„Co to mělo sakra znamenat?!" Vyjel Scott ostře po Jessie, jen co se mu podařilo „uklidnit" situaci v přízemí. Malia však přesto naštvaně odešla a s Theem odmítla spolupracovat. Měla nějaký svůj vlastní šílený plán a Scott si byl jistý, že ten plán obsahuje Petera, jejího otce, který ležel s popáleninami v místní nemocnici.

Theo jim potom ve stručnosti vyložil plán, který vypracovali společně s Liamem a Hayden. Respektive – Liam a Hayden vypracovali plán a Theo jim pomohl zodpovědět otázky, na které neznali odpovědi.

Plán byl překvapivě jednoduchý – potřebovali jen ohromující transformátor za jehož pomocí mohli korigovat elektrickou energii pocházející z blesků. Díky tomu by měli být schopní uvěznit jednoho z Ghost Riderů.

Scott nakonec souhlasil s tím, že Theo může zůstat na povrchu, přesto si ale nebyl celým plánem jistý. Docházeli jim ale možnosti a atmosféra ve smečce byla každým dnem více a více napnutá.

„Tak řekneš mi, co to mělo znamenat?"

„Jen jsem se bránila."

„Lžeš! Hayden mi řekla, že to ty jsi skočila po Malii."

Jessie protočila oči, ale neřekla ani půl slova.

Dvojčata se příliš často nehádala, přesto jednou za čas přišla mezi ně bouřka, která měla pročistit vzduch.

„Proč jsi vyjela po Malii?"

„Chtěla zabít Thea."

„A ty jsi hájila Thea?" odfrkl si pohrdavě.

„Theo je naděje."

„A pamatuješ si, jak se Theo před pár měsíci pokusil zabít Malii? Pamatuješ si, jak zabil svoji smečku? Pamatuješ si, jak zabil svoji vlastní sestru?!"

Jessie se nadechovala k odpovědi, ale než vůbec stihla otevřít pusu, Scott ji znovu skočil do řeči. „A neříkej, že na tom nezáleží!"

„To jsem nechtěla říct."

„Chtěla."

„Nechtěla!"

„Chtěla!"

„Nech... Víš co? Víš, na čem záleží? Záleží na tom, že Theo si pamatuje na Stilese a Theo má odpovědi na otázky, za kterými se honíme jako blázni poslední měsíce bez toho, abychom udělali alespoň malý krok vpřed. Pokud spolupráce s Theem znamená, že můžeme dostat Stilese zpátky, fajn. Beru to."

Vztekle sebrala z postele triko na spaní a vykráčela z pokoje. Při cestě nezapomněla prásknout dveřmi, jako kdyby ta rána mohla podtrhnout její vítězství.

Zamířila do pokoje pro hosty, kam se občas chodívala skrýt. Nikdy se ve skutečnosti neodstěhovala ze společného pokoje, ale byly dny, kdy raději byla sama a ty trávila právě v pokoji pro hosty. Kdysi to měl být její pokoj, krátkou dobu to byl Isaacův pokoj a po jeho odchodu se z něj znovu stal pokoj pro hosty.

Plácla sebou na postel a triko hodila na zem vedle sebe. Nakonec se svlékla jen do spodního prádla a zalezla pod peřinu. Stočila se do malého klubíčka a téměř celá se schovala pod peřinu tak, aby ji ven koukala jen špička nosu a několik neposlušných pramenů.

Dnešní den byl náročný.

A ona netoužila po ničem jiném, než ho celý rychle zaspat.

Jenže v „cizí" posteli nedokázala dlouho najít pohodlnou polohu, neustále se přetáčela z jedné strany na druhou a celou dobu přitom proklínala Scotta, Maliu, Thea a vlastně i Liama s Hayden.

Svojí vlastní chybu ale odmítala uznat.

„Já omdlel, co?"

Stiles měl zastřený hlas a oči stále zavřené. Hlavu měl podepřenou Scottovou bundou, zatímco Jessie mu držela nohy ve vzduchu, aby se mu krev rychleji nahrnula zpět do hlavy.

„Jo, idiote," zamumlala Jessie, které viditelně spadl obrovský kámen ze srdce. Opatrně položila jeho nohy zpět na podlahu a přisedla si mezi Scotta a Kiru.

„Dokázali jsme to, že jo? Jsme všichni živí," vydechl úlevně Stiles a zeširoka otevřel oči, aby zkontroloval všechny kolem něj. Isaac stál kousek od celého hloučku, v náručí držel dřevěnou nádobu zdobenou triskelionem, ve které byla schovaná poslední vzpomínka na nogitsune. Lydia seděla vedle něj, pevně jej tiskla za ruku a usmívala se drobným úsměvem, vlasy neuspořádaně rozházené kolem celého obličeje. Scott byl hned vedle Jessie, která si k němu přisedla jen před několika vteřinami. Objal ji kolem ramen a přitiskl ji pevně k sobě, což v ní vyvolalo až dětinské chichotání a culení. Kira pak stála kousek od nich, v očích schované hned několik emocí, které jen těžko byly všechny čitelné. Byla v nich určitá hrdost na samu sebe, protože během dnešního večera se hned několikrát překonala. Ale stále tam byl i ten strach, podivná roztržitost a možná zklamaní?

„Jo, všichni jsme v pořádku," zašeptal potichu Scott, jako kdyby nechtěl pokazit atmosféru toho okamžiku.

Ale Lydia se náhle postavila, oči zeširoka rozšířené hrůzou. Bez dalších slov se otočila a na svých vysokých podpatcích se překvapivě rychle rozběhla pryč.

Scott a ostatní ji zmateně následovali, zatímco Jessie pomohla Stilesovi zpět na nohy. Mlčky si pak propletli ruce a svižným krokem zamířili za ostatními.

Před školou se jim naskytl pohled, který nikdo z nich nechtěl vidět.

Viděli před sebou Ethana, který v náručí svíral své mrtvé dvojče. Hlavu měl položenou na jeho hrudi a hlasité vzlyky se nesly až k nim. Scott a Jessie si vyměnili rychlé pohledy, oba lesklé oči od slz. Bez dalších zbytečných řečí si padli vzájemně do náruče. Scott ji sevřel tak pevně, až měla problém vůbec se nadechnout.

„Mám tě ráda, bratříčku. Strašně, strašně moc," zašeptala mu potichu do ucha.

„Já tebe taky, sestřičko."

---

Byl těžké přežít další den.

Isaac zmizel z jejich domu, i když jeho věci byli stále v pokoji.

Jessie se mu několikrát pokoušela dovolat, ale on ji ani jednou nezvedl telefon. Poslal ji jen stručnou zprávu, že je v pořádku a že chce být sám.

Sama konec konců chtěla být i Lydia, která se potřebovala vzpamatovat ze smrti nejen své nejlepší kamarádky, ale i ze smrti svého přítele. I když to nikdy neřekla nahlas, v posledních dnech trávila s Aidenem až příliš času na to, aby byli jen kamarádi.

Sám chtěl být i Scott, který si potřeboval srovnat své myšlenky a konečně vstřebat poslední slova Allison.

Jessie tedy zamířila za Ethanem, se kterým se sešla v jedné z mnoha kaváren, které ve městě byly. Ethan původně s jejich setkáním nesouhlasil, ale Jessie byla na tolik neodbytná, že nakonec s tím vším souhlasil jen proto, aby se jí zbavil.

„Co máš tak důležitého na srdci?" vypálil ze sebe podrážděně místo pozdravu.

„Nechtěla jsem, abys byl sám."

„Celý život jsem byl sám."

„Nikdy jsi nebyl sám. Vždy s tebou byl Aiden."

Při zvuku jeho jména se Ethan zarazil, snad jako kdyby vyslovila dávnou kletbu.

„Ethane, no tak... Nemůžeš se přece uzavřít sám do sebe. Potřebuješ svoji smečku, nebo se z jeho smrti nikdy nevzpamatuješ."

„Nemám žádnou smečku."

„Postarám se o to, abys byl členem Scottovy smečky. Já vím, že máte mezi sebou nějaké neshody, ale potom všem, co jste pro nás udělali, je tvoje přijetí to nejmenší, co pro tebe může udělat."

„Nestojím o to."

Nechápavě nakrčila obočí. Důkladně sledovala výraz v jeho obličeji, ale on měl nasazenou nepropustnou masku a ona se skrz ni nemohla dostat ke skutečným emocím, které před ní tak důkladně skrýval.

Na krátký okamžik mezi nimi zavládlo ticho, které přerušila tichou otázku: „Pokud nevstoupíš do Scottovy smečky, bude z tebe omega. Budeš úplně sám a je určitě spoustu lidí, kteří ti jdou po krku. Co chceš dělat bez smečky?"

„Odejdu z Beacon Hills."

„To ale nevyřeší tvoje problémy."

„Jsou to moje problémy."

Bez dalších slov se zvedl a bez placení odešel. Na stole po něm zůstal ležet poloprázdný hrnek. Jessie zůstala ještě chvíli sedět, a nakonec z peněženky vylovila několik bankovek a položila je na stůl. Přehodila si kabelku přes rameno a vyběhla z kavárny. Ethana spatřila na konci ulice a rozběhla se za ním. Volala na něho, ale on ji zcela ignoroval. Chvíli ji trvalo, než ho doběhla. Popadla ho za paži, protože věděla, že není jiná možnost, jak ho zastavit. Zprudka se otočil a nebezpečně na ni zavrčel.

„Co chceš?"

„Jen... Chci ti říct, že je mi to líto. Že mi je to doopravdy a upřímně líto."

Jeho oči náhle zněžněly.

Poprvé Jessie dovolil vidět tu ohromnou bolest, kterou mu ztráta bratra způsobila.

Jessie se nadechovala, aby řekla ještě něco dalšího.

Chtěla mu toho tolik říct – chtěla mu říct, že si nedokáže představit, jak musí trpět. Že si nedokáže představit, že by někdy v životě přišla o Scotta. Že kdyby její bratr zemřel, nebyla by si jistá, jestli by bez něj dokázala žít. Že ji to mrzí. Že mu chce pomoc. Že mu dokáže pomoc. Že...

Ale něco v jeho očích ji donutilo nic z toho neříct.

Chvíli tam jen stáli, uprostřed rušné ulice a lidé kolem nich kroužili.

Život ve městě se nezastavil a plynul dál.

Jako kdyby se nic nestalo.

Jako kdyby se nikdy nic nestalo.

Ethan náhle přerušil jejich oční kontakt a jen krátce přikývl. Bez dalších slov se pak otočil a zmizel Jessie v davu.

Nechala ho odejít, protože stejně věděla, že neexistuje nic, co by ho přimělo zůstat.

---

Doma se zastavila jen proto, aby se převlékla.

Když však vyběhla do patra, překvapil ji hlasitý pláč, který vycházel z jejich pokoje. Věděla, že je to Scott a věděla, že oplakává Allison.

Opatrně nakoukla do pokoje, ale její místo již bylo zabráno. Na Scottově posteli seděla jejich máma a on měl hlavu položenou v jejím klíně. Hladila ho po vlasech, jako když byl malý kluk, který ztratil svoji oblíbenou hračku. Scott byl stočený do malého klubíčka a skutečně vypadal jako malý kluk, který ztratil svoji oblíbenou hračku.

Jen to nebyla hračka, kterou ztratil.

Nekontrolovaně vzlykal, slzy mu stékaly po tváři, oči pevně tiskl k sobě, jako kdyby tím dokázal zastavit pláč.

Melissa zvedla pohled a nepatrně se usmála na Jessie.

Ta ji úsměv oplatila, ale rychle seběhla zpět do přízemí.

Načmárala pak rychlý vzkaz, ve kterém vysvětlila svoji další nepřítomnost a znovu vyběhla z domu.

---

Když dorazila ke Stilinským, otevřel ji šerif.

„Jessie, co tady děláš?"

„Přišla jsem za Stilesem."

„A kde je Scott?"

„Scott... On..." Olízla si suché rty a hledala správná slova, kterými by vysvětlila a omluvila bratrovu nepřítomnost. Než znovu promluvila, šerif ze sebe dostal tiché povzdechnutí a pak se opatrně zeptal: „Allison?" Ona jen přikývla a on ji pustil dovnitř.

Jessie hned zamířila do kuchyně a s úsměvem na tváři položila na kuchyňskou linku tašku s nákupem.

„Říkala jsem si, že bych vám mohla udělat večeři," pronesla hravě a hned začala vytahovat jednotlivé ingredience ven z tašky.

Když Jessie dospěla do puberty všimla si, jak moc v rodině Stilinských chyběl ženský faktor. A protože chvilku neposeděla na místě, brzy se postarala o to, aby v šerifově domě už nikdy nechyběl. V nepravidelných intervalech ji popadla podivná mánie a během ní byla schopná celý dům Stilinských předělat k obrazu svému. Několikrát naznačila, že ten obrázek by lépe vypadal na krbu, a že na gaučem by vlastně mohl viset nějaký obraz, že na stole chybí květiny. Než stihl někdo zaprotestovat, všichni seděli v šerifově domě a strávili odpoledne nákupem nových bytových doplňků.

Šerifovi to ze začátku přišlo zvláštní, ale postupem času si na to zvykl a sám musel uznat, že Jessie má vlastně pravdu. Ten obraz na gaučem skutečně miloval a byl si jistý, že by se líbil i Claudii. Květiny na stole přidaly domu kouzlo a ten obrázek nad krbem skutečně vypadal lépe, než když byl založený v knihovně.

K podobným náladám pak patřilo i vaření.

Jednou za čas se Jessie objevila v jejich domě s igelitkou plnou jídla a na několik hodin obsadila kuchyni a nikoho k sobě nepouštěla. Scott většinou zmizel se Stilesem v pokoji, kde celou dobu strávili hraním videoher a šerif fascinovaně sledoval, jak se Jessie ohání.

Dnešek byl podle všeho jeden z těch dnů.

Jen pokrčil rameny a nechal Jessie v kuchyni samotnou.

Několikrát se ujistil, že nic nepotřebuje, ale pravdou bylo, že v poličkách s nádobím se už dávno vyznala lépe než domácí.

Byla zhruba v půlce příprav, když do kuchyně zamířil Stiles. Místnost již byla provoněná jídlem a ona nepochybovala, že to byla právě ta vůně, která ho vyhnala z pokoje ven.

„Co tady děláš?" zeptal se zmateně.

„Vařím," zašvitořila zvesela a otevřela troubu, aby zkontrolovala, jestli se ji nepálí maso.

„Ne vážně, Jessie. Co tady děláš?"

„Pečené maso s bramborami. Ještě k tomu bude polévka."

„Jessie!"

Kolem pasu měla uvázanou zástěru a ta se zatočila jako barevná sukně, jak se zprudka otočila. „Nemůžu být doma!" Křikal náhle, sama překvapená tím výbuchem.

„Proč?"

Pokrčila rameny a skousla si spodní ret. Zády se opřela o linku a zhluboka si povzdechla. „Scotta to všechno hrozně vzalo a já se mu nemůžu divit. Připadám si jako nejhorší sestra na světě, ale ta atmosféra doma mě ničila."

„Aha."

„A pak... to včera..." Nedopověděla a jen prudce zavrtěla hlavou. Rychle se zase otočila a z dřezu vytáhla houbičku, kterou začala důkladně leštit linku, která se i bez toho leskla čistotou.

Stiles chvíli sledoval její záda.

„Chceš s něčím pomoc?"

„Můžeš vytáhnout z ledničky zeleninu a nakrájet ji," odpověděla mu s úsměvem. Napětí z ní odpadlo, když zjistila, že se už dále nebude rýpat v jejich pocitech.

„Na co?"

„Na zeleninový salát."

„Odmítám spolupracovat na podobných věcech!"

---

Jessie prostřela na stůl a zeleninový salát (který si nakonec skutečně musela připravit sama), nachystala šerifovi do krabičky, společně s pečivem. Byl doma jen na pár hodin, protože na stanici panoval skutečný zmatek.

Oni napadli i šerifovu kancelář a nezanechali za sebou nic jiného než zmatek, spoustu zraněných lidí, spoustu mrtvých lidí a neskutečný chaos. Šerif Stilinski vypadal unavený a zdálo se, že celý den nespal. Kromě té hodinky, kterou prospal na gauči, zatímco Jessie připravovala jídlo.

Konverzace u jídla se nesla v poklidném duchu a nikdo z nich se nevracel k událostem posledních dnů.

Šerif nadhodil začátek jarní atletické sezóny a Jessie se nadšeně bavila o časech, které by chtěla překonat.

Stiles poznamenal cosi o filmu, který viděl před pár dny v televizi a během chvíle jim odvyprávěl celý jeho děj, jež byl překvapivě vtipný, o to víc v podání Stilese.

Jessie zase cosi zamumlala o škole, ale Stiles to zamluvil tak rychle, že šerif ani nestačil postřehnout, co vlastně řekla.

Šerif se ale po jídle začal rychle zvedat a s omluvou a poděkováním popadl nabalené krabičky a odešel zpět do své práce.

Stiles pak pomohl Jessie sklidit ze stolu, sám se dokonce nabídl, že naskládá nádobí do myčky.

Společně pak zmizeli v jeho pokoji, kde ještě na několik hodin zasedli k počítačovým hrám, které Jessie absolutně nešli. Byla v nich mizerná, a to i přesto, že vyrostla v přítomnosti Scotta a Stilese.

Stilese ale bavilo sledovat, jak je nešikovná, jak nahlas kleje a jak nadává každé postavě ve hře. Všechno samozřejmě byla vina ostatních a ona nemohla za to, že už potřetí nabourala na tom stejném místě.

---

„Můžu tady zůstat spát?" špitla, když se ručičky hodin dostaly do pozdních nočních hodin.

„Už jsem myslel, že se nezeptáš."

„Nechci být sama."

„Nejsi sama."

„Nechci být nikdy sama," šeptla potichu a rychle sklopila zrak.

Stiles k ní opatrně přišel a jemně uchopil její obličej do dlaní. Opatrně zvedl její hlavu tak, aby se dívala přímo na něj. Oči měla uslzené, ale zuřivě mrkala a snažila se přicházející pláč zastavit.

„Nikdy nebudeš sama."

Sklonil se a věnoval ji polibek. Líbal ji opatrně, jako kdyby se bál, že ji tím dotykem ublíží.

„Jak to můžeš vědět?" zašeptala zlomeně, jen co se jejich rty znovu rozpojily.

„Copak bych ti lhal?"

Zavrtěla hlavou. Stále držel její obličej a ona se teď natáhla, aby se k němu dostala blíž. Pustil ji a Jessie mu položila ruce kolem ramen. On ji pro změnu položil ruce na boky a přitáhl ji k sobě tak blízko, jak to jen šlo.

Vnímala jeho blízkost, vnímala jeho teplo. Cítila jeho dech ve svých vlasech a slyšela tlouct jeho srdce.

„Slib, že mě nikdy neopustíš," zašeptala do ticha mezi nimi. „Že už mě nikdy neopustíš," zopakovala znovu s náhlou naléhavostí v hlase, která Stilese překvapila. Kdyby to bylo možné, přitiskl by ji ještě blíže k sobě, jen aby ji dokázal, že jeho slova nevyzní na prázdno.

„Už tě nikdy neopustím, Jessie McCallová."

„Jestli jo..."

„Neudělám to."

„Ale jestli..."

„Mohla bys alespoň jednou ve svém životě se mnou neargumentovat a prostě přijmout moje slova jako fakt?"

„Ne."

„V tom případě beru všechno zpět!"

Se smíchem ji od sebe odtáhl a ona se po něm sápala, jako malé dítě po matce. Držel ji od sebe jen chvíli, než pronikla jeho chabou obranou a znovu mu skočila kolem krku. Svoje rty ale tentokrát přitiskla na ty jeho. On ji ten polibek hladově oplatil.

Potřebovala ho, stejně jako on potřeboval ji.

---

Jessie zmizela ve sprše a když vylezla, měla na sobě jednu z mnoha Stilesových košil, která ji sahala do půl stehen. On sám už dávno spal, oblečený v kalhotách od pyžama a obyčejného trika. Ležel stočený na boku a pevně svíral svoji peřinu, jako kdyby to bylo to nejcennější, co ve svém životě měl.

S úsměvem si lehla k němu a věnovala mu letmý polibek na čelo.

On se však pod tím náhlým dotykem probudil a překvapeně zamžoural na Jessie před sebou. Bez dalších řečí ji stáhl k sobě do objetí. Položila si hlavu na jeho hruď, zatímco on si opřel bradu do jejích vlasů. Jednu nohu si přes něj přehodila a on ji pevně stiskl v bocích a přitáhl ji těsně k sobě.

Zapadali do sebe jako dvě puzzle.

Všechno mělo být přesně tak, jak to mělo být.

„Hej, Jessie," zamumlal ospalým hlasem.

„Hm?"

„Nikdy tě neopustím, Jessie."

„Já vím, že ne."

---

Pár dní po pohřbu Allison se Argent rozhodl opustit Spojené státy a vrátit se do země svých dávných předků, do Francie. A Isaac se rozhodl odejít společně s ním.

Ani jeden z nich už neměl důvod zůstávat v Beacon Hills.

Oba zde měli až příliš špatných vzpomínek, které by jim nikdy nedovolili začít znovu.

Několik dní před odjezdem Argent poprosil Jessie, aby jej navštívila. Byla z té návštěvy nervózní, protože si nebyla jistá, kam celá jejich debata povede a jaký je vůbec účel celého pozvání.

Argent ji zavedl do své pracovny a posadil se za obrovský dubový stůl. Po celém bytě byly zdánlivě ledabyle rozházené krabice, do kterých postupně balil celý svůj život.

Znovu.

Jenže tentokrát sám.

„Jessie," vyzval ji, aby si sedla naproti němu a ona jej poslechla. Založila si ruce do klína a nervózně pohlédla na muže před sebou.

„Nemusíš se tvářit jako před porážkou. Chtěl jsem se rozloučit. A poděkovat."

„Po-... poděkovat?"

Argent přikývl.

„Jessie, možná to ani nevíš, ale byla jsi tady pro mě ve velmi těžkých časech pro mě, i pro celou moji rodinu. Snažil jsem se ti předat co nejvíc vědomostí, abys byla schopná sama ochránit své přátelé a svoji rodinu. Věřím, že s těmi získanými znalostmi a schopnostmi naložíš dobře."

„Ano, pane."

„A už mi neříkej pane."

„Ano."

„Říkej mi Chrisi."

„Ano... Chrisi."

Nepatrně se usmál a po stole posunul drobnou pistoli, se kterou několik posledních měsíců trénovala. Nechápavě se zadívala na zbraň a zpátky na Argenta. Na Chrise.

„Je tvoje, Jessie."

„Ale..."

„Jessie, naučil jsem tě dost, abys dokázala schovat jednu malou pistoli před svojí matkou."

Poníženě přikývla a opatrně se natáhla, aby si zbraň přebrala.

„Chci, abys pak šla se mnou ještě do skladu a vybrala si několik dalších zbraní, které by se ti mohl hodit v případě mojí nepřítomnosti."

„Jak dlouho budete pryč?"

„Napořád."

„Už se nevrátíte?"

„Myslím si, že neexistuje nic, co by mě znovu přitáhlo zpět do tohohle místa."

„Taky bych vám měla poděkovat. Díky vám jsem našla svoje ztracené sebevědomí a zjistila jsem, že nemusím stát schovaná za zády svého bratra. Zjistila jsem, že se dokážu o sebe postarat a zjistila jsem, že se dokážu postarat i o své přátelé. Moc vám děkuji za všechno, co jste mě naučil."

Argent pozvedl koutky do drobného úsměvu. V kontrastu s jeho unavenou tváří to vypadalo nepřirozeně.

„Myslím, že teď bys měla jít za Deatonem."

„Proč?"

„Myslím, že Scottova smečka bude potřebovat svého emisaře."

„Emisaře?"

Jen přikývl a natáhl k ní ruku. Rozevřel sevřenou dlaň a ukázal ji drobnou stříbrnou kulku, která v ní byla schovaná. Jessie ji opatrně uchopila do ruky a sevřela ji mezi dvěma prsty. Dobře si ji prohlédla a neunikl ji symbol lilie, který byl znakem rodiny Argentů.

„Proč mi ji dáváte?"

„Nepatříš do rodiny, Jessie a i když by z tebe byla opravdu dobrá lovkyně, nemůžu tě zasvětit do všech rodinných tradic a rituálů. Určitě znáš rituál výroby stříbrné kulky, kterým se završuje celý výcvik. Chci, abys měla tuhle kulku pořád u sebe, i když si sama nikdy žádnou nevyrobíš."

„Ale proč?"

„Ta kulka je symbol. Do Beacon Hills přijde ještě spousta lovců, Argentovi nejsou jediná rodina. Tahle kulka ti pomůže s nimi jednat. Tahle kulka všem ukáže, že patříš k Argentům a že s tebou musí jednat jako s Argentovou."

Zadívala se na kousek stříbra mezi svými prsty a postupně ji docházelo, jakou moc ji vlastně vložil ro rukou. Náhle vyhodila kulku do vzduchu a znovu ji zachytila.

„Děkuji."

„Byla by s tebe skvělá Argentová, Jessie."

„Děkuji, pane... Chrisi."

---

Nejtěžší bylo rozloučit se s Isaacem.

V posledních dnech a týdnech se McCallům odcizil, i přesto pro něj Melissa nachystala večeři na rozloučenou. Později večer ho měl vyzvednout Argent a spolu zamířili na letiště do Sacramenta, odkud jim letělo letadlo do Evropy.

Všechny jeho věci už ležely sbalené u dveří, jídlo bylo snězené a vše důležité už bylo řečené. Seděli v tichosti u stolu a Jessie jen těžko potlačovala slzy při vědomí, že to je možná naposledy co svého kamaráda vidí.

„Paní McCallová..."

„Melisso."

„Melisso," Isaac se při vyslovení jejího jména usmál. Stále si nezvykl na tykání, i když ona něm tvrdohlavě trvala. „Nejsem si jistý, jestli vám budu moct někdy dostatečně poděkovat za to, co jste... co jsi pro mě udělala. Vzala jsi mě pod střechu a poskytla mi domov, když se ke mně všichni otočili zády."

„Poděkuj těm dvěma, tady."

„Ne. To ty jsi udělala z domu domov. Skutečný domov."

„Ale Isaacu. Nech toho, nebo budu brečet."

„Děkuji."

Další dojemnou chvíli přerušil zvonek u dveří, který nemohl znamenat nic jiného než příjezd Argenta. S těžkým srdcem se všichni u stolu zvedli a zamířili ke dveřím. Scott se smutně usmál a poplácal Isaaca po zádech, zatímco Jessie mu skočila kolem krku.

„Budeš mi chybět, kámoško."

„Musíš mi zavolat. Nebo napsat. Aspoň někdy."

„To víš, že jo."

„A často!"

Ze široka se usmál a pevně ji sevřel ve svém objetí. Scott jim poskytl chvíli na rozloučení, popadl jedno se zavazadel, přehodil si jej přes rameno a nesl jej k autu Argenta. Isaac ho bedlivě sledoval a když si byl jistý, že je nemůže slyšet, sklonil se a pošeptal Jessie přímo do ucha: „Nesmíš udělat tu stejnou chybu jako já, ano? Musíš mu to říct."

„Říct komu co?"

„Musíš to říct Stilesovi."

„Co?"

„Musíš mu říct, že ho máš ráda."

„Cože? Ale já..."

„Musíš mu to říct, Jessie. Neudělej stejnou hloupost, jako já, ano? Nikdy nevíš, co se stane v další minutě. A už vůbec ne v našem světě." Jeho oči se na krátký okamžik zablýskly zlatě, aby dodal svým slovům na váze.

Pak popadl zbytek kufrů a vyběhl z domu rychleji, než mu stihla zmatená Jessie položit další otázku. Než se stihla nadechnout, sedět v nastartovaném autě a společně s Argentem zmizel za dalším dobrodružstvím.

Vesměs ponurá kapitola, která obsahuje především loučení hned s několika postavami. Já osobně mám asi nejraději rozloučení s Ethanem, o kterém jsem věděla, že jej chci napsat už dlouho. 

No a v neposlední řadě i moje oblíbené Stessie scény. 

Děkuji za každé přečtení, hvězdičku a komentář! :))