Když jsem se ráno probudil, byl už Eren v práci a ostatně, ani jsem se mu nedivil. V poslední době toho měl moc, takže jsem ho vídával doma jen občas a i to byl obyčejně natolik unavený, že se nezmohl na nic kromě pozdravu. Neměl jsem mu to za zlé - měl přeci právo na to se tak cítit a já to chápal a byl jsem ohledně toho zcela klidný. Měl jsem takovou povahu. Pokud měl Eren dobrou náladu, vítal jsem to. Pokud byl unavený - nevadí, mě to nijak stejně nikdy neovlivňovalo. Každopádně, sám jsem věděl, že tenhle týden bude perný. Studenty čekaly pololetní testy a to znamenalo tunu testů na opravování. 

Když jsem dorazil do školy, začal jsem si připravovat potřebné materiály do hodiny, kterou jsem měl mít se čtvrtým ročníkem, což znamenalo chromatografii a konkrétně kapalinovou nebo že bych rovnou načal i plynovou? To by snad mohly zvládnout. Jenže po tom, co jsem dorazil do kabinetu jsem si všiml, že některé papíry jsou prostě bílé. Že by snad problémy s tiskárnou? Každopádně - chromatografie byla v pohodě a o další papíry jsem se hodlal postarat později. Na to bude čas, až budu mít volnou hodinu. 

Jakmile zazvonilo na první hodinu, už jsem vročil do třídy a poměrně rychle si sjednal klid, což mě ostatně ani nepřekvapovalo. I v pondělní ráno jsou čtvrťáci vždycky unavení. Byl jsem rád, že je nemám v pátek. Co jsem slyšel od ostatních vyučujících, tak jsou doslova nesnesitelní - buď jsou před víkendem rozdovádění nebo unavení a žadoní si o volnější hodinu. Prváci vždycky byli tišší a pilní, ale s každým ročníkem se to měnilo a měnilo. Konec konců, studenti si na profesory zvykají a už ví, kdo jim co promine a kdo bude za každých okolností přísný. Já patřil do druhé kategorie. 

,,Přeji dobré ráno a pokud nechcete propadnout, radím vám si vytáhnout sešity a začít si zaznamenávat nové téma - chromatografie," opřel jsem se o katedru a podíval se na třídu, která mě pozorně a beze slov sledovala, až mě to zaskočilo. Byli skoro jak vyměnění. Nehledě na to jsem ale ve svém přednesu pokračoval. ,,Kdo mi řekne co je to ta chromatografie?" dívka ve třetí řadě zvedla ruku a tak jsem jí vyvolal. Když jsem se ale na ní pozorněji zadíval... nevím, přišla mi.. divná. Vypadala nějak jinak... Byl jsem natolik soustředěný na to, jak vypadá a co se na ní liší, že jsem neslyšel odpověď, ale přeci jen jsem kývl a nejistě pronesl, že odpověděla správně. Teď jsem se ale zaměřil na své vlastní poznámky, když jsem si uvědomil, že mi některé řádky chybí. Copak jsem byl tak blbý, že jsem si zapomněl zapsat dodatečné informace? No nic - stejně jsem všechno prakticky mohl odvykládat z hlavy. Poznámky jsem měl jen pro orientaci v látce a proto, abych náhodou něco nezapomněl. 

Pokračoval jsem v klidu ve výkladu, psal na tabuli potřebné informace a vysvětloval jsem zcela tiché třídě princip kapalinové chromatografie, než jsem se nedostal k opakování. Když jsem se totiž otočil čelem k třídě, došlo mi, že nevidím na většinu jejich obličejů, ale zase na některé jsem viděl dobře. Nějaký druh zhoršeného zraku? Pomrkal jsem pár sekund a začal se ptát na otázky pro zopakování látky a jakž takž jsem byl s odpovědmi spokojený. Ne, blbost - zněly tak, jako bych je řekl sám.

Po hodině jsem se vrátil do svého kabinetu a neměl jsem ponětí, co si o tom všem mám pro Krista samotného myslet. Tohle všechno bylo sakra divný, ale pokusil jsem se uklidnit a soustředit se na práci. Další na řadě byly druháci. Jo, to už půjde líp, určitě. Jenže nešlo. A horší bylo, že jsem jim vážně neviděl do obličeje. Jakoby byly rozmazané. Někteří se dokonce podivně pohupovali, jiní bubnovali do stolu. Tohle všechno byla sakra šílenost a s dalšími třídami to bylo jen horší a horší. Nakonec jsem ze školy odešel dřív s tím, že jsem poprosil zástupkyni, aby za mě dala nějaké suplování. Nezvládal jsem to a hádal jsem, že jsem byl nejspíš jen přemožený a unavený. Strávit zbytek dne doma znělo jako nejlepší a nejrozumnější řešení.

Nasedl jsem do auta a promnul si kořen nosu a spánky. Až přijedu domů, dám si pořádnou sprchu a půjdu spát. Eren bude v práci a v žádném případě jsem ho nehodlal zatěžovat nebo něco takového. Až přijde, tak přijde. Pochopitelně mi chyběl, ale měl práci, stejně jako já a třeba příští týden si najdeme čas, který bychom mohli strávit spolu u knihy, televize nebo si zajdeme do restaurace na večeři či do kina na nějaký nový film. Byla to už nějaká doba, co jsme něco takového podnikli a chtělo by to zopakovat. Nemluvím ani o tom, jak mi chyběl on samotný, jeho tělo, šeptaná slova, doteky, polibky - celý on mi chyběl a to nehledě na to, že jsme bydleli v jednom domě. Jaká to ironie života, opravdu. 

Cesta autem se zase nějak protáhla - asi jsem ze zvyku zvolil tu delší cestu, ale tak co, tyhle dlouhé jízdy jsem si užíval a mohl jsem si je dovolit, zvlášť když je Eren ještě v práci. 

Dorazil jsem na příjezdovou cestu, vyšel z auta a uvědomil si, že je už nějaká velká tma. Tch, no jo - říjen, co jiného jsem měl čekat v tuhle dobu, ale stejně se mi na tmu zdálo moc brzy. Co mě ale překvapilo dál, byly pootevřené vchodové dveře. Copak se dovnitř dostali zloději? Ne, to by pak zafungovala signalizace a už bych o všem dávno věděl. Třeba se Eren vrátil dřív a zapomněl zavřít nebo třeba jen něco zapomněl a nechtěl dveře zavírat. 

Vešel jsem nejistě do domu, abych zjistil, že všechno je v nepořádku, jakoby náš dům právě vykradli a... necítil jsem strach. Tahle scéna se mi zdála povědomá, jako bych měl deja vú. A následovalo bolestné kašlání za gaučem - jak jsem pro Boha věděl, že se ozve? Rychle jsem tam došel a v ten moment mi krev ztuhla v žilách. Eren tam ležel zbitý s modřinami, otoky, v krvi. Bože můj, odkud se bere ten pocit, že se to už stalo?! A při tom vím, že nic takového na mé paměti nikdy s Erenem nebylo. 

,,Bože můj, Erene!" vykřikl jsem a klekl si k němu, ale pak se stalo to nejhorší, co se vlastně kdy stát mohlo a zase tam byl ten pocit, že jsem věděl, že se to stane.

,,Nesahej na mě!" dostal ze sebe těžce a nepatrně se ode mě posunul dál. Zabolelo to jako tenkrát.. Tenkrát? Žádné tenkrát nebylo!

,,Erene, prosím, co se stalo?" zeptal jsem se ho chvějícím se hlasem se slzami na krajíčku. 

,,Všechno je to tvoje vina! Všechno je to kvůli tobě!" Jeho slova tak zatraceně bolela. Kousl jsem se do rtu a skousl jsem si ho natolik silně, že mi z něj začala téct krev. Musel jsem zavřít na chvíli oči. Musel. Ovšem, když jsem se otevřel, všechno jako zázrakem bylo v pořádku. A Eren nikde. 

Vyskočil jsem na nohy, rozhlížel jsem se v absolutní nechápavosti a strachu. 

,,Erene?! Kde jsi?!" zakřičel jsem na celý dům a ve tmě se rozběhl nahoru po schodech v naději, že bude někde tam. Ale nikde nebyl. Myslel jsem si, že bude v ložnici - to byla má poslední naděje, ale když jsem otevřel dveře, octl jsem se v tmavé místnosti, do které horním oknem přes mříže pronikalo měsíční světlo. Uprostřed pokoje byla jen prach obyčejné postel a nic. ,,Co to kurva - " nestihl jsem doříct větu a dveře za mnou se s prudkým zabouchnutím zavřeli.

------------------------------------------------

Pozn.autorky: Drazí milí, chápu, že vám pro zatím nic nedává smysl, ale jak říkám - pro zatím. To znamená, že na konci všechno bude krásně a postupně vysvětleno c: nezapomínejte, že se jedná o psycho hororovku, která vás má zmást natolik, že nebudete vědět, kde je pravda a kde iluze.