, že přijeli po večerce, s opilým kamarádem a ještě více opilou Jessie, ztropila doma pořádnou rodičovskou scénku. Křičela na Jessie tak dlouho, dokud se nerozběhla na záchod, kde vyzvracela zbytek obsahu svého žaludku. Melissa si nepřátelským pohledem změřila Scotta, kterému visel kolem krku Stiles a pak pronesla: „Ráno si ještě promluvíme." Scott jen přikývl a s vypětím všech sil se mu podařilo i se Stilesem vylézt do horního patra, kde jej hodil na postel Jessie.

Za to Melissa zamířila zpět do koupelny, kde pomohla Jessie.

Když ji uložila na gauč v přízemí, donesla ji k posteli ještě kbelík.

Pak ji něžně odhrnula vlasy z obličeje a nechápavě zavrtěla hlavou.

„Promluvíme si o tom ještě ráno."

„Promiň, mami," špitla Jessie, než se zachumlala do peřiny a během několika okamžiků usnula tvrdým, opilcovým spánkem.

---

Hned po tomhle šíleném víkendu byl Scottův druhý úplněk.

Jessie Scotta ještě nikdy neviděla v podobné náladě. Byl neustále podrážděný, agresivní a stačila maličkost k tomu, aby vybouchl. Když ji Stiles během dne informoval, že se jako šílenec choval i během lakrosového tréninku, bylo jim oběma jasné, že musí něco udělat.

Stiles přišel dřív a Scott ještě nebyl doma.

Jessie ho odchytila v přízemí, když si místo zazvonění odemkl přední dveře.

„Ty máš klíč?" Nadzvedla překvapivě obočí.

„Jo, nechal jsem si ho udělat."

„Zapomeň, že jsem se ptala."

Stiles držel v ruce sportovní tašku. Když ji položil na zem, podivně zacinkala a Jessie téměř okamžitě došlo, že v ní jsou řetězy. Beze slova jen zavřela oči a zhlasita se nadechla. „Ty ho přivazuješ."

„S radostí."

Znovu překvapivě nadzvedla obočí. Všimla si toho až teď - Stilesova bezstarostná maličkost, byla pryč a on byl podivně... upjatý. Naštvaný?

„Stalo se něco?"

„Ne."

„Stilesi?"

Pokračovala ve výzvědách tak dlouho, dokud to z něj konečně nedostala ven.

„Scott... on... líbal se s Lydií, okej?"

„S Lydií?"

„Já... myslím, že to je ten úplněk. Nebo aspoň doufám, že to je ten úplněk. Momentálně mám sto chutí mu vrazit pěstí do obličeje, ale protože je zatracenej vlkodlak a je zatracenej úplněk, tak..."

„Hej," skočila mu do řeči a položila mu ruku na rameno. Jemně jej stiskla a sundala ji, až když si všimla, že se znovu uklidnil. „Je to ten úplněk, víš to."

„Jo. Ale momentálně jsem prostě jen nasranej. Takže... Já nevím... Možná bys měla zůstat tady dole."

---

Stiles měl pravdu.

Oba hoši se skoro celý večer hádali.

A ona je v tom nechala.

Věděla, že Stiles to ze sebe potřebuje dostat, stejně jako věděla, že Scott si zítra půlku věcí co řekl, nebude pamatovat.

Jessie většinu z toho nemohla poslouchat.

Nasadila si sluchátka a pokusila se usnout.

A asi se ji to i povedlo, jenže Stiles ji přiběhl po neurčité chvíli vzbudit. Zuřivě s ní třásl tak dlouho, dokud nebyla vzhůru.

„Co se děje?" zeptala se zmateně.

„Je pryč. Utekl."

„Cože?" V ten moment byla vzhůru. Vyskočila na nohy a snažila se přinutit mozek, aby se probudil stejně rychle, jako to zvládlo její tělo.

„Zůstaň doma, já se po něm pojedu podívat po městě. Kdyby něco, zavolej."

Jen přikývla a znovu se posadila na pohovku, kde s telefonem v ruce zůstala bezmocně sedět a čekat.

---

Jenže Stiles měl pravdu. Po necelé hodině se rozrazili dveře od jejich domu a ona hned přiběhla, aby zjistila, kdo přišel.

Byl to Derek, který podpíral domláceného Scotta. Na jazyku měla tisíc otázek, ale všechny je spolkla a beze slova popadla svého bratra z druhé strany, aby pomohla Derekovi dostat jej nahoru do pokoje. Tam jej položili na postel. Scott měl pohled sklopený k zemi a trvalo chvíli, než promluvil.

„Já to nezvládnu. Nezvládnu být tohle a zároveň být s Allison. Dereku, potřebuji vědět, jestli je nějaká možnost... jak se vyléčit."

„Pro kousnutého? Slyšel jsem nějaké zvěsti, ale nevím, jestli je to pravda."

„Řekni mi to!" naléhal Scott.

„Musíš zabít toho, kdo tě kousl."

„Zabít alfu?!" Jessie se otřásla jen při vzpomínce na něj. Byla to stvůra, která v ničem nepřipomínala člověka.

Derek na její otázku jen přikývl a dál se věnoval Scottovi. „Když mipomůžeš ho najít, pomůžu ti ho zabít."

Tahle kapitole má nezvykle dlouhou první část. Doufám, že vám to nevadí. Moc by mě zajímalo, jestli máte raději první, nebo druhou část příběhu. :))