Probrala jsem se až v nějakém bílém pokoji s kanylou v ruce a kapačkou nad sebou. U okna stál Mike a já radši zavřela oči, abych ho nemusela poslouchat. Nechtěla jsem, aby tu byl a chtěla jsem radši umřít.

Vzápětí se otevřely dveře a vešel do nich můj otec. Ještě pořád jsem dělala, že spím.

,,Co se, zatraceně, stalo? Hledáš ji všude možně a pak mi zavoláš, že je v nemocnici?"

,,Mrzí mě to."

,,Ne, to tě teprve bude mrzet. Fade, zlatíčko?" pohladil mě po tváři.

,,Pane Bože, bylo to jen nedorozumění."

,,Jaký nedorozumění? Já jsem měl jasno hned. Vám to nikdy klapat nebude, ale nechal jsem ji, jen ať se spálí. Věděl jsem, že bude v prdeli, ale ona už je taková. Dokud se nespálí, tak si to musela vyzkoušet. Vždycky to tak měla. Už jako malá, ale to ty nikdy nepochopíš. Ta holka je moje všechno."

,,Myslíš si, že já jí chci ubližovat? Pro mě je Fade taky všechno, mysli si, co chceš. Nikdy jsem kvůli žádný nebrečel a tohle bylo jen podělaný nedorozumění. Nechápu navíc, proč to řešíte? Netýká se vás to."

Kdyby mě Mike poslouchal, tak by to nemuselo dojít až sem.

,,Přišla Lauren, jdu pro ní na vrátnici. Až sem přijdu, ať už tu nejsi. Fade potřebuje klid."

Zaslechla jsem zavření dveří a kroky k mé posteli. Mike mě vzal za ruku a druhou mě pohladil po tváři.

,,Fade, už ti nebudu ubližovat, promiň. Slíbil jsem ti, že to nikdy nedovolím. Miluju tě. A když jsem řekl to, co jsem řekl, nemyslel jsem to tak. Jen jsem dostal záchvat žárlivosti, že bys byla s někým jiným. Když jsem tě viděl, jak mu sedíš na klíně, zpanikařil jsem. Nikdy se mi nic takového nestalo. Včera jsem plácal nesmysly. S tou holkou jsem si jen povídal. Nic víc. To, co jsi jí udělala bylo skvělý. A za to pěstí ti děkuju. Zasloužil bych si jich od tebe ještě tak deset. Vlastně bych byl strašně rád, kdybys za mnou přišla a alespoň mi nadávala. Umřel bych pro tebe. Bez rozmyslu. Dokonce jsem měl i radost, když máma plácla, že jsi těhotná. Jsem asi idiot, ale ty jsi jediná, kterou bych nosil na rukách. Ty jsi jediná, po které bych chtěl, aby nosila pod srdcem moje dítě. Chtěl bych takhle vyšilovat jako tvůj táta a rozbil bych si být ním hubu. Protože tohle, by nikdo mojí princezně nesměl udělat. A tobě už vůbec ne. Tolik tě miluju." pohladil mě a já jsem zadržovala pláč.

Ucítila jsem jeho rty na svém čele a nedokázala zůstat v klidu.

Otevřela jsem oči a musela si otřít stékající slzy. Dívala jsem se na něho a on zaraženě stál až mu zrudly oči. Polknul na prázdno a jen mlčel.

,,Doufám, že tě ten monokl bolí."

,,Klidně mi dej další, Fade, zasloužím si ho."

,,Jo, to máš pravdu."

,,Už půjdu. Patrick to tak chtěl."

,,Vždyť to bylo jen nedorozumění, ne?"

Podíval se na mě s nadějí v očích.

,,Máme ještě naději?"

,,Myslela jsem, že pro tebe nejsem dost dobrá. Tedy alespoň tak, jsi to včera říkal."

,,Plácal jsem sračky, ani nevím, proč jsem to říkal. Promineš mi to?"

,,Ty jsi ještě tady?" vrazil do dveří otec.

,,Fade se probrala."

,,Zlato, jak ti je?"

,,Už líp."

,,Zkolabovala jsi. Měla bys jíst a nenervovat se." hodil otec na Mika přísný pohled.

,,To bylo kvůli zkouškám."

,,Už jsem si myslel, že chceš patřit mezi ty anorektičky, aby ses někomu líbila." znovu se na Mika zamračil.

,,Tohle dělat nemusí. Je mi fuk, kolik váží."

,,Nech si ty sladký řečičky. A ty mi řekni, co ti udělal." střídavě se na nás podíval.

,,Nic mi neudělal. Bylo to jen nedorozumění z obou stran a teď už jsme v pohodě."

,,Určitě?" zamračil se.

,,Určitě."

Nebyla jsem si ničím jistá a už vůbec ne tomu, co mi tam Mike vyprávěl. Většinou se totiž říká, že opilí, děti a legíny mluví pravdu a já nechtěla dopadnout jako troska se zlomeným srdcem. Alespoň tak, jsem si totiž připadala ještě ráno.

Otázky padaly do vzduchu a já se snažila odpovědět sama sobě. Otec Mika zná, vážně nám to nebude fungovat? Jsme až tolik odlišní?

Odpoledne mě pustili z nemocnice a abych otci nedala záminku, že nám to neklape, odjela jsem s Mikem. Veškeré učebnice jsem beztak měla u něho a potřebovala jsem se ještě trochu učit na zítřejší ústní zkoušky.

Nia mě přivítala s jablkovým koláčem a makarony se sýrem. Zkusila jsem něco málo sníst, abych si mohla vzít nějaké léky, které jsem dostala v nemocnici na žaludek. Vlastně mi bylo líp a původcem toho byl především Mike.

Najednou byl ohleduplný, milý a všímavý. Ačkoliv jsem byla připravená, že nám dám ještě šanci a zapomeneme na všechno okolo, nedokázala jsem si odpovědět na otázku, jestli mu vůbec stačím. Včera nabaloval jinou a Bůh ví, jak by to dopadlo, kdybych tam nepřijela. Sean se toho bál, a proto mi zavolal. Cítila jsem se strašně. Po tomhle příšerném týdnu jsem nevěřila pomalu ani sama sobě. Mike byl pro mě vždycky jako můj hrdina a člověk, o kterého bych se kdykoliv mohla opřít. Věřila jsem mu takřka víc než sobě a on to pohnojil. Důvěru u lidí si získávám jen velmi těžko. Před očima jsem měla pořád tu jeho černovlásku na baru a to, jak se na ní díval. Ano, na mě se díval jinak, ale co v tom pohledu bylo? Chtíč? Chtěl s ní spát nebo si vážně jen povídali?

Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu s Mikem, takže musel rozhodně vědět, že neměl vyhráno. Úsměvy, které jsem rozdávala byly spíše donucené a to poslední, co jsem chtěla bylo se vybavovat s Mikem o tom, co se mu prohánělo hlavou.

Zasedla jsem k učení, když Mike běžel ke dveřím. Sean s Jill přišli na návštěvu, aby zjistili, jak mi je. Bylo to od nich hezké, ale museli poznat, že ještě nejsem rozhodně v pořádku a mezi námi s Mikem už vůbec ne.

,,Co kdybychom zítra po těch tvých zkouškách zašli někam na oběd?" usmála se na mě Jill.

,,To by bylo fajn."

,,Popovídáme si a tak." zamrkala na mě.

Vlastně mi to přišlo vhod. Chtěla jsem si s někým promluvit a Jill už byla ve věku, kdy mi byla schopná odpovědět na moje otázky.