Sobotní ráno. Klidné ráno. Tiché ráno. Deštivé ráno. Smutné ráno, ale aspoň žádné telefonáty. V posledním Eren řekl, že už mi volat nebude, že mám nejspíš hodně práce. Ať to byl kdo to byl, hlavně, že přestal volat. Dneska by byl ale den, kdy by se vrátil domů. Uplynuly dva týdny po jeho smrti a já měl stále jeho hrob před očima. Eren byl mrtvý -  to bylo to, co jsem si dokola musel připomínat, když jsem si myslel, že by přeci jen.. mohl být zázračným způsobem naživu. 

Mohl jsem už dávno telefon vyhodit, změnit číslo, ale.. nebyl jsem schopný toho udělat. Pochyboval jsem o sobě a pochyboval jsem o tom, že jednou ke zvonícímu telefonu přijdu a odolám tomu ho zvednout a promluvit si se svým milencem. Nakonec jsem zalezl na internet, vyhledal si něco o těch "telefonátech ze záhrobí", kde se psalo, že za žádných okolností se telefon zvedat nesmí, protože mrtví pak začnou dané osoby přemlouvat, aby šli za nimi do záhrobí a nehledě na to, že jsem se bez Erena cítil jako bez půlky svého srdce, bez půlky sebe, nehodlal jsem skončit se svým životem. To by Eren nikdy nedopustil a to i kdyby byl mrtvý. 

Každopádně, po těch dvou týdnech jsem si řekl, že je nejspíš na čase se vrátit do světa. Necítil jsem se na to, ani omylem, ale stejně tak jsem se necítil na to zůstat po zbytek svého života zavřený ve vlastním domě. Doposud jsem si potraviny objednával online, odkládal všechno, co bych potřeboval vyřídit ve městě. Teď bylo na čase překonat vlastní hranice a abych si to pro zatím zjednodušil, vzal jsem si auto. Vlastně bych hromadnou dopravou stejně nejel - všude ta špína, smrad, ugh, ne, díky. 

Prvně jsem se rozhodl zajet do knihkupectví, kde jsem si chtěl koupit tři knihy. Sice jsem je už četl na čtečce, ale když se mi nějaké knihy opravdu hodně líbili, kupoval jsem si je, abych je měl kdykoliv k dispozici. Tentokrát jsem hodlal svoji knihovnu rozšířit o Gejšu od Arthura Goldena, Carol od Patricie Highsmith a Snídaně u Tiffanyho od Trumana Capote. Úžasné knihy, které i rychle získali místo v mém srdci a zvlášť se mi líbila Snídaně u Tiffanyho - hodně zajímavý příběh a autorův styl je hodně výřečný, výstižný a originální. Byl jsem milovníkem takových knih - klasických a těch novodobějších pro starší generaci.

Procházel jsem mezi regály, očima hledal název jedné z knih nebo jména jejich autorů, jenže když jsem se pohledem zastavil na knihách Stephena Kinga, zabolelo mě u srdce. Vzpomněl jsem si na jeden z letních večerů, kdy jsme s Erenem seděli na verandě v hotelu v Californii, pozorovali západ slunce a aby všechno nevypadalo tak banálně romanticky, předčítal Eren z jedné z knih tohoto autora. Bez pochyb to celou romantickou atmosféru zničilo a já ostatně nebyl ani proti - nikdy jsem nebyl jakž takž velký romantik, ale ten příběh fakt naháněl husí kůži. Eren můj strach ale zahnal následujícím dlouhým milováním. 

Stál jsem tam jako tvrdé y pár minut, díval se na ty proklaté knihy a potlačoval slzy, než jsem se rozhodl vyjít z tohoto konkrétního oddělení a jít hledat mezi jinými regály. Když jsem později se svými knihami knihkupectví opustil, cítil jsem se.. divně. Z jedné strany jsem měl radost, že mám konečně koupené knihy u sebe, ale z druhé stany jsem chápal, že to všechno jsou jenou náhražky. Nic nezamění Erena, hlavně knihy. Nezamění ho taktéž ani alkohol, kouření, drogy, jídlo, práce, sport, seriály - nic. Absolutně nic, ale co jiného jsem mohl dělat? Musel jsem nějak žít dál. Musel jsem se nějak začít o sebe starat, hojit svojí hlubokou ránu na srdci. Potřeboval jsem se o sebe postarat a tohle byly drobné krůčky k tomu, aby se tak stalo. 

Nasedl jsem do auta a uháněl jsem do školy, kde jsem si chtěl vzít pár věcí v kabinetě, pár do něj zanést a ohlásit na sekretariát, že od pondělka budu zase normálně učit. Ti tupohlaví idioti bez tak už všechno pozapomínali, takže to vidím na přepadovku v podobě dvaceti chemických rovnic, ach, to bude pětek. Ne že bych z toho měl radost, ale takové písemky je jednoduché opravovat - škrt, škrt, pět nebo fajfka, fajfka, jedna, ale teď spoléhám na pětky. 

Posledním místem, kam jsem hodlal zajet, byl supermarket. Bylo potřeba nakoupit hodně jídla, abych nemusel do obchodu jezdit v průběhu týdne, jen sem tam zaběhnout do sámošky koupit nějakou tu zeleninu, ovoce a mléčné výrobky. Stejně jsem toho ani vlastně moc nejedl. Eren vždycky jedl nejvíc.. A zase se mi v hlavě vynořila další vzpomínka, jak jsme spolu byli na nákupech a on mě přemlouval, abych si taky koupil pivo. Byl jsem kategoricky proti, že ať si ten sajrajt pije sám, ale když nabídl cider... No, řekl jsem si proč ne. A nebyl nakonec tak špatný, ale rozhodně jsem ho nehodlal pít každý den, i když ho Eren od té doby kupoval. Stejně jsem zůstával věrný černému čaji, ale teď, když jsem se na ty skleněné láhve plné zlatavé tekutiny s bublinkami tak díval, řekl jsem si proč ne a jednu si vzal. 

Když jsem se vracel domů, už byla tma - no jo, říjen, půl deváté večer, pochopitelně, že bude tma, ale rozhodl jsem se cestu protáhnout, nejet typicky tou kratší cestou, nýbrž tou delší. Na každém rohu jsem totiž viděl vzpomínky a.. bylo to těžké, zvlášť teda každý večer. Stěží jsem psychicky přežíval do rána, protože jich bylo tolik, že se zdálo, že mě to dusí. Byl jsem jako nějaký masochista nejvyšší úrovně, i když, kdo ví. 

Jakmile jsem dojel domů, zaparkoval jsem auto do garáže, pobral knihy, věci ze školy a nákup a přešel ke vchodovým dveřím, které jsem otevřel jednoduchým pootočením klíče v zámku, ale.. já je přeci zavíral na tři západy, je blbost.. Krev mi ztuhla v žilách a strach s nervozitou nahradily krev. Zloději s klíčem? Blbost, ozvala by se signalizace. 

Pomaličku jsem otevřel dveře a v chodbě se rozsvítilo. Eren tam stál s tácem se dvěma šálky a konvicí, ten jeho přiblbý úsměv bych poznal všude. Teď toho ale najednou bylo až moc. Prvně jsem pocítil radost, ale pak zasáhl rozum - Eren je mrtvý! Nemůže tady být! Ale byl! A ze všech těch emocí a myšlenek jsem jednoduše zkolaboval.