Byla... byla... to ona.
Samozřejmě, že to byla ona. To ona sevřela svojí dětskou pěstičku a veškerou sílou svého drobného, čtyřletého těla vložila do té rány, která skončila ve Stilesově obličeji. Pamatovala si jeho překvapený výraz v obličeji. Na krev, která mu kapala z obličeje. Na to, jak se ji několik dní a týdnů vyhýbal. Na jeho omluvu v podobě čokolády. Na to, jak s ní pak jednal úplně jinak. Už se ji nikdy nesmál. Ta rána dokázala, že ona není jen další holka ze školky. Byl to začátek jejich přátelství...

Udusíte mě.
Ten tichý hlas, uslzené oči.

Zlomené dítě, kterému umřela matka.

Schované v náručích svých nejlepších přátel.

Táta a celé jeho oddělení jsou v lese a hledají tam mrtvolu!
Ta věta, která navždy změnila jejich životy.

Tvůj bratr je zatracenej vlkodlak!
A okamžik, který si bude navždy pamatovat.

Nebuď taková holka!
Ona nikdy nebyla taková holka. Celé své dětství strávila ve společnosti těch dvou bláznů. Snažila se je přemluvit ve společné hry s panenkami, ale její hlas nikdy neměl takovou sílu. Místo toho běhala venku po lese, střílela imaginárními náboji, hrála videohry, které ji nikdy nešly.

Ale kopat v noci údajný hrob?

To přece po ní nikdo nemohl chtít.

Pokud ten nikdo nebyl její bratr nebo Stiles.

Jsem zasranej Robin.
Ruce složené na hrudníky, rty pevně sevřené k sobě, odvrácený pohled.

Tak se tvářil pokaždé, když byl naštvaný. Když se ucítil uražený. Když se cítil nedoceněný.

Když v kině koupila sladký popcorn místo slaného a nakonec ho snědla celý sama, protože ani on, ani Scott si na protest nevzali jediný kousek, přestože svojí třetinu zaplatili.

Když mu omylem odinstalovala oblíbenou hru z počítače a vymazala tím všechny jeho skóre, které, podle jeho slov, už nemůže nikdy nahrát zpátky.

Když do maratonu špatných filmů propašovala Deník Bridget Jonesové a oni se na to museli podívat, protože by jinak prohráli celý maraton.

Nezáleželo, jestli jeho křivda byla oprávněná nebo ne. V jeho očích stačilo málo, aby se tvářil stejně jako ten večer, kdy ho Scott nechal sedět v autě, zatímco sám se vydal po vlastních stopách na opuštěné školní parkoviště, aby se vloupal do typicky žlutého autobusu.

Teď už je stejně pozdě vycouvat.
Jeho úsměv z toho večera, kdy Scott poprvé přivedl Allison mezi ně.

Prober se!
Při vzpomínce na první setkání s alfou Jessie naskočila husí kůže i teď. Jak moc se od té noci změnila... A možná... možná by tady právě teď neseděla, kdyby ji tu noc nevlepil facku.

Pravá tvář ji zahořela bolestí, jak ucítila jeho dlaň na své tváři.

Ta bolest byla čerstvá.

A přesto se to všechno stalo tak strašně dávno.

Tak strašně dávno.

Tvoje ségra je na sračky.
Dokázali se bavit i bez alkoholu, ale díky Stilesově umění na výrobu falešných dokumentů nikdy neměli problém sehnat flašku. Pokud teda opustili Beacon Hills, protože synovi šerifa nikdo nikdy nic neprodal. Nikde.

Jo, máš pravdu.
Byl to jediný školní ples, na kterém byla.

Byl to jejich jediný společný tanec.

Dej mi ruku!
Nesnášela, jakou měl nad ní moc.

Jak vždycky bylo po jeho.

Nezáleželo na tom, co chtěla ona nebo Scott. Ona chtěla většinu času jen ležet v posteli, dívat se na filmy a sníst misku, nebo dvě, popcornu. Nebavilo ji trávit čas sledováním videoher a už vůbec ji nebavilo trávit čas hraním videoher. Byla v tom nemožná a kluci se ji pokaždé smáli.

Jenže stejně to pokaždé dopadlo stejně.

Seděla na své posteli a sledovala ty dva, jak hrají videohry.

Jezdila na skateboardu a odřela si obě kolena, přestože se chtěla jet projet po kole.

Dívala se na Hvězdné války.

A stejně tak se ten večer ocitla na ledě, kde stejně nikdo z nich neměl co dělat.

Nikdo na to nepřijde, máme jeho telefon, napíšeme jeho rodičům, že je v pořádku, že prostě přespal u kamaráda.
Ten den nesnášela.

Nenáviděla je.

Jeho i Scotta.

Ten jejich pitomý plán, který zahrnul krádež vězeňského transportéru, věznění Jacksona, soudní zákaz přiblížení, a který nakonec stál šerifa jeho hvězdu.

Stačí věřit a zázračně to zvládnu?
Ironie v jeho hlase.

To byl Stiles.

Bolí to?
Zeptal se hloupě, když ona ležela s prostřelenou nohou v nemocnici.

Ty nejsi žádný podělaný vlkodlak, aby ses vyléčila, když tě někdo zraní!
Výčitky v jeho hlase.

Strach v jeho očích.

Dělají tohle kamarádi při tanci?
Vzpomínka na jejich první polibek a první milování byla podivně rozmazaná díky tomu množství alkoholu, který v tu noc požili.

Letmé doteky, jeho ruce na jejím těle, horké polibky. Nesmělé pohledy na svá nahá těla, opatrné zkoumání všech zákoutí. Nečekaná dravost a agresivita v jeho pohybech. Všechno to bylo tehdy tak nové.

Všechno to tehdy bylo tak správné.

Aspoň nám neujede autobus.
Kousavost v jeho slovech.

Takže pokud to chceš udělat, obávám se, že to budeš muset udělat společně se mnou.
Slova, které byly mířeny ke Scottovi.

Činy, které dokázaly říct víc než tisíc slov.

To ničím nezaměnitelné a jedinečné pouto mezi Stilesem, Scottem a Jessie.

Každý zvlášť neznamenal nic, jen společně dokázali všechno.

Umřel mi přímo před očima.
Když je dostihla realita jejich životů.

Je milion agentů FBI, není jediný důvod, proč by měl přijet zrovna on.
Když je dostihla realita jejich opravdových životů. Nudný život středoškoláků, kde největší problémem je návrat dlouho ztraceného otce.

Víš, občas mám pocit, že jsme doopravdy jen banda ubohých puberťáků, která nedělá nic jiného, než že nalézá mrtvá těla.
Ani on neuměl být pořád veselý.

Nedokázal se pořád usmívat.

Mají Argenta.
To byla jeho poslední slova před tím, než mu všechna další uvízla v hrdle a jeho mysl se uzavřela do jiného světa - světa panické ataky.

Dokázala ho tím světem bezpečně provést, dokázal udržet svoje emoce pod kontrolou, a to i přesto, že jediné po čem celou dobu skutečně toužila, bylo schovat ho ve svém objetí.

Pojď sem.
Protože nic víc slyšet nepotřebovala.

Deaton jim ukazoval dávno ztracené fotografie, na kterých byly zobrazeny nelidské pokusy, které doktor Valack prováděl na svých pacientech. Na svých pacientech, kteří byli vlkodlaci, kojoti, banshee a další nadpřirozené bytosti.

To vše ji přinutilo věřit tomu, že Lydii v Eichen House dochází tolik drahocenný čas. Bylo jen otázkou času, než doktor Valack začne se svým experimentování i na její nejlepší kamarádce.

Pokud ji mají dostat ven, musí s tím začít.

Teď hned.

---

Jenže Stiles chtěl dát šanci ještě svému otci, aby přemluvil Natalií Martinovou k jejich poslední naději předtím, než budou muset násilně vtrhnout do budovy ústavu pro mentálně nemocné.

Jenže šerif nemohl s rozhodnutím Lydiiny matky dělat nic.

Pořád byla její zákonnou zástupkyní a dokud si myslela, že Lydie je za zdmi Eichen House v bezpečí, chtěla ji tam nechat. Její rozhodnutí nezměnil ani šerif, který ji přinesl ukázat Deatonovy fotky Valackových pokusů.

A tak Scottové smečky nezbývalo nic jiného, než rozběhnout zoufalý plán na záchranu jejich kamarádky.

---

„Jsou tady čtyři kroky," oznámil smečce Stiles, když všichni stáli v kuchyni v domě McCallových. Před nimi bylo položeno několik plánů budovy a spoustu dalších papírů, které ale ve skutečnosti nezajímali nikoho jiného než Stilese. „Dostaneme se do Eichenu, dostaneme se do uzavřeného oddělení, vezmeme Lydii a dostaneme se ven."

„Skvělý plán. Takový jednoduchý, to se mi líbí," poznamenala Jessie, ale nikdo z přítomných na její poznámku nereagoval.

„A to všechno zatímco se musíme dostat přes ošetřovatele, strážné, elektrické zámky dveří a bariéru z jasanu horského," doplnil Stilese Scott, který taky vyjmenoval všechny rizika, jež jejich troufalý plán obsahoval. Jessie nepochybovala o tom, že ti dva promysleli každou maličkost a že jejich plán nakonec skutečně bude fungovat. Ale taky nepochybovala o tom, že jejich plán bude mít spoustu hluchých míst a spoustu míst, kde se to všechno může pořádně pokazit.

„A na to všechno máte plán?" zeptala se Malia se zájmem.

Stiles ze stolu zvedl bílou čipovou kartu, kterou musel ukradnout při návštěvě Lydie. Jessie jej probodla pohledem, protože nesnášela, když se choval podobně lehkovážně. On se ale tvářil, že její pohled neviděl a místo toho se znovu pustil do vysvětlování. „Sebral jsem ji ošetřovateli. Ale je k ničemu, protože ty kódy se každý večer mění."

„Tak proč ji vzal?" skočila mu do řeči Kira a Jessie byla ráda, že se na tu otázku nemusela ptát sama.

„K tomu se dostanu," poznamenal a přitom se zadíval na Scotta, který ho s úsměvem na rtech doplnil: „Jediný způsob, jak dostat Lydii z Eichenu je udělat tuhle kartu zase funkční."

„Jak to uděláme?" promluvil i Liam, který byl do teď potichu.

„K tomu se taky dostanu!" odpověděl mu energicky Stiles.

„Prostě je už nepřerušujte, nebo tady budeme ještě týden," zamumlala Jessie.

„Vytáhl jsem z té přístupové karty všechny záznamy. Před dvěma týdny tam bylo přerušení obvodu a bezpečností systém se restartoval. Během restartu se všechny karty dostanou do přednastaveného kódu. Takže když spustíme restart, karta se vrátí do přednastaveného kódu a bude zase fungovat."

Scott rázně přikývl a chopil se slova: „Kira vysaje energii z elektrického vedení. Ale jenom tolik, aby se obvod přerušil. Nesmí vypadnout proud. Pokud vypadne proud, celý Eichen se uzamkne, a to by bylo hodně zlé."

„Hodně, hodně špatné," doplnil ho Stiles.

„Za recepcí je rozvodna," pokračoval Scott a z hromady na stole vylovil prostý nákres Eichenu. Do jednoho místa pak zabodl prst a znovu se rozmluvil: „Hlavní elektrické vedení, které napájí celý Eichen, prochází dvěma dráty."

Kira se přihlásila o slovo. „Dobře, dobře. Ale asi máme malý problém. Nemám tušení, jak to udělat?"

„To je v pohodě. Budeš mít čas to nacvičit," odpověděl ji Scott optimisticky a na důkaz svých slov po ní blýskl oslnivým úsměvem.

Stiles hned pokračoval ve svém proslovu. V očích měl malé jiskřičky a Jessie doslova slyšela nadšení v jeho hlase, i když se ho snažil potlačit. Celá ta akce ho vzrušovala a naplňovala ho podivným štěstím, díky kterému Jessie věděla, že její budoucí společný život se Stilesem nikdy nebude jednoduchý. „Až dojde k přerušení obvodu, celý systém se restartuje na pět minut. Během těchto pěti minut budou vypnuté všechny alarmy a ta karta by měla fungovat. Liam a Scott pak dostanou mě a Jessie," uprostřed svých slov zvedl prst a zapíchl ho do Jessie, která celou dobu seděla vedle něj, „do uzavřeného oddělení. Ale potom už budeme muset jít sami, protože ti dva se nedostanou přes bariéru z jasanu horského. A až budeme pryč, všichni si budou myslet, že se kvůli přerušenému obvodu restartoval bezpečnostní systém."

Scott se Stilesem se na sebe vítězoslavně usmáli.

Jejich plán byl dokonalý.

V jejich očích.

Pro Jessie a pro zbytek smečky se jednalo o sebevražednou misi s nejasným výsledkem. Ale protože to byl pořád nejlepší plán, jaký měli, nakonec s ním všichni souhlasili.

---

„Co to děláš?" zeptal se Stiles zmateně.

Jejich plán měl začít každým okamžikem. Čekali jen na příchod Scotta s Liamem, kteří se ve dveřích mohli objevit každou minutu. Parrish už seděl v nastartované dodávce před domem Stilinských. To on je měl dopravit do márnice v Eichen House. Oni měli být schováni v černých pytlech a vydávat se za mrtvoly.

Ten plán se mohl jmenovat Scott a Stiles, protože nesl jejich jedinečný rukopis.

Jenže Jessie ho na poslední chvíli zatáhla zpět do pokoje.

Místo odpovědi na jeho otázku ho s nečekanou naléhavostí políbila. Pevně ho objala kolem krku, přitiskla svoje tělo na to jeho, prsty mu zajela do vlasů.

„Co to děláš?" zeptal se znovu.

„Pamatuješ, co jsi mi řekl o posledním polibku?"

Téměř neznatelně přikývl. „Ale... my tam dneska neumřeme."

„Já tam taky nejdu umřít. Jdu tam zachránit svoji nejlepší kamarádku."

„Dobře."

„Je ale spoustu věcí, co se může pokazit, víš?"

„Ale budeme tam spolu," řekl ji s úsměvem na tváři. Sklonil se k jejímu obličeji a ukradl si jeden z jejích polibků. Něžně a opatrně. „A když jsme spolu, může přijít třeba konec světa a já vím, že to zvládneme."

---

Když se jí konečně podařilo rozepnout černý pytel a ona se konečně mohla nadechnout čerstvého vzduchu, ze začátku ji ani nedošlo, že je v márnici. Jenže místo čerstvého vzduchu nabrala do nozder jen dezinfekci. Rozhlédla se kolem sebe a teprve teď ji začalo docházet, kde se vlastně nachází.

A co ji čeká.

Společně se svým bratrem a jeho smečkou pak postupně procházeli chodbami Eichen House. Scott měl nastražené uši a díky jeho citlivému sluchu se jim dařilo procházet budovou bez toho, aby si jich někdo všiml.

Po cestě měli jen jeden problém, těsně před dveřmi, které je měli dovést na uzavřené oddělení. Nakonec se jim ale i ten podařilo vyřešit. A ať už Malia provedla s Kirou v rozvodně cokoliv, liščí dívce se nakonec podařilo splnit její úkol.

Světla na chodbě nejdříve krátce zablikala a poté naskočila rezervní.

„Pět minut na to dostat se k Lydii," zamumlala potichu Jessie a zkontrolovala čas na svých hodinkách. Oblékla se do sportovního, tentokrát její tělo neschovávalo žádné nadměrně velké oblečení, které by ji mohlo bránit v pohybu. Měla na sobě jen triko s krátkým rukávem a ve ztemnělém Eichen House ji byla zima.

Jenže právě ten chlad ji taky udržoval dokonale bdělou.

„Kde je ten snímač karet?" zeptal se zmateně Stiles, když se dostali ke dveřím. „Měl by tu být. Musí tu být!"

Jenže nebyl.

„Museli ho oddělat po tom, co se sem dostali hrůzní doktoři," pronesl Scott.

„Na to nemáme čas," zavelela Jessie rázně. Stočila se směrem ke Scottovi s Liamem a jasně je pobídla k tomu, aby kovové dveře vyrvali z pantů, aby ona společně se Stilesem mohla pokračovat dál.

Oba vlkodlaci se do dveří zapřeli, ale Jessie s jejich výkony nebyla spokojená. Nervózně přešlapovala na místě a neustále kontrolovala hodinky.

„Dochází nám čas," zamumlala netrpělivě po minutě, kdy se nehnuli z místa.

„Nezvládneme to, ten jasan je moc silný."

„Nenechám se zastavit nějakými stupidními dveřmi!" zaklela vztekle a sama dveře nakopla vší silou. Ty vydaly jen kovový zvuk, ale nepohnuly se ani o milimetr.

„Uhoďte mě," překvapil je všechny Liam.

„Cože?"

„Když mě jeden z vás uhodí, naštvu se a budu díky tomu silnější."

„To dává smysl," souhlasil s jeho slovy Stiles. Obrátil se na Scotta, ten ale s rozhodnutím své bety nebyl smířený. Stále váhal a Jessie ho znala až příliš dobře na to, aby věděla, že on Liama nikdy neuhodí.

„Promiň, štěně," špitla potichu jen vteřinu předtím, než její pěst dopadla na jeho obličej. Liam se překvapeně zapotácel, ale jedna rána jeho zuřivost nedokázala probudit. A Jessie to dobře věděla.

Jedna rána za druhou dopadala na jeho obličej a on se tomu vůbec nebránil. Sám byl překvapený její silou. Vždy ji měl za křehkou dívku, která se do Scottovy smečky dostala jen omylem a zůstává v ní jen kvůli bratrovi. Až teď mohl poprvé poznat, že Jessie není jen do počtu. Že se umí o sebe postarat.

Liamovi oči konečně zazářily a on uchopil její zápěstí, aby zabránil další její ráně. Její ruka v té jeho uvadla. Neměla žádný důvod, aby ve svých ránách pokračovala a i Liam ji rychle zase pustil, když se mu podařilo dostat prvotní instinkty pod kontrolu. Místo toho se otočil ke dveřím a společně se Scottem se znovu pokusil o jejich vypáčení.

Tentokrát trvalo jen pár okamžiků, než dveře s hlasitou ránou dopadly na zem.

„Poběž," vyzvala Jessie Stilese. Popadla jeho ruku a bez toho, aby se otočila se rozběhla prázdnou chodbou směrem ke své kamarádce.

---

Jen několik metrů před cílem ji Stiles stáhl stranou. Společně zapadli do jednoho z prázdných pokojů. Stiles ji pohotově zakryl ústa svou dlaní, aby ztlumil její výkřik, který by se jistě jinak rozlehl celým poschodím.

Držel ji pevně a ona neměla žádnou šanci se z jeho sevření vymanit. Ne bez toho, aby mu ublížila.

Stiles ji držel několik dlouhých okamžiků a čekal, až se uklidní na tolik, aby ji konečně mohl pustit a vysvětlit ji celou situaci. Zatímco ona bezhlavě běžela s jediným cílem vpřed, on se rozhlížel a o všem přemýšlel, podobně jako to dělal vždycky. Na poslední chvíli taky zahlédl staršího muže netradičně oblečeného do společenského. Téměř okamžitě věděl, že je to doktor Valack a taky téměř okamžitě věděl, že se jedná o nebezpečného psychopata.

A pokud měl riskovat život Lydie nebo Jessie...Vždycky by si vybral Lydii.

„Soustřeď se, Lydie."

Z jejího pokoje se k jejich uším donesl tichý a klidný Valackův hlas. Oči Jessie se zeširoka rozšířily hrůzou, protože teprve teď ji došlo, před čím se ji Stiles snažil ochránit. Její srdce se divoce roztlouklo, protože pokud byl Valack u Lydie, znamenalo to jediné... Její hodiny bijí mnohem rychleji, než si mysleli. Nezbývalo ji příliš času a ona nedokázala sedět na místě a poslouchat jeho hlas. A její utrpení.

„Co jste mi to udělal?" zeptala se Lydie slabým hlasem.

„Zesílil jsem tvoje schopnosti. Může to zachránit životy tvých přátel."

„Theo a Hayden to našli. Hledali Noaha, ale našli symbol. Kruh uvnitř kruhu, vyřezaný do stěny. Symbol Scottovy smečky."

„Ale je to víc, než jen symbol, že ano? Byl to slib, že je dá znovu dohromady."

„Ano."

„A už se mu to podařilo? Přijde si pro tebe?"

„Někdo sem jde. Ale není to Scott."

Jessie zmateně zamrkala a zvrátila hlavu dozadu tak, aby se dívala přímo na Stilese. Ten měl naopak pohled sklopený a zkoumal její tvář. Jenže když zjistil, že se teď dívá na něj, odvrátil pohled, jako kdyby dělal něco zakázaného.

Zpoza jeho ruky ji unikl tlumený povzdech, jen těsně předtím než se vymanila z jeho sevření. Nejdříve ho loktem bolestivě nabrala do žeber, takže se musel předklonit a povolit její stisk. Ona toho hned využila a vyklouzla z jeho rukou jako nějaký had. Když byla konečně volná, pevně ho uchopila za ramena a vykopla svoje koleno tak vysoko, aby ho (zcela nepřipraveného na podobný útok) zasáhla do jeho intimních míst. Počkala, až jeho tělo ochablo a on ji jako hadrová panenka spadl do náruče.

Věděla, že to musí udělat, protože jinak by ji nikdy nenechal odejít.

Na usmířenou ho krátce políbila na tvář a zašeptala tichou omluvu.

„Počkej, až budeš chtít děti," odsekl ji v odpověď.

Ještě jednou se na něj podívala a srdce ji bolelo stejně jako ho bolelo jeho vlastní tělo.

Jenže v zápalu vlastního boje nestihla včas postřehnout i jiný boj. Dovolila si jen na okamžik vystrčit hlavu ze dveří, aby zjistila, co se děje. Na chodbě byla Theova smečka a Tracy právě držela pod krkem doktora Valacka.

Potichu zaklela a znovu se přitiskla ke stěně, tak aby nebyla vidět.

Doktora Valacka, vyšinutého vědce, by pravděpodobně ještě zvládla přeprat. Ale proti smečce chimér neměla nejmenší šanci. Navíc nepochybovala o tom, že Theo už zachytil její pach a o její a Stilesově přítomnosti už dávno ví.

„Na co smečka chimér potřebuje banshee?" zeptal se Valack přidušeně.

„Já nechci banshee. Hledám pekelného psa," odpověděl mu Theo a Jessie si dokázala představit arogantní úsměv na jeho tváři. Sevřela pěsti a skousla spodní ret, aby přinutila sama sebe k tomu, zůstat stát na místě.

Tolik toužila mu znovu ublížit.

Zatřásla hlavou, aby ty myšlenky dostala ze své hlavy. Teď si nemohla dovolit rozptýlení. Potřebovala se soustředit. Potřeboval odtušit ten správný okamžik, kdy mohla vylézt ze svého úkrytu, popadnout Lydii a společně se Stilesem bezpečně opustit chodby téhle podivné instituce.

Letmým pohledem zkontrolovala hodinky na své ruce a téměř okamžitě věděla, že jejich pět minut už dávno vypršelo.

Dostat se ven teď bude mnohem těžší.

Díky tomu, že se její myšlenky rozutekly všemi směry, málem přišla o dokonalý okamžik na její útok. Chodbami Eichen House se rozezněl nelidský ryk, ve kterém Jessie téměř okamžitě rozpoznala pekelného psa. Znovu jen na okamžik vystrčila hlavu ze svého úkrytu, aby se přesvědčila o správnosti svého tvrzení.

Parrishovo tělo hořelo nadpřirozeným ohněm, jeho oči zářily jako dva uhlíky. V jeho pohledu nebylo nic lidského.

Nahnal ji hrůzu.

„Ustup," promluvil Theo a něco v jejím hlase ji donutilo myslet si, že získal nad pekelným psem nějakou výhodou. A tou výhodou nemohlo být nic jiného než Lydie. Zakmitala pohledem směrem ke Stilesovi a v jeho pohledu se zračilo jediné – tichá prosba.

Prosil ji, aby nic nedělala.

Aby zůstala na místě.

Aby neriskovala svůj život.

Aby byla opatrná.

Zavřela oči, aby se do těch očí nemusela dívat.

„Zajměte ho!" Vyzval Theův hlas ostatní chiméry.

„Ale ten chlap hoří!" Protestoval hlas, který patřil Coreyimu.

„Zahojíte se," zavrčel Theo hlasem, který nepřipouštěl žádné další připomínky.

Jessie slyšela kroky, slyšela tupé nárazy, jak těla jednotlivých chimér dopadala na zem po neúspěšném útoku na pekelného psa. Když se ale k jejím uším dostal Theův překvapený výkřik, konečně opustila bezpečí svého úkrytu.

Dovolila si jeden letmý pohled na okolí. Tracy a elektrický mladík leželi daleko od ní, oba se jen stěží dokázali postavit na vlastní nohy. Theo ležel přímo pod jejíma nohama, z pravého stehna krvácel. To Valack teď držel Lydii pod krkem.

To Valack teď držel všechny esa ve svém rukávu.

„Ještě jsem s ní neskončil," oznámil ji s úsměvem na tváři a dal se na ústup. Nezaváhala ani na chvíli. Její nohy se rozběhly směrem k němu, byla doslova krok za ním. Slyšela Stilese jak volá její jméno, ale ona se ho rozhodla ignorovat.

Zastavila se jen na okamžik, když slyšela, jak se za jejími zády zaklaply dveře. Namátkou je zkusila znovu otevřít, ale nešlo to. Ať už se rozhodla Valacka s Lydií následovat kamkoliv, cesta zpět neexistovala.

---

Díky svému zaváhání ztratila několik důležitých okamžiků a Valack ji zmizel z očí. Ona sama musela uklidnit svoje myšlenky a přinutit sama sebe racionálně uvažovat. Pokud si Valack myslel, že ji setřásl, mohla to využít jako svou výhodu. Ale jako svou výhodu to mohla využít jen v případě, že bude schopná ho znovu sledovat v jeho stopách.

Snažila se zaposlouchat do okolních zvuků, ale neměla citlivý vlkodlačí sluch, aby zaslechla něco, co by ji znovu přivedlo na správnou cestu.

A proto neměla jinou možnost, rozhodla se vyrazit přímo před sebe.

Následovat své instinkty.

---

Valacka se ji podařilo znovu dohnat až v pánských sprchách. Jen omylem nahlédla do prázdné místnosti akorát v momentě, kdy Valack společně s Lydií zmizel pod poklopem, který nemohl vést nikam jinam než do podzemních tunelů.

Rychle se znovu schovala, aby Valack nepojal podezření a v tichosti pak vklouzla do podzemních tunelů za ním. Sešplhala po žebříčku a chvíli trvalo, než si její oči přivykly šeru. V podzemí bylo také mnohem chladněji než na povrchu a jí téměř okamžitě naskočila husí kůže. V duchu taky děkovala Argentovi, že díky němu trávila v posledních dnech spoustu času v podzemí. Díky tomu se teď cítila mnohem jistější.

I přesto však na krku nahmatala známý přívěšek a krátce ho sevřela v prstech. Nepatrně se usmála při vzpomínce na svůj slib o opatrnosti, ale ty myšlenky téměř okamžitě vyhnala z hlavy a raději se znovu vydala vpřed.

Postupovala pomalu a snažila se být potichu.

Před sebou slyšela malátné Valackovy kroky i tiché vzlyky, které nemohly patřit nikomu jinému než Lydii.

A ona šla neomylně za nimi.

---

Jenže její výhoda se lusknutím prstu proměnila v nevýhodu.

Zaslechla ničím nezaměnitelné lupnutí dveří.

„Ale ne," šeptla sama pro sebe a přidala do kroku. Zastavila se až v okamžiku, kdy doběhla k těžkým kovovým dveřím. Zatáhla za kliku, i když dopředu věděla, že dveře budou zamčené.

„Ale ne, ne, ne!" Křikla nahlas, zatímco sevřenou pěstí několikrát udeřila do tvrdého kovu. Přestala až v okamžiku, kdy na hřbetu své ruky ucítila mazlavou kapalinu, které ji pomalu stékala po prstech dolů. Kůže na kloubech byla sedřená, ale dveře se nepohnuly ani o milimetr.

Zkusila do nich narazit znovu, tentokrát se nepatrně rozběhla a vrazila do nich ramenech.

Ani tentokrát nebyla úspěšná.

Když najednou...

Křik.

Tak silný, že si musela dlaněmi zacpat uši a ustoupit až k protější stěně. Svezla se až na kolena, tak ochromená jejím hlasem, který prošel skrz ocelovou bariéru a rezonoval vzduchem. Cítila vibrace po celém těle, chtělo se ji brečet, chtělo se ji křičet.

A když zvuk konečně přestal, malátně se postavila na nohy.

Pohled měla rozostřený, zaslepený slzami bolesti.

Přesto se znovu rozběhla proti dveřím.

A ty k jejímu překvapení povolily.

Zmateně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Lydie napůl ležela a napůl seděla v chatrném nemocničním křesle přímo před ní. Svoje krásné vlasy měla zplihlé, několik dní nemyté, krví slepené.

„Lydie," vydechla překvapeně její jméno a nemohla se ubránit úsměvu.

Překročila Valackovo tělo.

Nic nemohlo vydržet ten výkřik a ona se ani nechtěla zohnout k němu, aby zkontrolovala, jestli má tep. Raději se rozběhla přímo ke své rusovlasé kamarádce a opatrně ji pomohla na nohy.

Lydie byla vždy menší a drobnější než ona sama. Ale teď, když ji položila ruku kolem krku a zavěsila se do ní, měla pocit, že váží sotva tolik co malé dítě. Podepřela ji jednou rukou kolem pasu a společně se vrátili zpět do podzemních tunelů.

Jenže Lydia nebyla v pořádku.

A ani nemohla být v pořádku.

Bojovala se svým vnitřním hlasem a Jessie viděla zoufalství v jejích očích.

„Nezvládnu to," šeptla potichu.

„Ale jo, zvládneš," snažila se ji uklidnit Jessie a ještě přidala do kroku. Jenže Lydie za ní vlála jako hadrová panenka, nohama jen šoupala po zemi, a kdyby ji Jessie pustila, sesypala by se k zemi jako rozbitá hračka.

A Jessie nebyla žádná superhrdinka. I její síly pomalu docházely a bylo pro ni čím dál tím těžší udržet na nohou sebe i svou kamarádku.

„Musíš... musíš... pryč," zahuhlala Lydie a s posledních sil od sebe Jessie odstrčila. Ona se ale nechtěla vzdát. Znovu se otočila k rusovlásce, ale cizí ruce ji pevně uchopily a ona se najednou ocitla v cizí náruči. 

A v uších se ji znovu rozezněl Lydiin křik.

Mnohem silnější.

Mnohem hlasitější.

Obličej měla zabořený do chlapecké hrudi a ji trvalo nekonečně dlouho, než zjistila, že ji nedrží nikdo jiný než Stiles. Svoje vlastní ruce tiskl na její uši a objímal ji tak silně, aby ji svým tělem co nejlépe ochránil.

„Stilesi," šeptla překvapeně do ticha, které se mezi nimi náhle rozprostřelo.

Do ticha ve kterém se jako přízrak z nočních můr objevil Parrish, který ve svém náručí nesl bezvládné tělo Lydie.

„Musíme pryč," zavelel mladý strážník. Přivinul k sobě Lydii tak těsno, jak to jen šlo a neohroženě vyrazil vpřed. Jessie si propletla zdravou ruku s tou Stilesovou a následovala Parrishe. Celou skupinu pak uzavíral Scott s Liamem, protože to byli právě oni, kteří Parrishe na poslední chvíli přivedli.

Mason, jejich plán B, vypojil proud v celém Eichenu a díky tomu se mohli bezpečně dostat zpět na čerstvý vzduch. Scott a Stiles pak naložili Lydii do auta a společně ji zavezli k Deatonovi, který ji jako jediný dokázal vrátit zpět do pořádku.

Jessie před Eichenem osaměla ve společnosti Kiry a Malie.

„Zatracenej plán," ulevila si před dívkami a Kira se nepatrně usmála.

„Když to vezmeš kolem a kolem, všechno šlo podle plánu."

„Až na to, že nic nešlo podle plánu," zavrčela potichu Malia a obě dívky se nahlas rozesmály.

---

Po delší době zase pořádně dlouho kapitola. Původně jsem tuhle část chtěla rozdělit na dvě kapitoly, ale nakonec jsem se to rozhodla nechat v jedné, protože dvě samostatné části by byly zkrátka zase moc krátké. Doufám, že vám podobně dlouhé kapitoly nevadí. A kdyby jo, tak se za ně omlouvám.

A v přítomnosti vzpomínky na Stilese. Jak se vám líbí? Jsou složené z jednotlivých kapitol - tedy co kapitola to vzpomínka.

Upřímně - tahle kapitola byla pro mně celkem boj. Tyhle dvě epizody byly hodně silné a já dlouho přemýšlela nad tím, jak je správně přenést na "papír", tak aby neztratily na kouzle...

Nechci slibovat kdy bude další kapitola. Tento týden mě (a celou katedru) čeká velká akce, takže se asi nedostanu k psaní a další týden už začíná škola (a se svým rozvrhem si nejsem jistá, jestli přežiju jeden nebo dokonce dva týdny). Zase jsem se vyřádila na častém přidávání místo toho, abych si něco schovala do zásoby. Klasika.

Nahoře v médiu taky Jessie. Abyste ji jednou taky viděli v její "drsné" podobě, hehe.

Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám dnešní kapitola líbila. Moc vám děkuji za všechny ohlasy, za vaše hvězdičky a vaše komentáře. <3