Jessie doběhla do Argentovy tajné skrýše jako první. Rozrazila dveře a pokračovala až na druhou stranu místnosti, kde byla stará chladící nádoba. Jessie se nikdy neptala, kde Argent něco podobného sehnal a nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď. Vlastně si nebyla jistá ani tím, jak daný přístroj funguje. Přesto ale otevřela dveře a otočila se směrem na Scotta. Ten se na ni zadíval s obavami v očích.

„Víš, jak to funguje?"

„Zmrazí to tvoji teplotu. Tvoje lidská část bude spát a tvoje vlkodlačí část si najde cestu ke vzpomínkám."

„Já myslím... Víš, jak to funguje? Jak nastavit správně teplotu a tak?"

Jessie pokrčila rameny. Otočila se čelem k přístroji a s nakrčeným pohledem jej chvíli studovala. Nakonec ukázala na jedno tlačítko, které na sobě mělo symbol pro zapnutí. „Tohle zmáčkneš a začne to chladit."

„Začne to chladit? Vážně Jessie?" zeptal se pochybovačně Scott.

„Určitě tě to nezabije."

„Určitě? A kde bereš tu jistotu?"

„Přece bych tě nezabila!" Ohradila se Jessie zprudka. Scott se musel nad jejím argumentem pousmát. Postavil se před futuristický přístroj a nejistě si přetáhl triko přes hlavu.

„Vážně to uděláš?" zeptala se Lydie, která byla celou dobu potichu. Věděla, že nemá smysl s Jessie diskutovat a věděla, že je jen na Scottovi, jestli tuhle nebezpečnou proceduru podstoupí nebo ne.

Ten jen pokrčil rameny.

Jessie ale na výrazu v jeho obličeji poznala, že i přes původní nejistotu se už rozhodl.

„Nemáme už moc jiných možností," odpověděl Scott Lydii a vkročil do přístroje. Otočil se čelem ke trojici svých přátel. Pohledem přejel z rusovlásky na svoji sestru a pak na Malii, která byla celou dobu nezvykle potichu.

„Kdyby se něco pokazilo, včas tě vytáhnu," ujistila Jessie Scotta a ten jejím slovům přikývl.

Důvěřoval ji.

Důvěřoval ji, protože to byla jeho sestra. Důvěřoval ji, protože v ni věřil. Důvěřoval ji, protože mu nic jiného nezbylo.

„Nic se nepokazí," pronesl potichu a sám se natáhl po klice od dveří. Přitáhl je k sobě a dveře se s tichým klapnutím zavřely. Jessie viděla Scottův obličej za sklem a najednou ji opustila veškerá sebedůvěra.

Scott si jejího zaváhání všiml téměř okamžitě.

Pozvedl koutky do úsměvu.

Udělej to.

Jeho ústa se otevřela, ale Jessie neslyšela nic.

Nebyla si jistá, jestli ta slova skutečně řekl, nebo si jen myslela, že je řekl. S povzdechem zavřela oči a natáhla se po červeném tlačítku, které poslepu zamáčkla. Skleněné okénko se téměř okamžitě potáhlo jinovatkou a Scottovi ztuhl úsměv na rtech. Třásl se chladem, ale Jessie věděla, že to nic neznamená.

To jen jeho lidská část bojovala se zimou.

Vlkodlak uvnitř něj se teprve pomalu probouzel k životu.

„Radši by to mělo fungovat," zavrčela potichu Malia.

Jessie se ohlédla a v jejích očích si všimla nepřirozené nejistoty a strachu.

„Bude to fungovat," odvětila potichu. „A jestli to nebude fungovat, vlezu tam já."

Jessie za sebou práskla dveřmi a měla pocit, že tím zavřela i jednu epochu svého života.

Nová vlna emocí ji zasáhla nepřipravenou. Svezla se k zemi jako raněné zvíře. Končetiny ji neposlouchaly, na hrudi ji bolelo tak strašně moc, až si myslela, že její srdce musí každou chvíli puknout. Zoufale lapala po dechu a nahlas vzlykala.

Trvalo několik nekonečných minut, než ji její tělo začalo znovu poslouchat.

Neobratně se postavila na nohy.

Promnula se oči, ale slzy ji stále pálily v očích a v nekonečných potůčkách ji stékaly po tváři, kde za sebou zanechávaly slanou cestičku. Jednou rukou se přidržela stěny a téměř poslepu se vydala do koupelny. Pustila kohoutek se studenou vodou a opláchla si obličej. Doufala, že ji studená voda probudí a přivede na jiné myšlenky.

Jenže to mělo přesně opačný účinek.

Jessie ten atak emocí a vzpomínek zasáhl zcela nepřipravenou. Jen co zavřela oči, aby se ji voda nedostala do očí, viděla před sebou Stilesův obličej. Jednotlivé vzpomínky na jejich společné okamžiky se ji přehrávaly před očima jako film.

Zamrkala, ale vzpomínky tam pořád byly.

Protřela si oči, ale ani tehdy neopustily její hlavu.

„Vzpamatuj se, Jessie," zamumlala potichu. Jenže racionalita její mysl už dávno opustila. Místo klidu jen pevně sevřela ruku v pěst a silou uhodila do umyvadla. To jejímu útoku odolalo, ale ona se za hrozného klení sesypala k zemi.

„Do háje!"

Z očí ji znovu vytryskly slzy, jenže tentokrát to byly slzy bolesti. A fyzická bolest skutečně na chvíli dokázala zvítězit nad bolestí psychickou. Jenže jak ta fyzická bolest pomalu ustupovala, její srdce se znovu rozbušilo tak silně a tak bolestivě, jako kdyby mělo každou chvíli puknout žalem.

Uběhla jen chvíle a ona už teď věděla, že bez něj ztratila i velkou část sebe.

V hlavě si stále dokola přehrávala všechny společné chvíle a stále znovu a znovu se snažila přijít na to, kde udělala chybu. Kdy se to stalo. Proč se to stalo?

Potřebovala s někým mluvit.

Ta myšlenka její hlavou projela s náhlou naléhavostí.

Každá další sekunda o samotě ji jen způsobovala další a další bolest. Znovu měla pocit, že se nemůže nadechnout. Na prázdno se nadechla a polekaně se rozhlédla kolem sebe. Stěny koupelny najednou byly blíž a ona měla pocit, že její tělo znovu bojuje se záchvatem panické ataky.

Volnou rukou zalovila v kapsy od svých kalhot a vytáhla mobilní telefon.

Jenže najednou... Najednou si uvědomila, že nemá nikoho.

Nemá nikoho, s kým by mohla sdílet svou bolest.

Byla sama.

Byla tak strašně sama.

Tak jinak sama.

Úplně sama.

Nakonec ale přece jen vytočilo jedno číslo.

Na druhém konci bylo dlouho ticho a ona už málem zavěsila.

„Co se děje?" zeptal se rozespalý hlas na druhém konci světa.

„Isaacu?" vydechla potichu jeho jméno, jako kdyby sama nemohla uvěřit tomu, že její hovor skutečně zvedl.

„Jo. To jsem já. Jestli řekneš, že to je omyl, tak přijedu a vlastnoručně tě zabiju."

„Ne... Tohle... Není to omyl."

„Tak co se děje?"

Místo odpovědi se Jessie rozbrečela. Potichu vzlykala a mezi jednotlivými nádechy se pokusila promluvit. Zmateně cosi mumlala a Isaac trpělivě čekal na druhé straně telefonu. Nepokoušel se ji uklidnil. Nechal ji vybrečet. Konec konců... Mezistátní hovory jsou vždy na účet volajícího, že jo?

---

„Takže jste se rozešli?" zeptal se Isaac snad po hodině ticha, když ho Jessie konečně pustila ke slovu. Pokusila se mu říct celý příběh, nezapomněla zmínit žádný detail a žádnou maličkost. Isaac na druhé straně i na chvíli usnul, ale ve výsledku nepřišel o nic důležitého.

„Já nevím. On se rozešel se mnou."

„A proč?"

„Prostě... přišel a řekl... musíme se rozejít."

„A pak odešel?"

„Pak se rozbrečel a odešel."

Jessie měla hlas podkreslený vztekem. Zatímco mluvila s Isaacem uvědomila si, že ona neudělala žádnou chybu. Neudělala nic špatně a on se s ní i přesto rozešel. Původní smutek nahradil iracionální vztek.

„Jessie, celé to je nějaké... zvláštní."

„Celé je to úplně na hlavu."

„Ne, ne, ne. Poslouchej mě. Poslouchej se. Pokud je všechno tak, jak mi to říkáš, tak Stiles přece neměl žádný důvod se s tebou rozejít."

„Ne, to teda neměl," šeptla potichu. Vztek pomalu vyšuměl a ona se musela kousnout do spodního rtu, aby se znovu nerozbrečela. „Proč... proč to udělal?"

„Já nevím, Jessie. Asi... asi by sis s ním měla ještě promluvit."

„Nechci s ním mluvit."

„On tě ale miluje."

„Jak to víš?"

„Protože taková láska, jakou máte vy dva, jakou jste vždycky vy dva měli, nezmizí jen tak. Nezmizí ze dne na den. Z hodiny na hodiny. Nesmíš se vzdát, Jessie."

Zůstala potichu. Pevně svírala telefon u svého ucha. Z očí ji znovu tekly slzy a ona je nedokázala zastavit. Měla pocit, že ji život pomalu proplouvá mezi prsty a ona s tím nedokáže nic udělat.

„Jsi tam, Jessie?"

„Jsem strašně unavená."

„Vzdáváš to."

„Ne... jen..."

„Takovou tě neznám, Jessie. Ta holka, kterou jsem opustil, by už dávno klepala na dveře Stilinských a hlasitě se dožadovala vysvětlení."

„Isaacu..."

„Víš, co máš dělat, tak to udělej. Mám tě rád, Jessie, ale pomalu se začíná rozednívat a já skoro celou noc probděl na telefonu s jednou otravnou kamarádkou, takže jsem se moc nevyspal."

Jessie se nepatrně usmála. „Chybíš mi."

„Jo, ty mě občas taky."

„Děkuju."

„Poděkuj mi, až bude po všem."

---

Jessie si Isaacova slova vzala k srdci. Jen co položila telefon, vyhrabala se na nohy. Jenže u Stilinských doma nikdo nebyl. Nejdřív několik minut klepala na dveře. Pak opatrně zatáhla za kliku a vchodové dveře se s tichým zavrzáním otevřely. Potichu vklouzla dovnitř, aby se ujistila, že je dům skutečně prázdný.

Po chvíli váhání nakonec zamířila zpět na veterinární kliniku. Bylo to místo, kde naposledy viděla Scotta a vlastně i Stilese. Snažila se z hlavy dostat tu příšernou hádku a snažila se z hlavy dostat i to, jak ošklivě se zachovala ke svému bratrovi.

Otočila se k němu zády v době, kdy ji nejvíce potřebovala.

A otočila se zády i k Liamovi s Hayden.

Hayden.

Znala tu dívku jen krátce, a přesto cítila výčitky za to, co udělala. Věděla, že Hayden umírá. A co udělala? Utekla jako uražené, rozmazlené, malé dítě.

Jenže veterinární klinika byla prázdná.

Jessie se zmateně rozhlížela kolem sebe.

Její mozek byl stále zastřený smutkem. Chtěla uvažovat racionálně. Chtěla se dopátrat toho, co se tady stalo. Protože nehledě na to, jak hrozně se cítila, to co se tady stalo, to co se právě dělo, bylo mnohem větší, než její problémy.

Z myšlenek ji vytrhl až zvonění jejího telefonu. Rychle ho vytáhla z kapsy, snad jako kdyby doufala, že to bude Stiles. Jenže číslo volajícímu patřilo Masonovi.

„Jessie!" Mason křikl její jméno místo pozdravu. Hlas měl nepřirozeně vysoký a Jessie nemusela ani dlouho přemýšlet, aby pochopila, že je něco špatně

Že je něco příšerně a nenávratně špatně.

„Co...?"

„Jessie, musíš přijet. Musíš okamžitě přijet. Něco... něco je špatně. Všechno je špatně. Scott... On... Theo... Byl tady Liam a Hayden... Pak Theo... On..." Mason ji skočil do řeči, ale sám pak koktal tak zmateně, že Jessie neměla nejmenší tušení, co se stalo.

„Masone!" Okřikla ho zprudka. „Co se děje?"

„Scott je mrtvý, Jessie."

„Cože?"

„Scott..."

„Ne!"

„Jessie..."

„Lžeš mi! Můj bratr..." Rukávem si setřela slzu, která si našla cestu ven z jejího oka. Za poslední hodiny už byla tolik otupená bolestí a nečekanou ztrátou, že její mysl téměř okamžitě přepla do režimu autopilota. „Kde jste?" zeptala se a skočila znovu Masonovi do řeči, přičemž jeho předchozí slova vůbec nevnímala.

„Ve školní knihovně."

„Hned jsem tam."

---

Jessie rozrazila dveře do školní knihovny. Veterinární klinika byla od školy vzdálená jen necelé dva kilometry a i to byl jeden z důvodů, proč zde Scott v prvním ročníku na střední škole začal pracovat.

Zcela ignorovala Masona, který seděl vedle Scottova těla.

Celá knihovna byla zničená, ale ani to Jessie nezaznamenala. Některé police byli rozbité, knihy volně ležely na zemi, většina z nich hřbetem vzhůru a některým dokonce chyběly i stránky. Všude bylo velké množství skla, jedno ze střešních oken bylo roztříštěno a do místnosti tak kromě chladného vzduchu proudil i měsíční svit úplňku nad jejich hlavami.

Jessie ale nic z toho neviděla.

Viděla jen Scotta.

Svého bratra.

Brášku.

Byl celý od krve.

Jessie se na okamžik zastavila.

Té krve bylo příliš.

A byla na špatných místech.

Na obličeji, v oblasti hrudníku.

„Scotty," vydechla potichu. Svezla se na kolena a sepjala ruce k sobě. Pak je položila na jeho hrudník a ráznými údery zahájila resuscitaci.

„Jessie," oslovil ji potichu Mason. „On... nemá tep už několik minut."

„Nemůžu ho ztratit," odpověděla mu rázně. Celou silou zatlačila na jeho hrudník a doufala, že znovu rozběhne jeho srdce. „Nemůžu je ztratit oba dva v jeden den!"

Mason nic neodpověděl, jen sledoval její počínání.

„No tak, bráško!" Znovu a znovu stlačovala jeho hrudník. V očích ji pálily slzy, ale ona se nechystala přestat. Adrenalin, který ji v důsledku stresu nyní proudil krví, ji dodával tolik potřebnou sílu.

„Bráško, no tak! Zatraceně – jsi Scott McCall! A McCallové co? McCallové se nikdy nevzdávají! Zatraceně, bráško, no tak! Tohle zvládneš, ano? Jsi Scott McCall! Jsi zatracený Scott McCall! A já zatraceně nedovolím, abys umřel! Tak zařvi, no tak! Probuď toho vlkodlaka! Zařvi! Zařvi, Scotte, zařvi!" S posledním slovem na rtech se naposledy nadechla a vší silou uhodila Scotta na hrudníku.

A on...

On skutečně zařval.

Jeho oči zářily rudě jako oči alfy.

„Ach bože, Scotty," vydechla s námahou Jessie. On zůstal ležet, protože stále neměl dostatek sil na to, aby se posadil. Hrudník se pomalu zvedal v pravidelných intervalech. Jessie se položila na studenou podlahu školní knihovny vedle něj. Zhluboka oddechovala, z očí je znovu tekly slzy, ale tentokrát se usmívala.

---

Jessie seděla na posteli vedle Scotta, zatímco jejich máma se starala o Scottovy rány, které se neměly k tomu, aby se zahojily. Spousta z nich se už zatáhla, ale většina z nich zůstávala stále živá.

Scott ji všechno pověděl cestou domů a Melissa pak už jen doplnila některé skutečnosti, které nikdo z nich nemohl vědět.

Liam trval na tom, aby Scott kousnul Hayden, jenže ten i přes všechny jeho prosby a vytrvalé přemlouvání, odmítl. Hayden byla už příliš slabé a kousnutí by jen urychlilo její smrt. I přesto se ale Scott nevzdával a snažil se najít řešení. Jenže když Hayden skutečně umírala Liam neovládl svůj stesk. Pokusil se Scotta zabít, zaútočil na něj ve školní knihovně.

Ve školní knihovně, kterou obehnal jasanem horským Theo.

Theo, který ve skutečnosti vůbec nebyl vlkodlak.

Ale chiméra.

Úplně první chiméra.

Liam ale Scotta nakonec nezabil. Jako jediný mu mohl sebrat moc pravé alfy, ale neudělal to. Jeho vztek poháněný silným úplňkem z něho udělala jiného člověka, jinou bytost. Jessie ze Scottových slov cítila, že už mu dávno odpustil a ona sama vlastně taky.

Byl to Theo, kdo na Scotta zaútočil jako poslední.

Byl to Theo, kdo zabodl svoje drápy do Scottova těla a vysál z něj život.

Jessie seděla celou dobu v tichosti. Hlavu měla položenou na kolenou, dlouhé vlasy sepnuté do ledabylého drdolu, aby ji nikde nepřekážely. Ramenem se dotýkala Scotta, protože potřebovala cítit jeho blízkost víc než kdykoliv předtím. Nespouštěla z něho oči, jakoby se bála, že každou chvíli zmizí.

Že se mu znovu zastaví srdce.

Nedokázala si přestat vyčítat každou maličkost, která se ten večer stala.

Kdyby tam byla, dokázala by zastavit Liama...

Kdyby tam byla, mohla přerušit bariéru z jasanu horského...

Kdyby...

„Prohrál jsem," šeptl potichu Scott, čímž porušil ticho, které už několik dlouhých minut mezi nimi panovalo.

„Každý vůdce občas utrpí ztráty. Občas i větší ztráty, než si myslíš, že dokážeš vydržet." Melissa mluvila klidným hlasem. Nesnažila se ho utěšit.

„Ale tentokrát jsem ztratil všechny," oponoval Scott.

„Pořád máš mě." Jessie se natáhla a položila mu ruku kolem ramen. „A dokud jsme spolu, zvládneme všechno."

„Tentokrát je všechno jinak, Jessie."

„Ne," nesouhlasila s ním, i když sama věděla, že má pravdu. „Oni se vrátí. Získáme je všechny zpět."

„Proč by to dělali?"

„Protože jsi jejich vůdce," promluvila znovu Melissa, „a i když si vůdce myslí, že už nemá co nabídnout, tak pořád má jednu věc. Naději. Musíš jim dát naději."

„Co... co když už nemám žádnou naději?" špitla potichu Jessie. Melissa se místo odpovědi téměř nepatrně usmála. Natáhla se, aby pohladila svoji dceru po vlasech, podobně jak to dělala, když byla ještě malá holčička. Teprve potom znovu promluvila. „Proto máš svého bratra, Jessie."

---

Jessie usnula na posteli vedle Scotta. Stočila se do malého klubíčku a téměř celá zmizela pod peřinou. Scott ji pečlivě sledoval, jako kdyby to byla ona, kdo málem umřel. Věděl, že se stalo ještě něco. Něco, co nikomu neřekla, něco s čím velmi bojuje.

Chtěl ji ochránit, stejně jako vždycky.

Ale dobře si pamatoval matčina slova.

Nemůžeš ochránit lidi před životem.

Věděl, že Melissa má pravdu, ostatně jako vždycky.

Jenže i přesto byl ochotný udělat všechno, aby ji před životem ochránil.

„Scotte? Jessie?" Melissa pomalu otevřela dveře do jejich společného pokoje. Měla na sobě oblečenou sesterskou uniformu, a to i přesto že dnes v noci neměla mít službu.

„Jessie spí."

„Měl bys jít vzbudit."

„Já jsem vzhůru," zamumlala rozespale a vystrčila hlavu zpoza postele.

„Jessie musíš se obléct, pojedeš se mnou do nemocnice."

„Co se stalo?" zeptala se, zatímco se neohrabaně postavila na nohy. Udělala několik rychlých krokům, čímž se dostala na svoji polovinu pokoje. Ze skříně vytáhla čisté kalhoty a přes jednobarevné triko si přehodila džínovou bundu.

„Jde o Stilese."

Jessie se zastavila v půlce pohybu.

„Já... Co.... Proč...?" Zatřásla hlavou a prsty si promnula kořen nosu. Na okamžik se odmlčela a její podivné chování zarazilo Scotta i Melissu. „Je v pořádku?" dostala ze sebe nakonec.

„On ano, ale šerif... Někdo, nebo možná spíš něco, ho napadlo. Ztratil hodně krve, má poraněných několik vnitřních orgánů a momentálně je na sále, kde ho čeká dlouhá operace."

„A Stiles?"

„Stiles ho našel na poslední chvíli. Sedí teď v nemocnici a asi potřebuje tvoji společnost."

„Asi... nepotřebuje."

„Jessie?" Melissa její jméno vyslovila jako otázku. Jessie věděla, že se před jejím pohledem nikam neschová.

„Rozešli jsme se," špitla potichu.

„To neznamená, že tě nepotřebuje, Jessie."

Nechápavě zvedla pohled ze země. Zadívala se na svojí mámu a v hlavě ji znovu naskočila Isaacova slova. Žaludek se ji sevřel z myšlenky na to, že by ho měla vidět. Ale úplně stejně se ji svíral žaludek z toho, když si ho představila, jak sedí v čekárně před operačním sálem. Beze slov přikývla.

---

Stála před čekárnou a se zatajeným dechem se dívala na Stilese před sebou. Seděl na jednom z mnoha míst, hlavu schovanou ve dlaních.

„Stilesi?" řekla potichu.

Nechápavě se narovnal. Zprudka se postavil. Oči se mu zeširoka rozšířily. Zatěkal pohledem ze strany na stranu a nakonec jen zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku."

„Ne. Není to v pořádku. Nesmíš tady být."

Jessie nechápavě nakrčila obočí. „Nesmím tady být?"

Stiles zavrtěl hlavou. „Rozešli jsme se. Já jsem se s tebou rozešel."

„Pořád jsem tvoje kamarádka."

„Ne," odsekl prostě.

„Nevěřím ti."

Jessie stála s hlavou hrdě vztyčenou. Původní nejistota ji opustila. Dívala se přímo na něj, zatímco on neustále ucukával pohledem, jako kdyby nedokázal vydržet pohled do jejích očí. Místo dalších slov udělala krok směrem k němu a on zaváhal. Ustoupil dozadu.

„Prosím, odejdi, Jessie. Prosím."

Zavrtěla hlavou.

Lhal ji.

Jeho slova říkala něco jiného, než co prozrazovalo jeho tělo. Jen na okamžik zvedl pohled a Jessie ten pohled do jeho očí zlomil. Během okamžiku přistoupila k němu. Nejdřív mu neobratně nabídla objetí a on znovu zaváhal. Ale její blízkost, její vůně, teplo jejího těla... to všechno ho zlomilo. Místo objetí uchopil její obličej do svých dlaní a políbil ji.

Když se jejich rty rozpojily, neoddálil se.

Držela ho kolem krku, zatímco on měl svoje ruce položeny na jejích bocích. Jejich čela se dotýkala a ona cítila jeho dech na své pokožce. Oči měl zavřené. Ale slza, která mu stekla po tváři, neunikla její pozornost.

„Nesmíš tady být," šeptl potichu.

„Ale já neodejdu."

Najednou ji přitáhl k sobě. Schoval ji ve svém objetí. Jednou rukou ji stále svíral kolem boku, zatímco druhou měl zabořenou v jejích vlasech.

„Miluju tě, Jessie. Nikdy... Nikdy jsem neměl..."

„To je jedno."

„Ale prosím... musíš mi věřit, že tady nesmíš být. Musíš odejít. Musíš si ode mě držet odstup."

„Ale proč?!" Křikla na celou čekárnu. Několik lidí se na ni pohoršeně podívalo, ale ona to nevnímala. Snažila se dostat z jeho objetí, on ji ale držel pevně u sebe.

„Theo."

„Theo?"

„On... vyhrožoval, že tě zabije, Jessie. On... On to vážně udělá, Jessie. Prosím... Musíš mi věřit." Jeho hlas ho najednou zradil. Tiše vzlykl a nakonec se rozbrečel jako malé dítě. Schoval si obličej do jejích vlasů, snad jako kdyby se svůj pláč styděl.

„Nezabije mě, Stilesi. To dřív zabiju já jeho."

„On... málem zabil tátu, Jessie. Málem zabil Scotta!"

Do čekárny vstoupila Melissa. Na okamžik se zarazila, ale nakonec se zeširoka usmála. Jessie a Stiles od sebe uskočili, jako dva puberťáci, které jeden z rodičů nachytá v pokoji v kompromitující poloze.

„Táta?"

„Bude v pořádku."

„Ach bože," vydechl s úlevou. Jessie se neubránila úsměvu. Stiles se natáhl po její ruce a propletl si její prsty s těmi svými. „Chci jít za ním."

„To nebude možné. Nejdřív musíš počkat až vyprchá anestezie. To bude ještě tak dvě hodiny trvat, ale hned potom ti zavolám, ano? Budeš první, kdo ho uvidí."

„Takže... bude v pořádku?" zeptal se ještě jednou.

„Ano, Stilesi. Šerif bude v pořádku."

---

Týden se s týdnem sešel a já jsem tady zase s další kapitolou. Jsem zvědavá na vaše reakce! Co říkáte na "návrat" Isaaca? Vždycky jsem měla ráda vztah, jaký ti dva měli mezi sebou a mám pocit, že nikdo jiný by v téhle situaci nedokázal poradit právě tak jako Isaac.

Jessie a Scott scény, podobně jako Jessie a Stiles scény se mi v této kapitole psaly úplně samy. 

Doufám, že se neztrácíte v ději, protože v páté sérii je hned několik dějových linek a já bohužel nemůžu sledovat všechny. Doufám, že to pak všechno nevyzní moc hekticky a že se v tom neztrácíte.

A ještě poslední dotaz. Pořád přemýšlím, jestli mám pokračovat i v 6B sérii. Co myslíte? Já ještě nejsem připravená se s Jessie rozloučit, ale zároveň bych tím pak asi trochu narušila charakter povídky. Tak já nevím, co myslíte?

Během psaní se mi taky nashromáždilo několik videí, které jsem původně chtěla přiložit ke kapitolám, ale nakonec jsem tak neudělala. Přesto mi všech těch videí líto a tak jsem se rozhodla, že vám je postupně přiložím pod kapitolou :))

https://youtu.be/uw0kl0WAe3I