Posadili se ke stolu a žena před ně položila tác se sklenicemi naplněnými podivnou limonádou. Jessie byla přesvědčená, že to kdysi byla citronáda, ale to už bylo... hodně dávno. I přesto Malia uchopila sklenici do ruky a celou ji do sebe převrátila. Když zjistila, že se na ni nechápavě dívají, jen pokrčila rameny a pohodlně se opřela.

„Někoho hledáme," promluvila Jessie jako první.

„Našeho kamaráda," doplnil ji hned Scott, „možná jste ho viděla.Jmenuje se Stiles."

„Už je to dlouho, co Kanaánem někdo projížděl."

„Jak dlouho?" vypálila ze sebe ostře Lydie a přitom nespouštěla z ženy oči. Ta se nepříjemně ošila a pevně stiskla rty k sobě.

Když žena dlouho mlčela, promluvila Malia. Z kapsy vytáhla zmačkaný novinový útržek a položila ho na stůl.

„Od čtvrtého dubna 1987?"

„Proč ty věci nenecháte na pokoji?"

Ženin hlas byl náhle tvrdý a zmizelo z něj to prvotní nadšení.

„Musíme vědět, co se stalo," zeptala se Jessie naléhavě.

Žena váhavě přejela pohledem z jednoho na druhého. Dlouho mlčela a jen si je prohlížela. Rty stále pevně semknuté, ruce složené na klíně. Seděla zpříma a když promluvila, měla hlas překvapivě tvrdý.

„Konal se piknik. Oslava pro místní. Lidé z Kanaánu odcházeli již delší dobu. Ten den odešel poslední z nich."

Mluvila v krátkých větách a odtažitě.

„Odešli?"

„Všichni najednou? Všichni najednou prostě zmizeli?" zeptala se Jessie.Měla hrdě vztyčenou hlavu a bradu bojovně vystrčenou vpřed.Nelíbilo se ji, jak s nimi žena mluvila a hlavně ji vůbec nevěřila. Jenže její slova ji jen vyprovokovali. Když znovu promluvila, zvýšila hlas: „Neřekla jsem, že zmizeli! Řekla jsem, že odešli!" Sevřela pěst a tvrdě s ní uhodila o stůl.

Jessie se ale nenechala zastrašit.

„Odešli v oblaku zeleného kouře?"

„Prostě odešli!"

Žena nahlas vykřikla a rázně se postavila.

Její výkřik ale všechny ochromil. Na Jessie samotnou neměl takovou sílu, jako na Scotta a ostatní.

Lydia se vzpamatovala jako první.

„Nechtěli jsme vás rozrušit," začala se omlouvat. „Už půjdeme."

Pobídla především Jessie a ta také jako první vstala. Měla pevně sevřené dlaně, vztekle dupala a kdyby to bylo možné, z jejích očí by létaly blesky. Když došla ke dveřím, zprudka zatáhla za kliku a opřela se do nich. Jenže dveře zůstali zavřené.Nechápavě se otočila.

„Nikdo neodejde. Nikdo Kanaán neopustí."

Jessie nikdy nebyla příznivce velkých večírků, kde se na malém prostoru tlačí ohromující množství lidí, kteří všichni poskakují ve stejném rytmu a přitom pijí alkohol z plastových kelímků.

Jenže Scott chtěl udělat dojem na Kiru (protože evidentně nestačilo vloupat se do policejního oddělení) a Stiles... Stiles byl prostě Stiles.

Když vstoupili do Derekova loftu, Jessie na chvíli oněměla úžasem.Ještě nikdy ji Derekův byt nepřišel tak malý – byl doslova přeplněný lidmi, kteří se snažili hýbat v rytmu hudby. Celý prostor byl v tlumeném světle a vše bylo nasvíceno UV světly,které celé párty dodávaly tu správnou atmosféru. Lidé kolem ní byly pomalováni fosforeskující barvou a Jessie z toho všeho zkrátka přecházely oči.

Scott s Kirou ji brzy zmizeli z dohledu, podobně jako Stiles.

Ji se však podařilo někde sebrat dva plastové kelímky naplněné alkoholem,které do sebe okamžitě vyprázdnila. Cítila, jak ji hořkost nápoje prostupuje a musela se přitom lehce otřást. Brzy však cítila, jak ji alkohol proudí v krvi a dodává ji chybějící sebevědomí.

Jessie milovala, když mohla svoje tělo schovat do oblečení, které bylo o velikost, nebo dvě větší. Jenže právě teď si jednu z těch nadměrně velkých mikin omotala kolem pasu a na triku si uvázala uzel tak, že odhalila téměř celé bříško.

V krvi ji,kromě alkoholu, proudila i latinskoamerická krev. Díky tomu měla snědou pleť a lehce exotické rysy, které ji však jen přidávaly na přitažlivosti. Jenže – a co bylo nejdůležitější – ji její latinskoamerická krev dokázala vždy rozhýbat boky do rytmu hudby v momentě, kdy byla dostatečně opilá.

A podobně tomu bylo i dnes.

Stála téměř uprostřed parketu, ruce zvednuté nad hlavou, na ústech široký úsměv. Houpala se v rytmu hudby, svůdně vlnila boky a hlasitě výskala.

V tom se vedle ní objevil Stiles, který ji jemně zatáhl za paži, aby ji dostal pryč. Jenže ona mu to nedovolila a místo toho ho stáhla k sobě. Lehce mu položila ruce kolem krku a pevně se přitiskla k jeho tělu.

On ale rozhodně zavrtěl hlavou a odstrčil ji od sebe. Stále ji držel za ruku, když se rozešel od toho všudy přítomného blázince pryč.Ona jej následovala, protože vlastně ani neměla jinou možnost.Společně se pak posadili na schody, které vedly do dalšího patra Derekova bytu. Jessie seděla o schod níž a tak měla možnost se o Stilese opřít.

Stiles ji znal až příliš dobře. Věděl, jak rychle se dokáže opít a nepochyboval o tom, že je teď vlastně úplně v jiném světě.Oči měla zamlžené alkoholovým oparem a na tváři měla široký úsměv, jaký mívají jen blázni a opilí lidé.

„Cos to zase prováděla?"

„Nic!"

„Jsi úplně na mol."

„Nejsem!"

Na důkaz svých slov se malátně postavila a seskočila ze schodů. Opatrně zvedla jednu nohu a rozpřáhla ruce, aby ukázala elegantní holubičku. Jen co se ale její noha odlepila ze země, zavrávorala a málem upadla. Stočila pak provinilý pohled na Stilese a potichu zamumlala: „Možná trochu."

„Možná trochu víc."

Pokrčila rameny a posadila se zpět na své místo. Zaklonilo přitom hlavu,takže se teď dívala na Stilese.

„Ale ty se vůbec nebavíš."

„Přemýšlím."

„O tom klíči?"

Přikývl a z kapsy od kalhot vytáhl svazeček klíčů. Opatrně uchopil do ruky jeden, který tam podle něj neměl co dělat a ukázal ho Jessie.

„On svítí," zašvitořila se jako malá holka a raději se zase narovnala, protože ji z té nepřirozené polohy rozbolela hlava.

Stiles se nechápavě zadíval na klíč ve svých rukách a musel souhlasit s Jessie. Klíč skutečně zářil a on nedokázal přijít na jediný racionální důvod, proč tomu tak je.

„Proč svítí?" zeptal se potichu sám sebe.

„Fosfor!"

„Cože?"

„Ten klíč bude od fosforu!" Zazubila se na něj Jessie. Chemie vždy patřila mezi její oblíbené předměty.

„Fosfor..."zamumlal zmateně. Znovu se zadíval na klíč ve svých prstech a úsměv mu náhle ztuhl na rtech. Rychle se postavil a Jessie se ho pokusila následovat, ale on ji zastavil. Položil ji ruce na ramena a zatlačil ji zpět do sedu. Na několik krátkých okamžiků ji zmizel z očí a když se vrátil, nesl v rukou láhev čisté vody.

„Tohle vypij, ano?"

„A kam jdeš?"

„Musím...Musím si něco ověřit. Ale ty tady zůstaň a hlavně vypij tu vodu, ano?"

Přikývla,i když se ji s jeho slovy vůbec nechtělo souhlasit.

Stiles se k ní sklonil a věnoval ji krátký polibek na čelo. Bylo to jen přátelské políbení, tak jako starší bratr líbá svoji sestru.

Ještě předtím, než zmizel v davu, se rychle ohlédl, aby ji zkontroloval.Seděla na schodech a snažila se otevřít láhev s vodou. Musel se při tom pohledu usmát.

---

Jessie musela na těch schodech usnout.

Probudil ji až ohromující řev, ve kterém rozeznala Dereka. Rychle se narovnala a přitom pohybu se ji nepříjemně zamotala hlava.Chytila se zábradlí, a když se ujistila, že ji hlava bude poslouchat, rozběhla se zpět do davu. Jenže dav lidí mířil opačným směrem. Všichni, jako jeden muž, se snažili co nejrychleji opustit loft.

Jessie se snažila v tom davu najít známou tvář.

Scotta.

Kiru.

Lydii.

Isaaca.

Vlastně by brala i Allison, nebo dvojčata.

Jenže místo nich zahlédla v davu několik podivných postav. Jejich obličej byl schovaný pod černou maskou, zahaleni byli v tmavých pláštích.Měla pocit, že muži před ní nemají pevné obrysy, jako kdyby byly tvořeni ze stínů a neustále se rozostřovali a zase doostřovali.

Než stihla zareagovat, objevil se před ní Scott.

Prudce ji stáhl za sebe a ona ztratila rovnováhu. Nebýt Kiry, která ji zachytila, skončila by na zemi. Věnovala dívce před sebou děkovný pohled a rychle se narovnala. Nechápavým pohledem zkoumala tu podivnou scénu před sebou.

Uprostřed prázdného bytu stál Aiden, nervózně se rozhlížel kolem sebe a zoufale se snažil dostat odpověď na jedinou důležitou otázku.Proč se všichni ti muži v černém dívají na něj.

Jessie zatěkala pohledem po místnosti a až teď si všimla Allison s Isaacem, kteří podpírali Aidenovo dvojče. Ethan se nedokázal udržet na nohou a v očích měl nepřítomný výraz. Derek cenil tesáky a oči mu zářily pronikavou modrou barvou. Jessie nevěděla,kdy se vrátil do města, ale byla neskutečně ráda, že jej zase vidí. Scott stál jen pár kroků před oběma děvčaty. Věnoval jim krátký pohled, než se rozhodl zaútočit na muže před sebou.

Když Kira spatřila Scottovy temně rudé oči, natáhla se po Jessie. Pevně uchopila její ruku a krátce ji stiskla.

Rychle si ale uvědomila, co udělala a její ruku zase pustila. Na chvíli sklopila pohled, jako kdyby se styděla za to, co udělala. Jessie se tomu usmála. Její reakce byla podivným způsobem roztomilá a naprosto lidská. Přistoupila k dívce o trochu blíže a věnovala ji široký úsměv. Kira stydlivě zvedla pohled ze země a nejistě zvedla koutky do úsměvu.

Na opravdová slova nebyl čas.

Všichni vlkodlaci bojovali s podivnými muži před sebou, ale bylo to jako boj s větrnými mlýny. Muže nebylo možné zabít, a když si jeden z nich vytáhl z hrudníku meč, ustoupil i Derek.

Přistoupili k Aidenovi. Dva z nich ho pevně uchopili za paže, aby se nemohl bránit. Poslední z nich jednou rukou uchopil jeho obličej. Zpoza tmavé masky zasvítily dvě žluté oči, které ze všeho nejvíc připomínaly dvě drobné a nevinné světlušky.

Muž se pak chvíli díval do Aidenových očí, než jej konečně pustil. Ten se pak sesypal k jejich nohám a byla to Jessie, kdo jako první vyrazila k jeho nehybnému tělu.

Scott a jeho smečka se chystali k dalšímu útoku.

Maskovaní muži se dívali přímo na Scotta, když za okny vyšlo slunce. A oni zmizeli spolu s jeho prvními paprsky.

---

Jessie u Aidena spustila hojící proces, díky čemuž se dokázal poměrně rychle znovu postavit na nohy.

Scott a ostatní ji mezi tím rychle pověděli svůj příběh.

Isaac, Derek i Ethan se už s podivnými muži setkali. Všichni tři měli na jejich setkání vzpomínku v podobě vypáleného znamení, jen kousíček za pravých uchem. Vypálený znak ze všeho nejvíc připomínal obrácenou číslici pět a nikdo z nich nedokázal vysvětlit její význam.

Když všichni domluvili, ozval se Isaac.

Stočil pohled na Allison vedle sebe a ona pro změnu sklopila pohled.

Isaac prozradil Argentovo tajemství. O tom, že se s podivnými bytostmi setkal již během včerejšího večera a o tom, jak je Argent poprosil, aby o tom setkání mlčeli.

Myslel si,že to on je terčem jejich útoku.

Jenže po dnešním večeru bylo jasné, že jejich cílem rozhodně není Argent.

---

Z Derekova loftu se každý z nich rozešel jinou cestou.

Scott odvezl Kiru domů a poté se připojil k Jessie, Allison a Isaacovi u Argentů.

Ten jim pak povyprávěl, jak se v Japonsku poprvé setkal s podivnými maskovanými muži. Byl to jeho první obchod a Gerard jej poslal obchodovat s japonskou mafií, přezdívanou jakuza. Celý obchod se ale zvrhl, když se objevili podivní muži a zabili téměř všechny japonské obchodníky. Argent zvládl jen jednou vystřelit. Jednomu z maskovaných mužů roztřístil masku na několik kusů, které teď ležely položené na stole před ním, zatímco vyprávěl svůj příběh.

Jessie se naklonila, aby na kusy lépe viděla. Opatrně se natáhla a prsty přejela po masce.

„Nevím,jestli je vůbec dokáže něco zastavit," pronesl na konec svého vyprávění Argent. Mluvil potichu a vážně a tón jeho hlasu jen dodával jeho slovům ještě větší váhu. „Tu noc ale přežil ještě jeden člověk. Jmenuje se Katashi. Slyšel jsem, že se v posledních dnech pohybuje po okolí. Vypustil jsem do světa informaci o prodeji jedné vzácné zbraně a myslím... Myslím, že ho za nabídka bude zajímat. Ještě během dnešního dne bychom se měli setkat. Třeba bude vědět něco více."

---

Allison s Isaacem zůstali s Argentem, zatímco Scott a Jessie se vrátili domů. Oba se vystřídali ve sprše a převlékli se do čistého oblečení. Jessie připravila v kuchyni lehkou snídani a zničeně se pak posadila k jídelnímu stolu.

Schovala si obličej do dlaní a zoufale se snažila neusnout. Probděla celou noc a představa, že ji teď čeká ještě několik hodin ve škole ji naháněla hrůzu.

Narovnala se, až když do přízemí doběhl Scott.

Celou dobu se chtěla zeptat jen na jednu jedinou otázku.

Počkala, až si sedne ke stolu a jen co strčil do pusy první sousto, vypálila.

„Co Kira?"

„Co je s Kirou?"

„No..."Ledabyle pokrčila rameny. „Já nevím... vzhledem k tomu, že tě před několika hodinami viděla, jak ti rudě září oči, na rukou máš obrovské drápy a ceníš tesáky na několik mužů, kteří nemají obličej... Prostě mě napadlo, že lepší to bude shrnout pod otázkou co Kira?..."

„Kira je v pohodě."

„V pohodě?"

„Jo."

„To je všechno, co mi řekneš?"

„Jo."

Nadechovala se k další otázce, ale věděla, že z něj nedostane už ani slovo. Měl před ní nějaké tajemství, které se týkalo Kiry, které ji nechtěl prozradit. Věděla, že na něj nemůže naléhat a tak jen se zamručením znovu schovala obličej do dlaní.

---

Jen co vyjeli z domu, připojili se k nim dvojčata.

Kroužili kolem Scottovy motorky celou cestu až před školu.

Scott zastavil na parkovišti a vztekle se otočil na dvojčata. Ty se však jen usmívali a místo pozdravu prohodili několik slov o tom, že ochrana Scotta je jejich příjemnou povinností.

„Je to o tom, že chcete být součástí mé smečky?" zeptal se Scott ledově chladným hlasem.

Jessie nakrčila obočí, stejně jako pokaždé, když se ji něco nezdálo.

„Tohle je o tom, že jsi se stal terčem démonických ninjů."

„Myslíš ty démonické ninji, kteří si ze svého hrudníku vytáhl meče a totálně nám všem nakopali zadky?"

Scott ale jen tvrdohlavě zavrtěl hlavou.

„Nepotřebuji nikoho, kdo mě bude chránit."

„Koukali přímo na tebe, když slunce začalo vycházet,"promluvil Ethan.

Jessie věděla, že dvojčata mají ve své podstatě pravdu. Její bratr byl opravdu v nebezpečí a ona si to až do téhle chvíle neuvědomila. Zbývající nadpřirozené bytosti – nebo alespoň všechny, které znali – už byli označeni. Ať to znamenalo cokoliv.

Když si tohle uvědomila, přejel ji mráz po zádech. Nervózně se ošila a pohledem zatěkala z jedné strany na druhou. Pak konečně přehodila nohu přes motorku a seskočila na zem.

„Jenže když začalo vycházet slunce, tak zmizeli. Argent si myslí, že můžou vycházet jen za tmy."

„Vzhledem k tomu, že je to naše první setkání s démonickými ninji, myslíme si, že bude lepší to hrát na jistotu."

„Takže celý den."

Dvojčata se doplňovala a přitom jim stále pohrával lehkovážný úsměv na tváři.

„A celou noc," zamumlal Scott podrážděně. Přehodil svoji helmu přes řidítka a pak se otočil, aby si přebral i tu od Jessie. Následně se beze slova rozešel do školy, následován dvojčaty a Jessie, která celý podivný hlouček uzavírala.

---

Se Stilesem se setkali na obvyklém místě. Vypadal rozrušeně a téměř okamžitě začal zmateně cosi vykládat o klíči, který jej pronásledoval od včerejšího večera. Zatáhl je do učebny chemie a přitom stále a stále mluvil.

Scott si s Jessie vyměnil nechápavý pohled, ale oba mlčeli.

Chtěli mu povědět, co všechno se nad ránem odehrálo, ale on je zkrátka nepustil ke slovu. „Ten klíč. Ten klíč včera večer zářil, takže na sobě musel mít částečky fosforu. A fosfor je chemikálie, že jo. A to mě přivedlo k tomu, že se Barrow schovával v kabinetu chemie a jak mu někdo musel nechat zprávu o tom, že má zabít Kiru a..." zarazil se uprostřed věty a zastavil se před prázdnou tabulí.

Jessie se Scottem si vyměnili další nechápavý pohled.

„Je pryč," zašeptal Stiles nevěřícně. Rychle se otočil zpět k dvojčatům a z kapsy vytáhl svazeček svých klíčů.Udělal několik kroků a zastavil se před dveřmi, které z učebny vedly do místnosti, kde škola uschovávala veškeré důležité chemikálie, které pak studenti používali při výuce. Zmateně se přehraboval mezi klíči.

„Co to sakra... Měl jsem ho tady. Ještě ráno tady by. Přísahám bohu, ještě ráno tady byl. Dneska ráno. Měl jsem ho tady ještě dneska ráno."

Nepřestával se přehrabovat tím malým svazečkem, jako kdyby byly možné, že se jen přehlédl.

Jessie si všimla, jak se mu klepou ruce a jeho pohyby nebyly plynulé. Opatrně k němu přistoupila a pevně uchopila jeho ruky do těch svých. Zvedl pohled a zadíval se ji do očí. Přesto měla pocit, že se na ni doopravdy nedívá.

„Klíč o kterém jsi mluvil včera v noci?" zeptal se Scott,když se alespoň trochu uklidnil.

„Jo, ukazoval jsem ti ho, že jo?"

„Vlastně jsi o něm jen mluvil, nikdy jsem ho neviděl."

„Jessie? To ty jsi mi přece řekla o tom fosforu!" Mluvil rychle a hlas mu přeskakoval. Stále pevně svíral ruce Jessie, ale tentokrát už to nestačilo k tomu, aby se uklidnil.

„Já... Stilesi, já nevím, o čem to mluvíš," zakoktala zmateně.

On ji okamžitě pustil a o krok ustoupil. Na chvíli se odmlčel a zhluboka oddechoval. Pak znovu udělal několik rychlých kroků a znovu se zastavil před prázdnou tabulí.

„Byl jsem tedy před pár hodinami. A zpráva, kterou tu nechali Barrowovi byla napsaná tady na tabuli. A byla napsaná mým písmem.A měl jsem klíče od skladu chemikálií."

Otočil se zpátky k dvojčatům.

Jeho slova zněla bláznivě, ale on sám vypadal jako blázen.

Vlasy se mu neposedně kroutili do všech stran, pod očima měl tmavé kruhy způsobené nedostatkem spánku. Ruce se mu klepaly,pohledem neustále těkal po místnosti.

Ještě chvíli zuřivě argumentoval se Scottem.

Jessie stála potichu jen kousek od nich. Rukama se objímala a nevěděla, co by měla říct.

„Stilesi," oslovila ho po chvíli jemně, „myslím, že by ses měl hodit marod, pro tento den. Vypadáš hrozně. Potřebuješ se trochu vyspat."

Znovu přelétl pohledem ze Scotta na Jessie a zase zpátky.

Scott jen přikývl, protože věděl, že jeho sestra má pravdu.

A nakonec to musel uznat i Stiles.

„Pojedu s tebou," zamumlala Jessie a on jen přikývl. Popadla ho za ruku a ona jen odtáhla k jeho džípu. Byl zničený a ona si nebyla jistá, jestli za to může jen nedostatek spánku, nebo jestli je v tom i něco víc.

Ach ano, jsem tady s novou kapitolou. Na víkend jsem odjela k máme a vypůjčila jsem si notebook, abych měla na čem pracovat, protože se zítra po nepěkně dlouhé době vracím do práce. Achich ouvej.

Úvodní obrázek je z rukou skvělé BrieRunner a já jsem z něj nesmírně nadšená. Ještě mám v zásobě dvě koláže se samotnou Jessie, ale ty si pro dnešek ještě schovám a ukážu vám je zase někdy příště :))

Doufám, že se kapitola líbí, i když musím uznat, že poslední části jsou z toho "nudnější" koutku. Na další kapitoly vám slibuji zase trochu akce, fakt!

Moc děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a komentář. Mějte se krásně! :))

(Wattpad mi při prvním zveřejnění nějakým podivným způsobem rozházel mezery. Pokusila jsem se to opravit, doufám, že jsem byla úspěšná. Za případné chyby se omlouvám, klidně mi dejte vědět, ať to můžu zlikvidovat všechno :))