Hayden i Mason byli pryč.

Liam se vrátil z policejní stanice, aby jim pomohl. Ztratil Hayden, a přesto v sobě našel dostatek síly, aby je včas varoval před temnou minulostí pana Douglase a znovu čelil Ghost Riderům.

A Jessie... Jessie na něj byla zlá. Sprostá. Zasypala ho nenávistí.

Chtěla se mu omluvit, ale bála se na něj promluvit.

Bála se, že už ji neodpustí.

Když vešli do domu, něco bylo jinak.

Všechno bylo jinak.

„Máma," vydechla potichu Jessie a prosmýkla se kolem Scotta, který se zastavil na prahu domu. Vběhla do pokoje a do ruky popadla fotku, kterou jejich máma tolik milovala. Byla to fotka z Vánoc před několika lety. Na fotce stála Jessie vedle Scotta, oba měli na tváři široký úsměv. Drželi se vzájemně kolem ramen a na sobě měli stejný svetr, který jim upletla babička. Za nimi stála Melissa, ruce položené na jejich hlavách, na rtech úsměv a to i přesto, že tváře měla propadlé a pod očima kruhy způsobené nevyspaním.

Jenže... teď byli na fotce jen oni dva.

Jessie zamávala tou fotkou ve vzduchu. Nemusela nic říkat.

Jejich máma byla pryč.

V Beacon Hills nezůstalo už téměř nikdo. Ulice byly opuštěné a oni rychle nabyli dojmu, že jsou poslední. Poslední naděje pro město, poslední naděje pro jejich blízké, poslední naděje na záchranu.

Z ničeho nic se ale otevřely zadní dveře a do ztemnělé jídelny, kde u stolu seděla celá smečka, vešel šerif Stilinski.

Jessie se narovnala a v očích ji najednou zase jiskřilo.

„Mám syna," promluvil šerif tiše. „Jeho jméno je Mieczyslaw Stilinski. Ale říkali jsme mu Stiles."

„Mischief," vydechla potichu Jessie a mezi prsty sevřela svůj přívěšek. Zvedla ho do výšky a sklonila pohled tak, že koutkem oka zahlédla jeho obrysy.

Šerif se na okamžik odmlčel a zadíval se na Jessie. Nepatrně se usmál, přikývl a pak pokračoval: „Když byl Stiles malý, nedokázal vyslovit svoje jméno. Nejsem si jistý proč. Jde to docela dobře, ale... Nejvíc se tomu dokázal přiblížit, když řekl mischief. Jeho matka mu tak říkala dokud..." Šerif se odmlčel a zdálo se, že zadržuje slzy.

„Neumí to říct dodnes," ozvala se potichu Jessie. Nejistota v jejích slovech se pomalu vytrácela, když se vzpomínka na něj stávala čím dál tím ostřejší. „Po každé se zakoktá, třikrát se opraví, a nakonec se představí jako Stiles."

Šerifovi modré oči se zapíchly přímo do Jessie a ona v nich po dlouhé době spatřila něco jiného než nenávist.

„Pamatuju si, když... když Stiles poprvé dostal svůj džíp. Patřil jeho matce. Chtěla, aby ho dostal. Když se s ním poprvé rozjel, zajel rovnou do příkopu. Ten den jsem mu dal jeho první roli lepící pásky." I přes smutný tón v jeho hlase to byla šťastná vzpomínka, jak prozrazoval široký úsměv na jeho tváři. Bylo to něco nového, něco dlouho nespatřeného.

Usmívající se šerif.

Ještě před několika dny to znělo jako utopie.

A přece – přece stál před nimi s úsměvem na tváři. S nadějí v srdci. S nadějí, která se ještě před jeho příchodem zdála být nadobro pryč.

„Vždycky se dostal do problémů. Ale vždy měl dobré srdce. Vždy. Dnes jsme tady, protože můj ztřeštěný syn se rozhodl zatáhnout svého nejlepší kamaráda na celém světě, Scotta, a svoji dětskou lásku, Jessie, do lesa, aby se podíval na mrtvolu."

„Vzpomněl jste si," vydechla potichu Jessie.

„Ale jak?" zeptal se Scott.

„Začalo to se Stilesovým dresem. Pak jsem našel červený provázek z jeho nástěnky. Nakonec se vrátil celý jeho pokoj a všechny vzpomínky. A pak se stalo něco podivného. Myslel jsem, že jsem ho zahlédl. Jakoby se uprostřed jeho pokoje něco otevřelo. Jen na chvilku. A pak to bylo pryč."

„Trhlina?" Jessie se musela kousnout do jazyka, aby nekřičela. V očích měla podivnou jiskru, jak se do jejích žil nalila nová naděje. „Možná... Možná, že když si vzpomeneme na Stilese, dokážeme otevřít novou trhlinu."

„Musíme si vzpomenout," zamumlal souhlasně Scott. Zvedl pohled a zadíval se ji přímo do očí. Ta ztracená, zlomená a nepoužitelná Jessie byla pryč. Teď před ním seděla jeho sestra, opravdová Jessie. Její ubohá napodobenina byla pryč. „Musíme si vzpomenout úplně na všechno."

Trvalo necelou hodinu, než se v jídelně domu McCallových objevila celá Scottova smečka, kromě Scotta s Melissou, kteří oba zůstávali na stanici šerifa. Jessie před Coreyiho položila svůj výtisk Hrůzných doktorů a pořádně velký hrnek kávy, aby udržela jeho pozornost co nejdéle na stránkách knihy.

Věděla – podobně jako ostatní – že Corey a jedině Corey, představuje jejich jediné vodítko na hrůzné doktory. Jedině Coreyiho vzpomínky je mohly dovézt k Liamovi.

Jessie z kapsy od kalhot vytáhla telefon, aby znovu zkontrolovala, kolik minut uběhlo od chvíle, kdy telefonovala Scottovi. A od chvíle, kdy mu poslala zprávu. A taky od chvíle, kdy mu volala podruhé. A poslala druhou zprávu. Třetí zprávu. Čtvrtou měla rozepsanou, ale ještě ji neposlala.

„Kde jsi, Scotty?" zamumlala si sama pro sebe a položila telefon na kuchyňskou linku, aby ji nelákalo kontrolovat čas.

Jako na zavolanou se rozrazily dveře vedoucí do jejich domu. Jessie se zprudka napřímila, i když podvědomě věděla, že to není žádný nezvaný návštěvník, ale její bratr. Slyšela jeho rázné kroky.

Vykoukla z kuchyně, ale Scott kolem ní jen prošel, snad jako kdyby ji vůbec neviděl. V jeho pohledu bylo něco neznámého. Rysy měl ztvrdlé vztekem nebo podobnou emocí.

Něco s ním bylo špatně.

Rozešla se za ním, ale jen stěží stíhala jeho velké kroky. Bez pozdravu vrazil do jídelny a Jessie až příliš pozdě pochopila jeho úmysly.

„Scotte!" Vyjekla, ale to už jeho drápy uvízly v Coreyiho zátylku.

---

„Co to sakra bylo?" Vyjela po Scottovi.

„Bude v pořádku," zavrčel nepříjemně a natáhl se po papíře, který ležel kousek od nich. Byl slabý, zmatený a zranitelný. Přesto ale odhodlaný a vytrvalý. Jessie si povzdechla a pohled stočila na Coreyiho, který stále seděl na místě. Zmateně si přiložil prsty na místo, kde měl ještě před chvíli Scott své drápy.

„Já krvácím," zamumlal zmateně.

„Budeš v pořádku!" Křikl podrážděně Scott, ale ani nezvedl pohled.

Jessie spolkla jedovatou poznámku a opatrně se natáhla směrem ke Coreyimu. Ten před jejím dotykem ucukl. Nemohla mu to zazlívat. Přesto ho tiše vyzvala k tomu, aby s ní šel do koupelny. Chtěla mu očistit rány a omluvit se za svého bratra.

Nic víc udělat nemohla.

---

„Kde jsou všichni?" zeptala se Jessie zmateně. V obývacím pokoji seděl jen Theo s Lydií. Všichni ostatní byli pryč. Nebo... někde jinde. Rozhodně někde jinde.

„Scott, Malia a Mason šli hledat Liama, Stiles se vypravil za tátou. Šerif chce nechat to poslední tělo chiméry pořádně hlídat a Stiles má pocit, že na to všechno musí dohlížet," odpověděl ji Theo.

„Proč na mě nikdo nepočkal?"

„Mysleli se, že bude lepší, když zůstaneš tady."

„Proč?" zavrčela nepříjemně. Cítila se podvedená a zklamaná. Dokázala být stejně užitečná jako kdokoliv jiný ze Scottovy smečky, nehledě na to, jestli byla člověk nebo nadpřirozená bytost. Navíc Liama vzala pod svá ochranná křídla, podobně jako Hayden, kterou znala jen několik hodin. Cítila se za mladého vlkodlaka odpovědná. Měli ji vzít s sebou.

„Kdyby se hrůzní doktoři vrátili pro Coreyiho," odpověděl ji Theo s lehkým úsměvem na tváři.

Jessie se nad jeho odpovědí musela zamyslet, a i když nechtěla, nakonec musela uznat, že má vlastně pravdu. Nesrozumitelně cosi zamumlala, a nakonec sebou plácla do křesla, dostatečně daleko od ostatních. Lehce přimhouřila oči a na čele ji téměř okamžitě vyskočily drobné vrásky, které dodávaly jejímu výrazu podrážděný výraz.

A ona se přesně tak cítila.

Podrážděně.

---

Lydie seděla na pohovce vedle Thea. Jessie ji sledovala koutkem oka, a kdyby byla v jiné situaci, na jiném místě a v jiný čas, možná by se nad jejím chováním od srdce zasmála. Nepříjemná a napnutá atmosféra v místnosti byla Lydii viditelně nepříjemná. Neustále poposedávala, několikrát naprázdno otevřela ústa, jak se snažilo prolomit to trapné ticho, ale po každé si to na poslední chvíli rozmyslela a znovu sklonila zrak ke špičkám svých bot.

Nakonec to byl Corey, kdo promluvil.

„Nechci říkat, že to nebyla sranda – hlavně ten okamžik, kdy mi vlkodlak vrazil svoje drápy do mozku, aby se v něm prohrabal – ale už je největší čas odejít."

Všichni tři byli rázem na nohou.

„Nemůžeš odejít," vyhrkla Jessie a Theo ji okamžitě podpořil. Jenže na rozdíl od ní měl skutečné argumenty, které mohl na Coreyiho použít. „Nemyslím si, že nejlepší okamžik na to, abys odešel. Víš, Lydie je banshee a to znamená, že dokáže určit, když se k někomu blíží smrt. Lydie, co se stane, když odejde z těch dveřích?"

Theo se pomalu otočil čelem k rusovlásce a gestem ruky ji vyzval k tomu, aby promluvila. Lydie se na okamžik zarazila, ale téměř okamžitě pochopila, kam Theo svými slovy míří. Nasadila svoji vážnou tváři a promluvila tónem, o kterém si myslela, že je hrozivý. „Je to špatné. Je to... vážně hrozné."

Jenže Corey jen lehce přizvedl ret a zavrtěl hlavou. „Jsem ochotný to risknout."

Jessie zazmatkovala. Pohledem zatěkala mezi Theem a Lydií, ale ani jeden z nich nevypadal na to, že by se mladíka pokoušeli zastavit. Sama se za ním téměř rozběhla a na poslední chvíli ho zastavila ve dveřích. Pevně ho uchopila za zápěstí a on se ji snažil vyškubnout.

„Nesmíš odejít," zaprosila a něco v jejím hlase ho skutečně donutilo zastavit. „Nesmíš odejít, Corey. Jsi naše jediná naděje a my... my o tebe nemůžeme přijít. Nemůžeme přijít už o nikoho dalšího."

Corey se najednou přestal bránit a bezvládně svěsil ruce podél těla. Jessie také pustila jeho zápěstí.

„Ale já nevím, jak vám můžu pomoc," zamumlal potichu Corey. Pohled sklopil k zemi a ramena mu náhle ztěžkla náhlým uvědoměním. Byl chiméra, genetický experiment podivných paravědců. Experiment odsouzený k neúspěchu.

„Stačí, když si na něco vzpomeneš. Určitě jsi něco viděl. No tak, Corey, musel jsi něco vidět." Byl to Theo, kdo promluvil. S každým slovem se mu do hlasu vloudila větší a větší naléhavost.

„Já... byl jsem v nemocnici..." Corey začal mluvil potichu, s pohledem sklopeným k zemi. Jeho vlastní vzpomínky ho děsily. Nechtěl na to vzpomínat, nechtěl na to myslet a už vůbec o tom nechtěl mluvit. Navíc si nebyl jistý, jestli se všechno z toho skutečně stalo. Jestli to nebyl jen nějaký šílený sen, který se mu zdá tehdy v noci. Všechno to vypadalo příliš surrealisticky na to, aby to byla pravda. „Oni... vynesli mě z mého pokoje a vzali mě do tunelů... A... byl tam... sklep?" Na okamžik se odmlčel, jakoby sám zapochyboval o svým slovech. „By starý a zaprášený a... a byla tam zničená kamenná stěna s velkou dírou uprostřed. Jakoby tam vybuchla bomba, nebo něco."

Theo se otočil směrem k Lydií. „Ten vlkodlak s těmi obrovskými pařáty, ten co zaútočil na Scotta. Neříkal Parrish, že se prorval dírou ve stěně, nebo tak něco?"

„Jo... Přesně to říkal."

---

„Liame! Hayden!" Jessie si mohla vykřičet hlasivky.

Theo obezřetně kroužil po starém sklepě, zatímco ona zůstala stát na místě. V krku ji už pálilo, potřebovala se napít, ale nechtěla to vzdát. Ne teď, když jsou tak blízko.

„Asi je vidím!" Křikl najednou Theo a ona málem vypískla radostí.

Následovala Thea a ten se hned vrhnul k plotu, za kterým se krčil Liam společně s Hayden. Viděla Liama otevírat ústa a možná zaslechla i jeho tlumený výkřik. V okamžiku, kdy se Theo dotkl oplocení, zajiskřila ve vzduchu elektrika a Thea ten nečekaný zásah odhodil. Tvrdě dopadl na zem a jen s námahou se vyhrabal zpět na nohy.

„Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Jessie a položila mu ruce na ramena. Theo rychle zamrkal a nakonec přikývl.

„Nevypadáš v pořádku," zamumlala potichu, tak aby to slyšel on.

„Jsem v pořádku," pronesl sebevědomě. Setřásl její ruce a znovu se postavil naproti oplocení. Liam na druhé straně vyděšeně vytřeštil oči a schoval za sebe Hayden, která se jen stěží držela na nohou. Opírala se o Liama a vypadala mnohem drobnější, než ve skutečnosti byla.

„Theo, ne," vydechla Jessie, ale už neměla čas ho zastavit.

Popadl hrany plotu a jeho tělem znovu projela elektrika. Jessie mohla jen sledovat, jak se celé jeho tělo zmítá v návalech elektrického výboje. Nemohla mu nijak pomoci, teď už ne. Ona by nepřežila jediný dotyk s elektrickým ohradníkem. A nebyla si jistá, kolik toho vydrží tělo vlkodlaka.

Theo nahlas zařval a jeho tělo se prohnulo v dalších výboji. Jenže zároveň se otevřel prostor, mezi hranami plotu. Theo ještě jednou a naposledy zatáhl a pak unaveně klopýtl dozadu. Jessie včas zareagovala a on spadl přímo do její náruče. Opatrně si klekla, Theo přitom stále spočíval v jejích rukách. Cítila pach jeho spálené kůže a snažila se zadržet dech. Věděla, že se to za chvíli zahojí, věděla, že bude trvat jen chvíli, než bude zase v pořádku.

A v ten moment... V ten moment si přála, aby čas utíkal mnohem rychleji.

---

Liam s Hayden usnuli téměř ve stejný moment, kdy se jejich těla dotkla pohovky v obývacím pokoji McCallů. Liam schoval Hayden do svého objetí a ona se k němu přitulila. Jejich těla vypadala jako jeden velký propletenec a jen stěží se dalo rozeznat, kde jeden z nich začíná a druhý z nich končí.

Jessie seděla na křesle, nohy stočené pod sebou, zakrytá pod dekou. Koutkem oka sledovala Thea, který seděl naproti ní a nedokázala se přestat usmívat. Pohled ale měla upřený především na Liama s Hayden. Bála se, že když zavře oči, že když jen na vteřinku uhne pohledem, budou zase pryč.

Scott s Malií a Masonem přijeli jen několik minut po nich. Scott beze slov objal Thea. Na jazyku měl tisíc slov díků a nedokázal je všechny vyjádřit jinak, než právě pevným objetím a kamarádským poplácáním po zádech.

Nikdo nic neříkal.

Protože nikdo nic nepotřeboval říkat.

Svět byl na vteřinu zase v pořádku.

---

Jessie musela v tom křesle usnout. Když se probudila, bolelo ji celé tělo. Celá smečka už byla dávno pryč a místo Liama s Hayden seděl na pohovce Scott. Z jeho vlasů odkapávala voda. Obličej měl schovaný v dlaních a Jessie si nebyla jistá, jestli pláče, nebo ne.

„Scotty?" oslovila ho potichu. Bála se, že ho vystraší, i když bylo jasné, že ve skutečnosti tady čeká na ni. Zvedl pohled a Jessie si nebyla jistá, kdy naposledy ho viděla podobně zlomeného. Nemusela přemýšlet dlouho, protože ta vzpomínka se ji okamžitě vybavila v hlavě.

Naposledy ho v podobnému stavu viděla po smrti Allison.

„Je všechno v pořádku? S Kirou?" zeptala se opatrně. Neobratně se postavila na ztuhlé nohy a vrávoravým krokem došla až k němu. Sedla si na pohovku a on na ni upřel své oči, které do slova přetékaly smutkem.

„Nic není v pořádku, sestřičko," šeptl potichu.

„Co se stalo?"

„Já... já vlastně ani pořádně nevím."

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."

Zavrtěl hlavou, zhluboka si povzdechl a pokračoval: „Kira odjíždí pryč. Hrůzní doktoři ji něco udělali. Tu noc, než začala škola. Tu noc, kdy pršelo. Tu noc, kdy uvízli v dopravní zácpě."

„Tu noc, kdy bylo naposledy všechno v pořádku."

Scott přikývl. „To něco probudilo kitsune. Je mnohem silnější, než by měla být. Vlastně... je mnohem silnější než Kira. Ona... tady nechce být. Potom všem co se stalo s tou mrtvou chimérou... Má strach, že někomu ublíží. Že ublíží mě. Jenže ona mi může ublížit jenom tak, že tady nebude."

Jessie natáhla ke svému bratrovi ruku a jemně mu stiskla rameno. Vděčně se na ni podíval a nepatrně se usmál.

„Nechápu to, Jessie. Nic nechápu. Mám pocit, že se všechno změnilo. Že se všichni změnili. Že já jsem se změnil..."

„Bráško," skočila mu do řeči a nenechala ho doříct jeho větu, „zvládli jsme i horší věci. Zvládneme i tohle. Společně zvládneme všechno."

---

Jenže uplynulo několik dní a všechno bylo jinak. Jessie seděla ve školní jídelně, obklopená všedním hlukem, hlasy spolužáků, rachotem nádobí a hlasitého smíchu oblíbených dívek. Sledovala dění kolem sebe a měla pocit, že tam vlastně ani není. Že se jen dívá na televizi. Nic z toho se ji netýkalo.

Z ničeho nic si k ní přisedl Theo a ona zmateně zamrkala.

„Vypadáš zamyšleně," pronesl lehkovážně se širokým úsměvem na tváři. Měla problém se na ten úsměv soustředit, tak jako měla problém se v poslední době soustředit úplně na všechno.

„Asi jo," odpověděla neurčitě a na vidličku nabodla několik těstovin, které si strčila do pusy. Pohled znovu sklopila k talíři a doufala, že ji nápadné přežvykování zachrání od dalších otázek.

„A o čem přemýšlíš?"

„O všem a o ničem."

Theo vypadal zamyšleně a po chvíli ticha ji vyzval: „Jestli tě něco trápí, můžeš mi to říct."

Zmateně zvedla pohled. Důkladně si prohlížela rysy jeho obličeje a najednou měla pocit, že před ní sedí ten neposedný kluk, kterého znala z první třídy. Ten, který ji daroval prsten s velkým kamenem, který se nikdy nepřestal smát, který byl tolik jiný než Scott se Stilesem.

„Scott," vydechla nakonec s úlevou. „Vrátilo se mu astma a je to stejně špatné, jako to bylo předtím. Musí teď mít neustále inhalátor a používá ho i několikrát denně. Taky mám jeden, kdyby náhodou." S nepatrným úsměvem vytáhla inhalátor z kapsy svých džín a Theo se pousmál.

„Ale to není všechno, že ne?"

Zavrtěla hlavou. Rukou si zajela do vlasů a s hlasitým povzdechem pokračovala. „Je to už skoro týden. Žádní hrůzní doktoři, žádné chiméry. Všichni chodíme po chodbě a tváříme se, že se nic nestalo. Ale zdá se, že to všichni vědí. Jdeš po chodbě, ale nikdo se neusmívá. Nikdo se na tebe nepodívá. Občas mám pocit, že všichni tuší, že se něco blíží. A já to taky tuším. Ale nikdo z nás neví, co to je. A jak zlé to bude." Na chvíli se odmlčela a zabodla pohled do jeho očích. Mají oříškovou barvu a ona se v nich na krátký moment úplně ztratila. Když si uvědomila, co dělá, rychle odvrátila pohled. „Dává to smysl? Dává něco z toho smysl?"

Theo přikývl, ale nic neřekl.

„Nemluvíme spolu. Nikdo s nikým nemluví."

Když ty slova vyslovila nahlas, jakoby si teprve teď uvědomila jejich sílu.

Se Scottem se doma míjeli. Jako dva neznámí lidé, kteří spolu musí sdílet dům. Nic víc, nic míň.

Se Stilesem během těch několika dní prohodila jen pár slov. Uzavřel se do sebe podobně jako ona. Napsali si několik textovek, několik přání na dobrou noc. Původní vášeň z jejich vztahu vyprchala a oni teď byli jako manželé po několika letech. Něco je stále spojovalo, ale ani jeden z nich se nesnažil přijít na to, co to je. Pouto mezi nimi se postupně ztrácelo a oni s tím nic nedělali.

Stiles trávil spoustu času s Lydií. Když z nemocnice zmizelo další tělo chiméry, našel Stiles na zemi ohořelou jmenovku, která patřila Parrishovi. Stačilo si domyslet několik detailů a on si byl najednou jistý, že to je právě mladý strážník, který krade všechny těla zemřelých chimér. Parrish se Lydii svěřil se svými sny, které ho pronásledovaly už několik dní a týdnů. V tom snu seděl Parrish na pařezu Nemetonu obklopený spoustou mrtvých těl. Celý les, všechna ta těla a i on samotný... všechno bylo obklopeno ohněm.

Lydie se pustila do usilovného pátrání po Nemetonu a Stiles ji v tom pomáhal. Pro něj to byl dokonalý útěk od reality všedních dnů a ona byla spokojená, protože nemusela celé dny trávit o samotě.

Parrishovi se ale všichni vyhýbali a nikdo mu neřekl celou pravdu.

Stejně jako nikdo neřekl celou pravdu ani šerifovi.

Jessie zavrtěla hlavou, aby setřásla všechny myšlenky ze své hlavy. Nahlas si povzdechla a krátce sevřela kořen nosu. Loktem se přitom zapřela o stůl a pohled znovu sklopila dolů. „Mám pocit, že to nikomu nevadí. Protože je mnohem jednodušší mít tajemství, když spolu nemluvíme."

Theovi při zmínce o tajemstvích vyskočilo obočí. Zůstal ale mlčet a pohled nespouštěl z Jessie. Ta se během svých slovu pomalu narovnala, složila ruce do klína a opřela se na židli. „Nevím, jestli někdo doopravdy lže. Nebo jestli jsou to jen milosrdné lži. A jestli jsou to vůbec lži. Nejhorší je ale lhaní šerifovi, protože mu nikdo neřekl o Parrishovi. Na druhou stranu – nikdo to neřekl ani Parrishovi. Zdá se, že si vůbec nepamatuje, že ta těla bere. A myslíme si, že je nebezpečný jenom tehdy, pokud se mu postavíme do cesty. Kdyby Stilinski znal pravdu, rozhodně by se mu postavil do cesty. Lydia a Stiles se snaží najít ty těla, což znamená najít Nemeton. Jezdí po okolí, prohledávají všechny lesy. Ale když jsme ho našli naposledy, málem se Scott a Stiles utopili v ledové vodě."

„A proč jim nepomáháš ty?"

„Hledat Nemeton?"

Theo přikývl a ona pokrčila rameny. Nevěděla správnou odpověď, ve skutečnosti nevěděla žádnou odpověď. Lydie poprosila Stilese, aby ji s hledáním pomohl a Stiles souhlasil. Ji se nikdo neptal. Nikdo ji nepotřeboval.

„Hledáme chiméry," promluvila po chvíli, snad aby stočila téma někam jinam, než se Theo zeptá na Stilese. „Všichni je hledáme, dokonce i šerif Stilinski. Ty dvě chiméry o kterých víme – Hayden a Corey – zdá se, že se mají dobře. Vlastně se mají opravdu dobře. Rychle se hojí, jsou mnohem silnější. Nepotřebují naši pomoc. A myslím, že ji ani nehledají."

Pro Jessie to bylo další citlivé téma.

Liam, její štěně, už ji najednou nepotřeboval. Vlastně to bylo přesně obráceně – vyhýbal se ji. Neodpovídal ji na zprávy, na školní chodbě ji okatě přehlížel... S Hayden vytvořili nerozlučný pár a jen stěží kdy je bylo vidět od sebe.

Jessie s ním chtěla prožívat první zamilovanost. Chtěla se mu smát, chtěla mu dávat rady, chtěla poslouchat všechny ty nekonečné příběhy o tom, jak je Hayden ta pravá, ta jedinečná, ta ona.

Liam byl pro ni jako mladší bratr. Někdo, za koho cítila odpovědnost. Někdo, koho měla chránit. Komu měla pomáhat. O koho se měla starat.

Jenže ona ho ztratila a přitom neudělala nic špatně.

O to víc bolela jeho ztráta v momentě, kdy se ji vzdalovat i Scott a vůbec všichni.

„Nemáme žádné zprávy o Kiře a dokonce nemáme žádné zprávy ani o Deatonovi, který před několika týdny odjel. Scott dokonce musel zavřít veterinární kliniku. Nikdo nevíme, kde jsou. Kdy se vrátí. Jestli se vrátí..."

Projela si rukou ve vlasech, které ji volně padaly na ramena.

Znovu zabodla pohled do Theových očí a on ji to vytrvale oplácel. I přesto všechno, co mu řekla, se usmíval. Jen nepatrně, ale přesto se usmíval. Jessie se ze začátku cítila nejistá, ale čím déle se na něj dívala, tím více se cítila klidnější. Měla pocit, že se ji konečně ulevilo. Někomu se mohla svěřit se svými obavami a ten někdo se ji nevysmál. Neposlal ji pryč.

Byl tady pro ni v momentě, kdy všichni ostatní odešli.

„Bojím se," špitla potichu.

„Budu s tebou," odpověděl ji stejně potichu. Opatrně se natáhl po její ruce a váhavě ji stiskl. Přitom se stále díval do jejích očí, snad jako kdyby v nich hledal odpověď na nevyřčenou otázku.

„Bude to hodně zlé."

„Už jednou jsem ti slíbil, že s tebou budu v dobrém i ve zlém."

Jessie překvapeně zamrkala a rozesmála se.

„Máš pravdu," vypravila nakonec ze sebe. Měla pocit, že společně se smíchem s ní spadla i poslední nejistota a strach. Theo ji položil ruku kolem ramen, zatímco tou druhou stále svíral její ruku. Krátce ji přitiskl k sobě a pak ji hned zase pustil.

A přesně v ten moment – v ten moment, kdy spočinula na jeho rameni, kdy byla bezpečně schovaná v jeho objetí, kdy vdechla tu překvapivě čistou vůni jeho vody po holení, kdy ji jeho nepatrné strniště polechtalo na tváři – přesně v ten moment cítila, jak se ji do v žil vlévá nová naděje. Nové odhodlaní.

A možná i něco víc.

---

Dnešní kapitola je extrémně dlouhá, uznávám - ale pořád se mi nezdála dostatečná dlouhá a tak jsem k ní připsala ještě poslední scénu, která se mi "nehodila" do další kapitoly a najednou z toho bylo téměř čtyři tisíce slov. Hups.

(Už zase) jsem se rozhodla pro jakousi - takousi pravidelnost. Ráda bych teď kapitoly vydávala vždy koncem týdne buď ve čtvrtek nebo v pátek. Sama si chci poslední kapitoly pořádně vychutnat.

Na konci už je naznačený pomalý rozpad smečky a samozřejmě... bude ještě hůř. Achich ouvej. Theo se sbližuje s Jessie a to nikdy nemůže věštit nic dobrého, no ne? Co si o nové kapitole myslíte vy?

Mám trochu problém se skloňováním Coreyiho jména :D Nejsem si vůbec jistá, jestli je to správně nebo ne :D

Podobně mám trochu problém s "mischief" jazykovou hříčkou. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou na nějaký vlastní překlad, ale tu myšlenku jsem rychle hodila za hlavu, protože prostě... mě nic nenapadlo. Nakonec jsem tedy nechala slovo v angličtině a vnitřně s tím pořád bojuji. Sama nemám používání anglických slov v ryze české povídce ráda, ale bohužel... prostě... nevím jak to jinak udělat. Snad mi odpustíte. (A snad odpustím i sama sobě :D)

(A co si myslíte o novém díle šesté série, hehe?)