„Scotte!"

Jessie držela v jedné ruce tašku, ve které měla naskládané všechny věci z nemocnice. Ta ji vypadla z ruky hned v okamžiku, kdy překročila práh domu.

„Scotte!" Křikla ještě jednou, hlasitěji.

Z chodby se přemístila do dalšího pokoje a unaveně se jednou rukou opřela o jídelní stůl. Předklonila se, vlasy ji spadly do obličeje a ona si je volnou rukou zastrčila za ucho. Ze zadní kapsy od kalhot vytáhla mobilní telefon, ale ten byl stále beze signálu.

Strach a úzkost v ní ještě více narostla.

Věděla, že se něco blíží.

Že všichni jsou jen krok od otevřené války.

„Scotty!"

„Jessie?"

Div překvapením nenaskočila, když se její bratr z ničeho nic ocitl přímo před ní.

„Neříkej mi, že jsi teď zázračně získal ještě superrychlost," vydechla v momentě, kdy se její tep vrátil zpět k normálu a ona znovu popadla dech.

„Co tady děláš?"

„Přišla jsem vám... pomoci."

„Máš ležet!" Okřikl ji, jako kdyby malé dítě.

Jessie na okamžik sklopila pohled, protože se tak cítila. Jako tříleté dítě, kterému musí rodič vysvětlovat, jak se má správně chovat. Co může a co nesmí.

Jenže ona nebyl malé dítě.

A Scott nebyl jejím tátou.

Navíc – to ona byla o pár minut starší!

„Scotty, poslouchej mě, prosím."

Její bratr se nadechl k odpovědi, ale pohled do jejích očí ho dokázal umlčet. Zhluboka se nadechl a znovu se zadíval na svou sestru. Poslouchal tep jejího srdce, které utíkalo jako o život. Vnímal její úzkost, jako kdyby byla jeho vlastní. Cítil její odhodlaní, cítil její bolest. Všechny ty emoce, které se v ní mísily.

„Poslouchám," vyzval ji nakonec.

Ona si úlevně vydechla a hned spustila: „Když jsem byla v nemocnici, něco jsem slyšela. Vydala jsem se na chodbu, jenže všude ležely jen sochy. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co se dívám."

„Anuk-Ite."

Letmé přikývnutí.

Chtěla pokračovat, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Ze schodů vedoucích do patra pomalu scházela Malia. Oblečená byla jen do trika, které bezpochyby patřilo Scottovi. Beze slov se postavila vedle něj. Jejich ruce se propletly v tichém gestu souznění.

Jessie nechápavě nakrčila obočí, pohled stále sklopený a upřený na jejich propletené ruce.

„A dál?" vyzval ji Scott s povzdechem. „Co bylo dál?" zeptal se znovu, aby si získal její pozornost.

„Dál?"

„Co bylo dál, Jessie."

„Jo... Dál." Na okamžik se zase odmlčela a silou vůle se donutila zvednout pohled. „Chtěl zkontrolovat, jestli je Halwyn skutečně mrtvý. Jenže v márnici na něj čekal Gerard. Uzavřeli... Asi uzavřeli dohodu."

„Dohodu?" zeptala se nechápavě Malia.

„Gerard tě chce mrtvého, Scotte. A udělá cokoliv. Za každou cenu."

„To není žádná novinka."

„Ale tentokrát je to jiné."

Jessie se na chvíli odmlčela, zatěkala pohledem k Malii, snad jako kdyby doufala, že ji kojotí dívka podpoří. Jenže ona zůstávala mlčet, pohled zabodnutý na svá bosá chodidla. Nejistota v jejím postoji Jessie překvapila.

Nahlas si povzdechla a pokračovala: „Gerard tě chce mrtvého tak moc, že se dal dohromady s něčím, co se přes sto let schovávalo v Divokém honu. On tě nechce jenom zabít, Scotty. Chce tě porazit. Na hlavu. Chce, abys umíral vystrašený, ztracený, bez přátel a bez rodiny. Postará se o to, aby tvoje smrt zasáhla všechny kolem tebe. A když tě budeme oplakávat, zaútočí znovu. Chladně, bez zábran."

„Jessie," promluvil potichu Scott. Skočil ji do řeči a ona odhodlaně zvedla pohled, aby ho probodla pohledem. Jenže Scottovi další slova uvízla v hrdle, protože nevěděl, jak sestře odpovědět. A ona stála naproti němu, probodávala ho pohledem, ruce založené na hrudníku.

„Musíme přijít na způsob, jak porazit Anuk-Ite. Sebrat Gerardovi jeho výhodu," promluvila do ticha mezi Scottem a Jessie Malie.

Pomalu zvedla pohled a narovnala se v zádech.

Pevně stiskla Scottovu ruku, těsně před tím, než ji pustila.

„Musíme se naučit bojovat poslepu."

„A jak?" zeptala se jen Jessie.

Scott s Malií si vyměnili letmý pohled, jako kdyby věděli něco, co ona ne. Scott pak téměř nepatrně přikývl a stočil pohled zpět na svou sestru.

Ta ale prudce zavrtěla hlavou.

Než vůbec stihl promluvit, vyštěkla jedno ostré a hlasité ne.

„Je to jediná možnost."

„Nemůžeš spolupracovat s takovým šílencem, jako je on!"

„Deucalion je naše jediná naděje," opravil ji Scott. Tentokrát mluvil jasně a rázně on. Neuhýbal pohledem.

A Jessie věděla, že neexistuje nic, co by ho přesvědčilo o nepravdě jeho slov.

A že neexistuje žádný způsob, jak ho zastavit.

Mohla jen poraženecky přikývnout a ustoupit.

---

Seděla na pohovce, v ruce držela svůj telefon. Neustále znovu a znovu vytáčela Stilesovo číslo, ale telefon zůstával hluchý. Nakonec s ním vztekle hodila někam do polštářů a zprudka se narovnala.

Scott a Malia scházeli ze schodů, oba oblečení. Jejich ruce byly stále propletené a ona se znovu tázavě zadívala na Scotta, jako kdyby doufala, že tentokrát ho její pohled rozmluví. On ale ucukl pohledem a zůstal mlčet.

Oba už byli na odchodu a Jessie se vydala za nimi. Přes ramena měla přehozenou koženkovou bundu, oblečená byla do riflí a trika, které těsně obepínalo její útlou postavu. Přes břicho ale zvýrazňovalo obvaz, kterým stále měla obvázanou svou ránu, která ještě neměla čas se zahojit.

Malia už stála na prahu dveří vedoucí ven a ona se chtěla protáhnout kolem Scotta za ní, ale on ji na poslední chvíli zastavil.

„Musím jít s vámi."

„Musíš zůstat tady," opravil ji Scott. „Musíš zůstat tady, v bezpečí."

Zprudka zavrtěla hlavou. „Půjdu s vámi, Scotte. Jsem zdravá, nic mě nebolí. Musím se naučit, jak s tím bojovat, stejně jako vy."

On ale zůstal stát na místě. Jeho pohled byl nečitelný, v obličeji jako kdyby neměl žádné emoce.

„Ne," odpověděl ji klidným hlasem.

„Nemůžeš mě tady zavřít! Prostě půjdu s tebou a ty mě nezastavíš!" Trvala tvrdohlavě na svém. Zvýšila hlas, přišla o svou klidnou masku. Rukama teď divoce gestikulovala, aby přidala svým slovům na váze.

„Musíme jet!" Přerušila je na okamžik Malia.

Když ji ale ani jeden ze sourozenců neodpověděl, protočila oči a vklouzla do auta, které parkovalo před domem McCallů. Hlasitě třískla dveřmi, ale ani to nepřimělo Jessie se Scottem k tomu, aby si pospíšili.

„Jessie, prosím," zaúpěl potichu a v naprostém kontrastu ke své klidné a zdánlivě chladné masce, kterou měl až do teď nasazenou na obličeji. „Zůstaň tady, v bezpečí. Víš, že ten dům je obehnán bariérou z jasanu horského. Nikdo a nic se sem nedostane."

Něco na tom, jak s ní mluvil, Jessie konečně přimělo k tomu, aby se zeptala na otázku, která ležela nevyslovená mezi nimi.

„Proč? Proč tak trváš na tom, abych zůstala tady? Abych zůstala v bezpečí?"

„Protože..." Scott si nahlas povzdechl a na okamžik schoval svůj obličej do dlaní. „To ty jsi můj největší strach, Jessie. To, že o tebe přijdu. Že tě ztratím. Že se ti něco stane. Že tě nedokážu ochránit. Musím... Musím vědět, že jsi v bezpečí. Abych mohl bojovat s Anuk-Ite, musím vědět, že ty jsi v bezpečí."

Jessie naprázdno polkla. Síla jeho slov ji nechala stát beze slov na prahu dveří.

Nic neřekla.

Jen přikývla.

Scott se nepatrně usmál.

„Děkuji, Jessie."

„Slib mi, že..."

On ji ale zastavil gestem ruky.

„Nemůžu ti nic slíbit, Jessie," řekl potichu.

„Já vím," šeptla odpověď.

„Mám tě rád, sestřičko."

A ona mu zase neodpověděla.

Místo zbytečných slov ho prostě objala. Schovala se v jeho objetí a on ji pevně přitiskl k sobě.

Byl to okamžik, který jim nikdo nemohl ukrást. Byli tady pro sebe, dvě neúplné poloviny, dvě rozbité duše s polámaným tělem.

Když Scott odešel, zůstala ještě dlouho stát na prahu dveřích, i když auto se Scottem a Malií už dávno odjelo...

---

Musela usnout, protože když ji probudil hlasitý klepot na hlavní dveře, za okny už bylo světlo. Mátožně se posadila, zasyčela bolestí, když se jizva na jejím boku znovu probudila k životu a jako tělo bez života se vydala otevřít.

„Lydie?"

„Co... Co tady děláš?" zeptala se nechápavě její nejlepší kamarádka, která stála na prahu dveří.

„Spím," odpověděla jí se zamumláním Jessie. Pomalu se sehnula a rukou hrábla do linie z jasanu, aby ji přerušila. „Ale pokouším se probudit. Bojím se, že to ještě chvíli potrvá. Co tady děláš ty?"

„Hledám Scotta," prohodila Lydie jako kdyby nic a vklouzla do domu za Jessie. Dlouhé vlasy ji volně splývaly na ramena. Její přirozená krása byla pokřivena kruhy pod očima, které se ani nesnažila zakrýt make-upem.

Jessie si ji letmo prohlédla, sama nemohla vypadat o moc lépe.

Automaticky si rukou přejela ve vlasech, aby jim dala alespoň nějaký tvar, protože po spánku ji nepřirozeně trčely na všechny strany a samovolně se kroutily, jako kdyby žily vlastním životem, nezávislým na její hlavě.

„Proč hledáš Scotta?" položila své kamarádce další otázku, zatímco vzdala svůj boj, z ruky si stáhla gumičku a své vlasy stáhla do vysokého drdolu, ze kterého se ji téměř okamžitě uvolnilo několik neposedných pramínků.

„Chtěla jsem s ním mluvit?"

„O čem?"

„O..." Lydie se zastavila a překřížila si ruce na prsou. Na chvíli našpulila rty, lehce přivřela oči, díky čemuž znovu vypadala jako arogantní královna krásy, kterou kdysi bývala. „Proč všechny otázky kladeš ty?"

„Protože mě necháš?" odpověděla ji s úsměvem na rtech Jessie.

Lydia zůstala stát, rty stále našpulené.

„Utekla jsi z nemocnice?"

„Dostala jsem reverz."

„Takže jsi utekla."

„Kdybych utekla, nedostala bych reverz."

Za jejich zády se ozvalo odkašlání. Obě dívky s sebou trhly. Jessie znovu podlehla svým reflexům a natáhla se po Lydii, aby ji schovala za sebe. Jenže rusovláska se nenechala, takže obě dívky se chvíli přetahovaly, podobně jako malé děti.

Peter, který se ocitl ve dveřích, to vše chvíli sledoval.

„Dívčí válka, moderní zpracování? Moc pěkné," okomentoval to, i když Jessie a Lydie ještě stále pokračovaly. „Příště byste si na to mohly sundat trika, myslím si, že by to celé představení povzneslo na jinou úroveň."

Obě se zastavily v půlce pohybu.

Vyměnily se letmý pohled a téměř ve stejnou chvíli se pustily. Lydie si rychlým gestem ruky upravila vlasy, které ji spadly do obličeje, zatímco Jessie si pohledem změřila Petera.

„Co tady děláš?"

„Hledám Malii," odpověděl ji prostě.

„Proč?"

Protočil oči. „Říkejme tomu... rodičovské obavy?"

„Hm," zamumlala Lydie, dostatečně nahlas, aby na sebe upoutala pozornost.

„Proč ji prostě nezavoláš?" pokračovala Jessie ve svém výslechu.

Peter rozhodil rukama, jako kdyby tím prostým gestem dokázal říct vše. Naprázdno se nadechl, zprudka vydechl a na okamžik zavřel oči, snad aby se uklidnil.

„Tohle je policejní výslech, nebo setkání ignorantů?"

Ani jedna z dívek neodpověděla.

Obě jej znovu probodly pohledem, ale i nadále zůstaly mlčet, stejně jako on.

Peter si však po chvíli ticha nahlas odfrkl a znovu promluvil. „Nemůžu se dovolat Malii ani nikomu jinému. Možná jste si toho taky všimly. Hlásili, že nefunguje hned několik vysílačů."

„Dobře... To je rozhodně důvod k obavám," promluvila Lydia. Jako první nechala spadnou svou masku nedostupnosti. Její oči se znovu otevřely a její pohled díky tomu ztratil svou ostrost.

„Odstříhávají Beacon Hills od dalšího světa," zamumlala potichu Jessie.

Znovu se zadívala na Petera, tentokrát ale před ní nestál jako nepřítel, ale jako možný spojenec.

„Začíná to," šeptla potichu a Peter beze slov přikývl.

„Znamená to, že už začínají nabírat svoje jednotky. Ta křehká rovnováha je pryč. Gerard a Monroeová už nebudou na nic čekat."

„V tom případě bychom měli posbírat svoje jednotky," zavelela odvážně Lydie a udělala rázný krok vpřed.

Jessie zaváhala jen na chvíli.

Slib, který dala Scottovi.

Slib, který skládala s vědomím, že jej brzo poruší.

„Musím si ještě pro něco skočit," zamumlala po chvíli, zatímco Peter a Lydie už byli na odchodu.

Ani se neohlídla, nezkontrolovala, jestli na ni skutečně čekají, nebo ne.

Schody do patra brala po dvou, ostrou bolest, která ji z rány na břichu vystřelovala do celého těla, se pokoušela ignorovat. U své postele padla na čtyři a zpoza ní vytáhla krabici, kterou si koupila před dvěma lety.

V době, kdy Argent poprvé opustil město a věnoval ji zbraň, kterou až do dnešního dne nikdy nepotřebovala. Když ji vytahovala z úkrytu, třásly se jí ruce.

Cítila se nejistá, jako kdyby ji držela poprvé.

Jejího těla se znovu zmocnil strach, který ji v posledních dnech už několikrát ochromil.

Prsty omotala kolem zbraně těsněji a pevněji.

Chlad studeného kovu ji znovu přivedl zpět.

„Jsi silnější než tvůj strach," zamumlala potichu, sama pro sebe.

Z krabice vytáhla i pouzdro na zbraň, které si připevnila ke stehnu. Zasadila do něj zbraň, společně s náhradním zásobníkem.

Když sbíhala zpět do přízemí, připadala si jako jiný člověk.

Nejistá a vystrašená Jessie zůstala v pokoji, kde ji zavřela i se všemi svými obavami a strachy.

„Teď už můžeme jet," oznámila Peterovi s Lydií, kteří na ni čekali.

Lydie ji přelétla zkoumavým pohledem, zatímco Peter byl věcný, stejně jako vždy.

„Můžeme jet kam?"

„Na překladiště. To je místo, kam Scott s Malií odjeli trénovat."

---

Překladiště leželo na druhé straně města a i když Peter ignoroval rychlostní limit na opuštěné silnici, cesta jim trvala téměř hodinu.

Někdy uprostřed toho se Jessie zamyslela.

Otočila se na Lydii, která seděla na zadní sedačce společně s ní. Rusovláska měla pohled upřený z okna a vypadala, že je myšlenkami ztracená někde úplně jinde.

„Lydie?" oslovila ji potichu Jessie. Rukou se přitom natáhla a jemně ji uchopila za rameno.

Lydie vypadala, že víc než na oslovení zareagovala na její dotyk. Pohledem zatěkala z její ruky na svém rameni na Jessie a zase zpátky.

„Hm?"

„Neřekla jsi mi, proč jsi čekala na Scotta."

Lydie překvapeně zamrkala.

Pohledem znovu zapátrala po interiéru auta.

„Vážně to chceš vědět?" zeptala se šeptem. Obě dívky mluvily potichu, i když ani jedna z nich nepochybovala, že je Peter poslouchá. Ten je kontroloval pohledem ve zpětném zrcátku, jakoby vůbec nepotřeboval mít oči upřené na silnici před sebou.

Pravda byla, že možná vážně nepotřeboval.

Jejich auto bylo jediné, které projíždělo ulicemi jindy neklidného města. A to nečekané ticho a klid v nich vzbuzovalo jen další obavy.

„Chci to vědět, Lydie. Já vím, že jsi měla nějakou vizi, která tě vyděsila a stydím se za to, že jsem se nezeptala dřív. Občas jsem vážně špatná kamarádka."

„Včera v noci jsem se probudila a řekla jsem tři slova. Možná to bylo ze snu..."

„Jaká tři slova?"

„Kde je Jackson?"

„Jackson?" zeptala se Jessie nahlas. Jeho jméno vyplivla, jako kdyby bylo jedovaté.

Jessie Jacksona nikdy neměla ráda, podobně jako on neměl rád ji. Dlouhou dobu se vzájemně respektovali, protože ona byla výborná atletka a on excelentní hráč lakrosu. Jenže on byl králem Beaconhillské střední školy a Jessie milovala bezpečí svého domova.

Když se Scott stal vlkodlakem, věci se změnili.

Ale Jackson zůstal stále stejný.

Nikdy ale nepochybovala o tom, že Lydii miloval, podobně jako ona milovala jeho. Možná to byl jediný člověk, kterého Lydie pustila do svého srdce, než se z ní stala banshee a ona se otevřela nejen světu nadpřirozeného, ale i dalším přátelstvím. Její ledové srdce roztálo a přeměnilo se na lidské, zatímco to Jacksonovo stále zůstávalo neměnné.

„Co ještě jsi viděla?" promluvil místo ní Peter.

Jessie dlouho mlčela.

Když si uvědomila svoji chybu, sklopila pohled.

A Lydie znovu promluvila: „Viděla jsem tebe." Její hlas se změnil. Byl podivně tvrdý, jako kdyby vůbec nepatřil té křehké dívce, která seděla na zadní sedačce auta. „Viděla jsem tebe, Petere, jak jsi se přeměnil na kámen. Viděla jsem všechny. Viděla jsem všechny zkamenělé."

Nikdo už nic dalšího neřekl.

Peter zůstal mlčet, pohled upřený na silnici před sebou.

Jessie se beze slov natáhla k Lydii, jemně ji uchopila za ruku.

Tíha Lydiina vidění zůstala viset mezi nimi, až do té doby, než Peterovo auto zastavilo na překladišti.

---

Venku se mezitím rozpršelo.

Když zastavili, Peter si s nelibostí přehodil svou bundu přes hlavu, snad jako kdyby se bál, že jeho účes navlhne a zničí se.

Scotta s Malií i s Deucalionem měli před očima.

Blížili se k nim skrz kapky deště, ani jeden z nich jim nevěnoval pozornost.

Jessie byla krok za nimi. Jednu ruku přiloženou na ráně, obličej stažený bolestí. Přesto odmítala zastavit, nebo jen zpomalit.

„Scotte!" Vykřikla Lydie, když byli dostatečně blízko.

Její bratr zvedal Deucaliona ze země, kam ho jednou dobře mířenou ránou poslal. Pustil svého bývalého nepřítele a obrátil se čelem k nově příchozím, na tváři nasazený zmatený výraz, který se ale okamžitě přeměnil, když za Peterovými zády spatřil Jessie.

Jeho obočí se zlostně nakrčilo, rysy v jeho obličeji ztvrdly a on pomalu zavrtěl hlavou.

„Promiň." Její rty se pohnuly v tiché omluvě, ale než stihl Scott promluvit, přerušila jejich němý rozhovor Lydie.

„Nikdo z nás tohle nepřežije. Blíží se. Monroeová a Gerard. Blíží se." Lydie mluvila rychle a nahlas, jako kdyby se bála, že ji přes kapky deště nepůjde slyšet. Byla zadýchaná, mokré vlasy se ji lepily na obličej.

Jen co svoje slova dořekla, ozvala se palba.

Jessie popadla Lydii, která se tentokrát nebránila. Stáhla dívku k sobě, do bezpečí. Obě se ocitly za betonovým sloupem. Kulky lítaly kolem nich a některé se zarazily do kamene za jejich těly.

Lydie byla vyděšená.

Tiskla se k Jessie, srdce ji divoce tlouklo. Při každé výstřelu s sebou trhla, víčka pevně přitisknutá k sobě.

I Jessie se bála.

Přesto se snažila udržet svůj strach pod kontrolou.

Snažila se poslouchat, určit směr odkud útočníci střílí. Když ale zaslechla tupou ránu, jak mrtvé tělo jednoho z nich dopadlo na zemi, nic ji nemohlo zastavit. Zapomněla na svůj strach a všechny hlasy, které zoufale křičely, aby zůstala na místě, se pokoušela ignorovat. Pevně uchopila Lydii za paže a její oči se ještě více rozšířily strachem a poznáním.

„Jessie, nedělej to," šeptla potichu.

Ale Jessie jen zavrtěla hlavou.

Pevně stiskla kamarádčiny paže a jedním rychlým pohybem ji přitiskla na chladný beton, o který se až do teď opírala ona sama. Pak dívku rychle pustila a do volné ruky uchopila zbraň, kterou tasila ze svého pouzdra na stehně. Několika rychlými a plíživými kroky přeběhla za další sloup.

Zhluboka se nadechla a vystrčila část svého těla z bezpečného úkrytu. Pohledem se snažila najít Monroeovou, ale nemohla ji v davu útočníků najít. Protože měla jen několik vteřin, než si ji někdo všimne, vztekle zaklela a změnila svůj cíl.

Několikrát vystřelila, ani se nesnažila zkontrolovat, jestli skutečně někoho zasáhla.

V panice, kterou její střelba vyvolala, ještě jednou pohledem přelétla kolem sebe.

Tentokrát nehledala Monroeovou.

Kontrolovala.

Viděla Scotta, jak ji probodává nesouhlasným pohled, sám schovaný.

Viděla Malii, jen o několik metrů za Scottem. Sama byla přikrčená, přesto se v jejích očích nezračil strach.

Viděla i Petera.

A jako poslední spatřila i Deucaliona.

Jeho tělo, prošpikované kulkami. Krvácel, snažil se doplazit do bezpečí.

Ale i on musel vědět, že z takové zranění se nedokáže vyléčit ani on...

---

Dneska sice zase není pátek, ale čtvrtek je takový malý pátek, že jo?

Mezi moje oblíbené scény v téhle kapitole určitě patří Scessie scéna a přiznání Scottova největšího strachu. No a taky zmatení Jessie nad začínajícím vztahem Scotta a Malie, hehe.

Příště už nás čeká poslední díl, achich a fňuk k tomu. Já už navíc napsala i poslední tečku za epilogem, přesto si stále odmítám přiznat, jakým tempem se blížím ke konci. 

Kdy ale vyjde další kapitola raději nebudu slibovat. Přála bych si, abych mohla říct za týden, ale spíš si myslím, že až někdy v polovině ledna. Až budu mít po všech těch zmatcích spojených s odjezdem a zkouškami, co mi tady ještě chybí dodělat.

Doufám, že jste si všichni náležitě užili vánoční pohody a nicneděláním, mě už nezbývá nic jiného, než vám všem popřát krásný nový rok, který bude určitě ještě o chlup (a o pořádně velký chlup!) lepší, než letošní rok.

V neposlední řadě vám všem chci poděkovat za hlasy a komentáře ke Vzpomínkách. Takhle ke konci začínám být sentimentální a vašeho přečtení si vážím ještě trochu víc. Děkuju, že se mnou zůstáváte!

Mějte se krásně!