Jessie zůstala v pokoji ještě dlouho poté, co Scott s Lydií a Malií odešli. Ze své tajné skrýše vytáhla další kulku, téměř totožnou s tou, kterou stále držela ve své ruce. Byla to stříbrná kulka se symbolem francouzské lilie. Byla tu kulka, kterou téměř před dvěma lety dostala od Argenta, těsně předtím než opustil Beacon Hills po smrti Allison.

Byl to symbol.

Sevřela darovanou kulku ve své dlani.

Ať už Pekelného psa zabil kdokoliv, nebyl to Argent.

Byl to nový lovec.

Nový lovec, který se teprve učil.

Podobně jako kdysi ona.

---

Seběhla dolů do přízemí a v rychlosti zkontrolovala obsah ledničky. Byla téměř prázdná, protože Melissa nepočítala s tím, že obě její děti zůstanou. Nahlas si povzdechla – bude je stát ještě spoustu vysvětlování, aby své matce objasnili důvod svého setrvání ve městě.

Z ledničky pak vytáhla to málo, co v ní bylo, aby z toho vytvořila zeleninovou směs, kterou v rychlosti osmažila na pánvičce. Nakonec uvařila i těstoviny, které směsí zalila. Část připraveného jídla pak přendala do krabičky, kterou ani nezavřela. Přehodila přes sebe bundu a s krabičkou v ruce se vypravila o ulici dál, do domu Stilinských.

Zaklepala, ale když nedostala žádnou odpověď, vklouzla dovnitř.

Dům byl bez Stilese podivně tichý a Jessie připomínal ty hrozivé měsíce, kdy byl Stiles uvězněný v Divokém honu. Položila jídlo na kuchyňskou linku a vklouzla do jeho pokoje. Většina věcí byla pryč, včetně většiny jeho oblečení a společných fotek.

Zastavila se na prahu místnosti, protože ani ona si netroufla vejít do jeho pokoje bez jeho svolení.

Mezi prsty sevřela písmeno na svém krku.

Nahlas si povzdechla a z kapsy od kalhot vytáhla telefon. Měla tam zmeškaný hovor a několik nepřečtených zpráv. Věděla, že Stiles čeká na její odpověď. Chtěl se ujistit, že bezpečně přistála a chtěl slyšet jako první její dojmy z univerzity.

Nedokázala mu lhát.

A bolelo ji u srdce, když jen pomyslela na to, kolik velkých a malých lží ji v následujících dnech a týdnech čeká.

Z myšlenek ji vyrušil šerif, který se vrátil domů.

„Halo? Kdo je tady?" zeptal se jeho zmatený hlas, když si všiml svítících světel uvnitř domu.

„To jsem já," ozvala se téměř okamžitě Jessie. „Přinesla jsem vám něco na večeři!" Dodala rychle.

Šerif ji ale překvapil, když se z ničeho nic objevil před ní. Věděl, kde ji najít a ona se na okamžik zastyděla, jako kdyby ji načapal při něčem zakázaném. Sklopila pohled a zůstala mlčet.

„Co tady děláš, Jessie?" zeptal se s výčitkami v hlase.

Šerif si povzdychl. Nemusela nic říkat.

„To ten Pekelný pes?"

„To ten Pekelný pes," souhlasila s ním. Nesměle zvedla oči ze špiček svých bot a zadívala se na obličej šerifa. Byl unavený a Jessie v jeho očích viděla obavy, které nedokázal skrývat.

„Já... tam odjedu, doopravdy. Není to napořád. Nezůstanu tady. Jen... jsem ten odjezd musela trochu posunout."

Šerif zůstal mlčet, propaloval ji pohledem, který ji znovu donutil sklopit pohled. Nevěřil jejím slovům a ona si najednou nebyla jistá, jestli jim vůbec věří ona sama. Olízla si suché rty a snažila se sebrat odvahu k tomu, aby ze sebe dostala to, kvůli čemu vlastně přišla.

„Mám na vás prosbu."

„Poslouchám."

Bázlivě zvedla pohled a potichu pokračovala: „Jde o Stilese. On... nesmí se o tom dozvědět. Jakmile zjistí, že ani jeden z nás neodjel a že jsme všichni zůstali v Beacon Hills, zblázní se. Bude chtít přijet, bude chtít o všem vědět a bude se chtít o všechno postarat, stejně jako vždycky."

Zdálo se, že šerif o jejích slovech přemýšlí.

A nakonec musel přiznat, že má Jessie pravdu.

„Dobře."

„Děkuju," špitla potichu. Váhavě vykročila vpřed a šerif udělal krok bokem, aby mohla projít. Jessie se kolem něj protáhla a zastavila se až u dveřích.

„Ta večeře... Měla by být ještě teplá. Je na stole."

Noah Stilinski se musel usmát, i když nechtěl.

„Nemusíš mi nosit jídlo, Jessie."

„Stiles by mi to neodpustil. Zůstala jsem tady a ještě k tomu všemu jsem přestala nosit jídlo."

„I přesto... jsem dospělý muž, Jessie. Umím se o sebe postarat."

Jessie však jen vytáhla koutky do úsměvu. „Já vím, že umíte. Ale vsadím se, že v té změti polotvarů a jídel koupených na benzinové pumpě a fastfoodech, vám určitě trochu pořádného jídla neuškodí." S těmi slovy pak vyběhla z jeho domu, aby se vyhnula všem dalším argumentům.

---

Když se ráno probudila, Scott už ve své posteli nebyl.

Vyhrabala se tedy ze svého bezpečného úkrytu a vydala se po schodech dolů. V kuchyni seděla Melissa, která mezi prsty držela kávu od které se ještě kouřilo. Zvedla pohled, když slyšela svou dceru scházet ze stolů.

Jessie na to nebyla připravená.

Věděla, že se mámě nemůže vyhýbat dlouho. Ale taky nepočítala s tím, že to bude tak brzo.

„Mami? Proč... proč nejsi v práci?"

„A proč ty nejsi ve Philadelphii?"

Jessie si povzdechla a přisedla si ke stolu.

„Není to tak, jak to vypadá."

„Tak mi řekni, jak to vypadá," vyzvala ji Melissa.

Jessie si povzdechla a posadila se ke stolu naproti své matce. Jen málokdy ji viděla v podobném stavu. Byla naštvaná, její slova byla kousavá a v očích se ji zrcadlilo zklamání. Jessie si ještě jednou povzdechla a potichu promluvila. „Já... nemohla jsem odjet pryč, mami. Prosím, zkus to pochopit. Něco se dostalo z Divokého honu ven. Tím, že jsme zachránili Stilese jsme přetočili chod věcí. A všechno má svou cenu, mami, to přece víš. Nemůžeš... nemůžeme si hrát s osudem a doufat, že nám to projde. A ať se z Honu dostalo ven cokoliv, rozhodně to nebude nic příjemného a hodného. Všechno je to moje vina. Moje odpovědnost. Musím se o to postarat."

Melissa zůstala mlčet.

Pomalu se napila z hrnku a znovu ho položila na stůl.

Jessie před jejím pohledem sklopila zrak.

„Omlouvám se, mami. Nikdy jsem tě nechtěla zklamat. Ale musíš to pochopit. Prosím."

„Nikdy bys mě nemohla zklamat, Jessie," řekla Melissa klidným hlasem. Jessie opatrně zvedla pohled a snažila se ve výrazu své matky najít něco, co by ji prozradilo, jak se doopravdy cítí. Jestli je zklamaná, jestli ji odpustila, jestli se stále zlobí. A proč se zlobí.

„Vždy jsem pro tebe a pro Scotta chtěla to nejlepší. A pokud to nejlepší znamená, že oba zůstanete v Beacon Hills..." Nahlas si povzdechla a znovu pokračovala: „Pak ano. Pak je to v pořádku. Ale musíte se tím být jistí. Oba dva. A hlavně ty." Bez dalších slov do sebe převrátila zbytek obsahu svého hrnku a pomalu se zvedla od stolu. Jessie zůstala sedět na místě a sledovala ji pohledem. Chtěla něco říct. Něco namítnout. Jenže zůstala mlčet.

Melissa ji zlehka políbila do vlasů, když kolem ní procházela a pak zmizela ve svém pokoji. Za pár minut se znovu objevila, oblečená do sesterské uniformy. Před Jessie pak na stůl položila několik bankovek a místo pozdravu na rozloučenou ji poslala nakoupit.

Jessie zmateně přikývla, ale to už Melissa dávno seděla v autě.

---

Jessie se snažila celý den dovolat Scottovi, ale ten ji nebral telefon. Během dopoledne ji přišla jen krátká zpráva, že je s Malií a společně se snaží najít Argenta. Jessie se na to snažila nemyslet.

Stála v kuchyni, na stole měla položenou nákupní tašku a uklízela její obsah.

„Jessie?"

Cizí hlas ji překvapil. Rychle se otočila, v jedné ruce držela balík mrkví. Za jejími zády ale stála jen Lydie.

„A... ahoj?" dostala ze sebe po chvíli ticha. Měřila si rusovlásku pohledem a zároveň cítila, jak se ji žene červená do tváří. Rychle se otočila zpět ke kuchyňské lince a hodila balík mrkví do ledničky, kterou pak s hlasitou ránou zavřela.

Co si myslela? Že je to nezvaný host, útočník? Který zdraví? A že ho dokáže umlátit kořenovou zeleninou ve své ruce?

„Nechtěla jsem tě vylekat," začala se hned omlouvat Lydie.

„Ne, to je v pořádku. Já... jsem se nelekla."

„To jsem viděla."

Jessie se usmála a vyhoupla se na kuchyňskou linku, zatímco rusovláska se postavila ke stolu kousek od ní.

„Tak proč jsi přišla?"

„Asi bych se měla omluvit."

„Za co?"

„Neměla jsem po tobě chtít, abys tady zůstala..."

„Lydie..." Jessie seskočila zpátky na nohy. Zastrčila si neposedný pramínek zpátky za ucho a přikročila až ke stolu, kde její kamarádka seděla. „Kdybych chtěla odjet, tak odjedu. Vážně. Jsem skoro dospělá, dokážu o sobě rozhodovat."

„Já vím... Ale..." Lydie pokrčila rameny, protože nevěděla, jak správně celou věc uchopit.

Jessie ale jen pokrčila rameny a mávla nad tím rukou. „Už se o tom nebudeme bavit, ano?"

„Možná ještě chvilku?"

„Tak spusť..."

„Víš já... Měla jsem předtuchu. A bylo to hrozné. Vážně... hrozné. Kdyby to nebylo tak hrozné, nikdy bych... nikdy bych nechtěla po nikom z vás, abyste tady zůstali. Ale... Viděla jsem a slyšela jsem hrozné věci. Některé z nich ani neumím pojmenovat. Nevím, co to všechno mělo znamenat."

Jessie se opatrně natáhla po své kamarádce a krátce ji stiskla rameno. Lydie zvedla svůj pohled a zapíchla svoje oči do těch karamelových, které patřily Jessie. Usmívala se, i když jen nepatrně.

„Bude to dobré, Lydie. Postaráme se o to. Zvládneme to. Ať je to cokoliv."

Rusovláska krátce přikývla.

Chtěla ji věřit.

Vážně moc ji chtěla věřit.

---

Jessie se chtěla podívat na Liama a na jeho první opravdový trénink. A protože Lydie odešla někam s Parrishem a Scott se jí stále neozýval, neměla jediný důvod k tomu, aby se skutečně nevypravila na školy.

Ani neměla čas si pořádně sednout na tribuny, hned vedle Masona, který sledoval nejen Liama, ale hlavně Coreyiho, jež přes léto tvrdě trénoval, aby se dostal do týmu. Vedle něj seděla drobná blondýnka, kterou jen stěží rozeznala. Byla to Lori, Brettova sestra. Seznámila se s ní během těch šílených dnů, kdy ve městě řádila Bestie.

Mason na prázdno otevřela pusu, ale ona jen zavrtěla hlavou.

Nechtěla se o tom bavit s dalším člověkem.

Nechtěla zase vysvětlovat svoje důvody k tomu, proč se rozhodla zůstat.

Mason na vteřinu zaváhal.

Než ale stihl promluvit, Jessie jim zase zmizela z očí. Zahlédla Liama, který se rozběhl zpět do školní budovy a ona se ho rozhodla následovat. Bylo to bezpečnější, než setrvávat na tribunách a čelit Masonovým otázkám.

---

Slyšela tupé rány, jak Liamovy pěsti dopadaly na kovové dveře školních skříněk. Křičel, ale jeho slovům nerozuměla.

„Liame?" oslovila ho potichu.

Další tvrdá rána.

Křik.

Vztekle se otočil a Jessie neunikla jantarová barva jeho očí.

„Štěně?" zkusila to znovu. Promluvila s veškerou něhou, jaké byla schopná. Přesto se nezdálo, že by na něj její hlas jakkoliv zapůsobil.

Udělala opatrný krok vpřed. „Liame, jaké tři věci nemůžou zůstat skryty?"

Díval se na ní, zhluboka oddechoval.

„Slunce," odpověděla si sama. Udělala další krok k němu a váhavě se natáhla po jeho ruce. Nechal ji, aby ho uchopila a ona znovu promluvila. „Měsíc." Dívala se přímo na něj. Z jeho obličeje se potichu vytrácela veškerá zlost.

„Pravda," zašeptal potichu.

Jessie přikývla.

Liam nechal vyklouznout svou ruku z té její a unaveně se posadil na lavičku. Schoval si obličej do dlaní, nahlas si povzdechl, ale zůstal mlčet. Jessie chvíli čekala, než si přisedla k němu. Přesto ale nic neřekla a mlčet zůstal i on.

 „Myslel jsem, že jsi říkala, že už dávno nejsem štěně."

„Vždycky budeš moje štěně," odpověděla mu se širokým úsměvem.

Chvíli ji zkoumal pohledem a nakonec se nahlas rozesmál. Přehodil ji ruku přes ramena a přitáhl ji k sobě. Ona se smíchem schovala do jeho objetí.

---

„Hej, hledali jsme tě!"

Z poklidného rozjímání je vyrušil až Mason. Jessie sebou překvapeně trhla a letmým pohledem zkontrolovala hodinky na svém zápěstí. Uplynulo mnohem víc času, než chtěla. Dovolila se ztratit v okamžiku.

Potichu zaklela a vyhoupla se na nohy.

„Žádné otázky!"

Mason zavrtěl hlavou a ukázal prstem někam za ni. Otočila se tím směrem a k jejímu překvapení zaregistrovala krvavou skvrnu.

Spolkla nadávku věnovanou své ignoraci. Jak si něčeho podobného mohla nevšimnout?

Vykročila vpřed. Obezřetně. Pomalu. Pohledem kontrolovala okolí, i když věděla, že pokud by v šatně byl někdo s nimi, už by dávno zaútočil. Krve na zemi stále přibývalo a ona si všimla lakrosové výbavy, která ležela v koutě místnosti. Stočila pohled na druhou stranu a překvapeně zalapala po dechu.

„Co to...?" Dostala ze sebe jen.

Na zemi přímo pod jejími nohami leželo tělo.

Něco jako tělo.

Krvavé šrámy, žádný obličej, neurčité rysy.

Zvedla zmatený pohled a zprudka se otočila ke klukům, kteří stáli za jejími zády. Nevěřícně se dívali na tělo, na to něco a ani jeden z nich nebyl schopný slova.

Nakonec to byl Liam, který se jako první rozběhl pryč.

„Kam...?" Chtěla se zeptat Jessie, ale než stihla dopovědět větu, Mason i Corey se vydali v Liamových stopách. Slyšela je volat chlapecké jméno a váhavě se vydala v jejich stopách. Před očima stále měla obraz těla... toho něčeho, co jen vzdáleně připomínalo lidské tělo. Snažila se ten obraz setřást, ale pokaždé když zavřela oči, po každé když jen na chvíli mrkla, bylo tam. Ten výjev se držel její sítnice a ona se ho nedokázala zbavit.

„Díky bohu, že jsi v pořádku, kde jsi byl?" Před jednou z mnoha prázdných tříd zaslechla Masonův hlas a zastavila se.

„Zapomněl jsem na ten zítřejší test z americké historie. Asi se mi vybil mobil, promiňte kluci." Bezstarostný hlas neznámého kluka ji na chvíli uklidnil. To tělo nepatřilo žádnému spoluhráči Liama z lakrosového týmu.

Ale pokud nepatřilo nikomu, koho znali, čí teda bylo?

---

Zastavila se před domem. V kuchyni se svítilo a ona z verandy dokázala rozeznat několik siluet, které stáli kolem stolu.

Scott. Malia. Lydia.

Musí jim o tom říct.

O tom podivném těle.

V kapse ji zavibroval telefon a ona ho s povzdechem vytáhla.

Stiles.

„Ahoj!" Řekla zvesela, zatímco se posadila na lavičku, kterou měli na verandě. Snažila se z hlavy vytěsnit hrůzostrašný obrázek těla bez tváře. Chtěla znít vesele a roztržitě, přesně tak, jak by zněla, kdyby teď seděla na posteli na koleji.

„Hej, Jessie, hej! Tak co, jak to jde?" zeptal se neformálně.

„Je to... úplně jiný. Je toho tolik, vážně nevím, kde začít."

„To je jedno, já mám času dost," ubezpečil ji.

„To jo, ale já ho mám málo. Holky z pokoje chtějí jít na nějaký večírek sesterstva a já chci jít s nimi. Teď tady na mně zuřivě mávají, že mám položit ten telefon a přidat se k nim, protože jsme skoro na odchodu." Nahlas se zasmála a doufala, že neprokoukne její lež.

Ale ho vůbec nenapadlo, že by ji neměl věřit.

„Hlavně ať ti zítra není špatně. A pokud tam bude nějaký kluk z bratrstva, tak se na něj nedívej."

„Zavřu oči."

„Mám tě rád. Stýská se mi."

„Mě taky, Stilesi," povzdechla si do telefonu. Byla to první věta, která byla pravdivá. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, jak moc ji ve skutečnosti chybí a jak moc ji ve skutečnosti bolí, že mu musí lhát. A jak moc ji ve skutečnosti bolí, že se vážně nechystá na žádný vysokoškolský večírek, ale na schůzi smečky.

„Užij si večer, Jessie!"

„Užiju, neboj se. Zítra se ozvu!"

A položila mu telefonem rychleji, než stihl něco odpovědět.

Ještě chvíli zůstala sedět na verandě a nechala chladný vítr, značící nastupující podzim a konec léta, aby ji zlehka polechtal po tváři. Potřebovala být ještě chvíli sama, potřebovala si v hlavě srovnat všechny myšlenky. Trvalo několik nekonečných minut, než se odhodlala k tomu, aby vklouzla do tepla domova.

„Takže je zabil všechny? Všechny nadpřirozené bytosti v uzavřené jednotce?" Zaslechla Scottův hlas a hned zalitovala toho, že ještě chvíli nezůstala na verandě.

„Úplně všechny. Prý neviděl jinou možnost," odpověděla mu Lydie.

„Já ji vidím. Co třeba... nezabít všechny?" Malia.

Jessie se pozvedla koutky do drobného úsměvu a stoupla si vedle ní. Hlavou pokynula ostatním na pozdrav.

„Já... byla jsem s Jordanem v Eichen House," pověděla ji Lydia. Červená se ji nahrnula do tváří a rychle sklopila pohled, jako kdyby provedla něco zakázaného. Jessie se znovu pousmála, ale nic neřekla.

„Myslím, že ten strážný se bál," přerušil ticho u stolu Scott. „Všechno to vede ke strachu. Ty krysy, vlci..." Zatěkal pohledem mezi dívkami, snad jako kdyby od nich čekal na potvrzení svých slov.

Jessie ale jen nakrčila obočí. „Čeho se všichni tak bojí?"

Scott z kapsy od kalhot vytáhl další kulku. Měla podivný tvar, po nárazu byla zkroucená. Jessie ji uchopila do prstů a váhavě ji zvedla do výšky svých očí. Byla mnohem lehčí, než obyčejná kulka a podivně se leskla.

„Je stříbrná," zašeptala potichu.

Scott přikývl a potichu odpověděl sestře na její otázku. „Myslím... myslím, že se bojí nás."

„Ten lovec," vydechla nakonec. Konečně se v její hlavě všechny kolečka roztočila a jednotlivé díly skládačky zapadly na svoje místo. Nový a nezkušený lovec. Legenda o stříbru a vlkodlacích. Krysy, které se vzájemně požraly, jak moc se bály. Ten strach, který cítila, když ji Lydie překvapila u nich doma.

„Nevíme, co strach s někým udělá. Strach může člověka změnit. Dívají se na nás jinak. Udělají věci, které ještě nikdy neudělali."

„Lidé jsou tak hloupí," odfrkla si Malia.

Ale Scott ji hned opravil. „Nejsou hloupí. Bojí se. A lidé, co se bojí, dělají věci, které by jinak nedělali."

---

Psaní nové série si strašně užívám, ale zároveň si postupně uvědomuji, jak málo vlastně chybí do konce. Achich.

V téhle kapitole se toho vlastně tak moc nestalo. Jessie si jen neustále musí obhajovat své rozhodnutí zůstat. Mezi mé oblíbené okamžiky patří rozhovor se šerifem, ale taky s Lydií.  A drobná Stessie momentka, i když ta je hodně hořkosladká.

Nahoře v médiu Jessie.

(A jen tak mimochodem - natáčí se nový film s názvem "Bigger", ve kterém si zahraje Tyler Hoechlin, Colton Haynes a... ano, hádáte správně. Victoria Justice.)