Z domu Stilinských Jessie zamířila na okraj města. Jela na kole, přesto ji cesta trvala poměrně dlouho. Scott se ji snažil co nepřesněji vysvětlit cestu k lesnímu úkrytu, kde se pokoušeli zachytit jednoho z Ghost Riderů. Plán byl poměrně jednoduchý a spoléhalo se v něm na čistou fyziku. A i když fyzika byla exaktní věda, která za normální okolností nepřipouštěla žádné „možná" v jejich případě jich bylo víc než dost.

Jessie opřela kolo o jeden ze stromů, protože cesta už byla plná kamenů a kořenů, o které mohla lebce píchnout. Navíc neměla světla a ve tmě uprostřed lesa neviděla vůbec nic. Vytáhla teda z kapsy telefon a svítila si pod nohy alespoň tak.

Věděla, nebo možná jenom tušila, že nemůže být daleko od cíle, a proto přidala na kroku.

Mohla ujít jen pár desítek metrů, když se k jejím uším donesl nelidský křik. Okamžitě v něm rozeznala vytí pekelného psa. Strčila telefon do kapsy a rozběhla se za zvukem. Spíše instinktivně přeskakovala větve ležící na zemi a k jejímu překvapení se ji podařilo do cíle doběhnout bez nějakého škobrtnutí.

Před sebou měla Scotta s Liamem, kteří byli v předklonu. V nose cítila ničím nezaměnitelný pach spáleného masa a podle bolestivých výrazů v obličeji svého bratra a Liama tušila, že to bude jejich maso.

Parrish stál před nimi. Celé tělo mělo v plamenech a z úst mu trčely nebezpečné tesáky. Oči měl přivřené a výraz v jeho obličeji jen potrhoval to, jak hrůzostrašně vypadal.

Jessie se schovala za jeden ze stromů, přesto nepochybovala o tom, že všichni tři už dávno vědí o její přítomnosti.

„Nechoďte za mnou," promluvil tiše Parrish. A byl to skutečně on, kdo promluvil. Ne pekelný pes, který sídlil v jeho těle. Pohledem přitom zavadil o Jessie. Ta se krčila u stromu a když se její oči setkaly s těmi jeho, nezmohla se na nic víc, než na letmé přikývnutí.

A jako by právě to přikývnutí byl povel, na kterou celou dobu Parrish čekal.

Rozběhl se pryč.

Rozběhl se pryč tak rychle, že ani kdyby chtěli, nestačili by mu.

Jessie vyběhla ze svého úkrytu a udělala několik rychlých kroků směrem ke Scottovi s Liamem.

„Jste v pořádku?" zeptala se opatrně. Natáhla přitom ruku směrem k Liamovi, aby mu pomohla zpátky na nohy, protože stále ležel na zemi. Ten však jen s úšklebkem pozvedl dlaň, aby ji ukázal rozsáhlé spáleniny.

„­Už se to hojí," řekl ale rychle, když spatřil vyděšený výraz v jejím obličeji.

„Co se tady vlastně stalo?"

„Řeknu ti to vevnitř." Scott ji uchopil za paži, jako kdyby jeho spáleniny byly už dávno zahojené. Popohnal ji dovnitř a ona jen slepě následovala jeho krokům.

Scott se však najednou zastavil ve dveřích do drobného domku a Jessie nemohla jinak, než že do něj sama narazila. Scott okamžitě pustil její ruku a ona zvědavě nakoukla zpoza jeho ramene dovnitř, aby sama viděla co se děje.

V kovové kleci ležel Ghost Rider a nikdo nemohl pochybovat o tom, že je mrtvý. Obličej měl obrácený směrem k zemi, klobouk byl jen kousek od jeho hlavy. V jeho vlasech byla vidět temně rudá skvrna. Až při bližším ohledání zjistili, že to není žádná skvrna, ale díra do hlavy.

Kousek od toho všeho seděl Theo.

Kolem oka se mu rýsoval monokl a z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Byl zničený a nevypadal, že by byl vůbec schopný se postavit.

Hayden ho však popadla za mikinu a jedním rázným pohybem ho vytáhla na nohy.

„Co jsi to udělal?!" křikla po něm.

„To jsem nebyl já. To... byl to pan Douglas." Zmateně koktal a snažil se obhájit sám sebe, i když bylo jasné, že mu stejně nikdo nebude věřit. „Snědl jeho mozek. Doopravdy." Hlas měl o poznání jistější, přesto byl stále vyděšený.

„Scott měl pravdu," promluvil Liam zklamaně. „Spletl jsem se. Pošlu tě zpět."

Theo rezignovaně zavrtěl hlavou. Věděl, že když řekne cokoliv dalšího, stejně už dávno svoji bitvu prohrál. Místo dalších slov tedy sklopil pohled v očekávání svého osudu.

„Theo má pravdu."

Ticho mezi nimi proťal hlas Jessie. Dřepěla vedle mrtvého Ghost Ridera a prstem cosi ukazoval Scottovi, který byl hned vedle ní.

„Nebyl to mozek, co pan Douglas snědl," zamumlal potichu Scott. „Byla to jeho epifýza."

„Nemohl to být Theo. Tyhle vraždy se dějí už několik týdnů."

„A taky..." Scott se pomalu narovnal a tentokrát to byl on, co něco horlivě ukazoval Jessie.

„... jeho bič je pryč," vydechla překvapeně.

Chvíli trvalo, než se život v Beacon Hills vrátil zpět do starých kolejí.

Pro všechny bylo nejtěžší vyrovnat se ztrátou Dereka. I když v poslední době vystupoval jen jako tichý poradce, stále s nimi byl. Stále s nimi byl někdo, na koho se mohli absolutně spolehnout a kdo jim dokázal zachránit krk i v situacích, které vypadali beznadějně.

Najednou ztratili svoje záchranné lano.

Najednou byli úplně sami.

---

Scott měl směnu na veterinární klinice, zatímco Jessie seděla ve svém pokoji skloněná nad učebnicí matematiky. V poslední době se jí mírně zhoršily známky a ona se s tím odmítala smířit. Po večerech seděla nad příklady, které počítala znovu a znovu a snažila se znovu a lépe pochopit mechanismus, který ji ale přes veškerou snahu stále unikal.

Stiles seděl na její posteli a listoval učebnicí historie, kde si občas něco zatrhl, ale nevypadalo to, že by učení věnoval pozornost.

Jessie se najednou otočila na židli směrem ke Stilesovi, který překvapeně zvedl hlavu.

„Musíme to říct Scottovi."

„Cože?"

„Musíme to říct Scottovi."

„To jsem slyšel, ale... jak jsi na to přišla? Teď? Při počítání matematiky?"

Pokrčila rameny, vstala a posadila se vedle něj. Na kolena si přitom položila jeho učebnici a letmo přejela pohledem všechno, co si zatrhl na stránce.

„Jessie!"

On ale učebnici zavřel a trval na tom, aby mu odpověděla na otázku, jež položil před chvíli. Odpověděla mu ale jinou otázkou: „Proč vlastně nechceš, aby to věděl?"

„Domluvili jsme se na tom."

„Domluvili jsme se, že to zkusíme. Že zkusíme, jestli to mezi námi bude vůbec fungovat. A funguje to. Mám tě ráda, ty máš rád mě. Už to ví spoustu lidí a nikdo s tím nemá problém. Dokonce i tvůj táta vypadal nadšeně. Chci to říct mámě a Scottovi. Nebaví mě mít před nimi tajemství."

Stiles si povzdechl a váhavě promluvil: „Je to můj nejlepší kamarád, Jessie. A ty jsi jeho sestra. To se... nedělá."

„Jak jako nedělá?"

„Je to chlapský kodex."

„To je pěknej nesmysl," odfrkla si Jessie.

„Je to chlapská věc. Stejně jako že holky vždycky chodí na záchod ve dvojici, tak kluci prostě nechodí se sestrami svých kámošů."

„Já chodím na záchod sama."

„Víš, jak to myslím!"

„Ne."

„Jessie..."

„Nezkoušej na mě to tvoje Jessie!"

„Medo-..."

„Ani to neříkej nahlas!" skočila mu do řeči a on se neubránil širokému úsměvu. Ten ale mu ale rychle ztuhl na tváři, když viděl, jak se tváří. Z očí ji šlehaly blesky a původní nevinné pošťuchování se rychle přeměnilo na opravdové naštvaní.

„Prostě mu to řekneš buď ty nebo já. Dneska večer. Rozhodni se."

Nakonec zakončila celou debatu a nedala Stilesovi možnost další diskuze.

---

Když Scott přišel ten večer domů, čekala ho v kuchyni s připravenou večeří. Na tváři měla široký úsměv, ale on hned vytušil, že něco není v pořádku. Odložil přilbu na motorku a váhavě se posadil se ke stolu, zatímco Jessie před něj položila talíř plný jídla.

„Co se děje?"

„Nic."

Tázavě nadzvedl obočí a ona odevzdaně vydechla.

„Fajn. Musím ti něco říct."

Posadila se ke stolu naproti němu. Jídlo pomalu začínalo chládnout a ona nervózně zatěkala pohledem.

„Poslouchám."

„Jo."

Místo dalších slov ale sklopila pohled a promluvila až po chvíli.

„Pamatuješ si, jak jsi mi říkal, že chceš vědět, až s někým začnu... chodit?"

„No?"

„Tak... s někým chodím."

„Fajn."

„Nechceš vědět s kým?"

„S kým?"

„Se Stilesem."

„Fajn."

„Tobě to nevadí?"

„Jseš s ním šťastná?"

„Jo."

„A má tě rád?"

„Jo."

„Tak proč by mi to mělo vadit?"

„Já... nevím."

Scott se ze široka usmál a konečně se pustil do jídla před sebou. Jessie zůstala ještě několik dlouhých minut sedět před ním a beze slova ho sledovala. Stále nedokázala pochopit, že to Scott přijal s takovým ledovým klidem. Čekala... Ani si nebyla jistá, co vlastně čekala.

Po chvíli ticha se zvedla a zamířila zpět do svého pokoje. Scott ji ale na poslední chvíli zastavil.

„Vyřiď mu, že jestli ti někdy ublíží, zlomím mu nos."

Jessie se smíchem otočila zpátky do kuchyně.

„Zlomíš mu nos? Jseš vlkodlak, Scotty. Čekala jsem něco v tom smyslu, že si ho najdeš a roztrháš ho na kousky."

„Jo. Ale pořád je to můj nejlepší kamarád. Kdybych ho zabil, neměl bych se pak s kým bavit."

Jessie se ještě jednou zasmála, společně se Scottem, kterému také na tváři zářil široký úsměv.

„Mám tě ráda, bratříčku," houkla pak ještě směrem do kuchyně, i když už stoupala po schodech do patra, zpět do svého pokoje a zpět k matematice.

---

Uběhlo několik týdnů a před Jessie se Scottem stála otázka přihlášek na vysokou školu. Většinu z nich (snad s výjimkou Lydie, která se mohla dostat na jakoukoliv univerzitu ve státech) ta otázka děsila.

Jessie si nedokázala představit, že by měla opustit celý svůj život na malém městě, kde byla obklopená přáteli a rodinou, vyměnit za něco jiného.

Scott měl pro změnu strach, že ho nepřijmou na jeho vysněnou školu. Tvrdě pracoval, aby si udržel svoje známky a pracoval na tom, aby se jeho sen stal realitou. Přesto mu chyběl kus sebevědomí, který by mu dodával jistotu.

Stiles byl viditelně rozrušený. Podobně jako Jessie se bál, že přijde o své přátelé. Usilovně pracoval na plánu, který by udržel všechny dohromady, a přitom všem umožnil studovat jejich vysněnou školu.

Malia měla problémy ve škole. I když trávila spoustu času v knihovně a docházela na doučování ke Stilesovi, stále propadala v mnoha předmětech a její školní prospěch rozhodně nevypadal pro budoucí přijetí příliš dobře. Jejím hlavním problémem ale bylo, aby vůbec postoupila do čtvrtého ročníku.

Kira vypadala, že ji na vysoké snad ani nezáleží. Měla vybraných několik univerzit, kam poslala svoje přihlášky. Dobré známky ji otevíraly cestu téměř kamkoliv, ale i ona se bála toho, že bude muset opustit své přátelé a rodinu a především Scotta.

---

Seděla na posteli, nohy složené pod sebou a vlasy vyčesané do culíku, který byl ale už několik hodin starý. Vlasy se ji začaly pomalu vlnit a několik neposedných pramínků si našlo cestu ven a teď ji lemovalo obličej. Obočí měla nakrčené, nepřestávala vrtět hlavou. Před sebou měla rozložené katalogy vysokých škol a ona se snažila vybrat svoji budoucnost.

Stiles ji dokázal sledoval téměř hodinu beze slova.

Díval se, jak studuje jeden letáček za druhým. Sledoval, jak se její oči vždy rychle rozeběhly po textu a jak při čtení krčila obočí a zvedala ret. Díval se, jak si píše svůj seznam pro a proti a jak neustále něco kroužkuje a podtrhává.

Jenže už ho to přestalo bavit.

Ne, že by ji nedokázala sledovat ještě několik hodin, ale trápilo ho, jak moc bezmocně vypadala. Jedním razným pohybem shodil všechny letáčky na zem.

„Stilesi! Co to sakra...!"

Bezelsně se usmál, a nakonec ze země zvedl jeden papír. Položil ho před Jessie a prstem rázně poklepal na název vybrané univerzity.

„To nemůžu..."

„Proč ne?"

Jessie si zhluboka povzdechla. „Je to strašně daleko, je to drahé a je to Ivy League, proboha!"

„Pořád jsi neřekla jediný důvod, proč bys nemohla podat přihlášku na Pensylvánskou."

„Protože..." Rozhodila rukama a znovu mu zopakovala fádní důvody, kterými omlouvala sama sebe. Stiles ji ale skočil do řeči: „Jessie, Pensylvánská má jeden z nejlepších bakalářských programů, které tě připraví na studium medicíny. A není to tak daleko – teda, je to daleko, ale to přece není důležité, no ne? A se svými studijními a atletickými výsledky musíš získat alespoň jedno stipendium. A hlavně – pokud to nezkusíš, budeš toho litovat do konce svého života." Natáhl se a věnoval ji krátké líbnutí na špičku nosu. „Nevidím jediný důvod, proč by ses neměla přihlásit."

„Ale..."

„Jessie."

„Ale..."

„Jessie!"

„Ale..."

Natáhl se a krátce ji políbil, aby ji konečně umlčel. Jessie pak provinile sklopila pohled a vzala letáček s Pensylvánskou do ruky. Očima prolétla text, který už znala nazpaměť.

„Ale co tvůj plán?"

„Někdy musíš svoje plány trochu upravit." Pokrčil rameny a usmál se. Pak si přisedl k ní a ona si unaveně opřela hlavu o jeho rameno. Položila se letáček do klína a několik dlouhých minut na něj beze slov koukala.

„Jessie, Pensylvánská je tvůj sen, nedělej se."

„Možná..."

„Možná?"

„Berou tak málo lidí, Stilesi..."

„A proč by nemohli vzít zrovna tebe?"

„Co když mě vezmou a já zjistím, že na to nemám?"

„Možná v jiném světě."

Zvedla hlavu z jeho ramene. Věděla, že ať řekne cokoliv, on bude mít milion odpovědí. Už dávno zjistila, že nemá smysl s ním argumentovat.

„Takže Pensylvánská..."

„To je moje holka!"

---

V dubnu pak oslavili Stilesovi osmnácté narozeniny a Jessie se cítila šťastná, jako už dlouho ne. Z jejich života zmizelo nadpřirozeno, protože ve městě se už dlouho nic nestalo a ona se nemusela neustále ohlížet za sebe v obavě o svůj život. Mohla řešit obyčejné problémy, jako každý středoškolák v jejím věku.

Na oslavu se sešli v jedné z restaurací ve středu města. Patřila k těm dražším a noblesnějším, ale šerif se rozhodl, že osmnácté narozeniny jeho syna si zaslouží trochu pompéznosti.

Kromě těch dvou u stolu seděla i Melissa se Scottem, který sebou přivedl Kiru.

Jessie seděla vedle Stilese a pod stolem se téměř celou dobu drželi za ruce. Celou dobu se usmívala a poslouchala příběhy ze života malého Stilese, které stejně všechny znala a v mnoha z nich hrála hlavní roli.

Šerif byl ve veselé náladě, podobně jako Melissa. Oba vypili příliš alkoholu a vzájemně si vyměňovali pochvaly na svoje děti.

V jeden okamžik měl šerif na krajíčku. Z ničeho nic vstal od stolu a přinutil Stilese, aby se postavil. Pak jej pevně objal a tiše mu zašeptal něco do ucha, tak aby to slyšel jen jeho syn. Stiles vypadal, že ho otcova slova překvapila, samotný najednou vypadal, že se rozbrečí. Když si sedl zpátky ke stolu, okamžitě znovu nahmatal ruku Jessie a stiskl ji pevněji než kdykoliv jindy.

---

„Potřebuji, abys přijel."

„Ale..."

„Žádné ale, Stiles. Vážně, mě nezajímá, že máš rozehrané dobré skóre, nebo že se ti nechce. Prostě zvedni ten svůj líný zadek a přijeď." Položila mu telefonem a doufala, že si její slova vezme k srdci. Nervózně se posadila do obývacího pokoje, ale vydržela sedět jen několik sekund. Po chvíli se zvedla a začala křižovat skrz domů. Přecházela z pokoje do pokoje, neustále něco přenášela z jednoho místa na druhé a kontrolovala čas.

Netrvalo dlouho, než Stiles dorazil.

Na přivítanou mu vlepila polibek na tvář a pak ho vyzvala k tomu, aby se posadil. Věnoval ji nechápavý pohled, ale z jejích pohybů brzy poznal, že něco není v pořádku. Přešlapovala na místě a neustále si hrála se svýma rukama.

„Děje se něco?"

Rázně přikývla a její typický culík povyskočil.

„Víš... Já... Mám zpoždění."

„A na co čekáš?" zeptal se nechápavě.

„Stilesi!" Protočila očima a pak sebou plácla na pohovku vedle něj. „Mám. Zpoždění." Zopakovala ještě jednou a opatrně se natáhla po jeho ruce.

„Já..." Začal mluvit, ale náhle se mu oči rozšířily pochopením. Vyskočil na nohy a naprázdno otevřel pusu.

„Ale... Jak... Teda, já chápu jak, ale... Kdy? Proč? Jak? Co?" Hlas mu přeskakoval a on divoce gestikuloval rukama. Jessie seděla na pohovce, nohy stočené pod sebe a vypadala ještě menší, než ve skutečně byla.

„Ty jsi těhotná?!" Vykřikl najednou, když mu došla všechny slova.

„Kdo je těhotný?" Scott akorát přišel domů, aby zaslechl Stilesův zoufalý výkřik. Nepotřeboval odpověď, stačilo mu vidět vyděšený výraz svojí sestry, a ještě vyděšenější výraz svého nejlepšího kamaráda. Také slyšel, jak jim zuřivě bijí srdce a zbytek si prostě domyslel.

„Ty jsi těhotná?!"

Scott střihl pohledem z Jessie na Stilese a než stihla cokoliv odpovědět, držel ho za košili.

„Scotte! Scotte!" Jessie zazmatkovala a jediné, co ji napadlo, bylo skočit svému bratrovi na záda. „Scotty, no tak, nech ho být! On za nic nemůže!" Scott se zhluboka nadechl a poté Stilese skutečně pustil. Ten rychle ustoupil o několik kroků dozadu, ale Jessie zůstala viset na jeho zádech. Nebyla si jistá, na kolik mu může věřit.

„Slez dolů."

„Až mi slíbíš, že mu nerozbiješ nos, nebo tak něco."

„Nic neudělám," zavrčel podrážděně a ona skutečně seskočila z jeho zad.

„Ty jsi těhotná?" zeptal se znovu, protože na svoji otázku stále nedostal žádnou odpověď.

„Ne! Já..." Zhluboka si povzdychla a než pokračovala skousla si spodní ret. „Mám zpoždění, Scotte. To nic neznamená, nemusím být těhotná. Je tu spousta věcí, které ovlivňují... to... kdy to přijde."

„Třeba tvůj sexuální život."

„Třeba!" Jessie se pokusila o úsměv a zvesela rozhodila rukama. „Ale třeba je to z nervů, že jo. Vysoká a podobně. Že mám zpoždění, ještě neznamená, že jsem těhotná!"

„Ty jsi těhotná?"

Když uslyšela Melissin hlas, její srdce vynechalo jeden úder. Pomalu se otočila a za svými zády spatřila stát svoji matku. Ta se právě vrátila z práce, v jedné ruce držela igelitovou tašku s nákupem a nevěřícně kmitala pohledem mezi všemi, kteří stáli před ní.

„Jessie? Odpovíš mi?"

„Mami... To není..."

Jenže Melissa jen zavrtěla hlavou a zvedla ruku, aby zastavila další příval jejích slov. Pohled zastavila na Stilesovi a Jessie, ani Scott, ji ještě nikdy takhle neviděla. Lehce přivřela oči a oni by přísahali, že v jejích očích spatřili plameny. Upustila tašku s nákupem a než se stihl kdokoliv zareagovat, vlepila Stilesovi facku.

Překvapeně se chytl za tvář a Jessie vyjekla: „Mami!"

„A ven!"

„Ale... paní McCallová, přece.. já... nechte si to..." Stiles zmateně koktal a pohledem hledal pomoc od dvojčat, které jen zmateně stáli uprostřed pokoje.

„VEN!" Melissa zvýšila hlas a Stiles bez dalších protestů vyběhl – opravdu vyběhl – z domu McCallů. Melissa pak stočila svůj pohled na Jessie a stále stejně nepřátelským tónem promluvila: „Do pokoje. A ty!" Zapíchla prst do Scottovy hrudě, „... ty zůstaneš tady."

---

Jessie si ještě ten den udělala těhotenský test, který ale vyšel negativně, podobně jak ten nespočet dalších, které ji Melissa přinutila udělat několik následujících rán.

Potom incidentu se ji dostalo několika hodinové přednášky a Melissa ještě ten večer navštívila domácnost Stilinských a byla si jistá, že podobnou přednášku dostal i Stiles. Několik dní neměla odvahu přivést si Stilese domů a on se k nim bál přijít. Viděli se jen ve škole a oba se nemohli zbavit myšlenek na to, co by se stalo, kdyby ten test vyšel pozitivně.

Stiles ji sice slavnostně přísahal, s nečekanou něhou v očích, že by se postaral o ni i o dítě a Jessie mu věřila každé slovo, které vyšlo z jeho úst. Sama si ale nebyla jistá, jak by se zachovala. Měla nalinkovanou budoucnost o které snila už od útlého dětství. A do jejího snu dítě nepatřilo – alespoň ne pro zatím.

Celý ten incident ji vyděsil.

Kromě toho všeho tu ale byly i další následky, které nebyly na první pohled tolik zřetelné. Postupně se změnilo chování Melissy ale i šerifa Stilinského. Oba teď ke svým dětem přistupovali s překvapivou nedůvěry. Kontrolovali své děti a nenechávali je o samotě. Samozřejmé spontánní přespávání, na které byli zvyklí už od dětských let, bylo najednou nemožné. Při návštěvách museli zůstat otevřené dveře a spoustu dalších omezení.

---

Hned po skončení školního roku Kira odjela společně s rodiči do New Yorku, ze kterého se do Beacon Hills celá rodina přestěhovala před několika měsíci. Scott trávil spoustu času se Stilesem a Jessie. Společně hráli videohry, po večerech chodili do kina a podobně.

Až na jeden červencový den.

Už několik let ten den trávil Stiles společně s otcem a dvojčatům se vyhýbal. Byl to jediný den v roce, kdy o něm dvojčata nevěděla. Nikdy jim nevolal, nikdy jim nenapsal žádnou zprávu, nikdy jim náhodně nezaklepal na dveře.

Byl to den výročí smrti jeho matky.

Jenže dnes bylo všechno jinak.

Jessie seděla v posteli s knížkou na klíně, když ji zazvonil telefon. Nechápavě se zadívala na číslo volajícího a s obavami zvedla telefon. Místo pozdravu ze sebe rychle vysypala otázku, jestli je všechno v pořádku a Stiles ji s váháním odpověděl, že ano.

„Jessie, mám na tebe prosbu."

„Ano?"

„Mohla... Mohla bys jít dneska se mnou?"

Zaklapla knížku a ucítila, jak ji v očích pálí slzy. Rychle zamrkala a vykoktala ze sebe odpověď. Stiles ji pak položil telefon a ona se pustila do rychlých příprav. Vyčesala si vlasy, na obličej nanesla lehký make-up a místo běžného oblečení se oblékla do krátkých, ale přesto elegantních černých šatů. Kontrolovala svůj vzhled v zrcadle, když před domem zaslechla nezaměnitelné troubení starého Stilesova džípu.

Ještě nikdy nebyli na hřbitově společně.

Stiles o to nikdy neprosil ani její maličkost, ani Scotta. Chodil navštěvovat matku sám, nebo s otcem. Jessie a Scott chodili na hřbitov společně s Melissou několikrát do roka. Položili na hrob Claudie společně květinu a chvíli nad hrobem postáli a vzájemně si vyměnili několik historek z dob, kdy byla Claudie ještě v pořádku.

Dneska ale bylo všechno jinak. Dnes měla navštívit Claudii s jejím synem, vůbec poprvé od doby, kdy zemřela.

Podle květin umístěných na hrobu Jessie snadno rozpoznala, že šerif tu už byl.

Stiles pak položil vlastní květinu kousek od té otcovy a zapálil svíčku, kterou přinesl. Několik dlouhých minut se snažil upravit hrob, ale nakonec to vzdal a uznal, že před jeho zásahem to vlastně vypadalo lépe. Proto vše vrátil na původní místo a s povzdechem se narovnal.

„Máma by měla radost," promluvil tiše, zatímco si s ní propletl prsty. Jessie zůstala mlčet a nechala Stilese, aby se vypovídal.

„Víš, máma se vždycky smála, že my dva jednou skončíme spolu. Od té chvíle, co jsi mi zlomila nos, se mi tajně smála a říkala ti nevěsto. Vždycky když jste měli přijít se Scottem k nám návštěvu říkala: „Tak a teď přijde tvoje nevěsta, zlobidlo. Musíš se učesat, aby viděla, jaký jsi pěkný kluk." A já si vždy schválně rozcuchal vlasy a pak na tebe vyplazoval jazyk." Tiše se zasmál a Jessie se k němu přitiskla, protože ji ta slova dojala. „Máma měla pravdu, Jessie. Máma měla vždycky ve všem pravdu. Jednou budeš moje nevěsta."

Protože mezi čtvrtou a pátou řadou je rozestup zhruba půl roku neodolala jsem, abych nenapsala kapitolu věnovanou jen Stilesovi s Jessie a jejich drobným problémů. Doufám, že vás některé příhody pobaví a určitě mi dejte vědět do komentářů, jak se vám kapitola líbila (jestli se vám líbila :)) Spoustu těchto drobných příhod už jsem měla předepsaných, takže jsem kapitolu měla napsanou za odpoledne (a to i přesto, že má téměř čtyři tisíce slov).

Určitě si pusťte video nahoře. Patří k mým oblíbeným a myslím, že svoji uvolněností se k této kapitole hodí :))

Moc děkuji za všechny komentáře, za hvězdičky a za každé přečtení. Jsem ráda, že vás Vzpomínky pořád baví, stejně jako mně :)