Liam celou dobu vzrušeně vyprávěl o tom, čeho se stal svědkem. Jessie ho se zájmem poslouchala a snažila se představit, jak teď vypadá místní nemocnice. Podle Liama se proměnila na další nádraží – chodby se přeměnily na kolejnice vedoucí bůhvíkam a všude byly cedule hlásící další stanice i s předpokládaným časem příjezdu. A ten se nebezpečně blížil...

Jessie brzy pochopila, co to znamená.

Jejich svět kolidoval s nadpřirozeným světem Ghost Riderů. Hranice mezi nimi se stíraly. Nebyla žádná černá a bílá – vše se slilo do jedné barvy, černobílé.

„Zastav!" Křikla až příliš nahlas a příliš vysoko, když si uvědomila, že minuli její cíl. Nikdy neměla v úmyslu následovat Liama a Scotta do nemocnice. Měla svůj vlastní plán.

Scott zmateně zastavil uprostřed prázdné silnice. Sotva minuli ulici, ve které bydleli a on nechápal, proč Jessie trvá na tom, aby zastavil právě tady. Ona ale bez dalších slov a zbytečných omluv vyskočila z auta ven. S Liamem si stihl vyměnit jen letmý pohled, než oba následovali jejího příkladu.

„Co to děláš?" zeptal se nechápavě, když stanul vedle ní.

„Já s vámi nemůžu," odpověděla mu po pravdě a záměrně se vyhýbala tomu, aby mu pověděla, co vlastně má v úmyslu.

Liam stál vedle Scotta a zkoumal ji pátravým pohledem.

Neuniklo mu, jak rychle bije její srdce. Adrenalin ji proudil v krvi a dodával ji tolik potřebné odvahy. Stála naproti nim, ruce založené na hrudníku. Vypadala sebejistě, přesto nervózně těkala pohledem a Liamovi ta maličkost neunikla. Zmateně se otočil a v okamžiku pochopil, co bylo a je jejím plánem.

O ulici minuli dům McCallů, ale jen o několik metrů dál, hned na konci ulice, byl dům Stilinských. A Liam nepochyboval, že její kroky vedou přímo tam.

„Vzpomněla sis?" zeptal se potichu, snad jako kdyby se bál, že svou otázku poruší to podivné ticho a rozhovor beze slov, který mezi sebou vedli sourozenci McCallovi.

Jessie ta otázka překvapila nepřipravenou.

Rychle zamrkala a stočila svůj pohled na Liama.

Místo odpovědi jen přikývla.

„A teď... teď ho chceš jít hledat?" zeptal se znovu Liam a Jessie znovu přikývl.

Scott překvapeně zalapal po dechu a rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby si až teď uvědomil, kde vlastně je.

„To nemůžeš, Jessie," oponoval jí téměř okamžitě.

„Můžu a musím, Scotty. Vím, co jsem viděla. Vím, že tady někde je. A vím, že ho musím najít. Ty světy kolidují, Scotty. Mým úkolem není zachránit celé město. To je tvůj úkol, bráško. Ty máš sílu a schopnosti na to, abys to dokázal. Abys zase jednou všechny zachránil. Já musím zachránit jeho. Tohle... Tohle je můj úkol," vydechla ztěžka a pohledem se přitom zabodla do svého bratra, jako kdyby záleželo na jeho slovech.

Jenže nezáleželo.

Jessie byla rozhodnutá a nikdo a nic ji nemohlo zastavit.

A Scott to věděl.

Viděl to v jejích očích. Cítil to v jejích slovech.

Nezbývalo mu nic jiného než s povzdechem kapitulovat.

„Slib mi, že budeš opatrná."

„Jako vždycky, bráško." Zeširoka se na něj usmála.

„Toho se právě bojím," zamumlal trpce Scott a ona neměla jinou odpověď než jen další úsměv, stejně široký jako ten předchozí.

Scott věděl, že nesmí ztrácet čas.

Přesto si dovolil ještě jeden krátký pohled na svou sestru. Stála uprostřed prázdné ulice, mezi opuštěnými domy, ve kterých nikdo nežil. A ona se stále usmívala... V podobném rozpoložení ji neviděl celé tři měsíce od toho okamžiku, kdy Stiles zmizel z jejich životů.

Když viděl její úsměv, její odhodlaní a ztracenou rozhodnost, musel se sám usmát.

Ať už Jessie v těch tunelech viděla a cítila cokoliv, zaplnilo to obrovskou díru v jejím srdci a doplnilo to její osobnost. A protože znal svou sestru až příliš dobře, ani na okamžik nezapochyboval o tom, že to, co viděla, by byl jen nějaký přízrak, falešná naděje.

Něco bylo jinak.

Všechno bylo jinak.

Stiles byl zpět.

A on najednou pochopil, že jestli ho někdo dokáže najít, je to právě Jessie.

„Najdeš ho, že jo?" zeptal se s vážnou tváří a ona přikývla, protože tomu věřila a nepochybovala o tom.

„A vy...?" Zatěkala pohledem mezi svým bratrem a Liamem, který byl pro ni jako mladší bráška, kterého nikdy neměla. Někdo, koho mohla chránit stejně jako Scott chránil ji. „Vy to zvládnete, že jo?" zeptala se po chvíli ticha, kdy nevěděla, co jiného říct a jak svou větu vlastně dokončit.

Scott neodpověděl.

Místo toho k ní přistoupil a krátce ji schoval ve svém objetí.

Ona pak sama přistoupila k Liamovi a taky ho na okamžik objala.

Vždy zapomněla, že už to dávno není ztracené a neškodné štěně, jako kdysi. Liam rychle dospěl. Až příliš rychle...

A když ho teď objímala, Jessie si najednou uvědomila, že to není on, kdo potřebuje obejmout, ale ona sama. A tak si dovolila na chvíli zavřít oči a ztratit se v tom okamžiku.

Pak o krok ustoupila a znovu se usmála.

„Zvládneme to."

„Jako vždy," doplnil ji Scott.

---

Jessie ještě chvíli zůstala stát na opuštěné silnici, dlouho potom co ji Liamovo auto zmizelo z očí.

Potřebovala být chvíli sama.

I když se před svým bratrem tvářila sebejistě a odhodlaně, necítila se tak. Nepochybovala o tom, že Stiles je blízko... Tížilo ji něco jiného – otázky, na které ji nikdo nemohl odpovědět.

Bála se toho setkání.

Kolik si toho pamatuje on?

Bude pořád stejný?

Je ta láska skutečná?

Co z toho se skutečně stalo a co z toho si sama vymyslela?

Po slepu nahmatala drobné písmeno na svém krku a krátce jej sevřela mezi prsty.

Na všechny ty otázky ji nemohl odpovědět nikdo jiný než Stiles. A pokud ho nenajde, nikdy se ty odpovědi nedozví.

Rozhodně se rozešla vpřed a všechny pochyby nechala za svými zády.

---

„Stilesi!" Křikla, když rozrazila dveře od domu Stilinských.

Hned se rozběhla do jeho pokoje, ale ten byl prázdný stejně jako celý dům.

„Kde jsi, Stilesi?" zeptala se sama sebe, zatímco se znovu schovala do jeho pokoje. Vypadal stejně jako v době, kdy ho opustil. Na stole se válelo několik papírů, tužek a zvýrazňovačů. Na kraji toho všeho zmatku stála její fotka. Na posteli se válelo několik kousků oblečení a ona odolávala pokušení ho poskládat a uklidit, podobně jako to dělala vždy.

„Chybíš mi," zamumlala potichu.

Naposledy se pak rozhlédla po prázdném pokoji, než ho konečně opustila.

---

Jakmile se ocitla zpátky na ulici, znovu proklínala svůj iracionální strach z řízení automobilu. Bylo by o tolik snadnější a rychlejší, kdyby se prostě vloupala do jednoho ze spousty aut, které prázdné a bez majitele parkovaly na kraji silnice.

Teď ji nezbývalo nic jiného, než se povzdechem rozběhnout zpátky domů, protože podle ní to bylo další místo, kde by mohla narazit na Stilese.

Doběhla na konec ulice, zprudka zatočila a téměř okamžitě se zastavila.

Nahlas oddechovala, přesto ze sebe dostala ironické: „Teď si pro mě přijdete?" Otázka byla věnována dvojici Ghost Riderů, kteří postávali před ní. Ani jeden z nich ji neměl, jak odpovědět.

Vzájemně se přeměřovali pohledem.

Jessie zoufale hledala cestu úniku. Jakoukoliv skulinu, kterou by byla schopná utéct. Jakékoliv místo, kde by se byla schopná schovat před jejich kulkami.

Nemohla přece teď prohrát.

Teď ne.

Ghost Rider, ten který stál blíž k ní, tasil svou zbraň. Výraz v jeho obličeji se nezměnil.

Stále stejně neměnný, stále stejně nečitelný, stále bez známek jakýchkoliv emocí.

Jessie rychle zamrkala.

Stačila ji jen chvíle, aby pochopila, že to je konec.

Že není žádná cesta pryč.

A najednou ucítila podivný klid, který se pomalu zmocňoval jejího těla. Něco uvnitř ji našeptávalo, že je to tak správně. Že to tak má být. Že se možná konečně uvidí se Stilesem. Zavřela oči, a když magická kulka narazila do jejího těla, vlastně to vůbec necítila.

---

Probral ji až tvrdý náraz.

Otevřela oči a zmateně se vyhrabala zpět na nohy. Rozhlížela se kolem sebe. Nebyla na žádném nádraží a už vůbec nebyla obklopená spoustou letargických lidí, kteří čekali na příjezd vlaku, který nikdy nepřijede.

Byla ve škole.

Na školní chodbě, která byla prázdná.

Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Rukama ohmatala zdi, jen aby se ujistila, že je to všechno doopravdy a nejedná se o další přelud její bláznivé mysli. Dokonce sama sebe několikrát štípla, aby se ujistila, že nespí a nesní.

Nedokázala to pochopit.

Proč je na školní chodbě?

Proč zrovna na školní chodbě?

Je to nějaká představa jejího osobního pekla?

Udělala váhavý krok vpřed, ale hned se zastavila.

Kam by vlastně šla?

Ven?

V hlavě měla spoustu otázek a ona nedokázala odpovědět ani na jednu z nich.

„Pozor všem pasažérům. Vlak přijede za jedenáct minut."

Trhla sebou, když se cizí hlas roznesl prázdnou chodbou. Zmateně se rozhlížela a snažila se přijít na to, co se to vlastně děje. Proč se to děje. A jak do toho všeho zapadá ona.

Z přemýšlení ji vytrhl další zvuk.

Někdo běžel jejím směrem.

Zpříma se narovnala a nachystala se k útoku. Schovala se do stínů, tak aby ji nebylo hned vidět. Snažila se uklidnit svůj dech, svůj tep, a hlavně svoje myšlenky. Musela zůstat soustředěná, stejně jako ji to vždy učil Argent.

„Scotte!"

Byl to Stilesův hlas, který se rozlehl prázdnou chodbou.

Poznala ho.

Poznalo ho okamžitě.

A její srdce vynechalo jeden úder.

„Stilesi! Stilesi!" Křikla odpověď na jeho volání. Rozběhla se směrem, odkud slyšela přicházet kroky. Teď bylo všude ticho a ona přísahala, že zběsilý tlukot jejího srdce musí být slyšet na kilometry daleko.

„Jessie?" Ten slabý hlas na konci chodby. Neosvětlená silueta.

Přesto ani na vteřinu nezaváhala.

„Stilesi!" Křikla znovu.

Nezastavila se, běžela pořád dopředu. Rychleji než kdykoliv předtím.

Protože to byl on.

Byl tam.

Čekal na ni.

Usmíval se.

Po tváři mu tekly slzy.

Znovu a znovu opakoval její jméno.

Stiles.

Její Stiles.

Druhá polovina jejího srdce.

Část její duše.

Prostě Stiles.

Skočila mu kolem krku na prudce, že se zakolísal a než se stihla nadechnout, oba skončili na zemi. Hladově se natáhla po jeho rtech, zatímco on ji držel tak pevně u sebe, jak to jen bylo možné. Hladil ji po vlasech, kroužil ji prsty po zádech, tiskl ji k sobě, objímal ji, splýval s ní.

„Jessie," zašeptal její jméno potichu. Jeho dech ji polechtal v obličeji a ona se cítila tak živá a opravdová. „Miluju tě, Jessie. Tak strašně moc."

Zasmála se, jen krátce. Od srdce. Doopravdy.

Znovu přitiskla svoje rty na ty jeho.

Nemusela nic říkat.

Nic šeptat.

Ten polibek to řekl za ni.

Všechny ty slova o ztrátě a o tom, jak nikdy nepřestala doufat. Jak se ho snažila najít v maličkostech, jak ztrácela naději. Jak věděla, že tam někde je a jak každý den bez něj bolel. Jak nedokázala najít sílu pokračovat, a přesto stále pokračovala.

„Jseš tady," vydechla nakonec, mezi hladovými polibky.

„A už nikam nepůjdu," slíbit ji tichým hlasem.

„Nikdy?"

„Nikdy," zašeptal znovu.

S uslzeným obličejem si schovala hlavu do jeho ramene.

„Nerad ruším vaši intimní chvilku, ale máme ještě něco na práci," ozval se nad nimi Scottův hlas. Zeširoka se usmíval, i když k tomu neměl žádný důvod.

„Musíme se dostat zpátky k té výhybce, že jo?"

„K jaké výhybce?"

„K výhybce uprostřed lesů, která odkloní ten nadpřirozený vlak a zachrání celé město," řekl ji zběžně, jako kdyby to byla naprosto všední věc.

A možná že byla.

Pomalu, neobratně se vyhrabala zpět na nohy, stejně jako Stiles. Téměř okamžitě se natáhla po jeho ruce a on ji taky pevně stiskl. Nikdo a nic je nemohl rozdělit. Ne teď. Už nikdy.

Všichni tři pak vykročili vpřed.

Scott jako první rozrazil dveře, které vedly na školní dvůr.

A podivná, tmavozelená záře je znovu pohltila.

---

Další tvrdá rána.

Zády narazila do jedné z mnoha skříněk, které byly v šatnách. Pomalu se zvedla zpět na nohy, zatímco se snažila vstřebat bolest, kterou ji ten tupý náraz způsobil. Neobratně vykročila vpřed a sama doufala, že se ji brzy podaří najít ztracenou jistotu.

Rozrazila dveře, které vedly zpět na chodbu.

„Ale ne, znovu ne," zamumlala potichu, když ji na prahu dveří překvapil Ghost Rider.

Chvíli se dívala do jeho prázdných očí.

A pak zaútočila.

S rychlostí a přesností.

Uchopila přízračného jezdce za pravici, ve které držel zbraň. Snažila se ji obrátit proti němu, byl ale mnohem silnější, než předpokládala. Brzy ji odhodil a na prázdno vystřelil. Ona se na poslední chvíli stačila schovat. Kulka se tak zarazila do jedné z mnoha skříněk, které lemovaly stěnu.

„Stilesi! Scotte!" Křikla zaskočeně, když si uvědomila, co se stalo.

Ten Ghost Rider se ji nepokoušel poslat do jeho světa.

Snažil se ji zabít.

Žádná magická kulka.

Tahle byla naplněná opravdovým střelným prachem.

Tichem se roznesl další výstřel, který ji znovu těsně minul.

Adrenalin ji proudil v krvi, zatímco pohledem zmateně těkala po místnosti. Neměla žádnou jinou únikovou cestu než tu, kterou hlídal muž z jiného světa. Už zjistila, že nemá dostatek hrubé síly, aby ho dokázala přeprat a získat jeho zbraň. Veškeré její možnosti se rychle zúžily na jednu jedinou – Scotta nebo Stilese.

„Scotty!" Křikla znovu, hlasitě. Věděla, že její bratr má mnohem citlivější sluch než Stiles a že je mnohem větší pravděpodobnost, že to bude právě on, kdo uslyší její zoufalé volání o pomoc. „Scotty! Stilesi!"

Zaslechla hlasité kroky a pochopila, že Ghost Rider vykročil jejím směrem. Se zatajeným dechem se snažila postupovat kolem skříňky a schovat se za nejbližší roh.

Postupovala pomalu, potichu, přesto spěchala.

Kroky ale náhle ustaly a ji překvapil zvuk souboje.

Okamžitě zapomněla na svou opatrnost a vyběhla ze svého úkrytu. Viděla Stilese, který se přetahoval z Ghost Riderem o jeho vlastní zbraň. Stiles měl nepatrnou převahu. Oběma rukama svírala jezdcovo zápěstí. Podařilo se mu namířit zbraň přímo do tváře Ghost Ridera. Ozval se výstřel a Jessie se neubránila hlasitému výkřiku.

Pevně stiskla víčka k sobě a dlouho sbírala odvahu k tomu, aby je znovu otevřela.

„Je to v pořádku, Jessie," zašeptal známý hlas.

Stiles.

Otevřela oči a zmateně zatěkala pohledem z jezdce ležícího na zemi na Stilese a zase zpět na jezdce.

„Ach bože," vydechla potichu. Hlas se ji třásl a Stiles ji znovu schoval ve svém objetím. Pevně ji svíral a ona se ho křečovitě držela.

„Jsem v pořádku," ubezpečil ji znovu a ona beze slov přikývla, obličej zabořený do jeho ramene. Polykala slzy a zoufale se snažila nerozbrečet. „Jsem v pořádku, Jessie. Jsem tady. Je to v pořádku."

Zvedla pohled a on se nepatrně usmál.

Bříškem palce setřel jednu zbloudilou slzu, která si našla cestu ven z jejího oka.

„Strašně jsem se bála, že tě znovu neztratím."

„Ale prosímtě. I kdybych umřel, chodil bych tě v noci strašit."

„To byl blbej vtip."

„Ale směješ se," oponoval s úsměvem a sehnul se, aby ji líbnul na špičku nosu.

„Stejně to byl blbý vtip."

---

Oba ale věděli, že není čas ztrácet čas.

Jessie jen neochotně vykročila vpřed, zpět do školní chodby a zpět ke dveřím, které vedly ze školy ven. Ale Scott je potřeboval, a to byl argument, se kterým nemohl ani jeden z nich bojovat.

Stiles se už natahoval po klice, když se prázdnou chodbou rozlehl známý ženský hlas.

„Stilesi."

Zastavil se v půlce pohybu. Spustil ruku zpět k tělu a pomalu se otočil směrem, odkud ten hlas přišel. Udělal drobný krok vpřed a pustil Jessie.

„Stilesi? Jsi to ty?" zeptal se Claudiin hlas znovu.

„Mami?" zeptal se Stiles potichu, s obavami v hlase. Z jeho úst to oslovení znělo tak cize. Jako kdyby už dávno zapomněl, jak ho má říct. Jako kdyby se ho bál vyslovit.

„To není tvoje máma," zašeptala Jessie potichu a dobře věděla, jak mu těmi slovy ublíží. Přitom ho zatahala za rukáv a chtěla po něm, aby se otočil zpět na ni. Aby věnoval svou pozornost jí a úkolu, který měli před sebou.

Jenže to samozřejmě nebylo možné.

„Poznám její hlas, Jessie."

Pustil její ruku a pomalým, váhavým krokem vykročil vpřed. Následoval ten hlas.

„To není tvoje máma, Stilesi, doopravdy není. Je to Divoký hon. Hraje si s tebou. Prosím, věř mi, Stilesi. Přivedli ji zpět, ale není to tvoje máma. Není skutečná." Jessie mluvila rychle. Snažila se ho zastavit, ale přitom dobře věděla, že ať řekne cokoliv, nebude ji poslouchat.

Claudia vystoupila ze stínů.

Stála na konci chodby.

Stiles překvapeně zalapal po dechu.

Jeho matka... Jeho milovaná maminka. Byla přímo před ním. Živá. Zdravá. Všechno, po čem kdy toužil.

„Vím, čím vším sis prošel. Vím, jak moc miluješ svého otce."

Hlas měla podivně tvrdý, bez všech emocí.

Stiles se k ní pomalu rozešel a Jessie se ho snažila zastavit. Natáhla se po jeho ruce, ale on se ji rychle vyvlékl. Nechtěl ji poslouchat, nevěřil jejím slovům. Vždyť byla přímo před ním. Jeho máma. Maminka...

Jenže Claudiin obličej se náhle změnil.

Z milé a usměvavé ženy se najednou stal Ghost Rider. Stále oblečená ve vytahaném svetru a obnošených džínech. Vlasy ji teď zplihle lemovaly obličej, který byl stejně prázdný a stejně bez výrazu, jako obličej všech přízračných jezdců. Velké, černé oči, které ale byly úplně prázdné. Pokožka, která připomínala povrch dřeva. Hluboké vrásky.

„Ale já ho miluju víc," zaskřehotala žena naproti nim. „Dokonce i z Honu ses nějak dokázal provrtat zpět do jeho paměti."

„Jo, vrtání to je moje," zamumlal Stiles se svým obvyklým smyslem pro humor v těch nejméně vhodných situacích.

Jessie vykročila zpoza jeho stínu a postavila se vedle něj. Claudia, falešná napodobenina Stilesovy matky, lehce naklonila hlavu na stranu, podobně jako to dělá pes, který se snaží pochopit povely svého pána. Přemýšlela, i když její výraz zůstával stále neměnný. A najednou, z ničeho nic, vyrazila vpřed. Zprudka uchopila Jessie a ta neměla nejmenší šanci její útok očekávat, nebo se ho snad vůbec pokusit odrazit. Claudia ji držela pod krkem a Jessie zoufale lapala po dechu. Snažila se povolit ženin stisk, ale ona měla příliš velkou sílu.

Zachránil ji až Stiles, stejně jako předtím.

Obavy a pochybnosti byly pryč.

Zaútočil na Claudii a ona povolila svůj stisk. Jessie z jejích rukou vypadla jako hadrová panenka. Zůstala ležet na zemi, jen s vypětím posledních sil se odplazila ke zdi. Rukama se držela za pohmožděný krk a nahlas lapala po dechu, zatímco Stiles pokračoval v souboji s vidinou své matky.

„Jak se to chováš ke své mamince?" zeptala se žena tvrdě. Tvrdě narazila Stilese o zeď, zatímco ho držela pod krkem, podobně jako před chvíli Jessie.

„Ty nejsi moje matka," odpověděl na její otázku.

Claudii ale jeho odpověď viditelně naštvala. Znovu přirazila Stilese ke zdi. Z úst mu uniklo tiché zaskuhrání. Jeho tvář ale zůstávala tvrdá, bez známky úsměvu. Rty pevně sevřené k sobě, pohled zabodnutý do prázdných očí falešné Claudie.

„Víš, jak je těžké zabít sny, Stilesi?"

„Ale není to nemožné." Nebyl to Stiles, kdo jí odpověděl. Byl to Noah Stilinski. Za jeho zády stála Lydie, která se téměř okamžitě rozběhla k Jessie. Ta stále seděla na zemi a lapala po dechu, přesto se ji do obličeje vrátila barva.

Lydia omotala svoje dlouhé paže kolem jejího pasu a neobratně ji pomohla na nohy. Jessie se jednou rukou stále opírala o zeď, a zbytkem váhy visela na rusovlásce.

„Musíš... Musíš..." Snažila se ze sebe dostat, ale její hlas ji neposlouchal. Sípala, přesto se nevzdávala. „Musíš zakřičet, Lydie. Musíš..."

Rusovláska zmateně zamrkala, ale brzy pochopila, kam Jessie svými slovy míří. Pomalu ji pustila, ale ona zůstala stát. Dech se ji pomalu vracel do normálu, ale díky pohmožděnému krku ji každý nádech bolel. Hlavou pokynula šerifovi, který také pochopil, kam míří.

Noah Stilinski se naposledy zadíval na svou ženu.

Na to, co z jeho ženy zbylo.

Když ji ztratil poprvé, bolelo to. A nikdy to bolet nepřestalo.

Ale teď to nebyla jeho žena.

Byl tu jen jeho syn.

Zvedl zbraň do výšky a vystřelil. Lydie ve stejný moment zakřičela svým ohlušujícím křikem. Sílu mu dodala i pohybem rukou. Když se kulka zahryzla do Claudiina těla, překvapeně se zadívala směrem, odkud výstřel přišel. A pak... pak najednou zmizela. Rozplynula se v oblaku zeleného dýmu stejně jako oběti Ghost Riderů.

Stiles se svezl na kolena, nahlas si odkašlal.

Jessie se ve vteřině ocitla vedle něj a on ji znovu schoval k sobě. Objal ji kolem pasu, vzájemně se podpírali.

Z ničeho se nic se ozval zvuk snad tisíce koňských kopyt. Řhání koní, tlumené výkřiky a povely, tichý šepot přízračných jezdců. Celá budova jako kdyby se zatřásla v základech.

Byli pryč.

A všichni, které odnesli, byli zase zpátky.

---

Jessie ležela ten večer vedle Stilese. Už dávno spal, ale ona nedokázala zavřít oči. Bála se, že se probudí a on bude zase pryč.

Stiles pomalu otevřel oči.

„Já vím, že jsem neodolatelný, ale myslím, že bys měla zkusit zavřít oči a usnout, místo toho aby ses pořád dívala na mě," zamumlal ospalým hlasem. S námahou se zvedl na loktech a natáhl se směrem k ní, aby si ukradl krátký polibek. Po zádech pak zapadl zpět do postele a přetočil se na bok.

„Jsi strašný idiot," odpověděla mu se smíchem.

„Ale tvůj idiot."

„Životní výhra."

„Učiněný jackpot."

Znovu se otočil směrem k ní a prsty ji přejel po linii obličeje.

„Já nikam nepůjdu, Jessie. Všechno je to doopravdy. Nemusíš mít strach zavřít oči," pověděl ji potichu, snad jako kdyby četl její myšlenky.

Jessie si povzdechla. „Už to nechci dělat, Stilesi."

„Co?"

„Tohle... Tohle všechno. Už to znovu nezvládnu. Chci... chci mít normální život. Odejít na vysokou, přestat se strachovat o svůj život. Chci chodit na večírky, poznat nové lidi, strávit hodiny učením. Nechci... Nechci se pořád ohlížet přes rameno. Ty dny a týdny bez tebe byly hrozné. Už to znovu nezvládnu. Nezvládnu žít v neustálé obavě o tebe, o Scotta, o mámu... O všechny."

„Jessie..." oslovil ji něžně. Znovu ji pohladil po tváři a ona pod tím dotykem zavřela oči. Neotevřela je, ani když ruku oddělal.

„Jessie?" oslovil ji znovu šeptem.

Neodpověděla mu. Jen se nepatrně zavrtěla a on pochopil, že se jí konečně podařilo usnout. Podobně jako ona před chvíli se zadíval na její obličej. Vypadala docela nevinně, ale Stiles věděl, že to není pravda.

Neodolal pokušení, zlehka přitiskl svoje rty na její čelo. Pohladil ji po vlasech a natáhl se po její ruce. Sevřel ji ve své dlani a znovu se usmál.

„Dobrou noc, medojede můj," zašeptal do ticha mezi nimi, než sám zavřel oči a propadl se do světa snů.

---

„Nedokážu uvěřit tomu, že je dneska poslední den školy," zamumlala Jessie, když se ráno zvedala z postele.

„Úplně poslední den vůbec," usmál se na ni Scott ze své postele. Oba seděli vzpřímeně a dívali se vzájemně na sebe. Nesmělý úsměv na rtech, zatímco oba přemýšleli o své budoucnosti. Nešlo jen o poslední den školy. V dalších týdnech se všechno změní. Jejich cesty se vůbec poprvé rozejdou. Neuvidí se každý den. Nebudou moct sdílet spolu všechny svoje obavy a strachy. Nebudou tady vzájemně pro sebe. Oba budou sami.

„Nechci, aby to skončilo," prolomila to ticho mezi nimi Jessie.

„Nikdy to neskončí, sestřičko," odpověděl ji s úsměvem na rtech Scott.

A Jessie věděla, že má pravdu.

Nikdy to neskončí.

Scott bude pořád její bratr. Nezáleží na tom, jestli bude tisíce kilometrů od ní. Pořád to bude její bratříček, její dvojče, druhá polovina její duše. Neuvidí se každý den, ale to přece neznamená, že se mezi nimi něco změní...

Melissa bude pořád její máma.

Lydia bude pořád její nejlepší kamarádka.

Malia bude pořád... kamarádka.

Liam bude pořád její štěně.

A Stiles... Stiles bude pořád Stiles.

Pořád bude mít svou smečku. Své přátelé. Svou rodinu.

Nic z toho se nezmění.

Nikdy.

---

Zdá se mi až neuvěřitelné, že je konec. Konec těch "opravdových" Vzpomínek. Stiles byl pryč od deváté kapitoly a teď je konečně zase zpět. A před smečkou zůstává poslední velké dobrodružství. (A já jsem sentimentální.)

Víc než kdy jindy jsem zvědavá na vaše názory na tuhle kapitolu. 

Za úvodní obrázek moc děkuji DaisySilentVoice. Mám pocit, že tahle kapitola si zasloužila něco speciálního a tenhle banner je přesně to ono. Jessie a Stiles zase jednou na společném obrázku. Já je prostě miluju. Doufám, že jste z nich ještě nedostali cukrovku.

Sentimentální poděkování na konec - moc vám všem děkuji. Všem, kteří tuhle povídku čtete. Děkuji vám za každé přečtení, hvězdičku a za všechny ty krásné komentáře. Bez vás by to prostě nebylo ono <3