Scott stál u dveří, zoufale protáčel kuličkou, která je otevírala a ramenem přitom narážel do dřeva, ze kterého byly dveře vyrobeny. Ty se však nepohnuly ani o milimetr.Byly zamčené a Scott je zkrátka nedokázal otevřít.

„Sakra, Scotte, jsi vlkodlak! Snad dokážeš otevřít jedny dveře!" zamumlala vztekle Malia. Ještě než stihl odpovědět, rozešla se k oknu, které bylo hned vedle dveří. Vyhrnula si rukáv od mikiny, sevřela dlaň v pěst a vší silou vrazila do skla.

Jessie a vlastně i všichni ostatní čekali, že se sklo s velkou ránou roztříští, ale nic se nestalo.

Malia sama vypadala tím nečekaným vývojem zaskočena.

Uhodila do skla ještě jednou.

A ještě jednou.

Jenže se nic nestalo.

„Co to je sakra s tímhle místem?!"

Malia lehce zvýšila hlas, ale nikdo ji nedokázal mít za zlé.

„Lenore, můžete prosím, otevřít ty dveře?"Byla to Lydia, kdo promluvil. Hlas měla tichý, klidný a vyrovnaný.

„Teď když jste tady, musíte tady zůstat."Žena se na chvíli odmlčela, ale rychle dodala: „Calebovi se líbíte." 

Na obličeji ji pohrával úsměv, ale nebyl to pěkný úsměv. Výraz v jejím obličeji nepřipomínal zdravého člověka.Jessie naháněl hrůzu.

Jenže Lydia nebojácně vystoupila vpřed. Dostala se až před ženu a znovu promluvila: „My musíme pomoci našemu městu. Lidé mizí. Chci říct – odcházejí. Opravdu byste nám mohla pomoct."

„Nikdo vám nedokáže pomoci. Jestli chtějí odejít, tak odejdou. Půjdou a půjdou a nikdo jim v tom nedokáže zabránit."

Lenore, jak se žena jmenovala, obešla Lydii, jako kdyby se nic nestalo. Postavila se ke stolu v malé jídelně azačala uklízet sklenice po limonádách, které svým hostům naservírovala.

Lydii i ostatní okatě ignorovala.

„Pojďte si se mnou hrát."

Jessie zaskočil chlapecký hlas, který se ji ozval za zády. Rychle se otočila a spatřila malého chlapce,kterého jen před několika minutami spatřili na ulici a který je sem zavedl.

Střelila pohledem po Scottovi a Malii a oba se tvářili stejně překvapeně jako ona.

„Pojďte si se mnou hrát," vyzval je chlapec ještě jednou. Tentokrát natáhl svoji drobnou dětskou ručičku směrem k Jessie a ona ji váhavě uchopila. Chlapec se pak s úsměvem rozešel dovnitř domu a ji nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

Neodpustila si rychlé ohlédnutí.

Scott i Malia šli jen několik kroků za ní.

Ale Lydia zůstala s ženou v jídelně.

Jessie sledovala, jak nejistě vypadá. Neustále mhouřil oči a nervózně poklepával prsty na volant. Jeho reakce byly značně zpomalené a jednou málem nabourali do auta, které před nimi zastavilo na červené.

Byli na půl cesty ke Stilinským, když se rozhodla.

„Tady doprava," vyhrkla rychle a Stiles skutečně bez dalších otázek odbočil. Pod falešnou záminkou ho navigovala až do té doby, než zastavili na parkovišti před nemocnicí.

„Co to...?"

„Měl by ses nechat vyšetřit. Jenom rychlá prohlídka."

„Jsem jenom unavený."

„Takže se nemáš čeho bát," trvala tvrdohlavě na svém.

Stiles protočil očima a elegantně vypadl z auta.

„Je to ztráta času," brblal, zatímco mířil do vstupní haly nemocnice. Na příjmu je hned uvítala Melissa, která je oba sjela znepokojivým pohledem.

„Děje se něco? Proč nejste ve škole?"

„Stiles se necítí dobře," řekla rychle Jessie, předtím než vůbec stihl otevřít pusu.

Cítila na sobě pátravý pohled své matky a odmítala před ním uhnout. Věděla, že Melisse se její absence ve škole nebude líbit. Jenže tohle byl výjimečný a ona doufala, že to její máma pochopí.

„Jak se jmenuje tvůj doktor?" zeptala se Melissa po chvíli ticha.

Nevěřila jim ani nos mezi ušima. Znala svoje děti a znala Stilese.

„Doktor Gardner."

Sklonila zrak k počítači a rychle do něj něco naťukala. „Doktor Gardner bude pryč do konce příštího týden.Chceš zkusit někoho jiného, nebo...?" Nechala otázku schválně nedokončenou.

Stiles, který byl celou opřený o pult, za kterým se Melissa schovávala, se teď prudce narovnal. Zavrtěl hlavou a o krok ustoupil. Přitom ale ztratil rovnováhu a Jessie ho na poslední chvíli zachytila, aby neskončil na zemi.On se ale rychle otřepal a vymanil se z jejího sevření.

Melissa to sledovala se zájmem.

Možná přece jen podcenila výmluvy svých dětí a musela uznat, že Stiles skutečně nevypadá dobře.

„V pořádku?" zeptala se Jessie a opatrně jej stále jednou rukou přidržovala.

„Jo."

„Evidentně,"zamumlala a stočila pohled na svoji mámu.

Ta už ale stále na nohou a v ruce držela stetoskop,který běžně nosila obtočený kolem krku. Vystoupila zpoza pultu a přistoupila ke Stilesovi. Opatrně jej uchopila za paži z druhé strany než Jessie.

„Jsi v pořádku?" zeptala se ještě jednou.

Jessie v jejím hlase rozeznala změnu. Mluvila potichu a klidně. V hlase se ji zrcadlila starostlivost, ale i něco, co působilo podivným, uklidňujícím dojmem.

I Stiles tu změnu snadno rozpoznal. A možná to byla právě ta starostlivost v jejím hlase, která ho donutila přiznat,že s ním skutečně něco není v pořádku.

„Já...nevím. Já nevím," mumlal zmateně a pohledem těkal z Jessie na Mellisu a zase zpátky. Udělal několik drobných kroků vzad a byla to zase Jessie, která ho zachránila od téměř jistého pádu.

„To je v pořádku, Stilesi," uklidnila ho Melissa. Znovu měla ten mateřský tón hlas. „To je v pořádku. Pojď za mnou."Pozvedla koutky do malého úsměvu a lehce jej vzala za paži a on ji následoval malátnými kroky.

Jessie šla jen kousek za nimi. Nervózně si mnula ruce. V hlavě si přehrávala milion a jeden možných scénářů, kterými se snažila vysvětlit Stilesovo chování.

Když Melissa postrčila Stilese do jednoho prázdného pokoje, automaticky zamířila za ním, ale máma ji zastavila hned na prahu dveří.

„Ty zůstaneš tady," přikázala ji.

„Ale..."

„Žádné ale. Prostě budeš čekat tady venku." Mluvila tónem, který nepřipouštěl žádné další argumenty.

Posadila se tedy na jedno z křesel, které lemovaly nemocniční chodbu. Pohled nespouštěla ze zavřených dveřích.Prsty bezděčně zajela na krk, kde se ji houpal jen několik dní  starý dárek. Sevřela drobný přívěšek mezi prsty a krátce zavřela oči.

Po chvíli z kapsy od kalhot vytáhla svůj mobilní telefon. Prsty ji svižně klouzaly po obrazovce a trvalo jen chvíli,než odeslala Scottovi krátkou zprávu s nejnovějším vývojem událostí.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

Vsechno bude dobry.

A byly to přesně ty tři slova, které Jessie tak zoufale potřebovala slyšet.

---

Jen co Melissa otevřela dveře od pokoje, byla na nohou.

„Je v pořádku?"

Melissa si pečlivě prohlédla svoji dceru. Hlas se ji při té jednoduché otázce lehce třásl, jakoby se snad bála odpovědi. Pod očima měla tmavé kruhy, které prozrazovaly, že toho minulou noc moc nenaspala. A Melissa snad raději ani nechtěla vědět proč.

Zhluboka si povzdechla a položila Jessie ruku na rameno.

„Trpí nedostatkem spánku, Jessie. Jenom se trochu prospí a měl by být úplně v pořádku."

„To je dobře... To je dobře."

„Měla bys jít zpátky do školy."

„Ale..."

Melissa se usmála, když spatřila tu zoufalost ve výrazu své dcery.

„Anebo bys mohla počkat se Stilesem, než se probudí."

„Mami!"

Objala ji kolem krku a krátce ji sevřela ve svém objetí.

„Jsi nejlepší máma, vážně."

„Jo... Občas snad i jo."

---

Jessie se posadila do křesla, které bylo v nemocničním pokoji. Stočila nohy pod sebe a zkroutila se nepohodlné polohy.Ruce měla položené na břiše a sledovala Stilese před sebou.

Byl v obličeji nepřirozeně bledý a to bylo v kontrastu s tmavými kruhy, které se mu rýsovaly pod očima.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam beze slova seděla a sledovala ho.

Nakonec ji ale dostihla vlastní únava.

---

„Jessie, zlatíčko."

Pomalu otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Byla v nemocničním pokoji, ale nemohla si vzpomenout proč.Zvedla pohled a spatřila mámu, která opatrně třásla jejím ramenem, aby ji vzbudila.

„Já nespím," zamumlala potichu a dlouze zívla,čímž zcela podkopala své předchozí tvrzení.

„Musíme jít, zlatíčko. Scott nás potřebuje mít doma."

„Jo, jo... Už vstávám."

Vyskočila na nohy a teprve teď si všimla, že není v pokoji sama. Pohledem zatěkala na postel, kde stále ještě spal Stiles. Melissa ten pohled zachytila a než se Jessie stihla na cokoliv zeptat, popohnala ji z pokoje ven.

„Stiles dostal silnou dávku prášků na spaní. Bude mimo ještě několik hodin, nemusíš se strachovat."

Rázně přikývla a následovala svoji matku do auta.

Její mozek se pomalu probouzel a ona si potřebovala rychle vybavit události posledních hodin. Když vyjeli z podzemních garáží nemocnice, uvědomila si, proč Melissa tak spěchá domů.V nemocničním křesle prospala téměř celý den. Venku se už stmívalo a to znamenalo jen jednu věc – Scott byl v nebezpečí.

Vylovila z kapsy mobilní telefon a zjistila, že má několik zmeškaných hovorů a ještě více nepřečtených zpráv.

„Sakra!" zaklela potichu. „Sakra, sakra!"

„Všichni jsou v pořádku. Scott má plán, neboj se."

Jessie pozvedla nechápavě obočí a stočila pohled na svoji matku.

„Jessie, zlatíčko, moc tomu nerozumím a nejsem si jistá, jestli tomu chci rozumět. Scott mě poprosil, ať před setměním dorazím domů a pomůžu mu s bariérou z jasanu horského. Chce něco udržet mimo dům a jak dobře víš, tohle nedokáže udělat sám."

„Ale už je skoro tma."

„Já vím, neboj se. Však už jsme skoro doma."

Na důkaz svých slov odbočila do ulice, ve které bydleli.

Jessie vyběhla z auta ještě předtím, než Melissa stihla vypnout motor. Rozrazila dveře do domu a ke svému překvapení málem naběhla do Rafaela, který stál před Scottem... a Kirou.

„Tati?" zeptala se nechápavě.

Rafael se otočil za hlasem své dcery. Z obličeje mu zmizel úsměv, s kterým obvykle vystupoval. Oči měl tentokrát lehce přimhouřené, na čele mu naskočilo několik drobných vrásek.

„Taky v tom máš prsty, že jo?" zeptal se tvrdě a Jessie neměla nejmenší tušení, o čem mluví.

Naštěstí ji zachránila Melissa.

„Co se tady děje?"

Ani jeden z nich už jim ale nestihl odpovědět.

Pokoj náhle potemněl a ze stínů vystoupil jeden z maskovaných mužů. Byla to Kira, která jako první zaregistrovala jeho přítomnost. Opatrně zatahala Scotta za rukáv od jeho oblíbené džínové bundy a on se ihned otočil směrem, kterým ukazovala.

Pohled do roku místnosti ale stočili i ostatní.

Rafael automaticky nahmatal zbraň, kterou nosil téměř vždy u sebe. Ještě než ji stihl vytáhnout z pouzdra, muž vystoupil ze stínů a zdánlivě odnikud (nebo možná opravdu odnikud) vytáhl dlouhý meč, rozpřáhl se a zasáhl Rafaela do ramene. Ten se nejdříve překvapivě chytl za ránu, která začala silně krvácet. Rychle se mu podlomila kolena a on se zhroutil k zemi.

To vše se událo neskutečně rychle a ani jeden z nich nedokázal včas zareagovat.

Byla to Melissa, která se jako první probrala. Popadla svého bývalého manžela a pokusila se dostat mimo nebezpečí.Scott divoce vrčel, jeho oči žhnuly temně rudou barvou. Nezávahal ani vteřinu a skočil po maskovaném muži. Ten se ale jeho útoku pohotově vyhnul a ohnal se po ním svým mečem.

Jessie zůstala stát na místě a nebyla schopná pohybu.

Nebyla si jistá, kdy a jak přesně se v jejich domě ocitl Derek i s dvojčaty.

„Mami, Jessie! Ten popel!"

Křikl Scott hlasitě a Jessie se konečně probrala.Rychle zavrtěla hlavou a z jedné ze skříněk popadla drobnou skleněnou lahvičku, která byla naplněna popelem z jasanu horského.

Po událostech minulých měsíců proběhlo v jejich domě spoustu úprav. Deaton jim pomáhal s rekonstrukcí a tak se jejich obydlí stalo téměř nedobytné pro jakoukoliv nadpřirozenou bytost.

Počkala na správný moment – to, když dvojčata jednoho z mužů vyhodili oknem ven a druhého maskovaného zase vyprovodil Scott s Derekem.

Pak vyběhla ze svého úkrytu. Napřáhla se a hodila skleněnou lahvičku na práh dveří. Sklenice se nárazem rozbila a prach z jasanu horského vytvořil bariéru, přes kterou se maskovaní muži zkrátka nemohli dostat.

Kira se zdála být fascinována neviditelnou stěnou.

Opatrně natáhla ruku, ale i ona narazila do bariéry.Překvapeně sebou cukla a rozhlédla se kolem sebe, jestli ji někdo viděl.

Jessie odvrátila pohled.

Jenže obě dívky věděly, kde je pravda.

Kira byla nadpřirozená.

A Jessie to věděla.

---

„Scotte! Jessie!"

Melissin hlas se roznesl ztichlým domem. Oba dva se na sebe podívali a rozběhli se ke své mámě. Ta seděla nad jejich otcem. Rána ošklivě krvácela, v obličeji byl celý zpocený a hrudník se mu zvedal v nepravidelných intervalech. Melissa měla obě ruce od krve, jak se zoufale pokoušela ránu ošetřit.

„Vůbec to nevypadá dobře," zamumlala potichu a pohled zvedla na dvojčata.

Scott se téměř automaticky natáhl a uchopil svoji sestru za ruku. Ta ji vděčně přijala a krátce ji stiskla.

„Jak špatně to vypadá?" zeptala se potichu.

„Jak se to vezme. Ruka je vykloubená, šlachy budou potrhané. Mohl by být na cestě k selhání plic"

„Ty věci neodejdou, dokud nevyjde slunce." Scott mluvil potichu, přesto pevně a odhodlaně. Že není ve své kůži věděla jenom Jessie, které usilovně tiskl ruku tak silně, až seji obličej zkřivil bolestí.

„Krvácí, nevydrží moc dlouho. Musíme ho dostat do nemocnice." Melissa mluvila rychle a vyděšeně.

„Můžeme... třeba zavolat Stilesovi otcovi?"zkusila to Jessie opatrně.

„Zraní se ještě víc lidí?" zeptala se Melissa.

„Možná."

Pravdou bylo, že ani jeden z nich nevěděl, co se děje.

Nikdo z nich nevěděl, jak maskované muže zastavit.

A jestli vůbec existuje způsob, jak je zastavit.

Jejich poslední nadějí byla Allison s Isaacem aArgentem.

Argent chtěl lstí vylákat „starého známého" Katashiho, který společně s ním přežil před několika lety útok maskovaných mužů. Z nějakého neznámého důvodu byl přesvědčený o tom, že jim starý Japonec poskytne odpovědi na otázky, které je všechny tak tížily.

---

„Scotte?"

Kira přerušila jejich rodinnou poradu. Stála kousek od nich, nohy překřížené a pohled nesměle upřený do země. Jessie se dívka líbila – byla o tolik jiná, než Allison. Na první pohled vypadala jako stydlivé děvče, které mělo problém komunikovat s ostatními, bez toho, aby se ji nepřihodilo něco trapného.

Scott pustil Jessie a vypravil se za Kirou.

Stáli jen pár kroků od nich, mluvili šeptem a mysleli si, že je nikdo neposlouchá. Jessie však stála schovaná za rohem. Melissa se na ni ošklivě dívala a soudila ji pohledem.Nic však neřekla a Jessie ji za to byla vděčná. Teď nebyl čas na hrdinství. Pokud má Kira nějaké tajemství, musela ho vědět.

„Jsem to já, Scotte, jsem to já. To po mě jdou."

„Nejsi to ty. Nemůžeš to být ty. To, co jsem viděl kolem tebe nevypadalo jako nějaký démon."

„A není to přesně to, co měňavec dělá? Není to ten důvod, proč se kitsune říkalo duch podvodníka? Mělo tě to oklamat! Jak si můžeš být tak jistý? Jak můžeš vědět,  že nejsem špatný člověk?"

„Viděl jsem špatné lidi. A ty mezi ně nepatříš."

Jessie slyšela víc, než potřebovala.

---

Muži v maskách se snažili překonat nadpřirozenou bariéru, která jim bránila ve vstupu do domu. Svými meči nepřestávali bít zdánlivě do prázdna. Vždy, když se ale jejich zbraň zastavila o stěnu z jasanu horského, ozvala se ohlušující rána a z místa střetu odlétlo několik jisker.

Všichni věděli, že je jen otázkou minut, než se dostanou dovnitř.

Jessie popadla svůj telefon a rychle vytočila Allison.

Zvedla to hned po prvním zazvonění.

„Řekněte, že něco máte!" Vyhrkla chvatně.Oddálila si telefon od ucha a zapnula hlasitý odposlech, tak aby její hlas slyšeli i všichni ostatní.

„Jsou to japonští démoni. Říká se jim oni.Hledají někoho, kdo je posedlý. Někoho, kdo je posedlý zlým duchem. Až někoho takového najdou, zaútočí na něj. Neublíží vám. Vědí, že jste nadpřirozené bytosti, ale jakmile zjistí, že nejsi posedlý zlým duchem, tak ti neublíží. Slibuji. Vše co hledají, je nogitsune."

Jessie přejel mráz po zádech.

„Dobře, díky," zamumlala zmateně a hovor rychle ukončila.

„Jsem to já. Hledají mě," zašeptala potichu Kira. Oči měla zeširoka rozšířené a pohled do nich prozrazoval, jak moc vyděšená dívka je.

Scott se ke Kiře otočil a pokusil se ji uklidnil.Mluvil klidným a vyrovnaným hlasem. Mluvil pravdu a potřeboval,aby mu Kira uvěřila. „Hledají někoho, kdo je posedlý zlým duchem. A já vím, že ty to nejsi."

„Scotty!"

Jessie nahlas vykřikla, aby upoutala jeho pozornost.

Poslední zbytky bariéry byly pryč a oba maskovaní muži, démoni oni,  vstoupili do domu.

„Nic nedělejte!" Přikázal Scott.

„Myslíš to vážně?"

„Nic. Nedělejte." Trval na svém.

Natáhl se po Kiře a jemně uchopil její ruku do té svoji.

„Věříš mi?"

Kira neodpověděla. Jen křečovitě sevřela Scottovu ruku a udělala drobný krok dopředu. Pak zvedla pohled a neohroženě se zadívala do tváří dvou démonů.

Oni vykročili k podivné dvojici, tvořené liškou a vlkem. Oba muži uchopili každého zvlášť a za jejich neprůhlednými černými maskami se rozsvítili dvě světýlka na místo očí.

Jessie pevně sevřela dlaně v pěst.

Zhluboka oddechovala.

Byl to Derek, kdo ji položil ruku na rameno.

Jessie ten kontakt překvapil. Derek nebyl z těch, kteří dávali najevo svoji přívětivost slovy, ani gesty. O to vzácnější a důležitější pro ni ten okamžik byl. Položila si svoji ruku na tu jeho a pevněji stiskla.

Přišlo ji, že trvá nekonečně dlouho, než oba démoni zmizeli.

Do slova se rozplynuli ve stínech a nechali Scotta s Kirou na pokoji.

Oba zůstali ležet na zemi, třásli se chladem a na nic nereagovali.

Jessie jako první seděla u svého bratra.

„Zlom mu ruku!"Křikla na Aidena, který seděl po jejím boku, zatímco Derek s Ethanem se věnovali Kiře.

„Cože?"

„Zlom mu ruku!"Přikázala ještě jednou a Aiden ji neochotně poslechl.

Ozvalo se tiché křupnutí a Scott vykřikl bolestí. Jeho oči žhnuly červenou barvou, ale Jessie věděla, že bolest rychle přejde. Pomohla mu na nohy a společně se rozběhli k místu, kde seděla jejich matka nad Rafaelem.

Ten se potácel na tenké hranici mezi vědomím a bezvědomím. Nepřítomně mumlal slova, kterým nikdo z nich nerozuměl.

„Musíme do nemocnice," konstatovala Melissa zcela zřejmý fakt.

Nikdo z nich také nic nenamítal.

---

Melissa zmizela v chodbách nemocnice příliš rychle. Dvojčata zůstala stát zcela sama. Oba z nich měli na rukou otcovu krev. Vyměnili si rychlý pohled, než si vzájemně padli do náruče.

„Táta bude v pořádku," zamumlal Scott Jessie do vlasů.

Bylo to poprvé, co mu řekl táta.

Jessie spolkla ten obrovský knedlík, který měla v krku a rázně přikývla.

„Já vím, že bude."

„Všechno bude zase dobrý."

Jessie věděla, že lže.

Ale v ten okamžik mu věřila.

Stále nemám svůj počítač a stále mám trochu problém při převodu z textového dokumentu na wattpad. Rozháže se mi formátování a vymažou se mi některé mezery. Pokusila jsem se chyby eliminovat, ale kdybyste přece jen na nějakou narazili, klidně mi dejte vědět. Taky se mi to možná rozmnožili pravopisné chyby, protože znovu - textový editor, který teď používám, zkrátka neumí udělat kontrolu pravopisu. A já trpím autorskou slepotou a svoje chyby prostě nevidím :D

Sama uznávám, že části z přítomnosti jsou místy zdlouhavě natáhnuté a možná někdy až příliš nudné. Chci se vas zeptat, jestli vám ti nevadí a jestli vás i přesto tyhle části baví. :)

Doufám, že se vám kapitola líbila, předem děkuji za každé přečtení, hvězdičku a komentář :))