Cesta do Kanaánu trvala několik hodin, ale Jessie to nevadilo. Seděla na předním sedadle vedle Lydie, která nakonec vyhrála celou válku o to, kdo bude řídit. Malia seděla uraženě na zadním sedadle a celou cestu nepromluvila ani slovo.

„Už jsi vypustila tu UNI bombu?" zeptala se Lydie z ničeho nic a pohled stočila na Jessie.

„Cože?"

„Nedělej hloupou." Lydie na ni mrkla, ale hned vrátila pohled zpět na silnici před sebou. Jeli po menších cestách a během jízdy potkali jen málo aut, která jela v protisměru, nebo snad stejným směrem jako oni.

Jessie si zhluboka povzdechla a nakonec přikývla. „Jo, už jsem to mámě a Scottovi řekla."

„A co tomu říkali?"

„Že chci odjet na druhou stranu států a studovat na jedné z nejprestižnějších univerzit?"

„Ne... Že chceš být doktorka."

„To jsem jim neřekla."

„Jessie!"

„Já nevím, Lydie... Je to moc... nereálné. Já nevím. Co když mě ani nevezmou? Co když..."

Lydie ji skočila do řeči: „A co kdybys místo co když začala používat až?"

„Myslíš, až mě nevezmou?"

„Moc dobře víš, jak to myslím." Zrzavá dívka zase jednou stočila pohled na svoji kamarádku vedle sebe. Usmála se na ni povzbudivým úsměvem a Jessie nevěděla, co dalšího ji říct. Naštěstí ji však zapípala navigace v telefonu, která jim oznámila, že za několik metrů mají zahnout doprava.

„Stejně se těším, až všichni tři budeme prozkoumávat západní pobřeží."

Jessie nakrčila obočí a nechápavě zamumlala: „Všichni tři?"

Lydie naprázdno otevřela pusu.

„Já..."

„Stiles."

„Já... nevím, Jessie. Já nevím, proč jsem to řekla. Chtěla jsem říct... až budeme spolu prozkoumávat západní pobřeží."

„To je v pořádku."

Lydie jen zavrtěla hlavou a odhrnula si neposlušný pramínek, který ji spadl do tváře. Byla ráda, že Scott na zadním sedadle spí a neslyší zběsilý tlukot jejího srdce. Rychlým pohledem do zpětného zrcátka zjistila, že i Malia má zavřené oči.

Nedokázala pochopit, proč to řekla.

Bylo to tak automatické. Prostě ji to vyklouzlo z úst, dřív než se nad tím doopravdy stihla zamyslet.

Jessie se probudila kolem poledne. Chvíli trvalo, než její mozek začal pracovat a připomněl ji, co všechno se včera stalo.

Scott.

Rychle se narovnala, aby zkontrolovala jeho postel. Samozřejmě, že byla prázdná. Nebyla rozestlaná, takže nemohlo být pochyby o tom, že její bratr skutečně v noci nepřišel.

Unaveně sebou plácla zpátky na postel a protřela si obličej.

Scott.

Máma.

Šerif Stilinski.

Derek. Cora. Allison. Isaac. Argent.

Jména a vzpomínky na včerejší den ji naskakovali před očima, jako kdyby se dívala na nějaký film.

„Sakra!" Ulevila se po chvilce nahlas. Jenže tím jen vzbudila Stilese, který ležel stočený pod peřinou na druhé straně postele a na kterého absolutně zapomněla. Ten se zmateně narovnal a Jessie vyděšeně vykřikla a vyskočila z postele.

„Co je? Co se děje? O co jsem přišel? Kdo umřel?" Hlas mě rozespalý, přesto ze sebe stihl vypálit hned několik slov v rychlém sledu za sebou.

„Ty umřeš," zamumlala Jessie podrážděně. Z židle u svého pracovního stolu popadla hromádku oblečení a zavřela se do koupelny.

---

Vlasy si svázala do vysokého drdolu, jenže několik pramínků si našlo cestu ven a neposlušně se ji kroutilo kolem obličeje. Na sobě měla černé rifle a obyčejné triko s rádoby vtipným nápisem, přes které přehodila jednobarevný svetr.

Takto oblečená seběhla schody do přízemí a hned zamířila do kuchyně, kde už postával Stiles.

Jen co ho spatřila, uvědomila si, že je něco špatně.

V jedné ruce křečovitě svíral telefon. Druhou rukou byl opřený o kuchyňskou linku, tak aby neupadl. Oči měl zeširoka rozšířené, hrudník se mu zvedal v nepravidelných intervalech a z čela mu stékala kapka potu. Díval se na ni, přesto ji pořádně neviděl.

„Stilesi?"

Nepřítomně přikývl a to ji vyděsilo ještě víc.

„Stilesi?!" Zvýšila hlas, ale věděla, že ji stejně neslyší.

Udělala několik rychlých kroků směrem k němu a pevně ho uchopila za ramena. Silně s ním zatřásla a on se ji téměř zhroutil do náručí. Musela se nohama pořádně zapřít, aby nespadla společně s ním. Opatrně se svezla k zemi a opřela ho zády o kuchyňskou linku. Telefon mu bezděčně vypadl z ruky a rychle si schoval obličej do dlaní. Snažil se zhluboka oddechovat, ale jeho dech byl stále neklidný.

„Stilesi, co se děje, Stilesi!" Dřepla si k němu a opatrně šeptala, jako kdyby byl malé dítě.

„Já... já... Myslím, že... já... Oni... Táta... Oni..." Mumlal rozrušeně a Jessie nic z toho nedávalo smysl.

Chtěla se zvednout, ale on ji uchopil za ruku a stiskl ji tak silně, až zasyčela bolestí.

Nechtěl ji nechal odejít a potřeboval ji u sebe.

„Nikam nejdu," zašeptala něžně a sedla si vedle něj.

„Mají Argenta."

„Cože?"

„Jennifer. Ona... Ona... Má Argenta. Má... ona... ona má všechny tři."

Stočil k ní pohled ale ona měla pocit, že se stejně dívá někam za ni. Oči mu těkaly po celé místnosti, hrudník se mu divoce zvedal nahoru a zase dolů.

„Stilesi," promluvila potichu, přesto rázně. „Stilesi, musíš se soustředit, ano? Poslouchej můj hlas, ano? Slyšíš mě? Stilesi?"

Opatrně vysmekla svoji ruku z té jeho a pevně uchopila jeho obličej do dlaní. Přinutila ho, aby se díval přímo na ni. Jen na ni.

Nedokázala pochopit, že ji trvalo tak dlouho, než poznala, co se děje.

Stiles měl panický záchvat.

Pamatovala si to z doby, kdy mu umřela máma. Ten rok po její smrti byl pro všechny těžký – Stilesův táta měl problémy s alkoholem a Stiles trávil víc času s dvojčaty, než se svým otcem. Stiles byl v té době podivně zamlklý. A často... často míval panické záchvaty úzkosti.

Jessie a Scott vždy sledovali, jak snadné pro jejich mamku bylo, přivézt Stilese zpět k sobě. Nejdřív ho přinutila zklidnit dech, udělala mu teplý čaj, schovala ho do svého objetí, pověděla několik pěkných slov.

„Tvůj táta bude v pořádku, ano? Scott... On udělá všechno proto, aby ho dostal v bezpečí zpět. Že má všechny tři strážce ještě nic neznamená, ano? Tátovi se nic nestane. Nic. Já to vím. Tobě bych nikdy nelhala. Nikdy. Musíš mi v tomhle věřit. A musíš v tomhle věřit i Scottovi. Stilesi? Slyšíš mě?"

„Jo..." šeptl potichu.

„Dobře. Takže teď budeme společně dýchat, ano?"

Opatrně pustila jeho obličej a místo toho pevně uchopila za ruky. Letmo se usmála a zhluboka se nadechla. „Hluboký nádech! A... výdech. No tak, Stilesi, musíš to opakovat po mě, ano? Nádech!" Zhluboka nabrala vzduch do plic, chvíli ho tam podržela a vydechla.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam tak spolu seděli.

Mohlo uplynout jen několik minut, stejně jako mohlo uplynout několik nekonečných hodin.

Stiles seděl stále na podlaze v kuchyni a Jessie sledovala, jak jeho panická ataka pomalu mizí. Když se mu dech vrátil k normálu, opatrně vstala a napustila skleničku vody, kterou mu vložila do rukou. Pak přes něj přehodila deku, kterou donesla z obývacího pokoje a schovala ho pod ní téměř celého.

---

„Jessie?"

Hlas měl stále nakřápnutý, ale do obličeje se mu už vrátila barva.

„Ano?"

„Musíme něco udělat."

„Já vím."

„Ale..."

„Myslím, že slečna Morellová by mohla něco vědět."

Stiles nechápavě nakrčil obočí a Jessie si hlasitě povzdechla. S očima upřenýma na špičky svých nohou pak prohlásila: „Ona je Deucalionova emisařka."

„Cože?!"

„Prostě... věř mi, ano? Jestli někdo něco ví, je to ona."

Stiles měl na jazyku milion a jednu otázku, ale nakonec je všechny spolkly. Z kapsy vylovil mobilní telefon a začal do něj rychle cosi vyťukávat.

„Co to děláš?"

„Volám Lydii. Jediná z nás je ve škole!"

„Lydii se včera pokusili zabít! Myslíš, že po tom všem šla do školy?"

„Je to Lydie!" Křikl a rozhodil rukama. Pak se k ní rychle otočil zády a začal mluvit s drobnou zrzkou na druhé straně telefonu. Jessie z jeho rozhovoru nedokázala rozpoznat, o čem se baví. Netrvalo však dlouho, než se s vítězoslavným výrazem na tváři vrátil.

„Je ve škole!"

„Já jsem se o nic nevsadila."

„Já vím. Já jenom říkám, že jsem vyhrál."

„Ale my jsme se nevsadili."

„Já vím."

---

Lydie místo telefonu zazvonila u McCallů doma.

Na sobě měla lehké, bledě modré šaty, vlasy sčesané do složitého drdolu, který ji dodával tak trochu magický vzhled. Boty na vysokém podpatku, hlavu hrdě vztyčenou, na rtech nanesený lesk, který dodával jejím rtům šťavnost. Vypadala nádherně, jako víla.

Jen...

Kolem krku se ji jako kus drahého šperku táhla tmavá podlitina, která naznačovala, co se včera stalo.

„Lydie," vydechla potichu Jessie, překvapená jejím vzhledem.

„Morellová ve škole není," řekla místo pozdravu a nakráčela si to rovnou do kuchyně, kde seděl i Stiles. Lydie si odložila tašku na stůl a přitom z ní vypadl jeden z mnoha papírů.

„Hezkej strom," zamumlala Jessie při pohledu na kresbu.

Stiles ale nakrčil obočí a popadl papír do ruky. Chvíli na něj jen tak koukal a nakonec z Lydiin tašky vytáhl jeden ze sešitů.

„Co to..."

„Je lepší ho nechat, když je v tomhle stavu." Jessie se lehce pousmála. Stiles patřil bezpochyby mezi geniální šílence. Snadněji mu došly věci, které ostatním dlouho dobu unikaly. A pokud si zrovna myslel, že ho něco napadlo, bylo lepší ho v tom nechat a nevstupovat mu do cesty.

A podobně to bylo i teď.

Zuřivě listoval sešitem od Lydie, dokud nenarazil na to, co právě hledal. Po několika stránkách, které byli hustě popsanými dívčinými drobným písmem, se poznámky z americké historie náhle vytratily a vystřídaly je obrázky.

„Je to ten stejný strom," zamumlal překvapeně a stočil svůj pohled k dívkám.

„Jo. Prostě ráda maluji stromy."

„Ne, Lydie. Je to pořád stejný strom." Zběsile prolistoval několik dalších stránek a na každé z nich byl pořád stejný obrázek. Strom. Každý byl jinak velký, ale pořád to byl stejný strom. Do každé detailu.

„To je trochu strašidelné," zamumlala Jessie a Lydie jen beze slov přikývla. „A to jsi to nemalovala ty."

Stiles přetočil na další stránku.

„Já vím, co to je." Přetočil sešit vzhůru nohama. Ze stromu s mohutnou korunou se náhle stal pařez s velkými kořeny.

Jessie s Lydií stáli za jeho zády a snažili se vidět to, co tam viděl on. Ale ať se snažili sebevíc, pořád to byl... prostě... pařez.

„A co to je?"

„Je to ten kořenový sklep."

„Kořenový sklep?" Lydie lehce nazvedla ret.

Stiles však na nic nečekal, popadl klíče od svého džípu a hrnul se ven. Oběma dívkám nezbývalo nic jiného, než jej následovat.

---

V autě jim Stiles rychle převyprávěl příběh, který mu vyprávěl Peter. Příběh o Derekových modrých očích, příběh o velké lásce a ještě větším zklamání. Příběh o zlomeném srdci, příběh o zradě. Když domluvil, uvědomila si Jessie, že jen stěží zadržuje slzy.

Derek pro ni byl vždy byl jen velká a chlupatá koule plná vrčení, nepříjemnosti a zamračeného obličeje. Nikdy si neuvědomila, že za jeho životním postojem se schovává nějaký příběh. Dereka v životě nepotkalo příliš štěstí – vyrůstal jako vlkodlak a učil se ovládat svoji proměnu, zatímco se snažil docházet do školy, jako normální kluk. Jeho první láska mu umřela v náručí, jeho vlastní chybou. Viděl umírat celou svoji rodinu. Slyšel je, jak křičí, jak žadoní o pomoc, cítil pach jejich spálených těl.

Když vyběhli schody do Derekova bytu, Jessie měla problém podívat se mu do očí. Seděl zničený nad svojí umírající sestrou, které nikdo nedokázal pomoc.

Osud ho zase ničil a zase nebyl nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku.

Chtěla mu něco říct, ale nevěděla co.

A tak tam jen stála, schovaná za Stilesem, který divoce diskutoval s Peterem.

„Je to ten kořenový sklep. Musíte nás tam dovézt."

„Ale já nevím, kde je."

„Jak nemůžeš vědět kde je?!"

„Po té, co se stalo s Paige, nám Thalia vymazala všechny vzpomínky na to místo. Je mi to líto, Stilesi, ale opravdu vám nedokážeme pomoct. Ani já, ani Derek."

Stiles vztekle zatěkal pohledem mezi oběma vlkodlaky. Nedokázal určit, jestli mu Peter lže, nebo jestli mluví pravdu. Chvíli tam jen stál, ale nakonec se otočil a s hlasitým: „Fajn! Najdu to sám!" Odešel z loftu. A děvčata ho následovala, protože jim nic jiného nezbývalo.

Jediný, kdo jim dokázal pomoc, byl Deaton.

---

Stáli v jeho ordinaci a čekali, až přijede Allison s Isaacem.

Deaton byl bývalý emisař smečky Haleů. Měl tolik tajemství a Jessie si nebyla jistá, jestli někdy budou vědět alespoň polovinu z nich.

Netrvalo dlouho, než do ordinace dorazila Allison. Zastavila se ale hned ve dveřích, ruce si založila na prsou a bojovně vystrčila hlavu vpřed. Pohled pak upřela na Jessie a promluvila ledově klidným hlasem: „Já s ní pracovat odmítám."

„Allison," šeptla potichu Jessie.

„Ne."

„Allison?" zeptal se Stiles zmateně. Stočil pohled na Lydii, ale ona vypadala stejně zmateně, jako on.

„Řekni jim to!" Vyzvala ji ostře a pokynula ji rukou. „Řekni jim to. Řekni jim, jak jsi všechny vodila za nos. Jak jsi všem lhala do očí. Řekni jim to."

„Jessie?" Stiles tentokrát spočinul pohledem na Jessie.

„Já..."

„ŘEKNI JIM TO!" Allison zvýšila hlas a na černovlásku před sebou téměř zakřičela. Isaac ji chlácholivě položil ruce na ramena, ale ona ruce okamžitě setřásla.

Jessie věděla, že není cesty zpět.

„Argent mi před několika měsíci nabídl lovecký výcvik a já přikývla. Trénovala jsem se na lovkyni."

Zdálo se, že její prohlášení zatřáslo všemi v místnosti.

Allison si pohrdavě odfrkla. Na tváři měla vítězoslavný úsměv.

Byl to až Deaton, který prolomil to hrobové ticho. „Teď asi není nejvhodnější doba na řešení problémů. Blíží se úplněk, Jennifer má vaše rodiče, Deucalion má Scotta. Pokud je chceme všechny zachránit, budete muset spolupracovat, hodit svoje problémy za hlavu."

Jessie beze slova přikývla, pohled stále sklopený k zemi. Cítila na sobě Stilesův pohled, ale neměla odvahu, aby se mu podívala do očí. Věděla, že mu ublížila. Věděla, že všem ublížila. Ale přesto toho nelitovala.

Získala výhodu.

Dokázala se o sebe postarat.

Přestala se bát.

A dokázala se postarat i o ostatní.

Když si to uvědomila, sebevědomě zvedla hlavu. „Udělám cokoliv, abych zachránila svoji mámu a bratra. A Stilesova otce. I otce Allison." Hlas měla pevný a rozhodný. Na důkaz svých slov přikývla, spíš sama pro sebe, než pro kohokoliv jiného.

Deaton se obrátil na Stilese a Allison. Stiles jen pokynul hlavou a Allison špitla tichý souhlas. A pak jim vyložil svůj nebezpečný plán, k jehož naplnění potřebovali Scotta. Když byl zhruba v půlce svého monologu, objevil se ve dveřích.

Jessie překvapeně vypískla a skočila mu kolem krku. On si schoval obličej do jejího ramene a pevně ji k sobě přitiskl.

„Jsi v pořádku?"

„Jo."

„Co se stalo?"

„To je na dlouhé vyprávění. Důležité je, že jsem tady." Pokusil se o nepatrný úsměv a pak ji od sebe odtáhl.

Jessie střihla pohledem po ostatních. Allison se už nadechovala, aby mu pověděla o její zradě, ale k jejímu překvapení si to na poslední chvíli rozmyslela. Naprázdno zavřela ústa a schovala se za Isaaca.

Deaton měl pravdu.

Museli zachránit svoje rodiče.

Jejich problémy musely počkat.

---

„Pokud to bude fungovat,..."

„Bude to fungovat," oponovala hned Jessie. Stiles po ni střihl pohledem a tiše zamumlal jednu ze svých provokativních poznámek. Nerozuměla mu, protože stál na druhé straně místnosti, ruce založené na hrudi a pohled sklopený ke špičkám svých bot. Tvářil se, že vůbec neexistuje a Jessie mu to nedokázala zazlívat. Byla si ale jistá, že z jeho úst vyloudil něco o tom, že jí se to dobře mluví, protože ona nebude ležet ve vaně plné ledu. A jmelí.

„Pokud to bude fungovat, budu to muset říct Deucalionovi."

Když nikdo nic neříkal, Scott pokračoval: „Bez něj a jeho smečky nedokážu Jennifer zastavit."

Deaton pohlédl zkoumavým pohledem na Scotta. Jessie věděla, že bratrův nadřízený má pro něj zvláštní smysl. Pracoval u něj od nástupu na střední školu a svoji práci na veterinární klinice miloval. Do dnes si pamatovala ten široký úsměv, který měl, když se vrátil z první směny. Také dobře věděla, že mu Deaton poradil v mnoha věcech, které se týkaly jeho problému s drápy, tesáky a zářivými očima.

Byl pro něj mentorem v mnoha směrech.

Jeho mlčení si vyložil jako souhlas s svým rozhodnutím. A protože nikdo další už nic neřekl, mohli přistoupit k nebezpečnému plánu.

Místo běžného vybavení kliniky stály v místnosti tři plechové vany, které byly až po okraj naplněné ledovou vodou a kostkami ledu. Mezi tím vším bylo zamícháno i několik smítek jmelí.

Scott, Allison a Stiles se měli stát náhradními oběmi za své rodiče. Jejich srdce se zpomalí natolik, až se na několik krátkých vteřin zastaví úplně.

Celý plán byl nebezpečný. Nejen v tom, že všichni tři budou na několik vteřin doopravdy mrtví, ale i v tom, že díky jejich oběti se Nemetonu vrátí síla.

Deaton věnoval pohled všem přítomným v místnosti. Kromě budoucích obětí byla v místnosti i Lydia s Isaacem. Společně s Jessie vypadali ještě více vystresovaní a nervózní.

„Je tu ještě jedna věc. Kromě všech těch nebezpečí, které už víte. Tahle věc... tahle vaše oběť vás změní. Budete to cítit každý den, až po zbytek vašich životů. Bude to taková temnota kolem vašeho srdce a nikdy nezmizí. Jako jizva."

Byla to Allison, kdo promluvil první: „Pokud to pomůže zachránit mého otce, bude to jen malá cena za jeho život."

Scott se na svoji bývalou dívku krátce zadíval a ona mu ten pohled oplatila. Jejich koutky se zvedly v drobném úsměvu a tichém souhlasu. Stiles jen přikývl.

„Dobře. A teď – co jste si přinesli?"

Stiles se zadní kapsy od kalhot vytáhl pomačkaný odznak svého otce. „Je trochu... pomačkaný. Jennifer ho rozdrtila v ruce, když... když odnesla tátu, ale pořád... Je to pořád tátův odznak."

„Nemusí vypadat pěkně, stačí, když má nějaký význam." Deaton všechny tři budoucí oběti vyzval, aby si z domu přinesl některou z věcí svých rodičů. Něco, co mohli držet po celou dobu v ruce, něco s velkým významem pro oba dva.

Allison v ruce mnula drobnou stříbrnou kulku s vyrytou lilií. Byl to znak rodiny Argentů. Scott si přinesl matčiny hodinky, které nosila na zápěstí téměř pořád. Byl to první opravdový dárek, který ji se Scottem věnovali. Stál je téměř roční kapesné, ale radost v jejích očí byla k nezaplacení.

„Dobrá." Deaton měl stále klidný hlas. Gestem ruky pokynul, že už nadešel ten čas. Nebylo také na co čekat. Mezitím, co Scott, Stiles a Allison nervózně přešlapovali před plnými vanami, veterinář stočil pohled ještě jednou na zbývající lidi v místnosti. „My vás budeme držet pod vodou, až do té doby, než budete... mrtví. Ale nebude to jen někdo, kdo vás bude držet. Musí to být také někdo, kdo vás dokáže vtáhnout zpátky do života. Někdo, kdo je s vámi silně spojený. Takový... emocionální provaz."

Jessie rázně přikývla a udělala krok směrem ke svému bratrovi. Ten se na ni usmíval a Jessie zajímalo, kde bere tu vnitřní vyrovnanost. Ona sama byla celá rozklepaná a nebyla si vůbec jistá, jestli v sobě najde dostatek síly, aby bojovala se Scottovou ohromující vlkodlačí sílou.

„Jessie," oslovil ji jemně Deaton a ona se zastavila v půlce kroku.

„Ano?"

„Ty budeš se Stilesem."

„Ale..." Jessie zmateně zatěkala pohledem ze svého bratra na Stilese a zase zpátky. Oba hoši si vyměnily nechápavé pohledy, ale nikdo z nich nic neřekl. Scott nevěděl, jak se jejich podivný kamarádský vztah přes prázdniny vyvinul. Stiles byl pro oba jako třetí dvojče, bratr, který se omylem narodil do jiné rodiny. Scott nedokázal ale pochopit, že by tohle přátelství bylo cennější, než opravdový sourozenecký vztah. Cítil se zklamaný a podvedený.

„Isaac půjde s Allison."

Jessie zvedla překvapený pohled a zadívala se na Scotta. Ten nechápavě zkoumal výraz v obličeji obou jmenovaných. Nedokázal pochopit, co se děje. Co se stalo. Jestli se ještě před pár sekundami cítil zklamaný a podvedený, teď měl pocit, že všechny jeho city někdo zmuchlal do papírové koule, tu několikrát pošlapal, poté polil benzínem a zapálil.

Chtělo se mu křičet a nadávat, ale místo toho mu z úst vyklouzlo jen tiché: „To je v pořádku."

---

Jessie měla pocit, že následující okamžiky se odehrály jako ve zpomaleném filmu. Byla to Allison, kdo jako první sebrala odvahu a opatrně ponořila špičku své nohy do ledové vody. Téměř okamžitě se otřásla zimou, ale to ji nedokázalo zastavit. Stiles a Scott následovali jejího příkladu. Brzy leželi všichni tři ve vaně, třásly se zimou a čekaly na další momenty.

Stiles však náhle zaklonil hlavu a poprvé za celou dobu se podíval na Jessie.

„Mimochodem, pokud to nepřežiju,..."

„Neříkej takové hlouposti."

„Pokud to nepřežiju, měli byste něco vědět." Narovnal hlavu a tentokrát stočil pohled na Scotta. „Váš otec je ve městě."

Jessie naprázdno otevřela ústa a cítila, jak se jejího těla zmocňuje panika. Na několik dlouhých okamžiků zavřela oči a poslepu položila ruce na Stilesova ramena. Do prstů ji téměř okamžitě vystřelil ledový chlad a to ji přivedlo zpátky k sobě.

„Jessie, to bude dobrý, ano? Jessie?"

Byl to až Scottův hlas, který ji přivedl zpátky do reality. Beze slov přikývla a nahlas polkla.

Bude to dobrý, opakovala sama sobě jako nějakou mantru.

„Můžeme?" zeptal se Deaton a sám si vyhrnul rukávy. Ruce měl položené na Scottových ramenech, podobně jako Isaac na těch Allisoniných. Nikdo mu neodpověděl, ale jen z toho důvodu, že se každý soustředil na svůj úkol.

„Bude to dobrý," špitl potichu Stiles, těsně před tím, než křečovitě zavřel oči a ona ho veškerou svoji sílou stáhla pod hladinu.

Zarývala mu nehty do kůže, v očích ji pálily slzy. Jeho tělo po několika okamžiků začalo bojovat o další dávku nezbytného vzduchu. Házel sebou a ona měla velký problém ho udržet pod vodou. Zatěkala pohledem kolem sebe a všimla si, že i Deatonova ramena se lehce třesou, jak bojuje se Scottem. To Isaac stál zcela klidný na vanou Allison.

A najednou bylo po všem.

Přestal sebou zmítat.

Zůstal nehybně ležet pod vodní hladinou.

Uff. Jedna snad se zatím nejdelších kapitol. Původně jsem přemýšlela, že bych ji rozdělila na dvě části, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší ji nechat takhle. 

Haha! Co říkáte na rozhodnutí Jessie vystudovat medicínu a stát se doktorkou? Upřímně - dlouho jsem přemýšlela, jaká univerzita a jaké povolání bude pro ni nejlepší (druhá volba byla učitelka) ale nakonec jsem usoudila, že takhle to bude nejlepší. S výběrem vysoké školy se ještě budu zabývat i v minulosti, proto tomu teď věnuji takovou přílišnou pozornost :))

Z celé téhle kapitoly mám takové smíšené pocity - některé části se mi psali lépe, s některými jsem opravdu bojovala (především s poslední části). Lovecké tajemství Jessie je venku, tak uvidíme, jak se s tím ještě ostatní poperou.

Také jste si možná všimli, že jsem se hned v několika bodech odklonila od seriálu. Pro moje potřeby je to tak lepší, snad mi odpustíte :))

Mějte parádní prodloužený víkend!

(A samozřejmě nesmí na konec chybět poděkování za přečtení, hvězdičky a komentáře. Neskutečně mě tím motivujete a já si díky tomu psaní užívám zase trochu víc :))