Jessie seděla u stolu, dlouho potom co všichni ostatní odešli. Scott odešel nahoru do svého pokoje, Lydie a Malia odjely domů. Byla hluboká noc, ale ona se pořád necítila unavená. Měla hlavu plnou myšlenek a nedokázala je všechny uspořádat.

Před sebou měla položené tři kulky.

První byla ta, kterou před několika lety dostala od Argenta. Byl to slib a důkaz o jejích schopnostech.

Druhá, téměř totožná, kterou našel Scott vedle mrtvého Pekelného psa.

Třetí, stříbrná. Kulka, která nikdy neměla existovat a která hlavně nikdy neměla být vystřelena.

Něco ji unikalo.

Bylo to blízko.

A přitom... přitom tak strašně daleko.

Mezi prsty uchopila stříbrnou kulku a zvedla ji do výšky svých očích. „Proč by někdo střílel stříbrem?" zeptala se sama sebe. Snad jako kdyby doufala, že ji někdo odpoví. Někdo, kdo zná odpověď na všechny otázky.

S povzdechem ji zase položila na stůl.

„Stříbro je jenom legenda. Pověst. Mýtus." Mluvila nahlas, i když ji nikdo neposlouchal. Pomáhalo ji to utřídit si svoje myšlenky, a to bylo to jediné, co teď potřebovala.

„Pokud má někdo tuhle kulku," zvedla do výšky kulku s vyrytou francouzskou lilií, „proč by střílel stříbrnými? Někdo takový už by měl vědět, co má dělat. Neměl by dělat hloupé a začátečnické chyby. A už vůbec by neměl věřit tomu, že stříbro zabijí vlkodlaky."

Vyhodila kulku do vzduchu a znovu ji chytla do své dlaně. Pak ji položila zpět na stůl a nahlas si povzdechla. Schovala si obličej do dlaní a unaveně se opřela lokty o stůl.

Nedávalo to žádný smysl.

V hlavě ji vířilo tolik otázek.

Proč?

Jak?

Kdy?

Kde?

A ta nejdůležitější ze všech – kdo?

„Jessie!" Scottův hlas ji vytrhl z myšlenek a ona sebou překvapeně trhla. Běžel ze schodů a křičel na ni z horního patra.

„Co se děje?"

„Brett."

„Můžeš to trochu víc... rozvést?"

Rychle přikývl. Nezastavil a ona pochopila, že ho musí následovat. Přes ramena si přehodila bundu, která byla Melissy. Spěchal a věděla, že by ji nedovolil zdržení v podobě návratu zpět do pokoje. Do ruky ji strčil přilbu na motorku a zmateně spustil: „Něco se stalo Brettovi. Lori našla lakrosovou hůl celou od krve a tvrdí, že to jeho krev. Musíme ho najít dřív, než bude pozdě."

---

Když dorazili před školu, Malia už tam byla. Stála na školním parkovišti vedle Lori, která byla na první pohled rozrušená. Neustále přešlapovala na místě a v ruce stále držela zlomenou lakrosovou hůl, která byla celá od krve.

Jen krátce po nich dorazil Liam.

„Musíme vyrazit!" Naléhal okamžitě. Lori jeho slovům přikývla a na důkaz naléhavosti celé situace zamávala dvojčatům zkrvavenou holí před obličejem.

„Máte jeho pach?" zeptala se opatrně a Lori hned přikývla.

Jessie se tázavě zadívala na Scotta a ten téměř nepatrně přikývl.

Věděla, že nebude jejich tempu ani zdaleka stačit. Přesto, když se všichni čtyři rozběhli, zůstala ještě chvíli stát na školním parkovišti.

V hlavě se ji znovu ozval ten hlas plný pochybností.

Tichý hlas, který ji radil, aby nevěřila všemu, co vidí. Který ji říkal, že má našlapovat opatrně a rozhlížet se kolem sebe.

Sehnula se k lakrosové holi a zvedla ji před svůj obličej.

Proč by se někdo snažil probodnout vlkodlaka obyčejným kovem? Ať už byl ten nový lovec kdokoliv, i on už musel vědět, že podobná rána Brettovi nemůže ublížit. Nechtěl ho zpomalit, nechtěl mu ublížit. Chtěl...

Co vlastně chtěl?

Zavrtěla hlavou a zahodila hůl zpět na zem.

S další otázkou navíc se pak rozběhla za ostatními.

---

Smečku společně s Lori našla na kraji lesa. Všichni stáli před stromem, ve kterém byl zaražený šíp. Liam držel v ruce telefon, který patřil Brettovi.

„Musí vědět, že jsme tady!" Lori se zhluboka nadechla.

Jessie prudce zavrtěla hlavou a krátce vykřikla.

„Ne!"

Lori vypustila vzduch ze svých plic a zadívala se na Jessie. V očích se ji zračily obavy o jejího bratra. Jessie si nedokázala představit, co se odehrává uvnitř její hlavy. Dívka před ní musela být vystrašená, spoléhala jen na své instinkty, které ji radily nezastavovat.

„Pokud zavyješ, pokud kdokoliv z vás zavyje, můžete přivést lovce k Brettovi, ale i k nám. A pokud Brett zavyje zpátky, přivedete tím lovce přímo k němu."

Lori zaváhala. O jejích slovech přemýšlela.

Jessie ze stromu vytáhla šíp a její ruce se okamžitě zabarvily Brettovou krví. Muselo ho stát velké úsilí, aby dokázal šíp dostat ze svého těla.

Zase to tady bylo.

Ten hlas.

Který ji radil, ať se pořádně zamyslí.

Který ji našeptával, že všechno není takové, jako na první pohled vypadá.

Který se ji snažil navést na správnou cestu.

Chtěla se mu otevřít. Chtěla ho poslechnout. Chtěla otevřít své oči dokořán.

Ale něco ji stále unikalo.

Pořád.

Odhodila krvavý šíp na zem a prstem ukázala na krvavou stopu jen několik kroků od nich. Stopy v listí, drobné kapky. Věděla, čeho si všímat. A díky tomu mohla sledovat Brettovy kroky.

---

Doběhli až na místo, kde se další stopy ztratily.

„Měli bychom se rozdělit!" Zavelel Liam. Byl nervózní, podobně jako Lori. Brett byl jeho přítel. Znal ho dlouho předtím, než se stal vlkodlakem, a i když většinu času byly na nože, Brett pro Liama znamenal skutečně mnoho.

„Nemůžeme se rozdělit. To je nesmysl," oponovala mu Jessie.

„Ale... máme výhodu. Je nás pět na jednoho!" Liam se nevzdával. Přestože vypadal o svých slovech přesvědčen, pohledem hledal pomoc u Scotta nebo Malie.

Jessie nic neřekla.

Pohledem pátrala po okolí.

Něco ji unikalo.

Něco ji pořád unikalo.

„Je to jeden lovec. Amatér, který neví, co dělá. Někoho takového přece zvládneme, no ne?" Trval na svých slovech Liam.

Jessie ale zavrtěla hlavou.

Dřepla si a špičkami prstů odhrnula část listí, které leželo před ní. Zamračila se a zprudka se narovnala.

„Není to jeden lovec."

„Není?"

Zavrtěla hlavou.

Připadala si tak hloupá, že to neviděla dřív.

Samozřejmě.

Celou dobu to tady bylo a ona to neviděla.

„Jsou minimálně dva. Zakrývají své stopy. Nejsou to amatéři. Nebo alespoň jeden z nich není. A ten druhý se učí." Prstem pak ukázala na pár stop, které ležely pod jejími nohami.

„Kolik jste tady už měli lovců?" zeptala se Lori.

„Hodně," odpověděl ji neurčitě Scott. Výraz v jeho obličeji ztvrdl. Rty držel pevně sevřené u sebe a Jessie v jeho postoji poznala nejistotu.

On... se bál.

Něco ho vyděsilo.

I přes ten sebejistý postoj, i přes autoritu vyzařující z jeho obličeje, i přes to všechno to poznala. Všechno to byla jen maska, která měla oklamat všechny ostatní a možná přesvědčit i jeho, že skutečnost leží někde jinde.

Ale byla to pravda.

Zmínka o lovcích Scotta vyděsila.

Z myšlenek ji vytrhl až hlas Lori.

„Vím, kde je Brett."

Usmívala se a prstem ukazovala na drobnou stavbu z kamení.

Jessie jen přikývla a Lori vykročila vpřed, následována celou smečkou.

---

Dorazili do podzemních tunelů.

Jessie uzavírala celou skupinu. Postupovala pomalu a obezřetně.

V zátylku ji mrazilo a ona se neustále ohlížela za sebe. Každý krok dopředu několikrát zvážila, a kdyby to bylo možné, nejraději by se otočila a z podzemí utekla zpět na povrch. Nikdy se necítila podobně. Měla pocit, že ji uzavřený prostor ničí. Že jsou stěny stále blíž.

Na okamžik zpanikařila.

Musela zastavit.

Nedokázala se nadechnout.

Ty stěny.

Drtily ji.

Stejně jako všechno ostatní.

A ona byla najednou tak malá.

Tak malá a slabá.

Stejně jako vždycky.

Byla jen obyčejný člověk uprostřed podivné smečky vlkodlaků a dalších podivných bytostí. Nedokázala s nimi držet krok. Nedokázala je ochránit. Nedokázala ochránit ani sama sebe.

Neměla tady zůstat.

Je jim jen zbytečnou přítěží.

Jen...

V očích ji pálily slzy a ona klečela na kolenou. Byla zlomená, vystrašená, unavená. Přišlo to tak najednou a stejně rychle to i zmizelo.

Byl to Liam, který ji vrátil myšlenkami zpět.

V okamžiku se narovnala a překvapeně zamrkala.

Stěny tunelu byly na svých místech.

Zmateně se rozhlédla kolem sebe.

Nedokázala pochopit, co se to stalo. Proč se v ní probudila ta ohromná nejistota. Pochybnosti o vlastních schopnostech. Proč...

„Teď ne, Jessie," zamumlala sama pro sebe. „Děj se do pořádku," napomenula se ještě jednou. Zavřela oči, mezi palec a ukazováček uchopila kořen nosu a zhluboka se nadechla. Když znovu procitla, vzduchem stále rezonovalo Liamovo zavytí.

Chyba.

Její chyba.

Měla tam být.

Měla je zastavit.

„Co jste to udělali?" Řekla potichu, přesto rázně. Lovci mohli být kdekoliv a ona svým křikem nechtěla připoutat ještě více pozornosti, než se podařilo Liamovi.

Lori se zastavila na místě a zprudka se otočila k Jessie. Když promluvila, měla hrubý hlas a Jessie se její slova zaryly do těla, podobně bolestivě jako kdyby do ní zaryla svoje drápy. Protože Lori měla pravdu.

„Udělala bys to stejné."

Jessie se naprázdno nadechla, ale zůstala mlčet.

„Kdyby šlo o Scotta, udělala bys to stejné," řekla Lori ještě jednou.

Jessie si povzdechla a Lori znovu vykročila vpřed. Malia po ní vrhla jeden ze svých nechápavých pohledů, ale Jessie jen zavrtěla hlavou. Nechtěla její soucit, ani její porozumění. Protože Lori měla pravdu.

Kdyby šlo o Scotta, chovala by se stejně sobecky a neústupně jako Lori.

„Proč neodpověděl?" zeptala se blondýna vepředu a pohled přitom stočila dozadu.

„Možná nás neslyšel?" odpověděl ji Liam další otázku.

Celá skupina prudce zatočila.

Koutkem oka zahlédla něco, co v podobně prázdné chodbě nemělo nic dělat. Byl to jen odraz, přesto upoutal její pozornost. Udělala ještě jeden krok vpřed, než se zastavila v půlce pohybu. Její oči se zeširoka rozšířily a ona konečně pochopila, co viděla.

„Lori, zastav!" Křikla zprudka.

Chtěla se rozběhnout a drobnou blondýnku zastavit.

Ale byla příliš pomalá.

Scott si nataženého drátu všiml ve stejný moment, jako se vzduchem roznesl její poplašný výkřik. Byl to on, kdo odstrčil Lori stranou.

„Scotty!" Vykřikla Jessie nahlas.

Její bratr ji neodpověděl. Obličej se mu zkroutil bolestí. Klopýtl a narazil na stěnu za jeho zády. Překvapeně zalapal po dechu a nebýt Liama, který ho na poslední chvíli zachytil, skončil by na zemi.

„Scotty, bože, Scotty," vydechla znovu Jessie.

„Jsem v pořádku."

Malia protočila oči. „Nejsi," opravila ho okamžitě.

„Zahojím se," oponoval ji slabým hlasem.

„Ale teď nejsi v pořádku," trvala tvrdohlavě na svém.

Scottovo triko se kolem rány zalívalo krví. Vypadal slabý a z obličeje se mu postupně vytrácela barva.

„Musíme vytáhnout ten oštěp," zamumlala potichu Jessie. Zadívala se přímo na svého bratra. Když znovu promluvila, její slova byla mířena přímo mu, snad jako kdyby byly samy. „Bude to bolet, Scotty. Omlouvám se."

„To je v pořádku," ujistil ji klidným hlasem. Koutky úst se mu zkroutily do úsměvu.

Jessie přikývla a pokynula Liamovi.

S povzdechem pak uchopila dřevěnou tyč, která trčela ze Scottova hrudníku. Zatáhla a on vykřikl bolestí. Jeho tělo se zkroutilo v bolesti a ona hned tyč zase pustila.

„Mrzí mě to, Scotty."

„Udělej to rychle!"

Zatěkala pohledem a nakonec znovu přikývla.

Pevně sevřela tyč mezi prsty a prudce zatáhla. Cítila, jak se ostny derou Scottovým tělem, slyšela jeho křik. Když byl oštěp konečně venku, Scott se sesunul pod její nohy.

„Věděli, že přijdeme," zašeptal potichu.

„Jsou o krok před námi. Celou tu dobu. Něco... něco mi uniká. Celou tu dobu mi něco uniká," přiznala. Cítila se hloupě, když ty slova vyslovila nahlas, ale zároveň věděla, že to je pravda.

„Je mi to líto, ale nemůžu čekat. Musím jít."

Lori stála nad nimi.

Jessie věděla, že má pravdu.

Lovci byli mnohem zkušenější. Všechno to byl jejich plán. Byli krok před nimi. Celou tu dobu byli krok před nimi. Váhavě se narovnala, ale Malia zůstala klečet u Scotta. Tiskla jeho ránu a vystrašený pohled v očích prozradil více, než měl.

Věděla, co musí udělat.

„Půjdu s tebou. Liam zůstane se Scottem a Malií."

„Půjdu s vámi!" Ozval se hned Liam a Jessie se váhavě podívala na svého bratra. Rána se ještě nezačala hojit a ona viděla, kolik přemáhání ho stojí, aby udržel svou tvář bez výrazu.

„Hej, zvládnu to, potřebujete Liama mnohem víc než já. Dej mi chvilku a přidám se k vám."

Liam Scottovým slovům přikývl a postavil se vedle Lori, která nervózně přešlapovala na místě. Chtěla vyrazit, chtěla pokračovat v hledání svého bratra. Jessie věděla, že teď musí postupovat opatrně, s mnohem větším rozmyslem než předtím. A taky věděla, že bude mnohem těžší udržet Lori pod kontrolou.

Věnovala Scottovi poslední pohled a on rozhodně přikývl.

„Postarám se o něj," dodala Malia a něco v jejím hlase ji přinutilo, aby ji skutečně věřila.

„Půjdete za mnou," vyzvala Jessie Liama s Lori. Počkala na jejich souhlas v podobě přikývnutí a teprve potom vyrazila vpřed.

---

Netrvalo dlouho, než se jim podařilo najít Bretta.

Seděl opřený o studenou zem. Triko měl na několika místech roztrhlé a od krve. Sotva zvedl pohled, když je slyšel přicházet. Na kůži se mu tvořily černé skvrny způsobené jedem, ve kterém byl namočený hrot šípu, jež ho zasáhl.

Během vítání stála Jessie bokem.

Neustále se rozhlížela kolem.

Bylo to příliš snadné.

Proč by někdo nachystal takovou propracovanou past, kterou spustil Scott a pak by je nechal dojít až k Brettovi?

„Musíme jít," vyzvala je potichu.

Jenže ve stejný moment se chodba před nimi zalila dýmem. Liam tiše zavrčela a ona usoudila, že slyší něco, co jejím uším uniká. Jeho oči se zablýskly zlatě a než ho stihla zastavit, rozběhl se vstříc podivné mlze.

„Běžte!" Křikla směrem k Lori s Brettem. Oba přikývly a pomalým krokem vyrazili vpřed. Lori svého bratra podpírala a pomáhala mu. Jessie ještě chvíli vyčkala, než se vrhla za Liamem.

Poplašný maják v její hlavě znovu křičel a ona nevěděla, kde udělala další chybu.

Vběhla do mlhy před sebou a na konci chodby narazila na Liama. V ruce držel zařízení, které Argent používal na lov vlkodlaků. Vysílalo vysokofrekvenční zvuk, který ona běžným uchem nemohla slyšet, ale někomu s nadpřirozeným sluchem jako měl Liam to doslova trhalo uši.

Liam se rozpřáhl a odhodil tu šikovnou věcičku od sebe.

Tupě narazila na protější zeď a s hlasitou ránou se rozbila.

„Ach bože," vydechla Jessie.

Konečně to začalo dávat všechno smysl.

Všechno to dávalo dokonalý smysl.

„Ach bože, co?" zeptal se Liam nechápavě.

„Oni... tohle chtěli celou dobu, štěně. Chtěli nás rozdělit. Chtěli, abychom se vydali jejich cestou. Musíme... Musíme zastavit Lori a Bretta. Je to past, Liame. Všechno je to jedna velká ohromná hra a my ji hrajeme podle cizích pravidel."

Liam se rozběhl pryč, jen co domluvila.

Jessie jeho krokům nestačila.

Běžela rychle, přesto věděla, že je příliš pozdě.

Srdce ji zběsile bušilo, svaly na nohách ji pálily a ona jen stěží popadala dech. Přesto nezastavila. Prudce zatočila a před ní se konečně otevřela cesta, která vedla nahoru. Neobratně šplhala po starém žebříčku. Ruce ji klouzaly, nohy ji podjížděly a ona stejně věděla, že nesmí přestat.

Studený vítr ji prohrábl ve vlasech.

A Liamovo bolestivé zavytí se ji zabodlo do uší.

Chtěla ještě zrychlit svoje pohyby, ale věděla, že už to není možné.

Po rukách se vyškrábala ven.

Rozhlédla se kolem sebe.

Brett a Lori.

Krev.

Auta.

Lidé.

Jejich zděšené výrazy.

Prstem si na něco ukazovali.

A nebyla to těla Bretta a Lori, které ležely v těsné blízkosti. V posledním objetí.

Byl to Liam.

Stál tam.

Jeho oči zářily. Zlověstně vrčel. Naprázdno cvakal tesáky.

„Liame!" Otočila se směrem k němu.

Neodpověděl ji.

„Liame, no tak..." Šeptala, přesto se v jejím hlasem zrcadlilo zoufalství a naléhavost. Udělala krok směrem k němu, natáhla se směrem k němu. Chtěla jeho obličej schovat do svého objetí, přetáhnout mu kapuci přes hlavu. Chtěla ho uklidnit, chtěla ho přimět, aby se přeměnil zase zpátky.

Natáhla ruku směrem k němu a on se po ní okamžitě ohnal.

Z hrdla se mu ozvalo zavrčení.

Jeho drápy se zaryly do její ruky.

Nestihla se vyhnout.

Nečekala to.

Bolestivě zasyčela a nechápavě se zadívala na svou ruku.

Zarazila se na místě.

„Jaké tři věci nemůžou zůstat skryty, Liame?" oslovila ho znovu. „Jaké tři věci, štěně, no tak?" Znovu a znovu. „Liame, no tak." V očích se ji leskly slzy a ona si nebyla jistá, proč. Zraněná ruka ji bolela, stejně jako ji bolela ztráta Bretta s Lori.

„Liame, prosím," zašeptala potichu.

Zoufale.

„Slunce. Měsíc. Pravda."

„Štěně?"

„Slunce, měsíc, pravda," zopakoval Liam znovu. Hlas mě pevný a rozhodný. Ale uvnitř byl zlomený.

---

Ráda bych nové kapitoly přidávala vždy v pátek. Rovnou ale přikládám omluvu za příští týden. Pojedu na hory a už teď vím, že novou část určitě nestihnu napsat. Takže se tady uvidíme zase za dva týdny.

Jaké jsou vaše dojmy z nové kapitoly? Tohle byla jedna z těch částí, které jsou už od odvysílání věděla, jak je chci napsat, přesto přenést svou představu "na papír" bylo překvapivě těžké. 

(A ještě k názvu kapitoly - pokud se nemýlím, byl to právě Brett, kdo Liamovi poradil používat tuhle mantru. Název mi tak přijde takový smutně poetický. Jak vy jste vlastně vnímali postavu Bretta a Lori?)

No a malý bonus na závěr. Mám tady nashromážděných pár fotek, které jsem vám chtěla ukázat, ale tak nějak se mi nehodily do žádné části. Pro dnešek tu mám docela aktuální fotku z minulého týdne - Colton a Victoria. (Ale všichni se budeme tvářit, že to Jessie a Jackson, že jo?)