„Vstávej, ospalče," probudil ji Stilesův hlas a ona jen cosi zavrčela v odpověď a přetočila se na druhou stranu.

Léto se pomalu blížilo ke konci, stejně jako její krátký pobyt ve Virginii. Bylo to její rozloučení se Stilesem, který ještě ten den nastupoval do přípravného programu FBI.

A ona se s tím nesmířila.

Pořád se s tím nesmířila. Nedokázala si představit svůj život bez něj a už vůbec si ho nedokázala představit v nikdy nekončících obavách o jeho život.

Přesto nic neřekla. Viděla, jak moc je šťastný a věděla, že ani ona nemá právo jeho štěstí kazit svými obavami.

„Kolik je hodin?" zeptala se rozespalým hlasem.

„Čas vstávat."

Pomalu rozlepila oči od sebe, aby zjistila, že venku se teprve začíná rozednívat. „Vždyť je ještě noc!"

„Ale za pět hodin ti letí letadlo," zaprotestoval Stiles.

Ta věta ji zasáhla nepřipravenou.

Pět hodin.

To je jen tři sta minut.

Posledních tři sta minut se Stilesem.

„Proč jsi mě nechal spát tak dlouho?!"

---

Jessie seděla na kraji postele, připravená na odjezd. U nohou ji ležel malý kufr, ve kterém měla sbalené všechny věci. Na sobě měla obyčejné černé triko, které mělo na sobě malý emblém FBI. Dostala ho jako dárek na rozloučenou a neodolala pokušení si ho obléct na svou cestu domů.

Stiles se připravoval v koupelně a z nějakého důvodu si nepřál, aby Jessie byla u toho.

Zbývaly necelé dvě hodiny do odletu jejího letadla a ona začínala být pomalu nervózní. Nebyla si jistá, jak hustý bude ve městě provoz a nechtěla se opozdit. Hned druhý den měla odlétal do Philadelphie, aby tam nastoupila na svou vysněnou Pensylvánskou univerzitu. Cítila se trochu provinile, že své poslední dny doma vyměnila za necelý týden se Stilesem, ale ani Scott ani Melissa ji to nevyčítali.

Když se konečně otevřely dveře do koupelny, Jessie se hned vyšvihla na nohy.

Stiles stál na prahu místnosti, oblečený do padnoucí košile a společenských kalhot. Kolem krku měl křivě uvázanou kravatu, přesto vypadal... jako jiný člověk.

Jessie si povzdechla.

„Vypadáš jako agent FBI."

„Stážista FBI."

Jessie k němu přistoupila a nejdříve ho pevně objala. Pak se vyhoupla na špičky, aby mu věnovala polibek. Jakmile se jejich rty rozpojily, zhoupla se zase zpátky. S nepatrným úsměvem pak uchopila uzel jeho kravaty, který lehce přitáhla a upravila, aby seděl přesně tak, jak měl.

„Jsem na tebe strašně hrdá, Stilesi."

Stiles se na okamžik zarazil. Překvapeně zamrkal a o krok ustoupil. Zkoumal ji pohledem, jako kdyby se potřeboval ujistit, že svoje slova myslí vážně. Nakonec k ní znovu přistoupil, zlehka ji uchopil za ruku a jemně políbil na tvář.

„Chci... chci ti něco dát," začal opatrně a váhavě. Ze zadní kapsy od kalhot vytáhl drobnou krabičku na šperky. Jessie zmateně zatěkala pohledem. „Není... není to, to co si myslíš, že to je. Já... nechci tě požádat o ruku, nebo tak něco. Teda chci... Ale ne dneska nebo zítra. Až... někdy... Možná... Snad... Až dostudujeme? Nebo tak něco..." Mluvil zmateně a rychle, podobně jako vždy, když byl nervózní. „Prostě... Prostě jsem ti chtěl něco dát." Pustil její dlaň a místo toho ji do rukou strčil drobnou krabičku. Jessie ji váhavě otevřela. Na červeném sametu tam ležel drobný stříbrný prstýnek. Nebyl téměř zdobený, jen tenký, stříbrný kroužek. Chvějícími rukami ho zvedla do vzduchu a skrz něj se zadívala na Stilese.

„Není... není to teda...?"

„Ne!"

„A co to teda je?"

„Je to slib."

„Slib?"

Rázně přikývl. Na chvíli se ale odmlčel a Jessie na výrazu jeho obličeje poznala, že usilovně přemýšlí. „Protože ti slibuji, že tě miluji. Že jsem tě vždycky miloval a že tě vždy milovat budu. A že vůbec nezáleží na tom, kde jsi ty a kde jsem já. Je to slib, že to spolu zvládneme. Že neexistuje nic, co by se nám mohlo postavit do cesty."

Jessie neodpověděla. V očí ji pálily slzy, které si postupně nacházely cestu ven z jejích očí. Jako malé potůčky ji stékaly dolů po tvářích. V prstech stále držela prstýnek.

Stiles ho jemně přebral z jejích prstů. Opatrně, pomalu a s otázkou v očích ho začal navlékat na její pravý prsteníček. Nebránila se.

„Vážně...?"

„Vážně to není žádost o ruku, Jessie. Až to jednou udělám, bude to vypadat úplně jinak. Určitě to nebude deset minut před odjezdem a určitě to nebude na studentském pokoji."

Rychle přikývla.

Ruku s prstem pak natáhla před sebe a s drobným úsměvem na tváři se zadívala, jak teď vypadá s prstenem na prsteníčku. Musela se nahlas zasmát. Rukávem si pak rychle setřela slzy a znovu se schovala do jeho objetí. Zabořila si obličej do jeho ramene a cítila, jak on si na oplátku schovává obličej do jejích vlasů.

„Miluji tě, Stilesi," špitla potichu. „A slibuji, že vždycky budu."

Neodpověděl.

Jemně uchopil její bradu do svých prstů a donutil ji, aby zvedla pohled. Měl v očích slzy, stejně jako ona. Hladově se natáhl po jejích rtech a Jessie pochopila, že to je vážně naposledy. V tom polibku bylo tolik nevyřečených emocí a ona si dovolila, aby se v něm úplně ztratila. Všechny její smysly se upnuly jen na to jedno. Nosem vdechovala jeho vůni, a lásku přenesenou do toho polibku cítila až v konečcích prstů.

„Budu... Budeme muset jít," zašeptal tiše, když se jejich rty rozpojily.

Jen s námahou přikývla.

„Jo."

Zastrčila si neposedný pramínek za ucho.

Usmál se, když se natahoval pro kufr, který ležel za jejími zády. Zlehka ji líbnul na tvář a ona si hned propletla svoje prsty s těmi jeho.

„Není to napořád."

„Já vím, že není."

„Zvládneme to."

„Já vím, že jo."

„Philadelphie není nakonec tak daleko. Určitě je to blíž než nádraží někde uprostřed Divokého honu."

„Idiote."

---

Zpátky do Beacon Hills přijela za tmy. Věděla, že ji doma nikdo nečeká, a proto ještě s kufrem v ruce vyrazila přímo na lakrosové hřiště. Byl poslední trénink předsezóny a taky Scottův poslední den, který trávil s píšťalkou kolem krku.

Jessie už z dálky slyšela jeho hlas, kterým povzbuzoval hráče na hřišti.

S kufrem v ruce došla až k němu. Jeho pohled byl upřený na hřiště, přesto Jessie nepochybovala o tom, že ví o její přítomnosti.

„Ahoj, bráško."

„Jessie!"

Otočil se čelem k ní a na tváři mu pohrával úsměv. Pevně ji objal a rychle se otočil zpět na hřiště. Jessie ho pobaveně sledovala.

„Bude ti to chybět?" špitla potichu a on beze slov přikývl.

„Ty mi budeš chybět," odpověděl ji nakonec po chvíli ticha. Ani jeden z nich nikdy neměl problém vyjádřit svoje emoce tomu druhému, přesto se spolu o blížícím odjezdu nebavili. Oba tu skutečnost ignorovali a tvářili se, že nic podobného neexistuje. Melissa během prázdnin tohle citlivé téma nadhodila, ale nikdy se nesetkala s úspěchem. Dvojčata vždy rychle odvedla řeč někam jinam a ona to po několika neúspěšných pokusech raději vzdala.

„Strašně moc mi budeš chybět, bráško," pověděla mu potichu.

Scott znovu přikývl. Nespustil zrak ze hřiště. Jessie nepatrně zaklonila hlavu a zadívala se na rysy jeho obličeje. Jessie ho znala až příliš dobře – bylo to jako dívat se do zrcadla. Jediný rozdíl představovala drobná jizva pod okem, památka na dětství, špatně chycený míček a rozbitý stůl.

Nepamatovala si den, který by nestrávila v jeho blízkosti.

Vždy byl s ní. Vedle ní. Za ní. Při ní. Chránil ji, pomáhal ji. Znovu a znovu ji stavěl na nohy. Smáli se spolu. Brečeli spolu. Byl jejím nejlepším kamarádem a nejhorším nepřítelem. Milovala ho. Nikdy netoužila po tom, aby byla jedináčkem. Nikdy neproklínala jeho osobnost. Byla úplně stejná a zároveň úplně jiná. Vzájemně se doplňovali.

Nikdy nebyla sama.

A najednou...

Sklopila pohled k zemi.

Nechtěla o tom přemýšlet.

Nechtěla přemýšlet o tom, že druhý den nasedne do letadla a odletí na druhou stranu Států.

Musela to udělat.

Musela zavřít kapitolu s názvem Beacon Hills, aby mohla začít psát novou.

Aby mohla začít nový život.

Daleko od svých přátel, daleko od všech nebezpečí, daleko od všeho nadpřirozeného.

Daleko od svého bratra, daleko od svého přítele, daleko od své mámy, daleko od své nejlepší kamarádky.

Daleko od všeho, co znala.

S povzdechem zvedla pohled a zadívala se na hřiště před sebou. Usilovně se snažila nemyslet na to, co ji čeká. Chtěla nechat budoucnost v budoucnosti. Soustředit se na přítomnost. Na to, co je teď a tady.

„Kde je Liam?" zeptala se po chvíli ticha.

„Liam... se připravuje."

Nakrčila obočí. „Připravuje?"

„On... za chvíli přijde."

„Kde je?"

„V šatně."

„V šatně?" zeptala se znovu. Na jazyku převalovala další otázku, ale nakonec ji s povzdechem spolkla.

„Hayden." Nebyla to otázka, bylo to jen prosté zkonstatování pravdy. Hayden se na začátku prázdnin přestěhovala společně se svou sestru. Ta dostala nabídku na lepší pracovní místo a nemohla ji odmítnout. Oba chvíli zkoušeli vztah na dálku, ale ten se někdy v půlce prázdnin rozpadl. Z Liama se stala jen napodobenina lidské bytosti a celý zbytek léta chodil jako tělo bez duše. Jak se blížil Scottův odjezd rostly i jeho obavy. A tak ke stesku po Hayden se přidaly i obavy o to, jak a jestli to všechno zvládne.

Nikdo jiný o něm nepochyboval.

„Mohla bys...? Nechceš...?" Scott stočil pohledem směrem ke své sestře a ona jen přikývla.

---

Rázně nakráčela do šatny. Corey a Mason stáli nad Liamem, který jako hadrová panenka ležel na lavičce. Cosi mumlal a Mason se mu snažil odpovídat. Liam ho ale neposlouchal a pokračoval ve svém mumlání beze smyslu.

„To stačí," řekla tvrdě. Při zvuku jejího hlasu sebou Mason a Corey trhli, ani jeden z nich nezaznamenal její příchod. Liam sotva zvedl hlavu a ona nad tím výjevem jen protočila očima. Přikročila k němu, chytla ho za lem trika a silně zatáhla. On se pomalu zvedl, ale jen stěží se udržel.

Jessie mu přes hlavu natáhla chrániče na ramena a zcela ignorovala jeho letargický přístup úplně ke všemu.

„Zapni si to."

„Já nevím jak," zamumlal v odpověď.

Znovu protočila oči. Natáhla se a věnovala mu pohlavek. „Začni se chovat jako muž, Liame. Zapni si ty chrániče."

„Ale..."

„Žádné ale! Jestli chceš být kapitán i tento rok musíš proto něco udělat. Kouč tě těžko jmenuje kapitánem, když se nedokážeš ani ocitnout na hřišti."

„Já nechci být kapitánem," zaskuhral s bolestí v hlase, „já chci být nic."

Mason se pokusil něco říct, ale Jessie ho umlčela pohledem.

„Zapni si ty zatracený chrániče, obleč si dres a vypadni na to hřiště."

„Ale..."

„Nejsi malé dítě!"

„Ale... ona... Bez ní..."

„Liame!" Křikla jeho jméno. Její hlas byl tvrdý a nepřipouštěl žádné námitky. Mason ani Corey ji ještě v podobném stavu neviděli. Stačilo jen málo a oni málem zapomněli, že před nimi nesedí Scott ale jenom jeho sestra.

„Okamžitě padej na to hřiště, nebo kouč udělá kapitánem Diaze."

Až teď se zdálo, že získala jeho pozornost.

Jeho pohled se zabodl do jejích očí a ona v nich viděla, jak se v něm pomalu probouzí život. Aby mu ještě jednou připomněla svoje slova, téměř nepatrně přikývla a pak zašeptala: „Diaze, Liame. Budeš celý rok poslouchat Diaze."

Liam ale zavrtěl hlavou, vyskočil na nohy a téměř okamžitě jim zmizel v očích. Za okamžik byl ale zpátky, ze země zvedl helmu, kterou si narazil na hlavu a lakrosovou hůl, která zůstala ležet vedle lavičky. Bez zbytečných slov znovu vyběhl ven a Jessie se spokojeně usmála.

„To bylo vážně skvělé," zamumlal překvapeně Mason a Corey jeho slovům jen přikývl.

„On to zvládne." Jessie zvedla svůj pohled, aby se zadívala do tváře jeho nejlepšího kamaráda. „Zvládne to, že jo?"

Mason neodpověděl hned.

Jako kdyby i on o Liamovi pochyboval. Nakonec váhavě přikývl. Corey, který sám byl součástí lakrosového družstva, se mezitím nenápadně a potichu vytratil z šaten.

„Je to pro něj těžké."

„Pro všechny je to těžké," oponovala mu Jessie. Nechtěla být na Liama tvrdá a už vůbec nechtěla být tvrdá na Masona.

„Jo, ale on..." Mason pokrčil rameny. Převaloval slova na jazyku a snažil se najít ty správná. „On prostě... Hayden pro něj znamenala všechno. A najednou je pryč. Stejně jako budeš pryč ty a Scott. On prostě... potřebuje čas."

„Takže... bude v pořádku?"

„Časem."

Jessie váhavě přikývla. Věděla, že by ji měla Masonova odpověď uklidnit, ale díky ní se cítila ještě víc nejistá než předtím. Ještě chvíli stáli beze slov naproti sobě a vzájemně se měřili pohledem. Byla to Jessie, která prolomila to ticho mezi nimi. „Slib mi, že na něho dáš pozor."

„Jsem jeho nejlepší kámoš. Dávám na něj pozor celý život."

Mason se na okamžik zarazil. Vypadalo to, že se svými slovy váhá. Nakonec ale přece jen znovu promluvil. „Ty... toho chceš nechat, že jo?"

„Čeho?"

„Všeho. Chceš nechat život v Beacon Hills za sebou. S tím vším, co k tomu patří. Vlkodlaci a tak."

Jessie překvapeně zamrkala. Masonova slova ji zasáhla nepřipravenou. Přesto... to všechno byla pravda. A ona váhavě přikývla. Nic neřekla a on zůstal taky mlčet. Alespoň na chvíli. „Není to špatně, víš?"

„Není?" zeptala se nechápavě.

„Nikdo ti nemůže vyčítat, že chceš žít svůj život. A s tím vším, co máš za sebou, se ti nikdo nemůže divit. Je v pořádku myslet někdy na sebe. A chtít něco jenom kvůli sobě."

„Já... děkuji."

Mason se nepatrně usmál. Nakonec přišel až k ní a zlehka ji poklepal na rameno. „Já děkuji, Jessie. Za všechno."

---

Jessie seděla na kraji své posteli a sledovala Scotta, jak se neúspěšně snaží zabalit jeden z kufrů. Jejich pokoj se v době její nepřítomnosti proměnil na podivnou směs nábytku a krabic. Všude se povalovalo oblečení a prázdné kufry, které jen čekaly na to, až je někdo naplní.

Na prahu jejich pokoje stál Liam, který nervózně přešlapoval na místě a vše tiše sledoval.

Scott konečně naplnil jeden kufr a teď se ho pokoušel zavřít. V jakýkoliv jiný den by se Jessie smála, teď ale zůstala zamyšleně mlčet. Nakonec to byl Liam, který přiskočil ke svému vůdci a společnými silami se jim podařilo kufr zavřít.

Scott se vítězoslavně zazubil na svou sestru a ta mu odpověděla zvednutým palcem. V očích ale měla nepřítomný výraz a oba si s bolestí na hrudníku znovu uvědomovali, že to je jejich poslední společný večer.

„Těm vlkům se stalo určitě něco nadpřirozeného," pronesl do ticha mezi nimi Liam.

Jessie sebou při zvuku jeho hlasu nepatrně trhla. Zmateně zamrkala. Už se nadechovala k otázce, ale Scott ji předběhl. Skočil ji do řeči a ona hned poznala, že před ní něco skrýval. Něco se stalo. Něco, o čem ji neřekl. Něco, před čím ji chtěl ochránit.

„Neřekl bych určitě. Mohla to být parazitární infekce. Na kliniku chodí se psy, kterým lezou mouchy z kůže."

„Může to stát i lidem?" zeptal se zájmem Liam a Scott místo odpovědi přikývl.

„Jo, může. Zalezou pod kůži, nakladou vajíčka a ta se nakonec rozletí."

„To je pěkně nechutný," zamumlala Jessie ze své postele. Bez dalších slov se zvedla a nechala oba o samotě. Seběhla schody do přízemí a v kuchyni postavila vodu na čaj. Ze zadní kapsy od kalhot vytáhla telefon a letmým pohledem zkontrolovala jeho displej. Zatímco voda v konvici začínala pomalu vřít, ona se vyhoupla na kuchyňskou linku a vytočila Stilesovo číslo.

---

„Liame!"

Mladý vlkodlak byl už na odchodu a ona ho doběhla až na verandě. Podzim se pomalu začínal hlásit o slovo a chladný vzduch ji nepříjemně pohladil po tvářích. Objala se nahými pažemi, přesto zůstala stát na místě.

„Jessie?" V očích měl nevyslovenou otázku a na jazyku snad milion dalších. Zůstal ale mlčet.

„Jenom... Chtěla jsem ti říct, že to zvládneš, Liame."

Zmateně zamrkal a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Zůstal mlčet, pohled sklopený k zemi. Jessie s povzdechem pokračovala. „Věřím ti, Liame."

„Už mi neříkáš štěně," zamumlal potichu.

„Protože už jím nejsi," odpověděla mu s úsměvem. Místo dalších slov k němu přistoupila a jako malého kluka ho schovala do svého náručí. On si zabořil obličej do jejího ramene. Chtěl něco říct, ale bál se, že když promluví, ztratí se.

Dlouho dobu sbíral odvahu a nakonec tiše zamumlal: „Děkuji, Jessie. Za všechno, co jsi pro mě udělala. Budeš... Budeš mi chybět."

A nakonci poslední věty se skutečně ztratil.

Tiše vzlykl a ještě hlouběji se zavrtal do jejího objetí, snad jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit. Jako kdyby ho dokázala ochránit před tím vším, co ho čeká. Jako kdyby ji tím dokázal přimět k tomu, aby nikam neodjížděla...

---

„Jessie?"

Byla Lydia, kdo ji vyrušil z jejích vlastních myšlenek. Zbývalo už jen pár hodin do odletu jejího letadla a ona začínala pomalu propadat panice. Bylo ještě tolik věcí, které chtěla udělat, ale na žádnou z nich už neměla čas.

Při zvuku svého jména sebou překvapeně trhla a zvedla pohled. Ve dveřích do pokoje stála její nejlepší kamarádka a za jejími zády se schovával Scott a Malia.

Jessie se zamračila.

„Co...?"

Lydia se rozmáchla a hodila po ní malý předmět, který do teď držela mezi svými prsty. Jessie to chytila na poslední chvíli. Drobnou stříbrnou kulku zvedla do výšky svých očích a se zájmem si ji prohlížela. Měla na sobě vyrytý symbol francouzské lilie, znak rodiny Argentů.

„Zabila pekelného psa," promluvila Lydia.

„Parrish?"

Lydia zavrtěla hlavou. „Byl to někdo jiný. Nechal vybudovat Eichen House, snažil se město ochránit před vším nadpřirozeným. Sám tam byl několik let zmrazený... On... něco uteklo z Divokého honu. Otevřeli jsme dveře do jiného světa a něco jimi prošlo ven společně s námi."

Jessie nevěděla, co odpovědět.

Ani jeden z nich ji nepoprosil o pomoc. Jen před ní stáli. Pokládali fakta.

Malia, která měla odletět do Francie, aby tam začala žít nový život, podobně jako ona.

Lydia, které celé léto nemluvila o ničem jiném, než o tom, jak se těší až nastoupí na univerzitu. O tom, jak bude chodit na večírky a kolikrát se zamiluje.

Scott, který si chtěl splnit svůj sen.

A proti nim stála ona.

„Nemusíš to dělat, Jessie. Měla bys... odjet." Scott ji překvapil. Udělal krok dopředu, lehce odsunul Lydii stranou. Ta chtěla něco namítnout, ale on ji nepustil ke slovu. V ruce držel svůj telefon, ze kterého se ozval Stilesův hlas.

„Čau, Scotte. Tak jsem tady! Jsem v Quanticu, ve Virgii, v FBI! V zatracené FBI, věřil bys tomu? Poslyš Scotte, musím ti něco říct a musíš to slyšet. Ona ti to nikdy neřekne, ale ty už to stejně víš, že jo? Musíš se o ní postarat, Scotte. Musíš se postarat o to, aby nasedla na to zatracený letadlo a odešla z města. Aby už se nikdy nevrátila. Nikdy, Scotte, ano? Nikdy, za žádnou cenu. Ona... ona už to nezvládne. Ona už to nechce dělat. Slib mi, že se o to postaráš. Slib mi to."

Jessie překvapeně zamrkala. V očích měla slzy. Chtěla si tu zprávu poslechnout ještě jednou. Chtěla znovu slyšet jeho hlas. Chtěla...

Rychle zavrtěla hlavou.

„Je to moje vina. To já přivedla Stilese zpět. To já jsem otevřela ty dveře. Cokoliv... cokoliv z Divokého honu uniklo pryč, je to moje vina. Moje odpovědnost." V hlase se ji neodrážela žádná emoce. Mluvila jako stroj. Tvrdě. Rozhodně.

„Jessie." Scott potichu vydechl její jméno.

Ona ale zavrtěla hlavou. Umlčela ho pohledem.

„Nikdo o tom neřekne Stilesovi, ano? Až se bude ptát – a on se bude ptát – řekněte, že jsem odjela. Že jsem ve Philadelphii. Že jsem na Pensylvánské. Že jsem spokojená. Že se mám dobře. Tohle a spoustu dalších malých lží."

Lydia chtěla něco namítnout.

Na okamžik si uvědomila, že to možná byla chyba.

Že ji o tom neměli říkat.

Že ji skutečně měli nechat odjet.

Jenže Jessie už byla rozhodnutá.

Udělá to.

Zase se nechá zatáhnout do toho podivného světa nadpřirozena.

Mezi prsty stále držela kulku. Teď ji zvedla do vzduchu, do výšky svých očí. „Ať to vystřelil kdokoliv, určitě to nebyl Argent. Tahle kulka je stříbrná a stříbrné kulky žádný lovec nikdy nepoužije. Stříbro není olovo, má jinou váhu a trajektorie vystřelené kulky bude úplně jiná. Neovladatelná. Není žádný důvod proto, aby někdo používal stříbrné kulky. Je to jen legenda. Pokud chcete najít toho, kdo zabil Pekelného psa, musíte o něm vědět jednu věc. Není to lovec. Učí se. Bude dělat chyby. Už jednu udělal."

Téměř nepatrně se usmála. Vyhodila kulku do vzduchu a znovu ji chytila.

Scottovi ta drobná změna v jejím postoji neunikla.

Nedělá to kvůli Stilesovi.

Zůstala tady kvůli sobě.

Protože... ať se snažila sama sobě nalhat cokoliv, ona ještě nebyla připravená opustit Beacon Hills a všechno, co k tomu patří.

A on taky ne.

---

Opravdu jsem se těšila na volné odpoledne, abych se mohla pustit do psaní této kapitoly. Všechno kolem je hektické a já jsem ráda, že mám pořád kam utíkat a kde se schovávat.

Co se týče 6B série, ráda bych postupovala stylem - "jedna epizoda, jedna kapitola". Ale už teď vím, že některé vycpávkové části se mi pravděpodobně podaří dostat do jedné kapitoly, tak uvidím, jak to nakonec vlastně bude.

Co se týče Caseyiho Deidricka, který hrál "nového" pekelného psa, tak ten už jednou s MTV spolupracoval a to právě na "Eye Candy", seriál, ve kterém hrála i Victoria (aka Jessie). Seriál má jenom jednu řadu, a pokud budete mít volné odpoledne, určitě vám ho můžu doporučit.