Tenhle kousek mých myšlenek můžete číst více způsoby. Záleží jen na vás, kde si co místo ___ dosadíte. Já vím, co bych kam dala.

Čekal_ jsem na n_ na horním patře. Věděl_ jsem, že to nejspíš nemá smysl. Ale... lásce neporučíš, a tak jsem tam byl_. Jako blbec.

„Co prosímtebe uděláš, jestli přijde?" zeptal_ se kamarád__.

Zavrtěl_ jsem hlavou. Nezáleželo na tom, co udělám pak. Jsem tady, což byl můj tah. Další tah má on_.

Kamarád__ protočil_ očima. Uznávám, že jsem __ už určitě musel_ s tou posedlostí _____ lízt na nervy. Najednou jsem __ uviděl_. Vyšl_ dole ze dveří a rozhlížel_ se kolem.

Srdce se mi zastavilo.

„_____!" vykřikl_ jsem.

Zvedl_ hlavu za zvukem mého hlasu a když mě uviděl_, nevěřícně rozevřel_ oči.

„Mluv se mnou, prosím," dodal_ jsem tišeji.

Natáhl_ ke mně ruku, já tu svoji prostrčil_ přes zábradlí a dotkl_ jsme se. Usmál_ se. Moje srdce začalo konečně opět bušit, ale tentokrát pro změnu příliš rychle, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudě radostí. Kvůli jednomu doteku. Je__ doteku.

„Jdu dolů," šeptl_ jsem.

Pomalu jsme rozpojil_ spojené ruce, jako kdybychom se nechtěl_ vzdát kontaktu s pokožkou t__ druh__, přestože to byla jen chvilka, než sejdu schody, abychom si mohl_ být blíž.

Naše prsty po sobě pomalu klouzaly, dokud mi nezůstal jen prázdný vzduch vyplněný tím pocitem loučení. Tohle ale bylo to nejkrásnější loučení.

Popadl_ jsem svůj batoh s věcmi a seběhl_ dolů. Zastavil_ jsem metr od n__ a naše dlaně se opět setkaly, stejně jako naše úsměvy.

Přiblížil_ ke mně obličej, takže jsem mohl_ vidět detaily v je__ očích.

Musel_ jsme vypadat jako zvířátka, která se očichávají, jak jsme tam stál_ a jezdil_ si nosy pár centimetrů od pokožky, stále tak, abychom nepřerušil_ oční kontakt a abychom se nedotkl_.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ani kdo to přerušil. Jenom vím, že najednou jsem byl_ ve je__ náruči. Obmotal_ jsem kolem n__ ruce a silně j__ stiskl_.

Přidušeně se zasmál_, nebo to možná měl být vzlyk? Uchechtl_ jsem se taky a slzy mi stékaly po tváři.

„Víš, tenkrát," začal_ s vysvětlováním, co nás vlastně dostalo do této situace. Už teď jsem ale věděl_, že ať to bude cokoliv, odpustím __. Protože... nikde bych se nemohl_ cítit líp než v je__ náruči. A taky jsem neměl_ v plánu __ pustit. Nikdy. Přineste někdo páčidlo!

Kdo se nebojí svěřit, napište mi, kam jste dali mužský a ženský rod. A kamarád nebo kamarádka? Jsem zvědavá :-)