Liam se společně s šerifem rozhodli, že poskytnou Scottovi a zbytku jeho smečky co nejvíce času, který budou potřebovat. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jak přesně si vzpomenout. Ale všichni cítili, že dlouho zapomenuté vzpomínky jsou blízko. Jako by se stačilo jen natáhnout a dotknout se jich.

Těsně před odchodem se Jessie ještě chtěla rozloučit s Liamem.

Už byl téměř na odchodu, když ho konečně doběhla. Šerif Stilinski byl jen krok před ním, a když se Jessie natáhla po jeho paži, aby ho zastavila, zvědavě povytáhl obočí a pak zamumlal cosi o tom, že raději počká v autě.

„Poslouchej, štěně, já... dlužím ti omluvu."

„To je pravda."

„Omlouvám se, štěně."

Liamova ústa se zkroutila do úsměvu. Poplácal ji po rameni a řekl: „Nic se nestalo. Vlastně to skoro ani nebolelo."

„Lháři."

Liam se rozesmál. „Bolelo to jako čert."

I Jessie se teď lehce zvlnily koutky do úsměvu. V očích ji pobaveně jiskřilo a byla by schopná se s Liamem pošťuchovat ještě několik dlouhých minut. Jenže na to nebyl čas a vlastně na to teď nebyla ani vhodná chvíle. Lydie kolem ní proběhla, následována Scottem s Malií.

„Poběž!" Křikl na ni její bratr, zatímco sám naskočil na sedadlo spolujezdce vedle Lydie.

„Slib mi, že budeš dávat pozor." Jessie se zadívala na Liama. Byl o necelý centimetr menší než ona. Nemusela zaklánět hlavu, nemusela klopit pohled. Stačilo se dívat přímo před sebe a dívala se mu do očí.

„Slib mi, že si vzpomeneš," odpověděl ji a rozběhl se do šerifova auta, aby se vyhnul dalším otázkám. Jessie zůstala stát na místě a sledovala, jak naskočil do policejní auta. Šerif ji za volantem téměř neznatelně zamával na rozloučenou a pak už jí zmizeli z dohledu.

A ji nezbývalo nic jiného, než se s povzdechem vydat do auta, které patřilo Lydii. Zapadla na sedačku vedle Malie, která po ní hodila jeden ze svých křečovitých úsměvů, který pravděpodobně považovala za znamení smíru. Jessie ji úsměv oplatila, a přitom se předklonila dopředu, tak aby měla hlavu mezi předními sedačkami, na kterých seděla Lydie se Scottem.

„Jaký máme plán?" zeptala se zvědavě.

„Pojedeme do bunkru Argentů. Je tam to velké zařízení, které používá Parrish, když se potřebuje... ochladit." Lydie sešlápla pedál, zařadila rychlost a rozjela se nočníma ulicemi Beacon Hills. Jedním okem neustále hlídala ručičku tachometru a to i přesto, že město bylo v podstatě prázdné.

„A pak?"

„Scott vleze dovnitř, snížíme jeho tělesnou teplotu a budeme doufat."

„U Isaaca to fungovalo, pamatuješ si?" Scott se otočil na svoji sestru. Měla lehce nakrčené obočí, na čele několik drobných vrásek. Vypadala, že o jeho slovech přemýšlí. Nakonec přikývla a zapadla zpátky do své sedačky.

„Musíme to zkusit. Asi... asi nemáme víc jiných možností."

„Zkusíme všechno."

„Vyjde to."

„My si vzpomeneme, sestřičko. Uvidíš, že si vzpomeneme."

Jessie měla volnou hodinu. Neměla náladu na to, aby seděla v knihovně a studovala a místo toho se rozhodla trávit čas venku na čerstvém vzduchu. Přehodila si přes ramena mikinu a vyběhla před školu, kde se posadila na schody vedoucí do jedné z budov. Opřela se o lokty a zaklonila hlavu, takže měla pohled na nebe. Lehce přivřela oči, protože polední sluníčko ji teď svítilo přímo do obličeje.

Ztratila se ve svých myšlenkách a zpět do reality ji přivedl až známý zvuk sirén. Překvapeně sebou trhla a zprudka se narovnala. Jen chvíli na to před školou zastavila sanitka, ze které vyběhlo hned několik lidí. Jessie zmateně sledovala, jak kolem ní proběhli a vřítili se přímo do budovy.

„Nevíš, co se děje?" zeptala se ji nějaká drobná dívka, kterou neznala. Jessie zavrtěla hlavou a samotnou ji zajímala odpověď na dívčinu otázku.

Za chvíli byla skupina lékařů zpět a mezi sebou nesli Coreyiho, který byl celý od krve.

Celý od černé krve.

Mason běžel za nimi, a když spatřil Jessie, zastavil se. Podíval se přímo na ni, ruce celé od krve, v očích zmatený výraz. „Prostě začal krvácet, Jessie. Prostě..."

„Bude to dobrý," řekla mu potichu. Položila mu ruku na rameno a krátce jej stiskla. Mason se zmateně podíval na její ruku na svém rameni a zpátky na ni. Myšlenkami byl někde úplně jinde a Jessie si nebyla jistá, jestli vůbec slyšel její slova.

„Nenechte je mě zabít!"

Corey křičel bolestí a mezi těmi zoufalými výkřiky, bylo ještě zoufalejší volání o pomoc. Jessie se rozhlížela po hloučku studentů tak dlouho, dokud mezi nimi nezahlédla Scotta společně s Theem.

Přistihla se, že se při pohledu na Thea zarazila.

Od jejich rozhovoru v jídelně uplynulo několik dní a od té doby spolu nemluvili. Jessie se cítila provinile vůči Stilesovi, i když ve skutečnosti nic neudělala. A Theo ji v posledních dnech věnoval více pozornosti než on.

Cítila se zmatená.

Rychle ty myšlenky setřásla, protože v její hlavě na podobné věci teď nebylo místo.

Mason zůstal stát na místě a nevypadalo to, že by existovalo cokoliv, co by ho donutilo se pohnout. Jessie se neobratně protáhla davem studentů, který byl každou chvíli větší a větší, ke svému bratrovi.

„... to je to, co děláš Scotte."

Jessie se nechápavě zadívala na Thea a zpátky na Scotta. Oba je zastihla v nějakém rozhovoru, který pravděpodobně nebyl určený jejím uším. Scott se na ni podíval a Jessie měla pocit, že se na ni dívá někdo úplně cizí.

„Neměli bychom... za ním... za Coreyim...?" Jessie se pod jeho pohledem cítila nejistá. Zmateně koktala a nedokázala se pořádně vyjádřit.

„Zůstaň tady. Pojedu jenom já a Theo."

„Ale... proč?"

„Bude to tak lepší," odpověděl a prosmýkl se kolem ní.

„Proč to bude lepší?" zeptala se Jessie ještě Thea, ale ten jen pokrčil rameny. Pak zmizel v davu studentů a Jessie nemohla dělat nic jiného, než sledovat jeho vzdalující se záda.

---

Jen co před školou odpadl původní zmatek, vrátila se zpět dovnitř. Ze své tašky vylovila mobilní telefon. Snažila se dovolat Stilesovi, ale ten byl stále nedostupný. Zkoušela to znovu a znovu, ale automatický hlas v telefonu ji po každé oznámil, že volaný účastník je momentálně nedostupný.

„Do háje!" Zaklela vztekle.

„... takže momentálně asi není nejlepší doba na to, zůstávat sama s Parrishem. Jestli si půjde pro to tělo, nesmíš se mu plést do cesty. Nepleť se mu do cesty, Lydie!"

Slyšela Stilese dřív, než ho uviděla. U ucha měl telefon a ráznými kroky mířil ze školy i přesto, že před chvíli zvonilo na hodinu.

„Další mrtvé tělo?" zeptala se místo pozdravu a Stiles přikývl beze slov.

„Malie ho našla."

„Coreyiho odvezli do nemocnice."

„A Hayden?"

„Neviděla jsem ji. Ani Liama."

„Aha."

Byly to jen ploché fráze. Slova bez známek emocí. Jako dva cizí lidé.

Jessie nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Polib mě," špitla tiše.

„Cože?"

„Slyšel jsi."

Stiles se na ni zmateně podíval. Udělal opatrný krok vpřed a jemně uchopil její obličej do dlaní. Vtiskl ji polibek. Líbal ji opatrně a s veškerou něžností, jaké byl schopný. Měl strach, že se pod jeho dotykem rozbije. Najednou mu připadala tak zranitelná.

„Chybíš mi," zašeptala, když se jejich rty rozdělily.

„Jsem pořád tady."

Zavrtěla hlavou. Položila mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu.

„Chybíš mi," špitla znovu. „Já vím, že jseš pořád tady. Ale zároveň mám pocit, že jsi někde jinde. Nemluvíme spolu, netrávíme spolu čas. Když jsem spolu, nejsem spolu ale vedle sebe. Dává... dává to smysl?"

Stiles nic neodpověděl. Místo slov ji pevně přitiskl k sobě. Jednou ruku ji pevně objímal kolem boků a tiskl ji k sobě tak těsně, jak to bylo jen možné. Jejich těla do sebe dokonale zapadala, jako dvě části skládanky. Druhou rukou ji přitom jemně hladil po vlasech. Věděl, že to nesnáší. Ale on to miloval.

Opatrně se v jeho náručí zavrtěla a schovala si hlavu do mezery pod jeho bradou. Cítila ve vlasech jeho dech, cítila jeho blízkost. Cítila se klidně a bezpečně. Cítila se... správně.

„Budu muset jít."

„Vezmi mě s sebou." Odtáhla se od něj, ale jen tak daleko, aby se mu mohla podívat do očí. Stále ji držel kolem pasu a Jessie si přála, aby tu ruku nikdy nesundal.

Stiles se nepatrně usmál, ruka mu sklouzla z jejích boků. Natáhl se po její ruce a propletl si prsty s těmi jejími. Jessie cítila jak ji při tom známém, a přitom úplně cizím dotyku, vynechalo srdce jeden dva údery. V žaludku cítila známé motýlky a ona se i přes všechnu tu nepřízeň osudu musela usmívat.

---

Celé odpoledne bylo stejné a děsivě monotónní. Z jednoho místa na druhé a zase zpátky. Neustále na telefonu, ale ani Lydie, ani Malie, a dokonce ani Scott jim celý den neodpovídali na jejich zmatené vzkazy.

Až k pozdnímu odpoledne se jim jeden z nich ozval.

Scott.

Jessie hned z jeho hlasu poznala, že něco není v pořádku. Něco... Něco se stalo s Hayden. Umírala a Scott ji nedokázal pomoc. I když se jim Liam pokoušel utéct, i když s nimi Liam pokoušel bojovat, nebyl úspěšný. Nakonec je našli a Hayden vpravili její poslední injekci, která měla urychlit její konec.

Celé její tělo se teď zaplavovala rtutí, těžkým kovem, který ji pomalu a bolestivě zabíjel. Na opuštěné veterinární klinice byla téměř celá smečka, kromě Lydie, která se celý den nikomu neozvala, a Malie. Dorazila i Melissa, která se svými medicínskými znalostmi pokoušela Hayden zachránit.

Než z domu Stilinských dorazili před kliniku, spustil se hustý déšť. Jessie si všimla, jak se Stiles posunul blíže k volantu, aby lépe viděl na cestu před sebou.

Jessie si přes hlavu natáhla kapuci od své mikiny a pokusila se pod ní schovat všechny svoje neposlušné vlasy. Teprve až pak vyskočila z auta.

Před klinikou už čekal Scott a něco v jeho výrazu Jessie vyděsilo.

„Tohle je tvoje?" zeptal se Stilese místo pozdravu. V ruce držel francouzský klíč, který měl na jednom konci zaschlou krev. Jessie nemusela dlouho přemýšlet, poznala ho téměř okamžitě. Byl to ten stejný klíč, kterým udeřila Donovana tu noc, kdy se je oba pokoušel zabít. Tu vzpomínku se ji podařilo vytlačit na okraj své mysli.

Stiles se natáhl po klíči a Jessie chtěla jeho ruku zastavit.

„Proč jsi mi to neřekl?" zeptal se Scott vyčítavě. V jeho hlase se zrcadlila bolest a především zklamání.

Věděl to.

„Chtěl jsem."

„Proč jsi mi to neřekl, když se to stalo?" Vyzvídal Scott dál. Bolest se z jeho hlasu vytratila a nahradila ji jiná emoce. Zklamání, potlačovaný vztek a především... zklamání.

„Nemohl jsem."

„Ty jsi ho zabil?"

„Scotte." Jessie se konečně vložila do debaty, která probíhala mezi oběma chlapci. Udělal krok dopředu a postavila se před Stilese. Lehce zaklonila hlavu, aby se mohla podívat na svého bratra. Oči měla přitom přimhouřené.

„Ty jsi to věděla?"

Jessie přikývla.

„Byla jsem tam."

Všimla si jeho zaváhání. Bylo téměř nepatrné a běžný člověk by ho ani nepostřehl. Jenže ona nebyla běžný člověk. Byla jeho sestra, jeho dvojče. Znala ho lépe, než znala sebe.

Scott přerušil jejich oční kontakt a zadíval se znovu na Stilese, který stál stále schovaný za ní.

„Proč jsi to udělal?"

„Chtěl zabít..."

„Tvého tátu?"

Jessie, která stála před Stilesem, nemohla postřehnout jeho nenápadné gesto. A možná ho neviděl ani Scott. Neodpověděl, zůstal stát na místě. Pohled upřel ale na dívku před sebou. Nemusel nic říkat, jeho tělo mluvilo za něj.

On chtěl zabít ji.

„Co jsem měl dělat? Měl jsem ho nechat, ať to udělá?" Stiles pokračoval ve své obhajobě. Jeho původně zastřený hlas nabral na síle. Nelitoval toho. Jessie si poprvé uvědomila, že svého činu nelituje. A možná si to poprvé uvědomil i on.

„Neměl jsi udělat tohle. Tohle nemá dělat nikdo z nás."

Jessie slyšela tiché uchechtnutí za svými zády. S povzdechem udělala krok bokem, protože už nechtěla stát mezi těmi dvěma. Očima těkala z jednoho na druhého.

Nenávist. Zklamaní. Zlost.

Emoce mezi nimi jiskřily.

„Myslíš, že jsem měl na vybranou?"

„Vždy máme na vybranou."

„Ale já nedokážu to, co dokážeš ty, Scotte. Vím, že ty bys to neudělal. Nejspíš bys prostě něco vymyslel, že jo?"

„Pokusil bych se o to."

Ale Stiles pokračoval, jako kdyby ho vůbec neslyšel. A možná ho vážně neslyšel. „Jo, protože ty jseš Scott McCall! Pravý alfa! A víš co? Ne každý z nás může být pravý alfa! Někteří z nás musí dělat chyby. Někteří z nás si musí občas trochu ušpinit ruce. Někteří z nás jsou prostě jenom lidé!"

„Takže jsi ho musel zabít?"

„To stačí," špitla potichu. Přes stále silnější déšť ji ale nebylo slyšet. Minimálně jeden z nich neměl šanci ji slyšet. A druhý byl tak ponořený do hádky se svým nejlepším přítelem, že ji slyšet nechtěl.

„Já jsem musel, Scotte. On by jinak..."

„Ale to jak se to stalo... Existuje přece hranice, kdy to už není sebeobrana."

„O čem to vůbec mluvíš, Scotte?! Já neměl na vybranou!" Křikl po něm Stiles.

„To stačí! Stačí to!" Jessie pochopila, že to celé zašlo už příliš daleko. Věděla, že ať řekne kdokoliv z nich cokoliv dalšího, bude toho později litovat. A budou to slova, která už nebude možné vzít zpět.

Už nikdy.

Jessie stála mezi nimi a slzy na jejím obličeji se ztratily mezi kapkami deště. Těkala pohledem z jednoho na druhého, ale oni měli oči jen pro sebe. Neslyšeli ji. Nevnímali. Jako kdyby tam vůbec nebyla.

„Řekni, že mi věříš."

„Nemůžeme zabíjet lidi... Věříš tomu?"

„Scotte, to stačí!" Jessie se postavila před svého bratra. Položila mu ruce na ramena a zatřásla s ním. Jenže zatímco stála zády ke Stilesovi, ten zmizel vevnitř svého džípu. Slyšela už jenom hlasité škytnutí motoru. Když se otočila zpátky, mohla se dívat jen na zadní světla, která rychle zmizela v hustém dešti.

„Co to děláš, Jessie?"

„Co děláš ty?"

„Nemůžeme..."

„... zabíjet lidi? Vážně jseš takový idiot, že si myslíš, že to udělal schválně? Jenom tak, pro radost? Že ho baví zabíjet lidi? Že to nemusel udělat? Jestli tomu vážně věříš, tak nevím, kdo jsi."

Stáli naproti sobě, naprosto beze slov. Zkoumali se očima, každý se snažil najít v obličeji toho druhého to, co tam chtěl vidět. Jessie hledala pochopení. Chtěla vědět, že její bratr svému nejlepšímu kamarádovi věří. Scott hledal v sestřině obličeji vinu. Chtěl, aby se cítila provinila, ne aby zuřivě bojoval proti tomu, čemu věřil.

„Pojedu domů."

„Liam tě potřebuje."

„Nejsem jeho alfa," zavrčela nepříjemně. Bez dalších slov se otočila a pomalým krokem se rozešla domů. Cesta k nim domů byla dlouhá několik kilometrů a ona ji musela celou ujít sama a v dešti.

Stále doufala, že ji Scott zastaví.

Ale to se nestalo.

---

Zůstala doma, i když věděla, že se toho děje spousta. Nechtěla vidět Scotta a nechtěla vidět ani Stilese, který ji svým včerejším odjezdem od veterinární kliniky pořádně naštval.

Celé dopoledne proseděla na pohovce v přízemí. Snažila se číst knihu do hodin anglické literatury, ale nemohla se začíst. Místo do knížky ji pohled stále sklouzával na dveře na verandu. Stále čekala, že se v nich objeví Scott nebo Stiles.

S omluvou.

Krátce po obědě musela na chvíli usnout, protože když se probudila, bylo pozdní odpoledne. Venku se už pomalu stmívalo a ona věděla, že ji čeká další bezesná noc.

Zkontrolovala telefon, ale neměla žádný nepřijatý hovor a dokonce ani žádnou nepřečtenou zprávu. Vztekle praštila telefonem do polštáře a s námahou se vyhrabala z postele.

Nebyla si jistá, kam povedou její další kroky.

Mohla si připravit něco na večeři. Vlastně mohla uvařit něco malého a donést mámě večeři do nemocnice. Možná by si mohla jít zacvičit, nebo si jít zacvičit, aby se přivedla na jiné myšlenky. A nebo mohla...

Z dalšího plánování ji vyrušil zvonek na dveřích.

Otočila se na patě a udělala několik kroků. Nepodívala se, kdo je na druhé straně a místo toho rázně rozrazila dveře.

„Od kdy zvoníš?" zeptala se s úsměvem na tváři, když na prahu dveří spatřila Stilese. Věděla, že je lepší začít zlehka a až pak ho zasypat vlnou výčitek. A navíc... když ho teď viděla, měla pocit, že mu snad i včerejší večer odpustila.

„Jessie."

Něco na tom, jak vyslovil její jméno, bylo špatně.

„Co se stalo? Co... co se děje?"

Udělal krok k ní a ona naopak vykročila k němu. Chtěla se natáhnout po jeho ruce, chtěla ho schovat ve svém náručí a chtěla mu stokrát zopakovat, že svět je v pořádku. Že všechno je v pořádku, pokud jsou spolu.

Jenže on před jejím dotykem ucukl a zůstal mlčet.

Díval se na ni.

Zkoumal každý malý detail v jejím obličeji.

Jako kdyby si ji prohlížel naposledy.

Nakonec si hlasitě povzdechl.

„Jessie... Já... Ach bože." Znovu vydechl a promnul si kořen nosu. Jessie ho viděla, jak němě pohybuje rty a neustále opakuje neznámá slova. Nakonec se prudce narovnal. Podíval se na ni... Podíval se přímo na ni. A pak...

„Musíme se rozejít."

Jessie překvapeně zamrkala.

„Cože?"

„Musíme... musíme se rozejít."

„Co... to říkáš?" špitla potichu. Poslední slova se ztratila v jejím vzlyku.

Stiles překonal tu vzdálenost, která byla mezi nimi. Opatrně se natáhl po jejím obličeji a ona přitom dotyku neuhnula. Zůstala stát, nevěřícně se dívala na něj a nic si nepřála víc než to, aby něco řekl.

Něco.

Cokoliv.

On ale mlčel. Držel její obličej ve svých dlaních a bříšky palců ji stíral slzy.

Plakala a plakala pro něj.

Nenašla v sobě sílu, aby s ním bojovala. Čím déle zůstal mlčet, tím víc jeho slovům věřila.

„Nebreč, Jessie. Prosím, nebreč." Hlas se mu zlomil a on tiše vzlykl. Z koutka oka mu stekla slza.

Jessie měla pocit, že něco v ní se zlomilo.

Rozbilo.

Dal ji všechno. Díky němu se cítila tak, jako ještě nikdy ve svém životě. Milovala ho, opravdu ho milovala celým svým srdcem. Vedle něj se cítila skutečně. Nemusela nic předstírat. Mohla být sama sebou. Rozesmál ji jedním slovem, stíral všechny její slzy. Jeho objetí hřála. Ztrácela se pod jeho polibky.

Dal ji všechno a teď si to všechno vzal zpátky.

Vykroutila se z jeho sevření a její srdce, rozbité na milion kousků, v ten okamžik ztvrdlo a zatvrdilo se.

„Ty už jsi ztratil svoje právo na to, abys mě o cokoliv prosil."

Stilese překvapil tón jejího hlasu.

Byl tak ledový.

Nenáviděla ho.

A on nenáviděl sebe.

Chtěl se natáhnout a sevřít ji ve svém objetí.

Chtěl vzít všechna ta slova pryč.

Chtěl křičet, že ji miluje.

Ale nic z toho neudělal. Zůstal stát na místě, s hlavou sklopenou a se slzami v očích.

V hlavě mu rezonoval Theův hlas tak silně, že překřičel všechny ostatní myšlenky.

Buď se s ní rozejdeš, nebo ji zabiju.

Nebo ji zabiju.

Zabiju.

A Stiles věděl – přes všechnu tu bolest, kterou cítil – věděl, že udělal dobře.

Po dnešním dni věděl, že Theo by byl schopný Jessie zabít jen proto, aby mu ublížil. Aby ublížit Scottovi.

Věděl to.

Bude ho nenávidět. Probrečí několik nocí. Už se na něj nikdy neusměje. Jeho povlečení přestane vonět po citronech.

Ale bude naživu.

A to byla cena, jakou byl ochotný zaplatit za její život.

---

Tak.

Mám pocit, že vám dlužím malé vysvětlení. Momentálně se nacházím v díle 5x10 a závěrečná scéna dnešního dílu se odehrává po scéně na parkovišti, kdy Theo poprvé odhalí svoje plány a pronese, že si přišel pro svoji smečku, která bude tvořená void!Stilesem, temnou kitsune a kojotodlakem, jehož prvotní instinkt je zabíjet a betou, která má problémy se zvládáním vzteku. A že Scott nikdy nebyl součástí jeho smečky. 

Bohužel - ne všechny seriálové scény se mi do povídky vlezou. Ale pro lepší pochopení atmosféry a souvislostí jsem vám jen chtěla ukázat na pomyslné časové ose, kde se právě nacházíme. 

A samozřejmě - jsem hodně zvědavá na dojmy z této kapitoly.

Já vím, že už je to asi otravné - každopádně - děkuji vám všem, co moji povídku čtete, hvězdičkujete a komentujete! Bez vás by to nebylo ono :)