Když zastavili před školou, Jessie vyskočila z auta ještě předtím, než Stiles vypnul motor.

„Hej! Mám pocit, že si zasloužím aspoň malé poděkování!" Lamentoval, zatímco Jessie se proplétala davem studentů, kteří proudili do školy. I když by to nikdy nepřiznala, pozdní příchod (i potom všem, co prožili - nebo možná právě potom všem, co prožili) pro ni znamenal určitý druh katastrofy. Stále dbala na to, aby měla dobré známky, které by ji zajistili alespoň částečné stipendium. I když - ne, že by se zrovna ona mohla strachovat - díky jejím atletickým výsledkům by ji stipendium nabídla každá druhá univerzita ve Státech.

Ale právě otázka univerzit a blízké budoucnosti ji naháněla hrůzu.

Celý život žila na malém městě, obklopená rodinou a přáteli. Představa, že by to všechno měla opustit a rozjet se třeba na druhou stranu země a začít žít nový život... bylo to až příliš strašidelné, ale zároveň, až příliš reálné. Nebyla to otázka několika let a měsíců. Byla to otázka týdnů.

Bylo otázkou týdnů, kdy opustí Beacon Hills, kdy opustí svého bratra, kdy opustí Stilese, kdy opustí mámu a kdy opustí všechny přátelé, které si tu našla.

Hlasitě si povzdychla a pokusila se tyhle myšlenky vytěsnit ze svojí hlavy.

Konec konců - jsou i vzpomínky, které ráda nechá v Beacon Hills.

Jessie seděla v přízemí v obývacím pokoji, spokojeně schovaná pod dekou. Jedním okem sledovala televizi, ale v ruce držela svůj mobilní telefon a neustále kontrolovala nejrůznější sociální sítě.

Zítra je čekal první den druhého ročníku na střední, a zatímco její bratr věnoval svůj volný čas usilovným přípravám na letošní první trénink lakrosového týmu, ona přemýšlela, jestli tohle bude to první září, které vše změní.

Kromě dvou potrhlých přátel, z nichž jeden byl její vlastní bratr, měla i další kamarády. Ve škole nikdy neměla problémy se známkami, i když ji to doma stálo občas až moc síly. Věnovala se také sportu - běhala přespolní závody, ale i její časy na atletickém ovále nebyly k zahození. Jenže ona měla stále pocit, že ji něco chybí. Že se jen za něčím honí a něco velkého ji celou tu dobu utíká.

Z myšlenek ji vytrhl její bratr, který seběhl z patra, oblečený jen do krátkých kalhot, které měl k lakrosovému dresu a do mikiny s kapucí, kterou měl dramaticky přehozenou přes své husté černé vlasy. Jenže to nejzvláštnější bylo to, že v ruce držel baseballovou pálku a krok po kroku se blížil k domovním dveřím.

Nechápavě se narovnala, odložila telefon na stolek a věnovala svému bratrovi pohled plný nepochopení.

„Co to sakra...?"

Jenže on ji umlčel prstem přitisknutým na rty a pokračoval ke dveřím.

Když se Jessie konečně rozhoupala a vylezla z bezpečí pohovky, uslyšela z verandy hlasitý výkřik. Zrychlila krok a během několika málo okamžiků byla venku. Jenže místo nebezpečí jí tam čekal jen její bratr s baseballovou pálkou a Stiles, hlavou dolů visící z jejich střechy.

„Nebudu se ptát," zamumlala s úsměvem.

„Ne, počkej!"

Stiles seskočil, nebo elegantně spadl, a ještě krátký okamžik mu trvalo, než se postavil zpátky na nohy. „Táta a celé jeho oddělení jsou v lese a hledají tam mrtvolu!"

„Mrtvolu? Jako... mrtvé tělo?" zeptal se s viditelným znechucením v obličeji Scott.

„Jasně, že jako mrtvé tělo. Nějací dva běžci ráno našli tělo asi dvacetileté dívky."

„A proč je teda táta a zbytek jeho oddělení v lese?"

„Protože... počkej si na to!" Stiles zvedl ukazováček a nejdřív s ním namířil na Jessie a pak rychle na Scotta. „Našli jen půlku!"

„Fuj," ulevila si Jessie.

„A my jdeme hledat tu druhou!"

„My?" zeptali se dvojčata jako jeden muž. Stiles v odpověď zuřivě přikývl.

---

„Vážně, nevím, co tady dělám," breptala Jessie, která se táhla dva kroky za kluky. Během cesty autem k rezervaci, která obklopovola celé městečko, se navíc rozpršelo, takže se ji mokré vlasy kroutily ještě více než obvykle.

„Jen tak ze zajímavosti - kterou část těla vlastně hledáme?"

„Nevím."

„A jen tak ze zajímavosti - co když ten, který tu holku zabil je stále v lese?"

„Tak nad tím jsem taky nepřemýšlel..."

Scott poklepal svému příteli na rameno. „Líbí se mi, že to máš tak promyšlený."

„Já vždycky."

„No právě."

„Hej, k zemi!" Křikla Jessie, která jako první zaregistrovala pohyb, jen pár kroků před nimi. Světlo baterky i štěkot psů jim prozradili, že pátrací hlídka nemůže být daleko. Jenže všichni tři leželi přitisknutí k zemi, schovaní ve stínech a pro zatím v bezpečí.

„Super," povzdechla si Jessie. „Co teď?"

„Utečeme jim," zamumlal Stiles a než stihl kdokoliv z nich něco namítnout, začal se rychle zvedat. Jessie následovala jeho příkladu, zatímco Scott zůstal ještě chvíli ležet. Z kapsy kalhot si vytáhl inhalátor, který používal na boj proti svému astmatu. Jenže než si stihl pořádně potáhnout, oba dva mu zmizeli z očí. Další co slyšel, byl až hlasitý štěkot psa, který byl překvapivě blízko. V mžiku se schoval za nejbližší strom a doufal, že nepřiláká další pozornost.

„Mám takový nepříjemný pocit, že tihle patří ke mně."

Když se ke Scottovi donesl šerifův hlas, přitiskl se ještě více ke stromu a zoufale si přál, aby s ním mohl splynout. Z úst se mu přitom linuly bezhlasné nadávky.

Na druhé straně stála Jessie, s očima přišpendlenýma k zemi, zatímco Stiles vedle ní hýřil úsměvy.

„Tati? Co tady děláš?"

„Co tady dělám?" Hlas měl překvapivě klidný, i když uvnitř zuřil. „Co tady děláš ty?!"

„Já?"

Šerif jen beze slova přikývl. Stiles zakmital očima po okolí, a když mu mozek nenabídl žádnou výmluvu, přehodil ruku přes rameno zmatené Jessie a přitáhl si ji blíž k sobě. Ta však překvapivě vytřeštila oči, nicméně nezmohla se na slovo. „Jsem tady na rande."

„Na rande?"

„Na rande."

Šerif Stilinski si založil ruce na prsou a protočil oči. „Jestli mi nepřestaneš odposlouchávat hovory, tak se dostaneš do problému."

„Ale tati... Já přece..."

„Žádné přece. Domů. Hned. Oba."

Stiles rychle přikývl, sundal ruku z dosud překvapené Jessie a místo toho ji lehce popadl za paži a táhl ji směrem k autu.

---

Promluvila, až když byli na půl cesty domů.

„Brácha tam zůstal."

„Já vím, já vím." Stiles seděl lehce překloněný dopředu a soustředil se na řízení víc, než obvykle. Déšť mezitím zhoustl a ve tmě, která obklopovala silnici vedoucí z lesa zpět do města, se opravdu špatně řídilo.

„Musíme se pro něj vrátit."

„To právě nemůžeme."

„Stilesi!"

„Já se tam vrátit nemůžu, okey? Klidně tě tady vyhodím a můžeš jít domů pěšky s ním. Anebo na něj počkat doma v suchu."

Jessie protočila oči, ale věděla, že má pravdu. Už tak měli velký průšvih a kdyby je někdo znovu nachytal v lese, pravděpodobně by z toho nevyvázli tak lehce. Zapadla do sedačky spolujezdce a celou cestu až domů zůstala mlčet.

---

Jessie ležela v posteli a každou chvíli kontrolovala telefon. Minuty ubíhaly a její bratr stále nebyl doma. Pronásledovaly ji černé myšlenky a po každé, když zavřela oči, viděla Scotta na tisíc způsobů mrtvého. Nakonec to už nevydržela - zrovna, když se natahovala pro telefon, aby vytočila Stilesovo číslo a věnovala mu pěknou řadu nadávek a pak jej odprosila k tomu, aby je znovu odvezl do lesa, uslyšela, že se konečně otevřely dveře od jejich domu. Přehodila přes sebe mikinu a rychle seběhla schody do přízemí. Tam už se svítilo a Scott stál na chodbě. Věnoval Jessie nepřítomný pohled a pak se ji málem skácel pod nohy.

„Scotty!" Vykřikla překvapivě. „Scotty, co se... jsi... co mám... jak... co...?" Koktala zmateně, zatímco nespouštěla oči ze svého dvojčete. Vypadal... při nejlepším hrozně. Kalhoty měl celé ušpiněné, o moc lépe na tom nebyla ani jeho mikina. Navíc byl durch mokrý a Jessie nechtěla ani přemýšlet o tom, jak dlouho mu trvala cesta z rezervace zpět k nim domů.

Přinutila se tedy přemýšlet racionálně.„Scotte, musíš se zahřát. Jsi úplně promrzlý."

Jenže on stále zůstával stát a vypadalo to, že ji snad ani neslyší.

„Scotte?" Položila mu ruku na rameno. „Scotte?" Lehce jím zatřásla a vypadalo to, že až teď ji začal skutečně vnímat.

„Scotte?" zkusila to znovu.

„Jessie?"

„Jo. To jsem já, bráško." Vykouzlila na tváři úsměv a už, už se nadechovala k další větě, ale on byl rychlejší. „Myslím,... myslím, že mě něco kouslo."

„Něco?"

„Něco jako vlk..." Vyhrnul si mikinu i s trikem a Jessie zalapala po dechu. Přes půlku břicha se mu skutečně táhl krvavý obtisk, který ze všeho nejvíce připomínal kousnutí. Jessie zmateně natáhla ruku směrem k jeho zranění, ale zastavila se jen několik centimetrů nad ránou. Zvedla pohled a zadívala se na strhaný obličej svého bratra. Jen na moment zavřela oči. Zhluboka se nadechla a pak: „Musíme to vyčistit a něčím zalepit."

„Jo."

„Tak pojď."

„Jo."

Lehce ho uchopila za paži a zatáhla ho do koupelny, kde jejich máma schovávala lékarničku. Scott se vysvlékl do půl těla a posadil se na okraj vany. Jessie z jedné z mnoha poliček vytáhla obrovskou krabici, kde jejich máma schovávala všechny potřebné, i nepotřebné přípravky, které považovala za důležité. Třesoucíma rukama pak vylovila lahvičku s dezinfekcí a vyčistila svému bratrovi ránu. Pak ji ještě přelepila sterilním krytím. Pak se zády opřela o chladnou stěnu koupelny, naproti Scottovi.

Zůstaly tak nějakou dobu sedět. Jessie nakonec sklopila hlavu do dlaní, ale ve stejný moment se Scott konečně zvedl. „Já to uklidím, běž spát."

„Jak asi můžu spát?"

„Zítra je první den školy."

„Ale ty... tebe..."

„Hlavně to neříkej mámě."

„Scotte!"

„Budu v pohodě. Jsem v pohodě."

„Víš, že občas jsi ten nejhorší bratr na světě?"

„A ty ta nejlepší sestra?"

„Nesnáším tě!"

S těmi slovy se konečně zvedla ze země a zamířila do jejich společného pokoje. Když stoupala po schodech, schválně dupala, i když nevěděla, čeho tím vlastně dosáhne. Jen co ulehla do postele a zavřela oči, propadla se do říše snů, aniž by věřila, že k tomu ještě dneska dojde.

---

Jessie jezdila ráno do školy autobusem, na rozdíl od jejího bratra, který každý den absolvoval několik kilometrů na svém kole. Ráno se tak míjeli, protože každý z nich odcházel v jinou dobu, do školy ale dorazili víceméně stejně.

Scott se Stilesem ji už čekali před školou, oba měli u batohů připnuté své lakrosové hole. Jessie by normálně pronesla nějakou kousavou poznámku o jejich sportovních schopnostech (nebo spíš neschopnostech), ale tentokrát si to nechala pro sebe. Místo pozdravu však vypálila: „Už jsi mu to řekl?"

„Co mi měl říct?" zeptal se nechápavě Stiles.

„Včera v noci, v tom lese... slyšel jsem vytí vlků. A myslím si, že mě jeden z nich kousl."

„Kecáš."

„Nekecám!" Na důkaz svých slov si vyhrnul triko a ukázal Stilesovi zalepenou ránu.

„Stejně kecáš."

„Sakra, nekecá!" Zavrčela vzteklá Jessie.

„Ale kecá. V Kalifornii už vlci nějakou tu dobu nežijí!"

„V tom případě mi nebudeš věřit ani tohle - našel jsem to mrtvolu."

„No tak teď už určitě kecáš!"

„Kéž by. Budu mít noční můry ještě několik měsíců."

Jessie protočila oči. „O tomhle jsi se včera nezmínil."

„Chtěl jsem si to nechat pro sebe a odhalit tuhle skutečnost ve správný moment!" Scott se po ní blýskl zářivým úsměvem. Ona však sevřela pěst a lehce jej uhodila do ramena. „Jseš idiot. Normální idiot. Oba dva jste!"

Pak zrychlila krok a zařadila se mezi dav studentů, který proudil do školy.

---

Během dne měli jen málo společných hodin a tak se sešli až na odpoledním tréninku. Zatímco oba chlapci byli na hřišti, Jessie seděla na jedné z mnoha laviček, které hřiště obklopovali. Byl to první trénink tohoto roku a zároveň nejdůležitější trénink. Trenér se rozhodoval, kdo bude letos sedět na lavičce, a kdo bude doopravdy hrát. Nebyla si jistá, proč je v družstvu Stiles, protože většinu času seděl na lavičce a vypadal, že je s tou rolí spokojený, na druhou stranu věděla, že její bratr touží dostat se na hřiště. V létě spolu často trénovali - chodili na dlouhé běhy a po večer spolu cvičili. Věděla, že na to má - ale potřebovala, aby to věděli i ostatní.

Byl suchý a chladný kalifornský podzim a Jessie začalo být po chvíli zima. Zamotala se do šály, která až dosud zůstala ležet vedle ní. Mezitím si všimla, že její bratr stojí v bráně. Nadzvedla překvapivě obočí, ale přesto se snažila zůstat pozitivní.

Zvedla vztyčené palce, ale ke svému překvapení zjistila, že její bratr se na ni vůbec nedívá. Sledovala tedy jeho pohled, až narazila na dvě dívky, které seděly jen kousek od ní. Byla přesvědčená, že na Lydii - krásnou a oblíbenou dívku - se nedívá. Protože ta patřila Stilesovi. Byl do ní zamilován od prvního momentu, kdy kolem něj prošla, ale ona i po několika letech netušila, že vůbec existuje. Vedle půvabné zrzky seděla černovlasová dívka se stydlivým úsměvem na rtech.

Jessie ji odnikud nepoznávala, usoudila proto, že se jedná o novou studentku.

A podle úsměvu na jejích rtech taky usoudila, že se ji Scott líbí.

---

„To bylo neuvěřitelný, brácho!"

Po skončení tréninku všichni tři zamířili zpět do lesa. Scott tu včera upustil svůj inhalátor a protože ta věc byla sakra drahá, rozhodli se, že dnešní odpoledne věnují zachránné práci a hledání několika centimetrové věcičky uprostřed obrovského lesa.

„Já vím! Bylo to jako... jako kdybych měl celý čas jen pro sebe."

Jessie ho zezadu poplácala po rameni a pak oba dva několika rychlými kroky předběhla a náskok si udržovala celou dobu. Ze široka se usmívala se - rezervaci, která městečko obklopovala, milovala a často zde trávila svůj volný čas. A taky ji naplňoval nějaký vnitřní pocit štěstí a pýchy. Scott dneska na hřišti předvedl, co v něm doopravdy je. Byla šťastná, že to konečně viděl i někdo jiný, než ona sama.

„Vůbec nevím, co to bylo."

„Začalo to tím kousnutím?"

„Co když moje tělo vyplavuje adrenalin a za chvíli mě uchvátí nějaký druh infekce?!"

„Mám pocit, že jsem o tom už slyšel."

Jessie zpomalila a zařadila se vedle Stilese.

„Je to vážný?" zeptala s obavama.

„Ani ne. Ale projevuje se to jenom jednou do měsíce."

„Jednou do měsíce?"

„Mhm." Rázně přikývl a pak se mu po obličeji rozlil úsměv. „Vždy za úplňku." Na důkaz svých slov ještě z úst vypustil cosi, co mělo být napodobeninou vlčího vytí.

„Jseš fakt idiot."

„Já nejsem ten, kdo slyšel výt vlky!"

---

„Přísahám, že to bylo někde tady," zamumlal Scott a sklonil se k zemi. Rukama začal prohrabovat listí a shánět se po svém inhalátoru.

„Co když ten vrah odnesl tělo?" řekl Stiles, protože zatímco jeho kamarád se hrabal v listí, on se nepřestával rozhlížel po půlce těla, kterou tu údajně Scott včera spatřil. V tom mu ale do zorného pohledu vstoupil muž, který stál jen několik metrů od nich. Ke Scottovi s Jessie byl otočený zády a tak je oba začal poplácavat po zádech, aby je upozornil na mužovu přítomnost.

„Jste na soukromému pozemku," oznámil jim muž chladně.

„Já... My... Omlouvám se." Vykoktala zmateně Jessie.

Muž zůstal stát a nepřestával je probodávat pohledem. Pak mlčky hrábl do kapsy své kožené bundy a hodil po Scottovi inhalátor, který během včerejšího večea ztratil. Ten se nechápavě zadíval do své dlaně, ale když zvedl pohled, muž byl už pryč.

„Vole," zamumla Stiles, evidentně rozrušený mužovou přítomností. „To byl Derek Hale!"

„Kdo?"

„Derek Hale?"

Dvojčata svorně zavrtěli hlavou a Stiles nad tím jen protočil očima. „Je jen o pár let starší než my, před několika lety mu celá rodina uhořela v domě, kde bydlel?"

„O tom jsem neslyšela..."

„Občas nechápu, proč se s vámi ještě bavím!"