Cítil jsem chlad, ale nebyla mi zima. Byl jsem pod peřinou - to jsem mohl říct jasně. Nechtěl jsem ale otevírat oči. Měl jsem pocit, že nejsem u sebe v posteli, doma, kde mě dole v kuchyni očekává Eren. Měl jsem pocit, že jsem někde úplně jinde a to bylo taktéž důvodem, proč jsem chtěl zůstávat se zavřenýma očima. Nechtěl jsem spatřit realitu. Nechtěl jsem vědět, kde doopravdy jsem. Chtěl jsem počkat, než se dveře otevřou a Eren mě polibkem na tvář probudí. Pak jsem si mohl být jistý, že jsem doma, v bezpečí a že je všechno v pořádku. A jako na povel se mé tváře dotkly známé jemné rty, které mohly patřit jen a jen jemu. Byl jsem doma, tak proč jsem nemohl otevřít oči? Proč jsem se bál? A čeho jsem se to sakra vůbec bál? 

,,Levi, já vím, že nespíš," pronesl skoro šeptem můj milenec a tiše se zasmál. V takovém případě bych už oči normálně otevřel, ale stále jsem to nehodlal udělat, jako nějaké tvrdohlavé děcko a přesně tu tvrdohlavost jsem na dětech nesnášel. ,,Ne, Levi, vážně, musíš otevřít oči. Je.. to důležité," a v jeho hlase byla tichá naléhavost, smutek a nakonec jsem oči přeci jen otevřel. Tak nějak jsem se smutkem přijal fakt, že to budu muset udělat, ale hlavně, že nejsem doma, ale Eren byl vedle mě a to byla jedna z těch nejpodstatnějších věcí. 

První co jsem spatřil, byly dveře, které se nacházeli naproti mé postele v několika krocích. Byl jsem.. asi v nemocnici? Neměl jsem ponětí, jen jsem věděl, že mě bolí prakticky celé tělo. Ostře bolelo. Když jsem se na sebe podíval, uvědomil jsem si, že jsem zbitý a že ležím v nemocničním rouchu. Kdo mě pro Boha svatého tak zbil? Vyboural jsem se snad autem? Nebo mě někdo přepadl? Nemohl jsem si na nic vzpomenout. 

,,Co se mi stalo?" zeptal jsem se Erena a koukl na něj. Smutně se pousmál. Smaragdové oči byly téměř pohaslé. 

,,Možná mi neuvěříš, ale tak nějak ses sám zbil," zamračil jsem se. 

,,Co je to za blbost?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

,,Říkal jsem, že mi neuvěříš," znovu se nešťastně pousmál Eren a koukl se na svá kolena, jakoby se přede mnou snad v něčem provinil. 

,,Tch, to je jedno. Kdy se odsud dostanu?" zeptal jsem se ho a s povzdechem položil hlavu zpátky na polštář, který smrděl po desinfekci, stejně jako celý tenhle pokoj. 

,,To je... další závažná věc," nechápavě jsem na něj koukl. Eren se stále díval někam na svá kolena. 

,,Levi jsi.. v psychiatrické léčebně," bez pochyb se mi rozšířili zorničky a zrychlil tep. Ihned mě polil studený pot. Už zase tady, to snad ne...

,,P-proč...?" tiše jsem se zeptal, ale než mi Eren stihl odpovědět, dveře do mého pokoje se otevřeli a dovnitř vešla nějaká doktorka s hnědým culíkem a v brýlích a za ní blondýnka s hákovitým nosem. Doktorka a sestra, evidentně. 

,,Dobré ráno, Levi. Jak se cítíš?" zeptala se mě s úsměvem. ,,Ah, ne, prvně - popiš tady mě a moji kolegyni," podivil jsem se podivnému dotazu a popsal obě ženy, i když s patrnou nechutí. ,,Dobře, takže vidíš opravdu nás," usmála se doktorka a posadila se naproti Erenovi a ta druhá se posadila ke stolu a něco začala zapisovat. ,,Teď mi prosím řekni kolikátého dneska je a jaký je den," pff, co to jsou za debilní otázky. 

,,Dvacátého třetího čtyřicátého sedmého, ale nevím, jaký je den. Copak dny mají názvy?" podivil jsem se. Vždyť stačilo říct jen den a týden. 

,,Ano, Levi, jako pondělí, úterý, středa a tak dále. Copak si je nepamatuješ?" zamračil jsem se a díval jsem se na doktorku, jakoby spadla z višně. ,,Nevadí, přejdeme dál. Popiš mi prosím, co právě cítíš. 

,,Bolí mě ruce, nohy, břicho, obličej. Ostré bolesti. A stále nechápu, co tady vlastně dělám. Jsem přece psychicky v pohodě, ale jsem aspoň rád, že tu se mnou je Eren," Eren vedle mě se usmál a vzal mě za ruku, jakoby se mě tak snažil podpořit. 

Doktorka na milisekundu pozvedla obočí v údivu, což jsem nepochopil, ale pak jednoduše přikývla. 

,,A víš z čeho ty bolesti máš?" 

,,Eren řekl, že je to z toho, že jsem se prý sám zbil, což mi přijde absurdní, ale věřím mu. Proč by mi lhal?" doktorka znovu přikývla a na moment se zamyslela.

,,A Eren má pravdu, Levi. Zbil ses sám, ať to zní prapodivněji, ale je to tak," no to teda znělo prapodivně. Neměl jsem nejmenší důvody sám se zbít.

,,A jenom kvůli tomu, že jsem se zbil, jsem teď v blázinci? No skvělý," pronesl jsem ironicky a koukl na tu čtyřokou. ,,Paní jak-je-vaše-příjmení, nejsem sebevrah nebo něco takového. Jsem v pořádku a jsem zcela normální, takže si myslím, že mě můžete v pohodě pustit domů," ne, opravdu, jenom kvůli tomu, že jsem se zbil mě tady držet? Blbost. Jsem už přece při smyslech a nich takového se nestane. Plus je Eren se mnou a ten mě v případě nutnosti zastaví. Sečteno, podtrženo - jsem v pohodě. Jsem zdravý. 

,,Myslíš si, že tu jsi kvůli tomu, že jsi se zbil?" samé podělané otázky. Kdy to kurník skončí? 

,,Evidentně ano. Nic takového jsem před tím neudělal," pokrčil jsem rameny a snažil se skrýt skutečnost, že si vlastně ani nepamatuju, co se všechno stalo. 

,,Jsi tu z mnoha důvodů, Levi. Případ s tím, že jsi se zbil, to se stalo tady,"  na chvíli jsem přestal normálně dýchat. Byl jsem tu snad už nějakou dobu? A proč si to sakra nepamatuju?! ,,Máš schizofrenii, Levi. Specifickou formu. Dědičnou," pohlédl jsem na doktorku se strachem v očích. Oni to zjistili. Oni. To sakra. Zjistili. A kvůli tomu jsem teď byl v totální prdeli. ,,A my se ti snažíme pomoct. Vážně Levi. Ale jak jsme to pochopili.. mnohé věci zapomínáš. Důležité věci. Pamatuješ si třeba, kým jsi pracoval, když jsi ještě byl zdravý?" nic jsem neřekl. I to byla odpověď, ale když mi to došlo - nepamatoval jsem si to. ,,Pracoval jsi jako profesor chemie ve škole," páni - já a chemie. No kdo to kdy slyšel. ,,A co je nejzajímavější - vždycky si pamatuješ Erena. To je jediné co si vždycky pamatuješ," 

,,Tak možná protože je vždycky tady, když ho potřebuju," a kývl jsem hlavou k Erenovi, který pevněji sevřel  mojí ruku. Doktorka se na mě v ten moment soucitně podívala, jakoby mi měla oznámit něco neuvěřitelně nepříjemného. 

,,A pokaždé ti musím říct, že tvůj manžel, Eren Jaeger, je už dávno mrtvý," ruka, která mě držela rázem byla studenou, jako moje srdce. Pomalu jsem pootočil hlavu a podíval se na svého milence se smaragdovýma očima, který se mi před očima rozpadl a já se pustil do pláče. 

Už jsem nemohl být zachráněn. Byl jsem předurčen k tomu, abych bloudil v labyrintu své mysli. Navěky.