Byla to jedna z těch rodinných večeří, kterých v posledních letech a měsíců bylo zatraceně málo. Melissa se oháněla v kuchyni, Jessie ji s úsměvem na rtech pomáhala a Scott seděl u stolu s učebnicí před sebou.

Ve dnech, jako byl tento, všichni tři zapomněli na to nadpřirozeno, které bylo všude kolem nich. Byli zkrátka obyčejnou rodinou, s obyčejnou večeří a s obyčejnými příběhy.

A navíc Jessie se po dlouhé době usmívala a právě toho chtěla využít Melissa (která si vzala volno v práci) a koneckonců i Scott (který potřeboval alespoň na jeden večer vypnout a pořádně zrelaxovat unavené tělo i mysl).

„Zlato, můžeš prosím nachystat na stůl?" Houkla Melissa na Scotta.

„Jen dočtu kapitolu!"

„Scotte, to jídlo se spálí, než dočteš kapitolu!" Odpověděla mu Jessie a sama z kuchyně přinesla hrst příborů, kterou pak s cinkáním položila na stůl před svého bratra. Ten zvedl otrávený pohled, zaklapl učebnici biologie a s povzdechem se dal do chystání. Během chvíle bylo vše nachystáno. Ke stolu pak zasedly i Melissa s Jessie a nikomu už nezbývalo nic jiného, než se pustit do jídla, které provonělo celou místnost.

„Mami, bože! To je tak zatraceně dobrý," zamumlala Jessie s plnou pusou a Scott ji jen přizvukoval.

„Takže..." Melissa střihla pohledem ze svého syna na dceru a zase zpátky. Zhlasita si povzdechla a pokračovala: „Já vím, že teď není nejvhodnější čas vytáhnout to, ale jednou nebo dřív to muselo přijít... Takže – vysoká škola? Někdo?"

„Mami, víš že chci jít na UC Davis."

„Jasný, jasný..." Melissa se zeširoka usmála. Ještě před dvěma lety její syn propadal a málem opakoval ročník. Jenže se mu podařilo všechno dohnat a udržet si dobré známky i nadále. Nemohla být pyšnější.

„A Jessie?"

Černovláska si chvíli pohrávala se zbytkem jídla na svém talíři a tvářila se, že svoji matku neslyšela.

„Jessie?"

„Přemýšlela jsem nad Pensylvánskou univerzitou..." zašeptala potichu s pohledem stále sklopeným ke svému talíři.

„Cože?"

„Přemýšlela jsem nad Pensylvánskou univerzitou," zopakovala znovu, s hlasem stále tichým, ale zřetelným.

„Cože?!"

„Pře-..."

„Já jsem tě slyšela! Ale... Jessie, zlatíčko, Pensylvánská?!"

Jessie si nepřítomně pohrávala s hráškem na svém talíři a snažila se tvářit, že tam vlastně ani není. Věděla, že matka s jejím rozhodnutím nebude souhlasit. Vlastně o svém rozhodnutí neřekla ani Scottovi, který na ni překvapeně koukal, podobně jako Melissa.

„Pensylvánská? Jakože Pensylvánská v Pensylvánii?"

„Jo..."

„Ale... Jak? Kdy se to stalo?! Ještě před pár týdny jsi nevěděla, co chceš dělat ve svém životě a najednou se rozhodneš odjet na druhou stranu Států?!" Tentokrát to byl Scott, kdo ji kladl nepříjemné otázky.

„Já... Přemýšlela jsem."

„No nekecej," zamumlal ironicky její bratr a založil si ruce na hrudníku.

„Mami, já... neboj se. Finančně to nebude tak hrozný – měla bych dostat sportovní stipendium, dostanu i prospěchové stipendium a možná i sociální stipendium. Mám něco našetřené, část zaplatí i táta..."

„Jessie, ale... Pensylvánská je..."

Dívka zvedla pohled z talíře a nervózně si přejela jazykem po suchých rtech. Když po chvíli ticha promluvila, hlas měla překvapeně pevný a rozvážný: „Pensylvánská univerzita je součástí Ivy League, já vím. Ale celou střední jsem měla opravdu dobré výsledky, hodně jsem se snažila, udržovala jsem si kredity, brala jsem si předměty navíc. Chci to zkusit, opravdu to chci zkusit, mami."

Melissa konečně trochu pookřála. Na tváři se ji objevil drobný úsměv a ona si odevzdaně povzdychla.

„Nemohla bych být pyšnější máma, víte to? Já vím, že to často neříkám, ale jsem na vás opravdu pyšná. S tím vším, co jste si prošli... Oba jste to zvládli. Sedíte tady přede mnou a vypravíte mi o vysokých školách a za pár měsíců..." Hlas ji nečekaně přeskočil a ona se potichu rozbrečela. Rychle schovala obličej do dlaní a snažila se tiché vzlyky schovat.

Jessie se Scottem si vyměnili nechápavé pohledy a pak téměř synchronizovaně vstali. Každý z jedné strany objal svoji mámu a ona se ještě více rozbrečela.

„Jste moje zlatíčka, víte to?"

„Mami,..."

„Ne, ne! Nechte mě to doříct!" Zprudka se narovnala, tváře uslzené. Hlasitě potáhla a pak se usmála.

„Jsem na vás strašně moc hrdá. Na oba dva. Vím, že jsem občas nebyla ta nejlepší máma na světě, ale... Občas to prostě nešlo, víte? Občas mám strach, že jsem strávila v nemocnici příliš času a přišla tak o strašně moc věcí."

„Mami, nikdy jsi přece..."

Melissa ale Scotta umlčela pohledem.

„Do teď si pamatuji ten moment, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. V životě jsem nebyla šťastnější. I když už v té době to nebylo s vaším otcem ideální, myslela jsem si, že to dítě změní." Krátce zavrtěla hlavou a pokračovala: „Když jsem poprvé uslyšela tlukot vašich srdíček. Nejdřív jsem si myslela, že to nemůžeme zvládnout. Ochromil mě takový strach, chtěla jsem to vzdát. Ale byl to Rafael, kdo mě uklidnil. On byl vždy ten optimista, plný úsměvů. On řekl, že to zvládneme. Že dvě děti jsou jen dvakrát tolik radostí. A já mu věřila. A když jsem viděla poprvé váš obrázek. Ach bože, milovala jsem vás, když jste byli ještě velcí jako broskev."

Melissa se usmála a oči se ji znovu zalily slzami.

„Když jsem vás poprvé držela v rukou – tehdy se všechno změnilo. Moje srdce se rozbilo na dvě polovinu a každý z vás má tu moji polovinu uvnitř sebe. Věděla jsem, že pro vás udělám cokoliv. Byla jsem tak hrdá, když jste zamumlali svoje první slovo. Když jste začali chodit. Nechtěla jsem, abyste někdy vyrostli."

Jessie se natáhla a jemně uchopila svoji matku za ruku. Ona ji pevně stiskla a pokračovala dál.

„Váš otec odešel a já myslela, že to nezvládnu. Jenže pak jsem se podívala na vás a bylo mi to jedno. Měla jsem vás. Nic víc přece k životu nepotřebuju a nikdy jsem nepotřebovala."

„Mami," zašeptal Scott potichu, zcela ochromen tou dávkou emocí. Ona jej volnou rukou pohladila po tváři. Obě její děti se ji choulili u noh, podobně jako to dělali, když byli malí.

„Kolikrát jsem si myslela, že to nezvládnu. Bylo toho tolik. Ale stačil jen jeden jediný pohled na vás... A bylo mi to jedno."

Hlas ji znovu přeskočil.

„Mám vás ráda, děti moje. Mám vás strašně moc ráda. Miluji vás. A jsem na vás pyšná. Vážně jsem. Ale ta myšlenka, že odejde pryč... Ta mě ničí. Už nebudete moje zlatíčka. Už nebudete moje malé děti. Budete dospělí. Celý svět leží před vámi. Scott půjde na UC Davis, Jessie odjede na druhou stranu Států. Budete mi chybět. Každou minutu, kdy budete pryč. Každou minutu mi budete chybět."

„Mami, ale my přece nikdy neodejdeme. Pořád tady budeme. Pořád budeš naše máma. Pořád tě budeme stejně milovat."

„Protože máma je jenom jedna, víš? A ty jsi ta nejlepší máma na světě, vážně."

Jessie i Scott se zvedli a schovali mámu u sebe v náručí. A ona se znovu rozplakala, dojata těmi pěknými slovy, které ji řekli. A oni brečeli taky. Potichu a bezhlasně. Slzy jim sklouzávaly po tváří a oni je nechaly dopadnout do černých vlasů jejich matky.

Po Boydově smrti se věci rychle změnily. Derek potřeboval čas sám pro sebe a na několik dlouhých dní zmizel. Podobně na tom byla i Cora, která sice zůstala v loftu, jež patřil jejímu bratrovi, ale uzavřela se před světem a s nikým nekomunikovala. Scott stále ještě neodpustil Jessie její „zmizení" a snažil se jí vyhýbat.

Jenže pak přišla ta noc, kdy Lydia objevila další tělo.

Její schopnosti byli čím dál tím podivnější. Stiles každý den přišel s deseti novými nápady, ale ani jeden z nich neukázal jako pravdivý. Lydie odmítala sama sebe nazývat jako médium, ale ať chtěla nebo ne, jiné oslovení pro ni nenašli.

Další mrtvou byla Tara, která pracovala pod šerifem na místní stanici.

Stiles její smrt nesl těžce a Jessie si dlouhou dobu lámala s tím, jak zapadá do vzorce. Teď měli být na řadě filozofové a učenci. Ne strážci. Až když se ji Stiles svěřil, že Tara původně pracovala jako učitelka na základní škole, došlo ji to. Hned ráno napsala zprávu Argentovi, který ji okamžitě povolal k sobě.

Když byla na odchodu ze školy, srazila se na chodbě se Stilesem, který byl schovaný za jedním ze sloupů a snažil se nenápadně odposlouchávat svého otce, který byl jen pár metrů od nich. Promlouval s jedním z učitelů a beze sporu se bavili o Tařině smrti.

Jessie Stilese málem povalila na zem a upoutala na ně pozornost. Šerif Stilinski se otočil za hlukem a spatřil Jessie balancující ve Stilesově objetí, jen několik okamžiků předtím, než oba skončili na zemi ve změti nadávek a sebeobviňování. Šerif si založil ruce na hrudi a postavil se nad ně.

„Co tady děláte?" zeptal se unaveně, zatímco se oba snažili znovu postavit na nohy a najít ztracenou sebeúctu, kterou vyvolal nekontrolovaný pád na zem.

„Já... Tati... Poslouchej..." Stiles jako obvykle ze sebe vyvalil proud slov, které ale dávaly smysl jen uvnitř své hlavy. Šerif ho rychle umlčel a skočil mu do řeči: „Stilesi, já vím, že máš ty svoje šílené teorie o vzorcích a podobně, ale poslouchej ty mně, alespoň na chvilku, ano? Přijede sem půlka Států, míří sem FBI a já nevím kdo ještě. Prostě potřebuji, aby ses klidil z cesty, ano? Tohle je oficiální vyšetřování. A ty jsi můj syn. A jako můj syn nemůžeš mluvit do vyšetřovaní. Rozumíš tomu?"

Stiles zmateně přikývl a jeho otec si zhluboka povzdychl.

„Dobře. Dobře."

Ještě jednou střelil pohledem po obou dětech a pak se otočil a zamířil zpět k muži, kterého předtím nechal stát na školní chodbě.

Jessie stála vedle Stilese a nezmohla se na nic. Měla pocit, že se ji zmocňuje panický záchvat – svět vnímala jen okrajově, vše v její hlavě se točilo jen kolem jednoho slova – FBI.

„Jessie, jsi v pořádku?"

Neodpověděla, jen rychle zamrkala.

„Jessie?" Popadl ji za ramena a prudce z ní zatřásl.

„Stilesi... přijede... Myslíš, že přijede...?"

Zadíval se na ni a teprve teď mu došel význam slov, které před chvíli pronesl jeho otec. Jessie měla v očích čistou paniku a takhle vystrašenou ji neviděl ani v momentě, kdy se Scott poprvé proměnil na vlkodlaka.

„On nepřijede, Jessie. Je milion agentů FBI. Není jediný důvod, proč by měl přijet zrovna on."

Automaticky se natáhla po malém stříbrném písmenku, které se ji houpalo kolem krku. Stiles ten pohyb zachytil a dobře věděl, že to drobné J, které nosila na krku od doby, kdy ji poprvé poznal, dostala od svého otce. Uchopil ji za ruce a opatrně ji donutil, aby drobný přívěšek pustila. Zmateně se na něj zadívala, ale nevěděla, co říct.

„Měla bys jet domů."

Jen přikývla. Ruce se jí třásly a stále nebyla schopná promluvit.

„Zavezu tě domů, ano?"

Další přikývnutí.

Opatrně ji vzal za ruku, jakoby se bál, že se pod jeho dotykem rozpadne. Pevně ji stiskl a zavedl ji ke svému džípu. Ona si sedla na sedadlo spolujezdce a celou cestu domů nepromluvila ani slovo. Když zastavil před jejím domem, hned vyskočila ven.

„Díky," pípla potichu.

„Mám s tebou zůstat?"

Zavrtěla hlavou a bez dalších slov se rozběhla ke dveřím.

Stiles zůstal ještě chvíli stát před domem. Po chvíli sevřel dlaň a naštvaně uhodil do palubní desky, aby uvolnil tu napjatost, kterou v sobě dusil celou dobu. Nikdy nedokázal pochopit ten složitý vztah, který měli dvojčata se svým otcem. U Scotta nebylo co řešit – nesnášel ho celým svým srdcem, aniž by přesně věděl proč. Viděl to všechno příliš černobíle: jednoho dne se jako malý kluk vzbudil a jeho táta byl pryč. Máma byla smutná, sestra byla smutná. Několik dní všichni brečeli, ale nakonec to bylo zase v pořádku. Bez něj jim bylo lépe. To si opakoval téměř celý svůj život, dokud tomu sám neuvěřil. S Jessie to bylo složitější – otec ji chyběl. Nedokázala se s jeho odchodem smířit – o to horší to bylo, že s ní vůbec nekomunikoval. Několik dlouhých let mu neustále volala, vypátrala jeho profil na sociálních sítích, psala mu dopisy. Tak zoufale moc ji chyběl mužský element v jejím životě. A to nedokázal nikdo nehradil – ani Stilesův otec, ani Scott, ani on sám.

O to horší to bylo, když věděl skutečný důvod, proč starý McCall z města odešel, proč se s nikým nerozloučil a proč neodpověděl ani na jeden jediný dopis, nebo vzkaz, který mu Jessie napsala.

---

Věděla, že se nesmí rozplakat.

Hodila batoh na zem a zamířila do koupelny. V kapse od riflí ji nepřestával zvonit telefon a ona věděla, že je to Argent. Nemohla mu to vzít, ne teď. Rychle vlezla do sprchy a nechala studenou vodu, aby probudila její tělo a přivedla ji zpět k životu. Jak ledové kapky dopadaly na její kůži cítila, jak původní úzkost odchází. Když po několika dlouhých minutách opustila bezpečí koupelny, cítila se jako znovuzrozená. V žilách ji kolovala nová energie a ona byla rozhodnutá, že ji celou investuje do všeho, co po ní bude Argent chtít. Navíc měla dokonalé krytí – byla přesvědčená, že minimálně dokonce školního dne ji nikdo nebude shánět.

Usmála se a z kapsy konečně vylovila mobilní telefon, aby vytočila Argentova číslo.

Cítila se připravená, jako ještě nikdy ve svém životě.

---

Argent ji vysvětlil, že v následujících hodinách bude ze školy unesen další učitel. Jessie na vše zuřivě přikyvovala, zatímco plnila zásobník své zbraně kulkami, které byly naplněny jasanem horským. Argent ji dnes chtěl vzít poprvé do akce a ona věděla, že má jen jednu šanci.

Necelou hodinu se pak schovávali ve staré průmyslové budově, která ležela na telurických proudech. Se zatajeným dechem sledovala, jak darach přivazuje jejího učitele dějepisu a chystá se ho zabít.

Po očku sledovala i Argenta, ale ten stál bez výrazu opřený o sloup na druhé straně místnosti. Čekala na signál. Věděla, že bez něj nemůže nic udělat. Ale nebyla si jistá, jestli na něj nebude čekat tak dlouho, až bude příliš pozdě.

Ticho panující v opuštěné budově bylo náhle a nečekaně přerušeno. Někdo vtrhl dovnitř a Jessie podle hlasu téměř okamžitě poznala, kdo to je.

Isaac a Allison.

Nechápavě se otočila na Argenta a tomu se v očích zračilo něco, co nedokázala přesně identifikovat. Trvalo jen několik krátkých momentů, než na ni pokynul a konečně vyskočil ze svého úkrytu.

„K zemi!" Křikl rázně na překvapenou dvojici.

Jessie, podobně jako on, vylezla ze svého úkrytu. Na rozdíl od Argenta držela v ruce jen jednu zbraň. Na opasku se ji houpala ještě druhá a několik plných zásobníků.

Byla jistá v postoji, mířila přesně, ruka se ji netřásla.

A to i přesto, že spatřila darachovu opravdovou tvář.

Když vyprázdnila první zásobník, odhodila první zbraň, z opasku vytáhla druhou a rozběhla se za Argentem, který se vydal pronásledoval tajemného druida. Když ho doběhla, věděla, že je po všem. Darach zmizel a před ní teď bylo jen spoustu vysvětlování a nepochopení.

---

„Byl jsem takhle blízko jeho chycení, dokud jste se tu neobjevili vy dva!" Argent mluvil překvapivě klidným hlasem, pod kterým ale tiše bublala naštvanost.

„Takže je to moje chyba?!" Rozkřikla se Allison. „Takže je to celé moje chyba, že jsi mi celé měsíce lhal?"

Jessie klečela na všech čtyřech a snažila se posbírat všechny vystřelené nábojnice tak, aby na místě nezůstala jediná. Policie by je snadno našla.

„Chceš ty lži sečíst? Nemyslím si, že bys z toho vyšla jako vítězka, Allison..." Argent pokynul na zbraň v dívčině ruce. Bylo toho spoustu, co před svým otcem v posledních týdnech skrývala, ale rozhodně toho nebylo tolik, kolik toho skrýval on před ní.

„To myslíš vážně, tati?! Trénoval jsi Jessie za mými zády! Tvrdil jsi mi, jak s tím chceš skončit! A přitom jsi trénoval někoho jiného! Cožpak jsem nebyla pro tebe dost dobrá?"

Argent nic neříkal.

Jessie se opatrně narovnala. Pohled měla sklopený, ale nic neříkala. Cítila na sobě pohledy od Allison, i od Isaaca.

Podrazila je.

„Myslím, že teď není čas na rodinné drama. Pořád zbývá ještě jedna oběť."

Isaacův lehkovážný tón přerušil to hrozné ticho, které zaplnilo celou místnost.

„Ten recitál."

Ve škole se dnes konal koncert školní kapely, který měl uctít památku zesnulých. Spoustu obětí bylo ze školy a ředitel rozhodl, že je to nejmenší, co můžou pro zemřelé udělat.

Isaac přikývl.

---

Do školy přijeli jedním autem.

Allison celou dobu nepromluvila jediné slovo, podobně jako Argent. Isaac seděl na zadním sedadle vedle Jessie a celou dobu ji propaloval pohledem.

Když zastavili před školní budovou, Argent zamknul všechny dveře a otočil se pohledem na Allison s Isaacem.

„Potřebuji, abyste mlčeli."

„Proč bych to měla jako dělat?!"

„Protože je důležité, aby o Jessie nikdo nevěděl. Potřebuji, aby si všichni mysleli, že je bezbranná a nepředstavuje žádné nebezpečí."

„Proč?" Vyplivla Allison podrážděně.

„Protože, jestli se někdo bude snažit dostat ke Scottovi, půjde vždy po Jessie. Darach mé nevyřízené účty se smečkou alf a smečka alf má nevyřízené účty se Scottem. Všechno vede vždy k němu. A pokud všechno vede ke Scottovi, vede to automaticky i k Jessie. Potřebuji, abyste mlčeli."

Isaac střihl pohledem z Jessie na Argenta. Ať chtěl, nebo ne, musel uznat, že má pravdu. A byl si také jistý, že je ochotný použít různých prostředků k tomu, aby ho umlčel. Proto po chvíli ticha přikývl.

Allison ale zavrtěla hlavou.

„Neudělám to."

„Vystavíš tím Scotta nebezpečí."

„Vystavím tím nebezpečí Jessie," trvala si na svém. „Jessie, která si hrála na to, že je moje kamarádka a celou dobu mi lhala do obličeje."

„Allison,... tvůj otec má pravdu."

Černovláska na předním sedadle si hlasitě odfrkla. Pak se otočila na zadní sedadlo. Chystala se něco říct, ale místo toho jen překvapeně vyjekla. Zmateně se otočila zpět a nechápavým výrazem zkoumala svoje zápěstí. Ve chvilce nepozornosti vytáhl Argent pouta a nasadil je svojí dceři.

„Promiň, zlatíčko," zašeptal potichu Argent.

„Tati?" šeptla nechápavě dívka.

„Bylo to nutné, Allison. Pochopíš to, věřím tomu."

Allison mu už neodpověděla. Zavřela oči, aby potlačila slzy. Cítila se zrazená, tak strašně moc zrazená. Nedokázala to pochopit. Nedokázala si vůbec připustit, že by mu někdy odpustila. Mu, nebo Jessie.

Argent se k ní naklonil a věnoval ji krátký polibek na čelo. Snažila se mu vyhnout, ale neměla na výběr. Pak všichni opustili bezpečí auta a rozběhli se do školní budovy.

---

Když doběhli do koncertní síně, Jessie zahlédla jen Scottovi záda, jak vybíhal na druhé straně místnosti. Bez omluvy se pak začala prodírat davem, aby ho následovala. Hudba se ale mezitím změnila z poklidné harmonie na podivnou melodii, která ze všeho nejvíce připomínala rituální hudbu.

Jakmile je to došlo, zastavila se.

Ohlédla se zpět na Argenta s Isaacem. Oba měli podivně zmatený výraz, jako ona.

Pak ale dívce hrající na piáno praskla struna a k překvapení všech vystřelila tak nešťastně, že nebohé klavíristce projela hrdlem. Ta se s dušeným výkřikem svezla na zem a než k ní stihl kdokoliv doběhnout, ležela v obrovské kaluži krve.

Jessie věděla, že to není žádná nešťastná náhoda.

Začala se prodírat vyděšeným davem a když se dostala na školní chodbu, zběsile pokřikovala Scottovo a Stilesovo jméno tak dlouho, než se jeden z nich ozval. Stiles ji popadl za paži a odtáhnul ji ke dveřím do jedné z učeben. Přes prosklené dveře Jessie dobře viděla Scotta, který bezmocně ležel na zemi a z úst mu tekl tenký pramínek krve. Na židli uprostřed místnosti seděla svázaná Lydie.

A pak tu byla slečna Blakeová, jejich učitelka angličtiny. Stála nad šerifem, zeširoka se usmívala a místy probleskovala její pravá podoba. Vedla se Stilesovým otcem tichý rozhovor, který ale ani jeden z nich neslyšel. Stiles zuřivě lomcoval klikou, ale dveře byli z druhé strany zablokovány stolem.

Povolily až v momentě, když slečna Blakeová zmizela.

A s ní zmizel i šerif Stilinski.

Až budu příště slibovat nějaké pravidelné přidávání, prostě mě někdo praštěte pánvičkou po hlavě, protože to stejně bude vždy jen nesmyslné plácání do vzduchu :D

Každopádně - úvodní scéna je extrémně dlouhá, ale zároveň patří k mým nejoblíbenějším. Mama McCall je prostě poklad a já mám ráda všechny její scény, ať už v seriálu, nebo tady. Zároveň vím, že podání přihlášek časově nezapadá, ale... čert to vem, ano? Ještě několikrát se k tomu vrátím, tak se předem omlouvám za takové porušení pravidel reálného světa.