Abys pamatovala, že ve tvém životě jsou mnohem lepší chlapi, než je tvůj táta.
To stříbrné písmeno, které jako malé dítě dostala od své otce, dávno před tím, než zmizel z jejich života, nosila na krku celý svůj život. Dodával ji pocit jistoty, dodával ji pocit, že její otec ji stále miluje, že na ni nezapomněl.

Jako dítě si vymýšlela historky, kterými se snažila svého otce omluvit. V jejích očích byl vždy hrdina, který odešel, protože musel. Nikdy se z jejího života nevytratil dobrovolně.

Vzpomínky na útlé dětství ji dodávaly pocit jistoty a ona jim skutečně věřila. S láskou vzpomínala na doby, kdy si s ní Rafael hrál a kdy společně trávili čas v rezervaci nekonečnými procházkami.

Ten Rafael by nikdy neodešel.

To malé J bylo vzpomínkou na toho Rafaela.

Na jejího otce.

Tatínka.

Jenže realita její vzpomínky narušila tak hrubě, že už mu nedokázala znovu věřit. Nedokázala na něj myslet jako na svého tatínka, na svůj idol, na svůj vzor.

Stříbrné písmeno M, které nosila na svém krku teď, bylo připomínkou a slibem něčeho jiného. Někoho jiného.

Prostě nemám náladu na povídání.
Tahle vzpomínka bolela.

Křečovitě sevřela oči, ale zbloudilá slza si přesto našla cestu ven.

Stále si to všechno vyčítala.

Že to nedokázala poznat.

Že ho nedokázala zastavit.

A byla napsána mým jménem.
Celou dobu to bylo přímo před nimi, ale nikdo z nich neměl odvahu to vidět. Nikdo z nich neměl odvahu otevřít oči.

Jsem jenom unavený.
Chabá výmluva od člověka, který ve skutečnosti dávno nebyl Stilesem.

Je tu tma.
Její srdce vynechalo jeden úder.

Nebyla to jen vzpomínka.

Skutečně tam znovu byla. Skutečně to celé znovu prožila.

Ten strach, který svíral celé její tělo, když zmizel.

Říká se tomu frontotemporální demence.
Dvě slova.

Největší strach.

Stále ty dvě slova měla v zádech. Od smrti Claudie se v noci budila a přemýšlela o té podivné chorobě, která vzala Stilesovi matku. Celou dobu byla s ním a viděla, jak se ta hodná a starostlivá žena postupně měnila.

Jak se přestala ovládat.

Jak nepoznala svou rodinu.

Jak ztratila všechny vzpomínky.

A jak na konci jen ležela a tupě zírala do stropu, zatímco její mozek se stále víc a víc scvrkával.

Ona přesto nedokázala přemýšlet nad jejím osudem.

Neustále sama sobě kladla jedinou otázku – co když tahle nemoc někdy postihne Stilese? Co když tuhle nemoc zdědí jejich budoucí děti?

A najednou to tu bylo.

Její největší strach se zhmotnil.

Těsně vedle, princezno.
Naskočila ji husí kůže.

To jsem ti udělal já?
Výčitky v jeho hlase, když viděl její domlácený obličej.

Jenže to nebyla jeho vina.

Nemohla to být jeho vina.

Já omdlel, co?
Její Stiles.

Líbám svoji holku.
A od toho dne nikdy nepřestal.

Pokud jsem to dobře pochopil, tak se mu omylem podařilo stvořit svoji první betu.
I když to nebyla veselá vzpomínka, Jessie se musela usmát. Protože nikdy nezapomene na ten den, kdy se Scott snažil uskutečnit nějaký svůj plán, na její první setkání s Liamem a vůbec na to, jak to všechno zase šíleně dobře (ne)dopadlo.

Nemusíš na Malii žárlit.
Jessie nikdy nedokázala pochopit, jaký komplexní vztah měl s Malií. Jejich vztah byl mnohem více problematický a mnohem více komplikovaný než ten, který s ním měla ona. Stiles necítil k Malii romantickou lásku, i když ona ho milovala celým svým srdcem a Jessie o tom nikdy nepochybovala.

Nikdy se neptala, proč se o Malii tolik stará a proč se o ni tolik zajímá.

Vždy se příliš bála odpovědi.

Určitě to jsou neštovice.
Určitě to nebyly neštovice.

Ta choroba napadla její tělo a ona s ní bojovala, stejně jako bojovala vždy a se vším. Jenže ta nemoc neměla zničit ji – měla zničit všechny vlkodlaky na škole. A tehdy se to téměř povedlo.

Jessie, víš, že to nemusí být jen porucha...
To, s jakou opatrností s ní mluvil.

Jak se nebál dát najevo svůj strach.

Jenže on nikdy nedokázal pochopit, že to není ona, kdo potřebuje chránit...

Jsi jenom člověk, Jessie.
Až díky té větě se tak znovu dokázala cítit.

Fakt strašně moc... mocný.
Jako první uvěřil tomu, že Scott je vlkodlak. Nikdy mu nedělalo problém přijmout existenci nadpřirozena ať šlo o cokoliv, co jim jejich šílený život hodil pod nohy. Přesto měl z nějakých nepochopitelných důvodů problém uznat existenci amuletu s magickou mocí.

Pořád jsi neřekla jediný důvod, proč by sis nemohla podat přihlášku na Pensylvánskou.
On v ní vždycky dokázal vidět jen to nejlepší.

A i když to znamenalo, že budou tisíce kilometrů od sebe, stejně po ní chtěl, aby se přestala bát a udělala krok vpřed. Aby udělal krok, ke kterému by sama nikdy nenašla odvahu.

Tak moc ji miloval, že byl ochotný se ji vzdát jen proto, aby si mohla splnit svoje sny.

Mám vizi, jasný?
A ona do té vize nepatřila.

Prostě... mu nevěřím.
Theo.

Jen vzpomínka na něj ji přiměla k tomu, aby sevřela pěsti.

A teď je ona nočním běsem.

Kdyby to tenkrát bylo jen nočních běsech a chimérách.

Taky tě miluji.
Nechtěla to říct.

Nechtěla to říct jako první.

A stejně to řekla.

A cítila to. Pořád to tak cítila. Nikdy to nepřestala cítit a měla pocit, že to nikdy nepřestane cítit.

Tolik ho milovala.

Pokud jsi Hrůzné doktory viděla, pokud ti něco udělali, stačí si přečíst tu knížku, podívat se na ten obrázek a na všechno si vzpomeneš.
A ona si vzpomněla.

Nic, co by ti mělo dělat starosti.
Vždycky kladl její spokojenost před sebe. I přesto, že ten den byl tak nebezpečně blízko smrti, z jeho úst to znělo jako běžný den. Protože na konci nezáleželo na ničem jiném než na tom, že mohl usnout v bezpečí její náruče.

Když Kira vyhodila Jessie před domem, neměla náladu ani chuť na nic jiného, než zapadnout do bezpečí své postele. Jen s námahou se přemluvila, aby si zavázala polámané klouby a hlasitě přitom nadávala sama sobě za svou naivitu. Jako kdyby bylo možné překonat ocelové dveře pouhým klepáním.

Pak se odebrala do postele, kam vyčerpaně padla bez své obvyklé sprchy. V rychlosti ještě zkontrolovala telefon, ale spánek ji nakonec přemohl rychleji, než očekávala.

Probudila se až druhý den.

Naštěstí byl víkend a ona tak mohla ze svých myšlenek vytlačit pondělní test a soustředit se jen na to nebezpečí, které je všechny obklopovalo.

Ke svému překvapení zjistila, že vedle ní leží stočený Scott. Byl k ní otočený zády a ona mohla jen těžko odhadnout, jestli ještě spí, nebo je vzhůru podobně jako ona. Po špičkách proto vstala z postele a chystala se zamířit do koupelny v přízemí, ale byl to právě jeho hlas, který ji na poslední chvíli zastavil.

„Ať tě už nikdy nenapadne, dělat něco podobně nebezpečného, sestřičko," zamumlal rozespalým hlasem. Ani nečekal na její reakci, přetáhl si peřinu přes hlavu, přetočil se na druhý bok a pokračoval ve svém spánku.

Jessie se však nepatrně usmála.

„Sliby chyby," odpověděla mu šeptem těsně předtím, než odcupitala z jejich společného pokoje pryč.

---

Jessie pak strávila téměř celý víkend u Stilinských, v domnění, že Stilesovi vynahradí všechny ty ztracené okamžiky o které přišli. Samozřejmě, že si nejdříve hrál na nedostupného. Jeho ostrý jazyk ji dokázal zranit a ona i přesto věděla, že všechna ta slova jsou pravdivá. Taky ale věděla, jak si ho udobřit.

Vůně jejího jablečného koláče ho dokázala vyhnat z pokoje a dokonce i na okamžik vykouzlit úsměv na jeho podmračené tváři.

„Dáš si?" zeptala se nevinně, zatímco před něj položila prázdný talíř. Zároveň zalila svůj hrnek s čajem, který provokativně položila hned naproti jemu. Sama si pak uřízla kousek horkého koláče a posadila se ke stolu.

„Ten koláč si beru jenom proto, že by bylo škoda, kdyby se zkazil. Neznamená to, že ti odpouštím," zamumlal roztrpčele a sám se vydal pro kus koláče. Jessie po očku sledovala, jak se k němu sklání, aby co nejlépe nasál tu sladkou vůni. Pak si ukrojil pořádně velký kus a posadil se ke stolu naproti ní.

V tichosti si pak kus koláče strčil do pusy a Jessie na něm viděla, kolik přemáhání ho stojí, aby při žvýkání udržel kamennou tvář.

„Stilesi, jseš jako malý dítě."

„Za to ty jseš dospělá a neohrožená žena?"

„No tak!" Vztekle rozhodila rukama. Všechny její pokusy o smíření byly marné a vzhledem k tomu, že ji zradila i poslední možnost v podobě jeho oblíbeného koláče, nezbývalo ji nic jiného, než si všechno vyříkat z očí do očí.

„Jessie," oslovil ji tvrdě, „ty jsi mě nakopla a nechala jsi mě tam napospas Theově smečce, zatímco ses sama rozhodla následovat psychopata se sklony k nelidskému mučení a týrání!"

„Za to kopnutí jsem se ti omluvila," špitla potichu.

„Za to kopnutí se nemůžeš nikdy dostatečně omluvit!"

„Stilesi," oslovila ho mírně, zatímco mezi prsty sevřela hrnek s teplým čajem.

„Dokážeš si představit tu bolest? Tohle mi oplatíš až v momentě, kdy porodíš dítě, Jessie! A já přitom budu stát vedle tebe a místo toho, abych byl nedočkavý otec v očekávání, budu na tebe křičet, že to máš za to."

Jessie překvapeně zvedla pohled z nehybné hladiny čaje.

Nikdy se spolu nebavili o budoucnosti.

Ne od toho okamžiku, kdy ji přemluvil ke studium na Pensylvánské. Mezi nimi se najednou ocitne několik tisíc kilometrů a ani jeden z nich neměl odvahu přemýšlet o následujících letech a o tom ohromném odloučení, které je oba čekalo.

„Ty... ty chceš mít se mnou děti?" zeptala se potichu.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Jen jsem to tak plácl."

„Ty ale přemýšlíš úplně o všem!"

Stiles zatěkal pohledem, aby se vyhnul jejím vševidoucím očím. Nakonec si ale poraženecky povzdychl a přikývl.

„Stilesi," vydechla jeho jméno. Zvedla se ze své židle tak rychle, div ji nepřekotila. Neobratně se mu pak posadila na klín a políbila ho na tvář. Přitiskla se k němu a on ji nakonec odevzdaně objal v pase a přivinul ještě těsněji k sobě.

Tuhle hádku prohrál a prohrál ji vlastní vinou.

„Kolik?"

„Kolik čeho?"

„Kolik budeme mít dětí?" zeptala se něžně.

„To nevím."

„Nelži."

„Nelžu, Jessie." Sklonil se, aby ji políbil do vlasů a ona se pod tím dotykem lehce zavrtěla. Zlehka uchopil její bradu mezi ukazováček a prostředníček a donutil ji, aby zvedla pohled. „Je mi jedno, kolik budeme mít dětí. Všechno, co chci, je to, abys byla šťastná. Spokojená. Zdravá. V bezpečí. A pořád moje."

„Já budu vždycky tvoje," zapředla a znovu schovala hlavu do prohlubně pod jeho krkem. Když promluvil, jeho hlas ji rezonoval celým tělem.

„Ale kdybychom měli syna, přál by si, aby se jmenoval Noah."

„Jako ten nejlepší chlap na světě?"

„Jako ten nejlepší chlap na světě," souhlasil s ní a téměř nepatrně se usmál.

---

Ať už se s Parrishem dělo cokoliv, bylo to stále horší. Jeho pekelné já si žilo vlastní životem a on každou noc opouštěl svůj byt bez toho, aby doopravdy věděl, co dělá. Právě proto poprosil Argenta, aby nad ním držel hlídku.

A byl to právě Argent, který si na pomoc přizval Scotta s Jessie.

Jessie se v Parrishově bytě necítila dobře. Neustále přešlapovala na místě, zatímco mladý strážník ležel ve své ložnici a pokoušel se ignorovat přítomnost dvou lovců ve vedlejší místnosti.

Těsně po půlnoci se konečně ozvalo tiché zavrzání dveří vedoucích do ložnice. Chris naznačil Jessie, aby zůstala potichu a následovala jeho kroky, což ona věděla i bez něj. Držela se těsně za jeho zády, protože on – na rozdíl od ní – držel v ruce zbraň.

Sledovali Parrishe, ale jakmile se dostali před školní budovu, zmizel jim z očí.

Během několika minut pak na místo dojel i Scott se Stilesem a Liamem.

A byl to právě Liam, kdo to uviděl první.

Jessie přitom pohledu zalapala po dechu. Stiles ji téměř okamžitě schoval ve svém náručí. Její oči se zalily slzami, aniž by věděla, proč vlastně brečí. Třásla se v jeho náručí a on ji hladil po vlasech, zatímco se sám snažil pochopit hrůzu, která se jim zjevila před očima.

Tolik mrtvých.

Tolik krve.

Jenže to nebyli jen mrtví, kteří se v autobuse nacházeli.

Byla tam i samotná Bestie.

Beztvará stvůra s modře zářícími očima.

A byl to Parrish, který se jako ohnivá koule prohnal kolem nich. Zaútočil na Bestii a ona se zalekla. Oba jim pak zmizeli z očí rychleji, než stihl kdokoliv z nich zareagovat.

---

Za normálních okolností a v normálním světě Jessie milovala chodit do školy. Nevadilo ji trávit celý den ve školní lavici, nevadilo ji trávit celé odpoledne zavřená v knihovně nad studiem.

Jenže dnešek nebyl normálním dnem.

A s tím vším, co je čekalo a co se jim v uplynulých dnech stalo, byl pondělní příchod do školy to nejméně pravděpodobné, co si dokázala představit. A přesto teď seděla v odpolední pauze ve školní knihovně, před sebou rozloženou učebnici fyziky.

„Vůbec nechápu, co tady dělám," zavrčela nepříjemně.

Stiles, který seděl vedle ní, se otočil k ní a jeho oči se rozutekly po učební úloze, která měla část viny na tom, jak moc podrážděná ve skutečnosti byla.

„Víš, myslím, že jsi tady použila špatný vzoreček. Když ho takhle upravíš, pak...." Přetáhl si její poznámky směrem k sobě, zatímco Jessie ho sledovala se zmateným výrazem na tváři. On však už zběsile cosi čmáral do jejího sešitu a přitom si cosi neurčitě mumlal. Jessie ho nechala být a raději se otočila na svého bratra.

„Takže... co jsi to říkal?"

„Mason a frekvence?"

„Poslouchám," ujistila ho.

„Jsou to frekvence. Po každé, když se Bestie objeví. Liam a Hayden ji viděli u televizního vysílače, ten útok v centru se stal blízko radioastronomické observatoře, Deaton byl Bestií napaden na vojenské základně,... Ta Bestie se objeví vždy blízko vysílacího zdroje."

„Naštěstí se večer hraje ten charitativní lakrosový zápas, takže..." pronesla Jessie ironicky a unaveně se položila na stůl.

„Takže se ten zápas pokusíme zrušit?"

„Ne, ne... budeme hrát, ale budeme prostě vážně silně doufat, že se to nezmění v krvavý masakr."

Jessie zvedla svoji hlavu a zadívala se na Stilese, který pronesl předchozí větu. Ten se po ní jen blýskl úsměvem a přisunul její poznámky zpátky před ní. Celý papír byl počmáraný a jeho písmo bylo stejně zmatené jako on sám. I přesto na konci stránky bylo několikrát zakroužkované číslo, o kterém Jessie nepochybovala, že je správný výsledek.

„Dobře, ale nenecháme si tak ujít příležitost, jak tu věc chytit? Nevíme kdo, ale víme kde a kdy," argumentoval Liam, který s nimi seděl u jednoho stolu.

„Bude tam hodně lidí."

Jessie pak beze slov sledovala další výměnu názorů. Zdálo se, že každý u stolu má na danou věc jiný názor a ona dobře věděla, že kdyby se pokusila sama něco říct, stejně by se její slova ztratila. Jenže taky si dobře uvědomovala, že ať se domluví na čemkoliv, stejně to nakonec všechno dopadne úplně jinak...

---

A přesně jak Jessie předpokládala, jejich geniální plán zase jednou nevyšel. I když se Scottovi se Stilesem povedlo dostat jejich starého, neomylného a všemi milovaného kouče z léčebny (kde se několik uplynulých měsíců skrýval před světem a především před návratem do školy), jeho dlouho potlačovaná láska k lakrosu byla příliš silná na to, aby dokázal odpískat svůj možná poslední zápas.

A tak vznikl nový a narychlo poskládaný plán – Mason a Corey měli zkontrolovat autobus Devenfordské přípravky, jestli náhodou nenajdou boty velikosti deset s Parrishovou krví na podrážce. Malia měla zatím za úkol vyřadit televizní dodávky z provozu, zatímco Jessie měla kontrolovat dění z tribuny. Scott, Stiles, Liam a Kira pak zůstali na hřišti.

---

Jessie seděla na tribuně a třásla se zimou a to i přesto, že na sobě měla hned několik vrstev oblečení. Když ji drobná blondýnka, která se představila jako Lori, Brettova sestra, poprosila o pomoc, nemohla ji odmítnout. Společně pak obcházely tribuny a snažily se najít někoho se zakrvácenou podrážkou.

Lori byla vlkodlačice, součást smečky Satomi. Na rozdíl od Jessie, která v chabém světle téměř nic neviděla měla i ostatní smysly, kterými si mohla vypomoci.

I přesto všechno ale ani jedna z nich nebyla úspěšná.

Díky tomu všemu neměla ani čas sledovat dění na hřišti. Snažila se poslouchat moderátora a podle všudypřítomného šumu mohla odhadnout, kdo je právě ve vedení. Jenže to všechno ji nemohlo nahradit pohled na hřiště.

Dostaly se zrovna na konec jedné z tribun, když kolem ní vztekle prošla Kira, oblečená v nezaměnitelném vínovém dresu Beaconhillské střední školy. Přilbu držela v jedné ruce, zatímco v druhé měla lakrosovou hůl. Po cestě se na ni ani nepodívala, ba přímo naopak – kdyby na poslední chvíli neuhnula, nabrala by ji ramenem.

Zmateně se otočila na Scotta, který vše sledovat z kraje hřiště.

Nemusel nic říkat, Jessie s jeho pohledu téměř okamžitě poznala, že něco není v pořádku. Téměř neznatelně přikývla a rozběhla se zpět do školní budovy. Lori byla jen pár kroků za ní, zmatená ještě víc než ona.

Kira vztekle pochodovala školní chodbou a její hlas se rozléhal prázdnotou.

Jessie jejím slovům nerozuměla.

Nemluvila anglicky.

Jessie nemusela být jazykovědec, aby poznala japonštinu, jazyk kitsune. Zastavila se na místě a Lori jejího drobného zaváhání využila. Postavila se před ni a promluvila na Kiru. Promluvila na ni jazykem kitsune.

A ť ji řekla cokoliv, Kiře se její slova nelíbila.

Zaútočila na Lori tak rychle, že Jessie neměla nejmenší šanci její útok předvídat. Ohnala se po ní lakrosvou tyčí a Jessie slyšela hlasitou ránu, jak drobné a křehké Lori praskla čelist.

„Kiro!" Křikla hlasitě Jessie a věděla, že tím přiláká pozornost své kamarádky.

Nebo... čehokoliv, co teď obývalo tělo její kamarádky.

Kira na okamžik pustila Lori a ta díky tomu mohla popadnout dech. Zhlasita oddechovala, ale nespouštěla z tmavovlásky zrak. Jessie dobře znala ten pohled v jejích očích – hledala Kiřinu slabinu a připravovala si další útok.

Jessie ale na rozdíl od Lori nedostala ani vteřinu odpočinku. Jen co se na ni upřela pozornost, kitsune okamžitě zaútočila. Kira se ohnala lakrosovou holí podobně jako kdyby držela v ruce svou katanu. Jessie se na poslední chvíli vyhnula jejímu útoku, ale sotva sekundu na to ucítila studený kov ve své tváři. Na chvíli se ji rozmazal pohled a ona neměla nejmenší šanci se vyhnout další ráně, která byla tentokrát mířena do oblasti jejího hrudníku. Ta rána byla tak prudká, že ji vyrazila dech a ona se jako hadrová panenka sesypala k zemi. Lapala po dechu, zatímco sledovala Lori, jak zaútočila.

Lori vypadala jako křehká dívka, ale prala se s takovou sílou a vervou, že by ji lecjaký muž mohl závidět.

Jessie se snažila nadechnout, hlasitě sípala a nezmohla se na nic jiného, než celý souboj dvou dívek tiše sledovat. Když ji ale zmizely z očí, neobratně se pokusila vyhoupnout zpět na nohy, jenže se nedostala výš než na čtyři.

„Jessie!" Překvapil ji náhle Scott, který se z ničeho nic objevil na opuštěné školní chodbě. Podepřel ji a ona se do něj zavěsila. Jen neobratně se postavila na nohy, jejím plícím se stále nedostávalo dostatek vzduchu.

„Jsi v pořádku?"

„J-jo," dostala ze sebe jen s námahou.

Scott ji ale nevěřil. Prohlédl ji zkoumavým pohledem, k dalším otázkám se už ale nedostal. Jako vzteklý chuchvalec dvou vzájemně propletených těl jim pod nohama přistála Kira s Lori. Scott okamžitě pustil svoji sestru a ta se mátožně zapotácela, nakonec ale přece jen zůstala stát.

„Kiro! Přestaň, Kiro!"

Jenže ona ho neslyšela.

Nebo ho možná jenom slyšet nechtěla.

Zaútočila na něj se stejnou sílou a se stejnou razancí jako předtím na Lori. Scott jen s námahou odrazil její první útok, na podruhé se mu už podařilo zachytit její ruku. Zkroutil ji zápěstí, ale zdálo se, že kitsune, která se ukrývala v Kiřině těle, to vůbec neublížilo. Scott jen s námahou zatlačit Kiru do prázdné učebny.

Znovu ji volal, znovu křičel její jméno, ale ona ho stále ignorovala.

Jessie se opírala o zárubeň dveří, vedle ní stála Lori, která vše sledovala s neskrývaným děsem v očích.

Kiřiny oči náhle zaplály podivnou směsí barev. Jako dva plamínky, přesto úplně chladné a bez energie. Jessie neviděla Scottovi do obličeje, ale znala ho příliš dobře na to, aby ji neunikly malé změny v jeho postoji. Lekl se té změny v Kiřiných očí, stejně jako se ji lekla ona.

Její tělo ale náhle začala obklopovala rudá aura, podobně jako to Jessie viděla na stanici šerifa.

„Kiro!" Křikl znovu Scott, který ji stále pevně držel.

A najednou byla zpět.

Jejich Kira byla zpět.

Zmateně zamrkala, zatěkala pohledem a její pohled se střetl s Jessie.

„Co jsem to udělala?" šeptla zničeně.

„Jsem v pořádku," odpověděla ji pevným hlasem, přestože ji obě její rány stále bolely. Dokázala si představit, jak se ji rána na obličeji postupně zabarvuje, podobně jako obtisk, který jistě zůstane na jejím hrudníku. Alespoň už mohla znovu normálně dýchat a stát na nohou.

„Ale..."

„Jsem v pořádku, Kiro, vážně. Nic jsi mi neudělala," pokusila se ji znovu uklidnit, ale Kira jen sklopila pohled a zavrtěla hlavou. Jessie pochopila, že nemá smysl Kiru přemlouvat o svých slovech. Myslela si opak a dokud tomu sama neuvěří, nikdo a nic ji nepřesvědčí.

Obě dívky zůstaly v tichosti stát naproti sobě.

Dívaly se vzájemně do očí, snad jako kdyby se jednu druhou snažily vzájemně pochopit.

A pak jejich tichý rozhovor přetrhl náhlý hluk na školní chodbě.

Křik, hlasitý dusot spousty bot, který se rozléhal od prázdných stěn.

„Co to...?" Jessie měla otázku na jazyku, ale Scott ji prudce strhl za sebe. Zabouchl dveře a sám se k nim postavil zády, jako kdyby dokázal zabránit čemukoliv, aby se dostalo dovnitř.

Když se k běžnému ruchu přidalo i hlasité vrčení, Jessie pochopila, před čím se ji snaží bratr ochránit.

Bestie.

Byla tady.

Jen několik centimetrů od ní.

Zahlédla její obrys skrz okno na dveřích a její tělo ochrnulo v návalu strachu.

Jenže jakmile byla Bestie pryč, její srdce vynechalo jeden úder. Ten strach, který ji obklopil teď, ji sebral slova z úst a ochromil její tělo.

Jen s námahou zvedla ruku, aby nahmatala přívěšek na svém krku.

Jakmile drželo do drobné stříbrné písmeno mezi prsty, donutila své myšlenky, aby se uklidnily. Beze slov napočítala do deseti a když znovu otevřela oči, po strachu v nich nebyla ani památka.

Teď se v nich skrývalo odhodlaní.

Protáhla se kolem Scotta ve stejný okamžik, kdy otevřel dveře. Křikl její jméno, ale ona se jen na sekundu otočila s tichou omluvou ve svém pohledu a s vysvětlením, které nemusela říkat nahlas.

Hledala Stilese.

---

„Stilesi!" Křičela z plných plic, zatímco se probírala davem studentů, kteří běželi opačným směrem než ona sama.

„Stilesi!" Křičela tak nahlas, aby měla jistotu, že její hlas skutečně dolehne do všech vzdálených koutů školy a možná i ven na hřiště.

„Stilesi!" Křičela tak nahlas, až si musela odkašlat, protože místo hlasitého výkřiku vyšel z jejího hrdla jen tichý chrapot.

„Jessie!" Ozvalo se její jméno znenadání jako odpověď.

„Stilesi," šeptla tiše, vědoma si toho, že její hlas nemůže slyšet.

A přesto stál najednou před ní. Oblečený stále do sportovního, ramena mnohonásobně větší díky lakrosovým chráničům.

„Ach bože, Stilesi," vydechla potichu a rozběhla se proti němu.

Skočila mu kolem krku a on ji vmžiku přivinul k sobě. Jen na vteřinu, aby se ujistil, že je v pořádku a že se mu to vše jen nezdá. Ona ale v jeho náručí bolestivě zakňourala a v ten moment ji pustil. Zkoumavě si prohlédl její tvář a modřina na její pravé části mu neunikla.

„Co se ti stalo?"

Ona mu neodpověděla, jen ho popadla za ruku a odtáhla ho stranou, do jedné z mnoha prázdných učeben. Bestie se mohla objevit kdekoliv a ona dobře věděla, že beze zbraně nemá nejmenší šanci ochránit sebe ani Stilese.

„Co se ti stalo?" zeptal se znovu, když dveře do učebny tiše zaklaply.

„Jsem v pořádku," odpověděla mu neurčitě.

„Vidím tu modřinu na tvé tváři, Jessie."

„To nic není," zamumlala a rozpustila si cop, ve snaze zakrýt své zranění. Vlasy ji teď padaly kolem obličeje v nepravidelných vlnách. Nervózně si pohrávala s konečky a pohledem stále těkala ke dveřím.

„Nic to není," zopakoval po ní, a přitom ji něžně schoval do svého náručí. Unaveně si opřela hlavu o jeho rameno a nahlas si povzdychla. Zabořila hlavu do prohlubně pod jeho krkem a zhluboka nasála jeho vůni. Ostrá vůně nekvalitní voňavky už byla dávno pryč a to, co ji teď lechtalo v nose, byla směs potu a jeho osobité vůně, kterou tolik milovala. Na okamžik si dovolila zavřít oči a ztratit se v tom krátkém okamžiku štěstí.

Když se ale ozval nelidský řev, který nemohl patřit nikomu jinému než Bestii, doslova v jeho náručí ztuhla.

A její srdce vynechalo jeden úder, když se ztichlou školou rozlehl další řev.

Taky nelidský a přitom úplně známý.

„Scott," vydechla a zaklonila hlavu, aby se její pohled střetl s tím Stilesovým.

„Jessie, nemůžeš,..." pokusil se ji zastavit, ale ona se v jeho náručí vrtěla tak usilovně, až se ji nakonec skutečně povedlo dostat se ven. Jenže Stiles stále držel jednu její ruku a tu druhou položil na její obličej. Palcem pak přitlačit na místo, kde se ji pomalu zabarvovala modřina a ona sebou bolestivě škubla.

V očích měla tichou výčitku, i když jeho gestu rozuměla.

„Je to můj bratr," šeptla potichu větu, kterou v posledních letech omlouvala cokoliv.

„A taky je to vlkodlak."

„Ale..."

„Jessie," zaskučel úpěnlivě a bolest v jeho očích ji skutečně přinutila k tomu, aby se přestala bránit. Přesto se k němu otočila zády a on mohl na jejích napnutých zádech dobře vidět, jak moc bojuje sama se sebou, aby zůstala na místě.

Aby zůstala v bezpečí.

Aby zůstala s ním.

Když však ten zvířecí hluk utichl, neexistovalo nic, co by ji udrželo uvnitř učebny. Zatáhla Stilese za ruku a on se jen neochotně rozběhl v jejích stopách.

I když se na první pohled mohlo zdát, že v jejích krocích chybí logika, ona dobře věděla, kudy běžet. Sledovala nenápadné náznaky na stěnách, které ji dokázaly prozradit, jak se Bestie pohybovala. Společně doběhli až do školní knihovny, ale jen co rozrazila dveře, hned zase vyběhla ven.

Táhla za sebou Stilese, který jen stěží stačil jejím kroků a zpomalila až v momentě, kdy se ocitli na školním parkoviště.

„Scotty!" Vykřikla Jessie zadýchaně a její bratr se po ní hned otočil.

K jejímu překvapení to byl ale Liam, který se rozběhl směrem k ní. Jako malé dítě ji objal kolem pasu a zabořil si hlavu do jejího hrudníku. Tiše zavzlykal, přitom však nevydal téměř žádný zvuk.

„Co...?" zeptala se Jessie nechápavě. Jednou rukou objala Liama kolem ramen, zatímco druhou se ho snažila konejšivě hladit ve vlasech.

„Je to Mason. To Mason je ta Bestie," odpověděl ji Scott potichu. 

---

Uf, tak po dlouhé době přicházím konečně s novou kapitolkou. Musím říct, že to byl docela porod, některé části jsem měla napsané hned a s některými jsem se mordovala několik dní. Ale aby to čekání nebylo zas tak dlouhé, tak je "alespoň" kapitola pořádně dlouhá.

Za úvodní obrázek moc děkuji therstories, díky které můžete zase jednou vidět všechny tři na jedné fotce. A že jim to dohromady jde, že jo? :D

Taky mám pocit, že jsem vám nikdy pořádně neobjasnila vztah mezi Stilesem a Malií, a taky si to dovolím shrnout tady. Jestli se něco a co se stalo mezi nimi v Eichen House nechám na vaší představivosti, je ale zřejmé, že setkání s Malií v Eichenu Stilese ovlivnilo. Místo díků se mu dostalo jen spoustu nadávek a urážek a on si uvědomil, že ne vždy jsou správná rozhodnutí skutečně ty správná. No a protože ji v podstatě zničil její spokojený život, rozhodl se, že ji pomůže pomalu postavit nový a lepší život. Proto mu na Malii tak strašně moc záleží, proto ji pomáhá se všemi těmi věcmi. Malie naopak ke Stilesovi cítí lásku v tom opravdovém slova smyslu. V jeho gestech vidí víc, než by měla...

Uch... no a taky se omlouvám za přeslazené Stessie scénky. Občas se divím, že z těch dvou ještě nemám cukrovku :D

No a jak to bude s další kapitolou? To si zatím netroufám říct. Začala mi škola a je teprve půlka prvního týdne pryč a já pořádně nevím, kde mi hlava stojí. Doufám, že vaše poslední dny nejsou stejně hektické jako ty moje.

No a v neposlední řadě ještě tradiční dotaz - jak se vám nová kapitola líbila, co na ni říkáte? Dlouho jsem váhala s Liamovou reakcí na konci, ale nakonec jsem si řekla, proč ne, že jo. Liam je pořád ještě mladíček a nikdo mu nemůže mít za zlé, když se sesype s takového zjištění.

Moc vám děkuju za podporu u předchozí kapitoly a vůbec o celého příběhu <3