Lydie před Jessie položila hořící svíčku.

„Podívej se do plamene," vyzvala ji a tmavovláska s povzdechem sklopila hlavu, aby svůj pohled upřela do slabého plamene svíčky.

„Jessie, musíš tomu věřit," pronesla Lydie uraženým hlasem.

„Já se snažím," ohradila se Jessie.

„Ale nejde to poznat," zavrčela nepříjemně rusovláska a Jessie zvedla svůj pohled a upřela jej na dívku před sebou. Vypadala podobně unaveně jako ona sama. Dlouhé vlasy ji jako vodopád při západu slunce padaly na ramena a lemovaly její krásný obličej. Jenže ona teď pod očima měla tmavé kruhy, pohled zaslepený únavou. Neměla na sobě žádné líčení, a přesto byla hezčí než většina dívek a žen. Únava, nervozita a strach se na jejím vzhledu téměř nepodepsali. Možná ji jen dodali krásy.

Scott, který potichu vstal ze svého místa, se teď ocitl za zády své sestry. Položil ji ruce na ramena a krátce je sevřel. Jessie zaklonila hlavu a Scott na to čekal. Chvíli si bez slov dívali vzájemně do očí, než Scott tiše zašeptal: „Jde o Stilese, Jessie."

A ona najednou pochopila.

Jde o Stilese.

„Zvládnu to, Lydie," promluvila potichu.

Nepatrně se na svém místě zavrtěla. Zastrčila si vlasy za uši, aby ji nepřekážely v obličeji a znovu se zadívala do slabého plamene svíčky před sebou.

„Zhluboka se nadechni," vyzvala ji Lydia. Mluvila klidným hlasem, potichu a každé slovo zdůraznila jinak. Jessie ji poslechla, a přitom nespouštěla zrak ze svíčky před sebou.

„Cítíš, jak se ti v těle začínají uvolňovat svaly. Těžknou ti ruce. Těžknou ti víčka."

Jessie na chvíli zavřela oči.

Cítila se unavená, ale věděla, že spánek nepřijde.

Když znovu otevřela oči, vydržela se dívat do plamene svíčky jen chvíli. Víčka se ji znovu zavřela. Celé tělo měla ztěžklé, podobně jako po náročném tréninku. Měla pocit, že její vědomí pomalu opouští její tělo.

Hlas Lydie najednou jako kdyby přicházel z dálky.

Rezonoval ji v hlavě.

A ona se ho rozhodla poslechnout.

„Představ si, že sedíš před televizí. Když tu televizi zapneš, uvidíš v ní vzpomínky ze svého života. Ovladač ti dává naprostou kontrolu. Můžeš si přehrát jakoukoliv vzpomínku chceš. Stačí, když stiskneš to tlačítko..."

A ona to tlačítko stiskla.

„Vážně s námi nepojedeš?" zeptal se ještě Scott, zatímco si přes rameno přehodil sportovní tašku. Dokázala si představit, že v ní má možná jedno čisté triko a zbytek je nacpaný jídlem a energetickými nápoji.

On a Stiles se chtěli vydat na cestu do Nového Mexika, aby přivedli Kiru zpět.

A ona se rozhodla zůstat doma.

Scott a Stiles měli mezi sebou spoustu nevyřešených věcí a ona doufala, že nějaký čas o samotě jim pomůže otevřít staré rány a znovu je zašít.

„Ne," řekla jen a zavrtěla hlavou.

„Budeš na sebe dávat pozor?"

„Ano, mami," odpověděla mu se smíchem a raději kolem něj proklouzla ven, kde už čekal Stiles.

Ani mezi nimi to nebylo růžové. Jessie si od něj udržovala odstup, protože si sama nebyla jistá, jestli mu už odpustila svoje zlomené srdce. Po každé, když ho před sebou viděla, netoužila po něčem jiném, než schovat se v bezpečí jeho náruče. Chtěla, aby ji líbal ve vlasech, aby se jeho ruce dotýkaly jejího těla, aby ji šeptal něžná slova lásky.

Jenže po každé se na poslední chvíli zastavila.

A on to viděl.

Netlačil na ni. Nenutil ji do věcí, které sama nechtěla.

Zlomil ji a věděl to.

Věděl, že neexistuje nic, čím by dokázal svoje slova vzít zpátky. I když stále byl přesvědčený, že v ten moment bylo jeho rozhodnutí správné.

„Myslíš, že to pojede?" zeptala se opatrně, zatímco se opřela o kapotu Stilesova milovaného džípu. Při zvuku jejího hlasu se prudce narovnal a upřel pohled do jejích očí. Ona se pod tím pohledem začervenala. Cítila, jak se ji žene červená do tváří, a tak se raději otočila a snažila se schovat obličej pod záplavu svých vlasů.

„Jenom to trochu poteče."

Chtěla mu odpovědět nějakou vtipnou poznámku, ale on ji překvapil, když se najednou ocitl vedle ní. Jemně ji uchopil za ruce a ona neměla jinou možnost, než zvednout svůj pohled. Nesměle se usmála a nervózně si olízla spodní ret. Přesto zůstala mlčet.

„Vážně s námi nepojedeš?" zeptal se podobně jako Scott před několika okamžiky.

„Ne. Myslím... Myslím, že ty a Scott máte spoustu věcí, které potřebujete urovnat. A pokud to neuděláte, naše smečka – Scottova smečka – nikdy nemůže fungovat. Potřebujete se navzájem."

„Potřebuju tebe," špitl potichu s obavami v hlase. „Kdy se to spraví mezi námi? Jak se to spraví mezi námi?"

Jessie se musela kousnout do rtu, aby se nerozbrečela. Přesto si jedna zbloudilá slza našla cestu ven z jejího oka. Stiles ji hned uviděl, pustil její ruce a něžně ji setřel bříškem svého palce. Když se jeho ruka ocitla na jejím obličeji, jako kočka toužící po pozornosti svého majitele, se k ní přitiskla. Stiles vypadal zaskočený náhlou změnou v jejím chování, přesto neucukl. Palcem opatrně kroužil po její pokožce.

„Já nevím, Stilesi," odpověděla mu po několika nekonečných chvílích ticha.

„Miluju tě, Jessie."

„A já miluju tebe. Ale..."

„Neříkej to ale."

Přikývla a zůstala mlčet. Místo toho se schoulila do jeho náruče, protože po ničem jiném netoužila. A když se nedívala, protože měla obličej zabořený do jeho hrudníku, sám se neubránil několika slzám. Zabořil si obličej do jejích vlasů, aby schoval svoji tvář před světem. Vdechoval její svěží vůni, její vlasy ho lechtaly v obličeji, její dech ho šimral na těle. V jeho náručí byla křehká jako porcelánová panenka.

---

Když oba odjeli, zůstala ještě chvíli stát na ulici. Studený vítr ji čechral vlasy a hladil ji po tváři. Jenže nakonec se přece jen ochladilo natolik, že už jí venku začala být zima. Rychle tedy vyběhla těch několik schodů k jejich domu a vklouzla dovnitř.

„Jessie?" Tichý hlas, který ji oslovil, nepatřil nikomu jinému než Liamovi. Přesto se v ní při zvuku jejího jména málem zastavilo srdce.

„Nemůžeš někoho přepadnout v jeho vlastním domě!" Vykřikla až příliš prudce. Liam na to zareagoval podobně jako každé jiné štěně. O krok ustoupil, sklopil hlavu a nervózně si mnul ruce. Byla si jistá, že kdyby byl skutečně pes nebo vlk, měl by teď ocas stažený mezi nohami a tiše by kňučel.

„Nechtěla jsem na tebe křičet."

„Nechtěl jsem tě vylekat."

„Tohle ti odpouštím," řekla a úsměv ji ztuhl na tváři. Čekala na jeho obhajobu, ale on zůstal mlčet. Zase tam stál jako týrané štěně. Bolest a vinu měl vepsanou v očích, ale Jessie to nestačilo. „Proč jsi tady, Liame?" zeptala se po chvíli, když zůstal mlčet.

„Chtěl jsem mluvit se Scottem."

„A mluvil jsi ním?"

Přikývl.

„A proč jsi tady zůstal?"

„Chtěl... Chtěl jsem mluvit i s tebou."

„Jenže mluvení vypadá jinak, štěně. Při mluvení člověk vydává zvuky, slova. Ty tady stojíš a mlčíš."

„Chtěl jsem se omluvit, ale nemůžu."

„Protože toho nelituješ?"

„Protože moje omluva nic neznamená," špitl potichu slabým hlasem. Pomalu zvedl pohled se země a Jessie měla snad poprvé šanci si ho pořádně prohlédnout. Zdálo se, že přes noc zestárl. Jeho dětské rysy byly pryč společně s nevinností a naivitou, která se mu věčně odrážela v pohledu. Teď vypadal jako starý muž unavený životem.

„Omluva je dobrý začátek."

„Na staré škole jsem měl spoustu problémů. Několikrát jsem porval, udělal jsem spoustu věcí, které jsem nikdy udělat nechtěl. A pokaždé jsem se musel omluvit. Řekl jsem slovo omlouvám se tolikrát, že jsem přestal věřit jeho významu. Řekl jsem ho tolikrát, ale skoro nikdy jsem ho nemyslel upřímně."

„A teď to myslíš upřímně?"

„Samozřejmě. Vážně... vážně mě to všechno mrzí. Ale vím, že jen pouhou omluvou to nezměním. Moje omluva, ta slova,... nic to neznamená. Jsou to jenom slova." Mluvil potichu, skoro šeptal. Pohledem přitom stále těkal po místnosti a vyhýbal se jejím očím.

„Tak proč jsi teda tady?"

Liam zavrtěl hlavou a znovu sklopil pohled. Nakonec si hlasitě povzdechl a po chvíli ticha zase pokračoval. „Udělal jsem chybu. A tu chybu nikdy nevezmu zpátky. Stalo se to. Ale... pořád doufám, že mi jeden z vás dokáže odpustit. Že dokážu svoji chybu napravit. Nespravím to hned a nespravím to ani rychlou omluvou. Jednou... třeba ti jednou zachráním život, nebo tak něco. Až tehdy... až tehdy si budu připadat, že jsem se skutečně omluvil. Ale pro začátek... pro začátek jsem tady a chci pomoc."

Jessie se musela nad Liamovými slovy chvíli zamyslet. „A co ti řekl Scott?"

„Abych nic nedělal," přiznal sklesle.

„On je tvůj alfa, štěně. Pokud to po tobě chce, měl by to být tvůj první krok na cestě k odpuštění."

„A odpustí mi někdy? Odpustíš mi někdy ty?"

Nahlas si povzdechla. Rukou si prohrábla vlasy. „Theo nás všechny donutil dělat nesprávné věci. Špatné věci. Všichni jsme uvěřili jeho kouzlu a každý z nás udělal chybu," promluvila nejistým hlasem. Nebyla si jistá, jestli chce přiznat své omyly právě Liamovi. Ale možná... možná pokud dokáže odpustit sama sobě svou zbabělost, dokáže potom snáze odpustit Liamovi. A Stilesovi. „A je správné za ty chyby pykat. Jenže abychom se mohli znovu pohnout dopředu, musí nejdřív každý z nás odpustit sám sobě. Svou vlastní chybu. Své špatné rozhodnutí. A to musíš udělat i ty, štěně. A já. A Scott. Až potom dokážeme odpustit druhým."

Liam zůstal mlčet. Přestal uhýbat pohledem a poprvé za celou dobu se zadíval přímo na Jessie. Do jejích očí, do jejího pohledu, na její tvář. Byl překvapený tou směsí emocí, kterou před ním tak dokonale skrývala. Protože ona... ona byla stejně zmatená a vystrašená jako on.

Dvě ztracené duše v jednom velkém nespravedlivém světě.

„Nikdy jsem neměla dopustit, aby se mi Theo dostal pod kůži. Abych mu věřila víc než Scottovi a Stilesovi. Kolem mě bylo spoustu přátel a já se rozhodla důvěřovat zrovna mu. Zradila jsem tím své přátelé a svou rodinu a zradila jsem tím sama sobě. Když mě pak všichni potřebovali, nebyla jsem tam. Byla jsem zavřená ve svém pokoji a nenáviděla nespravedlivý svět, místo toho abych pomohla zachránit Hayden nebo svého bratra. Věřila jsem nesprávnému člověku stejně jako ty."

„A... jak odpustíš sama sobě?"

„Tím, že udělám správnou věc."

---

Ještě ten večer Jessie zaklepala na dveře, které si myslela, že už nikdy neuvidí. Zavřela oči a poslepu sevřenou pěstí několikrát uhodila do dřevěných dveřích bez jmenovky, jen s číslem bytu. Chvíli čekala. Bylo už pozdě večer, přesto věřila, že ten, kterého se rozhodla navštívit, ještě nespí.

Za chvíli skutečně slyšela šouravé kroky a trvalo jen chvíli, než se dveře před ní otevřely.

„Dobrý den, Chrisi," pozdravila s úsměvem na tváři. Nepochybovala, že lovec už dávno ví, co se ve městě děje. Ani jeden z nich nemusel předstírat, že se jedná o nevinnou návštěvu.

„Co tady děláš, Jessie?"

„Přišla jsem pro radu. A pro pomoc."

„Není to tvoje malá chráněnka?" Za Argentovými zády se objevil jeho otec. Stál v jeho stínu a Jessie měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Vypadal jinak, než si ho pamatovala. Ten zlomený muž z domova pro seniory byl pryč. Ten sebejistý starý muž, který neváhal obětovat cokoliv ve prospěch věci byl zpět.

Ten arogantní úsměv.

Sebejistý tón hlasu.

Hlava vztyčená, aby byl stejně vysoký jako jeho syn.

„Co ten tady dělá?" zavrčela nepříjemně a pohled zabodla do staršího muže.

„Je tady ze stejného důvodu jako ty."

„Snad nechce pomoc z dobroty své duše?" zeptala se ironicky a Chris se zamračil.

„Ne. To já jsem ho požádal o pomoc."

„Takže předpokládám, že už víte, co lovíme?"

Argent přikývl a pokynul Jessie, aby vstoupila do jeho bytu. Ona se naposledy podívala na Gerarda za jeho zády, který ji sledoval obezřetným pohledem. Nakonec s povzdechem udělal krok vpřed a Chris za ní zavřel dveře.

---

Zatímco Scott a Stiles byli v Novém Mexiku, ona zůstávala u Argenta. Domů se chodila jen vyspat a na školní docházku na několik dní zapomněla.

Ani Gerard, ani Chris ji po celou dobu neprozradili nic z toho, co celou dobu museli vědět. Místo toho procházela sérií testů a zkoušek. Jessie byla přesvědčená o tom, že to celé byl Gerardův nápad. O to větší námahu a úsilí vkládala do jednotlivých úkolů.

Ať šlo o trénink na střelnici, ústní zkoušku jejich znalostí, nebo praktické cvičení bojových sportů. Do všech těch úkolů vložila část sama sebe, i když s některými výsledky nebyla vůbec spokojená. Střelba ji nikdy nešla a po několika měsících bez řádného tréninku se její schopnosti ještě zhoršily. Střílela pomalu, bez rytmu a se spoustou nepřesností. Za sebou slyšela Gerarda, který byl s každý její ránou nespokojený a dával ji to najevo. Nic neřekl, ale v jeho pohledu bylo pohrdání dobře čitelné.

Po třech dnech konečně starší Argent usoudil, že Jessie je dostatečně schopná na to, aby se společně s ním a jeho synem vypravila do terénu. Jessie v kapse zavibroval telefon, kde ji Scott oznamoval úspěšný návrat domů a ona najednou netoužila po ničem jiném, než zahodit několikadenní dřinu a vypravit se přivítat ztracenou kamarádku.

Jenže to nemohla.

Místo toho společně s Argenty zamířila do podzemních tunelů.

---

Chris držel ve svých rukou nabitou zbraň, postupoval pomalu a obezřetně. Jessie se schovávala za jeho zády, zatímco Gerard šel jako první, i přesto že byl neozbrojený. U jedné ze zdí se náhle zarazil a prsty přejel po studené stěně. Když se pak otočil zpět k nim, konečky jeho prstů byly černé.

„Co to znamená?" zeptal se Chris na otázku, která zajímala i Jessie. Na rozdíl od něj ale neměla dostatek odvahy, aby se zeptala sama.

„Dá se říct, že otisk prstu," pronesl Gerard tajemně, přesto povýšeným tónem, který jasně prozrazoval, kdo je ve vedení.

„Nebude to vypadat jako nic, co jsme už někdy viděli, co?" zeptal se Argenta zvídavě a Jessie najednou došlo, že ani on pořádně neví, čemu budou čelit. To zjištění ji znepokojilo a znejistilo.

„Existuje spoustu popisů Gévaudanské bestie. Všechno od obrovského vlka se zrzavou srstí až po lysého pantera o velikosti koně. Ale můj dědeček mi dal popis, který byl trochu divnější. Říkal, že její tělo bylo černé. Pevné, ale zároveň beztvaré. Jako stín, který předstírá, že je skutečný."

Jessie na prázdno polka a mráz ji přejel po zádech. Gerardův popis přesně odpovídal tomu, co na několik krátkých sekund zahlédla na bezpečnostních záznamech. Snažila se na sobě ale nedat nic znát. Rty pevně stiskla k sobě a beze slov následovala oba své učitele.

To Chris po otcových slovech vyměnil svou pistoli za mnohem větší zbraň, kterou si sundal z ramen. Byla to velká automatická zbraň, kterou Argent s hlasitým zvukem přebíjení nabil, aby byla připravená k okamžitému použití.

„Jak ho zastavíme?" zeptala se Jessie potichu, když oba muži mlčeli.

Gerard se otočil a věnoval ji jeden ze svých úsměvů.

Jessie v ten moment naháněl hrůzu. Mnohem větší hrůzu než cokoliv, co mohli potkat v podzemních tunelech.

„Podle legendy bylo jedinou účinnou zbraní kopí v rukou mladé ženy. Panny Gévaudanské."

Jessie najednou měla na jazyku snad tisíc otázek, ale neměla čas se zeptat na jedinou z nich. Oba muži totiž došli na rozcestí a beze slov se rozdělili. Chris jí naznačil, aby šla v jeho stopách a ona jej tedy následovala. Opatrně našlapovala, rozhlížela se kolem sebe, ale její oči v šeru tunelů jen stěží rozeznávaly jasné obrysy. Nezbývalo ji nic jiného, než se spolehnout na dlouho trénovaný Argentův instinkt.

A ten se najednou zastavil.

Málem narazila do jeho zas, ale včas se dokázala zastavit. Přiloženým prstem na své rty ji Argent umlčel, protože v jejích očích hned poznal, že má na jazyku nějakou ze svých otázek. Ona tedy jen přikývla a Argent pokynul na víko pod svými nohami. Protože ani jeden z nich neviděl ve tmě příliš dobře, vytáhl Chris ze své kapsy světlici, kterou jedním pohybem zapálil. Hořící ji pak prohodil otvorem a oba se zatajeným dechem sledovali, jaký obraz jim světlo přinese.

Nikdo z nich však nečekal, ten hrůzný obraz, který jim světlice přinesla.

Dopadla mezi desítku mrtvých těl.

Ozářila prázdné výrazy bez života.

A bylo jich tolik.

---

Jessie stála na nemocniční chodbě a sledovala, jak pracovníci přivážejí jednotlivá těla zabalené v černých pytlech. Bylo jich tolik. Měla pocit, že to nikdy neskončí. Že budou stále a stále vozit nová a nová těla.

Bylo to jako noční můra, která se ve smyčce neustále přehrávala.

Další tělo.

A další tělo.

A další tělo.

„Jessie?"

Zvuk jejího jméno ji vrátil zpět do reality. Otočila se směrem, odkud ten hlas zazněl.

Než se stihla zarazit, rozběhla se směrem ke Stilesovi, který ji taky oslovil. Překonala těch několik metrů mezi nimi mrknutím oka a do slova mu skočila do náruče. Obtočila svoje ruce kolem jeho pasu a hlavu mu položila na hrudník tak prudce, že mu málem vyrazila dech.

„Hej, medojede můj, všechno v pořádku?" špitl ji do ucha, zatímco ji k sobě přivinul. Ona jen zavrtěla hlavou a přitiskla se k němu o poznání pevněji. Nevnímala nic jiného než teplo jeho objetí, pronikavou vůni jeho trika a hlasitý tlukot jeho srdce.

Neviděla Scotta a ani Kiru, která se po tolika dnech vrátila z odloučení.

A neslyšela ani šerifovy kroky. Byl tvrdohlavý stejně jako Stiles, a i když by ho doktoři raději viděli ještě na lůžku, on trval na tom, že se musí co nejdříve vrátit do služby. Opustil nemocnici hned první den, kdy to bylo možné a navlékl na sebe zpátky svoji uniformu. Stále chodil o holi a vypadal, že ho každý pohyb bolí, přesto byl zpátky ve službě.

Postavil se vedle dětí a společně s nimi sledoval, jak pracovníci nemocnice přiváží jedno tělo za druhým.

„Kdo je našel?" zeptal se Stiles, nevědomky co svojí otázkou vyvolá.

„Já," špitla mu do trika Jessie. „Já a Argent," zamumlala znovu.

Stiles se vyčítavě podíval na svého otce. Pohled v jeho očích mluvil jasně – to jsi mě nemohl zastavit?! Jednou rukou pohladil Jessie po vlasech a věnoval ji letmý polibek na vrcholek hlavy. Ona se pod tím pohybem lehce zavrtěla, hlavu z jeho hrudi přesto nezvedla.

Její slova tedy smečce přetlumočil šerif. „Argent říkal, že tam byli i doktoři. A taky říkal, že byste mohli vědět, co je ta věc zač."

Scott jeho slovům přikývl. „Máme teorii. I když je to trochu děsivá teorie."

„Soudní lékař říkal, že ty oběti byli zabity někde jinde a pak se jich v těch tunelech jen někdo zbavil."

„Co když jsou to hrůzní doktoři, kteří ta těla schovávají?"

„Proč by to dělali?"

Až Kiřin hlas donutil Jessie zvednout hlavu ze Stilesova hrudníku. Nepatrně se narovnala, stále pevně přitisknutá k němu, jako kdyby bez něj nebyla schopná samostatně stát. Při pohledu na svoji kamarádku se ale neubránila úsměvu a Kira ji ten široký úsměv oplatila, i když byl nepatřičný.

„Možná ho kryjí. Chrání ho stejně jako to dělají rodiče."

„Chrání co?" zeptal se šerif s obavami v hlase.

„Vlkodlaka."

„Říká se mu bestie," dodala šeptem Jessie.

„Celkem děsivé, co?" přidal se Stiles, ale jeho otec na jeho dovětek zareagoval jen protočením očí. Šerif pak zatěkal pohledem mezi jednotlivými členy Scottovy smečky a nakonec si hlasitě povzdechl, těsně předtím než promluvil. „Raději bychom měli přijít na to, jak budeme říkat Parrishovi. Protože to vypadá, že jeho sen se plní."

„Jaký sen?"

„Ten o tom, jak sedí na Nemetonu, pod kterým místo osmi mrtvých chimér leží mrtvé celé město."

---

Stiles odvezl Jessie k sobě domů.

Scott chtěl trávit každou minutu s Kirou, a i když svoji sestru miloval nade vše, tu noc nechtěl strávit ve společném pokoji. Zároveň se cítil dostatečně provinile na to, aby ji nenechal spát v pokoji pro hosty.

Jessie už ležela v posteli, schovaná pod peřinou stejně jako vždycky, když se Stiles vrátil z koupelny. Pod paží držel svůj milovaný polštář. Naklonil se k Jessie, aby ji políbil na dobrou noc, ale rychle se zase otočil a byl na odchodu.

„Kam jdeš?" zeptala se potichu rozespalým hlasem.

„Budu dneska spát na gauči v obýváku."

„Proč?"

„Protože... já nevím."

„Máš to promyšlený se svým typickým smyslem pro detail," zabručela ze svého místa.

„Nechci pokazit to křehké nic co je mezi námi."

Jessie se najednou napřímila. Oči měla zeširoka rozšířené. „To nic? My mezi sebou máme nic?"

„Ale no tak... Víš, jak jsem to myslel!" Ohradil se zprudka on.

Zavrtěla hlavou a čekala na jeho další slova.

„Sama jsi říkala..."

„Nikdy jsem neřekla, že mezi námi není nic! Jen že potřebuji čas!"

„Jo. A já prostě myslel, že když říkáš, že potřebuješ čas, že by asi nebylo úplně v pořádku spát s tebou v jedné posteli. Tak se strašně omlouvám, že jsem chtěl být gentleman!"

Chvíli na sebe beze slov koukali, oběma přitom létaly z očí blesky. Nakonec Jessie zajela zpět pod peřinu a hlasitě zamumlala: „Spát na tom gauči je strašný nesmysl. Ráno tě budou bolet záda."

„Díky za radu," odpověděl ji naštvaným hlasem a vykročil z pokoje.

Ona ho nechala odejít. S tichým klením se pak přetočila na bok a pevně sevřela víčka v naději, že spánek přijde sám. Jenže i po necelé hodině nedokázala usnout. Neustále se převalovala z jedné strany na druhou. Jeho povlečení vonělo jako on a ona nedokázala myslet na nic jiného než na to, jaké by to bylo usínat v jeho náručí.

Naštvaná sama na sebe se zvedla a po špičkách se vplížila obývacího pokoje. Ležel na roztažené pohovce, zády k ní. Slyšela jeho pravidelné oddechování, ze kterého usoudila, že na rozdíl od ní se mu podařilo usnout.

Což ji ještě víc naštvalo.

Ale neodradilo.

Opatrně vklouzla na těch několik centimetrů, které na pohovce zbývalo a přitulila se k němu.

„Věděl jsem, že přijdeš."

Překvapeně sebou trhla a snažila se pohotově zareagovat, aby nepoznal, že ji překvapil. „Lháři."

„Medojede."

„Nesnáším tě."

„Lhářiko" odpověděl ji stejně jako ona jemu. Otočil se čelem k ní a stáhl ji do svého náručí tak prudce, že se musela zasmát. On ji ale umlčel krátkým polibkem, do kterého se mu ale podařil překvapivě velké množství emocí.

Smutek z odloučení, radost z jejího návratu.

Když se jejich rty oddělily od sebe, schoval si obličej do záhybu jejího krku. Něžně ji políbil na klíční kost a pak zašeptal tak potichu, až si nebyla jistá, jestli vážně promluvil.

„Strašně jsi mi chyběla."

Přesto mu odpověděla. „Však ty mi taky."

---

Zatímco v srpnu jsem zvládla přidávat jednu kapitolu týdně, mám pocit, že teď se pomalu vrátím ke svému nepravidelnému přispívání. V několika následujících dnech mám ještě volno, takže ho trávím jak jinak než psaním. A že si neumím psát do zásoby je o mě už asi známo, co?

V téhle kapitole se mi asi nejvíc líbí rozhovor mezi Liamem a Jessie. Mám ty dva spolu neskutečně ráda. Jejich společné scény mě prostě baví. No a Stessie na konci, samozřejmě. Hehe. Jaké jsou vaše dojmy z dnešní kapitoly? :))

V poslední době se taky sama zamýšlím nad jednou otázku a budu ráda, když mi na ni upřímně odpovíte. Mám strach ze dvou věcí. Nejsem si jistá, jestli se z mojí milé Jessie nestává pomalu Mary Sue a taky si nejsem jistá, jestli se mi nepodařilo vybočit ze Stilesova charakteru. Co myslíte vy?

Moc děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře! Vzpomínky se dostaly přes (pro mě) neuvěřitelných tisíc votes a já vážně nevím, jak vám mám poděkovat!! Moc to pro mě znamená a mám pocit, že obyčejné DĚKUJI nezvládne popsat moje pocity. Přesto - děkuji!!

https://youtu.be/K6Pf0DdA8Ho

(Pro tohle video mám slabost hlavně díky skvělé hudbě. Ta mě mimochodem doprovází téměř při všech akčních scénách.)