Myslím, že jsem včera zrovna dopsala nejemotivnější kapitolu, na jakou jsem se kdy zmohla (Spící Beatrice, 42. kapitola - nemusíte to číst). Jsem s ní dost spokojená.

Ale psala jsem ji ve chvíli, kdy jsem byla totálně na dně a bolela mě příšerně hlava. Snad to z toho není poznat, protože čím víc slov jsem přidávala, tím víc jsem se vžívala do situace, kterou jsem popisovala. A právě to mi zvedlo náladu, to prožívání pocitů s mými postavami, kde jenom já rozhoduji o tom, jak se zachovají, nakolik bude svět dokonalý či jak velká bude realita svině.

Protože v mém životě nad tím nemám nejmenší moc. Můžu jen sama sobě nalhávat, že nic špatného není, vytěsnit okamžiky zklamání ze svých vzpomínek, vymazat je a už si nikdy nevzpomenout. Většinou to funguje, ale ony jsou stále schované, zastrčené v zaseknuté zásuvce někde v mé mysli. A když pak projde kolem další černá myšlenka, vytáhne se vší silou ten drhnoucí šuplík a všechno to vypadne ven. Všechny moje pády se najednou připomenou. A já padám do černé nicoty totální beznaděje, stejně jako horké slzy z mých očí.

Přesto poté stačí pár milých slov, které rozházené nezdary posbírají a láskyplně uloží zpět do zásuvky, kterou pečlivě dovřou. Aby tak zůstala co nejdéle, abych si zase mohla žít svůj dokonalý sen o tom, jak je svět nádherný, krásný, růžový a hlavně modrý a zelený.

Dokud mi zase něco nepodrazí nohy a opět ji nevysype. A tak pořád dokolečka...

Uf. Hned je mi líp. Zásuvka je zavřená.
Inspirace k vypsání ze svých pocitů přichází od @WhiteRaven_, která stejnou knížku na Wattpadu už má. A je v ní vidět, jak je osvobozující se svěřit.