Rozhlíželi se kolem sebe, ale ani jeden z nich pořádně nevěděl, co vlastně hledají. Jessie odevzdaně kráčela několik kroků za nimi s hlavou sklopenou k zemi. V posledních hodinách ztratila i poslední zbytky naděje a měla pocit, že už nic nemá smysl. Celý nápad ji navíc připadal nesmyslný a nespatřovala v něm to pověstné světlo na konci tunelu, které by v ní znovu zažehlo jiskru naděje.

„Doufám, že to není tam nahoře," zamumlala Lydie, která najednou zastavila před ní. Hlavu měla zakloněnou a pohled upřený do koruny stromů.

„Rozdělíme se?" navrhl Scott a všichni kromě Jessie souhlasili. Zdálo se, že jsou opravdu blízko.

Po několika minutách znovu slyšela Scottův hlas. Stála jen kousek od něj, a tak ji stačilo udělat jen několik kroků, aby se ocitla vedle jeho boku. Scott ale počkal ještě na Malií s Lydií a pak prstem ukázal na vstup do podzemních tunelů, který v lese vypadal nepatřičně.

„Co když ta trhlina není nad zemí, ale pod zemí?"

Scott donesl drápy k Deatonovi, protože nikdo z nich nedokázal určit, co to bylo za stvoření, které ho včerejší noc napadlo. Vypadal jako vlkodlak, ale jeho drápy byly extrémně velké. Ten tvor navíc tvrdil, že díky nim dokáže vstřebat Scottovu sílu. Ale to nebylo možné – jeho sílu pravého alfy by dokázal vstřebat jen někdo jako Liam – beta, kterou stvořil sám Scott.

Deaton strávil nad drápy několik dlouhých hodin, ale i přesto jim neuměl odpovědět.

Pronesl ale větu, která všechny vyděsila ještě víc.

Podle něj se změnila pravidla nadpřirozeného světa. Pravidla, která byla několik stovek let stará a neměnná.

---

„... až na stanici vlétnou létající opice, budeš mít moji plnou pozornost. Teď běž prostě do školy!"

Jessie slyšela šerifův hlas, ale nebyla si jistá, o čem společně se svým synem diskutují. Jako téměř každé ráno se vypravila ke Stilinským, aby ji Stiles mohl odvézt do školy. Naučila se také ráno připravit kávu, kterou pak vložila šerifovi do ruky společně s malou svačinou.

Dnes se ale sotva minuli ve dveřích, přesto však šerif vděčně poděkoval a teprve potom nastoupil do služebního auta.

Jessie vklouzla do domu a nechápavě pozvedla obočí. Stiles však vztekle popadl batoh a bez dalších slov vyšel z domu. Jessie ho následovala, protože stejně neměla jinou možnost.

„Co se děje?" zeptala se, až auto nastartovalo a oni se pomalu rozjeli.

„Táta mi nevěří."

„V čem?"

Na chvíli se odmlčel a nervózně poklepal prsty na volant. Pak tiše vydechl jedno slovo, jako kdyby tím dokázal odpovědět na všechny další dotazy.

„Theo."

„Co je s Theem?"

„Prostě... mu nevěřím."

„Nic neudělal."

„Je to vlkodlak."

„Tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak."

„Prostě..."

„Proč to prostě nemůžeš nechat plavat, Stilesi? Od první třídy uběhlo spoustu času."

„Tohle není o tobě, Jessie," zamumlal potichu, zatímco zaparkoval na školním parkovišti. Jessie vyskočila z auta a nasadila si batoh na záda. V letošním semestru měli jen málo společných předmětů, hlavně díky tomu, že ona se chtěla začít připravovat na vysokou a vybrala si všechny předměty, které ji to mohli usnadnit. Přírodní vědy – a především biologie – nebyly nikdy Stilesovy oblíbené předměty. Sám nevěděl, jaký obor bude studovat a tak si vzal od všeho tak trochu.

„Musím běžet," řekla mu místo odpovědi. Nechtěla se k tématu Theo vracet. Už nikdy se k němu nechtěla vracet.

„Uvidíme se na obědě?" křikl na její záda, ale její odpověď už neslyšel.

---

Jessie přiběhla do učebny na poslední chvíli.

Usmála se na Scotta, který seděl vedle Kiry a sama se posadila k Lydií. Ta se k ní okamžitě otočila a šeptem se zeptala, co tady dělá její bratr.

„Lydie, Scott už sem pár let chodí do školy, jestli sis nevšimla," odpověděla ji s úsměvem.

„Tak jsem to nemyslela. Nikdy... nikdy nechodil na žádné předměty pro pokročilé."

„Věř mu trochu," šeptla s úsměvem a jako kdyby ji slyšel, Scott vyložil na svůj stůl učebnici. Několik kapitol bylo pečlivě podtržených a v sešitu vedle měl i několik poznámek.

Do třídy ale již vešla jejich profesorka. Místo pozdravu hned položila první otázku, jako u zkoušení.

„Může mi někdo říct, co jsou to plazmidy?"

Lydie se hned chopila slova. „Kruhové molekuly DNA schopné replikace, často užívané při klonování."

„Velmi správně. A teď – který vitamín je absorbován v žaludku přes absorpci parietální buňky glykoproteinu?"

Lydie se nadechla, ale na správnou odpověď si nevzpomněla. Jessie si hned všimla zaváhání své rusovlasé kamarádky a s vítězným úsměvem na tváři zahlásila správnou odpověď.

„B 12."

Profesorka vypadala zaskočená, že někdo zná odpověď.

Jessie bavilo soutěžit s Lydií o nejlepší známky. Nebylo pochyb, že ony dvě patřily k nejpilnějším studentkám na celé škole. Jenže zároveň nebylo pochyb o tom, že Lydii to nestojí téměř žádné úsilí, zatímco Jessie trávila nad učebnicemi celé dny a noci.

Jejich učitelka biologie ještě položila několik otázek a poté se pustila do vysvětlování, jak budou letošní hodiny vypadat. Na závěr si neodpustila poznámku o tom, že ještě dva týdny je možné zažádat o změnu předmětů.

Jessie neuniklo, že se přitom zadívala na Scotta.

Ten se ale tvářil, že její pohled nevidí.

---

Stiles celý den pokračoval ve svém pátrání po Theovi, ale tentokrát z toho vynechal Jessie. Ta seděla na hodině fyziky a nevěnovala pozornost výkladu své přednášející. Místo toho si kreslila do sešitu a zájem jen předstírala.

Po skončení výuky zamířila do školní knihovny, kde se připojila ke Scottovi s Kirou. Měla tam s nimi být i Lydie, ale ta se podle všeho rozhodla, že raději pomůže jejich spolužačce Tracy. Jessie ji znala z několika hodin, dnes spolu měli mimo jiné biologii. Když se ale zeptala, co se Tracy stalo, ani jeden z nich nedokázal pořádně odpovědět. Podle všeho se dívka necítila dobře, měla problémy se spánkem. Lydie se rozhodla vzít situaci do svých rukou a chtěla se pokusit přesvědčit Tracy, že její noční děsy nejsou opravdové.

Jessie se už na nic neptala a zasedla ke stolu. Na stůl vytáhla jednu z učebnic a s povzdechem se pustila do učení. Byl sice teprve první školní den, ale ona nechtěla zůstat pozadu. Učila se i přes prázdniny, společně se Scottem, kterému pomohla dohnat některé předměty, tak aby se mohl účastnit hodin pro pokročilé.

K jejich stolu doběhl Stiles, když ale spatřil svoji přítelkyni na okamžik zaváhal. Nakonec ale položil na stůl dva papíry a s vítězným úsměvem zabodl prst na dva podpisy, které na první pohled možná vypadaly stejně, přesto bylo ale jisté, že každý z nich napsal jiný člověk.

„Tohle je podpis Theova táty na pokutě před osmi lety a tohle je jeho podpis na přestupním formuláři, jen několik dní starý."

„Jak jsi získal ten přestupní formulář?" zeptala se Kira váhavě.

„Vloupal ses do kanceláře?" Otazník na konci věty byl téměř nepatrný. Jessie ani nemyslela svoji větu jako otázku. Bylo to jen zkonstatování pravdy.

Stiles ale přesto oponoval.

„Nevloupal jsem se do kanceláře."

Jessie tázavě pozvedla obočí a on se sklonil, aby ji lehce políbil na čelo. Ona se ale pořád mračila a mu nezbylo nic jiného, než rozmrzele rozhodil rukama a zahlásit: „Fajn, možná jsem se vloupal do kanceláře! O to ale tady nejde. Můžete se soustředit na ty podpisy? Je každý úplně jiný!"

„Možná jsou trochu jiné," přiznala Kira po chvíli mlčení, zatímco si všichni tři důkladně prohlíželi papíry před nimi.

„Jsou úplně jiné!" Stiles se konečně posadil naproti nim, a přitom lehce potáhl obě pokuty směrem k sobě. Prst pak zabodl do jednoho z nich a znovu se pustil do vysvětlování: „Ty girlandy jsou úplně jiné. Ta zvlnění těch klikatých tvarů jsou taky úplně mimo! A podívejte se na tohle... Dokonalý příklad kriminálního třesu."

„Chci vůbec vědět co je to kriminální třes?" zeptala se Jessie a Stiles zavrtěl hlavou. Ona proto protočila oči a založila si ruce na hrudi. Opřela se o židli a sjela po ní o několik centimetrů níž. Zůstala mlčet, ale na jazyku měla tisíc slov. Většina z nich ale byly nadávky...

„Takže... Theo je Theo, ale jeho rodiče nejsou jeho rodiče?"

Stiles si povzdechl. Měl pocit, že všichni stojí proti němu.

„Někdo není ten, za koho se vydává. A až zjistím, kdo ten někdo ve skutečnosti je, tak ten někdo bude mít pořádné potíže."

Všichni u stolu zůstali mlčet a Stiles si unaveně promnul kořen nosu. Naposledy jim věnoval jeden dlouhý pohled a pak popadl oba papíry, které jim předložil jako důkaz. „To je v pohodě. Víte co? Já na to přijdu sám! Jasný? Nepotřebuju tebe, ani tebe, ani tebe! Já nepotřebuju nikoho!"

Vztekle odkráčel od stolu a Jessie sledovala jeho vzdalující se záda. Scott ji přitom probodával pohledem, jako kdyby čekal, že se každou chvíli zvedne a rozběhne se za ním. Ona ale místo toho sklopila zrak a svoji pozornost znovu věnovala učebnici před sebou.

---

Scott se v průběhu večera vypařil z domu a Jessie věděla, že zmizel za Kirou.

Stiles se ji neozval celé odpoledne a ona se pokoušela tu skutečnost vyhnat z hlavy za pomocí nekonečného opakování fyzikálních vzorců.

Lydia ji napsala jen krátkou zprávou, že večer tráví ve společnosti strážníka Parrishe (tak jak se stalo v uplynulých dnech a týdnech tradicí). Tentokrát jako výmluvu použila skutečnost, že společně dohlíží na Tracy. Dívce se nejdříve snažila pomoc její matka, která ve škole pracovala jako výchovná poradkyně. Tracy trápily noční běsy a nedostatek spánku se začal projevoval i ve škole. Parrish na ni měl dohlížet, aby se dívka cítila skutečně v bezpečí a Lydie měla další výmluvu, proč trávit večer s mladým strážníkem. Navíc chtěla zkontrolovat, jestli se skutečně jedná jen o noční děsy, nebo v tom má prsty něco nadpřirozeného, tak jak bývalo zvykem v jejich městě.

Jessie se nepokoušela Stilesovi dovolat, ani mu během večera nenapsala jedinou zprávou. Bylo ji úplně jasné, jak tráví volný večer – pronásledováním Thea Raekena a hledáním dalších falešných nadějí, jak prokázat svoji pravdu.

Přistihla se, že se na učení už stejně není schopná se soustředit. S povzdechem zaklapla všechny učebnice a zamířila rovnou do postele. Ještě naposledy zkontrolovala telefon, jestli náhodou nepřehlédla nějakou zprávu od Stilese. Ale telefon mlčel, ostatně jako celý den.

---

Následující večer se všichni tři vypravili na stanici šerifa. Mezi Stilesem, Scottem a Jessie panovalo napětí, ale všichni se tvářili, že jej nevidí. Snažili se chovat stejně jako vždy a ignorovat to podivné pnutí, které mezi nimi bylo.

Šerif se chystal vyrazit na rande a Jessie mu s úsměvem na rtech uvazovala kravatu. Zatímco Stiles se z nového životního postoje svého otce příliš neradoval, Jessie mu přála hodně štěstí. Šerif se dlouho trápil a po smrti své manželky se uzavřel do sebe na dlouhou dobu. Potřeboval někoho, kdo by ho znovu miloval. Věděla, že ta cesta bude ale ještě dlouhá.

„Měl jsem se nechat ostříhat," zamumlal potichu, zatímco kontroloval svůj vzhled v zrcadle.

„Víš, někdo v tvém věku by měl být rád, že má vůbec vlasy, které si může načesat," pronesl Stiles s tím nejširším úsměvem na tváři, jaký Jessie kdy viděla. Sama se musela kousnout do jazyka, aby se nerozesmála, ale nakonec se ji přece jen podařilo potlačit smích, který v ní pobublával. Lehce nabrala Stilese do žeber, a ten se hned chytil za postižené místo.

„To bolelo," zakňučel ublíženě.

„To mělo bolet."

„Já si myslím, že vypadáte skvěle." Scott.

Šerif se s úsměvem otočil právě na něj. „Děkuji ti, synu, kterého jsem měl mít."

Scott se ze široka usmál a Stilesovi ztuhl úsměv na tváři. Zmateně se zadíval na svého otce a poté mu pohled sklouzl na Scotta, který se nepřestával vítězoslavně usmívat.

„Co to vůbec dělám? Je to všechno nesmysl..." Šerif najednou zpanikařil. Povolil si uzel na kravatě a rozepnul si vrchní knoflíček u košile. Rukou si přejel ve vlasech a pečlivě připravený účes byl rázem celý pryč.

„Hej, tati, hej. Je to jen jedno rande, jasný?" Stiles popadl svého otce za ramena a zatřásl s ním. Někdy mezi tím vším mu zvládl znovu utáhnout kravatu a dodat mu ztracené sebevědomí. „Beacon Hills se nezhroutí, když si vyjdeš s jednou ženou." Poklepal mu na rameno a o krok ustoupil. Letmo si ho prohlédl a pak rychle dodal: „... nebo s mužem."

„Je to žena, Stilesi."

„Dobře."

„Velmi krásná žena."

„A jaká krásná žena?"

„Do toho nic není." Šerif pohledem přejel ze svého syna na Scotta s Jessie, kteří stáli několik kroků za nimi a vše s pobaveným úsměvem sledovali. „Ani jednomu z vás do toho nic není."

„Chci to vědět," zamumlal Stiles a Jessie v jeho očích spatřila pohled, který nikdy nevěstil nic dobrého. V rychlosti se po něm natáhla a stáhla ho k sobě. Chvíli protestoval, ale nakonec ji objal kolem pasu a přivinul k sobě.

„Stilinski!"

Z útrob policejní stanice se k nim donesl řev cizího člověk. Šerif sebou téměř neznatelně cukl a střelil pohledem po dětech v jeho kanceláři. Naprázdno se nadechl, ale svoje slova zase rychle spolknul, protože věděl, že by stejně vyšla naprázdno.

„Stilinski!"

Rozrazil dveře od své kanceláře a proti němu stál mladík, který mohl být jen o pár let mladší než Stiles. Ruce měl spoutané za zády.

„Zabiju vás, Stilinski," zavrčel hlasem, který byl plný nenávisti.

Šerif se zhluboka nadechl a pak promluvil vyrovnaným hlasem: „Pokud si myslíš, že mě to šokuje, Donovane, tak si vzpomeň, že je to dobře zaznamenané v tvém psychotestu. Strážníci, vyveďte toho vězně," vyzval nakonec šerif ostatní. Parrish popadl Donovana za jednu paži a prudce s ním škubl. Mladík se ještě chvíli bránil, ale nakonec ho Parrish přemohl. On se ale stejně ještě jednou otočil a šerifovi plivl do tváře další slova, ze kterých Jessie běhal mráz po zádech. Natáhla se po Stilesovi a propletla s ním prsty. On ji přitáhl k sobě, přesto ale nespouštěl zrak z Donovana, který vyhrožoval jeho otci.

„Nejsem naštvaný tak, že bych vzal cihlu a prohodil ji oknem. Jsem naštvaný tak, že vás najdu a vezmu nůž a budu vás bodat tak dlouho, dokud nezemřete. A když se na mě pak podíváte, tak vám řeknu jen jedno – vzpomeňte si na dnešek."

Na stanici se rozlehlo ticho.

Muž v obleku, který byl pravděpodobně státním zástupcem zatčeného, si nahlas povzdechl a s pohledem sklopeným k zemi zavrtěl hlavou.

Stiles pustil její ruku a předstoupil před šerifa. Ten se snažil svého syna zastavit, ale on už mezitím stihl promluvit. Hlas měl plný sarkasmu a pohrdavý úsměv na tváři jen dotvářel jeho slova.

„Páni, to bylo... skvělý. Vážně skvělý. Máš tam ještě něco? Teď bys mohl dát třeba Christophera Walkena, co říkáš? Dobře,... to je asi jedno. Budeš mít spoustu času na tom pracovat, až budeš v té mrňavé cele, kde budeš trčet... navždy, nebo tak něco."

Šerif střihl po svém synovi pohledem, ale on se nepřestával usmívat tím provokativním úsměvem.

Donovan stiskl rty k sobě a v nestřeženém okamžiku vyrazil dopředu. Parrish jej ale rychle stáhl zpátky a šerif zvýšeným hlasem znovu, a tentokrát naposledy, přikázal svým podřízeným, aby ho vyvedli ze stanice pryč.

Když jim Donovan zmizel z dohledu, stočil se Scott ke Stilesovi.

„Co je psychotest?"

„To je test, který děláš, když chceš být strážníkem."

„On chtěl být strážníkem?"

Stiles jen přikývl. „Aspoň teď dostane nějakou zkušenost s policií," ušklíbl se a znovu pohledem zkontrolovat svého otce. Ten se neusmíval, v očích měl vážný výraz. Odtáhl Stilese stranou. Jessie z jejich společného hovoru neslyšela ani slovo, ale dokázala si živě představit, o čem spolu debatují. Když šerif svého syna konečně propustil, odvedl dvojčata sebou.

Jeho otec měl před sebou práci a oni si taky zasloužili večer volna.

Tak... po "krátké" pauze, jsem zase zpět s novou kapitolou. Tahle je hodně vypravovací, snad vám to nebude vadit.

Musím říct, že pátá série patřila dlouho k těm, které jsem neměla úplně ráda, ale teď se nemůžu dočkat, až se pustím do psaní. Určitě se podívejte na video nahoře, úplně z něj jde cítit atmosféra páté řady.

Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře :))