Musela v tom autě usnout. Protože když znovu otevřela oči, místo Scotta seděla na sedadle spolujezdce Lydie.

„Jsi v pořádku?" zeptala se zrzka opatrně a ona opatrně přikývla.

„Já nevím," přiznala nakonec poraženě po chvíli ticha. Lydia se natáhla a popadla ji za ruky. Měla teplá dlaně, zatímco ty její byly promrzlé z toho, jak celý večer spala v nevytápěném autě.

„Jessie, já..." Lydia se kousla do rtu, jako kdyby sama nevěděla, jak pokračovat. Pak se zhluboka nadechla a začala znovu: „Vím, že je to těžké. Vím, že je těžké, když ti nikdo nevěří a vím, jak je těžké žít s tou dírou v srdci, kterou nikdo jiný nedokáže naplnit. Ztratila jsem spoustu lidí a spoustu z nich jsem milovala. Opravdu milovala. Ale..."

„... Musíš jít dál?"

Zrzka ji pustila a složila ruce do klína. „Vím, že to není ta nejlepší rada na světě."

„Vlastně, je to ta nejhorší rada na světě."

„Ale já neříkám, abys na něj zapomněla. Musíš věřit, že existoval. Někdo z nás nesmí přestat věřit. Víš, občas si myslím, že Scott i Malia ztrácí naději. A občas si myslím, že ji ztrácím i já. Ale ty nikdy. Pořád si stojíš tvrdohlavě za svým. Jenže zatímco my ztrácíme naději, ty ztrácíš sama sebe."

„Lydie..."

„Ne, Jessie, já to myslím vážně. Podívej se na sebe."

Jessie se unaveně chytla za kořen nos a krátce si promnula oči. Pak si hlasitě povzdychla a natočila hlavu, tak aby viděla na dívku vedle sebe.

„Mě neničí to, že si na něj nemůžu vzpomenout. Mě zkrátka ničí to, že tady není. Je to jako kdybych byla bez ruky. Jako kdyby celý život byla bez ruky a zjistila to teprve před pár dny. A všichni tvrdí, že jsem vždycky byla bez ruky, ale já vím, že to tak není. Akorát, že mi nechybí ruka, ale chybí mi člověk. Chybí mi můj nejlepší kamarád, chybí mi můj druhý bratr, chybí mi někdo, koho jsem milovala celým svým srdcem."

Tentokrát se ji nezlomil hlas. Mluvila klidně a rozvážně.

Lydie ji nic neodpověděla, protože pochopila, že to nemá smysl. Bolelo ji vidět v Jessie v tomhle stavu, ale mnohem užitečnější bylo mluvit se stromem, než s ní. Tvrdohlavě si stála za svojí pravdou a nebyla ochotná ustoupit.

„Musím ti něco říct. Něco, co jsem ti měla říct už před dlouhou dobou. Víš já,... byla jsem v nemocnici. Tvoje mamka mě nechala nahlédnout do lékařských spisů Claudie... Není tam jediný záznam o tom, že by někdy měla dítě. Nebo, že by někdy byla těhotná. Prostě – nic."

Jessie se nevěřícně otočila na dívku vedle sebe. Lydie měla pevně sevřené rty a v očích odhodlaný výraz. Jessie si nebyla jistá, jestli ji zrzka lže, nebo ne. Chtěla něco namítnout. Párkrát naprázdno otevřela pusu, ale nakonec jen zavrtěla hlavou a odvrátila hlavu. Svezla se v sedačce o trochu níž a přes hlavu si přehodila kapuci od mikiny, aby se úplně izolovala od dívky, která se jí jen snažila pomoc.

„Víš, tohle nic nevyřeší, Jessie," zamumlala otráveně Lydie a sama odvrátila pohled.

V autě se rozprostřelo ticho, které přerušilo zaklepání na sklo. Obě dívky sebou překvapeně trhly, ale za oknem nebyl nikdo jiný, než Scott a Malia. Scott se usmíval a když zvedl ruku, na prstě měl pověšené klíče.

„Kde jsi...? Kde jste...?" zeptala se omámeně, zatímco hypnotizovala ten svazeček několika klíčů, který se houpal na bratrově prstu.

„Dlouhá historie, ale ve zkratce – ty klíče jsou od Petera."

„Od jakého Petera?" zeptaly se obě dívky ve stejný okamžik.

„Peter Hale," zamumlala Malia, která byla celou dobu nezvykle potichu.

„Peter Hale?" zopakovala Jessie a Malia jen přikývla.

„Peter. Můj otec Peter."

Lydia s Jessie si vyměnily nechápavý pohled.

Peter.

Jak jen mohly zapomenout?

„Panebože," šeptla potichu Lydia. Její oči se rozšířily náhlým prozření, jak se ji vrátily všechny vzpomínky. A proto ještě jednou vydechla tiché panebože a nechápavě zavrtěla hlavou.

„Jak jsme mohly zapomenout?"

Malia pokrčila rameny.

„Je to můj otec. A já na něj zapomněla. Ležel tam přede mnou, šeptal svoje jméno a já si nemohla vzpomenout, kdo to je."

Scott pozvedl do výšky klíče, které přitom pohybu zacinkaly. Jessie na ně krátce zaostřila a poté div nevypadla z auta, jak překotně se hnala ven. Popadla klíče do své dlaně, chvíli se svazečkem několika klíčů přehrabovala a nakonec zvedla do výše drobné písmeno J, které na něm viselo.

„Co to...?"

Nečekala, než si toho všimne někdo další, než její bratr. Nahrnula se zpět do auta. Natáhla se přes Lydii, která stále seděla na předním sedadle a zastrčila jeden z klíčů do zapalování.

„Nastartuj!" Vyzvala dívku neurvale. „Lydie, nastartuj!"

„Jessie, uklidni se..." Scott ji jemně uchopil za ramena a stáhnul ji k sobě. Ona se však z jeho sevření rychle vymanila a se zatajeným dechem sledovala zrzku za volantem. Ta jen s námahou potočila klíčkem v zapalování a sešlápla plyn. Džíp krátce zaškytal a nakonec s ohromujícím rachotem nastartoval. Ztemnělé parkoviště rozsvítily jeho reflektory a všichni zůstali beze slov stát.

Jen Jessie se usmívala.

„Ano!" Vyjekla a zvedla dlaň do výšky. Otočila se na bratra a ten si s ní váhavě plácl. „Ach, ano!" šeptla Jessie nadšeně ještě jednou a nevěřícně kroutila hlavou.

Když autobus k večeru zastavil u starého motelu, Jessie popadla svoji tašku a bez dalších slov zamířila do jednoho z pokojů. Plácla sebou na postel, zabořila obličej do polštáře, který páchnul po cigaretách a téměř okamžitě usnula.

Probudil ji až Stiles a Lydie, kteří vpadli do jejího pokoje.

Zmateně se posadila na posteli a unaveně si protřela oči. Na hlavě měla podivný rozcuch, jak se ji jednotlivé pramínky vlasů postupně dostávaly z drdolu. A i když je ráno pečlivě vyžehlila, takhle večer se její vlasy začínaly znovu kroutit.

„Co se děje?! Proč jste sem vtrhli jako tornádo?"

„Scott a ostatní. Něco se s nimi děje..."

„Něco, jako co?"

„Myslím, že mají halucinace," vydechl potichu Stiles a obezřetným pohledem střelil po Lydii, která měla svůj klasicky nezaujatý obličej. „Je to podobné, jako v tu noc, kdy Lydie vzkřísila Petera. Tenkrát všechny otrávila omějem."

„Ale..." Drobná zrzka se chtěla bránit. Sama se ale zarazila v půlce věty a bez dalších slov jen zavrtěla hlavou.

„Nikdo ti to nemá za zlé," utěšoval ji hned Stiles, který si všiml, jak moc ji svými slovy vykolejil. „Ani tehdy, ani teď. Ať se tady děje cokoliv, myslím, že v tom nemáš prsty."

„Ale slyšela jsem..."

„Co jsi slyšela?"

Jessie byla na nohou, ale byla celá zmatená. Neměla nejmenší tušení co se děje.

„Slyšela jsem, jak se dva mladí lidé ve vedlejším pokoji vzájemně zastřelili. Ale... nikdo tam nebyl. Nic tam nebylo."

„Tenhle motel," Stiles naznačil prsty uvozovky, „má docela špatnou pověst. Odehrálo se zde nejvíce sebevražd v celé Kalifornii. Možná i v celých státech."

„A jak to spolu všechno souvisí?"

„Něco je špatně. Všichni vlkodlaci se chovají zvláštně. Ethan se málem zabil, když se snažil sám sebe rozřezat."

„Fuj."

„Jo... Takže..." Stiles ji před obličejem zamával světlicí. Jessie snad ani raději nechtěla vědět, kde ji vzal. „Allison hledá Scotta, já a Lydie se podíváme po Boydovi a ty se pokus najít Isaaca, ano?"

Napřáhl se a hodil po ni jednu ze světlici. Jessie ji jen tak, tak zachytila a nechápavým pohledem sklouzla na Lydii, která také jednu držela v ruce.

„Co s tím mám dělat?"

„Je to bolest, Jessie. Ta bolest je dělá člověkem. Neboj se ji použít, neboj se ho popálit."

Rázně přikývla a nakonec přes sebe ještě přehodila koženkovou bundu, která se válela na stejném místě, kde ji při svém příchodu odhodila. Do kapsy od kalhot strčila klíče od pokoje a vyběhla hned za Stilesem a Lydií.

---

Jako první zamířila do pokoje, kde byl Isaac podle všeho ubytovaný.

Pokoj nebyl zamčený, ale zdálo se, že je prázdný.

Přesto ale vklouzla dovnitř a pozorným pohledem se rozhlížela. Postel byla rozestlaná, u jejích nohou ležela taška s jeho věcmi. Když se sehnula, aby ji prohrabala, její pozornost upoutal podivný zvuk.

K jejím uším doléhal tichý nářek, tiché kňourání, tiché prosby o pomoc.

Klekla si na všechny čtyři a opatrně nadzvedla povlečení, aby nakoukla pod postel.

A on tam skutečně byl.

Stočený až úplně v rohu, oči rozšířené dokořán, ruce přitisknuté na uších. Nesrozumitelně cosi mumlal. Když spatřil Jessie, z jeho úst mu unikl tichý výkřik a ještě více se přimáčkl ke zdi, která byla za ním.

„Isaacu?" zeptala se opatrně.

On ji ale nevnímal. Vyděšeně na ni koukal a jeho tiché nářky se začaly stupňovat.

„Isaacu, neboj se. To jsem já, Jessie..." Opatrně se natáhla pro světlici a jedním plynulým pohybem ji zapálila. S tichým povzdechem pak natáhla ruku pod postel a opatrně přiložila hořící světlici k Isaacovi. Jeho oči se rozšířily hrůzou, ale neměl už kam dát couvnout. Stačil však jen krátký dotyk s jeho kůží a on ji pevně a tvrdě uchopil za zápěstí. Bolestivě ho zkroutil, dokud ji světlice nevypadla z ruky a on ji pak konečně pustil.

Postavila se ve stejný moment jako on.

Ale zatímco ona si mnula pohmožděné zápěstí, on nevěřícně koukal na spálený kousek kůže, který už se pomalu začal hojit.

„Asi... Bych ti měl poděkovat."

„Asi jo."

„Díky."

„Já... nechápu to. Proč...?"

„Proč jsem byl schovaný pod postelí?"

Přikývla. „Teda... Jestli to není... Jestli nechceš... Nemusíš... Ale..." Zmateně koktala a nevěděla, jak pokračovat dál. Měla pocit, že se dotkla citlivého tématu a nebyla si jistá, jestli vůbec chce vědět pravdu.

„To je v pořádku, Jess."

„Jessie," opravila ho okamžitě.

„To je v pořádku, Jessie." Jednu ruku zabořil do kapsy od kalhot, zatímco druhou si zajel zezadu do vlasů. Jednou, dvakrát se zhoupl na patách a pak se hlasitých povzdechem začal: „To můj otec. Můj otec byl v pohodě chlap, vychovával nás s bratrem téměř odmalička. Vždy měl ale pevnou ruku a podle jeho slov nás vedl k tomu, aby z nás vyrostli opravdoví muži. Bratr si jeho slova vzal k srdci a po konci školy nastoupil do armády. Odjel na misi, ale už se nikdy nevrátil. Můj otec to těžce nesl a tehdy to začalo. Ze začátku to nebylo tak hrozné. Jedna facka, dvě facky, několikrát mě přetáhl řemenem. Jenže se to celé stupňovalo a nakonec to skončilo tím, že mě začal zavírat do starého mrazáku ve sklepě."

Jessie z úst uniklo překvapené zalapání po dechu.

„Cože?"

„Hej, už je to v pohodě. Vážně. Sice ve mně zůstal strach z uzavřených prostor, ale když se z tebe stane vlkodlak a tvého otce zavraždí kanima, evidentně to funguje lépe, než psychologická poradna." Blýskl se úsměvem a rychle dodal: „Aspoň jsem ušetřil."

„Ale Isaacu... To je přece..."

„Hrozné, já vím. Ale je to pryč. To je nejdůležitější."

Jessie nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Je mi to líto, Isaacu. Je mi to hrozně líto. Nechápu..."

„Jak sis toho nemohla nevšimnout?"

Provinile přikývla a sklopila pohled.

„Přece... Jak dlouho? Jak je možné...?"

„Jessie, prostě to neřeš, ano? Je to pryč. Jasně, chodili jsme spolu na dějiny umění. Ano, měli jsme spolu seminář z anglického jazyka. Jo, mohla jsi vidět ty modřiny na mém obličeji. Ale prostě jsi je neviděla."

Opatrně zvedla pohled. Stál naproti ní, ale usmíval se. Chtěla něco říct, ale on ji zastavil gestem ruky. Ve vteřině byl u ní, popadl ji za rameno a otočil ji k oknu, které bylo za jejími zády.

„Co to sakra..." Před motelem stál Scott a v ruce držel kanistr. Nedokázala poznat, čím je kanistr naplněný, ale Isaac ji to rychle prozradil.

„Je to benzin. Ten smrad... poznal bych ho všude."

Ještě chvíli sledovala, jak s jistotou odšroubovává víko od kanistru a ten pak zvedá do vzduchu. Když měl nádobu nad sebou, lehce ji naklonil a nechal benzin, aby mu smáčel nejdříve vlasy a poté celé tělo. Poté do ruky uchopil další ze světlice a jedním škrtnutím ji zapálil.

Jessie nečekala na nic. Bez dalších slov vyběhla z Isaacova pokoje. Když doběhla ke schodišti, které vedlo na parkoviště, všimla si, že u Scotta už stojí Allison se Stilesem a Lydií. Schody brala po dvou, div že z nich nespadla. Když konečně překonala tu zdánlivě nekončící vzdálenost, která ji dělila od skupinky, slyšela jak Scott potichu promluvil.

„Naděje? Tady už není žádná naděje. Ne pro mě. Ne pro Dereka."

„Co to povídáš, Scotte? Vždycky je naděje." Allison měla na krajíčku. Nevěděla co říct.

Jessie opatrně došla až ke Stilesovi a ten ji okamžitě uchopil za ruku. Propletl si s ní prsty. Ona pevně stiskla jeho ruku.

Ten pocit byl zase tady.

Cítila se bezmocná.

Tak strašně moc bezmocná.

Vůbec nezáleželo na tom, kolik tvrdé práce a odříkání ji stál výcvik s Argentem. Teď a tady ji byl naprosto k ničemu.

„Scotte, poslouchej mě, ano..." Stiles udělal opatrně krok dopředu a přitom ji pustil. „Tohle nejsi ty. To ti jen někdo v tvé hlavě říká, co máš dělat."

„Co když to tak není? Co když tohle jsem já? Co když vážně je tohle ta nejlepší věc, kterou můžu pro všechny udělat?"

„Scotty,..." Jessie udělala krok dopředu a znovu se ocitla vedle Stilese.

„Pamatuješ, jaké to bylo předtím? My dva... Byli jsme nic. Nebyli jsme populární. Nešel nám lakros. Nebyli jsme důležití. Byli jsme nikdo. To Jessie byla vždy hvězda. Měla z nás nejlepší známky, vyhrávala okresní přebory. Kluci na ní mohli oči nechat a ona, z nějakého neznámého důvodů, všechny ignorovala a zůstávala s námi. Nechci... nechci být ta přítěž. Nechci, aby ji nikdo ublížil. Možná bude lepší, když budu zase nikdo."

Poprvé za celou dobu zvedl oči ze země. Jeho pohled byl unavený a zničený. A Jessie ničilo ho vidět v tomhle stavu. Nicméně – on se nedíval na ni. Díval se přímo na Stilese a zcela ignoroval ostatní.

„Scotte... Ty přece nejsi nikdo, jasný? Jsi... někdo. Jsi můj nejlepší kámoš a já tě potřebuju." Mluvil potichu a hlas se mu lehce třásl. Dívky si toho ani nemusely všimnout, ale Jessie ho znala natolik dobře, že ta drobná nuance v jeho hlase ji nemohla uniknout. Když znovu promluvil, vklouzla mu do hlasu ještě naléhavost. Udělal krok dopředu a než ho stihl kdokoliv zastavit, stál v benzinové kaluži společně se Scottem.

„Scotte, jsi... jsi jako můj bratr. Takže pokud tohle chceš udělat, obávám, že to budeš muset udělat společně se mnou."

Oběma rukama sevřel světlici, kterou Scott až do teď svíral v ruce. Opatrně a pomalu ji vytáhl a Scott ho nechal. Z očí mu stékaly slzy, které se promísily s benzinem, který byl po celém jeho těle, jak mu stékal z vlasů po obličeji.

Když Stiles konečně sevřel světlici ve svých rukách, neváhal ani chvíli a odhodil ji dostatečně daleko od obou chlapců.

Scott mu pak vyčerpaně padl do náruče a už se ani nesnažil skrývat svoje slzy.

Jenže to ještě neměl být konec. Zafoukal silný vítr a světlice, která ležela jen kousek od rozsáhlé kaluže se pohnula dopředu. Jessie hlasitě vykřikla a než stihl kdokoliv z nich zareagoval, skočila po obou chlapcích. Strhla je k zemi akorát v momentě, kdy vše za nimi vzplálo překvapivě velkým ohněm.

Stiles i Scott ji schovali k sobě do objetí a ještě několik dlouhých chvil zůstali ležet na zemi.

„Jste moje rodina. Oba dva. Bez vás... Bez vás byla ztracená. Bez vás bych byla nikdo," špitla Jessie potichu. Slzy měla na krajíčku. Ale přesto ještě pokračovala: „Už nikdy se nepokoušejte a podobnou blbost. Nemůžu vás ztratit. Nemůžu."

---

Noc strávili v autobuse, společně s Isaacem a Boydem. Ani jeden z nich se už do motelu nechtěl vrátit a tak se rozhodli obětovat svoje pohodlí.

Když ráno vtrhl do autobusu kouč, všichni ještě spali.

„Nechci to vědět. Vážně. To. Nechci. Vědět. Každopádně – ten přebor byl zrušený, takže můžeme jet zase domů."

„Super," zahuhlala Jessie. „Jsem ráda, že celý tenhle výlet jsme podnikli pro nic, za nic."

Do autobusu se začali hrnout ostatní sportovci a k překvapení všech si Ethan přisedl ke Scottovi. Začal rychle mluvit, dokud se ho nikdo nepokoušel zastavit.

„Poslyš. Včera jsi mi zachránit život a tak ti dlužím tuhle informaci. Myslíme si, že Derek přežil. Ale zabil jednoho z nás, takže to, co se teď stane má jen dva scénáře: buď zabije někoho ze své smečky a přidá se k nám, nebo zabijeme my jeho. Jasný?"

Scott šokovaně přikývl a Ethan se zvedl a s úsměvem si přisedl k Dannymu, kde seděl i předchozí cestu.

„Co to bylo?" zeptala se zmateně Jessie a Scott jen pokrčil rameny.

„Je to ta píšťalka," zamumlala zmateně Lydie.

„Jaká píšťalka, zase?"

Lydie držela před sebou koučovu píšťalku. Celou ji schovala do dlaně a opatrně do ní foukla. Když pak zvedla dlaň, byla celá fialková od oměje.

„Šířilo se to vzduchem. Po každé když kouč pískl, každý vlkodlak v autobuse..." „... to vdechl," dořekla za ni Jessie a zrzavá dívka jen přikývla. To už ji ale držel Stiles v ruce a než stihl kouč zareagovat, vyhodil ji oknem ven.

„Svatej klid," poznamenal pak s úsměvem, když sebou plácl zpátky na sedadlo.

---

Po příjezdu domů zjistili, že Derek skutečně žije. Schovával se ve svém bytě společně s jejich učitelkou angličtiny, slečnou Blakeovou. Byla to přesně ta učitelka, kterou tenkrát omylem zavřeli s Boydem a Corou v kotelně.

Ta učitelka, které tam tenkrát zachránil život.

A ona teď zachránila ten jeho.

Přiložené video? 'I watch it for plot, right?' ... Jasně, že jo!

Já vím, já vím. Slibovala jsem, že budu přidávat jen jednou týdně, ale... když jsou ty svátky? Navíc, tuhle kapitolu mám napsanou už strašně dlouhou a patří mezi mé oblíbené. Jessie usmívající se v přítomnosti, emocionální smršť mezi Jessie a Isaacem (také máte rádi jeho příběh? Přijde mi neskutečně líto, že se v seriálu téměř nerozvíjel!) a pak moje oblíbená scéna Sciles (a přiznejte se, kdo u té scény neměl na krajíčku?!)

Přijde mi neuvěřitelné, že příběh má ve wordu už 125 stran! (jakože, omg, kdy se to stalo?) Jedná se o můj zatím nejdelší příběh a s dvaceti kapitolami stále ještě nejsem ani v půlce. Psaní mě pořád baví, relaxuji u něj a každou volnou chvilku jsem myšlenkami ztracená v příběhu a vymýšlím nové a nové dějové linky (pro Jessie).

Takže - děkuji!!! Děkuji za každé přečtení, za každý hlas, za každý komentář. 

A příště vám můžu slíbit trochu akce s Argentem. Heh!