K jejímu překvapení to nebyl Liam, kdo ji odstrčil stranou. Ucítila ránu, jak ji něco zasáhlo z boku. Ten náraz byl tak silný, že ji donutil otevřít oči. Musela přešlápnout z nohy na nohu a málem přitom ztratila rovnováhu.

Na jejím místě teď stála Lydie.

Hrudník se ji zvedal rychleji než normálně, ale to byla jediná známka jejího strachu. Stála přímo před tajemným jezdcem z jiného světa.

Ghost Rider si ji chvíli prohlížel.

Nehybně, ruku se zbraní stále nataženou před sebou.

V jeho nečitelném obličeji se objevila nečekaná emoce.

Strach.

Pomalu spustil ruku zpět k tělu a udělal krok stranou, takže celá skupina mohla projít kolem něj.

„Co to...?" zamumlala zmateně Jessie a Liam ji pohotově odpověděl. „On... má strach. Lydie mu nahnala strach."

„Nahnala jsem strach sama sobě," šeptla potichu rusovláska a udělala jeden opatrný krok vpřed. Liam ji následoval a stáhl Jessie sebou. Pevně svíral její zápěstí a ona neměla šanci se mu znovu vykroutil.

Ghost Rider se nepohnul.

Zůstal stát na místě a hypnotizoval je svými prázdnými očima.

Lydie znovu postoupila vpřed a on zůstal nehnutě stát.

Další krok a najednou stála vedle něj.

Nespouštěla z něho oči, ale on se ani nepohnul.

Lydie už nezaváhala. Proklouzla kolem něj, oči stále upřené na jeho tvář bez výrazu. Když se ocitla za jeho zády, rozběhla se. Liam a Jessie byly jen pár kroků za ní. Mladý vlkodlak se neustále ohlížel, jako kdyby nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo.

Nechal je jít.

Měl strach.

A ten strach mu nahnala drobná dívka se zrzavými vlasy oblečená do krátkých šatů a botech na vysokém podpatku.

Zatímco Jessie a Stiles prožívali svoje noční dobrodružství, ani Kira se Scottem neměli klidnou noc. Melissa je zavolala do nemocnice k případu chlapce jménem Corey. Dovezli ho s tržním zraněním na ruce a on nepřestával křičet bolestí. Žádné tlumící prášky nezabíraly a navíc, podle Melissy a týmu doktorů, kteří dostali jeho případ na starosti, za jeho zraněním stál škorpion.

Škorpion který musel být minimálně tři metry velký.

Scottovi se podařilo Coreyimu odebrat dostatek bolesti, aby chlapec přestal křičet bolestí. Zmateně se díval na svého záchrance, zatímco Kira ho nepřestávala zpovídat. Nakonec měli dostatek informací a dostali se do jednoho tanečního klubu, kde k útoku došlo.

Dostali se do potyčky s další chimérou, tentokrát to byl chlapec jménem Lucas. Na těle měl výrůstky podobné těm škorpioním a nikdo nemohl pochybovat, že jeho DNA se namíchala právě s DNA škorpiona.

Scottovi se nakonec podařilo Lucase přemoci, ale na místo znovu dorazili podivní muži v maskách a Lucase zabili.

---

Během noci nezmizelo jenom Donovano tělo, ale z veterinární kliniky bylo ukradeno i tělo Tracy. Z nemocnice pak něco zcizil Lucasovu mrtvolu a Scottova smečka měla před sebou další úkol.

Kromě toho, že pátrali po dalších chimérách a snažili se přijít na záhadu ohledně maskovaných mužů, teď se museli zabývat i tím, aby odhalili toho, kdo kradl všechna ta těla. A taky přijít na to, kam vlastně těla zmizela...

---

Malia, která se nezávisle na ostatních vloupala do pokoje Tracy, našla na jejím nočním stolku starou knihu s podivným názvem Hrůzní doktoři. Kniha vypadala na první pohled jako brak z žánru sci-fi, ale její titulní stránka (a Malia) nakonec přinutila všechny k tomu, aby knize věnovali pozornost.

Na titulní straně byla vyvedena trojice mužů, která podle Scotta a Malie vypadala stejně jako trojice mužů, která stála za smrtí Tracy i Lucase.

Stiles, který zůstal ten den doma, se usilovně snažil vypátrat jméno autora, ale i po několika hodinách stále nic neměl. Jednalo se o umělecký pseudonym, který byl jen slepou uličkou v jejich pátraní.

Dál je posunula až Lydie, která věnovala pozornost doslovu na konci knihy. Zjistila, že kniha byla věnována doktoru Valackovi, který už několik let sídlil v jedné z cel uvnitř skrytého patra Eichen Housu. Už jednou s ním přišli do styku, i když nepřímo. Tehdy s ním mluvil Deaton a byl to právě Valack, který jim poradil, kde najít Scotta, když ho unesla Kate.

Scott s Kirou a Lydie se Stilesem se znovu vypravili do Eichen Housu, aby se dozvěděli pravdu skrytou na stránkách knihy. Jessie se do ústavu nevypravila. Byla unavená z předchozích dnů (a Stiles na rozdíl od ní zůstal celý den doma, takže měl dostatek sil a energie) a také se necítila na to, aby podobné místo navštívila.

Během jejich návštěvy Eichen Housu se stalo ale hned několik věcí. Stiles se ji vše snažil vylíčit, když ten večer seděla na kraji jeho postele. Držela ho za ruku a během jeho slov si vyčítala, jak mohla být tak hloupá a naivní, aby ho na podobnou výpravu pustila samotného.

Stiles začal tím, že ji vylíčil, co se stalo Kiře. Eichen House ležel na silných telurických a elektromagnetických proudech, které kromě jasanu horského představovaly určitý druh ochrany. Jenže Kira je svým příchodem narušila. Celé její tělo se nabilo elektřinou a ven se dostala jen za pomoci Scotta, který si při té nebezpečné záchraně spálil velkou část těla.

Hrůzní doktoři ale pronikli do Eichen House. Nevšímali si Stilese ani Lydie a vlastně nikoho. Jejich kroky vedly přímo za Valackem, ale co s ním stalo, už nikdo z nich nevěděl. Slyšeli jeho křik, ale ten neměl téměř žádnou vykazující hodnotu.

Jako poslední ji Stiles líčil samotný rozhovor s Valackem.

„Ta kniha spouští nějaké paměťová centra v mozku, nebo co. Pokud jsi Hrůzné doktory viděla, pokud ti něco udělali, stačí si přečíst tu knížku, podívat se na ten obrázek a na všechno si vzpomeneš."

Jessie v ruce sevřela nakopírovanou knihu. S přimhouřenýma očima se zadíval na obrázek a opatrně v knize zalistovala.

„Musíme si to přečíst," zamumlala.

Stiles ji ale pevně sevřel v pase a stáhnul ji na sebe. Se smíchem přistála na jeho hrudníku. Něžně ji pohladil ve vlasech, do kterých ji pak vtiskl krátký polibek.

„Ale ne dneska večer."

---

Po škole se měla Jessie sejít s Lydií ve školní posilovně. Nechtěla Jessie prozradit pravý důvod jejich setkání, ale trvala na tom, aby přišla sama.

Jessie si všimla, že se Lydie od jejího napadení změnila. V očích měla nedůvěru a neustále se obezřetně ohlížela kolem sebe. Jessie ji to nemohla mít za zlé, a proto ani neodmítla nabídku na setkání.

Když otevřela dveře, spatřila drobnou rusovlásku netradičně oblečenou ve sportovním. Vedle ní stál strážník Parrish, který – podobně jako ona – měl oblečené volné kalhoty a sportovní triko bez rukávů.

Jessie se zastavila ve dveřích a zkoumavých pohledem přejela po obou dvou. Oči se ji na krátký okamžik zastavily na svalnatých pažích Parrishe, ale nakonec sama sebe přemluvila k tomu, aby upřela svou pozornost jinam.

Na Lydii.

„Co to znamená?" zeptala se místo pozdravu.

„Chci se naučit bojovat."

„Bo-... Bojovat?" zeptala se nechápavě.

Lydie ale jen přikývla. „Jordan mi s tím už pár dní pomáhá. Ale napadlo mě, že bys možná taky mohla přijít. Abys mě něco naučila. Nebo abych si to s tebou vyzkoušela. Nebo... tak."

Jordan?

Od kdy je strážník Parrish... Jordan?. Prostě Jordan?

Jessie spolkla svoji otázku a nakonec jen přikývla. Položila si batoh ke dveřím a přes hlavu přetáhla mikinu, která by ji byla na obtíž.

Uběhla už dlouhá doba od jejího posledního tréninku s Argentem, ale její svaly na jeho dril nikdy nezapomněly. Občas se ji podařilo přemluvit Scotta, aby s ní trénoval, ale věděla, že nikdy nebojoval na plno.

Postavila se naproti své kamarádce a jedním gestem ji vyzvala k útoku.

Lydie nezaváhala. Zaútočila s překvapivou silou, ale Jessie neměla žádný problém všechny její rány vykrýt. Lydie se po sérii útoku zastavila, jen na okamžik. Jessie ale jejího zaváhání hned využila a sklonila se tak, aby rusovlásku nabrala hlavou do břicha. Lydie překvapeně vypískla a než se stihla nadát, ocitla se na zemi, společně s Jessie. Ta ji ale pevně držela pod krkem a s vítězně se usmívala.

„Nikdy nesmíš polevit. To bylo Argentovo pravidlo číslo jedna."

Vyhoupla se na nohy a nakonec podala své kamarádce ruku, která ji s díky přijala a i ona se vytáhla zpět na nohy.

Jordan... strážník Parrish... celému souboji mlčky přihlížel a po chvíli ticha se pustil do analýzy. Nakonec ještě Lydii ukázal několik obraných gest a vyzval Jessie, aby celý útok zopakovala.

Nebyla si jistá, kolik hodin společně strávili, ale na konci dne byla vyčerpaná, přesto ale překvapeně šťastná.

---

„Matčiny čtenářské kluby mají většinou víc vína," zaprotestovala Lydie, když se na večer celá smečka, kromě Liama, ale i s Theem, sešla u McCallů doma. Na stole ležely nakopírované kopie Maliiny knihy a oni měli strávit celý večer a celou noc jejím čtením.

Jessie bez protestů popadla jeden výtisk a posadila se do jednoho z křesel.

„Tohle bude dlouhá noc," zamumlala rozmrzela a pustila se do čtení.

---

„Nemám pocit, že by ta kniha se mnou něco udělala. Nebo... s kýmkoliv z nás," zamumlala roztrpčeně Jessie, když se ráno sunula po školních chodbách. Pod očima měla velké kruhy způsobené nedostatkem spánku. Ráno navíc zaspala a neměla čas se pořádně nasnídat, což ji přidávalo na její rozmrzelosti.

„Budeme na sebe dávat pozor, ano?" řekl Scott a tvářil se, že její výčitky snad ani neslyšel. Ona protočila oči, ze skříňky popadla jednu z učebnic a bez rozloučení kolem něj proklouzla pryč.

Hodina biologie utekla překvapeně rychle, zvlášť po incidentu se Sydney, která se v půlce výuky zvedla a vyběhla ze třídy. Lydie ji následovala, a to i přes protesty jejich vyučující.

Jessie měla další hodinu volno. Chvíli přemýšlela o tom, že se půjde učit do knihovny, ale nakonec své plány přehodnotila. Rychlými kroky se rozešla do dívčí šatny, aby se převlékla do běžeckého. Chtěla se proběhnout po školním ovále. Doufala, že se ji podaří unavenou mysl přivézt na jiné myšlenky.

Pomalu vyklusávala kolem sportovního hřiště a s pobaveným výrazem sledovala Liama, který podobně jako ona využil svoji volnou hodinu k procvičeních svých sportovních zdatností. Venku ale bylo spoustu jiných studentů, kteří si nenechali ujít poslední paprsky letního slunce.

„Nemá někdo inhalátor? Je tady někdo s astmatem? Potřebuji inhalátor!" Na hřiště doběhl jeden ze studentů, oči zeširoka rozšířené hrůzou. Pohyb všech jako kdyby najednou ustal. Jessie se zastavila na místě, v hlavě se ji spustila vzpomínka na první astmatický záchvat Scotta.

Oba dva byli ještě malé děti a společně si hráli v pokoji. Jessie Scotta něčím vyprovokovala, sama už dnes nevěděla, co řekla. Scott se rozzlobil, začal ji pronásledovat po pokoji, rudý vzteky. Jessie vyběhla ven a rozběhla se po schodech dolů a se smíchem zamířila do kuchyně. Až tam zjistila, že její bratr už není za jejími zády. Zmateně se vrátila po vlastních stopách a Scotta našla sedět pod schody. Zajíkal se, popadal se za hrudník, nemohl se nadechnout.

„Mami! Mami!" Křičela Jessie tak dlouho, dokud Melissa skutečně nepřiběhla. Pohotově zavolala záchranku a během několika minut se všichni tři ocitli na chodbách nemocnice. Jessie celou cestu brečela, usilovně tiskla bratrovu drobnou ručku a stále dokola opakovala, že to není její vina.

Zavrtěla hlavou, aby tu vzpomínku vyhnala z hlavy.

Chtěla se znovu rozběhnout, ale něco ji zastavilo. Podivný pocit, neznámý chlad, ji svíral útroby a ona se najednou nemohla pohnout. Zmateně se rozhlédla kolem, ale zdálo se, že život na hřišti se znovu rozběhl.

Chytla se žaludek, udělalo se ji fyzicky nevolno. Snažila se vzpomenout, co měla k obědu, ale místo vzpomínek na jídlo se ji do hlavy vloudila jiná myšlenka, která se ji uhnízdila v hlavě.

„Scott," vydechla potichu, sama překvapená tím náhlým pochopením.

Něco nebylo v pořádku.

Něco není v pořádku.

Naposledy měla podobný pocit, když se ho Victoria snažila otrávit omějem.

Rozběhla se zpět do školní budovy. Rozhlížela se kolem sebe a přitom nepřestávala volat bratrovo jméno. Někdo ji chytil za ruku a přinutil ji zastavit.

„Ty znáš toho kluka s astmatem?"

„Je to můj bratr," odpověděla mu s naléhavostí v hlase.

„Pojď za mnou." Neznámý ji uchopil za ruku a ona sledovala jeho kroky jako malá holka poslouchá své rodiče. Zatočil k učebně biologie a ona si všimla hloučku zvědavých studentů stojících před dveřmi. Vykroutila se neznámému a bez poděkování se rozběhla směrem k nim. S tichými omluvami a hlasitým je to můj bratr! se prodrala hloučkem až ke Scottovi. Vedle něj seděl Liam s inhalátorem v ruce.

Scott se zády opíral o katedru a ztěžka oddechoval.

„Scotty," vydechla Jessie s úlevou. Objala ho kolem krku a hned ho zase pustila, když si uvědomila, že mu tím mohla jen přitížit.

„Jsi v pořádku?" zeptala se hned a on zavrtěl hlavou.

„To... ta kniha," odpověděl ji potichu.

---

I když to Scott neřekl nahlas, Jessie věděla, že příhoda s astmatickým záchvatem má v sobě mnohem víc, než byl ochotný přiznat. Byla to potlačovaná vzpomínka, něco co prožil, něco co mělo souvislost s hrůznými doktory. To oni byli důvodem jeho astmatického záchvatu a oni byli i tím důvodem, proč Jessie teď nervózně přešlapovala v nemocniční chodbě, zatímco Lydie se procházela po ztemnělém operačním sále.

„Něco mi udělali," šeptala potichu. Špičkami prstů se dotýkala jednotlivého zařízení a Jessie ji bedlivě sledovala. Stiles stál před dveřmi do sálu a dával pozor na to, aby se k oběma děvčatům nedostal nikdo jiný.

„Můžeš zapnout světla?" Lydie se najednou zprudka otočila směrem k Jessie a ta se natáhla po spínači světla. Ozvalo se tiché lupnutí, ale světla zůstala zhasnuta. Jessie to zkusila ještě několikrát, ale se stejným výsledkem.

„Nejde to," oznámila nakonec.

„Běž se někoho zeptat."

Jessie nakrčila obočí, protože se ji nelíbila představa, že by měla nechat Lydii samotnou. A ještě míň se ji líbila představa, že by měla někam poslat Stilese.

„Myslela jsem, že to je stejně spíš o tom, co slyšíš," ozvala se opatrně.

„Pořád chci vidět to, co slyším," ohradila se rusovláska a Jessie musela uznat její pravdu a svoji porážku. S povzdechem otevřela dveře a vypravila se ke Stilesovi.

„Nesvítí světla."

„Nejsem opravář."

„Jo, ale... mohl by ses po někom podívat? Moje máma by mohla vědět, co je tam špatně."

Krátce přikývl a zmizel za rohem bez dalších slov. Jessie chvíli zůstala stát na místě a nevěřícně se dívala na prázdnou chodbu. Nedokázala pochopit, jak je možné, že v některých chvílích je mu tak blízko, že s ním v podstatě tvoří jednu bytost a v další chvíli je ji tak vzdálený.

S povzdechem se vrátila k Lydii.

Drobná dívka její příchod ale vůbec nezaregistrovala. Hlavu měla předkloněnou k monitoru životních funkcí, který byl vypnutý. Rty otevřené v tichém úžasu. Vlasy jako vodopád padaly přes jedno rameno.

„Hayden," šeptla potichu jediné jméno.

„Kdo je Hayden?" zeptala se zmateně Jessie, ale netušila, jak rychle dostane odpověď na svoji otázku.

---

Zatímco Jessie byla s Lydií na pokoji, na Scotta s Malií zaútočili hrůzní doktoři přímo v budově nemocnice. Scott dostal další astmatický záchvat na tolik silný, že mu Melissa musela píchnout injekci s adrenalinem, aby ho vrátila zpět do života.

Stiles s Theem se potýkala s další chimérou, kterou znovu usmrtili hrůzní doktoři.

Lydii odvezli domů, ale nakonec se přece jen vrátili na veterinární kliniku.

Na vyšetřovacím stole leželo tělo neznámého třeťáka, skryté pod prostěradlem. Jessie se z pohledu na mrtvé tělo zvedal žaludek. Nemusela nic vidět, stačilo ji vidět siluetu.

Byl jen o rok mladší než ona.

Mladší.

Hřbetem ruky si setřela slzy, které si našly cestu ven z jejích očí a natáhla se po Stilesově ruce. Potřebovala cítit jeho blízkost, potřebovala se cítit v bezpečí, potřebovala se cítit naživu.

Jenže on ji jen krátce stisk a v tom dotyku necítila všechno to, co potřebovala cítit. Zmateně se zadívala na jeho tvář, ale byla téměř bez emoci. Se sklopeným pohledem si strčila ruce do klokaní kapsy od své mikiny a udělala téměř nepatrný krok vzad.

„Nemůže přece jen nastavit alarm a nechat ho tady tak, no ne?" zeptal se Stiles.

Nemluvil o něm jako o oběti, jako o dalším hrůzném experimentu.

Byl návnada.

Návnada na to, kdo krade všechna ta těla.

Jessie přejel mráz po zádech a cosi nesrozumitelně zamumlala. Nakonec vyběhla z veterinární kliniky. Studený vzduch ji pohladil po tváři a ona se zády opřela o chladnou zeď budovy.

„Zatraceně," zaklela potichu sama pro sebe.

Z dalších myšlenek ji vytrhl telefon bzučící v její kapse.

„Liame?" zeptala se místo pozdravu.

„Jessie, potřebuji...můžeš.... Já nevím, co mám dělat, Jessie!" Liam zmateně koktal.

„Co se děje?"

„Jde o Hayden."

„Kdo je sakra Hayden?"

Zatímco v poslední době jsem měla strach, že mi přítomnost nebude stačit na minulost, teď mám spíš opačný problém. Části z přítomnosti už mám téměř všechny napsané, takže uvidíme, jak se mi to nakonec podaří celé zkombinovat.

Už jsme téměř v polovině páté série (přesně u sedmého dílu) a já se nedokážu smířit s tím, že už je vlastně skoro konec. Achich ouvej.

V téhle kapitole mám ráda Jessie/Scott scénu, protože jejich vztah v posledních kapitolách šel tak nějak... do ústraní. Tak jsem si to tady trochu vynahradila. O:)

Znovu vám všem děkuji za podporu. Děkuji za přečtení, hlasování, komentář. Mějte se krásně a užívejte si léta!