Dvě modravé sněhové vločky spadly do měkké peřiny bílého sněhu.

„Ty jsi ale hezká," povídá jedna.

„Děkuju," začervenala se druhá, „to mi ještě nikdo neřekl. Ty máš krásný vzor."

Vločka sklopila zrak, aby se prohlédla. „Hm, děkuju. Tvůj se mi ale líbí víc. Jenom tady se ti kousek ohýbá," upozornila ji.

„Kde?"

„Tam," ukázala první, „napravím ti to, můžu?"

Přikývla a nechala se upravit. Vločka se k ní naklonila a opatrně jí narovnala krajku.

„Děkuju," ozvala se druhá a usmála se. „Jak se jmenuješ?"

„Nemám jméno... Jsem prostě jenom sněhová vločka," pokrčila rameny.

„Tak ti teda budu říkat Vločko," navrhla.

„Dobrá," souhlasila Vločka s úsměvem. „A ty, máš jméno?"

Zavrtěla hlavou. „Nemám."

„Hmmm, mohla bys být třeba... Krystalka. Líbí se ti to?" navrhla Vločka.

V odpověď se šťastně zatřpytila. „Jasně."

„Krystalko," zkusila to vyslovit Vločka.

„Jo... To zní super," potvrdila Krystalka.

Chvíli jen tak seděly a pozorovaly padající sníh.

„A co teď?" zeptala se najednou Vločka.

„Nevím. K ránu se má oteplit, asi se rozpustíme," řekla Krystalka potichu.

„Takže... můžeme jen čekat na konec?"

„Hm," přitakala.

„Ty, Krystalko... Můžu tě obejmout?"

„Můžeš," pousmála se.

Stulily se k sobě a pozorovaly oblohu, která pomalu světlala.

A když vyšlo slunce, rozpustily se v dvě kapky, které se přidaly k dalším, aby splynuly v modrastý potůček na světle zelené jarní trávě.