Malia seděla obkročmo na nezvaném hostu v domě McCallových.

Jessie zmateně přejela pohledem po všech přítomných – kromě Scotta a Lydie byli v místnosti přítomni i Liam s Hayden.

Byla to náhlou změnou překvapena.

Malia byla výbušná a v posledních týdnech stačilo jen trochu, aby její pohár trpělivosti přetekl. To, co ji překvapilo nejvíce byl fakt, že netušila, jaký nešťastník se ocitl po jejíma rukama.

„To je v pořádku. Nemusíš přestat."

Slabý hlas, přesto nezaměnitelný. Jessie při zvuku jeho hlasu přejel mráz po zádech.

„Theo," vydechla potichu jeho jméno, zcela překvapená. Nejen tím, jak jeho jméno zní z jejích úst a hlavně z toho, že byl znovu mezi nimi. Po událostech předchozích měsíců nepředpokládala, že by jej ještě někdy spatřila.

A najednou tady byl.

Jeho přítomnost nemohla znamenat nic dobrého.

„Věř mi, nepřestanu," zavrčela Malia a rozpřáhla se k další ráně.

„To stačí!" Scottův hlas měl autoritativní tón hlasu, byl to hlas vůdce smečky. Jenže ani ten nestavil k tomu, aby zastavil její rány. Nakonec ji musel popadnou za zápěstí a silou ji přinutit skončit.

Malia se bránila, nepřestávala vrčet a oči ji zářily ostře modrou barvou.

„Co to sakra má znamenat!" Dostala ze sebe Jessie konečně. Oči přitom upřela na Liama, který jediný z nich mohl podat přijatelné vysvětlení.

„Štěně, co o tom víš?!" vyštěkla zprudka a Liam před jejím pohledem o krok ucouvl. Scott možná byl jeho alfa, ale pokud se Jessie tvářila podobně jako teď, představovala pro něj mnohem větší nebezpečí.

„On zná Stilese!"

Rysy v obličeji se ji náhle zjemnily a on věděl, že ji má v kapse.

Pokud Theo představoval možnost k nalezení Stilese, Jessie se té možnosti nezdá.

Hned po ránu se u její postele zastavil Scott i s Kirou.

Kira měla na tváři nesmělý úsměv a na sobě včerejší oblečení.

Jessie se na svého bratra významně podívala, ale ten se tvářil, že její pohled neviděl. V duchu se však usilovně modlil, aby Jessie alespoň jednou udržela jazyk za zuby a neudělala celou situaci ještě trapnější, než už byla.

„Jak ti je, sestřičko?"

„Bylo mi líp."

„Bolí to?"

Přisedl si na kraj její postele a do svých dlaní schoval její drobnou ruku.

„Jenom mi třeští hlava, není to tak hrozný, jak to vypadá."

Scott přikývl, ale nic neřekl.

„Jak hrozně to vlastně vypadá?" zeptala se Jessie a maličko se usmála. Atmosféra v jejím nemocničním pokoji byla napnutá a ona ji chtěla za každou cenu odlehčit.

Naštěstí na její dotaz odpověděla Kira a ne Scott, který měl stále stejný výraz v obličeji. V jeho očích viděla, že si její stav vyčítá a věděla, že neexistuje nic, čím by ho přiměla uvěřit, že to není jeho chyba.

„Vypadáš jako kdybys to ve velké rychlosti napálila do stromu."

„Vsadím se, že ten strom vypadá hůř."

Kira se usmála a Jessie byla za její přítomnost náhle mnohem vděčnější.

„Takže...?" zeptala se opatrně po několika dalších minutách trapného ticha.

„Takže co?"

„Já nevím. Chtěla jsem se zeptat, jaké je venku počasí a jaká je předpověď na další dny," zavrčela podrážděně Jessie.

Scott si jen povzdechl.

„Stiles zmizel, nikdo nevíme, kde je. Zmizel těsně potom co..." Nahlas polkl a zadíval se na svoji sestru. V obličeji byla pobledlá, spodní ret měla na několika místech natržený a pravá polovina její tváře se začala pomalu zabarvovat odstíny modré a žluté. Přesto se ji v očích zrcadlila překvapivá odhodlanost, která kontrastovala s celým jejím zjevem. „Zmizel těsně potom, co ti tohle udělal," dořekl konečně větu šeptem.

„To nebyl Stiles."

„Já vím."

„Může za to nogitsune. Za všechno může nogitsune." Do hlasu se ji vkradla podivná naléhavost, snad jako kdyby o svých slovech potřebovala přesvědčit hlavně sama sebe.

Kira, která beze slov stála v rohu místnosti opatrně přistoupila k posteli, kde Jessie ležela.

„Víš, je tu příběh, který nám máma ten večer vyprávěla. Příběh o nogitsune."

„Povězte mi ho!"

Kira jen přikývla a dala se do dlouhého vyprávění příběhu její matky. Příběhu o velké lásce, který skončil ještě větší tragédii. Příběh na jehož konci byla nogitsune, temný duch minulosti, který měl být nástrojem pomsty a který se brzy urval z pomyslného řetězu a způsobil velké škody a ještě větší ztráty.

Jessie ten příběh poslouchala s otevřenou pusou.

Když ale Kira domluvila, musela se zeptat na nejdůležitější otázku, která ji celou dobu vrtala v hlavě.

„Takže tvoje máma ví, jak to zastavit?"

„Tvrdí, že jediný způsob, jak to udělat, je... je Stilese zabít."

Scott ochranitelsky objal Kiru kolem ramen a přitáhl ji blíže k sobě. Jessie na jazyku visela otázka ohledně včerejšího večera, ale věděla, že by ji Scott stejně neodpověděl před Kirou.

„Najdeme jiný způsob. Najdeme způsob, jak porazit nogitsune i zachránit Stilese."

Jessie rázně přikývla a neubránila se úsměvu.

„Já vím, že jo. Zvládneme to. Stejně jako vždy."

---

Když ji později toho dne měla máma vyzvednout v nemocnici, aby ji dovezla domů, přišla pozdě. A Melissa nikdy nechodila pozdě. Na obličeji měla navíc starostlivý výraz a vyhýbala se jakémukoliv očnímu kontaktu se svojí dcerou.

A Jessie na ni nepřestávala naléhat.

Věděla, že se něco stalo.

Něco špatného.

Nepřestávala se ptát, zatímco se opatrně postavila na nohy. Hlava ji stále bolela, ale doktoři nenašli žádný závažný důvod, proč by měla v nemocnici dále zůstat. Podle jejich výsledků byla v pořádku. A ona stejně odmítala déle ležet v posteli. Její kamarád potřeboval pomoc a ona mu nemohla pomoci, pokud by ležela omámená prášky na nemocničním lůžku.

Nepřestávala se ptát, když ji Melissa v rychlosti pobalila všechny věci a nepřestávala se ptát, ani když pomalu kráčely nemocniční chodbou směrem k podzemním garážím, kde Melissa parkovala.

Jenže Melissa zatvrzele mlčela a nechtěla Jessie prozradit, co se stalo u nich doma, zatímco byla pryč.

„Mami, jestli budeš minutu mlčet, přísahám, že...!" Jessie nechala větu nedořečenou, protože sama netušila, jak by ji měla zakončit. Vztekle sebou plácla na přední sedadlo vedle matky a připoutala se.

„Mami!" nepřestávala Jessie naléhat.

Jenže ona, jako kdyby ji neslyšela. Beze slov nastartovala, zařadila a pomalu se rozjela. Až když vyjely z areálu nemocnice, Melissa opatrně promluvila.

„Víš, Jessie, jde o Stilese."

„Co se stalo?!"

„To... nevíme. Scott společně s Lydií udělali něco hodně nebezpečného, aby se ho pokusili zachránit. Jenže najednou jsou tu teď dva Stilesové a ani Deaton nedokáže říct, jak je to možné."

„Ale jeden z nich je Stiles, no ne? Opravdový Stiles?"

„Asi ano. Noshiko poslala své oni, aby ho otestovali..."

„Ale!"

„Jessie, zlatíčko. Byla to Stilesova volba. Jenom oni dokážou poznat, jestli je to skutečně Stiles, nebo jestli se jedná o další trik."

Jessie jen přikývla.

Její srdce divoce tlouklo a ona si nebyla jistá, jestli ještě někdy bude tlouct normálně. Ve svých prstech sevřela drobné stříbrné písmenko, které se ji houpalo na krku.

„Ale to není všechno, Jessie. Nogitsune – ta opravdová nogitsune – zmizela. Zmizela společně s Lydií."

„Panebože," vydechla Jessie vyděšeně.

„Scott i ostatní se ji pokouší najít, ale spoustu starostí navíc jim přidělala ještě dvojčata a Isaac."

„Isaac?!"

„Isaac je v pořádku, nebo by už alespoň měl být. Nogitsune je nějakým podivným způsobem ovlivnila a všichni si šli vzájemně po krku. Dvojčata se pokoušeli jeden druhého vzájemně zabít a Isaac chtěl zabít dvojčata."

„Takže Isaac je v pořádku," oddechla si Jessie, která alespoň jedna pozitivní zpráva na konci celého vyprávění neskutečně potěšila. Těch několik dní, které strávila na jednotce intenzivní péče bez jakéhokoliv zlepšení všechny ubíjela.

Melissa zastavila před jejich domem a Jessie hned vyběhla dovnitř. Celý dům byl ale prázdný, jen na kuchyňském stole ležel krátký vzkaz. Hned ho popadla do rukou, aby jej přečetla. Byl napsaný ve spěchu a Scottovo písmo bylo ještě více nečitelné než normálně. Ve stručnosti jim napsal o Noshiko a její kontrole Stilese.

Zdálo se, že to byl skutečně jejich kamarád. Z masa a kostí.

Oba kluci pak vyrazili na policejní stanici, aby se Stiles znovu shledal se svým otcem.

Jessie věděla, že by bylo zbytečné, aby zamířila za nimi. Místo toho si odhodlaně ustlala na gauči a během několika okamžiků se propadla do bezesného spánku.

---

Probudil již až tichý šepot u vchodových dveří. Venku se rozednívalo a ona musela na gauči prospat celou noc. Rychle se narovnala, ale proti tomu pohybu zaprotestovala její hlava a vlastně i celé tělo, které bylo po dlouhém spánku na nepohodlném gauči celé rozlámané.

„Scotty?!" křikla do prázdného domu a místo odpovědi se na prahu do pokoje objevil Stiles.

Vypadal jinak, přesto Jessie nezaváhala ani na chvíli, že by to nebyl její Stiles.

„Stilesi," vydechla potichu a rychle se narovnala. Neobratnými kroky doběhla až k němu a silně ho objala.

„Jessie," šeptl tiše její jméno a schoval si obličej do jejích vlasů.

Jejich společná chvilka však neměla dlouhého trvání. Nečekaně ji od sebe odtáhl a zkoumavě si prohlédl její obličej.

„To jsem ti udělal já?"

„Ne. To mi udělala nogitsune."

„Ale já jsem byl nogitsune."

„Stilesi, tohle všechno rozhodně nebyla tvoje vina. Nemůžeš za to, že zlý a temný duch z minulosti si vybral zrovna tvoje tělo na posednutí. Nebyl jsi to ty a nic z toho, co nogitsune udělala není tvoje vina."

Dívala se mu do očí a cosi v nich ho přimělo, aby ji uvěřil.

Jen přikývl a než se stihl nadát, z očí mu vyklouzla jedna nebo dvě slzy. Znovu ji k sobě silně přitáhl a znovu si schoval obličej do jejích hustých a kudrnatých vlasů. Ona jej objala kolem krku. Byli u sebe tak blízko, že cítila jeho tlukot srdce na své hrudi.

A v ten moment – v ten moment na ničem jiném nezáleželo.

---

Scott a Jessie zůstali doma se Stilesem, který spal na jejich gauči v obývacím pokoji. Celá smečka se snažila najít Lydii, ale nikdo z nich nebyl příliš úspěšný. Šerif Stilinski pátral po Meredith, dívce, která utekla z Eichen House. Stiles se tam s ní setkal a z nějakého podivného důvodu byl přesvědčen o tom, že právě ona jim bude schopná poradit, kde najít Lydii.

Scott zmizel ve svém pokoji a Jessie se přitulila ke Stilesovi, který stále spal. Na gauči už pro ni nezbývalo příliš místo, ale ji to nevadilo. Oba dva je schovala pod deku a on ji ve spánku přivinul k sobě.

Opatrně si položila hlavu na jeho hruď, jako kdyby se bála, že mu tím pohybem ublíží.

„Co to děláš?" zašeptal ji do vlasů a ona sebou překvapeně trhal.

„Myslela jsem, že spíš."

„Máš zabodnutý loket v mých ledvinách. Spíš trpím ukrutnou bolestí, než abych spal."

Pokusila se vykroutit z jeho objetí, ale on ji pevně držel u sebe a odmítal ji pustit. S tichým smíchem si znovu lehla.

„Myslela jsem, že chceš, abych odešla," zamumlala pobaveně.

„Ne. Jenom jsem chtěl, abys oddělala ten loket."

„Ty jsi vážně idiot, víš to?"

„Jo. Ale jsem tvůj idiot," zašeptal překvapeně něžným hlasem a věnoval ji krátký polibek do vlasů. Jessie byla ráda, že nemůže vidět její obličej, který se rychle začal zabarvovat červenou barvou. Spokojeně se zavrtěla, aby našla pohodlnější polohu a beze slov znovu zavřela oči. Stilesova blízkost, nebo možná jeho slova ji rychle ukolébali ke spánku.

---

„Stilesi, Jessie!"

Scott vtrhl do pokoje jako velká voda.

Oba jmenování se zmateně narovnali a vyměnili si ostražitý pohled. Jenže Scotta ani nenapadlo někoho z nich podezírat z čehokoliv jiného než z čistého přátelství.

„Volala Kira, že Meredith je ve škole."

„Ve škole?" zeptala se Jessie nechápavě, zatímco se zvedala z gauče. Vlasy ji trčely na všechny strany a v obličeji byla celá pomačkaná. Aby svůj vzhled ještě více potrhla, nahlas zívla.

„Musíme se tam dostat rychle dostat."

Stiles se rychle postavil na nohy, ale přitom pohybu se mu musela zamotat hlava a on zavrávoral. Toho si ale všimnul Scott, který jej pohotově zachytil. Rychle ale ucukl a překvapeně se zadíval na kamaráda před sebou.

„Stilesi, máš strašné bolesti!"

Ten ale sklopil zrak a raději si přes sebe přehodil bundu, která ležela na křesle opodál.

Jessie se na něj zadívala.

Za několik uplynulých hodin se změnil. V obličeji neměl téměř žádnou barvu, pod očima měl tmavé kruhy, i když spal několik hodin. Nervózně se ošíval a Jessie si dobře všimla, že se mu třepou ruce, jako kdyby stál venku na mraze.

„Stilesi, jak špatné to doopravdy je?" zeptala se potichu.

Nechtěla slyšet pravdu.

Nebyla si jistá, jestli by ji vydržela.

A Stiles raději neodpověděl.

„Měli bychom jít."

„Jen... skočím se převléknout."

Obě dvojčata znala svého nejlepšího kamaráda, až příliš dobře. Pokud o svých problémech nechtěl mluvit, neexistovala žádná reálná síla, která by ho donutila promluvit. Plynule přešel z debaty o sobě, na debatu o Lydii, respektive o Meredith.

Jessie vyběhla rychle do patra, kde se pokusila dát svým vlasům tvarům a převlékla se z domácího oblečení do něčeho civilnějšího. Netrvalo ji to snad ani pět minut, než seběhla zpět do přízemí, ale oba hoši už byli v džípu, připraveni na cestu do školy.

---

Kira je čekala na chodbě, hned při vstupu.

„Kde je?!"

„Pojďte!" Popadla Scotta za ruku a ten ji překvapeně, ale s radostí sevřel. Obratně se proplétala davem studentů a Stiles s Jessie těm dvěma jen stěží stačili.

Jessie si všimla, že Stiles nemá pevný krok a plete nohama. Několikrát zakopl, v obličeji měl ale odhodlaný výraz a jakékoliv dotazy, nebo připomínky nebyli přípustné. A proto zůstala mlčet až do doby, než doběhli do hudební místnosti a spatřili před sebou ten nejpodivnější výjev, který ve svém životě viděli.

Jessie už toho zažila mnoho.

Její bratr byl vlkodlak, jeho obličej se dokázal přeměnit na téměř zvířecí, jeho oči zářily temně rudou barvou, z nehtů se mu udělali hrozivě vyhlížející drápy a v ústech měl několik tesáků, jehož ostrost nechtěla pokoušet.

Viděla Jacksona, jak se přeměnil na podivnou ještěrku.

Přežila smečku tvořenou jen alfa vlkodlaky a přežila i temného druida s lidskými obětmi.

Přesto ji ze všeho nejvíce překvapil kouč s paralyzérem, jak dává šoky dozorci z Eichen House a přitom zuřivě křičí: „Seberte ji a vypadněte!"

Zastavili se až v autě.

Jessie skončila na zadním sedadle společně s Meredith.

Byla to mladá dívka, která nemohla být o hodně starší než oni. Na sobě měla nemocniční oblečení, ve kterém utekla z Eichen Housu. Nejpodivnější ale na ní byly její oči, které skutečně fungovaly jako brána do duše. Jessie v nich spatřovala obrovskou bolest. Nedokázala se do nich dívat dlouho.

„Kde je Lydia?!" zeptal se Stiles, když bezpečně seděl na místě řidiče.

„Kdo je Lydia?"

Všichni tři si vyměnili nechápavý pohled.

Byl to Scott, kdo jako první zavelel, aby Stiles sešlápl plyn a rozjel se zpět do jejich domu.

---

V domě je ale čekalo nečekané překvapení v podobě agenta McCalla. Stál uprostřed pokoje, na sobě sako s košilí, ruce založené v kapsách. Na krku se mu houpal odznak FBI a na tváři měl překvapivě vlídný úsměv.

„Co tady děláš?"

„Mohl bych se vás zeptat na to stejné."

„My tady bydlíme," zavrčela Jessie neústupně.

„A kdo je ona?" pokynul hlavu na Meredith.

Stiles ji přehodil s úsměvem ruku přes rameno a přitáhl ji k sobě blíž i přes její výrazný nesouhlas. „Ona je moje přítelkyně."

„Nejsi můj typ," oznámila mu suše, a přitom se zazubila na Isaaca, který vše s pobaveným výrazem sledoval. „On je můj typ."

Stiles však jen pokrčil rameny a vše přesel s lehkostí sobě vlastní. „Dobře, on může jít s námi." Pak pokynul Isaacovi, který je se zmateným výrazem na tváři následoval. Za nimi se vydala i Jessie, ale její otec ji rázným gestem zastavil.

„Nezajímá mě, proč nejste ve škole. Chci s vámi jen mluvit."

„Teď vážně není vhodná doba."

„Scotte, Jessie." Z obličeje mu zmizel úsměv a z hlasu se mu vytratila původní lehkovážnost a uvolněnost. „Musíme si promluvit."

„Nepočká to na zítra?"

„Je to něco, co se vám snažím říct už dlouho."

Scott a Jessie si vyměnili rychlé pohledy a nakonec odevzdaně přikývly a jako jeden muž se posadili na pohovku.

Rafael se nervózně nadechl a vytáhl ruce z kapes.

„Vlastně... není to příběh, který se mi říká lehce, ale musím vám ho říct. Zasloužíte si ho slyšet. Zasloužíte si vědět, proč jsem vás opustil."

„To vysvětlení jsme potřebovali slyšet před několika lety," zavrčela Jessie nepřátelsky. Od té nešťastné oslavy narozenin na svého otce zanevřela. Několik dlouhých let se snažila s ním navázat kontakt, snažila se s ním spřátelit i po jeho návratu. Ale on ji od sebe neustále odstrkoval. Jessie to neviděla, nebo to možná jen nechtěla vidět. Potřebovala k tomu svého nejlepšího kamaráda a jeden perfektní dárek, aby si to konečně uvědomila.

Rafael se však tvářil, jako kdyby ji neslyšel. Prostě pokračoval dál.

„Já... hodně jsem pil. Opravdu hodně. Bylo i několik dní po sobě, kdy jsem nevystřízlivěl. Vaše matka... Vaše matka mi to toleroval a já nikdy nepochopil pryč. Jenže všechno se změnilo ten den, kdy jsem odešel. Jessie za mnou přišla a chtěla si hrát. Byla jsi maličká holčička, a tak strašně jsi mě milovala. A já... já to neviděl, Jessie. Neviděl jsem to. Byl jsem opilý a chtěl jsem spát a ty sis chtěla hrát. Tak strašně moc sis chtěla hrát..." Hlas mu na krátký okamžik selhal a z očí se mu vykutálela jedna jediná slza, která mu stekla po tváři. Trvalo několik nekonečných sekund, než znovu promluvil. „Chtěla sis hrát a já byl opilý a chtěl jsem spát. Jenže ty sis nedala pokoj a já neviděl jinou možnost. Napřáhl jsem se a vrazil jsem ti. Mám pocit, že jsi spadla. Uhodil jsem tě jako dospělého chlapa, veškerou svojí silou."

Scott se natáhl po svojí sestře.

Opatrně sevřel její ruku a ona se přitiskla k němu.

Bezhlesně plakala a nechala svého otce, aby jim dopověděl celý příběh.

„Nic se ti nestalo, ale vaše matka to všechno viděla. Vyhodila mě z domu a já to pochopil. Pochopil jsem, jakou chybu jsem udělal. Od té doby jsem se už nikdy nedotkl alkoholu, nikdy."

Scott se prudce narovnal a postavil se svému otci.

„Chci, abys opustil nás dům."

„Scotty," pípla potichu Jessie za jeho zády.

„Teď, hned," zavrčel ještě jednou.

Rafael se zadíval na svého syna, a nakonec jen sklopil hlavu a přikývl. Bez dalších slov se otočil a rozešel se ke dveřím. Jessie ho ale překvapivě zastavila jedním prostým výkřikem: „Proč?!"

„Proč co?"

„Proč jsi mě ignoroval?! Celou tu dobu... Proč jsi mě celou tu dobu ignoroval?!"

Postavila se vedle svého bratra. Rukávem mikiny rychle stírala slzy, které ji nekontrolovaně tekly po tvářích.

„Já... Nemohl jsem."

„Aha."

„Nemohl jsem tě vidět, Jessie. Nemohl. Tak strašně dlouho jsem žil v hanbě a nedokázal jsem sám sobě odpustit. Nemohl bych po tobě chtít, abys mi odpustila, pokud jsem neodpustil sám sobě."

„A tak jsi mě radši odehnal úplně pryč?!" Jessie zvýšila hlas a rozkřičela se téměř hystericky. Scott se ji pokusil uklidnil, ale ona jej zcela ignorovala a raději pokračovala: „Odehnal jsi mě od sebe pryč tak daleko, jak to jen šlo! Neodpověděl jsi mi na žádnou moji zprávu! Psala jsem ti víc jak deset let! Deset let! Snažila jsem se zjistit, co jsem udělala špatně, že mě nemáš rád. Snažila jsem se být tou dcerou, kterou bys mohl chtít. Každý den jsem doufala, že jednou ten debilní telefon zvedneš! Každý zatracený den! A teď tady stojíš a já vím, že nejsi nic víc, než ubožák!"

„Jessie!"

Byl to Scott, kdo ji přerušil.

Chtěla ze sebe dostat tu bolest, která se v jejím srdci nashromáždila za všechny ty léta.

Chvíli tam jen tak stála a snažila se uklidnit sama sebe, ale ta zuřivost v ní stále bublala. Nakonec věnovala svému otci poslední pohled předtím, než kolem něj prošla a zamířila hlouběji do domu. Někam kde mohla být sama.

Zdá se mi až skoro neuvěřitelné, že už mi zbývá jen zhruba epizoda a půl do konce třetí řady! Nejsem si jistá, jestli se mi vše podaří napsat do jedné kapitoly, některé věci rozhodně nechci uspěchat. 

Tahle kapitola patří mezi mé oblíbené. Kromě Jessie&Stiles scénky obsahuje i docela drsné vysvětlení Rafaelova odchodu. Co si o něm myslíte? Jessie má podle mě všechny důvody k tomu, aby na něj byla ještě více naštvaná. Otázkou ale zůstává, jestli mu někdy dvojčata budou schopny odpustit. Ale o tom zase příště.

Další kapitola bude snad koncem týdne, nechci teď nic slibovat. Ve středu mě čekají obhajoby bakalářské práce a no... vzhledem k mým posudkům to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Tak si na mě ve středu vzpomeňte a zkuste mi držet palce!

Moc všem děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a za každý komentář! Já vím, že to říkám pořád, ale moc to pro mne znamená.