Celou cestu z Kanaánu do Beacon Hills nikdo nepromluvil ani slovo.

Návštěva opuštěného města a setkání s podivnou Lenore a jejím mrtvým synem je všechny nechalo natolik v šoku, že si každý z nich potřeboval srovnat svoje myšlenky, než se s nimi podělí o ostatní.

A i když cesta trvala téměř dvě hodiny, nikomu to ticho doopravdy nevadilo.

Když zastavili před domem McCallových, Lydia se natáhla po Jessie, která se hned hrnula z auta ven. Jessie na svoji kamarádku překvapeně zamrkala, ale pohled v očích rusovlásky ji hned prozradil, že s ní chce a vlastně i potřebuje mluvit.

Obě počkaly, než Scott s Malií zmizeli v domě.

„Děje se něco?" zeptala se opatrně Jessie.

„Zůstanu tady."

„O čem to mluvíš?"

„Všichni zmizí, vy všichni zmizíte a já tady zůstanu. Jako Lenore v Kanaánu."

„Lydia, proč bys to dělala?" zeptala se Jessie nechápavě.

„Myslíš, že Lenore měla na výběr?"

Jessie si stále nebyla jistá, kam její kamarádka míří. Lehce nakrčila obočí, jak usilovně přemýšlela. Lydia ji však znala příliš dobře, a když Jessie zůstávala dlouho mlčet, rozmáchla rukama a téměř po ní křikla: „Lenore je banshee! Banshee jako já!"

V očích Jessie se náhle zračilo pochopení.

„Lydia, to je přece nesmysl. Nikdy se z tebe nestane Lenore. Nikdy se z tebe nestane jen napodobenina lidské bytosti, která bude lpět na svém mrtvém synovi. Nikdy se z tebe nestane ta lidská troska, která nebude schopná racionálně uvažovat."

„A co když jo?" zeptala se rusovláska potichu.

„A proč jo?"

„Protože..." Lydia se zhluboka nadechla a lehce zaklonila hlavu, aby se Jessie dívala na očí. „... protože přijdu o všechno, Jessie. O všechno. Budu se dívat, jak Ghost Rideři postupně likvidují všechno a všechny, které mám ráda. Přijdu o své přátelé, o svoji rodinu, o všechny. A nakonec... nakonec nezbyde nikdo. Jen já. A já nemám Caleba. Nemám nikoho."

Na konci dlouhého proslovu Lydii selhal hlas. Hlasitě vzlykla a odvrátila pohled. Rychle setřela všechny slzy, které si mezitím našly cestu ven z jejích krásných a velkých očí.

„Máš nás. Vždycky budeš mít nás."

„Jenže... vy tu nebudete."

„My nikam nepůjdeme. Nikdy."

Jessie se natáhla a uchopila svoji kamarádku za obě ruce. Krátce je stiskla a vykouzlila na svých rtech široký úsměv.

„My nejsme jako ostatní. Nejsme jako obyvatelé Kanaánu. My na to přijdeme. Přijdeme na to, jak dostat Stilese zpátky a přijdeme na to, jak zachránit celé město."

Lydia krátce přikývla.

Jessie mluvila klidným a vyrovnaným hlasem, který nepřipouštěl žádné výtky. Věřila svým slovům a chtěla, aby jim věřila i Lydia. A Lydia jim chtěla věřit. Opravdu moc jim chtěla věřit.

„A pokud to nevyjde... Pokud to nevyjde, tak si musíš pamatovat jednu věc, ano? Ty nejsi jako Lenore. Nezůstaneš tady. Odejdeš z města pryč a začneš nový život, někde jinde."

Lydia zmateně zamrkala, jako kdyby nevěřila slovům své kamarádky.

„Slib mi to. Slib mi, že pokud se něco pokazí – slib mi, že odejdeš z města pryč."

„Ale..."

„Slib mi to."

Lydia jen přikývla.

Jessie se usmála a zrzka ji úsměv oplatila. Obě měly na jazyku ještě spoustu dalších slov, ale obě pochopily, že cokoliv dalšího je navíc.

Z dalších slov a úvah je vyrušila Malia. Z domu se ozval její řev, ten zvířecí ryk, který nemohl nikdy znamenat nic dobrého. Obě dívky si vyměnily poslední pohled, než se rozběhly do domu.

Trvalo dva dny, než se Stiles znovu ukázal.

Ale už to dávno nebyl Stiles. Jenže tomu všichni odmítali věřit. Chovali se k němu jako ke svému nejlepšímu příteli, tak jako vždy.

Jenže si s nimi hrál, rozpoutal chaos a zmatek a zase na několik dní zmizel.

Podařilo se mu vyhodit celou policejní stanici do vzduchu v době, kdy u výslechu byl i Derek s Argentem. Jeho starý známý Katashi byl zavražděn, a protože byl členem japonské mafie, jeho smrt pochopitelně vzbudila velkou pozornost nejen u místní policie, ale zajímala se o něj i FBI, kterou ve městě stále reprezentoval agent McCall.

Během povinného tréninku přespolního běhu pro hráče lakrosu došlo k zranění kouče. Stiles sám upozornil na možnost nebezpečí, které ale představovat rozmístěné pasti na kojoty. Stačil by jeden špatný pohyb a nešťastník by byl téměř jistě bez nohy. Jenže nakonec se ukázalo, že opravdovým nebezpečím nebyly ony pasti, ale šíp, který se objevil zdánlivě odnikud. Kouč skončil v nemocnici, ale jeho naděje na úplné uzdravení byly vysoké.

Nogitsune ale měla jediný cíl – potřebovala ochránit před démony oni, kteří byli stále silnější a silnější. A když ji Scott ukryl u Deatona v ordinaci, skončil s katanou zapíchnutou v těle.

Jenže Deaton byl zase jednou ve správný okamžik na správném místě. Kira i Jessie ležely po útoku nogitsune na zemi, v bezvědomí.

Veterinář ale podnikl dlouhou cestu do Japonska, aby se vrátil s jedem, který alespoň na krátkou dobu dokázal utišit lišku uvnitř Stilese.

---

Jessie tu změnu poznala téměř okamžitě.

Byla sice otřesená a na tváři se ji začala vybarvovat modřina, když se ale podívala do jeho očí, musela se usmívat.

Byl to Stiles.

Opravdový Stiles.

Skočila mu kolem krku a on si schoval obličej do jejích vlasů. Oba jen stěží zadržovali slzy.

O to těžší bylo pro Stilese udělat to rozhodnutí.

Nastoupit do Eichen House. Do ústavu pro duševně nemocné.

Domluvili se tak společně s otcem.

A nikomu o svém šíleném plánu neřekli.

Jenže to by nebyl Scott a Jessie, kdyby se o všem nedozvěděli. Melissa se prořekla a dvojčata na nic nečekali. Jessie vyběhla ven jen v domácích kalhotách. Nasedli na motorku, ale i tak trvalo několik nekonečných desítek minut, než se dostali před budovu.

Stiles i jeho otec už stáli před branami.

Jessie seskočila jako první, ale helmu se ji podařilo přetáhnout přes hlavu až v momentě, kdy se ocitla před Stilesem a šerifem Stilinským.

„Proč jste nám to neřekli?!" zeptala se vyčítavě.

„Abychom zabránili něčemu podobnému."

„A je to jen na sedmdesát dva hodin," prohodil Stiles ledabyle.

„Ale tohle je místo, odkud přišel Barrow. Muž, který měl v těle nádor plný much!" Scott se snažil logicky argumentovat.

„Navíc – ještě nevíme zdaleka všechno!" Přisadila Jessie.

„Vím toho dost. Kitsune, nogitsune, oni, nebo jak se to všechno jmenuje..."

„To bylo všechno překvapivě dobře," zaculil se Stiles, který se – stejně jako vždy – snažil vše odlehčit.

Jenže tentokrát schytal jen výhružný pohled nejen od svého otce, ale i od dvojčat. Pokrčil rameny, sklopil pohled a udělal krok dozadu. Brzy pochopil, že on nemá možnost do debaty jakkoliv zasáhnout, a to i přesto, že se jednalo o něj.

A navíc – on se už stejně rozhodl.

Do Eichen House nastoupí.

Byla to jediná šance, jak ochránit své přátelé.

Šerif se zhluboka nadechl a pokračoval. Slova, která vyslovil, se mu pronášely těžko, ale musel je vyslovit. Nemusel sice dvojčatům nic vysvětlovat – Stiles byl jeho syn a jediné na čem záleželo byl on.

„Viděl jsem jeho magnetickou rezonanci, Scotte. A vypadala úplně stejně jako jeho matky. Zítra jedu do LA, abych si tam promluvil s odborníkem."

„A proč ho teda necháváte tady?!" Jessie zvýšila hlas.

„On ne, to já."

Scott i Jessie zmateně zamrkaly a upřely pohled na Stilese před sebou. Ten se musel pousmát, když spatřil reakci dvojčat. Jejich pohyby byly jako synchronizované. Téměř dokonalé kopie jeden druhého.

Scott se z toho šoku probudil jako první.

„Nedokážu tě ochránit, když budeš uvnitř."

„A já nebudu moct ublížit vám."

„Něco vymyslíme. Argent obvolává lidi, Deaton má několik nápadů. Na něco přijdeme, a když..."

„A když ne, budeš pro mě muset něco udělat."

Stiles se naklonil ke svému příteli a pošeptal mu něco tak tiše, že to Jessie neslyšela, i přesto, že stála jen pár kroků od nich. Dokázala si ale domyslet jeho slova. Skousla si ret tak silně, až v puse ucítila hořkou pachuť krve.

Stiles ji krátce sevřel ve svém objetí a podobně objal i Scotta.

A pak, společně se svým otcem, zmizel za branami Eichen House.

---

Před Scottem a jeho smečkou ale stála další výzva a reálná možnost, jak pomoci svému příteli. Jediným problém představoval fakt, že součástí tohoto plánu bylo přepadnout auto, které převáželo federální důkazy.

Ve stříbrné náhradě malíčku, který nosil Katashi a který teď patřil mezi důkazy jeho vraždy, se totiž nacházel i drobný svitek, jež mohl poskytnout odpovědi na všechny otázky ohledně nogitsune.

A i když měli vymyšlený dokonalý plán na přepadnuti auta, celá situace se zkomplikovala ještě předtím než auto, které převáželo důkazy stihlo vyjet z beaconhillské policejní stanice.

Do cesty se jim postavil Kincaid, vlkodlak, který kdysi sloužil pod Katashim, ale po jeho smrti toužil po svitku stejně, jako Scottova smečka. Ten malý váleček papíru měl cenu tří milionů dolarů, a to už byla suma peněz, pro kterou se zabíjelo.

Ze začátku to vypadalo, že Scott nemá žádnou šanci na úspěch. Kincaid se nejdříve zbavil Allison a Jessie, společně s Kirou. Velké problémy neměl ani se Scottem a během toho, co z něj málem vymlátil duši se ještě stihl posmívat jeho síle.

Jenže ve správný moment se objevili dvojčata. I když společně se svými rudými očima ztratili sílu spojit se v jednoho hrůzu nahánějícího vlkodlaka, stále měli více síly a hlavně bojových zkušeností, než kdokoliv jiný. Byly by Kincaida zabili, kdyby je Scott včas nezastavil.

Sebrali drobný svitek a nechali ohromného vlkodlaka na kolenou před opuštěným policejním transportérem.

---

Deaton jim pomohl drobný svitek přeložit.

Jessie nikdy nepřestávalo udivovat, kolik toho nenápadný veterinář uměl. Kromě toho, že dříve figuroval jako emisař smečky Haleů a jeho vědomosti o všem nadpřirozeném byly udivující, evidentně mluvil plynně hned několika jazyky. S japonskými znaky si poradil během chvíle.

„Jeden ze způsobů, jak zastavit nogitsune, je změnit tělo hostitele."

„Změnit tělo?" zeptala se Jessie nechápavě. „Jak změníme Stilesovo tělo?"

Jenže ve Scottových očích už se zračilo pochopení.

„Tím, že ho proměníme na vlkodlaka," šeptl potichu, ale zřetelně.

---

Ještě předtím, než dostali možnost vyzkoumat další možnosti, jim šerif Stilinski oznámil zprávu, které se všichni tak báli. Stiles zmizel z Eichen House a nikdo neměl ani nejmenší ponětí, kde se teď bude nacházet.

Jen jedno bylo jisté – až se spolu znovu setkání, už to nebude Stiles, ale nogitsune.

---

Další nápovědu do skládanky celého příběhu jim kupodivu přinesla Malia.

Malia, dívka, kterou před několika týdny zachránili. Dívka, který téměř celý svůj prožila v kůži kojota a byl to Scott a jeho podivuhodná smečka, která ji přeměnila zpět do člověka a znovu ji přivedla domů.

Jenže z výrazu jejího obličeje, a především z jejích slov bylo patrné, že to nebylo to, po čem toužila.

Vytrhli ji z jejího domova a vhodili ji zpět do světa, kam nechtěla patřit.

Několik týdnů strávila v Eichen House, kde se setkala se Stilesem.

Jednoho dne zaklepala na dveře domu McCallových a přinesla jim důležitý dárek. A i když na ni Scott ze začátku koukal nevěřícně, nakonec ji přislíbil, že ji naučí ovládat její proměnu.

Malia se pak s úsměvem otočila a zmizela jim z očí.

Scott a Jessie zůstali stát na prahu dveří svého domu. Jeden z nich svíral v ruce katanu, která byla roztříštěna na několik kusů, zatímco druhý nechápavě koukal na fotku, kde vedle muže v americké uniformě z druhé světové války stála drobná dívka, která vypadala úplně stejně jako Kira.

---

Celou záhadu ohledně fotky mohla odpovědět jen jedna jediná osoba – Noshiko, matka Kiry. Scott i Jessie nepochybovali o tom, že Noshiko ví mnohem víc, než říká.

„Jessie..." Scott nejistě promluvil, v jedné ruce držel svoji motorkářskou přilbu, zatímco druhou se nervózně škrábal v zátylku. Jessie však jen protočila oči a postrčila ho na chodbu, blíže ke dveřím.

„Já vím, že se nevlezu na motorku, když pojedeš s Kirou, trubko! Pojedu se podívat ke Stilinským, třeba najdu něco, co jsme předtím přehlédli." Přátelsky na něj mrkla a on chápavě přikývl.

„Kdyby něco..."

„Zavolám! A přestaň se chovat jako moje matka!"

„Až se přestaneš chovat jako puberťák."

„Ale já jsem puberťák!"

Scott protočil oči. Chtěl už odejít, když jej ještě zastavila jedna otázka.

„Jak tam pojedeš?"

„Půjčím si tvoje staré kolo."

„A zeptala ses?"

„Prej si ho můžu půjčit." Nevinně pokrčila rameny a zatvářila se tak, že by se její výraz v obličeji dal klidně použít na barokní kresbu andělíčka.

Scott nad tím však jen mávl rukou a oba se pak rozešli každý svojí cestou a hlavně – každý za svým úkolem.

---

Jessie vklouzla do domu Stilinských jako do svého.

Ve skutečnosti si nebyla jistá, jestli vůbec existuje něco, co mohli přehlídnout. Poslední dny a hodiny strávila nekonečným přehrabováním se ve Stilesových věcech v marné snaze přijít na něco, na cokoliv, co by je posunulo alespoň o kousíček blíž tomu, kde by se po svém útěku z Eichen House mohl nacházet.

Měla pocit, že už zkusila všechno, ale nic z toho nebylo úspěšné.

Vlastně – právě naopak. Motala se v nekonečných kruhu a měla pocit, že každé její rozhodnutí ji jen oddaluje pravdě.

Zcela automaticky zamířila do Stilesova pokoje, ztracena ve svých myšlenkách.

Když otevřela dveře, překvapeně zalapala po dechu.

Seděl tam.

Z masa a kostí.

Usmíval se.

Jako by se nic nestalo.

„Stilesi?"

„Těsně vedle, princezno."

Zacouvala zpátky, ale sama musela vědět, že mu neuteče.

„Co chceš?" zavrčela mu do obličeje, který se náhle ocitl jen několik centimetrů od toho jejího.

Nepočkala na odpověď a zprudka zaútočila. Sevřenou pěstí jej uhodila do břicha a když viděla, že ho její rána překvapila, dala se rychle na útěk. Jenže stihla udělat jen několik rychlých kroků a nogitsune ji uchopila za paži. Prudce s ní trhla a Jessie se neubránila tlumenému výkřiku. Stiles ji přitáhl k sobě a pevně ji uchopil pod krkem. Jessie se snažila bránit, ale proti síle lišky neměla nejmenší šanci. Zuřivě lapala po dechu tak dlouho, dokud se ji nezatmělo před očima a ona ztratila vědomí.

---

Když znovu procitla, zjistila, že se nachází v Derekově bytu.

Ležela mu pod nohama, zcela ochromená a neschopná pohybu. V krku ji nepříjemně pálilo, hlava ji třeštila. Jen s námahou dokázala otevřít oči, protože hluk, který v místnosti panoval byl nesnesitelný.

Kolem panoval zmatek.

Allison, šerif Stilinski, Argent a Derek se snažili dostat nogitsune pod kontrolu. Jako první zaútočila Allison. Vystřelila na Stilese z upraveného paralyzéru, ale on se jen usmál, pevně uchopil do ruky dva elektrické proudy, které z přístroje vystřelily. Namotal si je na ruku a prudce trhl, takže Allison vyletěl paralyzér z ruky.

Jako druhý zaútočil Derek.

Ale ani on neměl proti Stilesovi žádnou šanci. Zachytil jej ještě v letu a mrštil s ním přes celou místnost. Derek narazil s tupou ránou do zdi a přistál na zemi. Jen s námahou se znovu postavil znovu na nohy.

Než stihl kdokoliv z nich znovu zareagovat, Stiles – nebo spíše nogitsune, která se v něm schovávala - se sklonila a znovu popadla Jessie. Chytl ji silně pod krkem a ona vyděšeně zalapala po dechu. Výkřik ji ale uvízl v krku a ona se nezmohla absolutně na nic. V jeho ruce vypadala jako hadrová panenka.

Argent nezaváhal.

Vytáhl zbraň a namířil ji přímo na Stilese.

Už nikdo nemohl mít pochyby o tom, že před nimi stojí nogitsune.

Jenže šerif také tasil svoji pistoli. Jen s ní nenamířil na svého syna, ale na Argenta.

Stiles pozvedl koutky do úsměvu a povolil Jessie stisk na tolik, aby se mohla pořádně nadechnout. Otevírala ústa, jako ryba na suchu v zoufalé snaze dostat do svých plic co nejvíce tolik potřebného kyslíku.

„Zastřel mě."

Otočil se přímo na Argenta. Usmíval se a v očích se mu zrcadlilo pobavení. Vysmíval se jim.

„Ani na to nemysli," ozval se šerif.

„Tak střílej!" pobídl ho Stiles znovu.

„Už to není tvůj syn."

„Zmáčkneš tu spoušť a já zmáčknu tu svoji."

„Už to není Stiles."

„Možná zmáčknu já první."

Oba muži se ztratili ve své hádce. Allison ale nespouštěla zrak ze svého přítele, který se nepřestával usmívat. Úsměv se mu každým slovem protahoval výš a výš a nikdo nemohl pochybovat o tom, že ho celá situace nesmírně baví.

„Chaos," zašeptala potichu Allison, když ji konečně došlo, čeho se nogitsune snaží dosáhnout.

„Nechte toho!" Rozkřikla se na šerifa s Argentem. „Nechte toho! Okamžitě toho nechte! Tohle je to, o co mu jde! Nechte toho!"

Její slova konečně zapůsobili na oba muže. Vyměnili si zmatené pohledy a oba zároveň složili své zbraně.

„Je dobře, že máte vytažené zbraně," promluvil náhle, z hlasu se mu vytratila původní hravost, „protože tu nejste od toho, abyste mě zabili, ale od toho, abyste mě chránili." Ze stínů se vynořili démoni oni. Šerif i Argent znovu pozvedli svoje zbraně a zamířili na muže ze stínů.

Stiles, který stále pevně svíral Jessie, se rychle schoval za jejich zády.

Místností se rozezněly první výstřely a on jim věnoval poslední varovaní: „A nezapomeňte, že pokud to nezvládnete, nepřijdete jen o svého milovaného Stilese, ale i o vaši kámošku."

Nogitsune ukrytá uvnitř Stilese byla nervózní. Těkala pohledem mezi jednotlivými účastníky boje. Démoni měli jednoznačně navrch. Bylo jen otázkou času, než se dostanou až k ní.

Jessie se pokusila využít momentu překvapení.

Posbírala zbytek svých sil a zarazila loket do Stilesova boku.

Jenže to nebyl Stiles, kterého by její útok zranil, ale nogitsune.

„Princezno, neprošli jsme si tím?" zeptal se a zklamaně zavrtěl hlavou.

Uvolnil její stisk a ona se zhroutila na zem. Automaticky se chytla za svůj pohmožděný krk a pokusila se do plic nabrat co nejvíce vzduchu. On ji ale prudce uchopil za vlasy a přitiskl ji obličej k zemi. Překvapená tím prudkým pohybem se zmohla jen na tichý výkřik.

„Musíš být potichu, princezno, nebo mě prozradíš," zašeptal ji do ucha jen chvíli předtím, než jejím obličej uhodil o podlahu.

Jessie v ten moment ztratila vědomí.

Neviděla, jak Stiles zmizel a s ním i démoni oni.

Neslyšela Scotta, jak vtrhl do místnosti a hlasitě křičel její jméno.

Nevnímala, když Derek uchopil její křehké a polámané tělo do náruče, aby ji co nejrychleji a nejšetrněji dopravili do bezpečí.

---

Probudila se až v nemocnici.

Bolel ji každý sval v těle a nedokázala se téměř pohnout.

„Jessie, zlatíčko!"

Matčin ustaraný hlas se ji zaryl do uší, jako kdyby mluvila z reproduktoru.

„Co se...?"

„Budeš v pořádku, zlatíčko."

„Ale..."

„Máš silný otřes mozku, zlatíčko. Není to tak hrozné, jak to zní."

Melissa se k ní sklonila a pohladila ji po tváři. Odhrnula ji z obličeje neposlušné vlasy, které se ji kroutily po celém polštáři.

„Necháme si tě tady přes noc, jen abychom se ujistili, že je všechno v pořádku. Nemusíš se ničeho bát."

„Já se ničeho nebojím," šeptla jen s námahou.

Melissa se k ní znovu sklonila, aby ji věnovala něžný polibek na čelo. Pak už ale nechala svoji dceru o samotě a vrátila se zpět do práce.

---

Jessie zůstala ležet v posteli.

Bála se podívat do zrcadla. Jazykem si přejela po rtech a byla přesvědčená, že je natržený hned na několika místech. Půlka obličeje ji bolela a ona si dokázala živě představit, jak šíleně se teď zabarvuje.

Napsala Scottovi jen rychlou zprávu o tom, že je v pořádku, i když nepochybovala o tom, že ho o tom Melissa již informoval. Odpověděl ji během minuty.

Odložila telefon zpět na stolek vedle postele.

Přetočila se na bok, ale spánek se nedostavil.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam ležela a jen přemýšlela.

Neměla otřes mozku poprvé a ani nebyla poprvé v nemocnici.

Jako dítě měla spoustu úrazů, podobně jako Scott a Stiles. Společně vymýšleli hlouposti, které často končili hlasitým křikem, brekem, rozbitým nábytkem a jízdou do nemocnice.

Jako třeba tenkrát, když Stiles hodil Scottovi míček tak nešikovně, že její bratr pozpátku zacouval do skleněného stolu uprostřed obývacího pokoje v domě McCallů a podobně jako ten nešťastný míček i on skončil uprostřed stolku. Všude bylo spoustu krve a Scott musel na šití. Dodnes měl na tváři drobnou jizvu, která mu celý incident připomínala.

Stiles se zase jednou oběsil na stromě, když si všichni tři hráli na parašutisty. Skákaly z malého stromu uprostřed zahrady Stilinských. Jenže Stiles se do všech provazů zamotal tak nešťastně, že neměl nejmenší šanci se z nich sám dostat. Obě dvojčata netušili, co se děje a pohled na kamaráda, jak visí ze stromu jim připadal k popukání. Právě jejich hlasitý smích přivolal šerifa, který již značně modrého Stilese ze stromu rychle odvázal.

Jessie si zase způsobila otřes mozku, když spadla z houpačky. Scott se Stilesem dostali šílený nápad, že určitě nevydrží na ten houpačce stát. A bez ruku. Vydržela přesně dvě zhoupnutí, než se hlasitým povykem zřítila k zemi, na které pak zůstala chvíli ležet.

Scott měl zlomenou ruku, Stiles naražený kotník, Jessie zlomené zápěstí.

Vždycky to byly dětské hlouposti, ale po každé zvládli všechno spolu.

Až do teď.

Ležela tady sama a cítila se sama, tak jako ještě nikdy v životě.

Slané slzy ji štípaly na tváři, jak si postupně nacházely cestu do otevřených ranek, které teď zdobili její obličej.

Všechno bylo špatně.

Úplně všechno.

Na úvodním obrázku vidíte další z úžasných koláží od skvělé BrieRunner. Tentokrát je to koláž věnovaná Jessie a já musím říct, že mi přijde prostě povedená. A i když už jste dlouho od Jessie neslyšeli její oblíbenou hlášku určenou pro Scotta se Stilesem, prostě k ní do její klení do idiotů patří :)

Jak jsem slíbila, tak taky činím. Dnešní kapitolka je zase trochu delší, než předchozí. A taky poněkud akčnější. A nebojte - ještě jsem si něco nechala do dalších dílů. 

Tak doufám, že se vám díl líbil :)) Moc děkuji všem za každé přečtení, hvězdičku a komentář. Každá odezva potěší. A já jsem strašně ráda, že se vám příběh líbí a že vás ještě pořád baví.