„Haló? Je tam někdo? Slyší mě někdo? Haló?"

Hluk z vysílačky plynule přešel do tichého šepotu, kterému nebylo téměř rozumět. Jessie seděla na sedadle spolujezdce, zatímco Scott zmateně svíral volant. Lydia i Malia odjeli jen před chvíli.

Jessie si vyměnila s bratrem překvapený pohled a uchopila do ruky mikrofon. Pevně ho sevřela v dlaních, zavřela oči a potichu šeptla: „Stilesi?"

„Stilesi?! Jsi to ty, Stilesi?!"

„Jessie?! Scotte?!"

„Panebože,... Stilesi!"

Scott slyšel, jak zběsile tlouklo její srdce.

„Pamatujete si na mě? Víte, kdo jsem?"

„Stilesi," Jessie nepřestala opakovat jeho jméno, v očích se ji znovu leskly slzy. „Stilesi, jsi to vážně ty? Stilesi?!"

„Jessie," oslovil ji něžně. „Jessie, musíš se uklidnit, ano? Hlavně neplakej!"

„Jak víš, že brečím?"

„Protože tě znám." Jessie doslova mohla slyšet úsměv v jeho hlase.

„Stilesi? Kde jsi?! Jsi v pořádku? Jdeme si pro tebe!" Scott ji téměř vytrhl mikrofon z ruky. Potřeboval mluvit se svým nejlepším kamarádem, stejně jako ona. Musel ho zachránit. Musel.

„Ne, to nemůžete. Nebudete schopni mě najít. Prostě... ne."

„Stilesi, co to meleš za nesmysly? Prostě nám řekni, kde jsi, ano?"

„Pamatujte na Kanaán, ano? Kanaán. Tohle si zapamatujete! Musíte najít Kanaán. Najděte Kanaán!" Lehce zvýšil tón, naléhavost v jeho hlase byla téměř hmatatelná.

Scott i Jessie chtěli ještě něco říct, ale on jim znovu skočil do řeči.

„Dávej mi na ni pozor, Scotte."

A pak se komunikace přerušila. Ze sluchátka se ozývalo jen nesmyslné šustění. Jessie svírala mikrofon zpátky v ruce a zběsile do něj křičela jeho jméno. Ale on už ji neměl jak odpovědět.

Byl pryč.

Byl zase pryč.

Scott schoval svoji sestru ve svém náručí a nechal ji, aby se vyplakala.

„My ho najdeme, že jo? Že ho najdeme?"

Beze slov přitakal.

Pravdou ale bylo, že si tím vůbec nebyl jistý.

„Dneska se necítím moc dobře, asi radši zůstanu doma."

„Mám zavolat mámě?" zeptal se Scott s obavou v hlase. Jessie však jen zavrtěla hlavou a dramaticky se přetočila na bok.

„Ne, to je dobrý... Prostě..."

„A kde tě to bolí?"

„Scotte..."

„Ne vážně, můžou to být třeba ledviny, nebo tak něco."

„Mám krámy, Scotte!"

„Aha."

Scott pak opatrně vycouval s jejich pokoje a potichu zavřel dveře – jako kdyby se bál, že jeho sestra se přeměnila na časovanou bombu a stačí jen málo k tomu, aby explodovala.

---

Jessie počkala, dokud Scott s Isaacem neopustili dům a poté vyskočila z postele. Rychle se převlékla do pohodlného sportovního oblečení a vyrazila za Argentem, který ji již očekával.

„Máš zpoždění," upozornil ji místo pozdravu.

„Musela jsem počkat, dokud Scott s Isaacem nepůjdou do školy."

Argent jen přikývl a pokynul ji, aby ho následovala do pracovny. Tam se posadil za velký dubový stůl, který byl dominantou celého pokoje. Z pracovní desky pak odhrnul několik papírů, které se zdánlivě ledabyle povalovaly na stole. Pod všemi těmi papíry byla schovaná velká mapa a Jessie trvalo jen chvíli, než si uvědomila, že se na ní nachází náčrt města.

Argent prsty poklepal na několik míst a Jessie se snažila stíhat jeho myšlenkové pochody.

„Těch obětí bude dohromady patnáct. Každá trojice symbolizuje určitou skupinu lidí. Máme tu panny, máme tu bojovníky. Další budou léčitelé, filozofové a nakonec – ochránci. Každá skupina lidí je důležitá a musí být zabita v přesném pořadí."

„Panny?"

„Starý antický mýtus – panny mají důležitou roli v mnoha legendách. Těžko určit, kterou z nich se rozhodl darach sledovat tady."

„Bojovníci?"

„Dodají mu sílu, postřeh... V podstatě vstřebá jejich schopnosti. Už teď s ním bude velmi těžké bojovat."

„A kdo bude další?"

„Myslím, že to budou léčitelé."

„Léčitelé?"

Argent jen přikývl a pokynul ji, aby si stoupla vedle něj. V ruce držel podivné modré světlo a když s ním posvítil na mapu před sebou. Jessie si všimla několika značek, které před tím nebyly vidět.

„Co to je?"

„Telurické proudy."

„Telu... co?"

„Telurické proudy. Podle některých se jedná o výmysl esoteriků a podle některých jsou to geomagnetické proudy, které obklopují celou Zemi. Dle jejich počtu by mělo být možné vystopovat různé nadpřirozené jevy."

„Takže..." Pohledem přelétla mapu a všimla si, že je tam mnohem více zaznamenaných bodů, než jaký byl dosavadní počet obětí. „Myslíte si, že víte, kde udeří příště?"

„Možná."

„A můžeme ho nějak zastavit?"

„Možná."

„Takže?"

---

Místo odpovědi ji Argent vzal na střelnici.

Pamatovala si ten rozhovor, jako kdyby se to stalo včera.

~

„Vyber si zbraň," oznámil ji tvrdě a pokynul na stůl, kde leželo několik věcí. Byli tu různé nože, kuše, malé i velké pistole, revolvery. Jessie stála zmateně před stolem a nevěděla, co se po ní chce.

„Vyber si zbraň," vyzval ji znovu.

„Já..."

„Snad sis nemyslela, že to všechno zvládneš jen za pomocí dobrého slova."

„Ne... Já..." Koktala zmateně.

„Vyber si zbraň."

Natáhla se po jedné z menších pistolí a uchopila ji do ruky. Byla sama překvapená, jak dobře ji sedne do dlaně. Argent vypadal, že je spokojený s jejím výběrem. Ještě ten den ji vzal poprvé na střelnici.

~

A nyní stála tady, v ruce držela dobře známou zbraň a snažila se zamířit na papírovou figurínu před sebou.

Trvalo ji několik týdnů, než se naučila se zbraní dobře zacházet.

Ze začátku ji vždy překvapil zpětný náraz, který drobná pistole měla. Třásla se ji ruka, když doplňovala zásobník a hlasitý výstřel ji vždy na několik sekund ohlušil. Argent ji učil střílet na soukromé zbrojnici, kde se nikdo na nic neptal. Nikdo nechtěl vidět její zbrojní průkaz (který neměla), stejně jako nikoho nezajímalo, že střílí bez chráničů sluchu.

Argent s ní nebyl nikdy spokojený.

Čekal od ní lepší výsledky.

Byl netrpělivý, občas nepříjemný a za každou chybu ji tvrdě potrestal.

Trénoval ji i v boji jeden na jednoho. Ani zde neměla výsledky, které od ní čekal. Díky jeho tvrdým a nevybíravým ránám musela nosit dlouhé rukávy, i přestože stále bylo teplé léto. Vždy si dával dobrý pozor, aby ji neuhodil do obličeje, aby případná modřina nebyla vidět.

Jessie chodila z jeho tréninků zničená.

Trápilo ji, že se nezlepšuje. Bála si, že ji Argent brzo odepíše. Každý den se snažila víc a víc, ale měla pocit, že už je těsně u hranice svých limitů.

Přesto všechno tady byla zas.

Stála mírně rozkročená, pistoli držela ve výšce svých očích. Před několika dny začala střílet jednou rukou, ale ještě si v této pozici nebyla příliš jistá. Ruka se ji lehce třásla, přesto však vypálila. V rychlém sledu a pravidelných intervalech. Když vyprázdnila nábojník, zadívala se na terč. Pár ran ji uteklo, ale většinou se trefila do cíle. S úsměvem se otočila na Argenta a ten jen přikývl hlavou.

„Mohlo by to být lepší."

„Ano, pane. Omlouvám se."

---

Nastoupili do auta a Jessie zapadla do sedadla. Byla otrávená ze svých výsledků na střelnici, ale snažila se tvářit, že se nic nestalo. Zapípal ji telefon a ona ho vylovila z kapsy. Psal ji bratr a ona hned musela předat zprávu Argentovi, který řídil.

„Scott píše, že Deaton je nezvěstný. Je to veterinář... Já myslím, že to začalo."

„Co začalo?"

„Další oběti. Léčitelé."

Argent přikývl a zprudka otočil volantem. Auto zajelo do uličky, kde se řidič otočil. Najel zpět na silnici, ale v opačném směru, než dosud.

„Kam jedeme?"

„Musíš si poslechnout jeden příběh."

---

Zastavili před domem s pečovatelskou službou.

Jessie nepřestával zvonit telefon. Volal ji Scott se Stilesem, v pravidelných intervalech se střídali, jako kdyby doufali, že zvedne telefon alespoň jednomu z nich. Měla i neurčitý počet nepřečtených zpráv.

Zastavila se před vchodem a zadívala se na mobil.

„Děje se něco?"

„Já nevím. Já... Scott mi neustále volá. Mám strach, jestli je všechno v pořádku."

„Vypni ho."

„Cože?"

„Když ho vypneš, neuvidíš ty nepřijaté hovory."

„Když ho vypnu, budou se ještě víc bát. Potřebuji... Potřebuji si zavolat."

Argent ji sjel pohledem od hlavy k patě. Dlouhou chvíli přemýšlel, ale nakonec musel uznat, že má pravdu.

„Udělej to rychle."

Přikývla a hned vytočila Scottovo číslo. Zvedl to po prvním zvonění.

„Jessie!"

„Scotty, co se děje?"

„Nepřišla ti moje zpráva? Proč mi nezvedáš telefony?"

„Není mi dobře."

Argent stál vedle ní a každou chvíli vypadal více a více nervózní. Chtěl, aby ten rozhovor ukončila co nejrychleji.

„Jessie, já tě potřebuji, jasný? Někdo unesl Deatona, Derek je v nebezpečí, mám strach o mámu... Nemůžu být na všech místech dohromady, nemůžu ochránit všechny. Musíš... Potřebuji..."

„Scotte, špatně tě slyším. Můj telefon... Asi se za chvíli vybije..."

„Tak si ho dej na nabíječku!"

Oddělala si telefon od ucha a chystala se ho vypnout. Zaslechla ještě, jak ji zoufale volá, ale pak obrazovka telefonu zčernala.

---

Argent ji zavedl ke svému otci.

Gerard byl připoutaný na invalidní vozík. V obličeji zestárl a vypadal zlomeně. Kolem něj se neustále povalovaly špinavé kapesníčky, jak se zoufale snažil setřít černou tekutinu, která mu nepřestávala téct z nosu, ale i z uší a Jessie si všimla i drobné černé slzy, jež mu vyklouzla z oka.

„Pověz jí to," vyzval ho hrubě.

„Co?"

„Pověz jí všechno, co víš o smečce alf."

Gerard se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ne."

„Nemyslím si, že jsi v pozici, kdy můžeš vyjednávat."

Následovala ještě krátká ústní přestřelka, ale nakonec ji Gerard vše pověděl.

S úšklebkem na tváři ji vyprávěl o tom, jak se před několika lety poprvé setkal s Deucalionem, vůdce alfí smečky. V té době to byl normální vlkodlak s normální smečkou. Nepřestával se usmívat, i když jim líčil, že to byl on, kdo ho připravil o zrak. Pověděl jim celý příběh. Nevynechal žádnou maličkost. A celou dobu... se usmíval.

Jessie byla ráda, když mohla z místnosti odejít, i když si byla jistá, že na jeho výraz ještě dlouho nezapomene.

Argent ji odvezl autem zpět domů a ona se po cestě musela zeptat: „Proč?"

„Co proč?"

„Proč jste mě vzal za Gerardem a nechal jste ho, aby mi vyprávěl ten příběh."

„Protože to musíš pochopit."

„Pochopit co?"

„Darach a ta smečka alf. Nějak to spolu souvisí. Musí to spolu souviset."

Jessie se na chvíli zamyslela a promluvila, až když zastavil před jejím domem. Neviděla mámino auto, ani Scottovu motorku a byla si jistá, že ani jeden z nich ještě není doma. Naštěstí.

„Myslíte si, že darach byl Deucalionovým emisařem?"

„Deucalionův emisař je stále naživu. Vlastně, je to emisařka – sestra doktora Deatona, slečna Morellová. Učí u vás ve škole."

Jessie jen přikývla. Nikdy ji nepřestalo překvapovat, kolik lidí kolem její maličkosti celou dobu vědělo všem nadpřirozeném, co se ve městě dělo.

„Ale myslíte si, že to byl emisař."

Argent přikývl a dodal: „Byl to emisař jedné z bývalých smeček našich alf. Jeden z nich neudělal svoji práci pořádně."

„A on se teď chce pomstít."

„A on se teď chce pomstít," souhlasil Argent.

---

Vyběhla schody a hned se převlékla zpět do domácího. Zapnula telefon a zkontrolovala nepřijaté hovory a zprávy. V rychlosti je všechny proletěla, ale její pozornost upoutala až ta poslední, která byla od Stilese.

Boyd je mrtvy.

Vytočila jeho číslo a on ji to téměř hned zvedl.

„Co se stalo?"

„Kde jsi byla?!"

„Doma... Já..."

„Nebylo ti dobře, to už jsem slyšel." Byl podrážděný a ona se mu nemohla divit.

„Můžu se zastavit?"

„Mám tě vyzvednout?"

„Prosím."

---

Rychle se převlékla, ale to už ji Stiles zvonil u dveří. V obličeji byl strhaný a Jessie se neubránila a rychle ho objala. On si unaveně zabořil hlavu do jejího ramena a ona věděla, že už ji odpustil. Beze slov ji pak dovezl k sobě domů. Hned zamířila do kuchyně a připravila dva hrnky teplého čaje. Stiles si sedl ke stolu a potichu ji sledoval. Když dovařila voda, rozpovídal se.

Pověděl ji, co všechno se během celého dne odehrálo.

Jak z nemocnice zmizeli dva doktoři.

Jak Scottovi zavolal Deaton a prosil ho pomoc. Když dojeli na veterinární kliniku, byl už ale pryč.

Jak Derekovi vyhrožovala smečka alf a jak Isaac s Boydem přišli s geniálním plánem, jak svého vůdce ochránit.

Scott se vydal zachránit svého šéfa a Stiles se vypravil k Derekovi. Do jeho apartmánu dorazil akorát v ten moment, kdy dvojčata nabodli bezvládné Boydovo tělo na Derekovy drápy.

„Je mi to líto," zamumlala potichu Jessie a posunula hrnek s teplým čajem blíže k němu.

„Tvoje lítost ho nevrátí zpět."

„Já vím."

„Umřel mi před očima."

„Stilesi..."

Schoval si obličej do dlaní. Potichu se zvedla a obešla stůl, dokud se neocitla až u něj. Sklonila se k němu a opatrně jej uchopila za dlaně. Pomalu je odtáhla od jeho obličeje. Oči se mu leskly slzami, přesto zvedl pohled a zadíval se na ni. Jessie se mu posadila do klína a on ji pevně objal kolem pasu. Sklonila se k němu, dokud se jejich čela vzájemně nedotýkaly. Byli u sebe tak blízko, že cítila jeho dech na své kůži.

„Jessie, víš, že sex není odpověď na všechny problémy."

„Nechtěla jsem to s tebou dělat, hlupáčku."

„Hlupáčku?"

„Idiote."

Pozvedl koutky do úsměvy a pevněji ji sevřel v pase. Natáhl se a jemně ji políbil. Jessie měla pocit, že se v tom polibku úplně ztratila. Zavřela oči a nechala, aby ji ten pocit obklopil.

„A co jsi teda chtěla?"

„Chtěla jsem, aby ses cítil líp."

„Takže jsi se chtěla se mnou vyspat."

„Sex není odpověď na všechny problémy," zparodovala jeho předchozí slova a pobaveně na něj mrkla. Když ale nic neřekl, promluvila znovu: „Víš, Stilesi, někdy potřebuješ jenom pořádně obejmout."

Beze slova přikývl a položil si hlavu na její hruď. Ona ho k sobě pevně přitiskla a zatímco jednou rukou ho hladila po zádech, druhou mu opatrně zajela do vlasů. Přes léto si nechal narůst delší vlasy a Jessie se jeho nový vzhled líbil mnohem více, než ten vězeňský sestřih, který nosil předtím.

„Máš pravdu, holka," zamumlal potichu.

„Já mám vždycky pravdu," odpověděla mu a lehce ho políbila na vršek hlavy.

„Vždycky ne."

„Skoro vždycky."

„No nevím."

„Vidím, že už ti je dobře."

Odtáhl se od ní, i když jeho ruce stále spočívali na jejím pase. Držel ji pevně u sebe a vypadalo to, že ji nechce pustit. Po chvíli ticha ji líbnul na špičku nosu a ona ucítila, jak se červená. Krátce na to ji pustil a ona se hned postavila na nohy. Ze zadní kapsy svých kalhot vytáhla mobil, aby překontrolovala čas.

„Měla bych jet domů."

„To bys asi měla."

„Hodíš mě?"

„Cožpak jsem taxi služba?"

„Stilesi..."

Protočil oči a nakonec ji pokynul, aby ho následovala.

Další kapitola na světě, i když opět není v pátek. Nicméně jsem zítra dlouho v práci, kopí se mi termíny a je mi úplně jasné, že kdybych chtěla kapitolu zveřejnit zítra, že bych při zveřejňování propadla prokrastinaci a neudělala už vůbec nic. (Protože já jsem prokrastinační máster. Fakt jo.)

Mám ráda interakci mezi Argentem a Jessie a tohle je jedna z těch scén, které mám doopravdy ráda. Při psaní svých postav mám vždy strašný strach, aby se z nich nestali Mary Sue a tak ani Jessie není jedna z těch, která se po krátkém tréninku ohání nožem a seká packy na počkání. 

No a v přítomnosti jsme se taky dostali ke vzpomínání na Stilese! A pátrání bude pokračovat dál, že jo. 

(P. S. - od té doby, co jsem tu scénu v džípu viděla mi vrtá hlavou - na co všechno si vlastně Lydie se Scottem vzpomněli, když mluvili se Stilesem? Podle mě se jen utvrdili v tom, že někdo takový existoval, ale v podstatě si na nic dalšího nevzpomněli. Co myslíte vy?)

A už tradičně - děkuji za každé přečtení, za každou hvězdičku a za každý komentář. Doufám, že vás čtení stále baví! :))