Tu noc spali jen málo hodin.

Když se ráno probudili, zjistili, že ve městě zůstalo jen pár desítek lidí. Ghost Rideři už odnesli téměř celé město a bylo jen otázkou několika hodin, možná pár dnů, než Beacon Hills navždy zmizí z map světa a stane se opuštěným městem duchů, podobně jako Kanaán.

Zmizel i Corey, jehož odchod vnímal Mason zvlášť těžce.

Scott přišel s novým plánem. Zatímco jeho smečka se v noci pokoušela chytit jednoho z nadpřirozených jezdců, Malia se snažila společně s Peterem najít trhlinu, kterou se mu podařilo dostat zpět do jejich světa. Scott se chtěl tou trhlinou dostat do místa, kam Ghost Rideři unášeli duše, aby zde proměnil Stilese a ten se mohl společně s ním vrátit zpátky do Beacon Hills.

Jessie měla milion a jednu námitku, ale i ona nakonec musela ustoupit.

Docházel jim čas a docházeli jim možnosti.

A tak zatímco Liam s Hayden a Masonem zůstali na teď už opuštěné stanici šerifa společně s Theem, ona se Scottem a Malií a Lydií se znovu vypravila do lesů kolem Beacon Hills, aby zde trhlinu do nadpřirozeného světa.

Jessie seděla na kapotě Stilesova džípu. Teplý letní vzduch ji hladil na tváři. Ona měla hlavu zakloněnou vzhůru a sledovala hvězdné nebe nad sebou. V uších měla sluchátka, aby neslyšela Scotta se Stilesem, kteří zuřivě diskutovali o možnostech, které se jim otevíraly po škole.

Nebo možná... jenom Stiles zuřivě diskutoval, zatímco Scott mu všechno odkýval.

Stiles a jeho velkolepý plán...

Zavrtěla hlavou a nepatrně se narovnala. Ve stejný moment se Scott vyhoupl na kapotu vedle ní, zatímco Stiles zuřivě mával mapou, kde bylo barevně vyznačeno několik různých oblastí.

„Stilesi, nebude lepší počkat, až se opravdu dostaneme na vysokou a pak teprve přemýšlet nad tím, kde budeme bydlet?"

„Mám vizi, jasný? A je to krásná vize! Tak mi ji nenič!"

Scott se uchechtl, zatímco Jessie ovinula sluchátka kolem telefonu a společně s ním ho zastrčila zpátky do kapsy od kalhot. Pak se nepříliš elegantně svezla z kapoty starého džípu a postavila se vedle Stilese. Rukama se snažila zakrýt mapu, ale on se nenechal tak snadno vyrušit.

Scott zůstal potichu, hlavu zakloněnou.

Jeho pohled ale nebyl upřený na hvězdy, ale na měsíc v úplňku, který visel nad jejich hlavami.

Jessie si toho pohledu všimla a zastavila se v půlce pohybu. Stiles konečně získal mapu zpět do svého vlastnictví a zkoumavým pohledem pátral, jestli nedošlo k jejímu narušení.

„Jsi v pohodě, bráško?"

„Jasně"

„Začínáš to cítit?"

„Ne, jenom přemýšlím."

„Nad čím?" Tentokrát promluvil Stiles, kterému se konečně podařilo složit mapu a ta mu teď trčela ze zadní kapsy od kalhot. Položil Jessie ruku kolem ramen a ona se k němu lehce přivinula, snad jako kdyby potřebovala zahřát.

„O posledním ročníku," odpověděl konečně Scott, stále zamyšleným hlasem.

Stilesův hlas nabitý energií zněl oproti tomu jeho zvláštně. „Ale kámo, poslední ročník bude v pohodě!"

„Jde spíš o to... Jde o to, co mi jednou řekl Deaton."

„Co to bylo?" zeptala se Jessie

„Slyšeli jste někdy o něčem, čemu se říká návrat do středu?"

„Myslím, že ne," odpověděl Stiles, zatímco Jessie zavrtěla hlavou.

„Byl to jeho způsob jak říct, že život nemůže být jenom dobrý nebo jenom zlý. Víš, že věci se musí vždycky vrátit zpět do středu. Když se zamyslíte nad posledními měsíci... všechno bylo docela dobré, že? Ale ne úplně úžasné."

„Jo... Ale nikdo se nás nepokoušel už šest měsíců zabít, takže..." ohradil se Stiles a Jessie jej lehce uhodila loktem někde pod žebra, aby zůstal potichu. Stiles zasyčel bolestí a ona šeptla tichou omluvu a přitom ho pro jistotu líbla na tvář, aby si byla jistá, že ji bude odpuštěno.

Scott v tichosti sledoval jejich rychlou výměnu názorů a brzy pokračoval: „Takže by se dalo říct, že jsme teď delší dobu byli ve středu, že jo? Což znamená, že v určitou chvíli se ty váhy musí převážit na jednu, nebo na druhou stranu. Buď bude všechno hodně dobré nebo..."

„Všechno bude hodně dobré," pronesla rázně Jessie a tón v jejím hlase nepřipouštěl žádné další námitky.

Jejich další debatu přerušil blesk, který ozářil oblohu nad Beacon Hills.

„Myslíte, že už je to dostatečně dlouho?" zeptala se Jessie, které se nezamlouvala představa, že by měla zmoknout. Před sebou měli ještě dlouhou noc a ona ji nechtěla trávit v mokrém oblečení.

„Určitě jo!" Za jejich zády se ozval čtvrtý hlas, který patřil Liamovi. Celou dobu byl s nimi,  jen o několik metrů dál. Stále měl problémy se zvládnutím proměny během úplňku a poté, co se minulý měsíc oddělení šerifa zabývalo několika telefonáty od vystrašených lidí, hlásících obrovské zvíře pohybující se po městě, vymyslel Stiles další z jeho geniálních plánů, který spočíval v tom, že Liama připoutali k jednomu stromů a pečlivě sledovali jeho stav.

Jenže uběhlo už několik hodin a Liam zůstával stále Liamem.

„Snažíme se tady vést dospěláckou konverzaci!"

„Jste jen o dva roky starší než já!" Argumentoval Liam a Jessie se musela usmát. Bavilo ji sledovat každou výměnu názorů mezi Stilesem a Liamem. „A já jsem v pořádku! Úplně v pohodě! Už mě můžete pustit!"

Jessie se otočila po Scottovi a ten téměř neznatelně přikývl. Podal ji do ruky klíče od Liamových pout a ona se rozešla směrem ke svému štěněti.

„Jseš si jistý, že jsi v pořádku?" zeptala se Jessie, těsně před tím, než vložila klíček do zámek od jeho pout.

„Jo."

„Máš naprostou kontrolu?"

Liam jen přikývl a ona se snažila z výrazu v jeho obličeji vyčíst něco víc. Nakonec však odevzdaně uvolnila jeho pouta a řetěz, který se s hlasitým rachotem sesunul po kůře stromů na zem.

Liam si promnul zápěstí, zatímco Jessie se vrátila zpět k oběma hochům.

„Musíme jít, než začne pršet!"

---

Po cestě zpět do města se Liam ustavičně snažil dopátrat toho, kam mají vlastně namířeno. Už po několik generací existovala tajná tradice pro všechny čtvrťáky Beaconhillské střední školy. Jednalo se o podepisování polic ve školní knihovně. Byla to maličkost, ale Jessie věděla, že pro Stilese je to velmi důležité. Už více než týden byl neustále podrážděný a stále dokola opakoval, jak je dnešní večer důležitý a jak všechno musí dokonale klapnout.

Po cestě nabrali Malii, která se vmáčkla na zadní sedadlo vedle Liama. Při nástupu jen úsečně prohodila krátký obraz a po zbytek cesty do nemocnice, kde měli v plánu vyložil Liama, zůstala mlčet a pohled měla zabodnutý z okna ven.

Jessie věděla, že v létě navštěvovala letní školu. Sama ji několikrát pomáhala s učením, když Stiles zrovna nemohl. Taky věděla, jak důležité jsou výsledky z letní školy pro postup do posledního ročníku. Malia si potřebovala vylepšit známky, jinak hrozilo, že bude opakovat třeťák. Zdálo se, že výsledky ale ještě nedorazily a ona proto zůstávala mlčky.

Scott měl stále problémy dovolat se Kiře, která se měla vrátit z New Yorku, kde strávila celé prázdniny.

Protože Liamův nevlastní otec pracoval v nemocni, rozhodli se ho vysadit právě tam. Liam se ještě jednou zeptal, jestli náhodou nemůže jít s nimi, ale Jessie rázně zavrtěla hlavou a znovu pronesla, že dnešní večer je záležitostí čtvrťáků. Když si ale všimla, jak zkroušeně vypadá, hned zjemnila. Stiskla mu rameno a s úsměvem pronesla: „Štěně, nemáš se čeho bát. Vím, že to dneska zvládneš."

Liam zaváhal, ale nakonec jen beze slova přikývl.

Když se Jessie vrátila zpět na příjem, seděl tam jen Stiles s Malií.

„Kde je Scott?"

„Jel pro Kiru."

„Kam? Myslela jsem..."

Stiles zvedl ruku, aby ji zastavil. Zdálo se, že jeho dokonalý večer se pomalu rozpadal. Vysvětlil Jessie, že na příjezdové cestě z letiště dostal kamion smyk a celá silnice byla zablokovaná. Scott si z nějakého důvodu myslel, že bude jednodušší, když pro Kiru dojede na motorce. Podle jeho vlastních slov si myslel, že se dokáže lépe proplést mezi auty a do školy se dostat včas.

---

Než dojeli před školu, spustil se déšť. Nebyl to ale lehký letní deštík, ale opravdový slejvák. Než doběhli z parkoviště pod střechu školy, všichni tři byli mokří až na kost.

Stiles stál kousek od nich, v ruce držel telefon a nespouštěl zrak z jeho displeje. Neměli žádné zprávy od Scotta s Kirou a dokonce ani od Lydie.

Malia stála vedle něj a podobně jako on držela v ruce mobil.

„Pořád nevím, jestli jsem prošla," zamumlala potichu. „Nechci... Nechci tohle dělat, jestli nevím, že budu letos skutečně absolvovat."

„Jo."

Stiles nic víc neřekl.

Jessie si vyměnila letmý pohled s Malií, která věděla víc, než ona. V jeho pachu dokázala rozpoznat jednotlivé emoce, ale nedokázala si vysvětlit, co to všechno znamená. Přesto věděla, že se cítí podobně jako on. Cítila jeho úzkost, jako kdyby byla její vlastní.

„Stilesi, jsi v pořádku?" šeptla tiše Jessie, zatímco opatrně vložila jednu ruku do té jeho a druhou mu přejela po obličeji.

Místo odpovědi se ji zadíval do očí a promluvil tichým hlasem, který nebyl téměř slyšet mezi kapkami deště, které narážely na střechu nad jejich hlavami. „Víš, zeptal jsem se táty na jeho kamarády ze střední. Hádej s kolika z nich se stále přátelí? S žádným. Ani s jedním. Byli to jeho nejlepší přátelé a jediné co mi k tomu řekl bylo to, že se prostě přestali vídat. Tak jsem o tom začal přemýšlet, tak jako to dělám vždycky, takže... Takže jsem si začal říkat, co když je Scott můj nejlepší přítel teď, ale není to nejlepší přítel po celý život? Proč... Proč se od nás očekává, že po skončení střední školy si každý půjdeme vlastní cestou? Když už jsem ve svém životě našel ty nejlepší lidi, neměl bych se jich držet?"

„Ach, Stilesi..." Vydechla Jessie.

„Hlavně neříkej, že podobné věci se stávají."

„To bych nikdy neřekla."

Nepatrně se usmála a pak se vyhoupla na špičky a věnovala mu krátký polibek. Rychle se ale vysmekla a k jeho překvapení popadla překvapenou Malii za paži a schovala ji do společného objetí.

„Co to znamená?" zeptala se zmateně.

„To znamená, že jsme nejlepší kamarádi teď a zůstaneme jimi až do konce života, nehledě na konec střední školy."

Malia překvapeně zamrkala, protože podobná slova od Jessie nečekala. I přesto se ale snažila vymanit z jejího sevření. To, jak měla napjatý obličej, ale Jessie prozradilo, že je v tom mnohem více, než jen dívčina nelibost v lidském kontaktu.

„Děje se něco, Mal?"

„Někdo se blíží," zavrčela potichu. Náhle se otočila a jednou ránou poslala k zemi útočníka, který se najednou objevil za jejich zády.

„To jsem já!" Bránil se zoufale Liam, který ležel na zádech, zcela ochromený. Malia povolila stisk a on se rychle vyhrabal zpět na nohy. „Scott je v nebezpečí!" Vychrlil pak rychle a znovu se rozběhl. Jenže tentokrát mu byli všichni tři v patách.

---

Ale nestihli to.

Doběhli moc pozdě.

Scott klečel na zemi, drápy neznámého útočníka zabodnuté do své hrudi. Hlavu měl sklopenou k zemi a na první pohled vypadal zraněný, možná dokonce i mrtvý.

„Scotty!" Vyjekla Jessie až příliš nahlas. Místo toho, aby zpomalila se rozběhla ke svému bratrovi ještě rychleji. Byl to ale Liam, kdo ji na poslední chvíli zastavil. Zatáhl ji za paži tak silně, až zaskučela bolestí. Přesto se ale nepřestávala prát, bouchala ho sevřenými pěstmi do hrudi a vztekle kopala nohama. Liam měl ale dostatek síly, aby ji udržel v pevném sevření, relativně daleko od hrozícího nebezpečí.

A Scott – jako kdyby snad zaslechl její zoufalý křik – se znovu narovnal. Popadl mužovu ruku a s hlasitým křupnutím ji zkroutil do nepřirozeného úhlu. Muž tiše zaúpěl a tentokrát to byl on, kdo se zhroutil k jeho nohám. Držel se za zraněnou ruku a s obavami v očích sledoval svého přemožitele. Ten si z hrudi vytáhl drápy, které zůstaly v jeho těle a hodil je po neznámém muži.

„Nevím, kdo nebo co jsi, ale dám ti na vybranou. Můžeš tady zůstat a já ti zlomím něco dalšího, nebo můžeš utéct."

Muž zaváhal jen na okamžik. Nakonec se chytil za zraněnou končetinu a rozběhl se pryč.

Jessie se konečně vysmekla z Liamova sevření a skočila po Scottovi. V očích ji pálily slzy, ale na obličeji, který byl mokrý od deště, nebyly vůbec vidět.

„Jsi v pořádku, Scotty?" zeptala se, zatímco ji svíral v náručí.

Neodpověděl, jen přikývl. Ona se od něj opatrně odlepila a neochotně přenechala své místo Kiře, která se malátně zvedala na nohy.

Jenže kromě nich byl na místě ještě někdo.

Neznámý chlapec, který se teď se širokým úsměvem na tváři blížil směrem k nich.

„Nepamatujete si mě, že?"

Jessie se pozorně zadívala do jeho obličeje a jako první překvapeně vydechla jeho jméno: „Theo?"

Theo byl jejich kamarád z dětství. Bydlel o pár ulic dál a seznámil se hned první den, kdy nastoupil do školy. Jessie se v autobuse posadila vedle něj, protože Scott ji hned ráno u snídaně informoval o tom, že jeho společníkem na sedačce cestou do školy bude Stiles a ona s tím musela souhlasit. 

Byl její první dětskou láskou a když ji jednoho dne donesl do školy čokolády a opatrným hlasem se zeptal, jestli se stane jeho holkou nadšeně souhlasila, aniž by věděla, co to vlastně znamená. Vodili se za ruce, dávali si dětské pusinky a slibovali si věčnou lásku.

Jenže pak přišly dlouhé prázdniny, přes které se všechno změnilo. Jessie mu vrátila prsten s falešným kamenem a místo lásky na celý život se utvořilo přátelství, které trvalo až do konce čtvrté třídy, kdy se Theo i s rodinou po tragické smrti jeho smrti odstěhovali z města.

„Theo?!" zavrčel nenávistně Stiles a udělal krok blíže k Jessie. Opatrně ji položil ruce kolem pasu a přitáhl si dívku těsně k sobě, což ale vyvolalo na mladíkově tváři jen široký úsměv.

„Nemusíš se bát, Stilesi, nepřišel jsem bojovat o svoji dětskou lásku. Věřte mi, nikdy jsem si nemyslel, že vás znovu uvidím. Před pár měsíci jsem slyšel o alfovi v Beacon Hills. Když jsem zjistil, že se jmenuje Scott McCall, nemohl jsem tomu uvěřit. Nejen alfa, ale dokonce pravý alfa."

Scott ho celou dobu obezřetně poslouchal a když se odmlčel, položil otázku, která ležela v hlavě každému: „Co chceš?"

„Vrátil jsem se s rodinou do Beacon Hills, protože chci být součástí tvé smečky."

---

Nechali Thea stát na místě a společně zmizeli ve školní budově. Stiles sice několik dlouhých minut spekulovat a vymýšlel milion teorií o jeho úmyslech, zbytek skupiny ho ale poslouchal jen na půl ucha.

A když Malia radostně vykřikla, že prošla letní školou a nastupuje do čtvrtého ročníku společně s nimi, Theo se z jejich myšlenek vytratil úplně.

Alespoň pro dnešní večer.

Protože dnešní večer patřil jim.

Lydia se k nim připojila před knihovnou a neodpustila si rýpavou poznámkou o jejich pozdním příchodu.

V knihovně bylo spousta čtvrťáků a Jessie si nebyla jistá, jestli vůbec všechny zná. Rozhlížela se kolem sebe a znovu se ji zmocnily obavy. Bála se opustit Beacon Hills a začít žít někde jinde a bez svých přátel.

Prsty si přejela po přívěšku na svém krku a musela se usmát.

Nikdy nebude bez svých přátel.

Ta myšlenka ji projela hlavou náhle a bez jakéhokoliv upozornění a ona si uvědomila, že to je pravda. Prožili toho tolik spoustu, že neexistuje nic, co by je dokázalo rozdělit.

Scott ji podal černý fix a ona ho sebejistě uchopila do ruky. Podívala se na všechny ty iniciály, které tam její přátelé zvládli napsat za tu krátkou chvíli, kdy rozjímala.

MS.

LM.

MT.

KY.

MS.

AA.

Zmateně se zadívala na poslední iniciály.

„Byla by tady s námi," zamumlal Scott, který si všiml jejího zaváhání.

„Pořád je," odpověděla Jessie s nepatrným úsměvem a Scott jen přikývl.

Pak konečně přidala svoje iniciály mezi ty, které patřily jejím přátelům. 

JM.

Pravděpodobně poslední červencová kapitola. Teď budu trávit téměř měsíc bez notebooku, a proto další kapitola vyjde až začátkem srpna. 

Tak jsem tady i se začátkem páté řady. Jsem zvědavá, co říkáte na kapitolu a jaký je váš názor na Thea? Tahle kapitola byla hodně povídací, ale můžu vám slíbit, že v další už vás zase bude čekat trochu akce.

Děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a komentář. Jsem ráda, že vás Vzpomínky pořád baví!