Po cestě na vrakoviště ji Stiles pověděl celý příběh. O tom, že Liam a Hayden našli v lese prázdné auto, na jehož zadním sedadle se krčil malý hošík, který se jmenoval Alex. O tom, že Scott vklouzl do jeho vzpomínek a našel tam schovanou i tu, která mu ukázala přepadení auta, které provedli dva maskovaní muži s pistolí.

Když dojeli na vrakoviště Scottova podivná smečka a jejich přátelé, které si za všechny ty roky vytvořili, již byli na místě.

„Nemyslím si, že jsou mrtví," zamumlala Lydie, která právě vystoupila z auta.

„Ale kdyby byli živí, cítila bych je v tom lese," odpověděla rázně Malia. Malia strávila většinu svého života uvězněná v těle kojota, a spousta běžných lidských věcí ji stále dělalo problémy. Na druhou stranu ale ovládala všechny vlkodlačí (nebo spíše kojodlačí) smysly lépe, než kdokoliv jiný ze smečky.

Stiles nechal Jessie stát u džípu a sám se posadil za volant cizího auta. Jessie se pomalu rozešla k Lydii a k Malii. „Děkuji vám a musím se za něj omluvit. Už ani nevím pokolikáté vás tahá uprostřed noci z postele v naději, že tentokrát to už doopravdy vyjde."

„To je v pořádku," Lydie se zeširoka usmála. „Ale teď bych chtěla tak týden pauzu, ano? Ať si najde jinou banshee." Jessie se zeširoka usmála a poplácala svoji kamarádku po rameni.

Měli mezi sebou podivný a napnutý vztah. Muselo se přihodit spoustu škaredých věcí, aby si k sobě ty dvě našly cestu. Ale teď měly mezi sebou pevné pouto, o kterém jen málo kdo pochyboval.

„Tak dobrou!" Houkla Lydie směrem ke Scottovi i Stilesovi, ale ten byl na tolik zabraný do vlastních myšlenek, že jen stěží postřehl, že na něj někdo promluvil.

Jessie se postavila vedle svého bratra hlasitě si povzdechla.

„Už mi s tím leze na nervy," ulevila si konečně.

„Neměla jsi jezdit."

„Cožpak ho jde odpálkovat?" Zvedla pohled a Scott musela pobaveně zavrtět hlavou. „Nejde," přiznal po chvilce. „Ale myslím, že bys ho mohla vytáhnout z toho auta, abychom mohli jet domů."

Jessie jen přikývla a udělala několik rychlých kroků. Opřela se o rozbité sklo na straně řidiče. „Stilesi."

„Jessie, já to vím, ano? Něco se tady stalo..."

„Ano, něco se stalo. Přepadení. Se zbraní. A pokud vím, tak to je práce tvého otce, ne tvoje."

Oběma rukama pevně svíral volant, ale nakonec unaveně sklopil pohled.

„Stilesi, každý týden nás všechny v noci vzbudíš a myslíš si, že jsi něco našel. Jenže to nikdy nic není, ano? Už tři měsíce se nic nestalo. A to je v pořádku, Stilesi. Nemusíme být každý týden v ohrožení života."

„Ale..."

„Žádné ale," utnula ho zprudka, „sedíš tu v noci na vrakovišti a koukáš na rozbité sklo."

„Něco je s ním špatně."

„Je rozbité," pronesla s úsměvem na rtech. Prostrčila ruku skrz prázdný prostor, kde dříve bývalo okno, a lehce stiskla Stilesovo rameno. Věnoval ji jen krátký pohled a pak znovu věnoval svoji pozornost roztříštěnému sklu před sebou.

„A nebyla to žádná magická kulka, ano? Byla to obyčejná kulka, která rozbila obyčejné sklo. Podobně jako tamhle," Jessie to nevzdávala a hlavou pokynula na auto, které mělo pavouka přes celé přední sklo, „nebo tamhle to." Znovu naznačila pohybem hlavy, které auto má na mysli. Jenže podobně, jako první auto mělo i tohle po výstřelu jen pavouka, táhnoucího se přes celé přední sklo. „Nebo tamhle to..." Hlas ji lehce klesl a pohledem se vrátila zpět na Stilese.

Znala ho natolik dobře, že z jeho výrazu ihned poznala, že usilovně přemýšlí. Po chvilce ticha se natáhl vpřed a do ruky uchopil jeden kus skla, který volně ležel na palubní desce. S nataženou rukou před sebou jej se zájmem sledoval.

Mezitím se k autu dostal i Scott, který odsunul Jessie trochu na stranu, tak aby i on měl perfektní výhled na dění na přední sedačce.

Stiles však beze slova studoval sklo ve své ruce, které mělo na první pohled docela jinou barvu, než jakou by přední sklo auta mělo být.

„Magická bulka," zašeptal nakonec a nepřestával si prohlížet ten kousek skla ve své ruce.

Jessie seděla u stolu, nohy stočené pod sebou a přes sebe přehozenou deku, pod kterou se v podstatě ztrácela. Na uších měla sluchátka a hudbu příliš nahlas na to, aby si všimla, že do jejich pokoje přišel její bratr. Ten však sebou beze slova plácl do postele a vydal jen tiché zaskučení, které mělo vystihovat všechno utrpení, které během uplynulého týdne zažil.

Chvíli trvalo, než si jeho příchodu všimla, ale v ten moment se na křesle otočila tak, aby byla čelem do pokoje.

„Děje se něco?"

„Kromě toho, že jsem vlkodlak, málem jsem se přeměnil na hřišti, pokusil jsem se zabít svého nejlepšího přítele a v sobotu mám první zápas u kterého hrozí, že se přeměním v krvelačné monstrum a zabiju všechny hráče na hřišti?"

„Myslím, že jsi zapomněl dodat, že táta od holky, která se ti líbí, se tě pokouší zabít."

„Jessie!"

„Promiň - jen jsem chtěla, aby to bylo kompletní."

Scott zaskučel do peřiny, kterou měl pod sebou.

Než se ale stihl nadechnout, aby Jessie cokoliv odpověděl, ve dveřích od pokoje se zjevila jejich máma, už tradičně oblečená do své sesterské uniformy. Při pohledu na svoje děti se usmála a pak, i když ji oba viděli, zaklepala na dveře. „Můžu dál?"

„Jasný," zazubila se zeširoka Jessie a z křesla se přemístila do své postele, stále však schovaná pod dekou.

„Jen jsem ti chtěla říct, Scotte, že v sobotu si beru volno a budu tam."

„Ale mami, to nemusíš."

„Neboj se, jedna směna nás nezabije."

„Mami..." pokoušel se ještě něco namítnout, ale Melissa mu skočila do řeči.

„Co to máš s očima?"

Scottovo srdce vynechalo jedno úder. Rychle zamrkal a jen doufal, že mu jeho oči zrovna nezáří kouzelnou, žlutou barvou, jakou zářily po každé, když na sebe vzal svoji vlkodlačí formu.

„Co myslíš?"

„Nebereš drogy, že ne?"

Jessie schovala úsměv pod deku. Melissa se vždy snažila, aby se její děti měli co nejlépe to šlo. Jenže zároveň chápala, že spolu s nočními směnami a dvěma puberťáky v domě nemůže ohlídat všechno. Jednou, nebo dvakrát, načapala své děti, jak se pozdě v noci vrací domů, když si mysleli, že je na noční směně, ale po každé to nechala bez povšimnutí být. Důvěřovala jim a věděla, že falešnými obavami by jen narušila ten podivný vztah plný pochopení, důvěry, ale i lásky, který mezi sebou měli. Jenže už několik dní si všímala, že oba dva se chovají nadmíru zvláštně.

„Právě teď?"

„Právě teď? Scotte?!"

Jessie, napůl schovaná pod dekou, se neubránila tomu, aby se nahlas zasmála.

„Jessie, jestli o tom něco víš...?!" Jejich máma výrazně zvýšila hlas a ji to donutilo vylézt z bezpečného úkrytu. Shodila deku z ramenu a vzorně se na posteli narovnala. „Ne, mami, nevím o tom, že by můj bratr bral drogy. Jestli je bere, tak to dobře maskuje." Znovu se ji po tváři rozlil úsměv.

„Tohle není sranda."

Jessie sklopila zrak k zemi, ale zůstala mlčet. Místo toho se slova - konečně - chopil Scott. „Ne, mami, všechno je v pořádku. Jen v poslední době málo spím. To všechen ten stres a tak," zalhal, ale vypadalo to, že Melisse to stačí.

„Pro jednou vám budu věřit."

---

„Mám pocit, že se v tom ztrácím," zamumlala zmateně.

„Vykloubil jsem Jacksonovi rameno, takže jsme přišli o nejlepšího hráče v útoku, takže teď všichni předpokládají, že budu v sobotu hrát."

„Tuhle část chápu."

„Jenže Derek mi vyhrožuje. Pokud v sobotu nastoupím, je velká pravděpodobnost, že se na tom hřišti opravdu přeměním a to - jak sama musíš uznat - není zrovna vhodné."

„To teda není, ale jak do toho všeho zapadá Allison?"

„On ji používá proti mně."

Nakrčila obočí a nadechovala se k tomu, aby se na něco zeptala, ale v tom se rozrazili dveře od jejich pokoje a na prahu dveří stál Stiles, který jen stěží popadal dech. To mu ale nebránilo v tom, aby ze sebe vypálil několik zmatených vět tak rychle, že mu ani jeden ze sourozenců nerozuměli.

Z jejich výrazu ale brzy pochopil, že se ani jeden z nich nechytají a tak omluvně sklopil hlavu a doplnil jen: „Jo, měl jsem dneska víc adderallu, než je doporučená týdenní dávka."

Scott nad tím jen mávnul rukou - oba dva si už dávno zvykli, že jejich kamarád je občas víc hyperaktivní, než by mělo být fyzicky možné.

„Cítil jsem u Dereka krev. A viděl čerstvě vykopaný hrob. Myslím si, že u něj doma najdeme tu zbývající část těla."

„A pak jej bude táta moc zatknout. A bude po problémech!"

„Takže... jdeme kopat hrob?" zeptala se Jessie s výraznou nechutí v hlase, ale i v obličeji. Obočí se ji nakrabatilo a ústa měla zkroucené do úšklebku.

„Jo."

„Tak do toho nejdu."

---

Jessie zůstala sedět na parkovišti u nemocnice, zatímco její dva kamarádi se snažili vloupat do márnice. Vztekle klepala prsty na volant a potichu nadávala sama sobě, že je vždycky tak hloupá a naivní, že se k něčemu podobnému nechá přemluvit.

Trvalo jim snad hodinu, než oba dva konečně znovu vyšli z nemocnice a ona se s velkou nelibostí přesunula na zadní sedačku.

„Tak co jste našli?"

„Má kousance na nohou."

„Takže?"

„Takže ji určitě zabil vlkodlak." Stiles zasedl za volant a otočil se k ní s výrazem, že ji přece musí být absolutně jasné, co znamenají kousance na nohou. Ona nad tím jen protočila oči a zapadla hluboko do sedačky. Celou cestu zůstala zticha a snažila se vymyslet, jak se stalo, že v pátek večer nemá nic lepšího na práci, než jít vykopat hrob.

---

„Ne." Zatvrzele si založila ruce na prsou a zavrtěla hlavou.

„Jessie, no tak, nebuď taková!"

„Já žádnej hrob kopat nebudu!"

„Jessie!"

„Ne!"

„Ježíš, prostě si vem tu lopatu a pojď nám pomoc, nebo tu budeme do rána!"

„Ne! Já prostě žádnej zatracenej hrob kopat nebudu. A už vůbec se nebudu dívat na nějakou půlku těla, která se už beztak začala rozkládat."

„Nebuď taková holka!"

„Ale já jsem holka."

„Ale nebuď taková holka."

„Klidně budu taková holka, pokud to znamená, že nebudu kopat hrob."

„Jseš jak malá."

„Za to vy jste fakt dospěláci."

---

I když to po prvotní hádce vypadalo, že se na místě otočí a pojede zpátky domů, nakonec s nimi skutečně zůstala. Postávala kousek od místa, kde oba kluci usilovně vykopávali mělký hrob a nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Za chvilku ji začala být zima, ale bratr přes ni přehodil svoji vlastní mikinu a po další půlhodině skuhrání ji oba poslali zpátky do džípu, kde přece jen bylo tepleji, než venku. S mručením se tedy odebrala zpět do auta, kde je ještě chvíli pozorovala přes přední sklo, ale po chvíli přelezla zpět dozadu, kde si ustlala na bratrově mikině a během chvíli zaspala. Probudil ji až hlasitý jekot obou chlapců.

Zmateně vyskočila z auta, ale Scott ji zastavil pohybem ruky.

Téměř okamžitě se zastavila a dala si ruku přes pusu. „Vy jste to našli, že?"

Oba beze slova přikývli.

„Ach můj bože," vydechla beze slova Jessie. Už, už se chystala udělat další krok, ale její bratr ji náhle schoval do své náruče. Překvapivě zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje.

„Nechceš to vidět," šeptl tiše a ona po chvíli přikývla. Opatrně ji pustil a ona se otočila zpátky k autu. Nervózně zůstala přešlapovat u auta, zatímco oba její kamarádi v rychlosti sbírali svoje věci a snažili se co nejvíce skrýt stopy toho, že to byli právě oni dva, kdo ten hrob vykopali. Když konečně hodili svoje věci do kufru džípu, popadl Stiles svůj telefon a vytočil číslo na tátu. Ve stručnosti mu oznámil svůj objev a pak telefon rychle položil, než se šerif Stilinski začal ptát na spoustu dalších otázek.

Beze slova pak nasedli zpátky do džípu a Stiles je hodil domů.

Jessie pak oběma připravila teplou snídani a horký čaj, kterou stále beze slova snědli. Když už se nadechovala k tomu, aby konečně prolomila to trapné ticho, přerušil ji Scott pouhým zavrtěním hlavy.

„Jdi se prospat."

„Spala jsem skoro celou noc. Na rozdíl od tebe."

Scott se smutně usmál a ona se z povzdechem zvedla a odebrala se do pokoje, kde jako malá a poslušná holčička zalezla do postele a během chvíli zaspala.

---

Vzbudil ji až telefon, který nepřestal zvonit. Zmateně jej zvedla, bez toho, aby se podívala na číslo volajícího.

„Prosím?"

„Jessie!"

Stiles.

„Co se děje?" zamumlala ospale a nechápavě se narovnala ve své posteli. Během okamžiku se ji začaly vybavovat okolnosti včerejší noci.

„Je Scott doma?"

Pohledem přelétla po pokoji a všimla si, že jeho postel není vůbec rozestlaná.

„Ne. On... tu asi ani nebyl?"

„Sakra."

„Stilesi? Co se děje?"

„On mi utekl."

„Jak ti mohl utéct?!"

„Prostě... seděl v autě a najednou nebyl."

„A kde jste byli?!"

„Jeli jsme se podívat na to zatýkaní," přiznal po chvilce ticha.

„Vy. Jste. Takoví. Idioti."

„Jo, to slýchávám často. Hlavně od tebe."

„Stilesi!" Křikla naštvaně a dovedla si představit, jak její hlas zní na druhé straně sluchátka.

„Hele, on je určitě v pohodě. Bude v pohodě, jasný. Kdyby něco, zavolej mi."

„Jasný."

„Uvidíme se večer."

„Jo, večer."

---

Celý den byla jako na trní. Chvíli se dívala na televizi, chvíli byla na počítači, chvíli telefonovala se Stilesem. Nakonec to už nevydržela, převlékla se do sportovního a do uší vrazila sluchátka.

Vyrazila si zaběhat, protože to byla jedna z mála věcí, které ji uklidňovala a během které si dokázala udržet čistou hlavu.

Soustředila se jen na správné dýchání.

Na bolest ve svých nohou.

Na to, jestli ještě může přidat, nebo jestli by už měla zpomalit.

Nikdy nedokázala přestat, pokud nebyla na hranici svých možností.

Běh byl něco, co ji naplňovalo. Něco, během čeho se cítila naprosto svobodná. Něco, během čeho se cítila naprosto sama sebou.

Milovala čerstvý vzduch ve vlasech.

Nevadilo ji běhat v zimě, ani v létě.

Měla pocit, že bez běhu by to nebyla ona.

Nezajímali ji rekordy, nebo časy, které byla schopna zaběhnout na atletickém ovále. Trenér ji neustále posílal na různé přebory středních škol, které často dokázala vyhrát, ale nebyl to důvod, proč skutečně běhala. Ještě si pořádně neuvědomovala, že ji právě běh může zaručit stipendium na jakékoliv univerzitě. Běhala, protože ji to bavilo. Ne proto, aby měla doma plnou skříň medailí a pohárů.

Když už se konečně dostala domů na město už padla tma. Dopřála si rychlou sprchu ještě v přízemí, a když se konečně vydrápala do patra, našla v jejich pokoji svého bratra. Beze slova k němu přišla a sevřenou pěstí ho vztekle uhodila do ramene.

„Kde jsi sakra byl?!"

„Jessie, nemám čas, musím na ten zápas..." Lehce ji od sebe odstrčil a ona po něm vztekle hodila polštář, ale trefila jen zavřené dveře od pokoje.

„Idiot," ulevila si naštvaně a plácla sebou na postel.

Nezůstala tam ale ležet dlouho, protože brzy ze spodního patra ozval mámin hlas, oznamující, že za pět minut odjíždí na zápas. Hlasitě si povzdechla a převlékla se do riflí a teplé mikiny. Přes to všechno ještě přehodila bratrův starý dres a s falešným úsměvem na rtech nastoupila k mámě do auta.

---

Sledovat hru Jessie reálně bolelo. Ne proto, že by Scott hrál špatně - to vůbec. Ba přesně naopak. Pobíhal na hřišti, vždy připraven na jakoukoliv nahrávku. A byla si jistá, že kdyby ji dostal, bezchybně by se trefil do brány. Jenže celá hra působila dojmem, že se proti němu spikli všichni hráči a on zkrátka žádnou přihrávku nedostane. Dokonce, když už několikrát sebral míček ze země, nějaký jeho spoluhráč ho bolestivě srazil k zemi a míček mu vzal.

Domácí družstvo také díky tomu prohrávalo už o dva góly a minuty rychle utíkaly směrem ke konci hry.

Jessie sledovala nervózního kouče, který vykřikoval nadávky a své taktické rady, které většinou nikam nevedly, stejně jako jedním okem sledovala Stilese, který (už typicky) seděl na lavičce, zcela nepřipraven na hru, v ruce držel svoji rukavici a jeden z jejích prstů měl v puse a nervozitou jej okusoval.

Protočila nad tím výjevem oči a pak ji pohled znovu sklouzl na hřiště.

Scott znovu stál na kraji hřiště, zcela sám a zuřivě gestikuloval (a dost pravděpodobně i nadával) svému spoluhráči, který míček nahrál někomu jinému, který - na rozdíl od Scotta - neměl pražádnou šanci dostat se k bráně.

„Omluv mě," zašeptala směrem k máme, která seděla vedle ní.

„Kam jdeš?"

Kývla hlavou směrem dolů k lavici náhradníků, kde seděl Stiles. Máma na to jen kývla a Jessie se začala prodírat směrem dolů, než se konečně dostala na nejnižší lavičku, jen několik centimetrů za Stilese.

„Stilesi!" Sykla. A pak ještě jednou. A ještě jednou. Nakonec jeho jméno hlasitě vykřikla a on sebou trhl a otočil se směrem k ní.

„Jessie? Co tady děláš?"

„Fandím."

„Ale..."

„Co se to děje na hřišti? Proč nikdo nenahraje bráchovi?"

„Já nevím. Nejsem na hřišti."

Natáhla se, aby Stilese bouchla do ramene, ale nedosáhla na něj. Místo toho se jen mírně zakymácela a div nespadla do prostoru, který odděloval dvě lavičky od sebe. Stiles si toho pohybu dobře všiml a už, už se chystal pronést nějakou svoji sarkastickou poznámku, ale výraz v dívčině obličeji ho donutil, aby na poslední chvíli svoji poznámku zase spolkl.

„Stilesi, jestli se naštve, víš, co se stane. A já být na jeho místě, tak už nejsem naštvaná, ale nasraná."

„A co s tím mám asi tak dělat?"

„Nevím! Něco vymysli!"

Prohodila k němu a než stihl cosi namítnout, znovu se vydala zpět na své místo, vedle mámy. Stiles zůstal zaraženě stát a vymýšlet, ale než stihl jeho geniální mozek vymyslet jakýkoliv nápad, všiml si, že už je na cokoliv pozdě.

Scott uháněl po hřišti s míčkem na pálce. Vyhnul se několika soupeřům a pak trefil míček přímo do brány. Přítomné publiku vybuchlo v nadšený jásot. I Melissa radostně vyskočila vzhůru a se širokým úsměvem tleskala, jako kdyby její syn právě vyhrál minimálně mistrovství světa. Jessie ten úsměv znala, většinu času byl věnován právě její maličkosti. To ona byla z obou dvojčat šikovnější - měla skvělé atletické výsledky a skvělé výsledky měla i ve škole. Její bratr - na druhou stranu - byl průměrným hráčem lakrosu a jeho známky ve škole často nestály ani za řeč. Melissa ale nedělala mezi dvojčaty rozdíly - na oba byla stejně pyšná a vůbec nezáleželo na tom, co právě provedli.

Netrvalo dlouho a Scott znovu získal míček a rozběhl se po hřišti. Soupeři se ani nenamáhali mu stát v cestě, a když Scott vypálil, míček sice zachytila brankářova hole, ale míček si našel cestu skrz ni a nakonec skončil zase v bráně.

A dav znovu vybouchl v nadšený jásot.

Jessie pohled stočila na Stilese, který se radoval společně s ostatními.

Samozřejmě, i ona stála na nohou a nadšeně tleskala, ale uvnitř dobře věděla, že tohle celé akorát smrdí průšvihem.

---

V posledních minutách zápasu předvedl Scott fantastický obrat zápasu, a tak když rozhodčí odpískal konec, většina fanoušků se vrhla na hřiště, aby vítězství oslavila společně s hráči. I Jessie se rozběhla směrem na hřiště, ale tentokrát nehledala svého bratra, nýbrž Stilese. Jen co k němu doběhla, vrazila mu pěstí do ramene.

„Máš na něho dávat pozor!"

„Copak to šlo? Měla jsi pocit, že jsem byl na tom hřišti?"

„Kdybys nebyl takové nemehlo...!"

„Ne, ne, ne. Tohle na mně nehodíš! A vůbec - nedovoluj si na mé lakrosové schopnosti. Pořád hraji lépe, než ty."

Jessie si založila ruce v bok a významně povytáhla obočí.

„Hraju!" Bránil se Stiles uraženě.

Byli by schopní v této slovní přetahované pokračovat ještě několik desítek minut, kdyby Stiles nezaznamenal, že jeho otec stojí jen několik laviček nad nimi a vede, jak se zdálo dle výrazu jeho obličeje, důležitý hovor.

Oba se na sebe podívali a začali se škrábat nahoru, aby si vyslechli horké novinky přímo od zdroje. K šerifovi se dostali právě v momentě, kdy položil telefon.

„No, synu,... musím říct,... že ta hra... že ty... bylo to... byl jsi..."

„Stál jsem za nic, tati, jako vždycky."

Šerif se na svého syna usmál a položil mu ruku na rameno. Oba měli mezi sebou pevné pouto, které ještě prohloubila smrt Stilesovy mámy před několika lety. Jessie si občas připadala jako šerifova adoptovaná dcera a v mnoha případech ji právě on zastával její chybějící roli otce.

„Tati, co to bylo za hovor?"

„Stilesi, víš že s tebou nemůžu probírat pracovní hovory."

„Nemůžeš, nebo nechceš?"

„Stilesi..."

„Týká se to té mrtvé holky, co jsme našli?" zeptala se zvědavě Jessie.

„Jessie, ani tobě to neřeknu."

„Tati!" „Pane Stilinski!" řekli oba dva zároveň, na což šerif rezignoval a konečně spustil: „Fajn. Podle soudního lékaře tu holku zabilo zvíře. Derek Hale byl propuštěn."

„A?"

„Co a?"

„Vidím, že mi neříkáš všechno, tati."

„Stilesi!"

„Tati?"

„Fajn," znovu si jen hlasitě povzdechl. Občas vážně nesnášel, jakou podivnou moc nad ním jeho syn má. „Ta mrtvá holka... Byla identifikována jako Laura Hale."

„Hale? Jakože...?"

„Jakože Derekova sestra."

„Ach můj bože," vydechla Jessie nahlas. „Musíme to říct Scottovi."

„Děcka, ale to je...!" Šerif chtěl ještě něco namítnout o probíhajícím vyšetřovaní, a že není nejvhodnější tyto informace rozšiřoval dál, ale než stihl dokončit větu, mluvil jen k dvou malým tečkám, které se stále více a více vzdalovali.

---

Když doběhli do chlapecké šatny, uslyšeli zvuk tekoucí vody.

„Scott," šeptla tiše Jessie a přirazila Stilese k jedné z mnoha skříněk. Stiles se překvapivě ocitl nad ní, ruce opřené o skříňku za jejími zády. Zvědavě ale vystrčil hlavu a spatřil Scotta, kterému ještě z vlasů odkapávala voda, ve vášnivém polibku s Allison. Rychle se zase schoval, ale bylo mu naprosto jasné, že dříve, nebo později, někdo objeví i je dva.

„Co se děje?" zašeptala tiše Jessie.

„Jsem na našeho chlapečka moc pyšný."

„Pyšný?" zeptala se nechápavě, ale to už se i k jejím uším donesl hlas Allison: „Musím jít zpátky za tátou."

„Allison?" Naznačila beze slov a Stiles jen pobaveně přikývl.

Netrvalo dlouho, než kolem nich černovlasá dívka prošla. „Stilesi? Jessie?" zeptala se nechápavě, ale Jessie jen pobaveně pokrčila rameny a sladce se usmála. Nevinnost sama.

Když za ní zaklapli dveře, Jessie konečně odstrčila Stilese a oba se vypotáceli zpoza skříňky. Před nimi stál Scott, se širokým úsměvem na rtech.

„Políbil jsem ji."

„Já to viděl." „Já ne!"

„A ona políbila mě."

„To jsem taky viděl."

Scott zůstal zasněně stát, s myšlenkami kdekoliv jinde, než v chlapské šatně.

„Musíme si promluvit."

„Co se stalo?"

„Scotte!" Jessie zvýšila hlas a snažila se přimět vrátit svého bratra nohama zpět na zem. A vypadalo to, že byla úspěšná.

„Co se děje?" zeptal se ještě jednou, tentokrát s očima bez zasněného potahu.

„Jde o Dereka."