Jessie stála přitisknutá zády k betonovému sloupu. Kulky lítaly kolem jejího těla a některé z nich se zaryly do chladného kamenu za jejími zády. Slyšela, jak se kámen drobil a viděla kusy, které už nevydržely nápor kulek a skončily pod jejími nohami.

Nepotřebovala mít vlkodlačí smysly, aby slyšela, že lovci se přibližují.

Přikrčila se v kolenou, zbraň ve svých rukách sevřela ještě pevněji.

Slyšela Scotta křičet, ale jeho slovům nerozuměla.

Hlasitá střelba ji rezonovala v uších, ovládala celé její tělo.

A pak...

Skřípění brzd, tupý náraz, ohlušující ticho.

„Snad jste si nemysleli, že do toho půjdete beze mě!"

Hlas, který by poznala kdekoliv.

„Bez nás?"

A hlas, který tak dlouho neslyšela.

Lovci se rychle vzpamatovali, znovu zahájili střelbu. Derekovo ohlušující zavytí, které přehlušilo všechno.

Jessie se napřímila a jako had se obtočila kolem sloupu, aby lépe viděla. Kromě Dereka se do boje proti lovců přidala i Malia společně s Peterem. S dravostí, kterou kojotí dívka v sobě skrývala, zaútočila na muže, který stál nejblíže. Beze strachu čelila jeho ránám, jedna nebo dvě kulky ji zasáhly, přesto nezpomalila. Popadla útočníkovu zbraň a prudce mu ji vytrhla z rukou. Odhodila ji někam za sebe a se zvířecím řevem se rozpřáhla rukou s tasenými drápy.

Pohledem vyhledala Scotta, který mezi kulkami dokličkoval k Deucalionovi, jemuž se mezitím podařilo doplazit do bezpečí. Scott jej držel za ruku, dávný nepřítel svým prázdným pohledem zkoumal Scottův obličej, jako kdyby se mu na poslední chvíle jeho života vrátil zrak, o který ho před spoustou let okradl Gerard.

Stiles, který seděl skrčený na přední sedačce svého milovaného džípu a Lydia, jež se stále schovávala na stejném místě, kde ji před několika okamžiky nechala.

Ostrý ženský výkřik, který v hluku bitvy téměř zanikl.

Otočila se za tím hlasem, který nemohl patřit nikomu jinému než Monroeové. Zvedla zbraň do výšky, ale žena ji zmizela z očí. Za tmavými skly terénního auta nedokázala rozeznat, kde její protivnice sedí.

Znovu spustila zbraň. Schovala ji do pouzdra na svém stehnu a rozběhla se ke Stilesovi, který téměř vypadl z auta, se stejnou elegancí a lehkostí jako vždy.

Skočila mu kolem krku a on ji rukama objal v pase, přivinul ji k sobě tak pevně a tak těsně, jak to jen bylo možné.

„Ahoj medojede," pozdravil ji a zlehka ji políbil na našpulené rty, kterými se snažila dát najevo svůj nesouhlas s jeho přezdívkou.

„Nesnáším tě," zasyčela zlostně, zatímco jeho ruce sklouzly z jejího pasu. Propletl si s ní prsty a pomalu vykročil vpřed, směrem ke smečce, která byla shromážděna kolem umírajícího Deucaliona.

„To není zrovna to, co jsem chtěl slyšet. Zvlášť potom, co jsem se tady jako hrdina objevil doslova na poslední chvíli a zachránil situaci."

„Situaci zachránil Derek."

„Vážně, Jessie, tvoje slova dneska bolí!"

S nepatrným úsměvem se vyhoupla na špičky a líbla ho na tvář.

Pak se ale oba odmlčeli, úsměvy na jejich tváři zamrzly.

Jessie pevněji stiskla Stilesovu ruku a udělala malý přísun, tak aby se jejich ramena vzájemně dotýkala.

Deucalionův prázdný pohled. Oblečení, které bylo celé od krve. Ztěžka oddechoval, obličej stažený bolestí. Kulky zasáhly některé z životně důležitých orgánů a ani tak silný vlkodlak, jako byl Deucalion, se nedokázal z podobných zranění vyléčit.

„Gerard," zašeptal s námahou jeho jméno. „Nejvíc se bojí toho, že tě nedokáže porazit." Jeho slova byla věnována Scottovi, i když se na něj nedíval. Každé slovo ho stálo velkou námahu, a i jeho britský přízvuk v tom šepotu zanikal. „A on to ví."

Deucalion se naposledy usmál, hlavu pomalu natočil na Scotta.

Jenže pak jeho úsměv na tváři zamrzl.

Už navždy.

„Vážně to začalo, že jo?" zeptala se Malia, která teprve teď doběhla ke Scottovi. Opatrně mu položila ruce na ramena a postavila se za něj, zatímco on stále klečel u Deucalionova těla, jako kdyby odmítal přijmout, že je skutečně pryč.

Místo něj odpověděla Jessie.

Hrdě vystrčila bradu vepředu, podobně jak to dělala vždy, když potřebovala sama sobě dodat sebevědomí. Pohledem potom zatěkala ze Scotta na Malii, která stála za ním. Její obličej se na okamžik zamračil, stále zmatená tím novým vztahem, který se objevil z ničeho nic a o kterém ji stále nikdo neřekl. Pak přejela pohledem na Dereka, letmo se usmála. I jeho koutky se zvedly do drobného úsměvu, který na jeho jinak tvrdé a nepřístupné tváři vypadal nezvykle.

„Je to otevřená válka," řekla nakonec.

Scott se pomalu zvedl, jejím slovům jen přikývl a otočil se přímo na Dereka.

Ten se nepřestával usmívat a nakonec se i Scott, tak trochu omámeně, tak trochu ztraceně, tak trochu omluvně, usmál. Udělal váhavý krok vpřed, a nakonec několika rychlými a ráznými kroky překonal vzdálenost mezi ním a Derekem. Krátce ho objal a Derek ho chlapsky poplácal po rameni.

„Ačkoliv si tohle rodinné setkání vážně užívám, musím se zeptat, co tady děláš?" Přerušil oba dva Peter. Oči přitom teatrálně protočil, aby si snad Derek nepomyslel, že by mohl mít skutečně radost z toho, že vidí dlouho ztraceného synovce.

Stiles hrdě vypnul hruď, jako kdyby chtěl říct, že Derek se vrátil jen díky němu, ale ten po něm švihl jen rychlým pohledem a než se vůbec Stiles stihl nadechnout a promluvit, začal Derek.

„V Brazílii jsem našel pobitou smečku. Na zdi byla krví napsaná dvě slova. Beacon Hills."

„Vrátil ses kvůli Beacon Hills?" optal se ho Scott zmateně.

„Ne," odvětil mu Derek a znovu se usmál. „Vrátil jsem se kvůli tobě."

„Kvůli mně," opravil ho Stiles šeptem, ale jenom tak nahlas, aby ho slyšela jen Jessie. Ta ho však loktem nabrala do žeber a on bolestivě zaskučel. Pustil její ruku a promnul si zasažené místo.

„Za co to bylo?!"

Ale ona mu nestačila odpovědět.

Jejich pozornost upoutalo něco jiného.

Někdo jiný.

Z vysílačky, která patřila do povinné výbavy Stilesova starého džípu, se ozval skřípavý hlas.

„Krev a zkáza. Příšerné jevy tak běžné. Lítost se zalkne v moři krutosti. Caesarův přízrak prahne po pomstě. A bohyně Áté, která vystoupila ze samotných pekel, vladařským hlasem zvolá..."

Zatímco Gerardův hlas recitoval, všichni se shromáždili u džípu. Scott seděl na sedačce spolujezdce, v ruce držel vysílačku, ze které rezonoval Gerardův hlas. Na místě řidiče seděl Stiles, zmatený pohled zabodnutý do nejlepšího kamaráda vedle něj. U otevřených dveřích se pak tísnila Jessie vedle Lydie, jen krok za nimi stála Malie. Na druhé straně se o auto opíral Derek, vedle něj Peter se stejně nezaujatým výrazem na tváři jako vždy.

„Víš, jak je to dál, Scotte?" optal se ho Gerard, když se na delší dobu odmlčel. „Znáš Shakespeara?" položil mu další otázku, tónem podobným tomu, který používá učitel, když se při zkoušení snaží zesměšnit studenta.

Derek ale jen krátce pokynul Scottovi a ten mu předal vysílačku.

„Pleňte bez milosti a vypusťte psy války."

„Války, ano. Vítej zpět, Dereku." Gerardův hlas ani na vteřinu nezaváhal. Jako kdyby Derekovým návratem nebyl překvapený. Jako kdyby ho čekal.

Jessie se zamračila.

Co všechno Gerard ví?

„Všichni se musíte cítit značně nostalgicky. Potěšilo tě to malé znovushledání, které jsem ti uspořádal, Scotte?"

„Co kdyby ses přidal k nám, abychom si mohli promluvit z očí do očí?" Skočil mu Scott do řeči.

Gerard ale jako kdyby jeho slova vůbec neslyšel. Dál pokračoval klidným hlasem ve svém monologu: „Mám pro tebe dokonce pár návštěvníků z Londýna. Dokonce ani někdo jako Jackson Whittemore neodolal a musel se vrátit do Beacon Hills. Pozdrav, Jacksone!"

Jessie se otočila na Lydii, která stála vedle ní.

Natáhla se po její ruce a pevně ji sevřela, zatímco se z vysílačky ve Scottových rukách ozval výkřik plný bolesti, který nemohl patřit nikomu jinému než Jacksonovi. Lydie pevně stiskla víčka k sobě, jako kdyby tím dokázala ztlumit křik své bývalé lásky. Odvrátila hlavu, mokré vlasy ji schovaly obličej, který zrcadlil stejnou bolest, jež musel cítit i Jackson, kilometry daleko od nich.

„Udělej to znovu, staříku! Přijď trochu blíž! Strčím ti tu zatracenou věc tak hluboko do zadku, že...!"

Jacksonova slova zněla potichu, přesto byla slyšet nenávist a nezlomnost, které jeho slova obsahovala.

„Svoje kouzlo neztratil, že?" Gerard mu skočil do řeči a jeho hlas pobublával tlumeným smíchem. „Najdeš ho s námi ve zbrojnici, Scotte. Vlastně ti řeknu, kde najdeš všechny. Tvůj strážník, pekelný pes, narazil při návštěvě Eichen House na pár svých přátel. Tvůj otec se vracel ze San Franciska a měl v plán se zapojit do bitvy. Ale moc daleko se nedostal. Své mámě bys měl říct, ať dnes na směnu do nemocnice raději nechodí. Je tam teď Liam a jeho přátelé. Je to od nich optimistické, ale taky šíleně nerozumné.

Tak se vede válka, Scotte. Strategickým rozložením své armády proti té, která patří nepříteli. Proto přijdeš ke mně. Pokusíš se jich zachránit co nejvíce. A možná jich i pár zachráníš. Ale tvoje omezené zdroje budou až moc rozdělené. Nakonec selžeš. Jsou tady, Scotte. Psi války jsou tady a jdou si pro tebe."

Scott stočil pohledem směrem k dívkám, které se tlačily u otevřených na dveřích na straně řidiče. Jessie si nebyla jistá, jestli hledal pomoc u ní, nebo u Malie, která stála hned za ní. Možná ji hledal u Stilese.

Přesto však téměř nepatrně přikývla.

On se podíval znovu před sebe. Vysílačka v jeho ruce zůstala hluchá a on Gerardovi na žádné z jeho dlouhých proslovů neodpověděl. Pevně sevřel tu drobnou věcičku ve své ruce a stiskl tak silně, dokud ji nezničil. Když znovu rozevřel dlaň, kusy plastu se z jeho ruky rozsypaly pod jeho nohy.

„To mi zaplatíš kámo," zabručel rozmrzele Stilese, zatímco otočil klíčkem v zapalování. „A ten bordel si taky uklidíš."

---

Jakmile dojeli na veterinární kliniku, Jessie popadla telefon, aby rozdala několik rozkazů. Jednala chladně a s čistou hlavou. Jako vůdce, ne jako podřízený.

Nejdřív zavolala Theovi. Ten byl na cestě z města, aby se dostal do bezpečí. Scott a ostatní nebyli jeho smečka, neměl s nimi žádné vztahy a žádná pouta. Byli to pro něj cizí lidé. Stejně jako každý jiný člověk na této planetě.

Přesto, když na něj Jessie naléhala, otočil svoje auto a vrátil se zpět do Beacon Hills, aby pomohl Liamovi a ostatním v nemocnici. Jessie věřila, že jim Theo s Liamem dokáží koupit tolik drahocenný čas, který potřebovali.

Další rozhovor věnovala šerifovi.

I když většina policejní stanice se proti němu otevřeně vzbouřila, stále měl právní nárok na svou hvězdu. Doufala, že mezi policejním sborem se stále najde několik mužů a žen, kteří nepodlehli všudypřítomné panice. Že stále existují strážníci, u kterých má šerifovo slovo váhu.

Šerif měl jediný úkol – dostat Parrishe do bezpečí.

Opřela se o zeď za svými zády.

Z vedlejší místnosti slyšela hlasy. Slyšela Stilese křičet cosi o zničeném palci, ale snažila se jeho hlas, a i všechny ostatní, vytěsnit z hlavy. Mezi prsty sevřela kořen nosu a spolkla hlasitou nadávku, výkřik plný bolesti a spoustu dalších slov, které se ji draly na jazyk.

Vyhrnula si triko, aby zkontrolovala zranění na svém břiše. Na obvaze se vytvořila drobná krvavá skvrna a ona věděla, že se rána vinou toho všeho pohybu znovu otevřela. Adrenalin, který pomalu vyprchával z její krve, ji až do teď dovoloval potlačit všechnu bolest, kterou by jinak cítila. Jenže ta se teď vracela do jejího těla a ona najednou měla pocit, že neudělá ani jeden krok vpřed.

Pohledem zkontrolovala, jestli se jí nikdo nevydal hledat, ale když zjistila, že jsou všichni v jedné místnosti (a pravděpodobně stále řeší Stilesův palec, ať už to znamenalo cokoliv) vydala se do zadních místností.

Věděla, kde Deaton schovával lékařský materiál a z jeho lékárničky vytáhla nový obvaz, kterým si rychle převázala ránu na břiše. Pracovala téměř poslepu, protože neměla odvahu se na své zranění podívat.

Letmo zkontrolovala další obsah lékárničky.

Jessie věděla, že kromě koček a psů musí Deaton čas od času léčit i obyčejné lidi. Nebo spíš... vlkodlaky, kojotodlaky, kitsune a bůhvíco ještě. Brala do ruky jednu lahvičku za druhou a snažila se najít něco, co by ji vysvobodilo z agónie bolesti, kterou cítila. Po okamžicích, které se ji zdály jako nekonečné, nakonec skutečně našla to, co hledala.

„Ano!" Vydechla s úlevou sama pro sebe a do dlaně si vysypala hned dvě pilulky prášku proti bolestí. Naráz je spolkla a teprve potom se vrátila zpět do místnosti k ostatním. Jako nic se postavila vedle Stilese, který ji věnoval letmé políbení na vršek hlavy.

„Oni mě šikanují, Jessie," postěžoval si ublíženě.

Derek na druhé straně stolu jen pozvedl obočí a Jessie unaveným pohledem prozkoumala výrazy ostatních. Nakonec se lehce pousmála a zaklonila hlavu, aby se zadívala přímo do jeho očích.

„Neposlouchej je, pro mě jsi hrdina."

„Slyšíte to?!" Stiles se hned otočil k ostatním, divoce rozmáchl rukama a vítězně si poklepal na hruď. „Jsem hrdina, vy ignoranti!" Zopakoval znovu Stiles a Jessie se musela zeširoka usmát.

Nezáleželo na tom, jak moc byla situace vážná, jaké nebezpečí jim hrozilo a kolik nepřátel jim šlo po krku. Když stála vedle něj, měla pocit, že nic není nemožné. Dodával ji ztracené sebevědomí, víru a rozhodnost. Doplňoval ji.

Nebála se.

Ne, když byla s ním.

Scott, který stál v čele, však konečně proťal jeho vychloubání. Zabodl pohled do Dereka a pomalu s vážným hlasem, ve kterém se zrcadlily všechny jeho obavy, promluvil. „Nejde jen o ty lovce. Je tu i další problém. Jmenuje se to Anuk-Ite. Může vám způsobovat vidiny, bude se snažit ve vás probudit strach. Probudit tvoje největší obavy. Dřív vypadal jako dva normální lidé, ale ti se nějakým způsobem spojili. Víme jen to, že ho tvoří dvě tváře. Jedna je lidská a druhá je nadpřirozená. Ale je to měňavec, stejně jako my. A zabíjí jen pouhým pohledem."

Derek jeho slovům pomalu přikývl. Zůstal mlčet, vypadalo to, že o nich ještě stále přemýšlí.

„Pokud zastavíme Anuk-Ite, zastavíme i většinu Gerardových lovců," vložila se do rozhovoru mezi Scotta a Dereka Jessie.

Derek stočil pohledem na Jessie a ona jen přikývla.

„Ne všichni z nich jsou lovci. Většina z nich jsou jen obyčejní lidé, které pohání strach. Anuk-Ite je nutí jednat ze strachu. Pokud je zbavíme strachu, zbavíme je i touhy bojovat."

Derek jejím slovům uznale přikývl.

„Dobře." Malia zvedla dlaně do vzduchu a pak je rázně položila zpět na kovový stůl, kolem kterého všichni stáli. „Já a Scott můžeme bojovat proti Anuk-Ite. Deucalion se nás pokoušet naučit, jak bojovat poslepu, můžeme to zkusit. Můžeme čelit našemu největšímu strachu, ale pořád nevíme, jak to chytit."

Jessie se váhavě přihlásila o slovo.

„Možná... možná vím, jak to chytit. Jak se toho zbavit."

Scott se ke své sestře zprudka otočil a pohledem ji vyzval k tomu, aby pokračovala.

„Nevím, jestli to bude fungovat. Je to jen nápad, je to jen myšlenka. Něco, na co mě navedl Scott. Anuk-Ite je pořád z části měňavec. I na něj musí platit pravidla nadpřirozeného světa. A stejně jako vy, by měl mít jednu slabinu."

„Jasan horský," vydechl překvapeně Scott.

Celé to bylo tak jednoduché, že nedokázal uvěřit, že to někoho z nich nenapadlo dřív.

Jessie jen přikývla.

„Mělo by to fungovat," zamumlala potichu Lydie, která byla podobně jako Scott omámena tou jednoduchou myšlenkou a podobně jako Scott byla i zavalena vinou, že ji tak jednoduchý nápad nenapadl už dříve.

„Kde ale vezmeme jasan horský?" položila nejdůležitější otázku Malia.

„V Gerardově zbrojnici," odvětila ji Jessie pohotově. „Já, Stiles a Lydie tam půjdeme. Pro Jacksona."

„Půjdeme?" zeptal se překvapeně Stiles. „Vážně uděláme to, co po nás Gerard chtěl?"

Scott dlouho probodával pohledem Jessie a ona v tom pohledu cítila autoritu. Měla potřebu uhnout pohledem, přerušit ten intenzivní oční kontakt. Sklopit hlavu jako provinilé dítě a schovat se za maminčinu sukni.

Ale jako kdyby byla jejich výměna pohledů nějaký test, Scott rezignovaně přikývl. „Dobře. Já s Malií a Derekem půjdeme do školy."

„Tam to najdeme?"

„Ne, tam to najde nás."

---

Jessie už stála ve dveřích, když ji Scott zastavil. Zmateně se po svém bratrovi otočila, otázku vepsanou v očích. Po jeho ruce se rozeběhly černé žíly a on překvapením rozšířil oči, když ji nevědomky pomohl od bolesti, která trápila její tělo.

„Jessie?"

„Jsem v pořádku, zvládnu to," trvala na svém, stejně tvrdohlavě jako vždy. Prudkým trhnutím se mu pokusila vytrhnout, ale on stále svíral její paži.

„Vážně nechceš...?"

„Zůstat doma? Ne, nechci, díky za nabídku."

„Jessie... Nemůžeš o tom alespoň přemýšlet? Vždyť musíš trpět strašnou bolestí, vypadáš unaveně a..."

Prudce zavrtěla hlavou a z neupraveného drdolu se uvolnilo několik dalších pramínků, které ji spadly volně podél obličeje.

„Scotty, přece nemůžu sedět doma, když vy všichni..." Rozhodila rukama a nechala větu otevřenou. Zlehka zaklonila hlavu, aby se podívala svému bratrovi do očí. V obou párech se zrcadlilo zoufalství, každé z nich způsobené jiným druhem bolesti.

Scott zůstal mlčet.

„Ty bys taky neseděl doma."

Pomalé přikývnutí.

„Navíc... bude tam se mnou Stiles."

„Tvůj hrdina?" odvětil s úšklebkem na tváři a v jeho očích se na okamžik zajiskřilo pobavením.

„Můj hrdina," souhlasila s jeho slovy. Její tvář zůstávala vážná na rozdíl od jeho. „Nezáleží na tom, kde jsem, ale kdo stojí po mém boku. A nikde jinde nebude ve větším bezpečí, než když bude Stiles stát vedle mě."

Scott konečně pustil její paži. Ruce volně svěsil podél těla a naposledy se zadíval na svou sestru.

„Jestli se ti něco stane, rozbiju mu nos."

„Nic se mi nestane, bráško."

Natáhla se k němu, vyhoupla se na špičky a krátce ho objala kolem ramen. Pak se sklouzla zpět na paty a blýskla se po něm úsměvem. „A nemysli si – i kdybych tě našla jako kus kamene, stejně z tebe dostanu, co se děje mezi tebou a Malií!"

---

Probojovat se k Jacksonovi bylo mnohem snaží, než jak to vypadalo z bezpečí veterinární kliniky. Zbrojnice byla překvapeně málo chráněná a Jessie společně s Lydií postupovaly vpřed jako ničivé komando.

Lydie používala svůj silný hlas, zatímco Jessie zbraň, kterou stále měla připevněnou ke svému stehnu. Nikdy nemířila tak, aby muže před sebou zabila. Snažila se většinu práce nechat na rusovlásce, kterou vpřed poháněla vidina setkání se svou dávnou láskou.

Když se konečně dostali až k místnosti, kde před několika dny Gerard uvěznil Malii se Scottem, Lydie se zhluboka nadechla ke svému poslední křiku. Jessie zůstala stát opodál, ruce přitisknuté na uších, zatímco Stiles, ve snaze udělat alespoň jedno hrdinské gesto, do zničených dveřích rázně kopl a ony skutečně povolily.

Překvapený sám sebou, doslova vpadl do místnosti, div nespadl Jacksonovi do náruče.

„Stilesi?" zeptal se zmateně, zatímco jmenovaný se snažil sebrat zbytky své rovnováhy.

„Jacksone!"

Lydie jeho jméno vykřikla pištivým hlasem, který trhal bubínky mnohem víc než její banshee křik. V botách na vysokém podpatku se drobnými krůčky rozběhla ke svému bývalému příteli, kterého víc než dva roky neviděla.

Skočila mu kolem krku a on ji s úsměvem zvedl do výšky. Úlevně si zabořil hlavu do jejího ramene, zatímco ona mu do košile nepřestávala opakovat slova o tom, že nemůže uvěřit tomu, že je to skutečně on a jak ráda ho vidí.

Jessie mezitím došla ke Stilesovi, který vše sledoval s odstupem. Mračil se, jako kdyby to setkání v něm probudilo staré city a žárlivost k dívce, kterou nikdy neměl.

Jednou rukou se opřela o jeho rameno a vyhoupla se na špičky.

„Zase jsi za hrdinu?" zašeptala mu do ucha, s hravým úsměvem na tváři.

Otočil se na ni s uraženým výrazem na tváři. Ona jej ale ukradla o jeden letmý polibek a místo dalšího škádlení se otočila na Jacksona s Lydií, kteří byli stále ztraceni v těsném objetí.

„Nestačilo by to už?" Houkla pobaveně směrem k nim.

Lydie, jen neochotně, ustoupila krok od Jacksona.

„To... to jste udělali vy?" zeptala se Jackson, prst namířený na omámená těla lovců, která ležela na chodbě.

„To jsem udělala já," pochlubila se Lydie.

„Já vykopl dveře," přidal se hned Stiles.

„Takže můžeme jít?"

„Ne. Bez Ethana ne."

„Bez Ethana?" zeptali se všichni tři sborově, ve tvářích ten stejný zmatený výraz.

„Ethan? Co tu dělá Ethan?"

„Je se mnou," odpověděl jim neurčitě Jackson.

„S tebou?"

„Ano. Se mnou."

„Ethan?"

„Ano. Ethan."

„Ethan?"

„A ty?"

„Jo."

Stiles naprázdno otevřel pusu a Jessie ho jemně nabrala loktem. Stiles spolkl cokoliv, co chtěl říct, zavřel pusu a zmateně se zadíval na Jessie, která se tvářila stejně.

Lydie, která stále kousek od nich, mnohem blíž Jacksonovi, jen překvapeně zamrkala a zašeptala omámené: „Panebože."

Jackson nervózně přešlápl z nohy na nohu.

„Tak už ho můžeme jít najít?"

Lydie rychle přikývla, stále omámená novou informací.

Jessie ale zavrtěla hlavou.

„Já a Stiles se vracíme do školy. Vy dva najdete Ethana a přijedete za námi."

„My se vracíme do školy? Proč se vždycky o našich plánech dozvídám jako poslední?" zeptal se Stiles, který znovu vypadal překvapený rázností slov své přítelkyně.

Lydie ještě vrhla po Jessie jeden zkoumavý pohled, který ji ona oplatila jen letmým úsměvem. „Běžte, na co ještě čekáte!" Vyzvala je okamžitě a gestem ruky je oba poslala pryč. Dřív, než ale stihla doříct svou větu, Jackson popadl Lydii za ruku a společně s ní zmizel na chodbě za jejich zády.

Jessie ještě s pomocí Stilese otevřela dveře do tajné místnosti, ze které Scott před několika dny ukradl mapu nemetonů. Stiles pak z jedné z polic popadl sklenici naplněnou jasanem horským a společně zmizeli ze zbrojnice.

---

Jen co oba vběhli, ruku v ruce, do školní budovy, Jessie znovu cítila ten ochromující strach, který ji sžíral vnitřnosti.

Zpomalila a Stiles ji zmateným pohledem zkontroloval.

„Jsi v pořádku?"

Přikývla, neschopná slova.

Pustila jeho ruku, o krok ustoupila.

„Běž..." špitla potichu, jako kdyby ji strach naháněl i vlastní hlas.

„Jessie?"

„Prosím... Běž... Scott..." Nesouvislá slova.

Její pohled byl prázdný, zatěkala s ním někam za Stilese, než rychle zacouvala ke stěně a zprudka zavřela oči.

„Jessie, co se děje?"

Neotevřela oči, při zvuku jeho hlasu se otřásla. Když promluvila, hlas měla slabý a on poznal, kolik námahy ji stálo, aby dala dohromady souvislou větu.

„Bojím se, Stilesi. Strašně moc se bojím. Ne..." Hlas se ji v půlce věty zlomil a ona nahlas vzlykla. Stiskla rty pevně k sobě, oči ještě víc křečovitě stiskla k sobě. „Běž, prosím, běž. Scott tě potřebuje."

Jessie slyšela hlasitý povzdech.

Sehnul se k ní, zlehka ji políbil na čelo a pak už slyšela vzdalující se kroky.

I když byl pryč, stále neměla odvahu otevřít oči.

Protože on neodešel.

Byl pořád tady.

„Princezno, otevři oči! Podívej se na mě!"

„Ne, ne, ne..." zašeptala. „Nejsi skutečný, nejsi skutečný."

„Jak bych nemohl být skutečný, princezno?" zeptal se hlasem, který patřil Stilesovi. Ale nebyl to on. Věděla, že to není on.

Byl jen jediný člověk, který ji říkal princezno.

Posměšně.

S úšklebkem na tváři.

„Nejsi skutečný," opakovala šeptem sama sobě. „Ty nejsi Stiles. Nejsi skutečný."

„Ale jsem skutečný, princezno. Ale nejsem Stiles, to máš pravdu. Už dávno nejsem Stiles." Jeho hlas se zasmál. Tím ošklivým způsobem, kterým se opravdový Stiles nikdy neuměl smát.

Nebyl to on.

Věděla to.

Nebyl to Stiles. Nebyla to nogitsune.

Byl to jen její strach.

Zůstala mlčet. Neodpovídala na jeho tiché prosby. Na jeho hlasitý křik. Úpěnlivý nářek. Šílený smích.

Stála u zdi.

Neměla kam utéct.

Mohla tam jen stát a poslouchat.

A Stilesův hlas se najednou změnil. Ucítila jeho jemné prsty na své tváři a před tím dotykem sklopila hlavu.

„Kdo jsi?" zeptal se zmateně, ruku z její tváře zase rychle oddělal. „Vůbec tě nepoznávám. Vím, že bych měl, ale..."

Hlas naplněný něhou. Zmatení v jeho hlasu bylo téměř uchopitelné. Znovu a znovu se jí ptal, odkud jí zná, že mu připadá její tvář povědomá.

Jessie tekly po tváří slzy.

Nemohla se bránit.

Nemohla s tím bojovat.

Mohla jen stát.

Bolelo ji u srdce, jen z představy, že by na ni Stiles doopravdy zapomněl. Na ni, na Scotta a na to všechno, co spolu prožili. Že by se stal tou podivnou napodobeninou člověka, která jen tupě zírá do stropu nad sebou, podobně jako jeho matka Claudia v posledních dnech svého života.

Ta nemoc, která Stilese připravila o matku, ji děsila už od dětství.

Bolelo ji sledovat Claudii, tu milou a přívětivou ženu, jak se pomalu měnila. Ztratila všechny vzpomínky. A nakonec zapomněla i na to, kdo ve skutečnosti byla.

Ztratila se ve svých myšlenkách.

Při zvuku výstřelu s sebou trhla, oči stále pevně sevřené k sobě.

Otevřela je až v momentě, kdy se k jejím uším donesl Scottův zoufalý výkřik naplněný bolestí...

---

Její tělo se pomalu probudilo zpět k životu. Kamenná skořápka, jež obklopovala její tělo, praskla a její srdce se znovu rozběhlo. Utíkalo rychle a zběsile, její plíce lačnily po čerstvém vzduchu a ona se zhluboka nadechla.

Rozhlédla se kolem sebe, jen chvíli ji trvalo, než si vybavila všechny události, které předcházely tomu, že se teď nacházela na školní chodbě.

Lovci.

Anuk-Ite.

Stiles.

Scott.

Scott.

Pomalu vykročila vpřed, stále slabá a omámená. Prášky v jejím těle tlumily nejen bolest, ale i její ostatní smysly. Pohybovala se pomalu, rukou se přidržovala zdí, jako kdyby měla strach, že se bez jejich pomocí neudrží na nohou.

Zvedla pohled a na chodbě před sebou, zdánlivě odnikud, se vynořila ženská postava. Běžela od ní, stále se rozhlížela, strach vepsaný ve tváři.

„Tamoro!" Křikla za ní, aby se ujistila, že žena před jejími očima není jen další výmysl její představivosti.

Ona se zastavila. Byla od ní vzdálená několik metrů, přesto si všimla, jak se ženin výraz změnil. Utíkala se strachem, když se ale otočila čelem k Jessie, její rty se protáhly do škodolibého úsměvu plného opovržení.

Jessie rychlým pohybem tasila svou zbraň. Nepatrně se rozkročila a zvedla pistoli do výšky svých očí. Držela ji pevně v obou rukách, jedno oko lehce přimhouřené, aby lépe zaměřila.

„Ale no tak. Obě víme, že tu spoušť nikdy nezmáčkneš. Necháš mě odejít," pronesla Tamora. Hlas měla pevný, jako kdyby stále držela všechny trumfy ve své ruce.

„Nikdy tě nenechám odejít, Tamoro," odpověděla ji Jessie.

„Jsi stejně slabá jako tvůj bratr."

„A o to jde. On by tě nikdy nezabil. Vždy by tě nechal odejít. Ale já nejsem jako on. Nedovolím, aby někdo jako ty, stále ohrožoval můj život. Aby ohrožoval život mých přátel, mé rodiny. Mé smečky."

Tamora na okamžik zaváhala.

Stáhla koutky a její tvář zůstala bez výrazu.

„Jsi člověk. Nemáš žádnou smečku," zasyčela nakonec jedovatou odpověď. Slova představovala jedinou obranu, kterou proti Jessie měla.

„Zase jsi to nepochopila, Tamoro. Nezáleží na tom, jestli jsem člověk, vlkodlak nebo banshee. Nezáleží na tom, co jsem, ale na tom, kdo jsem. A já jsem Jessie McCallová. Dcera a sestra. Kamarádka. Přítelkyně. Mám kolem sebe lidi, kterým na mě skutečně záleží. Lidi, které miluji a kteří milují mě. A já udělám všechno, abych ty lidi ochránila. To je to, co dělám. Chráním."

Jessie stáhla rty k sobě. Přešlápla z nohy na nohu, lehce spustila ruce, ve kterých držela zbraň. Až do teď ji neviděla do tváře, protože měla výhled zakrytý zbraní, kterou držela ve výšce svých očí.

„Nikdy tě nenechám odejít, Tamoro," řekla znovu. „Nikdy nedovolím, aby lidé jako ty ublížili mým přátelům."

„Jsme všude. Lidé už o vás vědí. Nic je nezastaví."

„Já je zastavím," odpověděla ji s úsměvem. „Já a Scott. Naše smečka."

Tamora se nadechovala k další jízlivé odpovědi.

Ale Jessie ji nenechala.

Znovu zvedla zbraň do výšky svých očí. Namířila a stiskla spoušť. Zpětný náraz ji projel celým tělem a ona sklopila zbraň. Pohled měla plný slz, Tamořino tělo viděla jen rozmazaně. Ležela na zemi, hrudník od krve. Lapala po dechu, šeptala o pomoc.

Ale Jessie ji neslyšela.

Otočila se a nechala Tamoru Monroeovou, ženu, která zničila tolik životů a která rozpoutala válku, ležet na opuštěné školní chodbě...

---

Vběhla do školní knihovny, kde byl zbytek její smečky.

Její oči vyhledaly jako první Stilese, který se taky jako první otočil. Scott seděl na schodech pod jeho nohama, Malia držela ve svých dlaních jeho obličej. 

Jeho obličej, který byl celý od krve. 

Jeho obličej s prázdným pohledem. 

Jeho obličej bez očí.

„Scotty!" Vykřikla hned, hlas naplněný emocemi. Rozběhla se k němu, ale Stiles ji zastavil. Postavil se jí do cesty a ona do něj narazila, div ho nesvalila k zemi.

Scott natočil hlavu jejím směrem, ale nic neřekl.

Obličej stažený bolestí, bezmocí. Slova útěchy, které neřekl.

Jessie si zabořila obličej do Stilesovi košile a on ji k sobě pevně přivinul. Něžně ji pohladil ve vlasech, v kterých se stále ukrývalo spoustu šedého kamení.

„Podívej se na mně," oslovila Scotta Malia. Obličej stále držela ve svých dlaních. „Já vím, že to dokážeš. Musíš se soustředit." Mluvila zostra, přesto v jejím hlase rezonoval ten základní lidský cit. Láska.

„Nemůžu, já nemůžu. Nejde to," šeptl zlomeně Scott.

„Zvládneš to. Já vím, že to zvládneš. Prosím. Podívej se na mně. Jen se na mně podívej." Malia dál trvala na svých slovech. Držela ho, prosila ho. Už nemluvila ostře, hlas ji sklouzával k pláči a vypadala stejně zlomeně jako Scott.

Jessie zůstávala schovaná ve Stilesově náručí.

Třásla se, tiché slzy ji sklouzávaly po tváři.

Tiskl ji k sobě, držel ji pevně, jako kdyby ji měl ztratit. Cítila ve svých vlasech jeho dech.

A najednou...

Najednou věděla, co musí udělat.

Zprudka se vyvlékla z jeho náručí a on ji překvapeně pustil. Postavila se vedle něj, tváře stále mokré od pláče.

„Polib ho, Malie."

„Cože?"

„Polib ho!"

Malia se zmateně otočila zpět na Scotta.

S nevídanou něžností mu bříšky prstů přejela po obličeji. Až potom se sklonila k jeho zničenému obličeji, aby ho políbila.

Něžně, opravdově.

Hladově, nedočkavě.

S nadějí, s láskou.

A Scottovi oči se znovu otevřely.

---

Věci se jen pomalu vracely do starých kolejí.

Jackson a Ethan se vrátili do Londýna, ale ještě předtím Ethan pozval Jessie do jedné z místních kaváren, snad aby ji konečně zaplatil za kávu, kterou ji dlužil. Jessie seděla naproti němu, usmívala se a on ji vyprávěl o svém životě v Londýně. Ona poslouchala každé slovo.

„Měla jsi pravdu, Jessie."

„V čem?" zeptala se zmateně, prsty omotané kolem hrnku.

„Říkala jsi, že si musím najít smečku. Že nemůžu zůstat sám. A tak jsem to udělal. Našel jsem Jacksona. To on je teď mojí rodinou. Mou smečku."

---

Theo znovu odjel z města, i přestože mu Jessie, podobně jako před lety Ethanovi, nabídla, aby se přidal ke Scottově smečce. Jessie věděla, že se Theo změnil a věděla, že v tu noc zachránil Liamovi život.

Věděla, že neexistují slova, kterými by mu poděkovala.

A tak ho na rozloučenou jen pevně objala, zatímco on si zabořil hlavu do jejích vlasů. Stiles na jejich gesto zareagoval hlasitým odkašláním.

„Víš, že mi můžeš kdykoliv zavolat. Tady budeš mít vždycky domov. Nemusíš být vyhnancem," zašeptala mu do ucha, tak aby to slyšel on.

„Vždycky budu vyhnancem," odpověděl ji taky šeptem.

A pak zase zmizel.

Z jejich města.

Z jejich životů.

---

Stiles se vrátil zpět do Virginie, Jessie se na další semestr zapsala do přípravných kurzů na Pensylvánské. Chtěla absolvovat alespoň přípravný ročník, protože nastoupit do ročníku později ji univerzita nedovolila.

Lydie odjela do Michiganu, aby nastoupila na MIT. Univerzita její místo podržela, snad i díky tomu, že přeskočila první ročník a studium měla zahájit jako druhačka.

Jejich rodina se rozrostla.

Melissa konečně přiznala svoje city k Argentovi, který ze začátku ostýchavě, přesto pravidelně, navštěvoval jejich dům. Nejdřív to byly večeře několikrát do týdne. Z večeří se pomalu stávali i obědy a netrvalo dlouho, než se Chris Argent nastěhoval do domu McCallů.

Jessie se po osmnácti letech odstěhovala se společného pokoje, který teď patřil Scottovi a Malii.

Její život vypadal úplně jinak, než jak si ho před lety vysnila.

Nikdy si nemyslela, že její bratr bude vlkodlakem.

Že odloží své studium o rok.

Že bude zamilovaná do svého nejlepšího přítele.

Že otec Scottovi první přítelkyně bude bydlet v jejich domě.

Že zabije člověka.

Všechno bylo úplně jinak.

Ale všechno bylo správně.

Všechno bylo přesně tak, jak mělo být.

---

A tečka.

Vzpomínky, stejně jako Teen Wolf, mě provedly jedním z nejdůležitějších období mého dosavadního života. Na seriál jsem se začala dívat před rokem, když jsem hledala něco na odreagování po dnech strávených učením na státnice. Vzpomínky mi vrátily chuť na psaní, kterou jsem necítila už déle než dva roky. 

Ze začátku nejistě, s jistou úctou a opatrností, jsem se vracela do světa mezi písmenkami. Nebyla jsem si jistá obraty, nebyla jsem si jistá slovy, které jsem používala. Přesto jsem psala. A bavilo mě. Cítila jsem radost z každého písmenka. 

Psala jsem, protože mě to bavilo.

Protože jsem chtěla.

Sama pro sebe, časem možná víc pro vás než pro sebe. 

Některé části se mi nepsaly lehko, cítila jsem nějaký blok. Některé části se psaly naopak úplně samy. Třeba tahle. Napsala jsem ji v podstatě za noc (ahoj, insomnie!), nevšímala jsem si světa a času kolem sebe. Ztracená ve svém světě. 

Jessie, holčičko moje, budeš mi chybět! Já vím, že ještě není konec, přede mnou (a před vámi) jsou ještě tři kapitoly ze života potom. Přesto... Přesto cítím, že tohle je opravdový konec. Tahle kapitola, tenhle příběh.

Jessie a její příběh mě nenechal spát. Bavilo mě vymýšlet její zápletky, bavilo mě hledat ji v seriálu. Hledat její místo. Bavilo mě, jak se z původně nejisté dívky, která se při prvním kontaktu s nadpřirozenem zhroutil, stala žena, která zabila Monroeovou.

Budu ráda, když mi napíšete, jak se vám dnešní kapitola líbila. Jak se vám celá povídka líbila. Jak se vám Jessie líbila. A... vlastně, když mi napíšete cokoliv. 

Mám vás ráda, všechny vaše imaginární tváře schované za klávesnice. Děkuju vám za podporu a děkuju vám za to, že vás můj příběh nepřestal bavit.

V novém roce (a u nové kapitoly) se zase uvidíme!

S láskou, Charrlie