Jessie stála před mrazící nádobou a s obavami v očích koukala dovnitř. Chlad sálal ven a jí naskočila husí kůže téměř po celém těle. Objala se nahými pažemi, snad jako kdyby doufala, že se tak dokáže zahřát.

„Zabije tě to, Jessie," promluvila Malia do ticha mezi nimi.

„Není jiná možnost," zašeptala potichu. Hlas se ji třásl. Neuvědomovala si všechny rizika, ne dokud je Malia nevyslovila nahlas. Její strach najednou získal přesné kontury.

„Můžu to zkusit já. Moje tělo vydrží mnohem víc než tvoje," navrhla Malia a Jessie nad tím návrhem skutečně přemýšlela.

„Nemáme čas. Já..." Na moment se odmlčela a jazykem přejela po suchých rtech. Nevěděla, jak svá slova říct, aby nezněla příliš hrubě.

„Myslíš si, že si nevzpomenu? Že pro mě to byl jen další člověk z davu? Že nemám žádnou dostatečně silnou vzpomínku?" Malia se nesnažila skrývat vztek ve svém hlase.

„Ne, to jsem neřekla. A ani jsem to nechtěla říct," ohradila se zprudka Jessie. Otočila se na Lydii, která vše beze slov sledovala. Hledala u své kamarádky pomoc a trochu zastání.

„Tím, že se budete hádat se nic nevyřeší," zaskočila je rusovláska svojí rázností. I Scott, který seděl tiše u stolu, schovaný pod vrstvou oblečení, přesto stále slabý a zmrzlý, tázavě nadzvedl obočí, zaskočený jejím hlasem. „Nemáme čas. Liam a šerif se sice snaží získat každou minutu, ale je jen otázkou času, než se jeden z nich objeví i tady," pokračovala ve svém proslovu. „Malia má pravdu, Jessie. Pokud vlezeš do té nádoby, budeš do minuty mrtvá. Tvoje tělo nevydrží takovou zimu."

„Ale..." Jessie se nadechovala k protestu, ale Lydia ji zastavila jediným pohledem. Jessie tedy poraženecky sklopila hlavu jako malé dítě, které dostalo vynadáno od své matky.

„Měli bychom zkusit hypnózu. Myslím... myslím, že by to mohlo fungovat. A když to nevyjde, když to nebude fungovat... Potom Malia vleze do té nádoby."

Jessie a Malia si vyměnily pochybovačný pohled.

Lydia ale mluvila s takovou rázností a tak přesvědčivým tónem hlasu, že nakonec všem v místnosti nezbylo nic jiného, než s jejím návrhem souhlasit.

Jessie si místo bezpečí své postele rozhodla strávit noc vedle Scotta. Schoulila se do klubíčka a celá se zakryla pod peřinou. Byla tak vyčerpaná vším tím, co se dělo kolem ní, že usnula téměř okamžitě.

Když se ráno probudila, postel vedle ní už byla prázdná. Jako první zkontrolovala svůj telefon, kde měla jen jednu krátkou zprávu od Stilese, kde ji informoval o zdravotním stavu jeho otce. Ten se podle všeho v noci nezhoršil, naopak – šerif byl stabilizovaný a další komplikace se nepředpokládaly.

Z telefonu taky zjistila, že prospala téměř celý den. Byl čas na oběd a ona si uvědomila, že téměř celý předchozí den nic nejedla. Její žaludek se bolestivě sevřel hlady a ona byla donucena opustit bezpečí postele.

V rychlosti se oblékla do čistého trika a seběhla schody do přízemí, kde ji ale zaskočil Scott.

„Co... co to děláš?" zeptala se zmateně. Stál zády k ní, takže si její přítomnosti nevšiml. Byl zcela ztracený ve svých myšlenkách. A jeho myšlenky byly zároveň... Stilesovy myšlenky? Na jídelním stole měl položenou korkovou nástěnku, podobnou jako používal právě Stiles. Na ní měl připíchnuté obrázky známých chimér a několik rukou psaných poznámek. Celý ten zmatek byl pak pospojován červenou nití v nesmyslných liniích.

„Myslel jsem, že budeš ještě chvíli spát," řekl ji místo odpovědi.

Jessie se kolem něj protáhl k ledničce, ale ještě předtím nezapomněla rozmrzele pronést jednu uštěpačnou větu. „Kdybych spala ještě o minutu déle, byla bych asi mrtvá."

„Vidím, že ses vyspala do růžova."

„Jako vždycky, bratříčku," odpověděla mu s úsměvem na tváři a z lednice vytáhla zbytky ze včerejšího oběda, které hned strčila do mikrovlnky, aby je ohřála. „Už mi řekneš, co to tady vyrábíš?"

„Nástěnku."

„Aha."

Beze slov na sebe koukali. Jessie měla tázavě povytažené obočí a stále doufala, že její bratr se přece je rozhodne prozradit trochu ze svých tajemstvích, zatímco on doufal, že ho pochválí za jeho kreativní dovednosti. Protože ta nástěnka se mu doopravdy povedla. Nebo si to alespoň myslel...

Jessie ucukla pohledem až v momentě, kdy hlasité pípnutí mikrovlnné trouby ohlásilo konec přípravy jejího jídla. Vytáhla si tedy talíř s teplým jídlem a posadila se ke stolu. Ještě předtím, než se pustila do jídla, strčil Scott před její obličej telefon s podivným videem.

„Tohle mi ráno ukázal, Parrish," řekl jen těsně předtím, než zmáčkl tlačítko na přehrávání.

Byl to rozrněný obraz z bezpečností kamery. I přes nekvalitní záznam bylo ale jasně vidět velkého, černého tvora, který po čtyřech vyběhl z komunikační věže. Ta podivná postava mohla být snad dvakrát, třikrát vyšší než normálně vysoký muž. Byla uhlově černá a zdálo se, že má nejasné kontruy, které se jakoby ztrácely s okolím. Tvorovi taky jasně zářily oči, které byly posledním hřebíčkem do připravených argumentů Jessie.

„Co to, sakra, je?"

„Poslední chiméra," vydechl Scott potichu, jako kdyby se sám bál svých slov.

Jessie odložila vidličku, kterou celou dobu držela v ruce, vedle dosud plného talíře. Ten pak odstrčila od sebe, když si uvědomila, že ji díky posledním minutám zcela přešel hlad. Pak se zadívala na svého bratra a potichu řekla: „Budeš potřebovat Stilese. A svou smečku."

„Ty jseš moje smečka."

„Já nejsem Stiles," řekla mírným hlasem a nepatrně se usmála. Pomalu pak vstala od stolu a do rukou vzala jeho nástěnku. Zvedla ji do vzduchu, aby na ni upoutala jeho pozornost. Pak znovu promluvila: „Ty víš, že ho potřebuješ. Nikdo jiný nedokáže přijít na všechny maličkosti a spojit je dohromady. Bez něj nikdy nepřijdeš na to, kdo je poslední chiméra." Položila nástěnku zpět na stůl, ale ještě zdaleka neskončila se svým proslovem. „A potřebuješ Malii. Nikdo o ní nemluví a stejně všichni vědí, o co se snaží. Někdo ji v tom bude muset zabránit, než udělá něco, čeho bude dřív nebo později litovat. Ty víš, že chce najít svou matku a ty víš, že až ji najde, tak ji zabije." Scott se nadechoval k odpovědi, ale ona ho umlčela pouhým pohledem. Jako pokárané dítě sklopil hlavu a potichu dál poslouchal její slova. „Potřebuješ Kiru, Scotty. Nikdy jsi ji neměl nechat odjet," řekla téměř vyčítavě. „A Liam? Liam je tvoje beta, tvoje jediná beta. Musíš mu odpustit. Já vím, že se tě pokoušel zabít, ale nakonec to neudělal. Nebyla to jeho vina. Neovládal se, nechtěl ti ublížit. Pokud mu neodpustíš, nikdy nedokážeš udělat další krok vpřed." Jessie její vlastní slova děsila. Nechtěla obhajovat Liama, protože sama mu ještě neodpustila a sama si nebyla jistá, jestli mu někdy dokáže odpustit. Jenže Scott její slova potřeboval slyšet. „Nemůžeme nechat Lydií v Eichen House. A my dva ji nedokážeme dostat pryč samotní. My dva samotní nedokážeme ani polovinu věcí, které dokážeme všichni dohromady. Existuje důvod, proč vlci žijí ve smečkách. Existuje důvod, proč omegy nepřežijí dlouho o samotě."

Jessie se odmlčela a Scott konečně zvedl svůj pohled ze země.

V očích se mu leskly obavy, ale Jessie v nich zahlédla i něco jiného. Byla to naděje, odhodlaní.

„Hej," ozval se za jejich zády známý hlas. Stiles stál ve dveřích, které vedly na verandu. Nesměle se opíral o zárubeň a na tváři měl nervózní úsměv.

Za normálních okolností by je nepozdravil, prostě by vešel dovnitř, posadil se ke stolu a bez vyzvání by si nabídl z talíře. Jenže teď najednou stál při vstupu do jejich domu, čekal na pozvání, nesměle se ošíval a pohledem těkal po místnosti, aby se nemusel dívat do tváře sourozenců.

Tak moc se věci změnily.

„Co tady děláš?" zeptala se Jessie mile a znovu se posadila ke stolu.

„O tom chlápkovi, kterého zabili na komunikační věži, jste už asi slyšeli, že?"

Scott téměř neznatelně přikývl.

„Myslím, že jsem na něco přišel." Stiles vytáhl z kapsy od kalhot svůj telefon a otočil ho tak, aby na něj dvojčata viděla. Oba se postavili vedle sebe a Stiles spustil přehrávání záznamu, který Jessie viděla před několika minutami. Stejný zrnitý obraz, stejný obrovský tvor. Záznam byl ale o několik minut delší a přehrával se rychleji. Začalo to příchodem technika, kamera zachytila i příjezd Clarkové a celý záznam skončil právě vyběhnutím toho obrovského tvora.

„Tady ten technik poprvé přijel, vidíte, jak vchází dovnitř? Potom přijela strážkyně Clarková. A pak vyběhne něco fakt obrovského a fakt rychlého. A teď odchází Clarková. Nakonec si záchranáři přijedou pro technikovo tělo." Stiles komentoval celý záznam se svým obvyklým smyslem pro detail. Mluvil ale překvapivě potichu a v hlase mu chyběla známá jiskra.

„Fajn. Co mi uniká?" zeptal se zmateně Scott. Stiles zapíchl pohled do Jessie. Čekal od ní pomoc, podobně jako vždycky. A ona potichu promluvila, snad jako kdyby si svou odpovědí nebyla jistá. Jako kdyby byla zkoušená před tabulí a nebyla si jistá správností svého tvrzení. „Dva lidi šli dovnitř. Odešli tři. Zkontroloval jsi celý záznam?"

„Několikrát. Do té budovy před tím technikem po celý den nikdo nevstoupil."

„Odkud něco to fakt velkého a něco fakt rychlého přišlo?" zeptal se znovu Scott, stále zmatený.

„Je tam ještě jiný vchod," odpověděla svému bratrovi Jessie a Stiles jen rázně přikývl. Nepatrně se přitom usmál a Jessie nemohla jinak, než mu úsměv oplatit.

---

Cestou autem i při prohledávání opuštěné komunikační věže byli všichni tři podivně potichu. Po každé, když chtěl jeden z nich promluvit, pronést nevhodný vtip, ironickou poznámku, nebo zamyšlenou otázku, pokaždé se zarazil. Raději spolkl to, co měl na jazyku, než aby nějakým způsobem porušil tu křehkou rovnováhu, která mezi nimi panovala.

Vzájemně se po sobě dívali. Obezřetně, aby se vzájemně nenachytali.

Bylo to jako nějaká dětská hra.

Kdo se první zachová jako normálně, prohraje.

Nakonec se jim ale přece jen podařilo najít jiný vchod do komunikační věže. Pod povalenou skříňkou se nacházel vstup do podzemních tunelů, kde ještě před několika dny hledali Liama společně s Hayden.

Před několika dny.

A přitom to vypadalo, jakože se to celé stalo před několika lety. Nebo v jiném vesmíru.

„Hele," promluvila konečně Jessie a zapíchla prst někam na podlahu. Stiles, který si jako jediný z nich svítil na cestu baterku, se vrátil o několik kroků a posvítil na místo, kam ukazovala Jessie.

„Damnatio Memoriae?" Přečetl Scott zmateně nápis, který jen letmo Jessie zahlédla ve světle baterce. Teď na něj viděla zřetelně, stejně jako oba chlapci. „Co to znamená?"

„Je to latinsky," odpověděla Jessie uštěpačně.

„Vážně? Typoval jsem to spíš na azbuku," odpověděl ji stejně uštěpačně Scott a atmosféra mezi nimi se na několik okamžiků uvolnila. Oba se krátce zasmáli a Stiles se s k nim s radostí přidal.

„Měli bychom to vyfotit."

Jessie přikývla a z kapsy kalhot vytáhla svůj mobilní telefon. „Stilesi, posvítíš mi na to?" vyzvala ho Jessie, zatímco v aplikacích hledala fotoaparát. Když se ji konečně podařilo zaostřit na nápis pod svými nohami, světlo Stilesovy baterky se zatřáslo a nakonec zmizelo úplně. Jessie se nadechovala k další uštěpačné poznámce, ale prudký náraz z boku ji odhodil ke zdi. Pevně sevřela telefon, aby ji nevypadl z ruky.

Přistála tvrdě na zemi a několik dlouhých okamžiků ji trvalo pochopit, co se děje.

V pološeru se rozhlížela kolem sebe a několik metrů od sebe zahlédla ležící siluetu Stilese, přičemž baterka ležela jen několik centimetrů od jeho ruky.

Chodbami se ozval Scottův řev a ona stočila pozornost na svého bratra, který bojoval s dvěma chimérami. Byla to Tracy – napůl vlkodlak a napůl kanima a mladík, kterého neznala. U něj se ale zdálo, že ovládá elektřinu, ať už byla jeho DNA zmixována jakkoliv.

Scott naprázdno zacvakal tesáky a z hrdla se mu ozvalo tlumené zavrčení. Tracy na něj zaútočila, ale Scott bez větších potíží odrazil její výpad. Jedním rychlým pohledem stihl zkontrolovat Jessie a ta jen letmo přikývla na znamení toho, že je v pořádku.

Scott pak znovu čelil útoku Tracy. Jenže tentokrát pevně uchopil obě její zápěstí a bolestivě je zkroutil tak, aby ho její jedovaté drápy neohrožovaly. Nakonec jej zarazil do mladíka, který se připravoval na svůj útok. Zatímco on odpadl omámen jedem kanimy, Tracy odletěla několik metrů dozadu, jak ji zasáhl elektrický proud z mladíkova těla.

Jessie se pomalu vyhrabala na nohy, zatímco Scott nahlas zařval na prázdnou stěnu.

Chvíli na to se před ním zhmotnil Corey s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Možná ještě nejsou připraveni na boj s alfou."

Jessie přitom hlase ztuhla krev v žilách. Slyšela kroky a trvalo jen chvíli, než se v jednom z tunelů objevil Theo. Na tváři měl sebejistý úsměv a i jeho oči prozrazovali, jak moc spokojený sám se sebou je.

Jessie nezaváhala.

Než stihl kdokoliv z nich zareagoval, proběhla kolem Scotta a dostala se až k Theovi. Ten její první útok ještě zvládl vykrýt, ale ona byla mnohem rychlejší a hlavně vychytralejší, než čekal. Sevřenou pěstí zaútočila na jeho obličej a věděla, že takový očekáváný útok nemá nejmenší naději na úspěch. Proto jej použila na odlákání pozornosti. Zatímco Theo se samolibě usmíval, vší silou ho kopla do kolen tak silně, že jedna z jeho chrupavek hlasitě zapraskla a Theo se sesunul k zemi, zaskočený tou náhlou změnou. Jessie stála nad ním, pevně jej uchopila pod krkem, zatímco kolenem tiskla jeho hrudník k zemi tak, aby se nemohl znovu postavit. Theo hlasitě lapal po dechu, snažil se ji od sebe odtrhnout, ale ona byla silnější a mnohem jistější. Navíc jeho koleno se ještě nestihlo zahojit a on tak neměl dostatek síly, aby se správně zapřel.

„Jessie!"

Scott zařval její jméno a ona sebou překvapivě ucukla.

To však Theovi stačilo k tomu, aby využil její slabosti a během okamžiku se dostal z jejího sevření. Nechápavě si mnul postižený krk, zatímco Jessie znovu pevně seřval ruku v pěst. První útok jen slabě naznačila, zatímco druhou rukou jej tvrdě zasáhla do čelisti.

„Zmetku," zasyčela nenávistně.

Byla by pokračovala.

Ale Scott ji pevně uchopil za ramena a silou ji odtáhl od jejich protivníka. Jessie se schovala za jeho záda, oči ale lehce přivřené a nespouštěla z Thea zrak. Probodávala ho pohledem, zatímco on mluvil.

„Co jsi to udělal?"

„Našel jsem si nějaké nové přátelé," odpověděl Scottovi Theo. Ztracená sebejistota byla zpět. „Víš, nesnáším odmítnutí moc dobře." Na chvíli se odmlčel a sklopil pohled ke svým botám, pod kterými byl částečně skrytý latinský nápis. Znovu se usmál a zabodl pohled do Jessie, která se schovávala za Scottovými zády. Pak nohou dupl na nápis tak silně, až podlaha pod jeho nohou zapraskala.

Nápis byl pryč.

„Odejdete odtud s tím, že si o mně musíte dělat starosti. Ale budete se plést. Ve skutečnosti jsme zase na stejné straně. Protože tamta věc? O tu si musíte dělat starosti. Moje smečka i tvoje smečka. Všichni se vrátíme do školy a budeme předstírat, že jsme normální puberťáci, ale v noci budeme bojovat o své životy." Theo mluvil klidným a vyrovnaným hlasem. Nadřazeným tónem.

Byl o krok před nimi.

Zase.

„Co to je?" zeptal se Stiles, který ležel poníženě pod jeho nohami. Jed kanimy stále proudil v jeho krvi a kromě jeho neomalené pusy bylo všechno paralyzováno.

„Není to chiméra," odpověděl mu Theo.

„Ale uvnitř je to pořád dítě. Dítě jako my," zavrčela nepřátelsky Jessie.

„Už ne."

Načež se Theo otočil a následován svojí smečkou mrtvých chimér – Tracy a Corey podpírali paralyzovaného mladíka mezi sebou – jim zmizeli z očí.

„Parchant," ulevila si Jessie.

„Co sis myslela, že děláš?!" Vyjel po ní ostře Scott, když se pokusila protáhnout kolem něj, aby se dostala ke Stilesovi, který stále vše sledoval ze země.

„Nezabila bych ho."

„Vypadalo to tak."

„On nás všechny zničil, Scotte! Copak to nechápeš? Nemůže mu pořád všechno vycházet. Už zase je krok před námi. Zničil ten nápis a já si ani nepamatuju, co tam bylo napsaný!"

„Damnatio Memoriae," zašeptal ze země Stiles, který se snažil vložil do hádky mezi oba sourozence. Ti na sebe hodili poslední vzteklý pohled a bez dalších slov se posadili ke Stilesovi. Scott jej opatrně nazvedl, aby ho zády opřel o chladnou zeď tunelů a sám se usadil vedle něj, zatímco Jessie se posadila z druhé strany.

„Znamená to zatracení památky. Ať už hrůzní doktoři stvořili cokoliv, cokoliv ta poslední chiméra vlastně je, tak to není něco nového. Je to něco starého. Něco vážně starého." Nikoho z nich nepřekvapilo, že Stiles ví, co znamená latinský název.

Jessie si povzdechla a položila si hlavu na Stilesovo rameno.

Vzájemně se doplňovali.

Potřebovali se navzájem.

Každý z nich.

I jako jednotlivec by dokázali velké věci, ale jen dohromady dokázali překonat nepřekonatelné. Jen dohromady zvládnout všechno.

Z myšlenek ji vytrhl Scottův hlas. „Takže oni nevytvořili novou bytost."

„Jen jednu vzkřísili," doplnil ho Stiles.

Několik nekonečný minut seděli v tichosti vedle sebe, protože ani jeden z nich neměl co víc říct. Jessie kreslila prstem v prachu pod jejich nohami, dokud si s úsměvem na rtech nevšimla, že celou dobu kresli Scottovo tetování, symbol jeho smečky.

Symbol jejich smečky.

„Potřebujeme pomoc," zamumlala potichu. „Jestli má Theo svou vlastní smečku, potřebuje zpátky získat tu naši." Zvedla pohled ze země a přes Stilese se zadívala na Scotta.

„Myslíš Kiru, která momentálně bojuje s vražednou liškou ve svém těle, Malii, která ani s jedním z nás nemluví, Lydii, která trčí v Eichen House, nebo snad Liama, který se pokusil zabít Scotta?" zeptal se Stiles svým oblíbeným sarkastickým tónem.

„Tak přesně ty myslím," odpověděl mu Scott s úsměvem na tváři.

Stiles jen protočil očima a nakonec se odevzdaně zeptal: „A jak to uděláme?"

„Jednoho po druhým."

„To zní jako plán."

Scott se ale najednou zarazil, úsměv mu ztuhl na tváři. Místo toho nasadil znovu vážnou tvář. „A... vy jste pořád součástí smečky?"

„Takovej debilní dotaz, Scotte," odvětil mu Stiles. „Raději mi pomoz na nohy a přestaň žvanit takové nesmysly."

---

Nemohla jsem si nechat ujít možnost publikovat novou kapitolu v první školní den, že jo? Mě naštěstí začíná škola až za dva týdny, o to horší pro mě návrat zpět do "školních lavic" bude. Poslední rok jsem strávila jen učením a psaním práce, a vrátit se zpět do běžného rytmu bude asi pořádný oříšek. Zvlášť když splnit počet kreditů za dva semestry. Sebevražedná mise. Ale dost o mně.

Už mám pomalu dopsanou přítomnost a pokud mi to všechno vyjde, tak nás čeká ještě takových pět/šest dílů. Vzhledem k tomu, že teď ale v minulosti postupuju dosti pomalu (jeden díl = jedna kapitola) je možné, že se mi to ještě trošku natáhne. Snad vám taková pomalá pátá řada nevadí :)

Po shlédnutí dnešní epizody jsem si taky pomalu začala chystat osnovu na 6B sérii, takže se nemusíte bát. Ještě se tedy nechám překvapit od Jeffa, co na poslední díly chystá a budu doufat, že mi to nenaruší přichystanou linii.

(A ti z vás kdo včerejší/dnešní epizodu viděli... uáááá, že?!)

V neposlední řadě pak ještě jedno poděkování pro void_pierce97 , u které si můžete přečíst jednu Stessie povídku napsanou na přání. Já ji mám přečtenou už několikrát a neustále se u ní musím potutelně usmívat a culit. (Odkaz pak najdete buď najetím na její profil nebo v prvním komentáři)

Tak ještě jednou přeji příjemný start do nového školního roku! A děkuji vám za přízeň - za vaše přečtení, za vaše hlasování a za vaše komentáře! <3

https://youtu.be/TVMwTfVI4SM

(A jedno tématické video k dnešní kapitole nakonec.)