Nic. Prázdno. Žádné myšlenky. Žádné pocity. Jen pustá díra místo srdce. Všechny slzy jsem už vylil, nic najednou nehrálo žádný smysl a nic nemělo žádnou roli. Všechno jednoduše bylo rázem černobílé, nedávalo to smysl. Proč se ti lidi smějou? Proč vypadají tak šťastně? Proč mají to, co sakra nemůžu mít já?! A já nechával emoce, aby nade mnou brali kontrolu a neřešil jsem, co bude po tom. Neřešil jsem rozbité kusy nádobí, poničený nábytek. Mám právo na svůj smutek, na depresi, na to, že tu není a nikdy nebude. 

Bylo po pohřbu, už pár dní. Všechno zařídila moje sestra Mikasa. Já neměl sílu a nemohl jsem. Prostě jsem nemohl. Na pohřbu po mě nikdo nechtěl, abych mluvil. Jen jsem mlčel. Mlčel jsem neschopný přijmout fakt, že je mrtvý. Že se nikdy nedotknu jeho tváře; že se nikdy nepodívám do jeho nádherných očí barvy nejdražšího smaragdu; že mi už nikdy neudělá můj oblíbený černý čaj, který umí tak dokonale udělat jen on; že mě nikdy neobejme v náznak podpory; že nikdy už nezažiju ty večery u televize nebo s knihou v obýváku; že nikdy mezi námi neproběhnou němé konverzace; že se domem nikdy nerozezní jeho smích.. Nikdy. 

Byl jsem poslední, kdo zůstal na hřbitově. Udusaná hlína vypadala nereálně, jako všechno, co bylo okolo ní. Nevěřil jsem, že tam, pár metrů pod mými nohami v hrobě leží můj mladý milenec, který toho měl ještě tolik před sebou. My jsme toho měli ještě tolik před sebou a teď mě už nejspíš čeká jen můj vlastní hrob. 

Začal jsem hodně pít, nespal jsem nebo spíš jsem stěží naspal těch pár hodin. Ani laptop ani televize nebyly zaplé ani jednou za ty dny. Hlasová schránka hlásila několik zmeškaných hovorů - občas jsem je slyšel, i když jsem byl v jiném pokoji, jenže to nic neměnilo na tom, že jsem s nikým nechtěl mluvit. Chtěl jsem mluvit jen a jen s ním, ale on je mrtvý. Nikdy se nevrátí. Musím se s tím smířit. Jenže to nešlo. 

Já a Eren jsme byli sobě souzeni. Vždycky jsem to cítil v samotných kostech, v celé podstatě svého bytí. Když jsem ho viděl, mojí první myšlenkou bylo "co je to za sexy idiota a proč se vůbec pokouší smíchat dvě nemísitelné kapaliny?" a pak mi jen řekl, že olej je on a já jsem voda - jsem víc blíž k zemi než on, který neustále lítá v oblacích. Prvně jsem nemohl pochopit, k čemu ty řeči, než mi řekl, že by byl rád, kdybychom se pokusili o nereálné - smísit dvě nemísitelné kapaliny a dal mi svůj facebook. Papírek s jeho facebookem jsem hodil do koše a on, s nechápavým pohledem na mě koukal jako nějaké zklamané štěně. Pak jsem ale vytáhl propisku, vzal jeho ruku a napsal na ní své telefonní číslo a se slovy "sociální sítě nevedu a teď vypal z labiny, když jsi bez pláště, oleji". Hned jsme si padli do oka. Nic lepšího kromě něj jsem ve svém životě prostě neměl. Teď jsem měl jen vzpomínky, které jsem kolikrát chtěl násilím dostat ze své hlavy, ale.. bylo mi to na nic. 

Seděl jsem schoulený u jedné ze zdí v obýváku. Díval se do prázdna. Kolena jsem měl u hrudi. Neměl jsem tušení, jak vypadám a bylo mi to ukradené. Všechno mi to záchvatu vzteku bylo ukradené. Všechno mi připomínalo jeho, snažil jsem se proto nikam nedívat, jen na podlahu, ale zatraceně i ta mi ho připomínala. Všechno mi ho připomínalo, i ty nejtitěrnější detaily. Každý centimetr. Milimetr. Nanometr. 

Domem se ozvala hlasová schránka pevné linky. Nahraný text se slovy "po pípnutí začnětě mluvit". Čekal jsem Mikasu, někoho ze svých dotěrných studentů, někoho z práce, prostě někoho, ale to, co jsem nečekal, byl jeho hlas. 

,,Ahoj Levi.. Asi na mě budeš naštvaný, že jsem ti celou dobu nevolal, ale měl jsem vážně hodně práce. Ten týpek mě hned první den nechal navrhnout celý systém a zjednodušení jejich práce. Bože, nespal jsem pořádně několik dnů. Zavolej mi, až budeš doma, dobře? Miluju tě," 

Spal jsem. Nebo jsem se opil. Tohle nemohla být pravda. Byl to sen, určitě to byl sen. Bez pochyb to byl sen. Nebo si ze mě někdo dělá srandu. Ne, nemohla to být sranda. Jen takhle dokáže mluvit Eren. Nikdo nedokáže napodobit jeho přízvuk, jeho hlas. Byl to on, ale zároveň  nebyl. Byl mrtvý. Eren byl sakra mrtvý! 

Po dlouhé době jsem zase brečel a pak jsem usnul na dvě-tři hodiny, neměl jsem ponětí. Čas jsem nesledoval. Jenže když jsem se probudil, taktéž se ve mně probudila naděje, která mi šeptala: A co když je to opravdu on? Ale měl jsem argument sám proti sobě - pohřeb. Byl reálný. Jeho smrt byla reálná. Nějaký blbý telefonát nemohl být reálný a bez tak nebyl. To jsem si říkal, zatímco jsem si to pomalými šouravými kroky mířil k telefonu, kde blikalo červené světýlko, které mě upozorňovalo, že mám několik nepřijatých hovorů a zanechaných hlasových zpráv. Vymazal jsem snad všechny, jen abych slyšel tu jednu. Tu jednu jedinou, která.. tam byla. Úplně stejná, jak jsem ji slyšel před těmi několika hodinami. 

Slzy se mi začaly kutálet po tvářích. Proč se mnou byl život tak krutý? Proč se mnou lidé byli tak krutí? Jakmile zpráva dozněla do konce, hlasitě jsem zakřičel: ,,Ty nejsi reálný!" a ta slova bolela. Řezala jako nože, bodala jako jehly, ale byla to pravda - Eren je sakra mrtvý! Všechno, spojené s ním, je mrtvé! Tohle nebyla pravda, prostě nebyla! 

Bylo jednoduché si něco takového říkat po prvním telefonátu. Dalo se to svést na cokoliv, klidně i na nějaký omyl. Vždyť se na světě pohybuje ještě hodně lidí s hlasem, jako má Eren nebo se jménem jako Levi. Nebylo těžké se v tom přemluvit a svést to na náhodu. Takhle pak bylo jednodušší s tím žít a vyrovnat se se smrtí člověka, kterého jsem miloval víc, než vlastní život. 

Jenže když se telefonát zopakuje, začíná člověk podezírat, že jeho vlastní rozum ho podvádí.