Zastavili se až venku. Studený vítr je pohladil po tváři a některé z nich přivedl zpět do reality jejich podivného života. Jessie silně zatáhla, ale Liam svůj stisk nepovolil.

„Pusť mě," zavrčela potichu s překvapivou nenávistí v hlase.

„Ne."

„Pusť mě," zopakovala svoje slova, ale Liam jen zavrtěl hlavou. Jessie si nahlas povzdechla. Dívala se mu přímo do očí a on ji ten pohled oplácel s podivnou nevraživostí.

Neměl čas zareagovat na její útok. A hlavně – vůbec ho nečekal. Její koleno vyletělo vzhůru a zasáhlo ho do těch nejintimnějších míst. Liam překvapeně vytřeštil oči a na krátký okamžik povolil svůj stisk. Jessie na to ale čekala a v momentě se dostala z jeho pevného sevření.

Lydie se tiše zajíkla a sehnula se k Liamovi, kterému pomohla zpět na nohy. Ztěžka oddechoval a z hrdla se mu ozývalo tlumené vrčení.

Jessie ale nic z toho neviděla, ani neslyšela. Zády se opřela o kmen stromu a posadila se na studenou zemi. Přitiskla si kolena k hrudníku a tiše se rozvzlykala.

Liam pevně sevřel pěsti a Lydie si všimla tenkého pramínku krve, který mu stékal po dlaních. Udělal krok vpřed, aby znovu vytáhl Jessie na nohy, ale drobná rusovláska se mu postavila do cesty. Zavrtěla hlavou a on pochopil, že nemá cenu snažit se ji chránit. Nebo snad trestat.

Chvíli na to z podzemí vyběhl i Scott následovaný Malií. Zatěkal pohledem mezi Liamem s Lydií a svojí sestrou. Bez dalších slov se pak rozešel za Jessie. Popadl ji za zápěstí a silou ji vytáhl zpět na nohy. Hlasitě vyjekla, protože jeho pevný stisk skutečně bolel.

Když ji pustil, bolestivě si promnula zápěstí.

„Co to děláš?" zeptala se vyčítavě.

„Začni se chovat jako moje sestra." Scott promluvil tvrdým hlasem a tónem, který nikdy nepoužil, když mluvil s ní. Následně se otočil a ona překvapeně sledovala jeho vzdalující se záda. Jen několik kroků za ním šel Liam s hlavou sklopenou k zemi. Vypadal zlomeně a Jessie si až teď uvědomila, jak mu svým chování ublížila.

Jen Lydie zůstala s Jessie.

Opatrně se natáhla a uchopila svoji kamarádku za ruku. Její ruce byly jemné jako ruce dítěte. Přesto měla překvapivě pevný stisk, který ji ale dodával pocit bezpečí a jistoty. Udělala drobný krok vpřed a ona ji následovala.

Po chvíli ticha Lydie promluvila.

„Scott má pravdu, Jessie."

Zbytek cesty pak šly mlčky přesto ruku v ruce.

Hayden byla podle všeho chiméra.

Taky to byla oběť Liamova vzteku, když se v šesté třídě – jen den před focením do školní ročenky – dostala mezi něj a jednoho spolužáka. Liam ji nechtíc udeřil do obličej, zlomil ji nos a způsobil velký monokl, který zdobil její tvář právě na školním focení.

Od té doby ho Hayden nemohla snést. Neustále se kočkovali, hádali se jako malé děti, a dělali si vzájemně naschvály. Jejich rivalita se vytratila přechodem na jinou školu, ale jakmile byl Liam zpět na Beaconhillské střední škole, znovu se objevila i jejich rivalita. Začalo to žvýkačkou na jeho židli v hodině dějepisu (a Jessie díky tomu vyprávění konečně pochopila, proč ho první den školy celý den viděla v lakrosových kraťasích) a skončilo by to bůhvíkde, kdyby se nestalo to, co se dnes stalo.

Liam nejdříve pojal podezření, že je Hayden chiméra a chtěl ji odhalit celou pravdu. Všechno o vlkodlacích, o hrůzných doktorech... Zkrátka o všem. Jenže Hayden ho udeřila do tváře a dala se na útěk. Po cestě ji zaskočili hrůzní doktoři a Liam, který doběhl její auto, ji na poslední chvíli zachránil.

Od té doby seděla ve Scottově koupelně a odmítala komunikovat.

„Takže tohle je Hayden," zamumlala Jessie zmateně, zatímco Stiles zuřivě bušil na dveře.

„Hayden, otevři ty dveře!"

„Akorát ji vyděsíš." Popadla Stilese za rameno a silně ho odtáhla do dveří. Stiles měl stále sevřenou pěst a nechápavě se zadíval na svojí přítelkyni. Ta na něj ale jen dětinsky vyplázla jazyk a sama se postavila ke dveřím.

„Hayden, já vím, že mě slyšíš. Já vím, že se bojíš. Ale tím, že se zavřeš v koupelně ničemu nepomůžeš. Nikdo ti nemůže pomoc, pokud nám to nedovolíš. Slibuji, že ti ze vším pomůžeme. Scott ti pomůže. Tak jako pomohl Liamovi. Jen nám to musíš dovolit. Prosím, otevři ty dveře, Hayden. Prosím."

Místo odpovědi se ozvalo tiché lupnutí zámku, jak dívka na druhé straně otočila klíčkem. Jessie se zmateně zadívala na chlapce za sebou, ale nikdo z nich si neodvážil narušit její křehký přístup. S povzdechem se natáhla ke klice a pomalu ji stiskla dolů. Dveře se potichu otevřely a ona spatřila Hayden.

Oči ji jasně zářily, ale vůbec to nebyla ta krásná jantarová barva, na jakou byla zvyklá vlkodlaků. Barva byla něčím pošpiněná - cizí barvou, kterou nedokázala přesně rozpoznat. Na prstech měla drápy, které znala i u Scotta s Liamem.

Přestože měla oči predátora, zračil se v nich strach.

„Co se to se mnou děje?" zeptala se rozechvěle, pohled upřený na Jessie.

Ta se nepatrně usmála, těsně předtím než promluvila. „Nic zvláštního," pronesla bezelstně a otočila se dozadu na svoje kluky. Pohledem vyzvala Scotta a ten udělal krok vpřed, až se dostal na úroveň své sestry, která mu s radostí přenechala své místo.

---

Následující večer se většina z nich vypravila do školy.

Scott věděl, že hrůzní doktoři půjdou po Hayden. Škola stála na telurických proudech, podobně jako léčebna Eichen House, a to jim mohlo poskytnout určitou výhodu. Parrish si navíc z policejní stanice „vypůjčil" několik rušiček signálu a přeladil je tak, aby vysílali signály, které mohly narušit elektromagnetické pole.

Stiles a Theo zůstali na veterinární klinice, aby se postarali o tělo mladé chiméry.

Jessie ale nejvíc překvapila absence Kiry. Všimla si, že se její kamarádka v posledních dnech chovala zvláštně, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Všimla si podobného stresu i na Scottovi, a tak předpokládala, že mají nějaké neshody ve svém vztahu.

„Kde je Kira?" zeptala se Jessie, když kráčeli opuštěnou ztemnělou chodbou.

Scott překvapeně zamrkal. „Kira... má nějaké problémy."

„Ty máš také nějaké problémy?" zeptala se zvědavě.

„Proč bych měl mít problémy?"

„Myslela jsem... že vy máte problémy."

„My nemáme žádné problémy."

„Tak... kde je Kira?"

Scott se s povzdechem zastavil a nechal přejít zbytek své smečky dál. Počkal až všichni zmizeli za rohem a v Jessie jeho chování vzbudilo zvědavost.

„Jde o tu kitsune. Něco... něco s ní není v pořádku. Kiřina liška se stává silnější a silnější a Kira... ta liška je silnější než Kira. Viděl jsi ji dělat šílené věci. Věci, jaké by skutečná Kira nikdy neudělala."

„Ta aura..."

„Ty jsi viděla?"

Jessie jen přikývla a vzpomněla si na ten okamžik na stanici šerifa. Scott měl pravdu. „Viděla jsem ji tehdy, když Tracy napadla Lydii. Kiru pohltila ohnivá aura a ona... se chovala úplně jinak. Oháněla se katanou, jako kdyby to byla součást jejího těla. Byla neskutečná."

„To ta liška."

„Je to zlý?"

Scott jen pokrčil rameny a raději se znovu rozešel. Nechtěl se o tom dál bavit. Ne dokud nebude vědět, co se s jeho přítelkyní skutečně děje.

---

Scott a Lydie zůstali společně s Liamem a Hayden v chlapecké šatně, zatímco Malia a Jessie procházely školní chodby. Parrish pak stál před vchodem do školy a představoval první údernou jednotku v případě napadení.

Jessie věděla, že Scottův plán je mnohem rozsáhlejší, než sám přiznává. Samozřejmě, že jeho prioritou bylo ochránit Hayden, ale zároveň pro něj dívka představovala návnadu. Věděl, že hrůzní doktoři přijdou. A že si přijdou pro ni. Doufal, že se mu podaří jednoho z nich chytit. Získat od někoho informace. Poskládat skládačku jejich příběhu. Zastavit vraždění chimér.

Zavrtěla hlavou, aby myšlenku na všechny možná a až dnešního večera setřásla.

Koutkem oka zahlédla podivný pohyb. Zahlédla něco neostrého, něco na okraji jejího vnímaní. Podivný šramot, hlasité kroky. Světlo náhle pohaslo a pak se rozsvítilo mnohem jasněji než kdykoliv předtím.

Jsou tady, pomyslela si Jessie.

Chtěla se otočit a rozběhnout se do šatny. Varovat Scotta a ostatní.

Na povrch se ale dostala vzpomínka.

Tak dlouho potlačovaná vzpomínka, až zapomněla, že se vůbec něco podobného někdy stalo. Vzpomínka ji ochromila. Ztratila nadvládu nad svými končetinami a po zádech přistála na zemi. Zhluboka oddechovala, popadala dech. Chtěla se bránit, nechtěla to vidět, nechtěla na to vzpomínat. Chtěla křičet, ale když otevřela ústa, vyšel z ní jen tichý chrapot.

---

„Tati!" 

To jsem já.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, na co se dívám. Že ta malá holčička s dvěma copánky, oblečená do jasně růžové sukně a se širokým úsměvem na tváři jsem já. Uvědomila jsem si to až v momentě, kdy jsem spatřila drobné a stříbrné písmeno J na jejím – na svém – krku. Chtěla jsem se natáhnout, schovat tu holčičku do náručí, ochránit ji před tím, co přijde.

„Tati, pojď si hrát! Tati, no tak... pojď si hrát!" Moje malé já bylo k neutišení. Neustále skákalo kolem pohovky v přízemí. Drobnou ručkou přitom popichovala muže, který na ni spal. V nose mě zaštípala ostrá vůně alkoholu smíchaná s mužským potem.

„Tati! Tati, pojď si hrát, tati!"

„Nech toho," chtěla jsem říct. „Nech toho, já si s tebou půjdu hrát. Budeme si hrát celý den a celou noc," chtěla jsem říct a chtěla jsem malou Jessie popadnout za ruku a odtáhnout ji pryč. Chtěla jsem ji odtáhnout od toho opilého muže, který byl mým otcem.

„Tati!" Vypískla ještě jednou, a to konečně probudilo mého otce.

Zakryla jsem si oči rukama, abych se na to nemusela dívat. Ničemu to ale nepomohlo. Jako kdyby mé ruce byly průhledné a já skrz ně viděla. Otočila jsem se, utíkala jsem, ale pořád jsem byla na jednom místě a pořád jsem všechno viděla.

„Můžeš toho nechat?" zavrčel otec nepříjemně a moje mladší já se jen zachichotalo. Zatočilo se na místě a nevinně se natáhla směrem ke svému tátovi. Chtělo ho uchopit za ruku a chtělo, aby ho následoval nahoru do pokoje, kde měla nachystané karty.

„Tak pojď už, tati!"

Otec se zprudka narovnal a zasáhl malou holčičku, zasáhl mně, hřbetem ruky do obličeje.

Ucítila jsem palčivou bolest na své tváři.

On ale nezasáhl mě.

Zasáhl moji nevinnost. Moje dětství. Moji důvěru.

„Tati?" Malá Jessie vytřeštila oči překvapená neznámým.

Ale mu to nestačilo. Tiše zavrčel, sevřel pěst a udeřil znovu. Udeřil takovou silou, že ta malá a nevinná holčička s dvěma copánky od něj odletěla několik metrů. Chvíli zůstala ležet a její obličej se pomalu zalíval krví. Když konečně otevřela oči, měla je plné slz. Nenašla v sobě dostatek odvahy, aby něco řekla. Aby nahlas plakala. Aby volala mámu.

Brečela jsem místo ní.

„Ach, Jessie, panebože," vydechl tiše můj otec.

Sledovala jsem, jak se mění z toho opilce na mého tátu. Tatínka.

Udělal krok směrem k malé holčičce, ale ona se od něj snažila vzdálit. Snažila se mu utéct, tak moc se bála svého trestu. Bála se, že udělala něco špatně. Že pokazila nějakou hru.

„Melisso!" Křikl Rafaelu a volal moji mámu. „Melisso! Pojď sem, Melisso!"

Když máma doběhla do pokoje, vzpomínka se zatřepala. Ztratila pevné okraje a já se ocitla v hluku hlasů. Nic jsem neviděla, ale slyšela jsem všechno.

Mámin tichý hlas plný strachu.

Tátovy omluvy.

Scottův pláč.

„Vypadni. Vypadni a už se nikdy nevracej," zavrčela máma nepříčetně.

Nic víc už nebylo.

Nic víc.

Nic.

Víc.

---

Cizí ruce ji přivedly zpět do reality.

„Ly... Lydie?" vydechla s námahou a opatrně se posadila. „Kde... Co...?" Zmateně koktala a Lydie ji jedním gestem ruky umlčela. Přitiskla ji prst na rty a ona zůstala potichu. Rusovláska se pomalu narovnala, upravila si imaginární záhyby na své sukni a pak k ní natáhla ruku. Jessie ji zmateně uchopila a vytáhla se zpátky na nohy. Hlava ji stále třeštila.

„Co jsi viděla?"

„Něco, co jsem zapomněla."

„Souviselo to nějak?"

„Ne. Byla to... byla to stará vzpomínka."

Lydie jen přikývla. Předtím než znovu promluvila, obezřetně si prohlídla svoji kamarádku. Přemýšlela, Jessie to poznala na pohledu v jejích očí i na tom, jak měla lehce nakrčené čelo.

„Co se stalo?"

„Liam a Hayden jsou pryč. Scott a Malia se je vydali hledat. Ale... oni tady byli. Nikdo z nás je nedokázal zastavit. Nebo zpomalit."

---

Trvalo téměř dvě hodiny, než se Scott s Malií vrátili zpět do školy. Jessie s Lydií celou tu dobu seděly mlčky, několik metrů od sebe jako dvě cizinky. Obě byly ztracené ve svém vlastním světě a ani jedna z nich se nesnažila narušit svět té druhé.

Beze slov a bez loučení se pak všichni rozešli do svých domovů, kde všechny čekala jen další bezesná noc.

Jenže po příjezdu domů je čekalo další překvapení.

Na jejich jídelním stole se zničehonic objevila mrtvá chiméra, kterou objevila jejich máma, když se vrátila domů z práce. Z hrudníku neznámé dívce trčela Kiřina katana. Protože se Melissa nemohla dovolat svým dětem, přizvala si na pomoc šerifa. Ten ji sice přede dveřmi slíbil, že zde není jako šerif ale jako Noah Stilinski. Svůj slib ale porušil hned v okamžiku, kdy překročil práh domů McCallových. Zavolal si pro posily a Melissa teď měla strávit večer na policejní stanici, aby podala přesvědčivou výpověď. Scott odjel společně s ní, protože se potřeboval přesvědčit o tom, že je Kira v pořádku.

Nikdo z nich nevěřil, že to byla skutečně ona.

Jenže státní orgány nezajímalo, že nahlášená mrtvola je ve skutečnosti nadpřirozená chiméra, kterou pravděpodobně zabila kitsune, liščí démon schovávající se v těle nevinné dívky.

Jessie už téměř spala, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Zamumlala cosi v odpověď, přetočila se na stranu a schovala se pod peřinu. Když se postele vedle ní prohnula, znovu vykoukla zpoza peřiny překvapená nezvaným návštěvníkem.

„Stilesi, co tady děláš?" zeptala se mátožně. „Nejsi jenom můj sen?" dodala okamžitě rozespalým hlasem.

Místo odpovědi ji líbnul na nos a ona se spokojeně usmála.

„Co tady děláš?" zeptala se znovu, zatímco si lehl vedle ní, oblečený v tom, v čem před několika minutami přišel. „Nemáš hlídat to tělo, nebo tak něco? Dohlížet na Thea?"

„To tělo je pryč."

„A vzal ho Theo?" zeptal se s úšklebkem. Stiles zůstal mlčet a ona věděla, že to dělá jen proto, aby ji neodpověděl něco uštěpačného, co by vyústilo ve velkou hádku, které by nakonec oba litovali.

„Nevím, kdo ho vzal. Ale ať to byl kdokoliv..."

„Stalo se ti něco?"

Teprve teď se otočila směrem k němu a ve slabém měsíčním světle si prohlížela jeho obličej.

„Tak trochu."

„Co znamená tak trochu."

„Nic, co by ti mělo dělat starosti."

Nakrčila čelo a chtěla se zeptat na další otázky. Chtěla na něj naléhat, chtěla aby ji řekl celý příběh. Jenže on ji místo toho políbil a ona najednou zapomněla na všechno.

Když se jejich rty znovu rozpojily, něžně ji odhrnul vlasy z obličeje a ona se pod tím dotykem lehce zavrtěla. Věnoval ji ještě letmý polibek na čelo, protože věděl, jak moc podobné milovala. Tiše zapředla jako kočka a stulila se do malého klubíčka, přičemž se k němu přivinula tak těsně, jak to jen šlo.

„Zítra mi to řekneš, že jo," zamumlala potichu, jen těšně před tím, než usnula.

„To víš, že jo," šeptl tiše a krátce ji stiskl ve svém objetí.

Věděl, že do zítra bude mít spoustu času na to, aby vymyslel nějakou přesvědčivou a nevinnou lež, kterou ji nakonec poví. Nikdy neměl v plánu ji vyprávět o tom, jak zloděj těl převrátil jeho milovaný vůz a on zůstal několik dlouhých minut v bezvědomí. Nebýt Thea, který ho nakonec vytáhl a přivedl zpět k vědomí, nebyl si jistý, jak to s ním dopadl.

A to ho na tom štvalo ze všeho nejvíc.

Vědomí toho, že něco dluží Theovi Raekenovi.

---

Ráno ji probudil zvonek u vchodu.

Pronikavý zvuk se rozléhal celým domem a ona neměla jinou možnost, než se vymotat ze Stilesova objetí (ten se probouzel jen s námahou) a seběhnout do přízemí, aby vztekle rozrazila dveře a seřvala kohokoliv, kdo mohl stát za nimi.

„Co se sakra děje?!" Křikla nejprve na nezvaného hosta a teprve poté zaostřila.

Před ní stál Mason s klukem, kterého ještě neviděla.

„Já... Nevím... Já... Vzbudil jsem tě?" Koktal zmateně Mason. Ona jen přimhouřila oči a pomalu přikývla.

„To jsem nechtěl, já..."

„Co se stalo?" zavrčela nepříjemně. Mason nervózně zatěkal pohledem a nakonec se jeho oči zastavily na chlapci, který stál jen krok za ním. Vypadal jako malé dítě, které se schovávalo za svým tátou.

„Našel jsem další chiméru," špitl potichu Mason.

V dnešní kapitole jsem udělala takový malý pokus se změnou osoby. Vzpomínku Jessie jsem se rozhodla napsat v ich-formě. Jsem zvědavá co na podobný "experiment" říkáte. Vadí vám měnění osob v povídce, nebo mi to pro jednou odpustíte? :D

Nemůžu uvěřit tomu, že tohle je už padesátá kapitola. Uteklo to strašně rychle! Jsem z toho lehce sentimentální. Děkuji vám, protože bez vás bych se tak daleko nedostalo. Vaše hlasování a vaše komentáře mě posouvají dopředu. Samozřejmě, že si píšu hlavně pro sebe, ale trochu lépe se píše s vědomím, že moje psaní vlastně i někoho baví. Takže - díky! Díky všem a za všechno. <3