Prudce jsem se posadil ve měkké posteli do temnoty a hluboce jsem oddychoval, neschopný uklidnit svoje šíleně bušící srdce, které bylo snad připraveno mi vyskočit z hrudi. Pot mi v tenkých čůrcích stékal po zádech, spáncích, čele a bylo mi kvůli tomu na nic. Takhle jsem se dlouho nepotil. Měl jsem pocit, že všechno, co se stalo bylo jen nějakým špatným snem a nemohl jsem ostatně ani pochopit, jestli tomu nebylo náhodou tak. 

Tiché zaklepání na dveře mě donutilo obrátit hlavu tím směrem. Pomalu se otevřeli a spatřil jsem v nich stát Erena se starostlivým pohledem. Že by jeho smrt opravdu byla jen snem? 

,,Dobré ráno, jak se cítíš?" opatrně, jakoby se snad bál, že mě vyděsí, došel Eren ke kraji postele a posadil se na něj. Celou dobu ze mě nespouštěl oči, aby se ujišťoval, že se vážně nevyděsím. A měl bych? No, pokud byl mrtvý, tak se vážné mám čeho bát, ale pokud to bylo snem, tak ani ne. 

,,Ugh, jakoby mě po tom, co mě přejeli tankem, hodili do lávy," opatrně jsem se posadil a setřel si z čela pot. Eren mi mezitím podal sklenku vody, kterou jsem měl postavenou vedle postele. 

,,Hodně jsi mě včera vyděsil, když jsi přišel domů. Jak jsi omdlel," vrátil jsem skoro prázdnou sklenici zpátky na noční stolek.

,,Nejspíš jsem jen hodně unavený a utahaný," zalhal jsem svému milenci, nejistý, jestli mu mám povědět pravdu, ohledně které jsem si vůbec nebyl jistý. 

,,Pochopil jsem. Nezvedl jsi ani jednou telefon a nevolal jsi mi," Eren se smutně pousmál a zadíval se na peřinu. Počkat, počkatpočkatpočkat - takže všechno to, co jsem si myslel, že bylo snem.. tak byla pravda? Nebo ne?! Vystrašeně jsem k němu natáhl chvějící se ruku a dotkl se jeho tváře. Byla horká. Eren měl vždycky horkou, téměř divokou krev. Jeho otec je Turek, kdo by se divil.

Smaragdové oči na mě spočinuly a mě v hlavě kolovala jen jedna otázka - Jsi opravdu živí? Nejsi výmyslem mé šílené mysli? Ale nehodlal jsem je vyslovit nahlas. Eren by pak měl i větší starosti a já nehodlal, aby to dopadlo, jako tenkrát. O ničem z toho nesměl vědět, zvlášť teď, když už o mě měl starosti. Na sucho jsem polkl a potlačil jsem slzy. Existoval jen jeden způsob dokázat si, že Eren je opravdu tady se mnou, že není mrtvý, ačkoli mi mozek tvrdil něco jiného, když se mi v hlavě zjevoval jeho hrob. 

,,Tolik jsi mi chyběl," pronesl jsem a přeci jen jsem nebyl schopný tu jednu jedinou slzu v sobě potlačit. Zdálo se, že i Eren má blízko k tomu, aby se tu rozbulel, jako já. 

,,I ty mě, lásko," hned byl u mě, objímal mě, tiskl ke svému pevnému horkému tělu a já cítil všechno - jeho srdce, vůni, jak pevné jsou jeho svaly, jak moc mě miluje. Tohle byl můj Eren. Reálný Eren.. nebo ne? Teď mi ale najednou bylo jedno, jestli byl mrtvý nebo ne - pokud je tohle ďábel samotný nebo mi Bůh dává druhou šanci (i když nábožným člověkem nejsem, byl jsem ochotný věřit téměř čemukoliv), tak ji využiju. 

Odtáhl jsem se od něj jen abych mohl naše rty spojit, kousnout ho do nich. Ovládl mnou hlad a chtíč, ostatní pocity, včetně strachu a nejistoty rychle opustily své teritorium. Teď bylo potřeba, aby uvolnily místo důležitějším emocím, zvláště pro lásku k Erenovi. 

Líbal jsem ho jako smyslu zbavený a i když Eren na mé polibky odpovídal chvíli nejistě, brzy jsem ho svými pocity nakazil a už mě povalil zpátky na polštář, zatímco jsem z něj strhával ričko, které tak dokonale vykreslovalo jeho svaly, hlavně břišáky. A pak jsem mohl už jen nechávat své ruce bloudit po jeho těle, cítit tu pevnost, dotknout se jeho zad na kterých jsem zanechával nespočet škrábanců a které jsem se chystal mu tak vykreslit i dnes. Eren ze mě odhrnul přikrývku a toho faktu jsem rychle využil k tomu, abych se k němu přitiskl svými boky a jak jsem očekával, milenec nade mnou zavzdychal, stejně jako já. Naše erekce byly jasným důkazem toho, jak moc jsme se navzájem chtěli a potřebovali, zvlášť po tak dlouhé době. Zvlášť po - ne, nebudu na to myslet. 

Snědá ruka se mi vkradla do boxerek a sevřela můj penis, který si žádal svoje. Byl jsem moc netrpělivý, stejně jako Eren, na to, abych počkal než mě připraví a tak jsme se oba spokojili jen s honěním, které nám i tak dodalo tolik pocitů, kolik můžou cítit jen dva milenci, když jsem od sebe odděleni několik set kilometrů na dva týdny a zvlášť - ne, proč se k tomu pořád vracím, na to už myslet nechci a nebudu. 

,,Děje se něco?" zeptal se mě Eren, když ležel vedle mě a utíral mé břicho v mém a jeho spermatu a já zatím jen koukal na strop, snažíc se na něm najít odpovědi na všechny otázky lidstva, ale hlavně - na zcela jednoduchou otázku - co je pravda a co výmysl? 

,,Ne, všechno je v pořádku," pokusil jsem se zalhat co nejlépe a.. nevěděl jsem, jestli se mi to podařilo nebo ne, ale když jsem znovu políbil Erena, už na to nemyslel. 

Celý den jsme se prováleli v posteli. Bál jsem se, že každou sekundu může zmizet. Byl jsem s nim neustále, i když šel na záchod, ale nehodlal jsem mu prozradit pravý důvod svého strachu. Jen jsem mu dokola tvrdil, že se mi po něm strašně stýskalo, že jsem unavený, ale že ho chci. Eren věděl, stejně jako já, že tohle není mé normální chování, ale chápal to a nebyl proti. 

Několikrát za den jsme se pomilovali a tím pádem jsem se znovu a znovu ujišťoval, že je reálný a bylo mi jedno, že jsem viděl pohřeb svého vlastního milence. Teď to nehrálo žádnou roli a dál mít nebude. Byl jsem rozhodnut, že budu dál žít, tak, jak žiju - s Erenem po boku, budu chodit do práce, učit a pokud je to všechno iluze.. Tak ať se rozpadne, kdy se rozpadne. Budu s ní žít, protože jsem si uvědomil, že bez něj, bez Erena, žít zkrátka nedokážu.