Jessie zmateně těkala pohledem z jednoho na druhého a zoufale toužila po odpovědích na nevyslovené otázky.

„Co... co se stalo, když jsem byla mimo?"

Scott udělal krok směrem k ní a ona z jeho pohledu poznala, že ať se chystá říct cokoliv, nebude se jí to líbit.

Udělala krok vzad, sevřela rty pevně k sobě a rázně zavrtěla hlavou, jako odpověď na všechno, co se chystal říct. „Ne... Něco se muselo stát. Něco, cokoliv... Já... Já jsem si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na něj, na všechno. To... to něco znamená. Něco to musí znamenat!" Ke konci zvýšila hlas a poslední větu téměř zakřičela.

Scott se ji znovu pokusil uklidnit, ale ona jen zavrtěla hlavou. Propletla se kolem něj a vrhla se přímo ke dveřím, které vedly ven z místnosti. Malia ani Lydia se ji nepokoušely zastavit.

Obě cítily s jejím utrpením, ale ani jedna ji nemohla pomoci.

Jejímu zoufalství mohla pomoci jen nová naděje.

A tu taky dostala.

V podzemních tunelech, přímo před ní, se otevřela nová trhlina. Zmateně se zastavila v půlce pohybu a pohledem zkontrolovala, jestli všichni tři vidí to stejné jako ona.

„Stiles," vydechla potichu a natáhla ruku směrem k trhlině. „Je tady, Scotty, je tady," zašeptala znovu a pohled zastřený slzami stočila ke svému bratrovi. Nepochopení v jeho očích ji ale zarazilo.

„Ty... to nevidíš?"

Scott jen zavrtěl hlavou. Věděl, že slovy by Jessie jen zbytečně ranil.

„Nikdo z vás to nevidí?"

Lydia, podobně jako Scott, jen zavrtěla hlavou. Malia špitla tiché ne. I ona poznala vážnost situace.

Ale Jessie jim nevěřila.

Tvrdohlavě si stála na svém. Podobně jako vždy, když se jednalo o Stilese.

Stočila pohled zpět k trhlině.

„No tak, Stilesi," zašeptala úpěnlivě a nepochybovala o tom, že pokud je na druhé straně, tak ji slyší. „Já vím, že to zvládneš. Pojď za mnou, Stilesi." Na konci se ji zlomil hlas a ona jeho jméno jen tiše zašeptala. Rukávem si ale rychle setřela všechny slzy. Nemohla si dovolit být slabá.

„Stilesi, prosím," zaprosila znovu, ruku stále nataženou směrem k trhlině. Zdálo se, že čas se zastavil. Že všechny sekundy se spikly proti ní a schválně tenhle okamžik napínají tak dlouho. Schválně ji nechávají zlomenou. Schválně ji trápí.

„Pojď za mnou, Stilesi. Prosím. Potřebuju tě."

Scott odolával pokušení natáhnout se a popadnou svoji sestru za rameno. Dostat ji do bezpečí, schovat ji ve svém objetí. Unést ji někam daleko, kde se nebude muset potýkat s tím vším okolo.

„Jessie," oslovil ji něžně a přistoupil k ní. Postavil se vedle ní a zadíval se do trhliny, snažil se tam vidět něco, co tam nebylo. Něco, co tam viděla jenom ona.

„Scotty, on... já ho vidím. Je blízko. Je tak strašně blízko," šeptla potichu, zlomeně.

A najednou...

Najednou byla ta trhlina pryč.

„Stilesi!" Vypískla znovu jeho jméno.

S takovou nadějí, s takovou bolestí.

Ten výkřik se zaryl Scottovi do uší a on si strašně přál, aby ji dokázal pomoci od bolesti. Viděl, jak se trápí. Jak se snaží tvářit, že je v pořádku. Tolik si přál, aby ji dokázal pomoci.

„Jessie," oslovil ji znovu.

Ona se ale zprudka otočila a probodla ho pohled. Po tváři ji stále tekly slzy, ale ta zlomená Jessie byla pryč. Něco bylo jinak. Něco v jejích očích, v jejím postoji.

„Vím, co jsem viděla, Scotte. Stiles je tady. Někde tady je. Vím to. Prostě to vím."

Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Co odpovědět. Jak se zachovat.

Jessie se prudce otočila k nim.

Hlavu hrdě vystrčila vpřed, podobně jako to dělala vždy, když sama sobě potřebovala dodat trochu sebevědomí.

Zezadu k ní dolehly rychlé kroky a ona na okamžik zadoufala, že by to mohl být Stiles. Jenže místo něj se v tunelech objevil Liam. Na poslední chvíli se zastavil, jen několik centimetrů před Jessie, div ji přitom nesrazil k zemi.

„Musíte jít se mnou," vyzval je naléhavě zadýchaným hlasem.

„Co se děje?" zeptal se Scott.

„To... těžko se to vysvětluje. Musíte to vidět."

Jessie jen přikývla a automaticky udělala krok směrem k Liamovi. „Půjdu s Liamem."

Scott si poraženecky povzdechl a pohledem zkontroloval Malií s Lydií. „Dobrá... Dobrá. My půjdeme a vy tady zůstanete, ano? Jen pro jistotu."

„Že se Stiles vrátí?" zeptala se Malia a Scott ji místo odpovědi jen přikývl.

Jessie se tvářila, že jeho slova neslyší.

Stiles byl někde tam venku.

A ona to věděla.

Čekal tam na ni a ona slíbila sama sobě, že ho najde.

Malia vytáhla z kapsy telefon a několik nekonečných sekund jej držela v ruce. Když zvedla pohled, měla v očích tolik otázek a pochybností a Jessie věděla, že na ně nedokáže odpovědět.

Pohledem zkontrolovala svou ruku a stále byla přesvědčená o tom, že to všechno zvládne. Bylo to jenom škrábnutí. Povrchové škrábnutí, které nepoškodilo nic důležitého. Jen... spoustu krve.

Rychle odvrátila pohled a nemotorně se postavila.

Malia ji sledovala pohledem.

Neměla odvahu promluvit, protože dobře věděla, že její matka je připravená poslechnout si všechno, co si ty dvě řeknou. A stejně jako Malia to věděla i Jessie. Tak potichu jak jen dokázala se dohrabala do koupelny a zdánlivě odnikud vytáhla poloprázdnou lékárničku. Za pomoci Malie si ovázala zraněnou ruku a obvaz téměř okamžitě nasál rudou krví. Malia se tvářila vyděšeně.

„To je v pořádku," zašeptala tak potichu, téměř neslyšně.

A skutečně se tak cítila.

„No tak, Malie!" Hlas Pouštní vlčice se rozlehl jinak tichým domem. Mluvila nahlas, křičela. A Jessie věděla, že její slova nejsou určeny jen Malii. Ta ji dokázala slyšet, i kdyby jen šeptala. Pouštní vlčice se je snažila vyděsit. Všechny. „Kde jsi? Kde jsou všichni tvoji kamarádi? Kdo tě teď zachrání? Kolik lidí budu muset ještě zabít?"

Malia se napnula a Jessie viděla, kolik přemáhání ji stojí, aby se nerozběhla dolů a nezaútočila na svou matku. Natáhla se směrem k ní a jemně ji stiskla rameno.

Vzápětí se prázdným domem rozlehl zvuk dalšího výstřelu.

A najednou už nebylo na co čekat.

Jessie pevně stiskl rty a ze země sebrala zbraň, kterou tam před několika minutami upustila. Zbraň ji v rukách ztěžkla. Zkusmo se ji pokusila zvednout do ideální výšky, ale ruka ji neposlouchala. Spolkla tiché klení a nejistoty v jejich pohybech si všimla i Malia. Aby ji uklidnila, nepatrně se usmála.

Není to ideální, ale musí to stačit, pomyslela si sama pro sebe.

Pak už jen souhlasně přikývla.

S Braeden promýšlely spoustu plánů. Pro každou možnost měly domluvené signály. Ale Braeden teď byla pryč a ona zůstala s Malií sama. Obě dvě nemohly zůstat na místě, bylo by jen otázkou času, kdy si pro ně Pouštní vlčice přijde.

Jessie vyzvala Malii pohledem a ta pomalu vykročila vpřed. Našlapovala na špičky, podobně jako Jessie. Jenže ona neznala jejich dům stejně dokonale jako ona. Jeden špatný krok a tiché zavrzání je obě prozradilo.

„Jdeš dolů, Malie?"

„Zůstaňte nahoře!" Ozval se autoritativní hlas Braeden.

Jessie se na okamžik zamyslela. Zkušená lovkyně musela vymyslet nový plán. Takový plán, o kterém nic nevěděla. Přesto se ji rozhodla neposlechnout.

Vykročila vpřed a schovala Malii za sebe. Postupovala pomalu a opatrně. Ruka se zbraní ji těžkla. Každým krokem si uvědomovala, že nemá nejmenší šanci vystřelit a trefit se. Mohla rozdávat jen rány naslepo. Takové rány, které s větší pravděpodobností trefí Braeden nebo Malii.

„Tak pojď dolů, Malie."

Jessie se zarazila v půlce pohybu a otočila se zpět na Malii, kterou hlas její matky překvapil stejně jako Jessie.

„Já toho nenechám, Malie. Vezmu si zpátky to, co jsi mi ukradla."

„Nic jsem neukradla," šeptla potichu Malia. Hlas se ji třásl a Jessie si nedokázala představit, co se musí odehrávat uvnitř ní.

„Ale ukradla. A nezajímá mě, jestli ses toho účastnila dobrovolně nebo ne. Talia Hale se mě devět měsíců snažila přesvědčit o tom, že narození dítěte je zázrak. Víš, jaký to byl ve skutečnosti pocit? Jako bych v sobě měla parazita."

Malia naprázdno polkla a olízla si suché rty.

Jessie se opatrně natáhla po její ruce. Jemně ji stiskla, jen na krátký okamžik. Váhavě, opatrně, s veškerým respektem. Rychle svůj stisk uvolnila, protože si nebyla jistá, jak Malia zareaguje. Nebyl ale jiný způsob, jak ji dát najevo, že na to všechno není sama. Že je tady pořád s ní.

„Talia říkala, že je to dar. Že kojot přenese část své moci na svou dceru. Říkala, že je to krása. Já říkám, že je to krádež."

A než stihla alespoň jedna z nich zareagovat. Ozvala se střelba.

Několik rychlých výstřelů, zvuk tříštícího se skla, ...

Jessie přitiskla Malii ke zdi a sama se postavila před ni. Zbraň pohotově zvedla, ale neubránila se bolesti, kterou ji ten náhlý pohyb způsobil.

Malia vedle ní zhluboka oddechovala a Jessie s obavou sledovala, jak se její zuby pomalu přeměňují na hrůzostrašné tesáky. Výhružně zavrčela a Jessie rázem pochopila, že už je příliš pozdě.

Na cokoliv.

Malia se rozhodla.

A nikdo a nic ji nemohl stát v cestě.

Jenže...

Z ničeho nic s otevřely vchodové dveře. Zdánlivě odnikud se vynořila hlaveň pistole, která namířila nečekanému hostovi na hrudník.

Jessie se najednou nemohla nadechnout.

Nemohla se pohnout.

Nemohla nic.

Zůstala stát na místě, zcela ochromená strachem.

„Do háje," zaklel potichu Stiles, těsně předtím, než po něm skočila Malia. Zaskočený tím náhlým výpadem doslova odletěl několik metrů, zatímco Malia zaútočila na svou matku.

Obě se proměnily na změť těl. Nedalo se poznat, kde jedna z nich končí a druhá začíná. Nedalo se poznat, která z nich má navrch.

Jessie nemohla dělat vůbec nic.

Zůstala stát na místě, se zbraní v ruce. Hlaveň se ji třásla a ona neměla odvahu vystřelit, protože si nebyla jistá, koho její kulka ve skutečnosti zasáhne. Navíc jedním okem stále sledovala Stilese, který se těžko zvedal na nohy.

Pouštní vlčice náhle získala jednoznačnou převahu.

Zvedla Malii jako kdyby byla malé dítě a nic nevážila. Třískla s ní o skleněný stůl a ten se pod tím nárazem okamžitě roztříštil. Malia zůstala ležet ve změti střepů a bolest v jejím obličeji byla víc než jen patrná.

Jessie konečně získala drobnou výhodu.

Corinne stála na okamžik sama a ona věděla, že zbloudilá kulka nenapáchá žádnou škodu.

Vystřelila.

Zpětný náraz brokovnice ji zaskočil. Ostrá bolest, která ji vystřelila do celého těla ji nepříjemně překvapila. Neubránila se tomu, aby si neulevila od bolesti tichým zaklení. Přesto ji ale vypadala zbraň z ruky a ona najednou zůstala úplně bezbranná.

Kulka sotva škrtla o pravou ruku Pouštní vlčice, která se okamžitě otočila směrem, odkud výstřel přišel.

Ze široka se usmála, protože okamžitě poznala, že Jessie pro ni už nepředstavuje žádné nebezpečí.

Ona ale i přesto (anebo možná proto) zůstala stát na místě. Dívala se ji přímo do obličeje, hlavu hrdě vztyčenou, pěsti pevně sevřené.

V ten moment ji překvapil Stiles.

V tichosti a s překvapivou sílou zaútočil na Corinne. Ta jeho útok nečekala, přesto ale brzy získala patrnou převahu. Podobně jako před chvíli Malii ho od sebe odmrštila a on s tupou ránou dopadl mezi střepy, které zůstaly po skleněném stolu, který Melissa McCallová tolik milovala.

„Stilesi!" Unikl ji z úst výkřik.

Zoufale čekala na jeho odpověď.

„Stilesi!" Křikla znovu, zatímco ji Pouštní vlčice věnovala jeden ze svých falešných úsměvů. S lehkostí sobě vlastní se rozmáchla a Jessie příliš pozdě zareagovala. Zvládla se jen přikrčit, přesto se drápy zaryly bolestivě do její kůže.

„Jessie!" Zareagoval Stiles na její krátký výkřik plný bolesti.

A pak už zaútočila Malia.

S dravostí sobě vlastní se vrhla proti své matce. Ta se přestala věnovat Jessie, která pro ni nepředstavovala žádné nebezpečí. Byla jen překážkou na cestě k vítězství.

Jessie zůstala na místě. Opírala se o zeď, aby se vůbec udržela na nohou. Postřelená ruka ji volně visela podél těla a ona v sobě nenašla dostatek síly, aby ji donutila k pohybu. Přes záda se ji pak táhly hluboké škrábance, které ji Corinne způsobila teprve před chvíli. Cítila teplou krev, jak ji stéká po zádech. V ránách ji bolestivě tepalo.

A přesto nedokázala myslet na nic jiného než na Malii.

Slyšela její křik, její zoufalé výkřiky a slyšela i výstřel pistole.

Připadala si ale jen jako divák nějakého šíleného filmu.

Nedokázala se pohnout.

Nedokázala zareagovat.

Nedokázala nic jiného, než jen stát.

„Hej, Jessie, hej." Byl to Stilesův hlas, který ji přinutil znovu otevřít oči. Stál vedle ní, lehce ji podpíral kolem pasu. Sledoval ji s obavami v očích a ona neměla odvahu cokoliv říct. Sám měl oblečení na několika místech natržené a krvácel z míst, kde se skleněné střepy zaryly do jeho těla.

„Ma... Malia," špitla potichu.

„Jessie," oslovil ji znovu s veškerou něhou v hlase.

Tvrdohlavě zavrtěla hlavou a slabě ho od sebe odstrčila. Natáhla se po zbrani, která ji ležela u nohou. Zdravou rukou ji pevně uchopila a váhavým krokem vykročila vpřed. Spoléhala jen na to, že obě budou natolik zabrané do svého boje, že ani jedna z nich si nevšimne její přítomnosti.

A neuslyší to hlasité přebíjení brokovnice.

Corinne stála k Jessie zády.

Přes její rameno viděla Malii, které zářily oči ničím nezaměnitelným modrým světlem. Pouštní vlčice měla drápy zabodnuté v jejím břichu a Malia zoufale lapala po dechu a beze slov volala po pomoci.

Jessie pevně zavřela oči.

Stiskla spoušť.

Hlasitý výstřel ji na několik krátkých okamžiků připravil o sluch. Díky zpětnému nárazu zakolísala a jen stěží se udržela na nohou.

Corinne její výstřel zasáhl do ramene. Kulka ji nemohla ublížit, přesto ztratila pozornost, a to byl okamžik, na který Malia čekala. Z posledních sil nahlas zavrčela a tentokrát to byly její drápy, které se zabořily do těla vlastní matky. Corinne znovu zaváhala, zakolísala a po chvíli tichého boje její tělo dopadlo pod Maliiny nohy.

„A já chci zpátky svoji rodinu. Každý nemůže mít to, co chce," zasyčela hlasem plný nenávisti.

Byly to poslední slova, které Corinne slyšela.

---

Všechno ostatní měla Jessie v mlze.

Věděla, že ji nějaké ruce podepřely. Někdo ji vysvlékl triko a někdo ji ošetřil táhlé škrábance, které ji způsobila Pouštní vlčice. Někdo ji také znovu převázal postřelenou ruku a někdo ji musel dát prášky proti bolesti.

Někdo ji přenesl do postele, ve které se teď, o spoustu hodin později, probudila.

Zprudka se narovnala a tupá bolest ji vystřelila do celého těla. Bolestivě zasyčela, rychle se ale kousla do spodního rtu, aby přinutila svou mysl přemýšlet o něčem jiném. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a chvíli trvalo, než si uvědomila, že je ve svém pokoji.

Scottova postel byla rozestlaná ale prázdná.

Vedle ní spokojeně oddechoval Stiles.

Jessie se zamračila, když si všimla těch několika malých jizev, které se mu táhly po rukách. Opatrně po nich přejela prstem, snad jako kdyby se potřebovala přesvědčit, že jsou skutečné. Stiles se pod tím pohybem zavrtěl a ospale zamrkal.

„Nechtěla jsem tě vzbudit," špitla potichu.

„Nespal jsem," oponoval ji zastřeným hlasem.

„Lháři."

„Jen jsem na chvíli zavřel oči. Tomu se přece neříká spánek," argumentoval dál a ona se musela nahlas zasmát. Aby ho umlčela, vtiskla mu krátký polibek, který on okamžitě prohloubil. Pevně sevřel její obličej do svých dlaní a držel ji u sebe tak dlouho, dokud oběma nedošel dech.

Nepouštěl její obličej, ale zůstal mlčet.

Žádné výčitky, žádné obavy.

Místo zbytečných slov ji znovu políbil.

Pak ji konečně pustil, zastrčil ji neposlušný pramínek za ucho a ona se přitom nepatrně usmála. Natáhla se směrem k němu, aby ho jemně líbla na špičku nosu, ale ostrá bolest na zádech ji zastavila v půlce pohybu.

Stiles se zamračil, ale zůstal mlčet. Místo toho ji tiše vyzval: „Scott na tebe čeká dole."

Váhavě přikývla.

Chvíli ji trvalo, než zjistila, co ji zraněná ruka a záda dovolí. Musela se pohybovat opatrně, pečlivě volila každý svůj pohyb. Stiles ji celou dobu pečlivě sledoval, ale nic neřekl. A Jessie jeho mlčení nahánělo hrůzu.

Zastavila se až ve dveřích.

„Miluji tě, Stilesi, víš to, že jo?" zeptala se slabým hlasem.

Přikývl se širokým úsměvem na tváři. „To víš, že jo, medojede můj."

„Neříkej mi tak."

„To víš, že budu."

„Nesnáším to."

„Miluješ to."

Místo dalších slov jen přimhouřila oči a probodla ho pohledem. Se smíchem znovu zapadl do postele. Téměř okamžitě zmizel do bezpečí pod peřinou a Jessie nemohla udělat nic víc, než jen dramaticky protočit oči a s hlasitým povzdechem se konečně vydat dolů.

---

„Jessie."

Scott seděl u jídelního stolu, a když ji viděl, okamžitě vyskočil na nohy.

„Jsem v pořádku."

Zamračil se a místo dalších slov ji jemně uchopil za ruku. Jen krátce ji stiskl a ona cítila, jak její tělo opouští veškerá bolest. Slastně zavřela oči, jen na chvíli. Když je znovu otevřela, zadívala se na Scotta, který stále držel její ruku. Dobře věděla, co udělal.

„Děkuji," špitla potichu.

„Pojď se posadit," vyzval ji a ona jen přikývla.

Nečekala na to, až se začne vyptávat. Až začne sám mluvit. Nepochybovala o tom, že Stiles nebo Malia už mu stejně řekli, co se včera večer stalo u nich doma. Ji teď zajímal jeho příběh.

„Mason?"

„Je v pořádku. Bude v pořádku."

„Bestie?"

„Je pryč."

„Už napořád?"

„Snad," pousmála se a ona jen přikývla. Scott si pak povzdechl a začal vyprávět celý příběh včerejšího večera. Nezapomněl na žádný detail. Jen v jeden okamžik se zarazil. Odmlčel se a s obavami v očích se zadíval na svou sestru. „Byla to Allison, Jessie. To ona... Zachránila mě. Zase."

„Allison?" zeptala se Jessie nechápavě. Scott rychle sklopil pohled a váhavě přikývl.

„V jeden okamžik se Sebastionovy drápy zaryly do mého zátylku. Musel se dostat do mých vzpomínek. Možná ani sám nevěděl, co vlastně dělá a nejsem si jistý, co tam vlastně hledal. Ale našel tam Allison."

„Spletl si ji s Marie-Jeanne?"

„Musela vypadat úplně stejně."

„Bráško." Nic víc neřekla, protože nic víc říct nemusela. Když zvedl pohled, viděla, jak moc zlomený z toho všeho je. Allison byla jeho první láska. Opravdová láska, kterou jim všichni záviděli. Taková láska, kterou člověk zažije jen jednou za život. A stejně jako všechny ty velké lásky i ta jejich měla tragický konec.

„Pořád to bolí?" zeptala se potichu.

„Mám pocit, že to nikdy nepřestane bolet."

„A to je v pořádku, bráško. Ona bude pořád s tebou."

Váhavě zvedl pohled, aby se zadíval na svou sestru. Snažil se v jejím obličeji najít známky pochyb, ale žádné nenašel. Byla si svými slovy jistá. A čím déle mu ležely v hlavě, tím více s nimi musel souhlasit.

Bez pořádné odpovědi znovu pokračoval ve vyprávění.

Když mluvil o Hayden a o jejím zranění, Jessie se zamračila. Nechtěla ho přerušovat, ale bála se, kam celý příběh míří. Ani Deaton nakonec nedokázal vyléčit její zranění a poslední možností bylo kousnutí od alfy. Hayden teď byla plnoprávný vlkodlak, členka jeho smečka, Liamova družka.

Jessie cítila, jak ji spadl obrovský kámen ze srdce, když se dozvěděla, že Hayden je a bude v pořádku. Všechny ostatní chiméry, kromě Coreyiho, byli mrtvé a zabil je Theo.

Zdálo se, že Scott už řekl všechno.

Jenže na konec svých slov vytáhl zdánlivě odnikud černý kámen vybroušený do nepravidelného tvaru. Položil ho na stůl a Jessie ho opatrně vzala do své ruky. Chvíli se na něj beze slov dívala, než pochopila.

„Kira," vydechla šokovaně.

„Je pryč."

„Scotty..."

Zastavil ji pohybem ruky. „Odjela zpět do Nového Mexika. Za Skinwalkery. A chce tam zůstat. Tak dlouho, jak to bude nutné. A já... to chápu. Musím to chápat."

Místo dalších slov Jessie pomalu vstala a postavila se za svého bratra. Zezadu ho objala kolem krku. On zůstal mlčet, podobně jako ona. Jen si opřel hlavu o její rameno a natáhl se po její ruce.

Nic víc ani jeden z nich nepotřeboval.

---

Uběhlo několik dní a Jessie seděla na pohovce v domě Stilinských.

Kulka její ruku skutečně téměř nezasáhla. V ten večer ji více vyčerpala ztráta krve, než velké zranění. Horší to bylo se škrábanci, které ji způsobila Pouštní vlčice. Rány se už začaly pomalu stahovat, ale Jessie dobře věděla, že bude mít na zádech už navždy vzpomínku na jeden podzimní večer...

Stiles se ještě nevrátil z lakrosového tréninku a ona ho chtěla překvapit. Připravila pro něj kompletní maraton Hvězdných válek, k tomu napekla a do misek připravila směs brambůrek a dalších slaných pochutin.

Sama si pak oblékla triko s motivem jeho oblíbeného filmu, které od něj kdysi dávno dostala.

Teď už ale měla všechno připravené a čekala jen na jeho příchod. Volný čas si krátila přípravou do školy, kterou v uplynulých dnech a týdnech tak zameškávala.

Konečně uslyšela chrastění klíčů v zámku a během několika okamžiků se v pokoji objevil i Stiles.

„Co to má znamenat?" zeptal se zmateně, když si všiml připraveného jídla a úvodní scény zastavené na obrazovce televizoru. Pohled se mu pak zastavil na jejím triku a on překvapeně zvedl obočí.

„Překvapení!"

„Máme výročí?"

„Ne." Jessie se nahlas zasmála. Přikročila k němu, uchopila ho za obě ruce a dovedla až k pohovce, na kterou se společně posadili.

„Pořád nechápu, co se to děje," zamumlal, zatímco Jessie pustila obraz.

Letmo ho políbila na tvář.

„Chtěla jsem ti udělat radost."

„Ale proč?"

„Protože tě mám ráda, hlupáčku."

Stiles se natáhl po ovladači, který Jessie odložila na stůl. Zastavil přehrávání filmu a otočil se směrem na Jessie, která se mezitím schovala pod deku.

„Nikdy mi neříkáš hlupáčku. Vždycky jenom idiote."

„Protože tě mám ráda, idiote," opravila se podle jeho slov a jako malé dítě na něj vyplázla jazyk.

Stiles ji znovu přejel pohledem a snažil se v jejím obličeji najít důkazy o nějaké vině, kterou se snažila odčinit tímhle gestem.

„Co jsi udělala?"

„Nic!"

„Podvedla jsi mě?"

„Stilesi!" Uraženě si založila ruce na hrudníku.

„Pořád nechápu, proč bys se mnou chtěla sledovat Hvězdné války. Nesnášíš ty filmy!"

Nahlas si povzdechla. Nepatrně se usmála, těsně předtím než promluvila. „Je pátek odpoledne. Většina párů tráví páteční večery spolu. Sledováním filmů, mazlením, pojídáním popcornu a spoustou dalších věcích. Máme za sebou několik šílených týdnů a já vážně netoužím po ničem jiném, než strávit jeden páteční večer ve společnosti svého přítele děláním něčeho tak nudného, jako je sledování Hvězdných válek. Chci být prostě s tebou, Stilesi. Chci dělat všechny ty nudné věci, jaké páry dělají. Chci s tebou strávit každou minutu, protože za půl roku budu na druhé straně Států. Tenhle půlrok chci být prostě normální puberťák. I když to znamená, že budu muset sledovat Hvězdné války."

Stiles překvapeně zamrkal.

Když Jessie pochopila, že stejně nic dalšího neřekne, znovu pustila film, nabrala si hrst slaných arašídů a znovu se schovala do deky. Hlavu si pak opřela o Stilesovo rameno a se širokým úsměvem na tváři se zadíval na obrazovku před sebou.

Konečně dostala svůj vysněný pátek.

Teda...

Skoro.

---

Uch. Tahle kapitola byl pro mě opravdový boj. S akční scénou v úvodu jsem se prala několik dní a ve výsledku si nejsem vůbec jistá, jestli jsem všechno napsala, tak jak jsem chtěla. 

V posledních dnech taky na mě dopadá nějaká "deprese" všedních dní. Na letní semestr odjíždím na Erasmus do Anglie a postupně mi začaly chodit všechny formuláře a žádosti a podobně a já jsem tím vším strašně zavalená. Když mám volno, mám náladu akorát tak na spánek. Taky jsem se dostala do nějakého psacího bloku a začínám psaní cítit jako nějakou "povinnost" místo toho, aby mě to bavilo. A přitom se na to vždy těším, ale když už sedím u počítače, napíšu dvě věty  nejsem schopná pokračovat. Doufám, že se z toho bloku dostanu co nejdříve. 

I dnešní kapitola mi připadá strašně krkolomná a ve výsledky s ní vůbec nejsem spokojená. Na druhou stranu vím, že bych ji v tomhle stavu lépe nenapsala.

Ale pryč od toho. Jsem zvědavá na vaše názory na tuhle kapitolu. Že Jessie pomůže Malii v boji proti její matce jsem měla vymyšleno i dlouho, byla to taky cesta k jejich smíření, jak jsem naznačila už minule. Bohužel to celé je tak trochu na úkor boje s Bestií, který se sem vlastně vůbec nevešel...

Taky jsme skončili pátou sérii. Myslím si, že dokonce povídky už zbývá jen deset dílů. 6B jsem si trochu upravila k obrazu svému, ale nebojte se. Do dějové linky nebudu příliš zasahovat, to bych si nikdy nedovolila. Můžu vám slíbit trochu víc Stilese, i když... hehe, nechte se překvapit :D

Ale jak už jsem jednou říkala, nakonec chystám ještě nějakou "sérii" epilogů aneb "co bylo potom". Pokud máte nějaký nápad, co byste si třeba chtěli přečíst, určitě mi dejte vědět do komentářů a já se to pokusím nějak zrealizovat.

Omlouvám se za můj zdlouhavý popisek pod kapitolou. Jsem asi víc ukecaná, než bych měla :D Moc vám ale děkuji za vaše hvězdičky a komentáře!

https://youtu.be/6mNLdj_HdLY

❤