„Musíme jet do Kanaánu," zamumlala Jessie zmateně. Seděla na školní chodbě, v jedné ruce držela banán a v druhé mobilní telefon. Neustále do něj něco datlovala a celý den byla podivně potichu.

Scott věděl, že to jednou přijde, ale překvapilo ho, že trvalo několik dní, než problém Kanaán znovu vytáhne. Sám nechtěl nic jiného, ale ať pátral jak pátral, nenašel žádné město, nebo místo s podobným názvem. Po několika dnech tedy pátrání vzdal a čekal, až s nějakou šílenou alternativou přijde jeho sestra.

„Musíme do Kanaánu!"

Lydie přiběhla zdánlivě odnikud. I když ji klapot vysokých podpatků prozradil dřív, než se ve skutečně objevila, pravdou bylo, že ani jeden ze sourozenců si jejího příchodu nevšiml, dokud hlasitě nevykřikla stejnou větu, jako před chvíli Jessie.

„Lydie, stalo se něco?" zeptal se opatrně Scott, když si všiml, jak jeho kamarádka vypadá. Oči měla vyděšeně vytřeštěné a hlasitě oddechovala.

„Já... Něco jsem viděla."

„Kdy?!" Jessie vyskočila na nohy a nedočkavě se podívala na zrzku.

„Já... Byla jsem na dívčích toaletách, chtěla jsem se trochu upravit. Podívala jsem se do zrcadla, když v tom... Byla tam ona. Nějaká cizí žena na mě koukala z toho zrcadla. Než jsem stihla nadechnout, vtáhla mě k sobě. Bylo to normální město, venkovská zábava. Všude hrála hudba, děti skotačili na ulici, rodiče grilovali a bavili se. A najednou..." Lydie se otřásla, jak ji přejel mráz po zádech. Nahlas polkla předtím, než znovu pokračovala. „Najednou se objevili oni a všichni... Všichni zmizeli."

„A jak to souvisí s Kanaánem?"

„Stalo se to v Kanaánu. Všude tam byly obrovské cedule a prapory. Zahradní slavnost. Sousedská slavnost. Město Kanaán vás vítá."

Jessie souhlasně přikývla a ze zadní kapsy od kalhot vytáhla telefon, který tam schovala jen při chvilkou. Otevřela internetový prohlížeč na poslední otevřené záložce a podala telefon zrzce, která se ještě stále trochu třásla. Poslední vize ji velmi rozrušila.

„Snažila jsem se něco najít, ale jediné co jsem našla byl tenhle článek." Jessie prstem poklepala na obrazovku svého mobilu. Scott si zmateně stoupl za Lydií a snažil se ji číst přes rameno.

„Jsou to nějací lovci duchů, nebo co. Ale to je jedno. Pointou zůstává, že Kanaán bylo malé městečko, které najednou uprostřed osmdesatých let přestalo existovat. Nejsou žádné zmínky o tom, co se stalo s obyvateli. Najednou všichni zmizeli. Jako kdyby celé město nikdy neexistovalo. Prostě zmizelo z mapy."

Prstem přejela po obrazovce a našla obrázek, který byl uvnitř článku. Nahoře byla mapa z roku 1983 a hned pod ní druhá mapa, mladší jen o pět let. Na místě, kde předtím bylo městečko Kanaán už nebylo nic.

„Je to město duchů. Láká to různé podivné existence, nevysvětlitelná záhada a tak."

„Co je nevysvětlitelná záhada?" zeptala se Malia, která právě vycházela ze školní jídelny. V ruce držela jablko, které bylo z půlky nakousnuté.

Jessie ji ve stručnosti vše znovu osvětlila. Malia ji přitom beze slova sledovala a přikusovalo při tom svoje jablíčko. Když Jessie domluvila, pokrčila rameny a položila otázku, na kterou vlastně všichni čekali: „Takže kdy jedeme?"

„Hned po škole!" Zavelela Jessie se širokým úsměvěm na tváři. Konečně ji nikdo nevzdoroval a každý s ní souhlasil. Měli nevyvratitelný důkaz o Stilesově existenci. Už žádný z nich nemohl pochybovat o tom, že existoval. Jenže kromě jeho jména si nikdo nedokázal vzpomenout na nic dalšího. A i ona musela uznat, že Stiles Stilinski je proklatě podivné jméno.

„A můžu řídit?" zeptala se Malia. Teprve před několika týdny si dodělala řidičský průkaz a její řidičké schopnosti nebyly... No, vlastně nebyly vůbec žádné.

„Kdyžtak se po cestě vystřídáme," souhlasila s úsměvem Lydia, která nevyhledávala konflikty. A už vůbec nevyhlédavala konflikty s Malií, které stačilo jen drobné odmítnutí k tomu, aby začala po škole pobíhat v kožichu a po čtyřech tlapách.

„To by šlo."

„Tak po škole."

„Po škole."

Jessie seděla zavřená v sanitce a zhluboka oddechovala. Vedle ní seděl Stiles, který vypadal ještě hůře, než ona. Oči měl zeširoka rozšířené a jen stěží popadal dech. Před nimi na lehátku ležela Cora, která byla v bezvědomí. Její hrudník se zvedal jen s námahou, v obličeji byla celá bílá a vlasy měla potem přilepené k obličeji tak, že téměř nebyla vidět ani její krvavá rána, která se i po několika hodinách nezahojila.

Nechápavě schovala obličej do dlaní a nepřestala vrtět hlavou. Po chvíli ticha sanitku naplnil její zoufalý hlas: „Jak se to sakra stalo, že jsme zase v takovém průšvihu?!"

„Chceš na to odpovědět?"

„Radši ani ne."

Stiles stočil pohled z Cory na Jessie, která seděla vedle něj. Byla nervózní a nedokázala sedět v klidu Neustále poklepávala nohou a tiché klapání se rozléhalo skrz absolutní ticho, které panovalo nejen v sanitce, ale i celých garážích.

„Můžeš toho nechat?"

„Ne."

„Tak toho prostě nechej!" Vyjel po ní.

Její pravá noha noha se zastavila jen na několik vteřin, než se znovu začala samovolně pohybovat.

„Jessie!"

„To nejde!"

Rozkřikla se stejně zostra, jako on. Byl viditelně podrážděný, ale ona mu to nemohla mít za zlé. Za necelou hodinu se událo tolik věcí. Jeho otec se pohřešoval, Cora jim doslova umírala před očima, Derek se slečnou Blakeovou uvízli v nemocničním výtahu a Peter se Scottem se snažili zastavit dvojčata. Jejich geniální plán zhatila Kali, která odnesla klíčky od sanitky a oni teď měli žádnou naději, že se bez pomoci ostatních odsud dostanou živí.

„Promiň," zahuhlala po chvíli ticha.

Pokýval hlavou, ale nic neřekl.

Ticho mezi nimi bylo nesnesitelné. Jessie se svezla na zem, pokrčila nohy a schovala si hlavu mezi kolena. Přitom usilovně přemýšlela, kdy a jak se to všechno tak strašně pokazilo.

---

Začalo to zmizením Stilesova otce. Když se konečně dostali do prázdné učebny, slečna Blakeová i on byli pryč.

Stiles neztrácel čas. Snad poprvé ve svém životě se nezastavil nad Lydií, která byla úplně zničená. Na krku měla podlitiny, které se rychle zabarvovaly. Oči měla celé uslzené, řasenka ji stékala po celém obličeji. Jessie se zastavila v půlce pohybu a otočila se zpět k drobné zrzce.

„Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně.

„Musíme jít, Jessie!" Napomenout ji Stiles.

Kmitla pohledem s dívky na Stilese a zase zpátky.

„Jessie, musíme jít," vyzval ji i Scott. „Nebude trvat dlouho, než se tady někdo objeví a o Lydii se postará."

S těžkým srdcem přikývla a rozběhla se za oběma chlapci.

---

Že slečna Blakeová byla Derekovou milenkou nebylo žádné tajemství. Proto jejich první cesta vedla právě k němu do loftu. Dostali se tam dřív, než ona a Derek jim překvapivě rychle uvěřil. Za několik málo minut dorazila i ona a snažila se ho přesvědčit o své pravdě. Když ale nebyla úspěšná, vytáhla ten jeden jediný triumf, který měla v kapse.

Cora.

Derekova sestra se odpoledne pokusila napadnout jedno z dvojčat, ale během boje byla zraněna. Normálně by trvalo jen několik málo minut, než by se její rána vyléčila, ale v tomhle případě bylo všechno jinak. Cora se nehojila a byla na tom pořád hůř a hůř. Nikdo z nich ji nedokázal pomoc a dokonce ani určit, proč je tam drobná dívka tak špatně.

Jennifer slíbila, že Coru vyléčí.

---

Zavezli ji do nemocnice, která se byla již téměř prázdná. Město zasáhla obrovská bouře a byla nařízena evakuace.

Jenže tam je překvapila smečka alf. Nejdříve je napadla dvojčata ve své hrůzostrašné vlkodlačí podobě. Jennifer se podařilo na okamžik utéct, ale brzy se vrátila sama a dobrovolně. Smečka ji chtěla mrtvou a její jedinou šanci na přežití byli oni. Mohla vyléčit Coru, mohla jim říct, kde skrývá šerifa. Měla všechny esa ve své ruce a i když se to nikomu nelíbilo, museli ji slíbit ochranu.

Jenže pak se to stalo.

Skrz nemocniční reproduktor se rozlehl Melissin hlas. „Můžete mi věnovat pozornost? Pán Deucalion,... pardon, jenom Deucalion, vyžadujete, abyste přivedli ženu, která se jmenuje Jennifer Blakeová na pohotovstní příjem. Udělejte to a všichni ostatní můžou odejít. Máte deset minut."

Jessie byla vyděšená.

Jejich máma.

Máma.

„On ji neublíží." Jennifer měla překvapivě pevný hlas a na tváři vítězný úšklebek, a to i přeto, že ztratila všechny výhody. Nebo se to alespoň tak zdálo. „Řekni jim to, Scotte. Derek není jediný, koho chce Decaulion ve své smečce. Deucalion nechce jen dalšího alfu do své smečky. Chce dokonalost. To znamená přidání toho nejvzácnějšího druhu alfy do svého klubu."

„Pravý alfa," vydechl překvapeně Peter a pohledy všech se upřely na Scotta. Derek i Peter věděli, co to znamená, ale Stiles s Jessie zůstávali zmateni. Jennifer ale hned pokračovala: „Je to takový druh alfy, který nepotřebuje svoji moc nikomu ukrást. Takový, který může povstat jen silou svého charakteru, svojí vůle."

---

A pak už to šlo ráz na ráz. Stiles a ona následováná Derekem s Jennifer utíkali do podzemní garáže, kde byla poslední volná sanitka. Evakuace stále probíhala (i když nemocnice už byla v podstatě prázdná) a za dvacet minut měla odjet i ta poslední.

Jenže i tento plán se pokazil – Stiles a Jessie se ještě stihli schovat uvnitř vozu, ale Derek s jejich učitelkou angličtiny už takové štěstí neměli. Před sanitkou je přepadla Kali, která ukradla klíče, bez kterých – zcela pochopitelně – nešlo auto nastartovat. Kali nezáleželo na Jessie se Stilesem a tak se ihned rozběhla za Derekem, který za sebou táhl Jennifer. Nechránil ji z lásky, ale proto, že ji potřeboval. Jenom ona dokázala zachránit jeho sestru.

---

Z myšlenek ji vytrhl Stiles. Prudce s ní zatřásl a ona zvedla hlavu.

„Jessie, ona nedýchá!"

„Kdo?"

„Kdo asi?!"

„Cora..."

Vyskočila na nohy a přiložila ucho k jejímu hrudníku. Hlavu přitom měla natočenou tak, aby sledovala její obličej. Neslyšela tlukot srdce, necítila její dech, neviděla zvedat její hrudník.

„Dobře, dobře," zamumlala sama pro sebe. „To zvládneš, Jessie, to zvládneš." Potřebovala uklidnit sama sebe a jediný způsob, jak toho mohla dosáhnout byla ta podivná samomluva. Její máma byla zdravotní sestřička a během jejich dospívání poskytla ji i Scottovy několik cenných rad do života, které doufala, že nikdy nebude potřebovat. Takže když teď stála nad nehybným tělem Cory Haleové, cítila jak se ji zmocňuje panika. Pokusila se ji potlačit, zavřela oči a propletla prsty mezi sebou. Pak položila spojené dlaně na její hrudník a vší silou zahájila resistutaci.

Trvalo několik nekonečných sekund, než Cořino srdce znovu naskočila. Nahlas zalapala po dechu, ale brzy se znovu ztratila do bezvědomí.

Jessie se otočila na Stilese, oči se ji leskly slzami.

„To bylo úžasný," zamumlal potichu a schoval ji do svého náručí. Ona si unaveně přitiskla obličej na jeho hruď. Silně se kousla do rtu, aby se nerozbrečela. Byl to starý trik, který ji kdysi dávno naučil Scott, ale kupodivu pořád fungoval.

---

„Víš, občas mám pocit, že jsme doopravdy jenom banda ubohých puberťáků, kteří nedělají nic jiného, než nalézají mrtvé těla."

Stiles k ní stočil pohled. V koutku oka se mu leskla slza, která si rychle našla cestu ven a teď mu sklouzávala po tváři.

„Stilesi, co to říkáš... Kdo to říká? Jak jsi na to přišel?"

Pokynul hlavou na dívku ležící před nimi.

„Jasně, že jo. Haleová," Jessie se uchechtla, ale Stilesovi zůstala jeho vážná tvář. Opatrně se natáhl po její ruce. Přejel ji bříšky prstů po hřbetu a pak jeho ruka vklouzla do její dlaně. Pevně ji sevřel a pak tiše vydechl: „Nechci najít tělo svého táty."

Pak ji rychle pustil a schoval si obličej do dlaní. Hlasitě vydechl a Jessie věděla, že se snaží zadržet slzy.

„Stilesi,..." Položila mu ruce na ramena a rychle pokračovala: „To se nestane, Stilesi. Nestane se to."

Položil si hlavu na její rameno, ale nic neřekl a ona taky ne. Věděla, že cokoliv řekne navíc bude lež. A on poznal, kdykoliv lhala. To ticho, které mezi nimi nakonec zavládlo, bylo překvapivě uklidňující.

---

Vyrušil je podivný hluk. Jessie se okamžitě zprudka napřímila a vrhla se k okýnku, které bylo na dveřích.

„Dvojčata," vydechla tiše a otočila se zpět na Stilese, který seděl na místě.

„Co budeme dělat?"

„Nic, zatím nic,..." Jessie rychle zacouvala zpátky k místo, kde seděl Stiles. Zůstala ale na zemi, nesedla si zpátky vedle něj. Byla v mírném podřepu, očima rychle přejížděla po interiéru sanitky a snažila se najít jakoukoliv zbraň, kterou by mohla použít, kdyby přišlo na nejhorší.

Jenže když se dveře skutečně rozrazili, byla zaskočená stejně jako Stiles.

„Scotty!" Vyjekla překvapeně a rychle ho přejela pohledem. Měl několik krvavých šrámů, ale ránu neviděla žádnou. „Jsi v pořádku? Kde je máma? Je máma v pořádku?" sypala ze sebe jednu otázku za druhou a úplně ignorovala Petera, který mu visel kolem ramen.

Stiles ji ale rychle umlčel. Stáhl ji za sebe a pomohl Peterovi dovnitř. V rychlosti potom Scottovi vylíčil, v jakém jsou průšvihu. Ten na vše jen přikývl a na oplátku jim sdělil, že Derek s Jennifer uvízli ve výtahu, poté co vypadl proud. Pak stočil pohled na Jessie a vykouzlil falešný úsměv.

„Jsem v pořádku. A máma bude taky. Postarám se o to."

A než stihla odpovědět, zase zmizel.

---

Trvalo jen chvíli, než se podzemním parkovištěm rozlehl zvuk skřípajících pneumatik.

Isaac.

Peter popadl Coru do náručí a vyskočil ze sanitky. Isaac zaparkoval dostatečně blízko a tak to dovnitř měl jen několik kroků. Opatrně položil svoji neteř na zadní sedadlo a sám naskočil na to přední.

„Stilesi!" Křikla naštvaně, když si všimla, že její kamarád zůstal uvnitř vozu.

„Stilesi! Musíme jít!" Isaac naskočil zpět na místo řidiče. Jessie stala u zadních dveří a hypnotizovala Stilese, který stál u dveří sanitky a zkoumal nějaký papír, který byl na nich připevněný. Pak střihl pohledem po Jessie a rozběhl se pryč.

„Do háje!" Zaklela vztekle. „Do háje zelenýho, s idiotem malým!" Zabouchla dveře od Toyoty a vydala se v jeho stopách.

„Stilesi! Co to sakra!" Volala za ním, když byl jen pár kroků před ní. On ji ale úplně ignoroval a zamířil na únikové schodiště. Schody bral po dvou a ona měla opravdový problém ho dostihnout. Povedlo se ji to prakticky až na střeše nemocnice. Měla problém otevřít těžké dveře a tak z nich v podstatě vypadla.

Když zvedla pohled, spatřila před sebou něco neuvěřitelné. Deucalion stál jen několik metrů před ní, pohled schovaný za tmavými skly slepeckých brýlích, a tváři vítězný úsměv. Scott stál jen kousek od něho, v očích poraženecký výraz. Jessie zmateně těkala pohledem z něho na Stilese a zase zpátky.

„Má mámu, Jessie. Jennifer má mámu."

„Scotty," vydechla potichu a nevěděla co jiného říct. Ale od toho tu byl vždycky Stiles, ne ona. „Scotte, musí existovat jiná možnost! Vždycky existuje jiná možnost!"

„Ne. Tentokrát ne. Najdu tvého tátu, Stilesi. Zachráním je. Všechny." Hlas měl zlomený, přesto překvapivě pevný. Pak sklopil pohled a otočil se k nim zády. Udělal těch kroků, které ho dělilo od vůdce alfa smečky a za chvíli jim zmizel s dohledu.

Jessie se otočila na Stilese, oči zalité slzami.

„Co to...?"

„Hej, to bude dobrý."

„Ne, ne, ne,..." Jessie vrtěla hlavou a nepřítomně rozhazovala rukama. Nevěřila jejím slovům a nebyla si jistá, jestli jim vůbec věří on sám.

Stiles ji nechal bezradně stát na střeše jen chvíli. Chtěl ji stáhnout k sobě do náručí, ale ona se nenechala. Sevřenými pěstmi bušila na jeho hrudník a on ji nechal, i když v jejích rána byla síla.

Trvalo několik nekonečných minut, než se uklidnila.

Bezmocně sklouzla do jeho objetí.

„Co se to stalo, Stilesi?" zamumlala do jeho trička a on ji místo odpovědi pohladil po vlasech.

„Musíme jít, Jessie."

„Jo."

Ale nepohnula se ani o krok.

„Vážně musíme jít."

„Jo. Já vím. Jenom..."

Opatrně ji od sebe odtáhl. Ona zvedla pohled, oči plné slz.

„Myslím, že čas na jenom jsme už dávno ztratili."

„Máš pravdu, jo." Hlasitě potáhla a hřbetem ruky si setřela slzy. „Jo, máš pravdu," zopakovala znovu a vrávoravým krokem se vydal v jeho stopách.

---

Stiles uvažoval chladně a logicky, podobně jako vždycky. Jessie nedokázala v hlavě udržet jedinou myšlenku a byla neskutečně ráda, že ji drží za ruku a udává ji směr.

Zastavili se u nemocničního výtahu, kde v bezvědomí ležel Derek. Stiles ji okamžitě pustil a rozběhl se k němu.

„Dereku! Dereku!" Klečel nad ním, ale vlkodlak vůbec nereagoval.

„Uhoď ho!" šeptla potichu. Stiles po ni střelil překvapivým pohledem a než stihl zareagovat, sama se sklonila a sevřenou pěstí uhodila vší silou do Derekovy čelisti. Ten se na popud toho zprudka narovnal a překvapeně zamrkal. Pohledem pak sjel na Stilese s Jessie. Stiles hned ze sebe začal sypat fakta a Derek jen nechápavě zíral na jeho rychle se otevírací pusu.

„Jennifer je pryč," zamumlal, zatímco se zvedal na nohy. „Prostě... zmizela. Nevím kdy, nevím jak," řekl jim to, co stejně už věděli.

„Zůstanu tady, zdržím policii. Něco si vymyslím." Derek prudce přikývl a vypravil se pryč, ale Stiles ho rychle zastavil. „Odvezeš Jessie domů, ano? Postaráš se o ni?"

Derek překvapeně zatěkal pohledem a nakonec vahávě přikývl. Popadl Jessie za ruku a než se zmohla na jakýkoliv argument odtáhl ji nemocniční chodbou pryč.

---

Před nemocnicí byl zmatek a spousta lidí.

Derek se snažil vysvětlil to málo, co věděl, zatímco přenášel Cořino bezvládné tělo z jednoho auta do druhého. Peter zmizel, jen co se objevili Argentovi – naposledy loveckou rodinu spatřil, když zabil Kate a nepovažoval za dobré se před nimi ukazovat. Allison v ruce svírala svůj lovecký luk a přimhouřenýma očima sledovala Jessie.

Všichni měli tolik otázek a ona nedokázala na většinu z nich odpovědět.

Derek rychle odjel a Isaac odjel s ním. Byl si jistý, že Jessie teď nestojí o jeho přítomnost a on měl pocit, že užitečnější teď bude s Derekem, který stále byl jeho alfou. Argent ji tedy naložil do auta a vyhodil ji před prázdným domem.

Jessie nikdy nepřišel tak velký.

Převlékla se do pyžama a unaveně padla na postel. Spánek však dlouho nepřicházel. Měla tolik myšlenek, tolik obav... měla toho tolik. Přetočila se na bok a schovala se celá pod peřinu. Nechala slzy, aby konečně vyklouzly z jejích očí a pláč, aby ji přemohl. Brečela tak dlouho, dokud se neproplakala k neklidnému spánku.

---

„Jessie?"

Pomalu otevřela oči a spatřila Stilese, který seděl na okraji její posteli. Venku se rozednívalo, ale pochybovala o tom, že spala tak dlouho. Připadala si rozlámaná a ještě víc unavená, než když šla před pár hodinami spát.

„Stilesi?" šeptla jeho jméno a on se opatrně usmál. Zpoza zad vytáhl svůj spací polštář, bez kterého neopustil dům od doby, kdy mu byli čtyři.

„Nemůžu doma usnout."

S povzdechem se rozmáchl a z postele shodila jeden ze svých polštářů. Pak se přesunula blíže ke zdi a otočila se k němu zády. Ucítila, jak se postel prohnula pod jeho váhou a musela se sama pro sebe usmát. Nepokoušel se ji obejmout a ona se nepokusila schovat v jeho náručí. Dotýkal se ji svými zády a to bylo všechno, co potřebovala.

Cítit jeho blízkost, slyšet jeho dech.

Zavřela oči a spánek se dostavil téměř okamžitě.

Tahle kapitola je takový malý dárek ode mne, pro mne. Dneska jsem odevzdala vedoucímu svoji bakalářskou práci a teď už se jenom modlím, abych mohla práci nechat vytisknout svázat. Koncem května mě pak bude čekat obhajoba a já doufám, že pak už si budu hrdě připsat dvě písmenka před jméno :D

Nicméně, tohle je moje poslední předepsaná kapitola, takže se "musím" pomalu ponořit zpět do psaní. 

Předem moc děkuji za všechny komentáře, za všechny hvězdičky a za každé přečtení. Moc to pro mne znamená <3