„Myslím, že to byl můj nejlepší přítel."

Jessie zavrtěla hlavou. „Byl to náš nejlepší přítel."

---

Jessie nemohlo být víc než čtyři roky, když její bratr poprvé přišel s tím, že by si chtěl jít hrát ke svému novému příteli. Bylo to ještě v době, kdy Melissa a Rafael žili spolu, ale ani jeden z nich v té době nebyl dobrým rodičem. Jejich otec příliš pil a jejich matka trávila příliš času v práci. A proto, když se Scott rozhodl jít navštívit svého nového kamaráda, bylo rozhodnuto, že s ním musí jít i Jessie.

Ani jeden z nich z toho nebyl nadšený - Scott měl pocit, že nebude vypadat jak správný chlap a Jessie nechtěla trávit celé odpoledne v přítomnosti dvou otravných kluků. Nakonec ale oba přistoupili na rozličné podmínky a svolili k tomu, že pojedou spolu.

V domě Stilinských se Jessie pochopitelně nebavila. Seděla v rohu dětského pokoje, ruce založené na hrudi a na tváři se jí střídal nasupěný výraz s občasnými slzičkami. To, když ji Scottův nový přítel, hyperaktivní Stiles, nedal pokoj a neustále ji provokoval a posmíval se ji.

Pokaždé, když přišli Stilesovi rodiče zkontrolovat děti, jestli si bez problémů hrají, všichni tři jen seděli a usmívali se. Ale sotva se dveře zavřeli, rozpoutalo se opravdové peklo.

Stiles pronesl další svojí nevhodnou poznámku a Jessie přetekl pohár její trpělivosti. Chtěla mu oponovat, prohodit podobně nevtipnou poznámku, ale nic ji nenapadlo. Nic kromě toho, že sevřela svoji miniaturní pěstičku, rozpřáhla se a vší svojí dětskou silou ji vrazila do jeho obličeje.

Stiles zůstal chvilku překvapivě stát. Když zjistil, že mu na triko kape krev, hlasitě potáhl a pak se ještě hlasitěji rozbrečel. Netrvalo ani sekundu, než se rozrazili dveře a oba Stilesovy rodiče zůstali překvapivě stát na prahu do pokoje.

„Stilesi, zlatíčko, jsi v pořádku?" zeptala se jeho matka, ke které se taky klučík hned rozběhl, aby se schoval do její náruče.

Za to jeho otec zůstal stát a nevraživým pohledem probodával Scotta. „Ty jsi udeřil mého syna?"

Scott však zavrtěl hlavou. Netušil, že to v muži naproti němu vyvolá ještě větší zlost. Stilesův otec pracoval u zdejšího šerifa a jako cvičený policista předpokládal, že pozná lež na první pohled. Zvlášť u čtyřletého kluka. „Scotte, nelži mi. Okamžitě volám tvoji matce."

Scott však jen naprázdno popotáhl a o slovo se přihlásila Jessie, která celou věc s pobaveným výrazem na tváři sledovala.

„To jsem byla já."

„Ty?"

„Já."

Stilesův otec se otočil na svého syna, který stále kňoural v náručí své matky. „Stilesi?"

„Byla... byla... to ona."

Jessi se vítězoslavně usmála a založila si ruce v bok. „Rozbila jsem mu nos, protože se mi smál!"

„Noahu," zamumlala potichu Claudie, „myslím, že ten nos má skutečně zlomený. Měli bychom jet do nemocnie."

---

Když seděli na zadním sedadle, panovalo mezi nimi zvláštní ticho. Jessie se nepřestávala usmívat, Scott se tvářil zkroušeně, jako kdyby to byla jeho pěst a Stiles seděl mezi nimi a stále ještě nepřestával fňukat.

Při příjezdu do zdejší nemocnice je hned na příjmu čekala Melissa, matka Scotta a Jessie. Když spatřila fňukajícího Stilese, hned věnovala jeden vyčítavý pohled svému synovi. „O tom si ještě promluvíme."

„Vlastně - měla byste si promluvit spíše s ní," promluvil Stilesův otec s pobaveným výrazem na tváři.

„Jessie?!"

„On se mi smál!" Argumentovala holčička, jako kdyby to byla odpověď na všechno.

„Nemůžeš zlomit nos každému, kdo se ti směje!"

„Proč ne?"

„Protože... prostě proto!"

Jessie zůstala mlčet a vypadalo to, že usilovně přemýšlí.

„Já myslím, že mému synovi tahle rána neublíží. Naopak - skoro si myslím, že bych měl vaší dceři poděkovat. Pro jistotu, ale příště pošlete k nám návštěvu jen vašeho syna."

Melissa vděčně přikývla. „Ještě jednou se moc omlouvám, pane Stilinski. Nevím, co to do ní vjelo."