Jessie zůstala stát a počkala, dokud šerif nevstoupil do opuštěného pokoje.

I pak ale zůstala chvíli na prahu dveří, neschopná dalšího pohybu. Musela se kousnout do rtu, aby se nerozbrečela.

Bylo to tady.

Celou tu dobu to tady bylo.

Přímo před ní.

S hlasitým výdechem se konečně odhodlala a vstoupila do prázdného pokoje. Okna byla zatlučená a pouštěla dovnitř jen minimum slunečního světla. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, protože...

Pokoj byl prázdný.

Úplně prázdný.

„Jessie?" oslovil ji šerif opatrně a přistoupil k ní. Musel ji letmo stisknout rameno, aby se myšlenkami vrátila zpět k němu. Zavrtěla hlavou, aby dostala z hlavy myšlenky, které tam neměly co dělat. Pak teprve zvedla pohled a zadívala se na šerifa.

„Ten pokoj tady byl celou dobu, Jessie. Celou dobu."

Přikývla.

„Je dokonce zaznamenán v plánech domu. Ty..." naprázdno polkl, než znovu vyslovil svoji myšlenku. „Ty jsi to věděla, že jo? Celou tu dobu jsi to věděla..."

„Celou dobu ne."

„Jak...?"

Šerif měl na jazyku tolik otázek. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a snažil se najít slova, kterými by popsal své pocity. Nedokázal tomu uvěřit. Nedokázal to pochopit. Ten pokoj tady byl skoro dvacet let a on si ho nikdy nevšiml. Našel ho dokonce v plánech domu, musel o tom pokoji vědět, když s Claudií ten dům kupovali. Musel to vědět.

A přesto...

Přesto měl pocit, že v něm stojí poprvé v životě.

Upíral svůj zrak na Jessie a věděl, že ona je jediná, kdo mu dokáže odpovědět.

Že je jediná, která dokáže utišit ten milion vyčítavých hlasů v jeho hlavě.

Jak...

Jak na něj mohl zapomenout?

Jak mohl zapomenout na vlastní syna?

„Takže můj bratr..."

„Jo..."

Jessie zapadla hlouběji do svého sedadle spolujezdce a založila si ruce na hrudi. Přitom nevěřícně zavrtěla hlavou, jako kdyby stále odmítla uvěřit Stilesovým slovům.

„Jak vůbec můžeš někoho omylem kousnout?"

„Zeptej se svého bratra," zamumlal ji Stiles v odpověď, zatímco zaparkoval svůj džíp před domem McCallových. Oba dva pak téměř zároveň vtrhli do domu, kde je už čekal Scott. Nervózně přešlápl na místě a pak sklopil zrak.

„Kde je?"

„Nahoře."

„A co tam dělá?"

„Leží."

„Leží?" zeptala se nechápavě Jessie a Scott jen přikývl.

Jenže Scottova definice slova „ležet" byla poněkud rozdílná od běžné definice. Liam sice ležel, ale...

... ale spoutaný lepící páskou a položený na dně vany. Oči měl zeširoka rozšířené hrůzou a i když měl ústa přelepené, vydával ze sebe tlumené vzlyky.

„Leží?" zeptala se znovu Jessie, a přitom vrhla na svého bratra pohled, kterým by byla schopná zabít. Stiles si jen zhluboka povzdechl a znovu zatáhl za závěs, za kterým byl Liam schovaný. To si pochopitelně vyžádalo jeho protest v podobě hlasitého zaskučení.

Scott se posadil na svou postel a zvedl pohled na Stilese s Jessie, kteří se nad ním tyčili jako rodiče nad neposlušným synem.

„Jak můžeš někoho omylem kousnout?!" vyjekla Jessie.

Scott se nadechoval k odpovědi, ale Stiles ho zastavil jedním pohledem. Místo toho tedy znovu sklopil zrak a jen pokrčil rameny.

„Ty jsi takový idiot," zavrčela Jessie a posadila se vedle svého bratra.

„Takže... ty jsi ho kousl?" začal se svým výslechem Stiles.

„Jo."

„A pak jsi ho unesl?"

„Jo."

„Svázal jsi ho lepící páskou..."

„Já... zpanikařil jsem. Nic lepšího nebylo po ruce."

„Všechno je lepší než lepící páska!"

Stiles i Scott se zatvářili, že Jessie přeslechli a ona na protest jen zakroutila očima a několikrát obkroužila celý pokoj, podobně jako zvíře zavřené v kleci. Nakonec sebou plácla na postel vedle Scotta a upřela svůj pohled na Stiles.

„Co teď?"

„Myslím, že teď bychom si měli všichni zapsat za uši, že od chystání plánů je tady Stilinski, nikoliv McCall. Ani jeden z vás."

Oba jen přikývli, se Stilesovými slovy se nedalo nesouhlasil.

---

Společnými silami pak přenesli Liama zpět do pokoje. A i když byl stále svázaný, alespoň už seděl na židli.

Jessie se postavila kousek za Stilese a Scotta a důkladným pohledem přejela vystrašeného Liama před sebou. Byl to sotva patnáctiletý mladík, v očích se mu zračil nepopiratelný strach. Těkal pohledem ze Scotta na Stilese a zase zpět na Scotta. Byl o celý rok mladší než Scott, když ho Peter pokousal a změnil mu život. Jessie si nedokázala představit, jak moc se mu změní život a nebyla si jistá, jak to zvládne. Scott měl po svém boku ji a Stilese a nikdy nebyl ve skutečnosti sám.

A Liam...

Kdesi uvnitř ní se ozval dlouho potlačovaný mateřský cit. Stačil ji jeden pohled do Liamových vyděšených očích, aby sama sebe přesvědčila, že se postará o to, aby Liam nebyl na vše sám.

Vypadal jako malé a ustrašené štěně.

Štěně, které někdo vyhodil v noci u silnice a ono celou tu dobu úzkostlivě vylo a volalo po svých rodičích. A ona bude ta, kdo se o něj postará.

Liam možná mohl být Scottova beta, ale zároveň to bylo její štěně.

„Poslouchej, teď ti sundáme tu pásku, ano? Pokud budeš potichu, zůstane dole."

Liam jen přikývl a Stiles mu jedním rázným pohybem strhnul izolepu z úst. Liam tiše zasyčel bolestí, ale jinak zůstal potichu.

„Dobře, Liame. Dnes v noci jsi viděl spoustu matoucích věcí a kvůli té spoustě matoucích věcí se ještě několik matoucích věcí stane. Rozumíš tomu?"

Liam však zavrtěl hlavou, a i Scott vypadal, že absolutně nerozumí, kam Stiles svými slovy míří. Jessie však jen zavrtěla hlavou a lehce strčila do svého bratra.

„Asi bys mu to měl říct ty."

„Říct mi co?!"

„Liame,..." vydechl ztěžka Scott a otočil se po Jessie. Ta ale jen neústupně zavrtěla hlavou a Scott se znova zhluboka nadechl, než znovu pokračoval. „To, co jsem udělal, to co jsem musel udělat, abych tě zachránil, tě změní..."

„Pokud tě to nezabije."

Jessie se napřáhl a udeřila Stilese do zátylku a ten hned bolestivě zasyčel a chytil se za postižené místo. Zatímco si mnul bolestivý krk, otočil se po Jessie, která po něm jen střihla pohledem, ze kterého doslova létaly blesky.

Pak sama odstrčila svého bratra i Stilese z cesty a přisedla si k mladíkovi sama. Opatrně mu položila ruce na kolena a on zmateně zvedl svůj pohled na dívku před sebou. V očích měl slzy a ona mu to nemohla mít za zlé.

„Liame, poslouchej mě," promluvila tichým a klidným hlasem. „Budeš v pořádku. Jen... tvůj život teď bude trochu jiný." Zlehka se usmála a on jejím slovům přikývl. Jessie se pak otočila na Scotta se Stilesem a jedním gestem je vyzvala, aby Liama konečně odvázali.

„Liame," oslovila ho znovu, když měl obě ruce volně kolem těla. Opatrně se postavil a otočil se ke všem třem zády. Chtěla mu položit ruku na rameno a možná ho chlácholivě schovat ve svém náručí, ale než vůbec stihla natáhnout ruku, nějaká cizí síla ji náhle udeřila do čelisti a ona přistála na podlaze.

Chvíli na to se ozvala tupá rána a Stilesův křik.

Než se vůbec stihla zvednout, zjistila, že Liam je pryč.

A Scott a Stiles leží pod schody.

„Do háje!" zaklela vztekle a oba její kamarádi nemohli s jejími slovy více souhlasit.

---

Vzhledem k tomu, že úplněk byl hned druhý den, měla Jessie pochopitelné obavy o Liama. Tak usilovně přemýšlela nad štěněčím problémem, až se ji téměř podařilo vytlačit z hlavy problém s Malií.

I když se kojotí dívka usilovně snažila, stále se nedokázala během úplňku ovládat. Se zvládáním přeměny ji pomáhal Stiles a Jessie se srdce nesnášela každý úplněk, který s ní trávil.

O to víc to pro ni bylo bolestivé, když každý úplněk trávili o samotě. Lydie jim poskytla dům u jezera, který patřil její babičce. Po její smrti ale zůstal opuštěný a sloužil rodině Martinů k letním relaxacím. Anebo k zavírání nekontrolovatelného kojota do sklepa.

Nedokázala dobře pochopit pouto, které si Stiles vytvořil k Malii a které si Malia vytvořila se Stilesem. Jen pohled na ni ji dokázal naplnit žárlivostí tak velkou, že by ji dokázala vytrhat všechny vlasy.

„Bude to naposledy," zašeptal ji, když seděli ráno před školou ve Stilesově džípu.

„Nemám ráda, když..."

„Nemusíš na Malii žárlit."

Jen si odfrkla a zavrtěla hlavou. „Jo, protože tebe by nechávalo naprosto klidného, kdybych trávila spoustu času s jiným klukem, že jo?" zavrčela podrážděně a upřela na něj své karamelové oči.

„Jo. Protože tě znám. A protože ti věřím."

Zapadla do sedadla a nahlas si povzdychla. Spolkla několik nadávek a pak se otočila zpět na Stilese. „To není o tom, že bych ti nevěřila! Prostě jen nemám ráda, když je s tebou!" Rozhodila rukama a lehce zvýšila hlas. „A je mi jedno, že se chovám jako šílená stíhačka, ale..."

Umlčel ji polibek.

Jen krátce přitiskl její rty na ty svoje, ale i to stačilo k tomu, aby konečně ztichla.

„Jessie, prostě..."

„Prostě to vydrž," zavrčela podrážděně a než stihl namítnout cokoliv dalšího vystoupila z auta a ráznými kroky odpochodovala pryč.

---

S tím vším, co se dělo, neměla Jessie pořádně ani čas zůstat na Stilese dlouho naštvaná. Přesto, když napochodovala do třídy, Lydia hned poznala, že něco není v pořádku. Jessie ji ale umlčela pohledem a místo toho se opřela o její ramena, aby se podívala, na čem pracuje.

Na obrazovce svého notebooku měla změť čísel a písmen, ve kterém rozeznala počítačový kód.

„Co to je?"

„Myslím, že je to Vigenerova šifra..."

„A ty jsi to napsala a nepamatuješ si to?" zeptala se Kira, která seděla vedle Lydie.

Zrzka však jen lhostejně pokrčila rameny. „Vzhledem k tomu, že moje kresba stromu nás dovedla k Nemetonu, chtěla bych přijít na to, co je tohle dřív, než se nás to pokusí zabít."

„To dává smysl, vzhledem k tomu chlápkovi bez úst, co tady pobíhá."

Lydia se na svoji kamarádku otočila a umlčela ji jediným úsměvem. Jessie pochopila, že na její vtípky rozhodně nemá náladu, a tak raději zajela zpět do své lavice.

---

Tentokrát ale nebyl důvod k tomu, aby zůstal Stiles s Malií v domku u jezera o samotě. Společně s nimi odjela za města i celá smečka včetně Liama, kterého do pasti nalákala Kira.

Zmatený prvák se tak náhle ocitl v přední místnosti rozlehlého domu a místo očekáváného večírku ho čekala podivná skupina lidí tvořená Scottem, Jessie, Lydií, Malií a samozřejmě Stilesem, který jako jediný pozvedl svoji ruku a krátce nově příchozímu zamával.

„Co to má znamenat?" zavrčel nepříjemně Liam.

„Ber to jako takovou malou intervenci. Máš problém, Liame."

Jessie střelila po Stilesovi pohledem a udělala krok dopředu. Scott se už nadechoval k dalším slovům, ale ona ho okamžitě umlčela jedním pohledem. Liam byl její štěně a ona si byla jistá, že nikdo z nich, snad s výjimkou Lydie, v sobě nemá dostatek citu, aby dokázal Liamovi vysvětlit, co se vlastně odehrává uvnitř jeho těla.

„Liame, poslouchej mě, ano. Možná to bude znít šíleně, ale musíš mě vyslechnout. Nejsme tu od toho, abychom ti ublížili. Chceme ti pomoc, vážně ti chceme pomoc. Protože to, co tě čeká dnes v noci, sám nezvládneš. Scott tě tím kousnutím proměnil. Jsi vlkodlak, Liame. Podobně jako Scott. Tady Malia je kojotodlak, Lydia je pro změnu banshee. Kira je liška ryšavá, kitsune. A tady Stiles... Byl jednu dobu posednutý zlým duchem..."

„A teď?"

„Teď je mi líp," zamumlal Stiles.

„A ty?"

„Já jsem člověk, Liame. Stiles a můj bratr mě vtáhli do toho šíleného světa nadpřirozena a ani jeden z nás jsme netušili, co všechno nás čeká. Jenže já jsem měla na výběr, na rozdíl od tebe. Sama jsem se rozhodla, že chci touhle cestou jít, že chci pomoci svým přátelům. Ale po tobě to nikdo nechce, ano? Jen... musíš se naučit ovládat, Liame. Vím, že už na sobě sám cítíš úplněk. Jsi rozrušený, slyšíš věci, které bys slyšet neměl a cítíš věci, o kterých ani nevíš, že mám pravdu?"

Liam, který až do teď tiše poslouchal, však náhle zavrtěl hlavou. Sevřel pěsti k sobě tak silně, až mu zbělaly klouby. Scott popadl Jessie za rameno a stáhl ji k sobě, zatímco v Liamovi explodovala nálož hněvu, kterou do teď tak úpěnlivě skrýval.

„Myslím si, že jsem obklopený partou psychotických šílenců! Úplně jste se zbláznili! Všichni! Nebudu tady s váma už ani vteřinu! A přísahám bohu, že pokud se mě někdo z vás pokusí zastavit, tak...!"

Jeho slova se ztratila v hlasitém výkřiku. Popadl se za uši a zhroutil se k zemi.

Scott se zamračil a sám se zaposlouchal do zvuků, které nikdo jiný nemohl slyšet.

Malia tiše zavrčela a její oči změnily barvu na ledově modrou, která Jessie naháněla větší hrůzu než bratrova červená. Stiles sebral ze stolu před nimi sportovní tašku, která byla naplněna řetězy a okovy a popadl Malii za ruku, aby ji odtáhl do bezpečí, dokud měli ještě čas. Na Jessie se ani nepodíval a ji z toho bylo rázem do pláče.

Zůstala stát jako solný sloup, zatímco Kira se Scottem se snažili odtáhnout Liama do loděnice a Lydia zmateně pobíhala po domě, aby ho celý během chvíle připravila na další legendární večírek, protože citlivé vlkodlačí uši slyšeli na příjezdové cestě zastavit auto. 

Nebo spíš... auta.

A všichni z nich vyrazili na večírek, který se podle všeho měl odehrávat v domě u jezera...

---

Jessie se pak po zbytek večera pokoušela schovávat. Neměla za potřebí trávit večer ve společnosti padesátí prváků a zároveň neměla jak utéct. Jedinou možností pro ni bylo sednout si na venkovní schody s plastovým kelímek naplněným nekvalitním pivem.

Byla na něj tak naštvaná!

Na něj, na sebe, na Scotta a na všechny kolem.

Chtěla na něj křičet, chtěla křičet na Maliu. Chtěla vykřičet všem do světa, že Stiles je její a nikdo kromě ní nemá právo se s ním zavírat ve sklepě o samotě. Nebo kdekoliv jinde. Jediný, kdo s ním měl být o samotě byla ona, a přitom ona byla jediný člověk, který s ním nesměl být o samotě.

Vztekle zahodila kelímek, i když byl stále poloplný.

„Do háje!" vykřikla pak z plných plic. „Do háje, do háje, do háje!"

„Děje se něco?" překvapil ji Kiřin hlas. Trhla sebou a zmateně zatěkala pohledem. Dívka před ní byla udýchaná a na první pohled bylo jasné, že je něco v nepořádku. Měla být společně se Scottem a Liamem...

„Ne, nic. Kde jsou...?"

Kira ji ještě jednou sjela pochybovačným pohledem.

„Vážně je všechno v pořádku?"

„Jo."

„A proto tady sedíš a nadáváš a... házíš kelímkem?"

„Jo," zabručela podrážděně Jessie. A i když jen na malý moment zapřemýšlela o tom, že by ji skutečně všechno řekla, nakonec ten nápad rychle chodila za hlavu. „Takže... kde je Scott a Liam?"

Kira však jen pokrčila rameny.

„Jsou pryč."

„Super."

„Scott se o to postará."

„Jako vždycky o všechno," zamručela nepříjemně a raději zamířila zpět do domu následována Kirou. Společně se snažili v davu tancujících a opilých těl najít Lydii, ale její nepřehlédnuté zrzavé vlasy byly v nedohlednu. Nakonec se rozhodly vyzkoušet ještě druhé patro, kde ji nakonec skutečně nalezly v jednom z pokojů.

Seděla na zemi před starým přehrávačem. Gramofonová deska se točila na prázdno, přesto Lydia seděla s otevřenou pusou, zcela fascinována zvukem, který slyšela jen ona.

Kira s Jessie si vyměnily zmatený pohled, ale to už seděla Lydia u notebooku. V rychlosti našla soubor s šifrovaným kódem a opatrně, písmenko po písmenko, do něj naťukala heslo, které bylo do až do teď tajemstvím.

Allison.

Jakmile zmáčkla tlačítko potvrzení, z šifer se rychle staly jména. Jessie projela celý dokument pohledem. Zrak se ji zastavil na několika jménech, které tak důvěrně znala.

Scott McCall.

Lydia Martin.

Kira Yukimura.

Derek Hale.

„Ach bože," vydechla potichu, když ji došlo, co vidí před sebou.

„Co... co to je?"

„Seznam všech nepřirozených bytostí v Beacon Hills."

„A my všichni na něm jsme," doplnila její slova Lydia.

---

Jessie měla příležitost si se Stilesem promluvit až následující den ráno. Musela v sobě zadusit svůj hněv a on měl příliš práce s nově objevených seznamem. Strávil nad ním do slova celou noc. Navíc si vůbec neuvědomoval svoji chybu a ona ho za to chtěla potrestat ještě víc.

Druhý den ráno vletěla do jeho pokoje jako neřízená střela.

Vlasy ji trčely na všechny strany a na sobě měla Scottovu mikinu, ve které úplně plavala. Celou cestu ke Stilinským běžela, jako kdyby doufala, že ji to podaří zapomenout na všechen ten nashromážděný hněv, jenže to mělo přesně obrácené účinky.

Zprudka rozrazila dveře a nalezla Stilese, jak spí ve včerejším oblečení na své posteli, obklopený hromadou papírů.

„Stilesi!"

„Hej, co se děje?"

„Proč mi nemůžeš napsat aspoň pitomou zprávu?!"

„Pi... co?" Hlas měl zastřený a nechápavě se díval na Jessie.

„Ty to vůbec nechápeš, že jo?"

„Nechápu co?"

Nevěřícně zavrtěla hlavou a chystala se k odchodu. Stiles ale na poslední chvíli vyskočil z postele a podařilo se mu zachytit Jessie těsně před prahem do pokoje. Zatáhl ji zpět a ona najednou skončila v jeho objetí, aniž by o to stálo. Rychle se od něj odtáhla a udělala pořádný krok dozadu, aby se od něj dostala co nejdále.

„Můžeš mi prosím říct, co se děje?" poprosil ji zoufalým hlasem.

„Jseš můj."

„Jo, jsem tvůj Jessie. A ty jsi moje."

„Nechci, abys trávil čas s Malií."

„Ale..."

„Jsi můj!" Křikla zoufale a do očí se ji nahrnuly slzy. „Jsi můj, že jo? Jsi můj... přítel a já nechci, abys trávil čas s jinou holkou." Bylo to vůbec poprvé, co to slovo vyslovila nahlas. Stilesovi přitom přejel mráz po zádech, aniž by sám věděl proč. Nemohl se ale přestat usmívat, v což Jessie vyvolalo jen další záchvěv hněvu.

„A přestaň se pořád usmívat jako idiot!"

„Ale medvídku..."

„Neříkej mi medvídku!"

„Zlatíčko?"

Nasupený výraz v jejím obličeji ho přinutil k tomu, aby i tohle oslovení už vícekrát nevyslovil.

„Ty můj medojede...?"

„Medojede?! Cožpak jsem nějaká africká kuna?!"

Stiles ji jemně uchopil za ramena a donutil ji, aby zvedla pohled na něj. Bříšky palců ji pak setřel slzy a lehce ji políbil na čelo. Ona však předtím dotykem ucukla, což ho přimělo k tomu, aby si ukradl i jeden opravdový polibek. Ze začátku se mu možná bránila, ale brzy se do toho polibku sama hladově ponořila.

„Můžeš mi konečně vysvětlit, co tohle všechno znamená?"

Jenže Jessie si najednou nebyla jistá, jestli i ona sama ví, co tohle všechno znamená. Odevzdaně si povzdychla a pak váhavě spustila: „Ničí mě vidět tě s Malií, Stilesi. Nevím proč k ní máš tak blízko a nevím proč ji s tím vším nemůže pomáhat Scott. Ničí mě, když vidím ten pohled v jejích očí a ničí mě, že mi nic neříkáš. Když jsi s ní, mám pocit, že jsi někdo úplně jiný. Včera... Včera jsi ji odvedl pryč a ani ses na mě nepodíval. Jako kdybych tam ani nebyla. Ničí mě to, Stilesi, strašně mě to ničí."

„Ale medojede..."

„Neříkej mi medojede!"

Jen se usmál a vtiskl ji políbení na líčko.

„Nechci slyšet dalších milion důvodů a nechci slyšet, že nemusím na nic žárlit, protože takhle to nefunguje. A není to o tom, že bych ti nevěřila. Já... prostě..."

Její další slova se ztratila v jeho objetí.

„Jsi můj, Stilesi, jenom můj," zašeptala mu do ramene.

„A ty jsi moje, Jessie."

„Jenže to nikdo neví."

„Jednoho dne to budou vědět všichni."

„Slibuješ?"

„To víš, že jo. Ty můj medojede."

„Přestaneš mi někdy tak někdy říkat?"

„Nemyslím si."

Sliby, chyby, že jo? Původně jsem VÁŽNĚ chtěla tuhle kapitolu publikovat až koncem týdne, ale když mi dnes facebook prozradil, že právě tento den před šesti lety měl Teen Wolf svoji premiéru... cožpak jsem si mohla tuhle kapitolu nechat déle pro sebe?

Tuhle část mám vážně ráda - všechny scény se mi psaly téměř samy a neskutečně mě jejich psaní bavilo. 

Možná jste si všimli, že i v přítomných částech říká Jessie Liamovi občas štěně a tahle přezdívka mu určitě zůstane. Mám strašně ráda jejich vztah, který ze všeho nejvíc připomíná ochranitelskou matku se zranitelným synem. Protože Scott je skvělá alfa, Jessie nemá tolik práce. Ale přece jen - vše si pěkně hlídá a dává na něj pozor.

Co si o jejich vztahu myslíte vy? :)) Já vím, že ještě neměl příliš času se projevit, ale... :D

Děkuji vám za všechny přečtení a hlasy a komentáře, neskutečně mě tím nakopáváte! Motůrci <3