„Vůbec nic nevidím," zamumlala rozmrzele Jessie, když se ocitla v podzemních tunelech. Scott s Malií byli v jednoznačné výhodě oproti ní a Lydii. I oni si přesto pod nohy svítili telefonem, a tak Jessie následovala jejich příkladu. Podobně jako v lesích šla krok za nimi s pohledem upřeným k zemi.

Malia vypadala podrážděně, podobně jako ona. Svítila mobilem kolem sebe a obezřetně se rozhlížela po podzemních tunelech. Ani to ji ale nezabránilo v tom, aby narazila do neviditelné zdi a odlétla několik metrů dozadu.

„Asi jsem to našla," zamumlala ze země a neobratně se snažila postavit zpátky na nohy.

Lydia se postavila před trhlinu a fascinovaně sledovala zvlněný vzduch před sebou. Na první pohled nebylo nic vidět – pokud se ale člověk zadíval pořádně, všiml si lehkého vlnění a odlesků světla, které v tmavém podzemí neměli co dělat.

„Vypadá to podobně," zamumlala rusovláska po chvíli mlčení.

„Jako co?"

„Jako červí díra."

Jessie cítila, jak ji přejel mráz po zádech. O červí díře se učili v hodinách fyziky, vždy byla popisována jen hypoteticky a s úsměvem na rtech, který zdobil tváře vyučujících, kteří byli nadšeni, že se jim konečně podařilo svým výkladem zaujmout celou třídu.

„A jak se přes to dostaneme?" zeptala se nakonec.

„O tom budeme muset... ještě chvíli přemýšlet."

„Super plán."

Scott ji umlčel pohledem, zatímco Malia sebrala (bůhví odkud) kus ocelové tyče, kterou se pokusila prostrčit skrz otvor ve vzduchu. Tyč se ale při dotyku s nadpřirozenou bariérou začala tavit.

Jessie si nahlas povzdechla.

„Nikdo neříkal, že to bude jednoduché," odvětila ji Lydia, která už měla až po krku jejího odevzdaného stavu.

„Ale nikdo neříkal, že to musí být tak těžké."

Za jejich zády se ozval cizí hlas. Zněl povědomě, a přitom úplně cize. Jedním z tunelů směrem k nim kráčel pan Douglas, jejich učitel fyziky. Na obličeji mu pohrával vítězný úšklebek.

„Sledoval náš pach," pronesl Scott pevným a vyrovnaným hlasem. Přitom se postavil do čela skupiny a za svá záda schoval Jessie. Malia se postavila vedle něj a tiše vrčela.

„Sledoval jsem vaše zoufalství," odvětil jim bez známek emocí v hlase. „Sledoval jsem jedno zoufalství," ušklíbl se znovu a pohled přitom zapíchl na Jessie i přesto, že za Scottem nebyla téměř vidět.

„Vypadá to, že jste se zasekli na mrtvém bodě," pokračoval Douglas, když nikdo z nich nic neřekl. „Zoufale se snažíme dostat dovnitř a všechny zachránit. A doufáme, že najdeme způsob, jak zastavit tuhle nadpřirozenou armádu smrti."

„V tomhle má pravdu," promluvila tiše Lydie, která stála vedle Jessie.

„Pokud někoho nezabije," oponovala ji Malia.

„Pokud nezabije někoho dalšího."

„Teď záleží jen na tom, jak se dostat dovnitř," pronesl Douglas znovu tím arogantním tónem, který naznačoval, že je o krok dopředu.

„Ta bariéra spálí vše, co se pokusí projít," oponovala mu Jessie, která znovu nalezla svoji ztracenou bojovnost.

„Možná ne všechno."

Tichem, které se rozléhalo uvnitř tunelů, se roznesl zvuk dalších kroků. Někdo se k nim blížil. Douglas zůstával nehybně na místě, jakoby se k nim nově příchozí měl přidat na jeho pozvání. Ke zvuku kroků se přidalo i hlasité vrčení a najednou se zpoza tunelů vynořil Parrish. Kůži měl spálenou, místy stále ohnivě rudou, jak jeho tělo pohltily plameny, které neodmyslitelně patřily k povaze pekelného psa, který sídlil uvnitř jeho těla. Naprázdno zacvakal tesáky. Jeho oči, které normálně žhnuly podobně jako malé uhlíky, změnily barvu. Teď to byla směsice několika barev – mohla to být temně modrá, stejně jako sytě zelená. Jessie trvalo jen chvíli, než si uvědomila, kde tu barvu už viděla. V oblaku stejné barvy mizely oběti Ghost Riderů.

„Jordane," vydechla bezhlasně Lydie.

„Pokud pekelný pes otevře bránu, všichni pak můžeme projít skrz bariéru."

„Jste padouch!" Malia vypálila svoje slova bez chvilky přemýšlení. „Jsem si jistá, že pomáhání vám, je špatný nápad."

„Dobré, nebo špatné. Bílé, nebo černé. Kdy naposledy bylo něco takhle jednoznačné?"

„Ve druhé světové válce!"

Liam, který právě doběhl, však pokračoval ve svém proslovu, který zdánlivě nedával žádný smysl. Jak vůbec souvisí druhá světová válka s Ghost Ridery a trhlinou a Stilesem a vůbec... tak nějak... s čímkoliv? Jessie byla zmatená a snažila se v jeho slovech najít ztracený smysl. Čím déle ale mluvil, tím více bylo všechno jasnější.

„Je to nacista. Chce hon sám pro sebe, chce si vybudovat svoji vlastní nadpřirozenou armádu!"

„Přes tu bariéru vás nepustíme," pronesla do ticha Jessie. Hlavu měla znovu hrdě vztyčenou, a i když neměla v ruce žádnou zbraň, postavila se před Scotta, připravená bránit svoji vlastní pravdu.

„Nepustíte, jo?" Douglas se pohrdavě zasmál a nenápadně pozvedl bič, který držel v pravé ruce. Bez pochyby to byl bič, který byl ukradený Ghost Riderovi. Jessie se toho gesta nezalekla, právě naopak – udělala drobný krok dopředu.

„Pořád si myslíte, že do toho máte co mluvit, co?"

Douglas se rozpřáhl a bič s hlasitým prásknutí dopadl jen několik centimetrů od Jessie. Nebyla si jistá, jestli to byla tichá výhrůžka, nebo jen nedokázal bič dobře ovládat. Přesto, že se cítila vyděšená, ale zůstala stát na místě.

Scott tentokrát nezaváhal ani na vteřinu.

Hlasitě zavyl, jeho oči zářily temně rudou barvu. Postavil se před Jessie a rázně ji strhnul stranou.

„Liame!" Křikl poté na svoji betu, která stála vedle jeho boku. „Odveď Jessie a Lydii!"

Lydie, na rozdíl od Jessie, která se stále schovávala za Scottovými zády, stála kousek od všeho, přitisknutá na zdi tunelu. Liam strhnul Jessie a ta i přes všechny protesty, se ocitla jen několik centimetrů od Lydie. Liam ji přitiskl ke zdi a schoval ji za svým tělem a to i přesto, že byl o několik centimetrů menší než ona. Snažila se bránit a zoufale bojovala, ale proti jeho vlkodlačí neměla nejmenší šanci. Nakonec odevzdaně povolila a Liam ji konečně pustil se ze svého sevření. Stále ale držel její paži pro případ, že by se pokusila utéct.

Jessie slyšela ještě několikrát švihnout bič a najednou se u nich ocitla i Malie.

Jen krátce zavrtěla hlavou na důkaz své bezradnosti.

Bič ještě několikrát prosvištěl vzduchem a Jessie zaslechla Scottovo zavrčení, ale nakonec i on skončil u nich.

„Hollenhund!" Douglas promluvil německy svá slova věnoval Parrishovi.

Jessie, i když stále pod Liamovým dohledem, si dovolila opatrně vykouknout zpoza rohu. Mladý strážník, který nebyl sám sebou, se postavil před nadpřirozenou trhlinu a mezi prsty uchopil její okraje, které byly pro její oči skryté. S hlasitým rykem za ně zatáhl a i ona spatřila, jak se trhlina roztáhla natolik, že skrz ni bylo možné bezpečně projít.

Automaticky se chtěla rozběhnout dopředu, ale zadržel ji Scott i Liam.

Marně se mohla svíjet v jejích rukách.

Stisk povolil až v okamžik, když Douglas i Parrish zmizeli na druhé straně bariéry.

Teprve tehdy se mohla rozběhnout vpřed.

Ale to už bylo příliš pozdě.

Trhlina byla pryč.

A společně s ní i další šance, jak se dostat ke Stilesovi.

„Ne," vydechla potichu Jessie. Aniž by chtěla, podlomila se ji kolena. Oči se ji naplnily slzami a nebýt Liama, přistála by na zemi. Najednou se ocitla v jeho objetí, aniž by o to stála. Vlastně – bylo to přesně naopak. Téměř hystericky do něj bušila svými pěstmi a stále dokola volala jeho jméno.

„Liame, dostaň Jessie pryč," zavelel Scott. Jeho oči zase jednou žhnuly rudě.

Před nimi stáli Ghost Rideři, připraveni bránit trhlinu. A to i přesto, že už byla dávno pryč.

Liam popadl Jessie, která se stále nacházela na pokraji zhroucení a snažil se ji odtáhnout pryč. Držel ji za ruku a ona následovala jeho kroky s hlasitými vzlyky. Hlavu měla sklopenou a neustále bojovala proti Liamovi, který ji ale pevně držel a proti jeho stisku neměla žádnou šanci.

Za nimi spěchala Lydie, která – podobně jako Jessie – neměla proti Ghost Riderům žádnou účinnou zbraň. Nebo si to alespoň myslela...

Společný večer, který měli strávit nad dobře nekvalitním filmem, kupou popcornu a objednanou pizzou, se zase jednou proměnil na lov nadpřirozena.

Malia si dělala řidičský průkaz a Lydia s Kirou se rozhodli, že ji věnují jednu lekci. Lydia ji půjčila auto a i když podle jejích slov se celou cestu bála o život, nakonec Malia cestu skrz město zvládla relativně bez problémů. Jediným problémem byla jejich cílová destinace. Lydia, která ji celou cestu navigovala, je zase jednou dovedla na místo činu.

Ocitli se v opuštěné části města, kde byla převrácená dodávka, která měla za úkol přepravit Donovana do věznice. Ale ten byl pryč a v dodávce, nebo spíš v tom, co z ní zbylo, zůstal jen její řidič a jeho právní zástupce.

Scott, Jessie a Stiles doběhli na místo činu a šerif si je hned odtáhl stranou. Neměl na sobě uniformu, ale košili s kravatou.

„Scotte, ty jsi ho viděl – on... on není jako ty, nebo snad?"

„Nemyslím si," odpověděl šerifovi Scott okamžitě bez zaváhání.

Šerif ale vypadal, že není s jeho odpovědí spokojený. „Ať už je to člověk, nebo ne, ten mladík právě zavraždil svého právního zástupce a smrtelně zranil dva strážníky. Vyhlásili jsme po něm pátrání, ale myslíš, že ho můžeš najít rychleji?"

Scott jen přikývl.

Jessie se nadechla k nějaké zamítavé odpovědi, ale Stiles ji pevně stiskl za ruku a ona pochopila, že její slova stejně nemají žádný význam. Vztekle se vymanila z jeho sevření a raději si založila ruce na hrudi. Sledovala, jak šerif věnoval Scottovi policejní vysílačku a sledovala i to, jak se její bratr rozběhl pryč rychleji, než by běžný člověk zvládl. Povstávala kousek od hloučku, rozzlobená na všechny kolem.

Šerif byl v rozmluvě se svým synem a zdálo se, že Stiles má na všechno svoji vlastní odpověď. Ani nemusela slyšet jeho slova, aby věděla, že si myslí, že předpokládaný viník celého přepadení je Theo.

Jenže po několika minutách, kdy Scott skutečně vypátral Donovana, se dozvěděli, že pravda je někde jinde.

Mladík byl celý vystrašený a opakoval jen jedno jméno.

Tracy.

Tracy Stewart.

Jejich spolužačka, kterou pronásledovaly noční děsy...

---

Ještě před začátkem školy se všichni sešli na parkovišti před školní budovou, aby mezi sebou probrali plán na dopadení Tracy. I přes všechny jejich snahy neměli nejmenší ponětí, kde by se právě mohla nacházet.

Většina z nich byla nevyspaná a jen stěží udržela oči otevřené. Na jejich tvářích zamrzl úsměv, protože si všichni uvědomovali, co znamená to, že Tracy je nezvěstná, zabila člověka a oni nemají ani jednu stopu, které by se mohli držet.

Jedinou výjimku představoval Mason.

Ten se teprve před několika hodinami dozvěděl o existenci nadpřirozeného světa a teď stál vedle Liama, který vypadal provinile, a ze široka se usmíval, poslouchal každé slovo a vypadal jako malé dítě, které se poprvé dostalo do Disneylandu.

„Tracy neměla jen problémy se spaním. Byla to skutečná choroba. Byly to noční děsy." Lydie ve stručnosti shrnula jejich problém.

„A teď je ona nočním děsem," zamumlal podrážděně Stiles, na kterém se nedostatek spánku podepsal více než komkoliv jiném. „Zvlášť, když ji nikdo nemůže najít."

„Je to jen vlk samotář, můžeme ji najít," oponoval Scott a Jessie mu přizvukoval rázným přikyvováním.

„Jeden vraždící vlk samotář." Malia.

„Vlastně... zabila jen jednoho člověka. Ti další dva byli jen hodně... hodně... zřízení." Jessie se na Stilese usmála, zatímco Malia po něm vrhla smrtící pohled.

„Co budeme dělat, až ji chytíme?" zeptala se Jessie na otázku, která všechny zajímala nejvíce. Jenže nikdo z nich neznal správnou odpověď.

Kromě Malie.

„Zabijeme ji."

V hloučku se rozlehlo ticho. Na všechny dopadla otázka Jessie, stejně jako odpověď Malie, která byla překvapeně... správná.

„Hustý," zamumlal Mason, zcela ochromený tím vším kolem sebe.

„Nejdříve se zaměříme na to, jak Tracy chytíme. Zbytek dořešíme později," rozhodl ale nakonec Scott. A s jeho slovy v uších se nakonec také rozešli.

---

K překvapení všech se Tracy ještě den objevila ve škole. Na její přítomnost upozornil Liam, protože seděla na jeho hodině amerických dějin, kde neměla co dělat. Liam spustil požární poplach a Scottovi se Stilesem a Malií se podařilo Tracy (i když v bezvědomí) dostat ze školy na veterinární kliniku.

Ani Deaton ale nedokázal říct, co je s Tracy v nepořádku.

Největší problém mu dělala stříbrná tekutina připomínající rtuť, která vytékala z jejích úst...

---

Lydie, Kira a Jessie se rozhodly vzít spravedlnost do vlastních rukou. Společně se vypravily do pokoje Tracy, a to i přesto, že byl celý polepený žlutými pásky, zakazující vstup a označující její pokoj jako místo činu.

Jessie se prosmýkla pod jednou z pásek a čekala, že ji její dvě kamarádky budou následovat.

Kira se ale obezřetně rozhlédla kolem sebe a zastavila se na prahu pokoje. Až když ji Lydie lehce zatáhla za ruku, vkročila dovnitř.

„Co tady vlastně hledáme?" zeptala se rusovláska a Jessie pokrčila rameny.

„Něco."

„Vyčerpávající popis," povzdechla si Lydie a Jessie se zeširoka usmála. Úsměv ale schovala, když se sklonila, aby nakoukla pod postel. Po chvíli zpoza ní vytáhla drobnou papírovou krabici, ze které vylovila velký lapač snů.

„Nezapomeň medvídku, funguje to jen tehdy, když tomu věříš. S láskou, táta," přečetla Jessie z narozeninového přání, které leželo pod lapačem.

„To je šíleně depresivní," zamumlala Kira a Jessie ji musela dát za pravdu. Odložila přání, ale lapač stále držela ve svých prstech.

„Proč by po něm takhle šla?" zeptala se Jessie.

„Asi nad sebou ztratila kontrolu."

„Vždyť ani nebyl úplněk," oponovala Jessie a opatrně uložila lapač zpět na místo, kde byl.

„Možná, že když jseš vlkodlak s nočními děsy..." Lydie se zastavila v půlce věty a několikrát zamrkala. „Ach bože," vydechla po chvíli ticha a hned pokračovala: „Existují případy lidí, kteří omylem zavraždili celou svoji rodinu, když zažívali noční děs. Neměli vůbec tušení, co dělali. Říká se tomu vražedný somnambulismus."

„Takže... Tracy vraždí lidi, které ve skutečnosti nechce zabít, protože... spí?" zeptala se Kira nechápavě a Lydie ji přikývla.

„Pořád prožívá noční děs," špitla potichu Jessie.

„Dobře, dobře – počkejte chvilku!" Kira zvedla ruce a v obličeji měla zmatený výraz. „Její táta se ji snažil jenom pomoci, no ne?"

Jessie přikývla a Kira hned pokračovala: „Možná... možná proto byla ve škole. Hledala někoho dalšího, kdo se ji snažil pomoci. Možná hledala tebe, Lydie?"

Lydie se zamračila a Kira rychle zavrtěla hlavou. „Anebo taky ne. Protože by to znamenalo, že tě chce zabít, že jo." Usmála se nervózním úsměvem. Lydie, která stála naproti ní, se ale tvářila vážně.

„Máš pravdu. Snažila jsem se jí pomoci. Ale to i někdo jiný."

„Kdo?"

„Moje matka. Co když Tracy ve škole hledala ji?"

„A kde je tvoje matka teď?"

„Na rande."

---

Všechny tři dívky naskočily k Lydii do auta a rozjely se na stanici šerifa. Lydie celou dobu usilovně tiskla pedál k zemi a hned několikrát překročila rychlostní limit. Jessie seděla na zadním sedadle a křečovitě svírala pás ve svých prstech.

Trvalo jen několik krátkých okamžiků, než rusovláska zastavila se svojí Toyotou na parkovišti. Neztrácela čas s parkováním a postavila se přes dvě místa. Z auta vyskočila a rychle se rozběhla ke dveřím, které doslova rozrazila.

„Jde si pro tebe, mami!" Křikla Lydie panicky a na stanici konečně doběhly i Kira s Jessie.

„Kdo?" zeptala se paní Martinová nechápavě.

„Tracy."

Jessie měla dostatek času, aby se rozhlédla po stanici. Kromě šerifa byla prázdná, a to nikdy nebylo dobré znamení. Šerif měl na sobě civilní oblečení a na tváři stejně nedůvěřivý výraz jako Jessie.

Paní Martinová se nadechovala k tomu, aby řekla něco dalšího, ale než stihla otevřít ústa, přerušilo ji hlasité vrčení, které se rozlehlo po celé místnosti.

Jessie zvedla pohled a naprázdno polkla.

Tracy.

Jenže teď už to nebyla Tracy.

Její oči byly jasně žluté, vůbec ne kouzelně jantarové jako oči vlkodlaka. Zorničky měla zúžené do malé čárky a část obličeje byla zdobena šupinami. Ze zad ji vyrůstal obrovský ocas, kterým nebezpečně švihala kolem sebe. Nepřestávala vrčet, a přitom odhalovala velké tesáky, které měla v ústech. Vypadaly stejně nebezpečně jako drápy, jež ji zdobily ruce.

„Kanima?" vydechla nechápavě Jessie, která si nebyla jistá tím, co to má před očima.

Tracy vypadala jako vlkodlak.

Chovala se jako vlkodlak.

Ale zároveň... byla kanima?

Neměla ale čas přemýšlet. Tracy seskočila ze stropu a ohnala se svým ještěrčím ocasem. Jessie se na poslední chvíli podařilo uskočit. Věděla, že v boji na blízko nemá proti kanimě/vlkodlakovi žádnou šanci. Stačilo jediné drobné škrábnutí a skončila by ležet nehybně na zemi, podobně jako šerif.

Raději se schovala.

Koutkem oka zahlédla zbraň, která šerifovi vypadla z ruky.

Musí se k ní dostat.

Kira bojovala proti Tracy, v ruce držela svoji katanu. Nemusela se k dívce přiblížit a byla v mnohem větší výhodě než ona. Tracy ale obratně používala svůj ocas, který Kiře znepříjemňoval její boj.

„Mami, utíkej! Utíkej!" Lydie křičela po svojí matce, která stála stranou a s otevřenou pusou vše sledovala. Rusovláska chtěla ještě jednou vykřiknout a přimět svoji matku zmizet, ale Tracy se ocasem znovu ohnala tak nešikovně (nebo možná až příliš šikovně) a zasáhla Lydii.

Ta se okamžitě chytila za svoji ránu a její ruce se rychle začaly zabarvovat krví.

„Lydie!"

Křikla její matka zoufalým hlasem plným utrpení.

Jessie viděla, jak se Lydie sesunula k zemi. Držela se za ránu, ale krev ji tekla po rukách a brzy zabarvila i její oblečení.

Kira vztekle křikla a loktem silně zasáhla Tracy. Ta ztratila rovnováhu a zdálo se, že Kira je najednou ve výhodě. Několikrát naprázdno zamávala svojí katanou a lehce přivřela oči. Vypadala nebezpečně – ta milá a nešikovná dívka byla najednou úplně pryč.

Kiru náhle obklopila tajemná aura. Měla barvu ohně a vlnila se kolem dívčina těla jako plameny. Tvarem připomínala lišku a Jessie pochopila, že to je aura kitsune. Scott ji dokázal viděl, když se na Kiru zadíval svými vlčími očima. Byla stále s ní, ale až do teď zůstávala neviditelná.

Kira se znovu rozmáchla. Během okamžiku se ji podařilo získat nad Tracy převahu. Naposledy rozmáchla a zasáhla dívku do ocasu. Tracy bolestně zavyla a znovu zaútočila na Kiru. V půlce pohybu se ale zastavila a otočila se. Její ocas zůstal na zemi a ona nechápavě zamrkala. Švihla pohledem po Kiře a než se stihla dívka s katanou znovu rozmáchnout, rozběhla se pryč. Společně s paní Martinovou.

Kiřina aura zmizela a ona se nechápavě rozhlížela kolem sebe, jako kdyby nevěděla, co se v uplynulých minutách stalo.

Jessie konečně vyběhla ze svého úkrytu a zastavila se až u Lydie.

„Hej, to bude v pohodě," zamumlala potichu. Hlas měla klidný a sebevědomý.

Lydie zvedla pohled a Jessie v jejích očích spatřila strach.

Donutila se k úsměvu a klekla si ke své kamarádce. Kira stála za jejími zády, ale Jessie ji poslala pryč. Potřebovala být sama.

V hlavě ji rezonoval hlas její matky, který ji radil, jak správně postupovat. Co dělat. Jak se zachovat.

Opatrně nadzvedla Lydiiny ruce, aby zkontrolovala, o jak hlubokou ránu se vlastně jedná. Krev se ale vyhrnula ven a ona pochopila, že udělala chybu. Přes hlavu rychle přetáhla svou mikinu a přitiskla ji na ránu. Přitiskla ji silně a Lydie tiše zasyčela bolestí.

„Neboj se, kamarádko, bude to dobré. Neboj se," opakovala Jessie, ale sama si nebyla jistá, jestli těm slovům věří.

Lydie se pohybovala někde na hranici bezvědomí a ona ji potřebovala udržet vzhůru. Přivolala Kiru, která se posadila vedle rusovlásky a něžně ji chytla za ruku. Povídala si s ní a Lydie ji pomalu odpovídala.

Jessie potřebovala zastavit krvácení. To jediné věděla s absolutní jistotou.

Nemohla zavolat záchranku – ne pokud se v suterénu pohybovala Tracy a na podlaze ležel její useknutý ocas.

Z myšlenek ji vytrhla Malie. Doběhla na stanici, ale byla sama.

Zmateně zamrkala, když spatřila krev a její oči se ze široka roztáhly, když uviděla trojici dívek.

„Lydie?" zeptala se opatrně Malie.

„Není to tak špatné, jak to vypadá," odpověděla ji Jessie místo rusovlásky. Nechtěla si přiznat pravdu. Lydie pod jejími rukami jen tiše zasténala a Kira pevněji sevřela její ruku.

Jessie se snažila mluvit klidným a vyrovnaným hlasem. Malia musela cítit všechny ty chemosignály ve vzduchu – musela cítit její úzkost a její strach. Přesto zůstala mlčet a poslouchala její další slova s obdivuhodným klidem.

„Malie, poslouchej,... Tracy. Ona si myslí, že spí. Že to je všechno jenom sen. Zažívá další noční děs. Pro ni je to všechno jenom sen. Musíš ji přinutit, aby to pochopila. Aby pochopila, že je vzhůru. Že nespí. Že tohle všechno... je realita."

Malie rázně přikývla, ale zůstala stát na místě.

„Jsou v suterénu."

„Jsou?"

„Tracy a matka Lydie."

Vysoká dívka znovu přikývla a rozběhla se pryč. A to i přesto, že ji všechny její instinkty radily udělat něco jiného.

Trvalo několik dlouhých minut, než na stanici šerifa přiběhl i Scott se Stilesem. A Theem. Neomylně zamířili přímo k Lydii a Jessie neměla ani čas přemýšlet o tom, jak se k nim přidal Theo.

A právě on dokázal vyřešit problém, který Jessie tak dlouho trápil. Rychlým pohybem vyvlékl pásek ze svých kalhot a pohotově ho obtočil kolem Lydie. Pevně ho utáhl a přiškrtil tak ránu.

Jessie se na něj zmateně podívala, ale on se jen usmál.

„Dobrá práce," zamumlala potichu a... zahanbeně.

„Vystřídám tě," nabídl se, ale ona zavrtěla hlavou. Usilovně tiskla svoji mikinu na Lydiino zranění.

Slyšela Scottův hlas a slyšela Stilesův hlas. Oba ale ignorovala a věnovala se jen Lydii. Povolila až v okamžiku, kdy se vedle ní ocitla její matka. Byla v pořádku, jen v očích se ji zračila obava o dceru. Odstrčila Jessie stranou a ona se po nekonečně dlouhé době narovnala. Ruce měla celé od krve. Zvedla je před sebe a zadívala se na ně.

Nebyla si ale jistá, jestli jsou to skutečně její ruce.

Zmateně si je prohlížela a připadala si, jako kdyby byla v úplně jiném světě.

Ve světě, kde neslyšela houkání sirén, neviděla koutkem oka Deatona jak zvedá ocas Tracy a odnáší ho někam pryč. Ve světě, kdy její nejlepší kamarádka neumírala kvůli její vlastní neschopnosti.

Ve světě, kde by bývala skončila ve Stilesově objetí. Tam, kde se cítila tak bezpečně.

Jenže tohle nebyl ten svět.

Tohle byl svět, ve kterém ji utěšoval Theo Raeken a ona skončila v jeho náručí. Brečela mu do ramene a on ji hladil ve vlasech a šeptal tichá slova útěchy, díky kterým se cítila lépe. 

Snad nejdelší část přítomnosti, jakou jsem napsala. Původně jsem ji chtěla rozdělit alespoň na polovinu, ale zkrátka jsem nenašla ten správný moment a tak jsem se rozhodla ji nechat celou.

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám kapitola líbila :)

Děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a za každý komentář! :)) Jsem ráda, že vás Vzpomínky ještě stále baví. Já jsem se v červnu potýkala s menší psací krizí a teď po měsíci odpočinku jsem zjistila, že mi vlastně všechno to psaní strašně chybělo.