Někde hluboko uvnitř její racionální já vědělo, že se pořád nachází v tajném úkrytu lovce vlkodlaků. Ale její iracionální já – to, které přebralo kontrolu nad její myslí, o tom nebylo přesvědčeno. Místo toho ji podstrčilo obraz obývacího pokoje uvnitř jejich domu. Před sebou měla televizi, na které se promítal film jejího života.

„Stiles," zašeptala potichu. Snažila se ho v těch vzpomínkách najít. Ale jednotlivé obrazy se měnily moc rychle a ona je nestíhala všechny vnímat. Snažila se převzít kontrolu nad vysíláním, ale všechny její snahy byly marné.

Všechny ty dlouho potlačované vzpomínky se draly na povrch v jeden okamžik. V hlavě ji křičelo nad tisíc hlasů. Překřičovaly se, řvaly na sebe, vzájemně se mezi sebou dohadovaly...

Jessie se musela chytnout za hlavu, protože měla pocit, že pod tíhou všech těch hlasů a vzpomínek jí exploduje hlava.

„Jsi v pořádku, Jessie?" Z velké dálky k ní dolehl Scottův hlas, ale ona měla strach mu odpovědět. Bála se, že když otevře ústa, všechny ty hlasy opustí její hlavu a ona už je nikdy neuslyší.

„Každá minuta mého života je naplněna tebou, ano? Od té chvíle, co jsi mi zlomila nos. Od té doby se naše životy prolínají. Není možné, aby sis nevzpomněla na nic z toho."

Jeho hlas ji rezonoval v hlavě. Překřičel všechny ostatní a ona si najednou vzpomněla na ten okamžik v autě. Na ten poslední společný okamžik, těsně před tím, než zmizel z jejího života.

Usilovně stiskla víčka a přestala se snažit hledat smysl a pořádek ve všech těch hlasech.

Nechala se unášet svými vzpomínkami a v každé z nich hledala Stilese.

Jeho obraz se pomalu skládal dohromady.

S narůstajícím počtem mrtvých ve městě narůstala i všudy přítomná panika. Šerif musel vydat některé opatření, mezi které patřil zákaz nočního vycházení ale také přítomnost ozbrojených strážníků na školních chodbách.

Jessie se necítila bezpečně. Ve škole se neustále ohlížela kolem sebe v očekávání příchodu katastrofy, která mohla přijít kdykoliv a odkudkoliv. Neustále se držela vedle Stilese a Scotta s Kirou. Sháněla je dohromady jako ovčácký pes, který dává pozor na své ovečky. Díky jejich blízkosti měla lepší pocit bezpečí, ale zároveň stále naivně doufala, že pokud jsou u sebe, dokáže je všechny ochránit.

Kira přišla o svůj meč, protože podle její matky, ale také podle otce, to byla právě její katana, která probouzela lišku uvnitř jejího těla. Bez něj byla jen obyčejnou středoškolačkou, která tak trochu (a jen někdy) dokázala ovládnout elektrický proud.

---

„Vážně nechceš jít se mnou?" zeptal se ji Stiles po škole, když oba stáli na školním parkovišti. Drželi se za ruce jako malé děti a přešlapovali před jeho džípem. A zatímco ona se znovu chystala za Argentem, on chtěl navštívit Lydií v Eichen House. Jedna část jejího já křičela po tom, aby mohla jít s ním. Cítila to jako zradu na své nejlepší kamarádce a taky jako zradu na něm, když mu (a i sama sobě) několikrát slíbila, že ho do té budovy už nikdy nenechá vstoupit samotného. Jenže její racionální já, to které neovládaly city k osobě před ní, vědělo, že si nemůže dovolit ztratit už ani jednu minutu. Pokud Argent potřeboval její přítomnost, jistě šlo o něco důležitého.

„Chci," řekla proto po pravdě, ale vzápětí dodala: „ale nemůžu."

Stiles beze slov přikývl.

„Ale slib mi, že ji budeš ode mě pozdravovat."

„Až mi slíbíš, že budeš opatrná."

„Já jsem vždycky opatrná," odpověděla mu s úsměvem na rtech a na důkaz svých slov ho zlehka políbila na tvář. On ji ale pevně stiskl v pase a ukradl si i jeden opravdový polibek. Nechtěl ji pustit, stále ji držel u sebe, hlavu zabořenou do jejích vlasů.

„Co to děláš?" zeptala se smíchem, zatímco se ho od sebe snažila odstrčit.

„Nechci, aby náš poslední polibek byla jen letmá pusa na tvář."

„Od kdy jsi ty ten depresivní?"

„Od té doby, co po městě pobíhá neidentifikovatelná stvůra, kterou vzkřísili podivní paravědci z minulosti. Od té doby, co ta stvůra jen tak pro zábavu zabijí lidi a taky od té doby, co se proháníš s Argentem a jeho otcem po podzemních chodbách a snažíš se tu stvůru ulovit," odpověděl ji, i když stále jen mumlal do jejích vlasů.

„Už jsem ti řekla, že na sebe budu dávat pozor."

„Musíš to slíbit."

Protočila oči a tentokrát ho od sebe vážně odtáhla. Oběma rukama se zapřela do jeho hrudi a zatlačila dostatečně silně, aby se dostala z jeho náruče. Pod svými dlaněmi slyšela zběsilý tlukot jeho srdce, a když se mu podívala do očí, nenašla v jeho pohledu nic jiného než strach a obavy.

„Slibuju, že se mi nic nestane, ano? Slibuju, že až to dneska všechno skončí, zaklepu u tvých dveří a donesu pizzu a budeme se společně dívat na film a taky budeme ignorovat ten velký a zlý svět kolem nás, ano?"

„To beru. Pokud na té pizze nebude ananas."

„Bude jenom na půlce." Dětinsky na něj vyplázla jazyk, ale pak už naskočila na sedadlo spolujezdce, aby se vyhnula dalším jeho obavám a strachům, které ji děsily ve stejné míře jako jeho.

---

Argent společně s Gerardem zavedl Jessie do podzemních tunelů, kterými v posledních dnech procházela víckrát, než by ji bylo příjemné. Po zádech ji tekl studený pot a ona se musela kousnout do spodního rtu, aby udržela chladnou hlavu a racionální přístup.

Chris ani Gerard ji do ruky nedali žádnou zbraň a ona za to byla svým způsobem neskutečně vděčná. Od té přestřelky v opuštěném skladě s několika profesionálními lovci nesáhla na žádnou zbraň až do teď, kdy ji k tomu Gerard přinutil i přes její nelibost. Cítila se jistá svými pěstmi, i když věděla, že proti hrůzným doktorům nebo samotné bestii by neměla jedinou šanci.

To ostatně ani Chris, který jako vždy držel v ruce pistoli a Gerard, který měl holé ruce podobně jako ona. Jenže on měl na rozdíl od ní k noze připoutané pouzdro, ze kterého byl schopný tasit v otázce několika sekund.

Argentovi ji dovedli do opuštěné místnosti, která se v podzemních tunelech skrývala. Byla to prázdná, vykachlíčkovaná místnost a její původní účel šlo jen těžce hádat. Na jednom místě byli ale kachlíky rozbité a ve střepech ležely na zemi a odhalovaly hrůznou fresku, která se pod nimi skrývala.

Černá stvůra, která nemohla být cokoliv jiného než Gévaudanské bestie, která stála na zadních nohách, vzpřímeně jako člověk. V pařátech pak držela další bytost, která byla obalená plameny. Jessie se při pohledem na tu hořící bytost nemohla ubránit myšlenkám na Parrishe.

Je to on?

Je to on, kdo je zobrazen na podivné fresce ve společností Bestie? V souboji s Bestií?

Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku dostala ze své hlavy a upřela pohled na Argenta. Už dávno zjistila, že nemá smysl klást otázky, na které by ji stejně neodpověděl. Chris mluvil vždy jen když on sám chtěl.

Jenže teď se díval do chodby, ze které přišli, obočí podivně nakrčené.

Pokývnutím ruky ji naznačil, aby ho potichu sledovala.

Vrátili se o několik metrů zpátky do úzké chodby, která vedla z podzemních tunelů do místností s freskou.

K jejímu překvapení před ní stál Scott s Liamem.

Scott ji věnoval jeden tázavý pohled.

Už se dávno poučila ze svých minulých chyb a před svým bratrem neměla tajemství. Několikrát se letmo zmínila, že během jejich pobytu v Novém Mexiku se vrátila k Argentovi a několikrát se mu pokusila naznačit i Gerardův návrat. Mluvila ale jen v náznacích, protože věděla, že by s jejím rozhodnutím nesouhlasil.

„Jessie," vydechl zklamaně její jméno, jak mu postupně docházely všechny její narážky z předchozích dnů.

„Já musela," špitla potichu. Pohledem se přitom zapíchla do Liama a doufala, že i on ji odpustí její rozhodnutí.

„Ahoj, Scotte," vyrušil je všechny Gerardův sebejistý hlas. Zeširoka se usmál svým hadím úsměvem. Vypadal, že mu celá tahle situace dělá radost. Ostatně jako vždycky, když se mu podařilo zasít a sklidit trochu sváru a chaosu.

V odpověď na Gerardův pozdrav Scottovy oči krátce rudě zazářily.

„Tuhle barvu jsem u tebe ještě neviděl," řekl Gerard se zájmem. „Sluší ti," dodal pak ještě po chvíli ticha.

„Kdo je ten starý chlap?" zeptal se Liam, který celou dobu nervózně přešlapoval na místě jako malé dítě, které se dostalo do hádky mezi své rodiče.

„Oni by momentálně řekli, že jsem nutné zlo. Ale ty mi můžeš říkat Gerarde," odpověděl mu Gerard sám, rychleji než Jessie stihla vůbec otevřít pusu. Nahlas si povzdychla a téměř nepatrně zavrtěla hlavou. Nesouhlasila s jeho slovy, jenže on byl stejně jako vždy připravený, aby všechny kolem sebe přesvědčil o své pravdě.

„Potřebujeme ho," promluvila Jessie potichu. Nejdříve nejistě, ale čím déle mluvila, tím více sebejistoty ji vklouzlo do hlasu. Jejími slovy byl překvapen nejen Scott ale i Chris společně s Gerardem. „Jestli chceme chytit vlkodlaka, jako je Gévaudanské bestie, tak budeme potřebovat víc než jen jednoho Argenta. Zná všechny příběhy a všechen folklór. Vše, co bylo napsané a taky vše, co se předávalo a předává pouhým slovem."

Scott ale nevypadal, že by jejím slovům věřil.

Přemýšlel o nich, ale nebyl si zcela jistý, jestli jim může věřit.

A Jessie tu nejistotu v jeho pohledu beze slov sledovala.

Podobně jako Chris.

A právě ten je po chvíli ticha vyzval: „Pojďte za mnou."

Dovedl je do místnosti s freskou. Jessie se postavila vedle svého bratra, který na celý výjev koukal stejně zmateně a vyděšeně jako ona před několika minutami.

„To napravo je Gévaudanská bestie," promluvil do ticha mezi nimi Chris. „Víte, co je to nalevo?" zeptal se, ale nečekal na odpověď. Hned zase pokračoval: „To je pekelný pes. Ochránce všeho nadpřirozeného. Obě jsou to bytosti noci, přes den je můžete znát jako obyčejné lidi. A je pravděpodobné, že ani jeden z nich neví, co je ve skutečnosti zač."

Jessie se musela kousnout do jazyku, aby nevyslovila Parrishovo jméno. Místo toho odvrátila pohled z fresky před sebou a zadívala se na Chrise. Musela lehce zaklonit hlavu, aby se mu dívala zpříma do očí. Mluvila vždy jen k němu, i když věděla, že její slova slyší i Gerard.

„Našli jsme zprávu v latině. Damnatio Memoriae. Znamená to... znamená to, že hrůzní doktoři se snaží přinutit tu stvůru, aby si vzpomněla? Aby si vzpomněla na to, co byla? A aby tím znovu byla?"

Mladší z Argentů jejím domněnkám jen přikývl. Udělal krok vpřed a vší silou nakopl kachličky, které byli pod freskou. Chvíli trvalo, než i ony se začaly drolit a postupně odpadávat. Postupně ale odhalily část obrazu, která zůstávala jejím očím skryta.

Až do teď.

A tahle část obrazu byla mnohem děsivější.

Pod nohama bestie a pekelného psa leželo několik desítek mrtvých těl.

„Kdo to je?" zeptal se Liam, oči zabodnuté do obrazu před sebou.

„My. My všichni," odpověděla mu Jessie. Automaticky se natáhla po bratrově ruce a ten ji taky krátce sevřel, aby ji dodal ztracenou jistotu. Ostatně – on taky potřeboval cítit její blízkost a společnost.

---

Zatímco Scott s Liamem odešli, ona zůstala s Argentovými. Seděla v jejich úkrytu, nohy stočené pod sebou. Všichni čekali na Parrishův příchod, protože jedině on mohl být pekelným psem, který byl zobrazený na fresce schované v podzemních tunelech.

Zkontrolovala čas na telefonu a s povzdechem zjistila, že večeři u Stilinských už dneska nestihne. Jen s těžkým srdcem vyťukala krátkou zprávu s omluvou a příslibem do dalších dnů, hned poté si ztlumila vyzvánění a schovala telefon zpět do kapsy, aby ji nelákalo neustále kontrolovat Stilesovu odpověď.

To už ale přišel i Parrish, který vypadal, ještě víc zmatený než normálně.

Gerard mu neustále kladl otázky na jeho minulost a ona stále seděla u jediného stolu v celé místnosti. Připadala si jako detektiv ve výcviku, který pozoruje svého staršího a zkušenějšího kolegu, jak vede výslech.

Nakonec se Gerard dostal až k jeho zkušenostem z armády.

Parrish nakrčil obočí a stáhl rty pevně k sobě. V obličeji se mu zračila nespokojenost a na Gerardovy otázky jen odsekával krátké odpovědi, které byly v kontrastu s jeho předchozími květnatými odpověďmi. Bylo na něm víc než jen patrné, že nechce vzpomínat na svůj pobyt v Afganistánu. Že nechce vzpomínat na to všechno, co tam jako mladý a životem nezkušený voják prožil. Že nechce vzpomínat na to, jak dokáže být svět zlý.

Nakonec ho ale Gerard přece jen zlomil.

Parrish se otočil zády k celé podivné trojici a konečně se trochu rozmluvil. Jeho hlas byl tichý, klidný, bez emocí. Jako kdyby popisoval zážitky, které nebyly jeho.

„Byl jsem v Afganistánu členem jednotky APJ. Armádní pyrotechnická jednotka. Měli jsme na starosti výbušná zařízení."

Gerardovi se v očích zablýsklo pochopení. Chris o krok ustoupil a Jessie se lehce napřímila v očekávání zrady. Nemýlila se, přesto si změny v chování Argentů všimla až příliš pozdě. Mladší z nich stočil Parrishovi ruce za jeho zády a dostal do sevření, ze kterého se mladý strážník neměl šanci dostat. Nezbylo mu nic jiného, než sledovat Gerarda, jak se blížil k jeho obličeji s malým plynovým hořákem.

Parrish se snažil vymanit z Chrisova sevření, ale ten ho držel příliš pevně.

„Ne!" Vykřikla Jessie zoufale a vyskočila na nohy.

Jenže ve stejný okamžik se Parrishovy oči proměnily ve dva malé pekelné ohníčky. Z úst se mu ozval hrdelní ryk, nepodobný známému zvířecímu vytí, které znala od vlkodlaků. Zuby se přeměnily na špičaté tesáky a jen při pohledu na něj Jessie naskočila husí kůže.

Chris konečně povolil své sevření a Parrish tak dostal prostor se zadívat na svůj nový vzhled v zrcadle. Ohníčky v jeho očích ale už pomalu vyhasínaly a on se měnil zase zpět na člověka.

„Pekelný pes?" zeptal se nevěřícně.

„Pekelný pes," odpověděl mu Chris.

---

Když se konečně dostala domů, měla myšlenky jen na postel.

Telefon v zadní kapse od kalhot měla stále ztlumený a tak si nemohla přečíst snad stovku zpráv, které ji během večera poslal Scott a Stiles, ale také Liam a Kira.

V křehké dynamice jejich smečky zase došlo ke změně. To, když se k nim znovu přidala Malia. Jak se všichni obávali šla po krku své matce, obávanému zločinci, který měl na krku snad desítku mrtvých. Pouštní vlčice, jak si její matka nechala říkat, se teprve nedávno dozvěděla, že její dcera žije. Pokusila se ji zabít už v době, kdy byla Malia malé dítě – byla to právě její matka, kdo stál za smrtící nehodou, která zabila její adoptivní rodinu.

A teď se znovu pokoušela zabít Malii.

A znovu v tom měl prsty Theo. Malia mu skutečně věřila, stejně jako mu věřili všichni. Jenže Theo mezitím uzavřel s Corinne vlastní dohodu. Za to, že k ní přivedl její dceru mu darovala drápy, kterými by měl být schopný ukradnout Scottovi jeho moc. Protože i když teď měl svou smečku, jeho oči byli staré jantarové.

Malia si na pomoc přivzala Braeden, ale ani společnými silami nedokázali přemoci Pouštní vlčici. Uniknout se jim podařilo spíše náhodou, když jejich setkání narušila Bestie.

Jestli ale jejich setkání mělo nějakou výhru, byl to jednoznačně návrat Deatona, kterého Corinne několik týdnů věznila.

A pak tu byl návrat Malie.

Která konečně pochopila, že bez své smečky není nic.

Teď už zbývalo jen získat zpět Lydii...

---

Jenže ještě předtím, než se mohli vypravit do Eichen House, čekalo je ještě jedno setkání s Bestií.

Byla to další z těch šílených nocí, která začínala docela nevinně. Jessie už byla na cestě do postele, když se v jejich pokoji zjevil jako přízrak z jiného světa Stiles, který jim sliboval velké dobrodružství. Už jim ale neprozradil, že to velké dobrodružství představuje stíhací jízdu v jeho téměř rozpadlém autě za kolonou policejních aut.

Nakonec se jim ale přece jen podařilo dostat do nemocnice, kterou šerif nechal včas evakuovat. Podle spousty hořícího zařízení nebylo třeba diskutovat, jestli se k Parrish dostal k Bestii dříve než oni.

Společnost jim navíc dělal šerif, které vše kontroloval s nabitou zbraní v ruce.

Ale ani on nebyl připraví na to, co je čekalo ve čtvrtém podlaží.

Nejdříve to bylo ohořelé Parrishovo tělo, který měl přes nahou hruď krvavý šrám. Ten se ale začal už pomalu hojit, zatímco šerif přistoupit k svému podřízenému a snažil se ho přivést zpět k sobě.

Scott, Stiles a Jessie ale fascinovaně koukali na něco jiného.

Krvavé zvířecí stopy, které se táhly skrz nemocniční chodbu náhle zmizely. Vystřídaly je obtisky zakrvácených podrážek běžných tenisek, které nosil každý druhý puberťák ve městě, včetně Scotta a Stilese.

Vyměnili si nechápavý pohled, a nakonec se Stiles zeptal na otázku, která všem ležela na jazyku.

„Jak je možné, že se z těch šlápot najednou stalo tohle?" Prstem přitom namířil na obtisky pod svými nohami.

„Argent říkal, že to bude něco jiného, než s čím jsme se zatím mohli setkat."

„A říkal Argent i to, jestli ta Bestie raději nosí boty Vans nebo Converse?" odpověděl ji zatrpkle. Ona ale zůstala mlčet, nad jeho odpovědí jen protočila očima. Raději vytáhla svůj telefon a vyfotila hned několik fotek, které pak mohla ukázat Argentovi.

Ten už bude znát správnou odpověď.

Nebo... aspoň nějakou odpověď.

---

Mám takový nepříjemný pocit, že se v páté sérii strašně motám a (zbytečně) ji prodlužuji. Jenže tam se toho prostě děje tolik, že já pořádně nevím, jak to všechno zkrátit, aby to nevypadalo odbytě a tak raději postupuji pomalu a opatrně. Snad vám takové "napínání" nevadí.

V přítomnosti se pomalu blížíme ke vzpomínkám Jessie. 

Po skončení dějové linky 5B série bude následovat jeden díl v přítomnosti (6x10), protože vás a sebe nemůžu ochudit o jejich závěrečné setkání. Pak by měl následovat jeden díl mezi 6B sérií a pomalu se dostaneme do nové série. Jsem zvědavá na zítřejší díl, mám už v podstatě vymyšlenou dějovou linku, tak se obávám, že asi budu muset trochu pokroutit originální děj. Ale... to je všechno ještě daleko.

Moc děkuji za vaše čtení a komentování. Doufám, že vás Vzpomínky baví pořád stejně jako mně :))