Protože Quinn, jak se mladá vlkodlačice jmenovala, tvrdila, že její zranění způsobil strážník sloužící pod místním šerifem, Scotta a zbytek smečky nenapadlo nic jiného, než vypravit se i s novou známou na stanici, kde chtěli se spoustou nových otázek konformovat přímo šerifa.

Scott, Lydia a Malia stáli přímo u jeho stolu, stejně jako Liam, Jessie pak nepřítomně postávala kousek za nimi, zatímco Quinn seděla na pohovce. Její rána už byla zahojená, přesto byla dívka stále bledá a viditelně otřesená.

Navíc v jedné z vězeňských cel seděli dva mladí vlkodlaci, kteří byli obviněni z vraždy. Šerif je odmítal pustit a Scott nepřestával trvat na tom, že jim právě na jeho stanici hrozí nebezpečí. Stačil jeden strážník, který by se obrátil na stranu Monroeové a Gerarda, aby na stanici vypukla anarchie a zmatek, které by nebyl schopný zvládnout ani šerif Stilinski.

„Nepustím je. Mám dvě těla, která jsou pokryta řeznými ranami. Přiznali se, že zabili dva lidi."

„Dva lovce," odporoval šerifovi Scott.

„Lidi, Scotte. Sebeobrana nebo ne, jsou tady a ti druzí dva jsou mrtví. A já musím dodržovat pravidla."

„Ale vy víte, co se tu děje! Nejsou tu v bezpečí."

„Tohle je asi to nejvíce bezpečné místo v Beacon Hills," šerif zvýšil hlas, přesto nekřičel. V jeho kanceláři se rozlehlo tíživé ticho, které on sám znovu po chvíli prolomil. „Tady je aspoň můžu ochránit."

„Myslel by si to i Stiles?" zeptala se Malia.

Jeho jméno znělo z jejích úst nepatřičně.

Neměl tady co dělat.

Nepatřil sem.

Nikdo neměl právo ho sem přivézt.

Zvedla pohled a zadívala se na šerifův obličej. Držel rty pevně sevřené, pohled zabodnutý do Malie.

„Zvlášť, když vaši policisté pracují pro Gerarda?" zeptala se Lydie nevinně.

„Na to neskočím. Znám tyhle policisty jako svoje boty. Znám jejich rodiny. Jejich děti. Jejich bratry a sestry. Vím, kdo jsou. A věřím jim."

„Víte jen to, kým byli." Když Jessie promluvila, připadala si jako zrádce. Byla na šerifově straně – opravdu věřila, že pokud se oba vlkodlaci provinili zabitím, měli by být potrestáni. Jenže zároveň nevěřila tomu, že je na stanici šerifa bezpečno.

Byli všude.

Mohl to být kdokoliv.

„Venku něco je. Všichni se bojí. A zhoršuje se to."

A všichni to cítíme. Chce se ji ještě říct. Ale zůstane mlčet.

„Neochráníte vlkodlaky před lovci, pokud je v tom někdo z vaší stanice namočený," zamumlala Jessie nakonec. Scott jen přikývl, zatímco šerif zůstal mlčet. Nahlas si povzdechl a na chvíli zavřel oči. Na čele mu naskočila vráska a bylo na něm poznat, jak usilovně přemýšlí a snaží se vyrovnat se slovy, která před chvíli zazněly.

Když je znovu otevřel, jeho pohled zapátral po Quinn, která celou dobu tiše seděla schována za zády Scottovy smečky.

„Ty jsi Quinn, že ano?" oslovil ji potichu a ona váhavě zvedla pohled. Přikývla.

„Jsi si jistá, že na tebe vystřelil policista? Naprosto, úplně jistá?" Šerifův hlas zněl podivně tvrdě a Jessie si uvědomila, že ho ještě nikdy neslyšela znít stejně. Quinn pro něj nebyla další člen smečky, nevinný vlkodlak, který potřebuje ochránit.

Byla podezřelá.

A on byl pořád jenom policista pátrající po pravdě, která byla tak dobře ukrytá.

„Viděla jsem blikající světla. Policejní odznak. A zbraň. A pak na mě vystřelil. Střelil mě do hlavy, a to je to poslední, co si pamatuji."

Šerif si změřil dívku pohledem. Prsty se zapřel o stůl a na okamžik se odmlčel, snad jako kdyby o jejích slovech potřeboval chvíli přemýšlet. „V jejím příběhu je pár děr," promluvil po chvíli ticha. A pořád to byl šerif Stilinski, který s nimi mluvil.

„Možná je to kvůli té díře, kterou měla v hlavě," odfrkla si Lydie překvapivě tvrdě.

Malia se rozesmála.

Chvíli se smála opravdu nahlas.

Pak se ale odmlčela, zmateně zatěkala pohledem mezi ostatní v místnosti. „Já... se omlouvám." Znovu zapátrala pohledem po místnosti. Její oči se zastavili na Scottovi, jako kdyby u něj hledala pochopení. Anebo možná potvrzení toho, že tentokrát se zachovala správně.

Scott ale nad tím vším jen mávl rukou a stočil se zpět k šerifovi, který se tvářil stále stejně nepřístupně.

„Musíme odsud Jianga a Tierney dostat dřív, než bude pozdě."

„A vzít je kam? Nemůžu je nechat odejít."

„Ale jestli je tady necháte..." Lydie se pokusila argumentovat, ale šerif ji znovu skočil do řeči. Jeho hlas byl tvrdý a nepřipouštěl žádné námitky. „Pokud nastane nějaký problém..."

Šerifova kancelář se náhle zalila ostrým světlem z reflektorů aut, které parkovali před stanicí. Quinn se postavila na nohy, zmateně stočila svůj pohled na Scotta, v očích neskrývané obavy. Šerif se zamračil, ale podobně jako ostatní věděl, co se děje.

Jsou tady.

Monroeová si přišla pro dva vlkodlaky schované v bezpečí policejních cel.

I když byla okna kanceláře částečně schované za žaluziemi, Jessie přes ně viděla ven.

Viděla ten samolibý úšklebek na její tváři.

Viděla brokovnici v jejích rukou.

Viděla tu touhu po spravedlnosti.

Naprázdno polkla a zavrtěla hlavou.

„Je tady," zašeptala na konec. „A neodejde, dokud nedostane to, pro co si přišla."

---

Jako kdyby neslyšela šerifův hlas. Jako kdyby se nacházela v jiném vesmíru. Daleko od všeho skutečného. Daleko od toho, co se odehrávalo přímo před ní.

Byl to až Scott, kdo ji přivedl zpět do reality.

Jemně ji zatahal za rukáv a ona sebou prudce trhla.

Zamrkala a zadívala se na svého bratra.

Jako kdyby ji četl myšlenky.

„Jessie," šeptl tiše její jméno.

Přesto věděl, že ji nezastaví. Protáhla se kolem něj a on se ji ani nepokoušel zastavit. Ignorovala Parrishův hlasitý křik. Ignorovala jeho zákazy a ignorovala jeho rozkazy. Když se ji pokoušel zastavit, proklouzla mu mezi prsty.

Zastavila se až ve dveřích.

Letmý pohled věnovala Lydii.

Krátké přikývnutí věnované Scottovi.

Zpráva, kterou museli pochopit všichni.

Budu v pořádku.

Zvládnu to.

A pak všem zmizela z očí, když vyšla ze dveří, které vedly ze stanice šerifa ven.

---

„Přesně tohle je situace, kvůli které máme justiční systém."

Pozornost Monroeové se upřela na Jessie, která vyšla ze dveří. Držela ruce na hlavou a s pobaveným úsměvem na rtech předvedla taneční otočku, aby ukázala, že nikde neschovává zbraň. Pak se postavila vedle šerifa a ruce spustila podél těla. Pohledem si měřila ženu před sebou.

„Jenže tady nejde o spravedlnost. Na boji člověka proti vlkodlaku není nic spravedlivého."

Šerif se nadechoval k odpovědi, ale Jessie ho předběhla. Mluvila rozvážně. I když byla žena, se kterou vedla rozhovor, starší, tykala ji. Shodila ji tím na svou úroveň a ubrala potencionální výhodu, kterou nad ní mohla mít.

„Když nejde o spravedlnost, o čem to celé je? Proč tady stojíš se svou směšnou armádou rádoby lovců, kteří pomalu ani neumí držet zbraň? Navíc – kolik z nich má na tu zbraň povolení, hm?"

Monroeová si Jessie chvíli prohlížela.

Jessie stála celou dobu vedle šerifa, nehnutě, stále v jedné pozici. Jen ruce si založila na hrudi. Bradu měla bojovně vystrčenou, na tváři nečitelný výraz. Ani trochu nepřipomínala to vystrašené děvče, kterým ještě před pár minutami byla. Jako kdyby během chvíle zestárla o několik let a přeměnila se v rozhodnou a vyspělou ženu.

Jenže to všechno byla jen dokonalá přetvářka.

Srdce uvnitř její hrudi zběsile bilo a ona měla pocit, že každou chvíli musí vyskočit ven.

Bála se.

Bála se, že ji Monroeová odhalí. Že přijde na to, že ve skutečnosti není tak neohrožená. Že je jen otázkou toho, než se ji vysměje. Že se s ní možná vůbec nebude bavit.

„Víš, co to je subdukční zóna?" zeptala se po chvíli ticha Monroeová. Podobně jako Jessie i ona přešla do familiárního tykání. V jejím hlase nebyl žádný náznak respektu. Mluvila s ní jako učitelka. Jako kdyby byla ve škole. A ona byla jen hloupou studentkou, která nechápe jednouché učivo.

„Od kdy učíš geologii?"

Monroeová pokračovala, jako kdyby Jessie neslyšela. „Když se proti sobě tlačí dvě tektonické desky, mohou nastat jen dvě situace. Buď se uvolní tlak sérií malých zemětřesení, nebo nastane zničující zemětřesení, které zpustoší celé město. Musíme uvolnit ten tlak. Jessie." Vyslovila její jméno, jako kdyby to byla nadávka.

Ona se ale jen usmála. „Od kdy znamená uvolnit tlak, zabít dvě děti?"

„Asi si neuvědomuješ, že to nejsou děti. Jsou to vlkodlaci."

„Zabila bys mne?" Jessie udělala krok dopředu a postavila se před šerifa. „Zabila bys mne, Tamoro?"

„Ty nejsi monstrum."

„Ale jsem dítě. Pořád jsem dítě. Jako ti dva, které se chystáš zabít. Dokážeš to? Dokážeš zmáčknout spoušť a zabít dítě?"

„Není to dítě."

„A ty nejsi lovec."

Jessie poznala, že ji vyvedla z rovnováhy. Žena před ní se odmlčela. Zavřela oči na dobu, která byla mnohem delší než obyčejné mrknutí.

„Asi si neuvědomuješ jednu věc." Hlasem Monroeové vibrovalo napětí. „V tenhle moment je jen jedna věc, která drží ten rozzuřený a pomstychtivý dav za mými zády zpátky. A to jsem já. Může se ale stát, že mě za chvíli přestanou poslouchat."

„Chcete způsobit krveprolití?" zeptal se šerif.

„Chci jednomu zabránit," odpověděla mu žena tvrdým a neústupným hlasem. Přesto se usmívala. Muži s nabitými zbraněmi za jejími zády začínali být netrpělivý. Jessie je nepřestávala sledovat. Někteří z nich zvedli hlavně svých zbraní a teď s nimi mířili na ni a na šerifa, který stál částečně schovaný za jejími zády.

„Stačí, abyste je přivedl zpět." Monroeová přešla zpět do vykání. Pohled měla zabodnutý do šerifových očí, který ji ho oplácel. „Je mi jedno, jestli budou živí nebo mrtví. Chci je tady mít do půlnoci."

„Nikdy."

„Jessie." Něco na tom, jak vyslovil její jméno ji přinutilo cítit se provinile. Stočila pohled na šerifa a on téměř nepatrně zavrtěl hlavou.

Ona se naposledy zadívala na ženu před sebou.

Usmívala se.

Věděla, že vyhrála.

„Nikdy je nedostaneš. Až přijde půlnoc, budeš litovat toho, jak ses teď rozhodla," zavrčela Jessie svoje poslední slova.

---

Když se vrátili zpět na stanici, Scottova smečka stála před dveřmi vedoucí ven. Všichni byli nachystaní na útok, připraveni chránit oba mladé vlkodlaky vlastním tělem. Chtěli se dostat pryč z vězení, které představovala stanice šerifa.

„Nikdo nikam nepůjde," zastavila je Jessie na poslední chvíli.

Celá skupina se otočila za jejím hlasem a ona překvapeně zalapala po dechu.

„Theo?" vydechla jeho jméno.

Jmenovaný jen pokrčil rameny. „V celé své kráse," zavrčel nepříjemně.

„Co...?" Chtěla se zeptat na další otázku, ale Lydie ji skočila do řeči. Nad jejich podivným shledání jen protočila očima. Podobně jako ostatní se chtěla dostat ven. Utéct před nebezpečím, které skupina lovců představovala. Vypadala rozrušeně, chovala se agresivně a Jessie si teprve teď uvědomila, jak moc vystrašená ve skutečnosti je.

Lydie byla banshee.

Byla stejně nadpřirozená jako Scott nebo Malia.

Jen na rozdíl od nich neměla drápy a tesáky, kterými se mohla bránit.

„Není jich tolik, abychom je nezvládli."

„Jenže my nebudeme ti, kdo vystřelí první. Monroeová nám dala čas do půlnoci. Do té doby přijdeme na způsob, jak to celé ukončit bez toho, aby se komukoliv cokoliv stalo. Parrishi, odveďte ty dva zpět do cely." Šerifův hlas nepřipouštěl žádné další námitky.

Parrish jen přikývl, popadl drobnou blondýnku a chlapce, které Jessie viděla poprvé.

Scott se na prázdno nadechl. Chtěl něco namítnout, ale nakonec svou připomínku zase spolkl. Jen přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Nebyli tady v bezpečí, ale šerif měl pravdu. Oni nebudou ti, kdo začnou krveprolití...

---

„Theo? Můžu s tebou mluvit?"

Jessie využila zmatku, který byl všude kolem ní. Nachomýtla se vedle Thea a ten překvapeně zvedl obočí, když ho oslovila.

„Asi... jo?"

„Můžeme... můžeme jít někam, do soukromí?"

„Do soukromí?" Theo se ušklíbl, ale nakonec přikývl. Jessie ho potom zatáhl do jedné z prázdných kanceláři. Několikrát se ohlédla, jestli je někdo nesleduje, ale všichni měli příliš práce se zabezpečením stanice. Před velká okna stavěly stoly, za kterými se měli schovat v případě nečekané střelby.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?" vyzval ji Theo v momentě, kdy se za ní zavřely dveře.

Jessie nervózně přešlápla z nohy na nohu. Zatěkala pohledem, a i když promluvila, její oči se stále vyhýbaly těm Theovým.

„Já... uvědomila jsem si, že jsem ti nikdy... že jsem ti nikdy nepoděkovala."

„Za co?" zeptal se nechápavě.

„Za to... Za to, co jsi pro nás udělal, když byl Stiles pryč. Pomohl jsi nám, neodešel jsi."

Jessie se stále podvědomě vyhýbala těm dlouhým měsícům bez Stilese. Nikdy se spolu nebavili o tom, jaké to pro oba bylo. Ona byla ztracená a on uvězněný v jiném čase a prostoru. Ani jeden z nich nikdy nepřestal bojovat, přesto to pro oba bylo stále příliš bolestivé.

Nevraceli se k tomu.

Nebavili se o tom.

Oba jako kdyby zapomněli, že se něco podobného stalo.

„Slíbil jsem to Liamovi," odpověděl pouze.

„Jako kdyby pro tebe sliby někdy něco znamenaly."

Pokrčil rameny.

Jeho výraz byl nečitelný a ona sama nevěděla, jak se cítí.

„Prostě... prostě jsem to chtěla říct."

Přikývl, ale zůstal mlčet.

„Děkuju, Theo. Vážně ti děkuju. Bez tebe... Bez tebe bych ho nikdy nezískala zpět."

Zamrkal a lehce natočil hlavu na stranu. Díval se na její tvář a ona v jeho pohledu poprvé zahlédla záblesk emocí. Nedokázala je přečíst, přesto... přesto byl jeho pohled jiný.

„Miluješ ho?"

„Víc než cokoliv."

„A on miluje tebe?"

„Ano."

„A proč tady teda není? Proč tě nechrání, stejně jako ty jeho?" Jeho hlas zněl kousavě.

„Protože on to neví. Myslí si, že jsem v Philadelphii."

„Proč zrovna v Philadelphii?"

„Měla jsem tam nastoupit na Pensylvánskou..."

Neodpověděl ji.

Zůstal mlčet a probodával ji pohledem.

Něco v jeho očích se znovu změnilo.

Když zhasla světla, ani jeden z nich na to nebyl připravený. Jessie sebou překvapeně trhla. Oba se ocitli v téměř absolutní tmě. V místnosti nebyly žádné okna a to málo světla, které do místnosti proudilo, procházelo skrz zatažené žaluzie na dveřích.

Theo se natáhl po její paži, aby ji zatáhl zpět do bezpečí mezi ostatní.

Ještě předtím, než otevřel dveře, si ale neodpustil tichou poznámku. Zašeptal ji, zavrčel ji. Jeho hlas byl naplněný nenávistí, která ale nebyla mířena k ní.

„Měla jsi odjet, Jessie. Nikdy neměl dopustit, abys neodjela."

---

Na zemi pod nohama šerifa ležel chlapec, ve kterém Jessie rozeznala Nolana. Byl to jeden z těch hochů, kteří ve škole zaútočili na Liama.

Jessie k němu nedokázala cítit nic jiného než nenávist.

Parrish právě chlapce zvedal za loket zpět na nohy. Ve druhé ruce měl nachystaná pouta.

Na nohy se stavěl jen pomalu. Pohled měl sklopený k zemi, podobně jako malé dítě, které si uvědomuje svou chybu. Vyhýbal se jakémukoliv očnímu kontaktu. Když ho Parrish táhl směrem k celám, šel poslušně za ním a nebránil se. Hlavu stále sklopenou a skleslá ramena, jako kdyby na nich stála váha celého světa.

Jessie někde uvnitř věděla, že Nolan je jen další oběť.

Vystrašené dítě.

Ale ona na něj nedokázala myslet tímhle způsobem.

Snad poprvé v životě cítila k němu absolutní nenávist.

Nenáviděla ho.

Nenáviděla ho za to, co udělal Liamovi.

Prostě ho nenáviděla.

---

Když v místnosti přistál granát se slzným plynem, Scottův náraz ji srazil k zemi. Stál na druhé straně místnosti, přesto byl ve vteřině u ní. Snažil se ji schovat, ale ona se bránila. Oči ji pálily a slzely, pohled měla rozmazaný.

„Scotte..." Když promluvila, plyn se ji dostal do krku a ona se okamžitě rozkašlala. „Je... je to past. Tierney a Jiang..." Těžce sípala, ale on ji rozuměl. Zmateně se narovnal, slzný plyn mu nepůsobil žádné problémy. Jeho tělo s ním možná bojovalo, ale regenerovalo se na tolik rychle, že nebylo nic poznat.

Pomohl ji na nohy a ona se malátně postavila.

„Říkali do půlnoci," křikl vztekle šerif, ale Parrish ho zastavil. Postavil se k němu a zašeptal mu něco do ucha.

A ona věděla co.

Ten granát přišel zevnitř.

Nebyli v bezpečí.

Nikdo nebyl v bezpečí.

„Chtěl je zabít! Má oměj!" Slyšela Liama křičet, i když ho neviděla.

Stále se křečovitě držela Scottovy ruky a on ji také protáhl mezi zmatenými strážníky k Liamovi. Ten jednou rukou pevně držel Nolana, zatímco v druhé svíral malou lahvičku, která byla naplněná fialovou tekutinou.

„Je tady ještě něco, co bys měl vidět," špitl potichu Liam a Scott se s otázkou v očích zadíval na Jessie.

„Jsem v pořádku. Je to jenom slzný plyn. Neumírám, nebo tak něco," zavrčela podrážděně. Její hlas zněl mnohem hruběji než normálně. V krku ji škrábalo a ona si musela téměř po každém slovu odkašlat.

Přesto zůstal Scott stát na místě, i když ho Liam znovu vyzval k tomu, aby ho následovat.

Parrish, který k nim přistoupil, převzal Nolana, který celou dobu odevzdaně stál vedle Liama. Ani jednou se nepokoušel hájit, ani jednou se nepokoušel utéct. Jen tam stál, zklamaný sám se sebe.

„Parrishi, můžeš...?" Scott pokynul hlavou na Jessie.

„Jsem v pořádku!" Trvala ale ona na svém tvrdohlavě. Hned se ale znovu rozkašlala.

„V kanceláři šerifa by měl být čistý vzduch. Hned tě tam dovedu, Jessie."

„Umím chodit sama!" Prudce se vytrhla Scottovi. Střelila po něm posledním pohledem a dýmem, který pomalu klesal k zemi, se propletla až do kanceláře šerifa. Otevřela dveře a spolu s ní do prázdné místnosti proniklo i nepatrné množství plynu.

Jen co se ocitla uvnitř, znovu se nahlas rozkašlala.

Opřela se rukama o svá stehna a předklonila se.

Nahlas oddechovala, z očí ji tekly slzy, které ji řezaly v podrážděných očích.

„Zatraceně," ulevila si nakonec. Narovnala se, ze stolu popadla prázdný hrnek, do kterého si nalila vodu, kterou téměř okamžitě vypila. Cítila, jak ji chladná voda stéká dolů rozdrážděným krkem.

Když dopila, opláchla si vodou obličej. Důkladně si vymyla oči, které hned osušila do ručníku. I když měla oči stále červené a podrážděné, alespoň ji už tolik nepálily. Zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle nad umyvadlem a zamračila se.

„Vážně vypadám jako kráska z časopisů," zamumlala sama pro sebe a zavrtěla nad sebou hlavou.

„Ale pro mě to mění všechno!" Slyšela Scottův hlas za dveřmi a než se stihla nadechnout on i šerif vstoupili do místnosti. Na okamžik se zarazili a zadívali se na Jessie. Ve dvou párech očí viděla to stejné – nevyslovenou otázku, strach, obavy.

„Co se děje?" zeptá se okamžitě.

„Jiang a Tierney."

„Co je s nimi?"

„Oni..." Scott se na okamžik odmlčel, jako kdyby pro něj bylo těžké pokračovat dál. „Oni zabili, Jessie. Nebyla to žádná sebeobrana. Byla to obyčejná vražda. Pomsta. Jejich oči jsou modré."

„Oči našich přátel jsou taky modré," odpověděla mu okamžitě. „To ale přece neznamená, že si zaslouží zemřít."

Scott zůstal mlčet.

Místo něj promluvil šerif. „Jessie má pravdu, Scotte. Když bojuješ ve válce, budeš muset zabíjet nevinné lidi. Vinna a nevinna ve válce neexistují. Je jenom ta druhá strana."

Scott zůstal mlčet, pohledem zatěkal na Jessie, snad jako kdyby u ní hledal nějakou podporu.

Ona ale zůstala mlčet.

Stejně jako šerif.

Ticho mezi nimi přerušil až hluk, který panoval na stanici za zavřenými dveřmi. Všichni zaslechli zvuk tříštícího skla. Jessie zatěkala pohledem na hodiny.

Do půlnoci nezbývalo příliš času.

Ale pořád nebyl čas útoku.

Jakmile se dostala z kanceláře šerifa, upoutal ji pohled na Malii, která stála uprostřed služebny. V ruce držela šíp, který vystřelil jeden z lovců stojících před budovou. Malia odhodila šíp na zem a v ruce teď držela malý pruh látky, který byl na šípu připevněn. Opatrně jej rozbalila a zmateně ho zvedla do vzduchu tak, aby na něj viděli všichni.

„To je Brettův dres," zavrčel Liam.

„Snaží se nás rozrušit," zašeptala Lydie.

Liamovi oči bleskly zlatým světlem. Z hrdla se mu ozvalo hrdelní zavrčení, které přerušil až Theo. Celou dobu vše sledoval, beze slov, bez zbytečných rad, bez snahy o vlastní útěk a egoistickou záchranou. „A daří se jim to."

Nikdo neměl čas na odpověď.

Stanicí se rozlehl hlasitý ženský křik.

Hlasy.

A další zmatek.

Chtěla se rozběhnout za Scottem, který následoval šerifa s Parrishem. Někdo ji ale zastavil. Cizí ruka, která ji uchopila za paži a stáhla ji zpět k sobě. Nebyl to silný stisk a Jessie téměř okamžitě poznala, kdo se ji pokusil zastavit.

„Lydie," šeptla její jméno a rusovláska jen zavrtěla hlavou.

„Nechoď, Jessie. Nenechávej mě zase o samotě. Prosím."

Zmateně natočila hlavu na stranu a zadívala se na kamarádku před sebou.

Původní jistota a rozhodnost, všechno tolik typické pro Lydii bylo náhle pryč. Vypadala jako malé dítě. Vystrašené malé dítě.

Jessie jen přikývla a usmála se. „Jak se cítíš?"

„Bojím se, Jessie. Tak strašně moc se bojím... Já... je to tady. Určitě je to tady s námi."

„Co je tady?"

„Ta bytost. To, co způsobuje ten strach. To samé, co dohnalo vlky k tomu, aby se sami zabili." Odmlčela se a ztichlou policejní stanicí se roznesl hlasitý výstřel. Jessie zalapala po dechu, ale Lydie zůstala sedět na místě. Vypadala podivně klidně. Čekala to. Věděla, že to přijde. „To samé, co donutilo dva strážníky ve vedlejší místnosti spáchat sebevraždu." Znovu se odmlčela.

Jessie na prázdno polkla.

„Bojíš se, Jessie?"

„Ne," odpověděla jí hned bez váhání.

A byla to pravda.

Alespoň pro teď.

„Lžeš," vytkla ji rusovláska.

Jessie neodpověděla.

„Všichni se bojíme. A bude to strach, který nás přiměje udělat velké chyby," zašeptala nakonec výhružně Lydie. S těmi slovy se zvedla a nechala překvapenou Jessie sedět a přemýšlet o jejích slovech.

---

Minuty rychle plynule a všem lidem na policejní stanici docházel čas.

Byl to Scott, kdo přišel s nápadem, jak obelstít Monroeovou. Dva mrtvé strážníky zabalily do černých pytlů a společně s Theem je vynesli ven. Šerif vše doplnil falešnou historkou o tom, jak se Tierney a Jiang pokusili o útěk, zatímco skuteční vlkodlaci se schovávali za zády Jessie a ostatních.

Jessie stála u okna a skrz žaluzie sledovala dění venku.

Byl to riskantní plán, ale byl to jediný plán, který měli.

„Myslí si někdo, že to vyjde?" zeptala se Malia nervózně.

Nikdo ji ale neodpověděl.

„Dobře... Přestanu se ptát."

Monroeová promluvila, ale Jessie viděla jen rty, které se otevíraly na prázdno. Zatěkala pohledem vedle sebe, kde stál Liam, ale on zůstal mlčet. Jessie si nahlas povzdechla a dál sledovala dění před sebou.

Scott i Theo téměř totožně rozepnuli černé vaky a Monroeová si prohlížela obě těla. Znovu promluvila a Jessie se znovu rozhlédla kolem sebe. Liam jen zaťal pěsti a Malia se zamračila.

Chtěla se zeptat, co se děje.

Ale její pozornost upoutalo něco jiného.

Kousek od stanice zastavila tmavá dodávka, ze které vystoupil muž. Nebyl ozbrojený, přesto si pomalu razil cestu davem. Vyzařovala z něj přirozená autorita a konečně se dostal dostatečně blízko, aby Jessie rozeznala odznak federálního úřadu pro vyšetřování, který se muži houpal kolem krku.

A taky dostatečně blízko na to, aby rozeznala jeho obličej.

„Táta," vydechla šokovaně.

---

Rafael vyjednal s Monreovou dohodu.

Oba mladí vlkodlaci se dobrovolně vydali do jeho rukou a on zařídil bezpečný převoz do federální věznice.

Nejdůležitější součástí dohody byl ale odchod Scottovy smečky z města. Měli utéct, schovat se a doufat, že někde jinde najdou bezpečí. Scott se svým otcem dlouho hádal, ale on trval na svém.

Nikdo s Rafaelovým plánem nesouhlasil.

V jeho očích to byl ale jediný způsob, jak udržet svého syna v bezpečí.

O to horší mělo být pro Jessie rozloučení.

Ona byla pořád člověk.

Člověk, který se ve světě nadpřirozeného pohybuje s naprostou samozřejmostí, pořád ale jenom člověk.

Netrvalo dlouho, než Scott přišel se záložním plánem.

Jen na oko všichni souhlasili s odchodem.

Bylo důležité, aby tomu Rafael uvěřil.

Aby tomu uvěřila Monroeová.

Ve skutečnosti nikdo z nich neopustil Beacon Hills. Celá Scottova smečka včetně Thea se nastěhovala do bezpečí veterinární kliniky. A právě tam měli v plánu pokračovat v plánování dalších kroků proti Monroeové a Gerardovi.

---

Je tu pátek a s ním i další kapitola. 

Uf - musím se přiznat, že psaní této části pro mne byl opravdu oříšek. Bála jsem se, abych nesklouzla jen k opisu seriálového děje, aby to celé nebylo moc plytké a takové... nijaké. No pořád nejsem s novou částí úplně spokojená, ale... lepší už to asi nebude.

Jsem zvědavá na vaše názory, jak se vám nová kapitola líbí :))

A v před-předchozí kapitole jsem slibovala menší "překvapení" na konci každé kapitoly a minule jsem na to zapomněla, že jo. Ach jo, se mnou. Každopádně - mám nashromážděné nějaké "real" fotky a manipy, které se mi nikdy nehodily ke kapitole, ale stejně bych je vám ráda ukázala. Dnes tu máme Jessie s Lydií. 

Tak jak seriálovou Lydii nemám ráda, snad každou její fanfiction verzi jsem si zamilovala. A jinak to není ani tady. Opravdu mám ráda jejich kamarádský vztah, který se pomalu budoval a který se prohloubil až po smrti Allison. Jen ty dvě byly spolu od začátku do konce. A jak máte Lydii rádi vy (ať už tu seriálovou, nebo "moji" fanfikční)?