Scott seděl v nemocniční chodbě, obličej schovaný v dlaních. Stále se třásl a nebyl schopný pochopit to, co se stalo.

Mohly uplynout jen minuty, od toho okamžiku, kdy všichni stáli v jejich kuchyni a snažili se pochopit Gerardův plán. Mohly to být hodiny od okamžiku, kdy je ostrý Lydiin výkřik už příliš pozdě varoval.

Stále to viděl.

Tříštící se sklo.

Rafael, ležící hned u dveří. Ve své ruce držel služební zbraň a alespoň chvíli se snažil opětovat střelbu. Ochránil svou rodinu. Jeho noha krvácela, on ale vypadal, že necítí žádnou bolest. Obličej měl bez emocí. Mluvily za něj jeho oči. Pátral pohled po Melisse a Jessie.

Melissa, jeho máma. Argent ji chránil vlastním tělem, když ji schoval do pevného objetí a v okamžiku ji, jako dobře cvičený voják, kterým bezesporu byl, strhl pod stůl, kam se žádné střely nemohly dostat.

Ale bylo již příliš dobře.

Melissa se držela za ránu na svém boku, krev ji protékala mezi prsty a její nemocniční uniforma se rychle zbarvovala do nepřirozené, temně rudé barvy.

Jessie.

Jeho malá sestřička.

Jeho odpovědnost.

A on to nezvládl.

Nezvládl se o ní postarat.

Pevně stiskl víčka k sobě a jeho ramena poklesla ještě o něco níž. Jako kdyby na nich stála váha celého světa. Jen na něm. Jako kdyby Jessie byla celý svět.

Malia seděla vedle něj v tichosti.

Nevěděla, jak se chovat.

Jak mu vyjádřit podporu. Jak mu říct, že všechno bude dobré.

Cítila jeho úzkost jako by byla její vlastní.

Opatrně mu přejela prsty po rameni a on zvedl pohled jejím směrem. Seděl vedle ní, ale ona věděla, že ve skutečnosti je někde jinde.

Natáhla se po jeho ruce a pevně ji sevřela do své dlaně.

Scott sklopil pohled a zadíval se na to, jak vypadaly jejich spojené ruce.

Malia jeho ruku stiskla ještě pevněji.

„Co... co když to nezvládne?" špitl do ticha mezi nimi Scott. Sotva otevřel ústa.

Malia chvíli s odpovědí váhala. Nebyla si jistá, jestli existuje dobrá nebo špatná odpověď. Nebyla si jistá, jestli vůbec existuje odpověď. Po chvíli si nahlas povzdechla a zkoumavě přejela bříškem prstu po kloubech Scottovy ruky, kterou stále pevně držela ve svých dlaních.

„Když... Když umřela Kylie, trvalo mi několik dní a týdnů, než jsem si uvědomila, co se stalo. Že už tady není. Že už se na mě neusměje. Byla jsem její starší sestra a najednou jsem nebyla nic. Co jsem taky měla být? Zklamala jsem, nedokázala jsem ochránit. A hůř – byla moje chyba, že umřela. Pořád na ni myslím. Občas si představuju, jak by vypadala. Co by dělala. Jestli by se pořád smála mým vtipům. Pořád... pořád je tady se mnou." Volnou rukou si ukáže na hrudník a nepatrně se usměje. „A vím, že mě nikdy neopustí. Pořád tady je a pořád tady bude. A nic to nemůže změnit."

„Ale... To se nestane. Jessie neumře."

„Já vím, že ne."

„Nestane se to, Malie." Prudce zavrtěl hlavou, pustil její ruku a vyskočil na nohy. Ráznými kroky přešel z jedné strany čekárny na druhou a zastavil se zase až před Malií. Když promluvil, jeho hlas byl podivně drsný a zbavený všech emocí. „Ona neumře. Je to moje sestra. A já udělám všechno, abych ji zachránil."

I Malie se postavila. Znovu uchopila Scotta za ruce. Cítila, jak se klepe a věděla, že ho svými slovy jen více rozrušila.

Ale nevěděla, co dělat jiného.

Nevěděla, jak správně se v podobných situacích chovat.

Zůstala dlouho mlčet. Poslouchala tlukot jeho srdce a promluvila, až když se alespoň trochu uklidnil.

„Nemůžeš ji kousnout, Scotte."

Další rána pod pás.

Ale musela to říct.

A on to musel slyšet.

Scott zvedl pohled a snad poprvé se zadíval Malii do tváře.

„Nemůžu ji ztratit:"

Malia neodpověděla. Pomalu přikývla a opatrně pustila Scottovy dlaně. Váhavě se k němu natáhla, aby ho objala kolem ramen.

Neměl čas se doopravdy zamyslet nad tím, co dělá. Jakmile ho Malia přitáhla do své náruče, zhroutil se do ní jako malé dítě. Po tvářích mu tekly slzy, hlasitě vzlykal a zoufale se snažil ztratit v jejím objetí.

---

Když se v nemocnici objevil šerif, Scott už zase seděl v čekárně vedle Malie.

„Kde jsou?!" Křikl šerif místo pozdravu. „Kde jsou všichni?"

„Máma... máma je po operaci. I Lydie. I Mason. Všichni... všichni by měli v pořádku. Měli... měli štěstí." Scott mluvil potichu, váhavě. „Tátu převezli zpět do San Francisca. Prý... Já... nevím proč," přiznal nakonec a znovu sklopil pohled ke špičkám svých bot. Naprázdno polkl a pokračoval. „Jessie. Ona... Ona je stále na sále. Operují ji. Operují ji už strašně dlouho."

Šerif zůstal stát na místě, ochromený vlnou informací.

O střelbě na dům McCallů se dozvěděl téměř okamžitě. Ve městě stále žili lidé, kteří podobný útok ohlásili příslušným orgánům. A on byl pořád šerifem. I když všechno uvnitř něj zoufale křičelo, musel se nejdřív vypravit do domu. Vyšetřovat.

I když dávno věděl, kdo za celým útokem stojí.

Poslal své strážníky, aby zajistili bezpečí Scottově rodině a Lydii s Masonem.

Sám se pak vypravil na místo činu.

Nebylo těžké zrekonstruovat celý útok. Sklo z oken se povalovalo po celé jídelně, stejně jako bezpočet prázdných nábojnic.

A pak...

Pak tu byla ta obrovská skvrna.

Tolik...

Tolik krve.

Nemohli to přežít.

Nikdo nemůže přežít takovou ztrátu krve.

Chvíli jen stál.

Snažil se přinutit vlastní tělo, aby fungovalo.

Nádech.

Výdech.

Opatrný krok vpřed.

Nikdo nemůže přežít takovou ztrátu krve.

Vlastní myšlenka rezonovala uvnitř jeho těla a nechávala ho ochrnutého. Nemohl se pohnout. Nemohl se nadechnout. Nemohl utéct.

Mohl jen stát.

A koukat před sebe.

Na tu nikde nekončící kaluž krve.

Až hlas jeho podřízených ho přivedl zpět. Uvědomil si, že snahou vyšetřit skutečnosti útoku jen ztrácí čas. Rozdal několik přímých rozkazů a vypravil se do nemocnice. Celou cestou řídil se zapnutým majákem, jako kdyby pospíchal na další místo činu. Bylo to poprvé, co využil své pravomoci k vlastnímu prospěchu.

A teď byl tady.

Před Scottem s Malií.

Natáhl se směrem ke svému druhému synovi, se kterým nesdílel stejnou krev. Prohrábl mu vlasy a pak jeho ruka spočinula na jeho rameni. Pevně jej stiskl a Scott se znovu donutil zvednout pohled. Oči měl stále zarudlé od pláče, ret rozkousaný od toho, jak si jej neustále okusoval, aby se znovu nerozbrečel. Nedovolil svému tělu, aby se zahojilo.

Chtěl cítit tu bolest.

I když šlo jen o rozkousnutý ret.

„Bude v pořádku, Scott."

Zůstal mlčet, pohled upřený na šerifa.

„Ona je bojovnice, Scotte. Znáš ji. Víš, že se neumí vzdávat."

Prosté přikývnutí.

A pak zase sklopil pohled.

„Musíš zavolat Stilesovi."

„S... Stilesovi?" zeptal se nechápavě Scott slabým hlasem. Celou dobu na něj nepomyslel. Jako kdyby... jako kdyby nikdy neexistoval.

Jak na něj mohl zapomenout?

„Musíš mu zavolat, Scotte. Musíš mu říct, co se stalo. Jestli..." Šerif naprázdno polkl a na chvíli se zarazil. Příčilo se mu vyslovit další slova, ale věděl, že je musí říct. „Jestli se něco stane, nikdy ti to neodpustí. Měl... Měl by být s ní."

Scott jen na prázdno přikývl.

Samozřejmě.

Měl by být s ní.

---

Jen pár okamžiků na to se na chodbě objevil jeden z doktorů, stále oblečený do operačního. Scott v něm rozeznal Liamova adoptivního otce a v rychlosti se vyhoupl na nohy. Rozběhl se za mužem, přestože ten šel jeho směrem.

„Jak je mojí sestře?" vyhrkl okamžitě, oči upřené na muže před sebou.

„Operace dopadla úspěšně," promluvil stroze.

„Ale?"

„Ztratila opravdu hodně krve. Všechny kulky se sice vyhnuly důležitým orgánům, ale některé z nich narušily tok krve. Je v umělém spánku, ale nebojte se, je to tak správně. Její tělo potřebuje odpočívat. Potřebuje čas, aby se zahojilo."

Scott cítil, jak se jeho oči znovu zalívají slzami.

Cítil potřebu muže před sebou obejmout, poděkovat mu.

„Takže... takže bude v pořádku?"

Doktor přikývl. „Pokud nedojte k žádným komplikacím, měla by být v pořádku."

„Ach bože," vydechl Scott s úlevou. „Ach bože," zopakoval znovu, snad jako kdyby mu teprve teď došel význam slov lékaře, který stál před ním.

Jessie bude v pořádku.

Bude v pořádku.

Stále znovu a znovu převaloval ta slova na jazyku, jako kdyby zkoušel, jak vlastně zní.

„Můžu... Můžu za ní?"

„Potřebuje odpočívat. Návštěvy budou povolené až v momentě, kdy ji probudíme ze spánku. V tomhle stavu je příliš náchylná neočekávaných infekcí, a i pouhé nachlazení by mohlo být příliš riskantní. Ale nemusíte se bát, Jessie je v dobrých rukách. Postaráme se o ni."

Přikývnutí.

„Děkuju," špitl potichu a doktor se poprvé usmál. Krátce stiskl Scottovo rameno a bez dalších slov zmizel.

---

Scott dlouho sbíral odvahu na to, aby zavolal Stilesovi.

Věděl, že mu musí zavolat.

Teď už to věděl.

Přesto se toho rozhovoru bál.

Držel telefon u ucha a ten na prázdno vyzváněl.

„Kámo! Dlouho ses neozval! Jak se máš?" Stilesův veselý hlas na druhé straně byl v úplném protikladu k tomu, jak se cítil.

Nedokázal mu to říct.

„Scotte? Proč jsi tak potichu?"

Nádech.

Výdech.

Musí mu to říct.

„Scotte?! Kámo, co se děje? Jsi v pořádku?"

A on zůstal mlčet. Pohledem zatěkal na Malii, která stála vedle něj, ale ona jen pomalu zavrtěla hlavou. Tohle bylo mezi Scottem a Stilesem a ona do toho nemohla zasahovat.

„Scotte?!"

Stiles do telefonu křičel, jako kdyby tím dokázal něco změnit.

„Jestli mi voláš z kapsy, tak si mě nepřej!" Zamumlal nakonec a hovor ukončil.

„Nemůžu mu to říct," zašeptal potichu k Malii.

„Musíš mu to říct," trvala na šerifových slovech.

„Bude mě nenávidět."

„Bude tě nenávidět, pokud mu to neřekneš."

Scott si nahlas povzdechl. Malia měla pravdu.

Samozřejmě, že mu to musí říct.

Znovu zvedl ruku s telefon a znovu vytočil Stilesovo číslo. Tentokrát zvedl telefon okamžitě. „Zatraceně, jestli mi zase voláš z kapsy..."

„Stilesi," vydechl kamarádovo jméno Scott.

Malia se na něj povzbudivě usmála a na podporu zvedla vztyčený palec. Její úsměv byl ale křečovitý a za jiných okolností by Scotta jistě rozesmál.

„Co se děje, kámo? Proč mi voláš?"

„Musím... Musím ti něco říct."

„To nebyl hovor z kapsy, že jo?"

„Ne."

„Co se děje?"

Neexistoval způsob, jak to říct jemně. A Scott to věděl. Znovu si povzdechl a nakonec promluvil. „Jde o Jessie, Stilesi."

„Co je s Jessie?" Hlas mu přeskočil.

„Ona... Ona je v nemocnici."

„Co je s Jessie?!" Zopakoval Stiles svou otázku a tentokrát zvýšil hlas.

„Je... Je v Beacon Hills, Stilesi. Jsou tu lovci, skupina lovců v čele s Gerardem. Ale... nejsou to jen lovci. Jsou to všichni. Všichni, celé město, celé město nás chce zabít. Pohání je nějaká stará bytost, něco hrozného, co se dostalo ven z Divokého honu společně s tebou. Ona..."

Stiles ale nečekal na jeho další slova. Skočil mu do řeči. Křičel. A Scott v jeho hlase cítil ten známý strach, který cítil i on sám.

„Co se stalo? Řekni mi, co se stalo!"

„Postřelili ji."

„Jak moc je to špatné?"

„Je v umělém spánku."

„Ach bože."

„Ale bude v pořádku. Doktoři tvrdili, že bude v pořádku."

Stiles se odmlčel.

To ticho mezi nimi bylo tíživé.

„Slíbil jsi, že se o ni postaráš," zašeptal nakonec Stiles. „Jak... Jak jsi mohl dopustit, aby se jí to stalo?"

„Stilesi..."

„JAK?!" Jeho nejlepší přítel ho okřikl a Scott měl pocit, jako by od něj dostal pohlavek.

„Já... nevím."

„Je to tvoje vina, Scotte! Měl ses o ní postarat! Slíbil jsi, že se o ní postaráš. Jak jsi mohl dovolit, aby zůstala v Beacon Hills? Jak jsi mohl dovolit, aby se zapletla do dalšího tvého dobrodružství? Jak jsi mi to mohl všechno zamlčet? Je to tvoje vina!"

Stilesova slova se do něj zarývala jako kdyby s každým opovržlivým nařknutím zabodl do jeho těla dýku namočenou v oměji.

„Stilesi..." vydechl potichu kamarádovo jméno, ale v telefonu slyšel už jen ohlašující tón.

---

Byl to šerif, kdo odvezl Malii i se Scottem k sobě domů. Nechtěl Scotta přivézt zpět do vlastního domu. Scott se uložil ke spánku do Stilesovi postele a Malia si sedla na kraj postele, jako by nad ním chtěla držela hlídku.

Šerif chvíli zůstal stát ve dveřích od pokoje.

Díval se na Scotta, jako by byl jeho vlastní syn.

Se stejnou láskou, se stejnými obavami.

A se stejnou nadějí.

Věděl, že Scott toho nikdy nenechá.

Ne teď.

Lovci v čele s Monroeovou a Gerardem překročili imaginární hranici. Teď už neexistovala žádná cesta zpět. Neexistovala možnost, že by se Scott vzdal.

Neexistovala možnost, že by Gerard vyhrál.

Šerif s povzdechem zavřel dveře od Stilesova pokoje a zamířil zpět do pokoje. Ze svých tajných zásob vytáhl láhev kvalitní whiskey a nalil si pohárek, který byl mnohem větší, než bylo nutné. Sklenici do sebe okamžitě obrátil a znovu si nalil.

V hlavě slyšel Stilesův hlas naplněný výčitkami.

Jeho syn nesnášel, když pil. Vždy mu to vyčítal, protože šerif nikdy neuměl najít míru. Dokázal se rychle opít a jeho myšlenky se vždy upnuly na Claudii a na to, jak moc mu matka jeho syna chybí.

Nebyl den, kdy na Claudii nepomyslel.

Dokonce i potom všem, co se odehrálo sotva před několika týdny.

Znovu ji ztratil.

Ale získal mnohem víc.

Stiles.

Byl jí tolik podobný. Vždy litoval toho, že nikdy nebude mít možnost vidět, jak jejich syn vyrostl. Byla by na něj pyšná, stejně jako on. I když se Stiles většinu svého života choval jako neřízená střela, vždy měl dobré srdce a většinu špatných rozhodnutí udělal jen proto, aby někomu pomohl.

Nahlas si povzdechl a znovu do sebe otočil sklenici whiskey, kterou svíral v ruce. Prázdnou ji pak odložil na stůl před sebou a bezmyšlenkovitě vytočil Stilesovo číslo.

Telefon dlouho na prázdno vyzváněl.

„Teď nemůžu, tati," vyhrkl ze sebe Stiles hned, jakmile zvedl hovor. Jeho hlas zněl odměřeně a šerif i z těch třech slov dokázal poznat, že je naštvaný.

„Stilesi? Co... co děláš?" zeptal se zmateně.

„Řídím."

„Jak... Kam... kam jedeš?"

„Do Beacon Hills."

Šerif se zamračil a odmlčel. Chvíli přemýšlel, jak synovi odpovědět.

„Jako... jako celou cestu?"

„Jo."

„Ale..."

Noah slyšel, jak si Stiles na druhé straně telefonu povzdechl.

„Ty víš, co se děje, že jo?" Otazník na konci věty byl zbytečný. Stiles se neptal. Už dávno znal pravdu.

Šerif váhavě přikývl a hned si uvědomil, že Stiles jeho reakci nevadí. On ale ani nečekal na jeho odpověď a pokračoval.

„Všichni jste mi lhali. Dokonce i ty! A ona... ona teď..." Stiles nahlas zaklel a zůstal mlčet. Šerif slyšel, jak na druhé straně hlasitě oddechuje a dokázal si představit, jak teď musí vypadat. Rty sevřené, pohled upřený před sebe. Musel pevně svírat volant.

Věděl, že musí něco říct.

„Jestli chceš někoho vinit, musíš vinit Jessie, Stilesi. Nikdo z nás ji nenutil, aby zůstal v Beacon Hills. Všichni... všichni jsme chtěli, aby odjela. Aby se dostala daleko od toho všeho podivného, stejně jako ty. Ze všech lidí zrovna ty musíš vědět, že pokud se Jessie pro něco rozhodne, nikdo nemůže změnit její názor."

Stiles zůstal mlčet.

A šerif pokračoval.

„Nikdo za to nemůže, Stilesi. Nemůžeš to nikomu vyčítat. Nemůžeš to vyčítat mě, nemůžeš to vyčítat Scottovi. Nemůžeš to vyčítat sobě a nemůžeš to vyčítat ani Jessie."

Neodpověděl.

Noah si hlasitě povzdechl.

„Mám tě rád, synku."

„Já tebe taky, tati," odpověděl Stiles váhavě.

„Buď opatrný. Je to dlouhá cesta."

„Ozvu se až budu doma."

Než stihl šerif cokoliv říct u ucha se mu ozval oznamovací tón.

Znovu si povzdechl, protože nic jiného udělat nemohl.

---

Scott strávil u Jessie celý den a celou noc.

Nepustili ho dovnitř a on seděl u jejího pokoje a přes malé okno na dveřích sledoval každý její nádech.

Malia byla celou po jeho boku.

Držela ho za ruku, když to potřeboval.

Poskytla mu svoje rameno. Nosila mu jídlo. Donutila ho na chvíli usnout, i když byl stále zaklíněný do sedačky na chodbě nemocnice.

Byla tam pro něj.

Nic neříkala.

Prostě jen byla.

A on ji potřeboval.

Když se doktoři konečně rozhodli Jessie vzbudit, Scott byl u toho. Nedočkavě proklouzl do jejího pokoje hned v okamžiku, kdy ho doktor u jejího lůžka vyzval. Sedl si k její posteli a pevně ji chytil za ruku. Jeho tělem projela bolest a on se znepokojivě zadíval na ledově klidný obličej své sestry.

V momentě, kdy doktoři odešli a nechali ho s Jessie okamžitě, se jeho žíly alespoň na okamžik zabarvily černě. Pomohl jejímu unavenému tělu od bolesti, ale stále měl pocit, že udělal málo.

Nespouštěl z ní pohled.

Jako kdyby se bál, že když mrkne, zmizí.

Jako kdyby ji viděl poprvé v životě.

„Jessie, sestřičko. Moc...moc mě to mrzí. Nikdy jsem neměl... nikdy jsem neměl dovolit, aby se ti něco podobného stalo. Měl jsem tě ochránit," zašeptal do ticha mezi nimi, i když věděl, že mu nemůže odpovědět.

---

Když Stiles dorazil zpět do Beacon Hills vypadal podobně, jako když jeho tělo posedla nogitsune. Beze spánku byl téměř dva dny a víc jako dvacet čtyři hodin strávil na dálnici vedoucí zpět do Beacon Hills. Pod očima měl tmavé kruhy, vlasy mu trčely na všechny strany a košili měl zapnutou nakřivo.

Nepozdravil Scotta, když jako divoká voda vtrhl do pokoje, kde ležela Jessie.

Scott zmateně zvedl pohled, oči zalepené spánkem a únavou, která ho neustále přemáhala. Když spatřil svého nejlepšího přítele, znovu ucítil tu obrovskou vinu, která ho celou dobu pronásledovala. Beze slov vstal a kolem Stilese proklouzl ven z pokoje, aby je nechal o samotě. Ve dveřích krátce stiskl Stilesovo rameno a on na něj jen pokynul. Byl to jediné gesto, které si oba přátelé vyměnili.

Stiles pak zůstal omámeně stát na prahu místnosti.

Nemohl udělat krok před.

Najednou...

Najednou to bylo všechno skutečné.

Jessie.

Jeho Jessie.

Ležela před ním, obličej téměř bez barvy. Ticho místnosti protínaly stále se opakující zvuky všech přístrojů, které její zničené tělo držely při životě.

Podle jeho otce se pomalu probouzela, od rána ji doktoři přestali udržovat v umělém spánku. Podle nich už byl dostatečně silná na to, aby se probudila.

Přesto Stilesovi připadala tak neuvěřitelně... slabá.

Jako kdyby se na nemocniční posteli ztrácela.

Jako kdyby se ztrácela přímo před jeho očima.

Pevně stiskl oči k sobě a udělal váhavý krok do místnosti.

A ještě jeden.

Najednou stál u její posteli, oči zalité slzami. Opatrně ji pohladil po vlasech, jako kdyby se bál, že jí tím pohybem ještě více ublíží. Sklonil se k ní, jemně ji políbil na rty, které jeho polibek neměly, jak oplatit. Teprve potom si sedl na židli vedle její postele a pevně stiskl její ruku. Bříšky prstů ji kroužil po paži a nepřestával šeptal, jak všechno bude v pořádku.

---

Lydie.

Křičí, její hlas se mi zarývá do uší a mě trvá, než mi dojde obsah jejích slov.

Varování.

Křičí po nás, abychom se schovali.

Ale její hlas přichází příliš pozdě.

Koutkem oka zahlédnu, jak se všichni kolem stolu sklátí k zemi. Někteří dobrovolně, někteří.... Tak docela ne.

Tátu jedna z kulek zasáhne do nohy. Přesto drží v ruce zbraň, opřený o stolek s máminou oblíbenou květinou. Chvíli opětuje palbu, brzy ale i jemu dojdou síly a on spadne na zem, podobně jako hadrová panenka, která vypadne z rukou dítěti.

Lydie a Mason jsou jen kousek ode mě.

Oba krvácí a já se k nim chci natáhnout.

Máma a Argent.

Chris svírá mou mámu ve svém náručí, jeho oblečení se pomalu zabarvuje krví, která ale nepatří jemu. Moje oči se zalijí slzami, když mému unavenému mozku dojde, že ta krev patří mámě.

Chci křičet, ale hlas mi uvízne v hrdle.

A já si najednou uvědomím...

Tu bolest.

Nevím, co se děje.

Najednou nejsem doma.

Bolest se postupně rozlévá po celém těle a zároveň není nikde.

Slyším hlasy, ale nerozumím ji.

Raději znovu usínám.

Mám pocit, že spím několik dní.

Jako Šípková Růženka.

Dny se pomalu přesýpají do týdnů, měsíců a roků.

A najednou to nejsou sny.

Najednou je to realita.

Skutečnost.

Život, který nikdy nebudu žít.

Odjela jsem na vysokou, dostudovala jsem. Promoce, vidím rodiče a Scotta. Všichni sedí v první řadě a tleskají, oči zalité slzami. Vedle mého bratra sedí Stiles. Mrkne na mě, usměje se a ukáže mi vztyčený palec.

Sotva mrknu a najednou jsem v práci.

Bílý doktorský plášť.

Úsměvy sestřiček.

Rady zkušenějších.

Všichni mi drží pěsti.

A zase jsem v bílém.

Ale tentokrát to není plášť. Jsou to šaty. Moje svatební šaty. Usmívám se na Scotta, který stojí hned za Stilesem, zatímco mě můj otec vede k oltáři. Nevím, co říká, neslyším ho. Neslyším ani tiché ano, které špitnu, když se mě oddávající zeptá.

Za to ale cítím Stilesovy rty na těch svých, když mě poprvé políbí jako svou manželku.

Stárneme.

Všichni.

I naše dcera.

Žiju svůj život, ale někde uvnitř vím, že to není můj život.

Že to je jen sen.

A já...

Já ve skutečnosti umírám?

Když se do mého těla vrátí bolest, moje mysl pomalu pochopí. Opouštím ten sen, opouštím ten podivný svět, ten nádherný sen.

Stojí mě velkou námahu, abych přesvědčila svoje oči k tomu, aby se otevřely.

Jakmile do nich dopadne světlo, zabolí to. Obraz se znovu rozostří a já ho jen s obtížemi dávám znovu dohromady.

Moje srdce se divoce rozbuší.

Protože ty oči bych poznala kdekoliv.

Stiles.

Můj Stiles.

A já najednou získám jistotu, že je všechno v pořádku.

---

Až když byla Jessie při vědomí, jako kdyby se život v Beacon Hills znovu rozběhl. Scott konečně odešel domů, aby se vyspal a Malia ho stále doprovázela na každém kroku. Stiles zůstal ve městě ještě několik dní, celé dny a noci seděl u jejího lůžka, neustále ji kontroloval, líbal, hladil ve vlasech a staral se o ní s takovou láskou a pečlivostí, jako kdyby byla přinejmenším princezna z královského rodu.

Po každé, když se nikdo nedíval, vklouzl do její postele a schoval ji do své náruče.

Vždy s opatrností, jako kdyby byla z porcelánu.

Mluvila jen málo, stále hodně spala, ztracená někde mezi skutečným světem a snem.

Ale podle všech doktorů měla být v pořádku.

A na ničem jiném nezáleželo.

---

Stiles z města odjížděl se slibem, že pomůže Scottovi vybudovat armádu, kterou tolik potřeboval k poražení Monroeové s Gerardem. Existovalo jen málo spojenců, které mohl získat.

Přesto oba věděli, že vyhrát můžou jen v případě, pokud po jejich boku bude stát jejich bývalý přítel a vůdce.

Muž, který byl už tak dlouho pryč.

Derek.

---

Uznávám, že celá kapitola je poněkud Jessie-centrická. Taky v ní chybí Liam a já jsem s ní stejně spokojená jako nespokojená. 

Opět jsem se taky uchýlila ke krátkému přepnutí do ich formy. Dlouho jsem se pokoušela napsat tuto část v tradiční er-formě, ale prostě... nelíbilo se mi to. Sama nemám podobné přepínání ráda, ale doufám, že mi to (ještě jednou) odpustíte.

Taky se musí přiznat, že jsem dlouho váhala mezi dvěma možnostmi, jak tuto část napsat. Jednu z možností vidíte a druhá z nich byla taková, že by Scott skutečně "musel" Jessie kousnout a přeměnit ji na vlkodlaka. Co byste takovému vývoje děje říkali? 

No a na závěr tady mám pro vás typickou otázku. Tentokrát jsem se zaměřila na poslední zbývají ženské postavy. Jaký máte vztah ke Kiře, k Allison a Melisse? A Hayden? (A usilovně přemýšlím, na koho jsem zapomněla!) 

Já osobně mám ze všech zmiňovaných nejraději (nečekaně) Melissu. Mám ráda jejich kamarádský vztah se Scottem (a Jessie) a mám ráda i to, jak se dokáže změnit na přísnou matku. Jde vidět, že svým dětem obětovala skutečně celý život a jde vidět, že dvojčata si to dobře uvědomují...

No a na závěr vám chci jen poděkovat za všechny vaše ohlasy. K této povídce. Děsí mě, jak rychle se blížíme ke konci...