Liam pevně svíral Jessie a ta za ním vlála jako hadrová panenka. V očích měla slzy, pořádně ani neviděla na cestu před sebou. Jen pár kroků za nimi pospíchala Lydie, která se na vysokých podpatcích pohybovala s překvapivou rychlostí.

Tunely se rozléhal vlkodlačí řev a Liam se stále nervózně ohlížel za sebe.

Když se před nimi objevil jeden z Ghost Riderů, téměř do něj narazil. Zastavil na poslední chvíli. Jeho oči zazářily zlatě a on tiše zavrčel, i když věděl, že jeho vlkodlačí schopnosti rozhodně nestačí na to, aby muže před ním vyděsily.

Jessie se zastavila a pohlédla do tváře jezdce, který stál před ní. Jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak vytahuje ze svého opasku zbraň, kterou namířil na hruď mladého vlkodlaka.

Nepotřebovala o tom přemýšlet.

Věděla, že přišla o šanci, jak se znovu setkat se Stilesem.

Věděla, že bez něj není opravdovým člověkem. Jen ubohou napodobeninou. Schránka bez duše, která se každým okamžikem rozpadne.

Vytrhla se z Liamova držení a rychlým pohybem se dostala přímo před něj. Bojovně vystrčila bradu dopředu a zavřela oči. Po tváři ji stále tekly slané potoky slz, ale ona je nevnímala.

Čekala na výstřel.

Jessie zůstala sedět v čekárně nemocnice, společně s Kirou a Theem. Seděla vedle Thea a pevně svírala jeho ruku. Bylo to známé gesto, které ji zbavovalo napětí a ona se nemohla přinutit k tomu, aby jeho ruku pustila.

Neměla čas si promluvit s mámou, která hned odběhla na sál.

Ruce měla stále od krve a nebyla si jistá, jestli ji z nich ještě někdy smyje.

„Jessie?"

Do jejích myšlenek vtrhl Stilesův hlas jako něco nepřirozeného. S obavami v očích zvedla hlavu. Stál přímo před ní. Triko měl na jedno místě natrhnuté a Jessie viděla krvavý šrám, který se mu táhl po kůži.

„Stilesi," vydechla úlevou a okamžitě pustila Theovu ruku. Vyskočila na nohy a vrhla se mu do náruče. On ji nejistě objal kolem pasu a nechal ji, aby mu zabořila hlavu na ramene. Cítil něžný polibek, který mu věnovala na klíční kost a ten dotyk ho obměkčil. Než ale zavřel oči, věnoval poslední pohled Theovi. Díval se na něj skrz její husté vlasy, přesto mu ale neunikl úšklebek na jeho tváři.

„Jseš v pořádku?" zeptal se něžně a ona téměř neznatelně přikývla.

„Teď už jo," zamumlala mu do ramene potichu.

---

V nemocnici byly dlouho do noci. Těsně po půlnoci se na chodbě objevila Melissa, která nejdříve objala obě své děti a pak jim ve stručnosti podala popis operace. Lydie ztratila spoustu krve, ale nedošlo k žádnému vnitřnímu zranění. Doktoři ránu zašili a podle jejích slov by Lydie měla spát až do dalšího dne. Ještě jednou všechny ujistila, že je všechno tak v pořádku, jak jen může být a poté všechny z nemocnice vyhnala.

Jessie zamířila ke Stilinským domů, zatímco Kira přespala u McCallů.

Stiles dovedl Jessie do koupelny a postaral se o to, aby krev z jejích rukou zmizela. Jessie seděla nepřítomně na kraji vany a sledovala, jak zabarvená voda odtéká odpadem pryč. Měla pocit, že společně s ní odtéká pryč i její vědomí. Byla unavená a psychicky vyčerpaná. Ani nepostřehla, jak se dostala do postele.

Když se ráno probudila, ležela stočená do klubíčka vedle Stilese, který stále ještě spal.

Pomalu se narovnala na loktech a opatrně jej políbila na špičku nosu. Pod tím pohybem se zavrtěl, popadl peřinu a s hlasitým zívnutím se přetočil na stranu.

Jessie se musela usmát.

Vyhoupla se na kolena a znovu se přiblížila k jeho obličeji. Místo dalšího polibku se ale sklonila k jeho uchu a šeptla tiché miluji tě. Bylo to poprvé, co ta kouzelná slova opustila její ústa.

Byla ráda, že spí.

Vždy si představovala, že ta slovíčka řekne v nějaký magický moment.

Určitě si nikdy nepředstavovala, že je vykouzlí ze svých rtů v rozestlané posteli, oblečená jen do trika, s vlasy trčícími do všech stran, v době kdy měla být ve škole a po noci strávené v nemocniční čekárně.

Jenže právě teď a právě tady to bylo správné.

Chtěla vstát a dopřát si krátkou sprchu, která by probudila všechny její smysly. Jenže když se její nohy dotkly studené podlahy, překvapil ji Stiles. Stáhl ji zpátky do postele a přivinul k sobě, jako kdyby byla malé dítě. Vtiskl ji polibek do vlasů a poté si zapřel čelo o to její. Karamelové oči měl zastřené spánkem, na tváři mu pohrával úsměv.

„Taky tě miluji," zašeptal potichu v odpověď.

---

Do školy zaspali, přesto Jessie trvala na tom, že by tam měli zajít. Stiles protestoval, snažil se ji uplatit dlouhými polibky, ale ona tvrdohlavě trvala na svém. Na krátký okamžik se zastavila doma, aby se převlékla do čistého, ale další zastávku Stilesův džíp udělal až na školním parkovišti.

Byla obědová pauza a Scott seděl venku společně se zbytkem své smečky.

Jessie se konečně dozvěděla zbytek příběhu, který se včera odehrál.

Malia našla Tracy mrtvou. Trvala na tom, že na její smrti neměla žádný podíl. Že se na místě objevili záhadní muži ve starých maskách a Tracy usmrtili jedinou injekcí. Podle tónu hlasu, jakým Scott o celé příhodě mluvil, Jessie věděla, že si není jistý, jestli Malii může věřit. Ona seděla kousek od ostatních, úplně potichu. Pohled měla sklopený ke svému obědu, ve kterém se nepřítomně přehrabovala. Vypadala zničeně a Jessie ji v podobném stavu nikdy neviděla.

Během zmatku na stanici z dočasné věznice znovu utekl Donovan, ale podle Scottových slov jeho útěk představoval nejmenší problém, jaký smečka měla. Šerif si myslel, že se dal na útěk a Jessie musela uznat, že jeho slova zněla velmi pravděpodobně.

Liam včera v noci objevil několik tajemných jam. V jedné z nich nalezl přívěšek, který patřil Tracy a dávalo smysl, že i v ostatních jámách přebýval... kdo vlastně?

Tracy nebyla ani vlkodlak, ani kanima.

Byla podivným zkřížením obou ras a podle Deatona došlo k jejímu vytvoření účelně. Někdo si dal tu práci a v laboratořích zkřížil několik druhů nadpřirozené DNA, ze kterého pak vznikl úplně nový tvor.

Tvor, který dokázal překonat nadpřirozenou bariéru z jasanu horského.

Scott Tracy nazval chimérou. Byl to jev, který probírali na hodině biologie, kterou zmeškala. Dvě DNA v jedné bytosti.

---

Po škole zůstala Jessie ve školní knihovně.

Chtěla dohnat zameškané učivo a Stiles seděl nad Bestiářem a snažil se tam najít nějakou zmínku o chimérách. Ale zatímco ona vydržela několik hodin sedět nad Scottovými poznámkami z biologie, Stiles si ustal na stole a pravidelně oddechoval.

Jessie ho nechala spát a dodělala si všechno potřebné. Teprve tehdy ho opatrně vzbudila.

„Co se stalo?" zeptal se rozespale, zatímco ona sbírala knihy, na kterých spal a postupně je vracela zpět do regálů.

„Usnul jsi."

„To není možný."

Hodila po něm jeden ze svých pohledů a on znovu přehodnotil svoje slova. Nakonec zvedl ruce a ukázal drobnou mezeru mezi palcem a ukazováčkem.

„Možná trochu?"

Se smíchem popadla jeho prsty a roztáhla je od sebe tak daleko, jak to jen bylo možné.

„Možná trochu víc."

Protočil oči a raději stočil debatu někam jinam.

„A kolik je vlastně hodin?"

„Hodně."

„Tak akorát na jídlo?" zeptal se bezelstně a popadl její tašku, aby ji co nejrychleji dostal z knihovny. Ona chtěla ještě něco namítnout, ale než se stihla nadechnout, ocitli se na opuštěném školním parkovišti. Jediným autem na něm byl Stilesův modrý džíp.

Otevřel nejdříve zadní dveře a na sedačky hodil svůj batoh i její tašku a teprve pak se vyhoupl na sedadlo řidiče. Zasunul klíče do zapalovaní, motor těžce zaškytal, ale nenastartoval.

„Ale no tak, zlato..." zamumlal potichu a opatrně poplácal starý džíp po palubní desce. Zkusil znovu nastartoval, ale auto mu odpovědělo jen dalším zaškytáním.

Jessie sledovala jeho počínaní s obavami v očích.

Dobře věděla, jakou hodnotu pro něj staré auto má, ale zároveň věděla, že je jen otázkou času, než nepůjde nastartovat už vůbec.

„Kouknu se pod kapotu."

„Půjdu s tebou," odpověděla mu rychle a znovu rozepnula bezpečnostní pás. Seskočila ze svého místa, ale Stiles už stál nad otevřenou kapotou, ze které se linul hustý kouř.

„To nevypadá dobře," zamumlala obezřetně a s obavami v očích nahlédla dovnitř. Přes mlhu spatřila spoustu součástek, které neuměla pojmenovat a ani nevěděla, jaký mají účel. Stiles ale sebevědomě popadl lepící pásku a zuřivě se vrhl do oprav. Jessie koutkem ohlédla zahlédla klíč a vzala ho do ruky.

„Nebude to lepší spravit tímhle?"

Stiles ji věnoval jen letmý pohled a zavrtěl hlavou. Pokrčila rameny a sledovala, jak usilovně pokračuje ve svých opravách.

„Můžeš zkusit nastartovat?" vyzval ji a ona se na něj váhavě podívala.

„Já?"

„Jenom otočíš klíčkem, zařadíš a sešlápneš pedál."

Zůstala stát na místě a nervózně si olízla spodní ret. Nikdy neseděla za volantem a řidičský průkaz neměla. Scott ani Stiles se nikdy neptali na skutečné důvody toho, proč si už dávno neudělala řidičský průkaz. Pravdou bylo, že ji řízení nahánělo panický strach.

„Jessie, můžeš prostě...!" Stiles zvedl hlavu a když spatřil její rozpačitý výraz, musel se nahlas zasmát.

„No tak, to zvládneš! Ani nemusíš řadit. Prostě jen sešlápneš ten pedál," vyzval ji znovu a ona se váhavě rozešla. Vyhoupla se na sedadlo řidiče a s hlasitým povzdechem uchopila volant do rukou. Stiles zůstal stát před autem a pobaveně ji sledoval skrz přední sklo.

„Musíš dát klíčky do zapalování."

„Už tam jsou."

„Sešlápnout pedál..." pokračoval ve svých radách a ona zavrtěla hlavou.

„Co když sešlápnu brzdu?"

„Tak zůstaneš stát na místě."

„A když sešlápnu plyn?"

„Tak zůstaneš stát na místě," odpověděl ji se smíchem a ona po něm hodila jeden ze svých pohledů. Jednu ruku sundala z volantu a se skloněnou hlavou nahmatala klíčky v zapalování. V hlavě přemítala, který pedál doopravdy sešlápne, ale z úvah ji vytrhl Stilesův křik.

Prudce se narovnala a za Stilesovými zády spatřila Donovana. Jeho oči byly průzračně bílé a místo zubů měl ústa plné drobných jehliček, které byly jistě nesmírně ostré.

„Wendigo," vydechla úžasem.

Rychle zavrtěla hlavou a přepnula na autopilota. Ze sedačky spolujezdce popadla těžký klíč, který tam jen před chvíli položila. Donovan vypadal překvapený její přítomnosti. Ona ale nezaváhala ani na okamžik. Rázně se rozmáchla a udeřila Donovana do čelisti klíčem. Rána ho odmrštila několik metrů dozadu a z úst mu vyletělo několik krvavých slin. Jessie popadla Stilese za ruku, anebo možná Stiles popadl Jessie, a společně se rozběhli do školy, která představovala falešnou naději záchrany.

Utíkali prázdnými chodbami a za sebou slyšeli jeho kroky.

Stiles náhle prudce zatočil a oni se ocitli před dveřmi do knihovny. Ze zadní kapsy vytáhl svůj identifikační průkaz a projel jím čtečkou karet. Dveře se s tichým lupnutím odemknuli a oni vběhli dovnitř.

Jessie ho zatáhla mezi police s knihami. Téměř se jim podařilo schoval ve stínech.

V jedné ruce stále držela klíč, který byl teď od krve. V druhé pak pevně svírala Stilesovu ruku. Pohledem sklouzla na klíč a chvíli přemýšlela o svých možnostech. Možná by ho dokázala přeprat. Stačila by jedna, nebo dvě dobře mířené rány. Společně by pak utekli. A pak...?

Ten nápad rychle hodila za hlavu.

Nemohla na něj zaútočit sama. Riziko neúspěchu bylo příliš vysoké a ona by nedokázala nechat Stilese v nevýhodě.

Nervózně přešlápla z nohy na nohu a obezřetně se rozhlížela kolem. Jejich jedinou nadějí bylo, že Donovan se do knihovny nedostane a jim se pak podaří v tichosti vyplížit ven a zavolat pomoc.

Jenže dveře do místnosti se rozletěli a Jessie musela i tento plán přehodnotit.

Slyšela jeho kroky, ale stále byl dostatečně daleko.

Pevněji sevřela klíč, připravená bránit nejen sebe, ale především Stilese.

„Ty ve skutečnosti nevíš, kdo jsem, že ne, Stilesi?"

Když nedostal žádnou odpověď, rychle zase pokračoval: „Možná jsi slyšel o mém otci. Řekl ti o něm tvůj táta? Povídal ti někdy šerif Stilinski o době, kdy byl ještě obyčejným strážníkem a jak jeho partner uvízl v přestřelce? Řekl ti, že mému tátovi rozdrtila kulka devátý obratel? Že mu prošla skrz míchu? Víš, co to znamená? To znamená, že všechno od jeho pasu dolů je nepoužitelné. A tím nemyslím jen jeho nohy. Vsadím se, že ti něco z toho řekl. Ale taky se vsadím, že určitě vynechal tu část, kdy seděl v autě a volal posily, zatímco můj táta tam šel sám. Řekl ti, že se moc bál a že byl moc velký slaboch, aby tam šel za ním? Anebo slaboši neříkají svým slabošským synům o svých selháních? O tom, jak dostali svého partnera po zbytek života na kolečkové křeslo?"

Donovan pokračoval ve svém proslovu, ale Jessie vytěsnila jeho slova ze své hlavy. Pevně stiskla Stilesovu ruku a s obavami v očích sledovala jeho tvář. Usilovně se kousal do rtu, aby nic neřekl.

Jeho slova ho zraňovala víc, než by dokázaly jeho činy.

Jessie mu chtěla něco říct, ale jedinou oporu, kterou mu teď dokázala poskytnout, byl stisk ruky.

Najednou ucítila na svém rameni dotyk cizí ruky. Tiše vyjekla a pustila Stilesovu dlaň. Donovan, který protáhl ruku skrz regály s knihami, teď prudce zatáhl směrem k sobě a Jessie prolétla celou knihovnou. Společně s knihami dopadla na zem a potřebovala chvíli, aby se znovu postavila na nohy. V hlavě ji třeštilo, ale Donovana před sebou viděla zcela jasně. Klíč ji přitom nárazu vypadl z ruky a ona teď měla jen své dlaně, kterými se měla bránit.

Jeho první útok bezpečně vykryla paží, a dokonce svého útočníka překvapila kopnutím. Zasáhla ho do kolena a on díky tomu ztratil rovnováhu. Natáhla se po jedné z mnoha knih, kterou ho chtěla přetáhnout, ale byl rychlejší. Nejdříve ji loktem udeřil do obličeje a poté ji jednou dobře mířenou ránou poslal k zemi.

Jessie se zatmělo před očima a zůstala ležet.

Donovan o ni ztratil zájem.

Nepotřeboval ji, byla jen otravný hmyz, který mu překážel na cestě k opravdovém cíli.

Stiles.

Jessie donutila své chabé vědomí k tomu, aby se posadila. Hlava se ji motala, v uších ji zvonilo. Bolel ji každý sval a postavit se ji stálo víc námahy, než bylo v lidských silách. Opatrně se přidržovala okrajů regálů a váhavým krokem se rozešla vpřed.

„Stilesi?" vydechla překvapeně.

Měla pocit, že ji pořádně nevnímá. Díval se na ni, ale jeho oči byly zastřené, snad jako kdyby ani nebyl v tomhle světě. Obličej měl bez emocí a Jessie měla pocit, že mu úsměv už navždy zmizel ze tváří.

„Stilesi?" oslavila ho znovu a do hlasu se ji vloudily obavy, které nešlo přeslechnout.

„Nemůžu za to, Jessie. Byla to sebeobrana. On by mě zabil," zašeptal potichu a hlavou pokynul na místo, kde ležel Donovan. Z hrudníku mu trčela železná konstrukce, která se musela zhroutit z lešení. Temně rudá krev se mísila s podivnou stříbrnou kapalinou. Donovan měl zeširoka otevřené oči, z úst mu vytékal tenký pramínek krve a v ústech se leskly jeho špičaté nelidské zuby.

Jessie zatěkala pohledem z Donovana na Stilese a zase zpátky.

„Musíme pryč," promluvila po chvíli ticha překvapivě klidným hlasem.

„Nemůžeme... Nemůžu ho tady nechat."

„Zavolej na stanici. Nech telefon zvonit, ale nic neříkej."

Stiles zmateně přikývl a z kapsy od kalhot vytáhl mobil. Jessie ale zavrtěla hlavou a sama popadla sluchátko od pevné linky, která patřila k vybavení knihovny. Telefon několikrát na prázdno zazvonil, než se z druhé strany ozval příjemný hlas mladé strážnice. Oba zůstali potichu a ona po chvíli zavěsila. Jessie popadla Stilese za ruku a snažila se ho dostat pryč z místa činu.

„Pošlou sem hlídku," mumlal omámeně a ona jen přikyvovala.

„Někoho sem pošlou a někdo ho najde. A proto musíme pryč."

„Oni ho najdou."

„Ale nenajdou tebe."

„Měli by mě najít."

„Byla to sebeobrana."

„Musím jim to říct."

„Ne. To nemůžeš," trvala na svém. Doběhli na parkovišti a zastavili se před džípem. Stiles byl stále duchem nepřítomný. Jessie se rozhlédla kolem sebe, ale neviděla přijíždět žádné auto. Věděla, že každá minuta má teď cenu zlata, ale i přesto se rozhodla ještě chvíli na parkovišti setrvat. Pevně uchopila Stilesův obličej do svých dlaní. Počkala, dokud se jeho oči nezastavily na jejím obličeji a teprve pak promluvila: „Stilesi, nikoho nebude zajímat, jestli to byla sebeobrana, nebo ne. Ten mladík vyhrožoval tvému otci a najednou je mrtvý. Je mrtvý a ty jsi u toho byl. Žádná porota na světě nebude věřit tomu, že to byla sebeobrana. Žádná porota na světě nebude věřit, že ten mladík byl nestvůra, wendigo, který se živí lidským masem. A i kdyby tě zprostili všech obvinění, lidé se o tom nepřestanou bavit. Bude se ptát – opravdu je ten šerifův syn nevinný? Na to se budou ptát, Stilesi. A nikdy nepřestanou."

Stiles překvapeně zamrkal a po chvíli ticha jen přikývl.

Jessie pustila jeho obličej a rychle přeběhla na druhou stranu džípu, kde naskočila na sedadlo spolujezdce.

Stiles už seděl na svém místě, oči upřené přímo na ni. Promluvil potichu, jako kdyby se bál její odpovědi

„A ty mi věříš?"

„Ano," odpověděla bez váhání. „Byla jsem tam, Stilesi. Samozřejmě, že ti věřím."

„A kdybys tam nebyla... Věřila bys mi, i kdybys tam nebyla?"

„Ano," odpověděla hned, znovu bez zaváhaní.

Téměř neznatelně se pousmál, ale jeho pozornost upoutalo policejní auto, které se tiše vplížilo na školní parkoviště. Jeho džíp byl dostatečně daleko, navíc schovaný ve stínech od starého stromu. Přesto se oba svezli ve svých sedačkách co nejníže, takže bylo vidět jen špičky jejich hlav.

Postarší strážník vešel do školní budovy, ale za chvíli byl zase zpět. V ruce držel vysílačku a něco říkal. Stiles se natáhl do prostoru mezi nimi a zesílil zařízení, které si doma vyrobil. Díky němu dokázal naladit policejní signály a odposlouchávat nejen svého otce.

„Je to šest, dva, tři," promluvil strážník, zatímco nasedal do svého auta. Reflektory ozářily téměř celé parkoviště a auto se pomalu rozjelo pryč.

„Co je šest, dva, tři?" zeptala se Jessie potichu, ale odpověď dostala z vysílačky.

„Rozumím, planý poplach. Díky, že jsi to zkontroloval, Jeffe."

Stiles beze slov ztišil vysílání. Zůstal ještě chvíli sedět na místě, ale jakmile se policejní auto dostatečně vzdálilo, vyskočil ze svého džípu. Rozběhl se zpět do školy a Jessie měla problém stíhat jeho kroky.

Rozrazil dveře do knihovny a zastavil se na jejím prahu.

Nic tam nebylo.

Žádný Donovan.

Žádná krev.

Nic.

Jediným důkazem jejich souboje byla rozbitá police s knihami a modřina, která se začala vybarvovat na tváři Jessie.

„Nerozumím tomu," zašeptala omámeně. Stiskla oči pevně k sobě, ale ani když je znovu otevřela, nic se nezměnilo.

Donovano tělo pryč.

Samozřejmě, že jsem si nemohla ujít příležitost publikovat novou kapitolu ve stejný den, kdy vyšel i nový (a tak dlouho očekávaný) díl! Já jsem trpělivě čekala do dvou do rána, abych se na něj podívala "živě", ale po několika minutách se mi přenos zastavil a já neviděla nic :D Pokud už jste novou epizodu viděli, jaké z ní máte dojmy? Já se nemůžu dočkat, až si to celé pustím ještě jednou, tentokrát s českými titulky.

V přítomnosti se nám to pěkně zamotává, co říkáte? Jessie už jednou přemýšlela nad výstřelem, ale tentokrát to vypadá... opravdověji. 

Na začátku je ještě jedna scéna s Theem. Hehe, můžu vám slíbit, že ještě pořádně zamíchá kartami v příběhu. Mám pro něj vymyšlené asi tři dějové linie a stále se nemůžu rozhodnout, kterou nakonec zrealizuju. Ale... bude to jízda, to slibuji.

Mimochodem - jaký je vlastně váš názor na Thea? Pro mě je to jeden z největších zaporáku a to i přes jeho změnu v 6A sérii. Jsem zvědavá, co přinese 6B, ale svůj názor na něj asi nezměním.

Koukám, že jsem se zase jednou pěkně rozepsala. Ještě bych chtěla poděkovat void_pierce97,která mě nevědomky "dokopala" k napsaní této kapitoly písničkou Gravity, kterou jsem objevila u jedné z jejích povídek. Při jejím poslechu jsem napsala téměř celou tuhle část a moje psaní taky dostalo úplně jiné grády. Takže... děkuji!

A děkuji i vám všem - za přečtení, za hlasování, za komentáře <3