Krátce po svatbě se Liamovi narodila dcerka. Byla krásná a Jessie se do ní zamilovala na první pohled. Stála nad její postýlkou, dívala se na ni s láskou v očích jako kdyby to byla její vlastní dcera. Liam se postavil vedle ní a ona se mu schovala do náruče, přestože to většina byla ona, kdo objetí poskytoval...

„Je z tebe táta, štěně," špitla mu do hrudě a on ji poplácal po zádech.

„Možná přišel čas přestat mi říkat štěně."

„Vždycky budeš moje štěně," řekla mu s úsměvem na rtech a vyklouzla z jeho objetí. Hřbetem ruky se pokusila nenápadně utřít slzy a znovu stočila pohled do postýlky před sebou.

„Být rodičem je ta nejkrásnější věc na světě, Liame. Vím, že budeš ten nejlepší táta na světě."

„Neměl by být nejlepším tátou Stiles?" popíchl ji s úsměvem.

„Stiles je něco jako táta ve výcviku. Občas to zvládá, občas mám pocit, že by se k Noahovi nejraději přidal."

„To zní jako Stiles."

Přikývla a sklonila se k miminku před sebou. Bříšky prstů ji lehce pohladila po tváři a holčička se pod tím dotykem zavrtěla. Zprudka otevřela oči, ale rychle je zase zavřela.

„Už máte jméno?"

Liam přikývl. „Jessica, bude se jmenovat Jessica."

„To je krásné jméno."

„Stejně si myslím, že ji budu říkat Jessie."

„Co... Cože?"

Liam se sehnul k postýlce, podobně jako před chvíli ona. Neobratně svou malou dcerku přebral do náruče a ona se v jeho rukách netrpělivě zavrtěla. Krátce potáhla, jako kdyby se měla rozbrečet, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a znovu zavřela oči, aby se propadla do říše snů.

„Jessica, Jess, Jessie."

„Ale... To přece... Proč?"

„Protože chci, aby moje dcerka byla alespoň z poloviny úžasná jako ty, Jessie."

---

Lydie seděla v kavárně, před sebou kromě kávy bez kofeinu vyskládané všechny miminkovské věci, které považovala za důležité. Jordana, svého syna, držela na klíně a snažila se ho uklidnit další hračkou, kterou vytáhla zdánlivě odnikud. Jessie se chvíli bavila jejím zoufalstvím, ale nakonec se rozhodla své kamarádce pomoci. Posilněna várkou kofeinu z dvojitého espressa zvedla malého Jordana a zatočila s ním ve vzduchu. V jejích rukách se na chvíli odmlčel, ale brzy začal znovu fňukat. Jessie si ho posadila na kolena, chvíli ho lechtala a chvíli ho houpala ve svém klíně. Zdálo se, že to Jordana uklidnilo, a tak z hlasitého křiku přešel jen do tichého mumlání.

„Děkuji," špitla potichu Lydie a vděčně se natáhla po hrnku kávy, která už stihla vystihnout.

„Víš, že mi nemusíš děkovat," odpověděla ji s úsměvem a znovu malého Jordana pořádně polechtala. Ten se zašvitořil, zasmál, přitom všem se ale přes stůl snažil natáhnout k jedné z mnoha hraček, které tam ležely.

„Ne, vážně, Jessie, děkuji. Jordan... Jordan je úplně jiný než Penelope. Občas si myslím, že jsem špatná matka, když ho nedokážu utišit."

„Možná by sis do té kávy měla nalít kapku alkoholu."

„Možná jo."

Jordan vztekle sevřel svou pěstí a uhodil s ní do stolu. Znovu natáhl a znovu se rozbrečel. Jessie vyskočila na nohy, Jordana stále ve svých rukách. Zatočila s ním, trochu ho nadhodila do vzduchu a posadila si ho na ruky. Ten přestal brečet a místo toho se začal smát. Jessie pro jistotu ze stolu sebrala jednu z mnoha hraček a Jordan si jí od ní s radostí přebral.

Lydie si při pohledu na svou nejlepší kamarádku s jejím synem na kolenou neubránila smutnému úsměvu. Znovu upila studené kávy bez chuti, a nakonec nedopitý hrnek odsunula stranou.

„Sluší ti to s dítětem. Nikdy jsem nepochopila, proč máte se Stilesem jen jedno dítě. Vždycky jsem si myslela, že zrovna vy dva budete mít dům plný dětí."

Jessie se zastavila v půlce pohybu a střihla po rusovlásce pohledem.

„Řekla jsem něco?" zarazila se Lydie.

Černovláska ale jen zavrtěla hlavou. Na chvíli sklopila pohled a Jordana na svých kolenou si lehce nadhodila. Ten nadšeně vypískl a ona ho s úsměvem pohladila ve vlasech.

„Já... Nikdy jsem to nikomu neřekla. Kromě Stilese, že jo." Nervózně zatěkala pohledem, jazykem si přejela po suchých rtech. „Já... nemůžu mít další děti. Když se Noah narodil, něco se..." V prázdném gestu rozhodila rukama, nic dalšího neřekla. „Chtěla jsem, ale..." Náhle, zničehonic se její hlas zlomil v tichém vzlyku. Jako kdyby tu bolest v sobě držela tak dlouho a najednou ji celou ochromila. Zavrtěla hlavou, obličej si schovala do dlaní a potichu se rozvzlykala.

Lydie se v okamžiku postavila na nohy. Jordana schovala nejdřív do své náruče a poté do kočárku. Jako kdyby sám cítil vážnost situace byl překvapivě hodný a potichu. Dál si hrál s jednou ze svých hraček a ničeho dalšího si nevšímal.

„Jessie, proč... Proč jsi mi to nikdy neřekla?"

„Protože to moc bolí," zašeptala potichu. Rukávem se snažila setřít slzy, pohledem těkala po okolí, ale zdálo se, že nikdo z dalších hostů kavárny si jejího menšího zhroucení nevšiml. Lydie ji objala zezadu kolem ramen a ona si vděčně opřela hlavu o její hrudník.

„Víš, vždycky jsem chtěla mít alespoň dvě děti. Vždycky jsem chtěla, aby moje děti měli stejný vztah se svými sourozenci jako jsem měla já se Scottem. Jako mám já se Scottem. Už od dětství mi bylo líto jedináčků, protože jsem měla pocit, že o něco přichází."

„Jessie..."

„Taky mám pocit, že jsem Stilese zklamala. Že jsem mu nemohla dát více dětí. A tak."

„Jessie, zlatíčko. Ty bys nikdy nemohla Stilese zklamat. Navíc – dokážeš si představit, že bys doma měla ještě jednoho Noaha?"

Lydie tím narážela na jeho divokou povahu. Občas měla pocit, že Noah zdědil to nejlepší a to nejhorší z obou dvou. Chvíli neposeděl na místě, neustále prováděl nějaké šílenosti se svým nejlepším kamarádem Williamem. Nikdy nevěděl, kdy přestat a hodiny dokázal argumentovat o tom, jestli bylo první vejce nebo slepice. Byl chytrý, přesto se nikdy pořádně neučil. Neustále zapomínal na domácí úkoly, domů nosil jednu poznámku za druhou. Miloval lakros a hrál za školní tým. Jessie měla občas pocit, že lakros je jediná věc, kterou Noah dokáže brát vážně.

„Dalšího Noaha bych asi nezvládla," zamumlala potichu, přesto s úsměvem.

„Navíc si myslím, že Noah je bláznivě zamilovaný do Penelope." Lydie se přesunula zpět na své místo, cestou ještě zhoupla kočárek s Jordanem, který mezitím stihnul usnout. Sklonila se ke svému synovi, zlehka ho políbila na čelo a pečlivě schovala do peřinky. Jordan se zavrtěl, ale neprobudil se.

„Myslím si, že to bude nějaké prokletí rodu Stilinských. Bezhlavě se zamilovat do rusovlásek z rodu Martinů."

Lydie se nahlas rozesmála. Tak nahlas, že na sebe upoutala pozornost téměř celé kavárny. Když na sobě ucítila pohledy cizích lidí, chytla se za pusu, aby se přestala smát. Nebo aby alespoň ztlumila svůj smích. Pohledem zkontrolovala Jordana, ale ten stále spal.

„Jessie, no tak. Snad si nemyslíš, že byl Stiles do mě někdy doopravdy zamilovaný," řekla nakonec, smích ji stále ale bublal v hlase.

„Od třetí třídy nemluvil o ničem jiném než o kráse Lydie Martinové."

„Nenapadlo tě někdy proč to dělal?"

„Protože byl do tebe zamilovaný?"

„Protože tě chtěl naštvat?"

„Cože?"

Lydie protočila očima a pomalu zavrtěla hlavou. „Je to asi ten nejstarší trik na celém světě, Jessie. Občas nechápu, jak můžeš být moje kamarádka." Znovu zavrtěla hlavou, ale tentokrát k tomu přidala i úsměv.

Jessie nakrčila obočí, ale zůstala mlčet.

Nechápavě se dívala na Lydii, snad jako kdyby doufala, že její kamarádka řekne ještě něco dalšího. Jenže ona místo toho z kabelky vylovila bankovku a tu položila na stůl. Pomalu se zvedla, přes ramena přehodila kabát a vyzvala zmatenou Jessie, aby ji napodobila.

---

Jessie po příchodu domů vztekle práskla taškou s nákupem na stůl. Ten se rozkutálel po celém stole, ale ona se ani neobtěžovala s tím, aby se nad tím pozastavila. Místo toho se postavila ke schodům vedoucí do patra a z plných plic zakřičela Noahovo jméno. S důraznou důtkou, že pokud nebude ve vteřině dole, čeká ho peklo na zemi.

Během chvíle se objevil nahoře na schodech, oblečený do domácího oblečení. Vlasy mu trčely na všechny strany a vypadal, že se právě probudil. Přesto měl na tváři nervózní výraz, jako kdyby věděl, co za rozhovor ho čeká.

„Mluvila jsi s Lydií?" zeptal se potichu, zatímco scházel schody.

„Já jsem mluvila. Ona křičela."

Zastavil se na posledním schodu, pohledem zatěkal za sebe, jako kdyby rozmýšlel, jaká je jeho šance na útěk. Nakonec si jen povzdechl a provinile sklopil svůj pohled. Zůstal stát a zůstal mlčet.

„Nic mi k tomu neřekneš?"

„Byla to nehoda."

„Ne, Noahu, to nebyla nehoda. Nehoda vypadá trochu jinak"

„Ale..."

Zastavila ho gestem ruky a nenechala ho domluvit. V očích ji žhnulo, přesto měla svůj hlas pod kontrolou a nekřičela. Zatím. „Víš, kdyby to byla nehoda, znamenalo by to, že se to stalo omylem. A ne že se to stalo potom, co jsi celou hodinu nedával pozor, vesele ses bavil s Williamem bůhví o čem!"

„Mami..."

Znovu zvedla ruky, aby ho zastavila a on znovu poslušně sklopil pohled a zůstal mlčet.

„Vyhodil jsi do povětří celou učebnu chemie, Noahu!"

„Byla to nehoda," dostal ze sebe tak rychle, jako kdyby celá věta byla jedno slovo. V očích se mu odrážela vina a ona věděla, že se nikdy nedozví celou pravdu. Jenže ona znala svého syna, stejně jako znala jeho otce a sama sebe v jeho věku. Založila si ruce na prsou a znovu nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Máš zaracha!"

---

Jessie se letos poprvé netěšila na Vánoce.

Měly to být první Vánoce, které stráví bez Melissy. Ta zemřela poklidně a ve spánku během léta, jenže ta rána byla pořád živá. Každý den bez ní si Jessie uvědomovala, jak moc ji chybí. Jak moc by ji chtěla naposledy obejmout, poděkovat a říct, jak moc ji miluje.

Dlouhou dobu si myslela, že Vánoce budou vůbec poprvé slavit se Scottem zvlášť. Každý ve svém domě, každý se svou rodinou. Jenže Kylie měla trávit Vánoce u svého nového přítele a domů do Beacon Hills se chtěla vrátit až po novém roce.

Oba věděli, že nemůžou zůstat sami.

Dům, ve kterém se narodili a ve kterém vyrůstali dávno prodali a Jessie se rozhodla pohostit svoje nejbližší u sebe doma. Stála před stromečkem, oblečená ve vánočním svetru, který ji Stiles každé Vánoce kupoval. Stále necítila vánoční atmosféru a nedokázala si představit, že zítra ráno se u nich doma sejde celá rodina.

To, co z její rodiny zbylo.

Stála před stromečkem, v ruce držela poslední vánoční ozdobu a najednou se rozbrečela.

Slzy ji tekly po tváři a ona se zlomila v jednom velkém vzlyku. Kolena ji přestala poslouchat a ona by spadla na zem, kdyby ji Noah nechytil. Překvapeně na něj zamrkala, chvíli si nebyla jistá, jestli ji drží on nebo Stiles.

„Co se děje, mami?" zeptal se vystrašeně.

Ona jen zavrtěla hlavou a snažila stírat slzy. Bojovala sama se sebou, ale cítila, jak ten boj prohrává. Noah ji dovedl na pohovku, kde se zhroutila jako hadrová panenka. Stále se snažila cosi říct, stále se snažila zastavit svoje slzy.

A než se stihla nadát, najednou vedle ní seděl Stiles. Posadil si ji na klín, schoval ji ve svém objetí a ona se v něm ztratila. Hladil ji po vlasech, tiskl ji k sobě, zlehka ji líbal do vlasů. Šeptal ji slova útěchy, prsty ji přejížděl po zádech.

Noah chvíli rozpačitě stál naproti svým rodičům.

Nakonec si přisedl vedle Stilese, opatrně položil ruku Jessie na rameno.

Stiles se natáhl, a kromě Jessie schoval do svého objetí i Noaha.

A než se stihl zastavit, uvědomil si, že brečí společně s nimi.

---

Na prahu dveří se Jessie zastavila a z ramene sundala tašku, která vypadala, že si žije vlastním životem.

„Je někdo doma?" Křikla ze dveří a chvíli čekala na reakci ostatních. Bylo líné nedělní ráno a ona věděla, že Stiles i Noah by měli být doma. Původně se vypravila jen nakoupit věci na snídani, cestou se ale rozmyslela a nakonec přišla domů s taškou, která tak nějak... nebyla zrovna naplněná jídlem.

Stiles ospale vykoukl z pokoje, stejně jako Noah, který se objevil na schodech.

Noah byl na konci prvního ročníku na střední škole a Jessie stále nedokázala pochopit, kdy stihl tak vyrůst. Čím byl starší, tím více vypadal jako Stiles, když byl v jeho věku. Jen neposlušné a uhlově černé vlasy zdědil po ní. Nikdy je nedokázal doopravdy učesat a ony si žily vlastním životem. Stále mu někde trčely, odstávaly, podivně se kroutily a vůbec.

„Něco jsem přinesla," zamumlala Jessie, která za sebou konečně zavřela domovní dveře.

„Snídani?" zeptal se ospale Noah.

„Něco lepšího," zašveholila zvesela Jessie a z tašky vytáhla chlupatou kouli, která se v jejích rukách vztekala. „Seznamte se s novým členem naší rodiny!"

„Co to je?" Stiles konečně vylezl z jejich ložnice a pohledem zmateně zatěkal z Jessie, jejíchž obličej zářil tak, jako už dlouho ne a chlupatou koulí, která ňafala v jejích rukách.

„To je pes. Jmenuje se Roscoe, je z místního útulku. Scott ho měl v ordinaci, byl tam na nějakém základním přeočkování. V týdnu se měl vrátit do útulku, ale prý to s nimi domluví, že ho adoptujeme už teď. Je to strašný mazel, podívej se!"

Jenže pes, jako kdyby jejím slovům rozuměl, se jí zakousl do prstu a ona překvapeně vyjekla bolestí. Málem štěně pustila, jenže na poslední chvíli si uvědomila svou chybu. Přesto se sehnula a položila psíka na zem. Ten se hned vydal prozkoumat byt, s čenichem přitisknutým k zemi.

„Roscoe?" zeptal se Stiles zmateně a ona mu přikývla.

„Podívej se na něj, je tak roztomilý!"

„Vždyť tě právě kousl."

„Ale je očkovaný!"

Noah se pomalu zvedl, aby se vypravil zpět do svého pokoje. Štěně, jakmile zaznamenalo pohyb, se hned vydalo za ním.

„Jessie, co to děláš?" Stiles ji položil ruce na ramena a prudce s ní zatřásl. Její úsměv se konečně vytratil z její tváře a ona se zatvářila zmateně. Provinile sklopila obličej a zamumlala něco o tom, že si myslela, že to je dobrý nápad.

„Ale proč?"

„Já nevím. Prostě jsem jela za Scottem a viděla jsem ho v té přepravce. Bylo mi ho strašně líto, nemohla jsem ho tam nechat. Vypadal ztraceně, tak strašně smutně. Vyl, Stilesi. Ten pes vyl tak strašně lítostivě... že... prostě..."

Pokrčila rameny, na kterých měla stále položené jeho ruce.

Zmateně zavrtěl hlavou, jako kdyby stále nevěděl, co si má o tom myslet.

„Můžeme si ho nechat?" zeptala se jako malé dítě a on kapituloval.

„Jasně, že si ho můžeme nechat."

„Miluji tě," špitla mu v odpověď. Po tváři se jí znovu roztáhl široký úsměv a ona se vyhoupla na špičky. Krátce ho políbila a on si ji přitáhl ještě těsněji k sobě.

„Myslíš, že Noah šel ještě spát?" zašeptala mu do ucha.

„To doufám." Propletl si její prsty s těmi svými, a i když byla stále oblečená do venkovního kabátu, zavedl ji do jejich ložnice...

---

Respektovala Noahovu soukromí, protože si dobře pamatovala na to, s jakým respektem k nim přistupovala Melissa, když ona se Scottem byli v jeho věku. Noah se často zamotal do nějakého průšvihu, občas přišel domů pozdě. Jednou ho Jessie přistihla opilého, ale věděla, že to tak nějak k jeho věku patří. Na druhé straně, i přes všechny jeho nedostatky, Jessie věděla, že opravdu ctí nejen ji ale i Stilese.

Měl k němu o trochu blíže než ona. Svěřoval se Stilesovi, trávil s ním volný čas. Měli společné vtipy, kterým se smáli, měli stejné oblíbené jídlo. Stiles ho učil řídit a předával mu lásku k terénním vozům.

Jessie při pohledu na ty dva občas zabolelo u srdce.

Záviděla Stilesovo pouto, které měl se svým synem. S jejich synem.

Ale věděla, že to je jen žárlivost.

Noah miloval oba své rodiče, nedělal mezi Jessie a Stilesem žádné rozdíly.

A ona to věděla.

Někde uvnitř to věděla.

Jenže teď stála před jeho pokojem, ze kterého slyšela tlumené vzlyky.

Nervózně přešlápla z nohy na nohu a sevřenou pěst, kterou už, už chtěla zaklepat na dveře od jeho pokoje zase spustila podél těla. Chtěla se rozejít dál, ale jen co udělala krok vpřed, zase se zastavila. Vrátila se, zaklepala a aniž by počkala na odpověď otevřela dveře vedoucí do jeho pokoje.

„Noahu?"

„Mami," vydechl jen. Seděl na posteli, zády opřený o stěnu, v klíně položený velký polštář, který usilovně mačkal. Oči měl plné slz, které se ani nepokoušel skrývat. Jednu ruku natáhl směrem k ní, stejně jako to dělal, když byl malý kluk, který toužil po její pozornosti.

Jessie vklouzla do jeho pokoje, posadila se na postel vedle něj a on si unaveně opřel hlavu o její rameno. Objala ho kolem ramena, přitáhla k sobě a on se znovu rozbrečel. Chlácholivě ho pohladila po zádech a on se svezl do jejího klína. Položil si hlavu na její stehna, schoulil se do malého klubíčka a potichu plakal.

„Co se děje?" zeptala se zmateně. Na prsty si namotala několik jeho neposlušných pramínků, jediné věci kromě snědé pokožky, které zdědil po ní a jenom po ní.

„Ona... Ona..." Noah cosi zmateně mumlal a ona mu nic z toho nerozuměla. Její srdce divoce tlouklo, jak se snažilo přijít na důvod utrpení jejího syna, ale brzy ji došlo, že neexistuje nic, jak by ho dokázala utěšit.

Noah měl zlomené srdce.

A ona nemohla dělat nic jiného než ho chlácholit planými slovy.

Trvalo snad hodinu, než se uklidnil. Znovu se narovnal, setřel si slzy a očima červenýma od pláče se podíval přímo na ni.

„Jak... Jak jste se dali s tátou dohromady?"

Usmála se, znovu se natáhla, aby mu prohrábla vlasy, ale on tentokrát před jejím pohybem ucukl. Sám si přitom zajel rukou do vlasů, ve snaze je alespoň trochu učesat, dát jim alespoň trochu nějaký tvar.

„To je dlouhý příběh, zlatíčko."

„Chci ho slyšet," zaprosil tónem, kterému neuměla říct ne.

„Já a táta jsme byli dlouho přátelé, ale to už víš."

Přikývl, ale zůstal mlčet. Očima ji visel na rtech a ona se s povzdechem dala do pokračování.

„Víš, kdysi jsem tvému tátovi zlomila nos. Bylo to hned na začátku, v první den, kdy jsme se seznámili. On si chtěl hrál se Scottem a měli nějaké připomínky k tomu, že holky si přece nemůžou hrát s vojáčky a podobně. Já jsem měla jiný názor. Naštval mě a najednou mu tekla červená z nosu. Až o hodně později nám oběma došlo, že to byl okamžik, kdy jsem se já zamilovala do něj a on do mě. Víš, ... jako děti jsme byli nejlepší kamarádi. Trávili jsme spolu každou volnou minutu, věděli jsme o sobě všechno. Já, on a Scott. Byli jsme něco jako nerozlučná trojka."

Na okamžik se odmlčela, ale hned zase pokračovala.

„Jenže pak přišla střední škola a to šílené období, kdy se ze Scotta stal vlkodlak. Spousta věcí se změnilo a spousta věcí zůstala stejná. Jako my tři. Pořád jsme byli nejlepší kamarádi, jenže zároveň jsme věděli, že je mezi námi něco víc. Stilese musel posednout zlý duch, abych si uvědomila, co k němu cítím. A i pak trvalo dlouho, než jsem to přiznala sama sobě."

Pokrčila rameny, pohledem zatěkala na Noaha. Seděl v koutu své postele, poslouchal ji. Beze slov. Nevěděla, jak pokračovat a jestli pokračovat.

„Prostě se to stalo. Ale poslouchej, něco ti řeknu, ano? Něco, co mi kdysi dávno řekla moje máma. Vlastně to řekla Scottovi, ale to je jedno. Je to pravda, Noahu. Zlatíčko, nech mě říct něco, čemu žádný puberťák nikdy nevěří, ale já ti můžu garantovat, že to je pravda. Znovu se zamiluješ. A bude to stejně úžasné a neobyčejné jako to bylo teď. A možná to dokonce bude i stejně bolestivé. Stane se to znovu. Slibuji."

Noah zvedl zrak, protože slyšel tu změnu v jejím hlase na konci věty. Hlas se jí zatřásl a ona si musela skousnout spodní ret, aby se nerozbrečela. Slyšela Melissin hlas, jak ty slova pronáší a zase jednou měla pocit, že ji nikdy neopustila. Že je stále s ní. Že stačí zaklepat na dveře od jejich domu a ona ji otevře, s tím širokým úsměvem na tváři, jaký vždy mívala.

Jenže ona tady nebyla.

Rychle zavrtěla hlavou, aby z ní dostala vzpomínky na svou matku. Otočila se na Noaha, nepatrně se usmála, ale zůstala mlčet.

„Chci to taky, mami," špitl nakonec tiše.

„Co chceš?" zeptala se nechápavě.

„To, co máte vy s tátou. Chci to taky."

Natáhla se k němu, a on tentokrát neucukl. Prohrábla mu vlasy, položila mu ruce kolem ramen a on se o ni s povzdechem opřel. Vtiskla mu letmý polibek na vršek hlavy a znovu promluvila. A i když to byla jen planá slova útěchy, stejně byla přesvědčená o tom, že jsou pravdivá.

„Taky to jednou budeš mít. Jenom musíš chvilku počkat. Přežít několik zlomených srdcí. Párkrát zakopnout. Hodněkrát se zvednout. Ale na konci té cesty na tebe bude čekat. Ta ona. Ta jedna jediná. Ta, která bude druhou polovinou tvého srdce. Vážně, hrášku. Musíš mi věřit."

„Neříkej mi hrášku."

---

Všechno to bylo o detailech.

O maličkostech.

O tom, jak se na ni díval, když si myslela, že ho nevidí.

O tom, jak si s ní ledabyle propletl ruce, když šli na procházku městem.

O tom, když ho mohla překvapit na stanici. Donést mu jídlo, zlehka políbit, strávit několik minut nic neděláním.

O tom, jak ji stále chybělo, když musel zůstat v práci na noční. Neměla ráda prázdnou polovinu postele. Bez jeho objetí si připadala neúplná. Nemohla se pořádně vyspat, stále se probouzela. Ve snech se ji vracely vzpomínky, které by nejraději navždy zapomněla.

O tom, jak ji dokázal rozesmát. Nezáleželo na tom, jak špatný byl její den. Stačilo mu jedno slovo a ona rázem na vše zapomněla.

O tom, jak stále cítila motýlky v břiše, když tiše zašeptal slova o tom, jak moc ji miluje. Nezáleželo na tom, jak dlouho spolu byli. Vedle něj se stále cítila jako poblázněná puberťačka. Červenala se, chichotala se, ohlížela se, jako kdyby je někdo mohl slyšet.

O tom, jak ji stále říkal tou nesmyslnou přezdívkou.

A nejen o tom.

Každý den si uvědomovala, jaké má štěstí.

Že našla svou spřízněnou duši. Člověka, který ji miluje skoro stejně, jako ona miluje jeho.

Že má kolem sebe svou rodinu. Bratrem začínaje, synem konče.

Že má přátelé, kteří ji vždy podrží.

Že má svoji smečku.

---

Je pátek a s ním i nová kapitola. Tak nějak je celá v ne úplně veselém duchu, přesto má několik pěkných momentek, no ne?  Je tu zase Liam, moje oblíbené štěně. Já vím, že se úplně nevěnuji všem postavám a taky mě to vnitřně trochu mrzí. Ale... *prostě jen pokrčení rameny.*

Jestli Lydie zůstala nebo nezůstala s Parrishem, nechám na vašem uvážení. Nikde jsem to doopravdy řekla, takže můžete nechat pracovat fantazii :))

Abych ze Vzpomínek neměla druhou Ulici, můžu vám říct, že do konce už zbývá jen jedna kapitola a epilog. Sama jsem zvědavá, co na poslední kapitolu řeknete, já si musím nachystat kapesníčky, protože to psaní bude hodně bolet. 

Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám nová kapitola líbila. Jestli se vám líbila. A vůbec, co říkáte na Noaha? Dlouho jsem přemýšlela, jestli najdu nějakého herce, který by se mi na něj hodil, ale nakonec jsem to neudělala. V mojí hlavě je Noah hodně podobný Stilesovi, jen s tmavou pletí a s neposednými, uhlově černými vlasy. 

Mějte se krásně!