Liamovi stačila jediná zmínka o Stilesovi, aby získal Jessie na svou stranu. Poznal to v jejích očích a poznal to na výrazu v jejím obličeji.

Bojovně se postavila na jeho stranu a otočila se čelem ke Scottovi a Malii.

Malia stále bojovně vrčela o to víc, když ztratila svého spojence.

Jessie a kojotí dívka nikdy nebyly nejlepší kamarádky a měly mezi sebou spoustu skryté záště a nepřátelství. Přesto obě patřily do Scottovy smečky a obě dokázaly všechny svoje vzájemné problémy odložit a spolupracovat. A po událostech posledních měsíců, kdy se Pouštní vlčice pokusila zabít svojí vlastní dceru Maliu se zdálo, že se obě dívky ještě více sblížily. Skoro... skoro to vypadalo, že se z nich staly přítelkyně.

Až do dnešního dne.

Obě stály naproti sobě, Malia bojovně vrčela a Jessie hrdě vztyčenou bradu.

Zuřila mezi nimi tichá válka beze slov a Scott dobře věděl, že stačí jeden špatný pohyb a obě se do sebe pustí.

Nedokázal se ale postavit ani na stranu své sestry a ani na stranu Malie. Obě dvě měly plné právo být rozzlobené a obě dvě měly plné právo začít válku.

I Liam vycítil to napětí, které mezi oběma dívkami panovalo.

„Hrůzní doktoři znali Divoký hon a Ghost Ridery, Theo nám toho může hodně říct, třeba dokonce zná způsob, jak je zastavit."

„Nebo nás může zabít."

„Já... Převzal jsem za něj odpovědnost. Noshiko mi dala tenhle meč a pokud se o něco pokusí, můžu ho poslat okamžitě zpátky pod zem."

„Nebo ho tam můžeš poslat hned."

„Vím, že tu vládnout smíšené pocity, ale můžu být vaše jediná šance, jak zastavit Divoký hon."

Theo měl celý obličej od krve, přesto měl na tváři arogantní úsměv vítěze. Měl všechny trumfy ve své kapse a dobře to věděl. Byla jen otázkou času, než si to uvědomí i ostatní.

Scott si zmoženě povzdechl.

„Můžeme si promluvit v soukromí?" zavelel pak a popadl Liama za triko, takže ani neměl šanci odpovědět.

Když oba zmizeli v jiném pokoji, Malia znovu vycítila svoji šanci. Ráznými kroky napochodovala před Thea a byla by na něj znovu zaútočila, kdyby ji Hayden nevstoupila do cesty.

„Co to děláš?" zavrčela nepřátelsky.

„Snažím se tě zastavit."

„Chci ho jenom zabít!"

„Malio." Tentokrát to byla Jessie, která promluvila. Hlas měla ledově ostrý a zdánlivě bez emocí. „Nech ho být."

„Už si nevzpomínáš, jak ti ublížil?"

„Pamatuje si Stilese," řekla, jako kdyby to byla odpověď na všechny problémy.

„Já si pamatuji na Stilese! Scott si pamatuje na Stilese! Lydia si pamatuje na Stilese! Všichni si pamatujeme na Stilese!" Křikla vztekle Malia.

„To není ono."

„Stejně pořád nevíme, jestli skutečně existoval! Třeba je to jen nějaký přelud! Třeba..."

Jessie ji nenechala dokončit další větu. Její slova se ji zaryla pod kůži, jako opravdové zbraně. Nezaváhala ani na chvíli a skočila po dívce před sebou. Zaútočila nečekanou silou, jako kdyby ona byla zvíře a Malia jen neškodná dívka.

Obě dívky se přeměnily ve vzteklý propletenec dvou těl.

Jejich síly byly vyrovnané, alespoň pro začátek. Jessie sice neměla sílu kojota, ale za to měla za sebou lovecký výcvik, který ji umožnil odkrýt všechny slabosti, které Malia měla. Její rány byly přesné a tvrdé a pokaždé zasáhly Maliu nepřipravenou. Ta naopak měla hrozivé drápy, kterými několikrát zasáhla Jessie. Rány to nebyly hluboké, přesto z nich krvácela.

„Scotte! Liame!" Křikla Hayden, která se probrala z prvotní šoku.

Oba chlapci doběhli do místnosti a při pohledu na dívky nezaváhali ani na chvíli. Liam se natáhl po Jessie, zatímco Scott se snažil uzemnit Maliu, které výhružně svítily oči modrou barvou.

„Pusť mě, štěně!" Protestovala Jessie a vysmekla se z jeho pevného objetí. Postavila se na nohy a smetla ze sebe imaginární smítka prachu. Oblečení měla na několika místech potržené a hned z několika míst ji tekla krev.

„Theo zůstane," promluvila a svoje slova mířila ke Scottovi. Nezajímalo ji, na čem se ti dva domluvili.

Pak se otočila na podpatku a vyběhla do patra, čímž pro ni celá diskuze skončila.

Scott možná byl vůdce smečky, ale i on musel občas ustoupil před svojí sestrou.

Jessie stála u kuchyňské linky a pevně svírala její okraje. Svírala je tak pevně, až její klouby tou námahou zbělaly.

Svírala je tak pevně, jako kdyby to byl poslední pevný bod v jejím vesmíru.

„Jessie?" oslovil ji Scott opatrně, a když nereagovala, zkusil to znovu. „Sestřičko?"

„Jsem v pořádku."

„Chceš si o tom promluvit?"

„Ne."

„Chceš..."

„Chci být sama."

Scott se zhluboka nadechl, ale neřekl nic dalšího. Drobnými kroky vycouval z místnosti. Stále čekal, že ho zastaví, ale ona to neudělala.

Zůstala stát v kuchyni před dřezem, nepřirozeně narovnaná, pohled zabodnutý do stěny před sebou.

„Víš, že nejsi sama, že jo?" promluvil potichu, i když už stál na prahu pokoje.

Jessie jen přikývla.

„Máš mně a mámu. A Stilese."

Další přikývnutí.

„Mám tě rád, sestřičko."

---

Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, než ji z tichých úvah vyrušil Scott, který běžel ze schodů do přízemí. Hned za ním pospíchali Isaac a Stiles, který ji k jejímu překvapení přinesl z pokoje mikinu. S úsměvem si ji přebrala a přetáhla ji přes hlavu.

Pak už všichni čtyři naskočili do Stilesova džípu, který je dovezl na místo, kde se podle všeho nacházela Lydia.

Na místě je čekala už Allison s Kirou, obě dívky vybavené svými zbraněmi. Allison měla přes záda přehozený toulec napěchovaný šípy a v rukou držela velký, ale překvapivě lehký luk, upravený k jejím potřebám. Kira držela japonský meč, katanu.

Jen co Jessie vyskočila z auta, Allison ji k jejímu velkému překvapení podala drobnou pistoli se kterou trénovala u Argentů.

Vděčně se na dívku před sebou usmála a ona ji ten úsměv oplatila.

„Kiro!" Ostrý hlas Noshiko je všechny zaskočil. Stála naproti nim a za zády měla své démony oni. Stiles a Scott si vyměnili rychlé pohledy a rychle se vytratili hledat Lydií, dřív, než Noshiko znovu promluvila. „Otoč se a běž domů. A své přátelé vezmi se sebou."

„Nikam nepůjdu." I Kira měla překvapivě tvrdý hlas, který nepřipouštěl žádné námitky. Ta stydlivá dívka byla náhle pryč a před nimi stála mladá kitsune, odhodlaná bojovat nejen proti své matce.

Allison k překvapení všech zastrčila jeden ze svých šípů do svého luku a namířila jej na Noshiko.

„Odvolej je."

„Myslíte si, že ho dostane živého? Myslíte, že ho dokážete zachránit?" zeptala se pobaveně. Z očí ji ale sršely blesky a výraz v jejím obličeji také nepřipomínal úsměv.

„A co když ano?"

„Něco podobného jsem zkoušela před sedmdesáti lety. Váš přítel je pryč."

„Jsi si jistá? Jestli Stiles nemusí zemřít, neznamená to, že ani Rhys nemusel umřít?"

Noshiko v obličeji nepohnula jediným svalem, přesto svoje emoce dala najevo. Démoni oni, kteří do teď nečině postávali za jejími zády, se náhle postavili do bojového postavení a výhružně zamávali svými katanami.

„Vidím, že už dávno nejsem liška, Kiro. Ale nogitsune je můj démon a já jej musím pohřbít."

S těmi slovy se oni rozplynuli ve stínech a zmizeli jim.

Jessie zatěkala pohledem, jako kdyby je mohla najít.

Noshiko náhle zalapala po dechu a její tvrdý a neústupný obličej snad poprvé vykázal nějakou jinou emoci. Zmateně rozevřela dlaň, ve které ji ležela světluška na pokraji svých sil. Ležela na zádíčkách a zoufale se snažila přetočil zpět na nožičky, aby mohla uletět.

„Mami?" zeptala se Kira zmateně. „Co to znamená?"

Jenže to nebyla její máma, která jim odpověděla.

Byl to Stiles.

Nogitsune.

„Znamená to, že změnili majitele."

Jeho hlas byl tvrdý, bez emocí. Vlasy mu trčely na všechny strany, na tváři mu pohrával arogantní úsměv. Triko měl na jednom místě natržené, ale co bylo nejdůležitější – za jeho zády stáli oni připraveni k útokům.

Stačilo jedno jediné slovo.

Jeden jeho pohyb.

A on se jen usmál.

---

Jessie se v tom zmatku rychle ztratila.

Oni nebylo možné porazit, nebo alespoň ještě nepřišli na to, jak je porazit. Nezbývalo jim, než s nimi bojovat a na první pohled bylo jasné, kdo má navrch.

Kira se oháněla svým mečem, Allison stála v povzdáli a snažila se démony zasáhnout svými šípy a Isaac, proměněný na vlkodlaka, bojovat celou svou silou, vztekle vrčel, drápal, vyhýbal se ránám a sám jich hned několik rozdal.

Jessie stála kousíček od toho zmatku, rozkročená, pevná v kolenou a s jistou rukou. Měla jen jeden nábojník a rozhodně neměla v úmyslu trefit některého ze svých přátel. Střílela s překvapivou přesností, přesto se nezdálo, že by kulky alespoň zpomalili pohyb démonů oni.

Vlastně se zdálo, že neexistuje způsob, jak je alespoň zpomalit.

Všechno bylo marné.

Každý jejich pohyb, každý jejich útok.

Jen zbytečně vyčerpávali sami sebe.

A pak se to stalo.

Allison vypálila další ze svých šípů a ten se s jistou zabodl do jednoho z démonů. Oni se pochopitelně hned natáhl, aby se zbavil zbytečné překážky, ale než stihl šíp ze svého těla vytáhnout, v oslnivém záblesku žlutého světla zmizel.

Mladá lovkyně se usmála, ale úsměv ji zamrzl na tváři.

Další z démonů do jejího těla zabodl svůj meč.

Jessie viděla vše jako ve zpomaleném záběru.

Allison, jak se zmateně chytla za svoji ránu a rukama od krve se snažila zastavit své krvácení. Její nohy náhle vypověděli službu a ona se skácela k zemi, jako hadrová panenka. Naštěstí ji zachytil Scott, který se náhle objevil. Opatrně ji položil do své náruče a snažil se ji utišit.

Jenže ji zajímala jen jedna věc.

„Je v pořádku? Je Lydia v pořádku? Našli jste ji?"

Přerývavě dýchala a každé slovo ji dělalo obrovské potíže.

Scott zuřivě přikyvoval. „Jo, našli jsme ji. Je v pořádku, je v pořádku."

Pevně ji uchopil za ruku a pak zmateně pohlédl do jejího obličeje.

Byla... tak strašně klidná.

Uvolněná.

„Já nemůžu... Nemůžu ti odebrat tvoji bolest, Allison. Nejde to," zamumlal zmateně Scott.

„Protože to nebolí."

„Ne," zavrtěl hlavou a z očí mu vyklouzla slza. Zuřivě vrtěl hlavou a odmítal si připustit, co její slova znamenají.

„To je v pořádku," zašeptala potichu. „To je v pořádku."

„Allison."

„Je to perfektní. Jsem v náručí své první lásky. Prvního člověka, kterého jsem milovala. Kterého budu vždycky milovat. Scotte... Scotte McCalle, miluji tě."

„Ne, Allison, ne. Allison, prosím. Ne."

Scottova slova se ztrácela. Potichu se rozbrečel, tiskl Allison k sobě a nepřestával ji prosit.

„Musíš to říct mému tátovi. Musíš mu říct..."

Odmlčela se v půlce věty.

Scott stále držel její tělo. Plakal ji do vlasů a nedokázal se utišit. Kira se schovala v náručí své matky, která ji přivinula k sobě. Isaac stál jen pár kroků od Jessie a výraz v jeho očích prozrazoval, jak moc je zlomený.

A uprostřed toho všeho smutku se objevil Argent.

Stačil mu jediný pohled na svoji dceru, aby vše pochopil.

Snažil se zůstat racionální, opravdu se snažil. Ale jeho tréninkem získané instinkty lovce nemohly překonat otcovskou lásku. Rozběhl se k Allison a ve vteřině dřepěl u jejího těla. Schoval ji ve svém náručí a Scott se mátožně postavil.

Dělalo mu problém udržet se na nohou, byl zcela ochromený tím vším, co se stalo.

Jessie se k němu rozběhla.

Nabídla mu svoje objetí a on si vděčně schoval obličej do jejího ramena. Celou svou váhou se ji zhroutil do náručí a ona měla problém udržet se na nohou.

---

„Já... My... Ztratily jsme se a dostaly jsme se na druhou stranu města. Allison zastavila, abychom se podívaly na mapu a z té čtvrti rychle odjely pryč. Jenže najednou se tam objevily dva muži a snažily se nám ukrást auto. Oni... Oni... Měli masky a... panebože. Událo se to tak rychle. Tak rychle... Oni... Tak..."

Jessie zmateně koktala a opakovala naučené fráze, které ji Argent vryl do paměti jen těsně předtím, než na místo dojeli strážníci. Trvala na tom, aby Scott a ostatní odjeli, chtěla být na výslechu sama.

Chtěla všechny ušetřit další bolesti.

Seděla naproti mladému strážníkovi, který ji bedlivým pohledem sledoval. Když se na konci svých slov rozbrečela, jemně ji uchopil za rameno a zamumlal něco o velké ztrátě a upřímné soustrasti.

Opatrně se zeptal, zda si Jessie už na nic nepamatuje a ona jen zavrtěla hlavou.

„Stalo se to tak rychle. Tak strašně rychle..." opakovala stále dokola, jako kdyby její slova dokázala něco změnit.

---

Když se ten večer dostala domů, už se téměř rozednívalo. Šerif Stilinski ji odvezl z policejní stanice a přivezl ji až před dům. Celou cestu se ptal, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje a ujišťoval ji, že brečet je naprosto přirozené.

Ale ona jen seděla, tupě koukala před sebe a nebyla schopná jakékoliv reakce.

Jakmile auto zastavilo před domem, slušně poděkovala a bez dalších slov zmizela uvnitř. Vyběhla schody do patra a v oblečení si lehla do Scottovy postele.

Přivinula ho k sobě jako matka své dítě a on se znovu rozbrečel pláčem zlomeného člověka. Nebylo nic, co by ho dokázalo utěšit a ona dobře věděla, že všechna slova a gesta jsou zbytečná.

Jessie byla ve skutečnosti o pár minut starší než její bratr. Ale Scott už od útlého dětství na sebe vzal roli staršího a ochranitelského bratra a celý svůj život svoji malou sestřičku opatroval a hýčkal. Nezáleželo na tom, jestli to byl střapatý kluk s astmatem, nebo vlkodlak s celou smečkou.

Pro jednou se jejich role obrátili.

Celý den leželi v posteli téměř beze slov.

---

Několikrát je přišla zkontrolovat Melissa, ale vždy se zastavila na prahu pokoje a rychle zase odešla.

Těsně před setměním se Scott konečně probral ze své letargie. Malátně se postavil a zmizel v koupelně. Jessie slyšela dlouho téct vodu a mezi tím se sama převlékla a upravila se. Vlasy si svázala do vysokého drdolu a na obličej nanesla lehký make-up v marné snaze zamaskovat tu obrovskou modřinu, která ji stále zdobila pravou polovinu tváře.

Když Scott opustil koupelnu a vrátil se zpět do pokoje, bylo na první pohled jasné, že všechny vzpomínky na včerejší noc zahrabal hluboko do své paměti.

Teď, když byla nogitsune mimo Stilesovo tělo, byl plán na její zničení překvapivě jednoduchý. Scott ji musel kousnout, aby se změnilo tělo hostitele (přesně jak radil svitek ukrytý v Katashiho stříbrném malíčku) a Kira pak proměněnou nogitsune musela probodnout katanou, podobně jako to před sedmdesáti lety udělala její matka. Uvolněného ducha pak stačilo zachytit do nádobky vyrobené z dřeva nemetonu, kterou měl donést Derek.

Scott se ještě jednou ujistil, že všichni rozumí tomu plánu, ale to už Stiles zastavil svým džípem na parkovišti před školou, kde se měli všichni sejít.

---

Stiles byl každou chvíli slabší a slabší. Jen stěží se udržel na nohou a cestou do školy ho musela Jessie společně s Lydií podpírat.

Nemohla přestat myslet na jednu věc – pokud zabijí falešného Stilese, co se stane s tím opravdovým? Co se stane s jejím Stilesem?

Jako kdyby ji četl myšlenky, promluvil: „Hej, počkejte chvíli. Vím, na co všechno myslíte. Ale musíte to udělat, ano? Scotte, musíš se držet plánu."

„Plán je zachránit tě."

„To je plán, kterého se budeme držet," potvrdila jeho slova Jessie.

Stiles se nadechoval k tichému protestu, ale jeho slova mu uvízla v ústech, když Scott rozrazil dveře do školní budovy. Za nimi se měla nacházet vstupní chodba, která byla ze všech stran obehnaná skříňkami studentů. Jenže místo ní se otevřely dveře do nádherné japonské zahrady, která byla přikrytá sněhem, který stále padal z oblohy.

„Co to sakra...?"

Jessie pustila Stilese a fascinovaně se rozhlédla kolem sebe. Viděla sníh jen párkrát v životě a tenhle – i když pravděpodobně nebyl opravdový – ji okouzlil. S úsměvem natáhla ruku před sebe a nechala několik sněhových vloček dopadnout na rozevřenou dlaň a pak sledovala, jak je teplo jejího těla pomalu rozpouští.

Byla tím vším tak okouzlena, že téměř ani nezaznamenala příchod opravdové nogitsune.

Až Stiles, který ji pevně stiskl za ruku, ji přinutil, aby se vrátila zpět do reality.

Nebo aspoň do té falešné napodobeniny reality, ve které se nyní nacházeli.

„Stilesi!" Zaskřehotala nogitsune chraplavým hlasem. „Bude to přesně tak, jak jsem ti slíbil. Všechny je zabijeme!"

Těžko říct, jestli se usmívala, nebo ne. Výjev před nimi ze všeho nejvíce připomínal starověkou mumii. Postava, která byla kdysi mužem, měla celé tělo omotané obvazy, včetně obličeje. Místo úst pak měla jen tenkou čárku. Když mluvila, odhalovala své tenké a špičaté zuby, které vypadaly jako kdyby byly kovové. Na sobě pak měla vojenskou bundu a kalhoty, které patřily k válečné uniformě.

„Co to k čertu je? Kde to jsme?!" Promluvil Scott, když Stiles zůstal potichu.

„Mezi životem a smrtí," zaskřehotala znovu nogitsune. Hlas měla zastřený a jen těžko ji bylo rozumět.

„Bardo," zašeptala potichu Lydia.

„Ale tady nejsou žádná klidná božstva, Lydio. Umíráš, Stilesi. A právě teď umírají i všichni na kterých ti záleží."

„Cože? Co tím myslíš?"

Pevněji stiskl Jessie její ruku a ona se musela kousnut do jazyka, aby nezasyčela bolestí.

„Zabral jsem všechny území na desce, Stilesi. Nemocnici. Stanici šerifa. A teď i veterinární kliniku."

Jessie sevřela volnou ruku v pěst.

Ze Scottem si vyměnila jeden rychlý pohled, jen aby se ujistila, že i on slyšel o jejich mámě. Teď ale nebyl čas ztrácet emoce. Musela zůstat klidná a ostražitá, přesně jak ji učil Argent. Stála jako socha vedle Stilese a jediné, co ji mohlo prozradit byl tlukot srdce. Ale to, jak zběsile nyní tlouklo, mohl slyšet jen Scott.

„Znáš rituál seppuky, Stilesi?"

Nogitsune se vratkým krokem blížila k nim. Každý krok, který udělala ona dopředu, zacouvala Jessie se Stilesem dozadu. Pustil její ruku a přehodil si ruku přes její rameno a ona ho instinktivně objala kolem pasu.

„Ne. A ani ho znát nechci."

„Samuraj se vykuchá svým vlastním mečem, aby tím prokázal svoji čest. Ale není to čepel jeho meče, co ho zabije. Smrtící ránu zasadí kaishakunin, když mu sejme hlavu jeho vlastní katanou. Scott... Scott bude tvým společníkem. Donutím tvého nejlepšího přítele, aby tě zabil, Stilesi! A ty mu to dovolíš. Protože stejně jako ty všichni zemřou! Každý, koho se dotkla čepel oni zemře. Pokud tě Scott nezabije první."

„Proč... Proč tohle děláš?" zeptal se Stiles tichým hlasem.

„Abych vyhrál hru."

Stiles sebou překvapeně ucukl. Nogitsune nyní stála tak blízko, že on i Jessie mohli cítit její dech na svých tvářích. V hlase se ji zrcadlilo pobavení, a kdyby to bylo možné, měla by široký úsměv na své prapodivné tváři.

Nogitsune už na nic dalšího nečekala. Beze slov vydala příkaz démonům, kteří byli nyní pod její moc. Oni tasili své meče a před očima Jessie, Stilese i Lydie se rozpoutal divoký boj mezi Scottem s Kirou a démony noci.

Jessie popadla Stilese oběma rukama za pas a stáhla ho k zemi tak neobratně, že její přítel přistál přímo na ní. Rychle se vymotala zpoza jeho těla a neobratně se přikrčila. Vydržela jen chvíli nečinně sedět a sledovat, jak její bratr válčí s přesilou.

Chystala se zvednout, ale Stiles ji znovu stáhl k zemi.

Vztekle se po něm otočila, ale když spatřila výraz v jeho očích, všechen vztek z ní vyprchal. Maličko se usmála a přitiskla se k němu tak těsno, jak to jen šlo.

Lydia stála jen malý krok za nimi a na vše se dívala s otevřenými ústy. Nestíhala vnímat všechny pohyby a polohlasně vykřikla, když si myslela, že jedna z čepelí oni musela zasáhnout Scotta, nebo Kiru.

A právě Kiře v jeden nestřežený okamžik vyletěl meč z ruky.

Přistál jen kousek od Stilese, který okamžitě vyrazil, aby se ke kataně dostal včas. Jessie jej chtěla zastavit, ale prosmýkl se jejíma rukama jako nějaký had.

Stiles se malátně narovnal držíc v ruce Kiřinu zbraň. Třesoucíma rukama obrátil zbraň proti sobě. Démoni oni se ve stejný moment zastavili a nogitsune se sebe vypravila zvuk, který měl být pravděpodobně smíchem.

„Stilesi!" Vykřikl Scott s Jessie téměř zároveň.

On však téměř neznatelně zavrtěl hlavou a stočil svůj pohled na Jessie. „Co když vás to všechny zachrání?"

„A co když je to jen další trik!" Vykřikla zoufale Jessie.

„Žádné další triky, má sladká princezno," zaskřehotala znovu tím strašidelným hlasem a Jessie při tom zvuku přejel mráz po zádech. Nebyl to ale hlas nogitsune, který ji vystrašil. Bylo to oslovení.

Princezno.

Automaticky se natáhla ke svému obličeji a bříšky prstů se dotkla modřin na své tváře.

„Nejsem žádná princezna. A už vůbec nejsem tvoje princezna," zavrčela Jessie nepřátelsky. Oči měla lehce přivřené a kdyby to bylo možné, byla by schopná zabíjet pohledem.

Stiles se zarazil a náhle Kiřinu katanu opustil. Svěsil ji podél svého těla a oči zabodl do svého nejlepšího přítele, kterému se viditelně ulevilo. „Je to iluze. Všechno je to iluze. Vypadá to skutečně a bolí to, jako kdyby to bylo skutečné. Ale musíte mi věřit – všechno je to jen iluze." Po svém krátkém proslovu se rozmáchl a hodil Kiře její meč, který pohotově zachytila. Se Scottem si pak vyměnili letmý pohled a téměř nepatrné přikývnutí.

Oni se jim postavili do cesty a každý jejich krok v před byl potrestám zásahem jejich čepelí do různých částí těla. Scott již měla celé triko od krve a jen stěží se udržel na nohou. I když Jessie stála za jeho zády, byla přesvědčená, že jeho oči nyní září temně rudou barvou, barvou alfy, který se snaží zachránit svého nejlepšího kamaráda a celou smečku.

Nyní už stál téměř před nogitsune a s hlasitým řevem po ní skočil. Nogitsune neměla dostatek sil, aby čelila ohromující síle vlkodlaka, byť těžce zraněného. Scott s ní zacouval dostatečně daleko, div ji neprohodil dveřmi.

Jenže stačilo, aby špička jeho boty opustila tajemnou japonskou zahradu a najednou se všech pět ocitlo na školní chodby, která byla jejich původním plánem.

Scott se vítězoslavně usmál, ale jeho úsměv mu ztuhl na tváři.

Jessie se přitiskla blíže ke Stilesovi, a i Lydia podpírala svého kamaráda z druhé strany. Obě dívky drobnými přesto rychlými krůčky začaly rychle ustupovat před novým nebezpečí.

Jenže Stilesovi, ten falešnému Stilesovi, který nebyl ani trochu podobný jejich kamarádovi, stačila jen jedna rána, aby poslal k zemi Scotta a druhá rána, která uzemnila i Kiru.

„Myslíte si, že mě můžete porazit v mé vlastní hře?"

Začal se k nim rychle přibližovat a Jessie s Lydií už přestali stíhat utíkat. Jejich drobné krůčky a váha téměř nehybného Stilese nemohli stačit rázným krokům nogitsune v těle jejich kamaráda.

„Božský tah? Myslíte si, že máte ještě nějaký božský tah? Můžete zabít oni, ale mě? Mě?! Jsem tisíce let starý, nemůžete zabít mě!"

Jessie náhle pustila Stilese a ten div nespadl zem i s Lydií. Neohroženě se postavila před nogitsune a na tváři ji pohrával úšklebek. Dobře viděla Scott s Kirou, kteří se mátožně zvedali ze země a dobře věděla, že stačí jen chvilka, než se dostanou za záda nogitsune.

„Možná tě nemůžeme zabít, ale můžeme tě přeměnit," pronesla, a přitom všem se nepřestávala usmívat.

Nogitsune měla napřaženou ruku, ale zastavila se v půlce pohybu. Na čele ji naskočilo několik drobných vrásek z toho, jak nakrčila čelo a usilovně přemýšlela.

„Cože?"

„Nemůžeš být liška a zároveň vlk."

A jako na důkaz jejich slov se Scott natáhl a uchopil ji silně za rameno. Drápy se zaryly do kůže a nogitsune neměla jedinou šanci se z toho pevného tisku vymanit ven. Scottovi zazářily oči, když se zakousl do její ruky. Nogitsune zařvala překvapením a možná i bolestí. Scott ji však rychle pustil a Kira se mohutně napřáhla, aby do jejího těla zarazila svoji katanu. Když meč vytáhla, nogitsune se téměř okamžitě svezla na kolena.

Z jejích úst vyletěla drobná světluška, která pospíchala ven ze školní budovy, ale do cesty se ji postavil Isaac, který se na místě objevil z ničeho nic. Zachytil světlušky do nádoby z nemetonu a rychle ji zašrouboval tak, aby se už nikdy nedostala ven.

Nogitsune se chvíli bolestivě svíjela, než se v závěti prachu zcela ztratila.

Na chodbě po ní nezůstala jediná zmínka, snad jako kdyby nikdy neexistovala.

Jessie se s viditelnou úlevou obrátila na Stilese, který stále stál za jejími zády. Jenže dobrý pocit z odvedené práce byl rázem pryč, když se ji Stiles zhroutil do náruče.

Extrémně dlouhá kapitola, uznávám. Ale mám pocit, že já i vy jste si zasloužili. Já jsem si ji zasloužila dnešním složením poslední části státních závěrečných zkoušek a teď se už můžu chlubit bakalářským titulem! (Teda ještě ne, až po červencových promocích, ale rozumíme si, no ne?) No a vy si ji zaslouží za všechny skvělé odezvy, které od vás dostávám!

Dlouho jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší kapitolu rozdělit na dvě části, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji nechám takhle dlouhou. 

Wau - upřímně se přiznám, že psaní téhle části pro mě nebylo vůbec jednoduché. Některé části jsem několikrát přepisovala a nakonec jsem si vůbec nebyla ničím jistá. 

V další části nás čeká ještě poslední kousíček třetí série a pak se pomalu přesuneme do čtvrté série. Přijde mi, že to hrozně rychle utíká! 

Ale - mám trochu problém s psaním "přítomných" částí, protože si nejsem jistá, jestli mi jejich počet vyjde až do konce. Proto se chci zeptat - vadilo by vám, kdyby byli přítomné části kratší, nebo raději chcete delší přítomné části, ale některé kapitoly úplně bez nich?

No a na závěr už tradičně - všem moc děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a za každý komentář.